Vinnetou I – Indiánské léto

36. UPROSTŘED NEPŘÁTELSKÉHO ÚZEMÍ

K severnímu rameni Red Riveru, Červené řeky, jsme dorazili po dvou dnech, a ještě celý další den jsme jeli po jejích březích, zelenajících se svěží trávou. Řeka neměla v korytě zrovna nadbytek vody, ale stačila ještě svlažovat své břehy, a tak se tu konečně našel porost, který našim koním přišel víc vhod, když jsme dosud jeli jen pásmem suché, sluncem spálené bizoní trávy.

Salt Fork čili Slané rameno ústí do Červené řeky od západu a tvoří v soutoku dost široký klín, kde tehdy byla hlavní osada Kiowů a Tanguovo sídlo. Přijížděli jsme od levého břehu řeky a dalo se počítat s tím, že zůstaneme nepozorováni. Přesto jsme si však raději kus cesty zajeli a proti ústí Slaného ramene jsme volili okliku, asi tak půlden jízdy na koni, než jsme se zase přiblížili k toku. Jeli jsme tu okliku v noci, a ráno, při prvním rozbřesku, nás uvítala matně se lesknoucí hladina. Red River!

Byli jsme teď přesně proti místům, odkud nás - podle našich předpokladů - Kiowové nejspíš očekávali. Nalezli jsme si vhodný úkryt, abychom si po namáhavé noční jízdě trochu odpočinuli. Pro Vinnetoua a pro mne to však znamenalo sotva víc než docela krátký oddych. Apač si chtěl totiž opatřit co nejdřív spolehlivé zprávy a požádal mě, abych ho doprovodil.

Nejdříve jsme přebrodili na druhou stranu, ale poněvadž jsme se nechtěli prozradit stopami ani náhodnému jezdci, zajeli jsme ještě kus cesty dolů po řece, kde jsme dokonce objevili malý přítok, nehluboký potok ústící do Červené řeky. Vehnali jsme samozřejmě koně do řečiště, spokojeni, že tím za sebou zametáme tak dokonale stopy. Po půlhodině jízdy, která se našim koním i nám docela zamlouvala a podobala se spíš výletu do přírody než jízdě na výzvědy, jsme vybrouzdali nahoru na břeh a pokračovali v cestě směrem k prérii. Nemyslím, že to bylo dál než takové dvě tři míle od našeho úkrytu.

Tahle zajížďka nás sice stála skoro hodinu, ale brzo se ukázalo, že se nám bohatě vyplatila; dokonce se to ukázalo, dřív než jsme se nadáli. Neujeli jsme po prérii snad ani čtvrthodinu, když se před námi objevili dva jezdci, doprovázející skupinu dobře půltuctu tažných zvířat s nákladem. Poklusávali vpravo od nás, jeden z nich vpředu, druhý na konci té. šňůry mezků, obtížených jaksepatří zavazadly. Podle toho, co jsme viděli, se dalo soudit, že oba jezdci jsou běloši. Brzo si nás všimli a zastavili se - čekali, co teď uděláme my dva. Vyhnout se jim by bylo přinejmenším nápadné - a naopak, mohli jsme se od nich leccos užitečného dozvědět, zvlášť jestli přijížděli z vesnice Kiowů. Ani jsme se nemuseli o ničem domlouvat: Vinnetou jen ukázal před sebe a stručně poznamenal:

"Bledé tváře jsou patrně obchodníci, kteří prodávali a kupovali zboží v osadě Kiowů. Nesmějí tušit, kdo jsme."

"Dobrá," pochopil jsem okamžitě, "já jsem zaměstnanec indiánského agenta, jedu právě ke Kiowům, ale neumím jejich řeč. Proto ty, Indián z kmene Pawneeů, jedeš se mnou."

"Souhlasím. Můj bratr ať mluví tím způsobem s bledými tvářemi."

Pobídli jsme koně a přibližovali se rychle k neznámým mužům. Oni sňali pušky s ramen a plni ostražitosti nás sledovali.

,. Nechte svá dřívka na pokoji, meššúrs!" volal jsem na ně sousedsky už z dálky. "Copak vás chceme pokousat?"

"To by se vám taky nevyplatilo," řekl jeden z nich. "My totiž máme taky zuby a taky víme, k čemu jsou dobré... Ty pušky jsme vzali do ruky pro jistotu: moc důvěry totiž nevzbuzujete."

"Jak to myslíte?" ohradil jsem se a zatvářil se uraženě.

"Když se dva gentlemani, jeden rudý, jeden bílý, prohánějí takhle bratrsky po prérii, kouká z toho obyčejně nějaká všivárna," odpověděl docela neomaleně ten druhý. "A k tomu máte oba indiánské obleky. Pak se divte, že pořádný člověk se má radši na pozoru!"

"Děkuju za upřímnost," smál jsem se. "To je vždycky dobře, když se člověk dozví, co si o něm lidi myslí. Mohu vás ale ujistit, že se ohromně mýlíte."

"Možná, možná," pokrčil ten první rameny, "snad nám tedy prozradíte, odkud jedete?"

"To není tajemství. Od Washita Riveru."

"Tak? A kam máte namířeno?"

"Chceme se zastavit na chvíli u Kiowů."

"U kterého kmene?"

"U náčelníka jménem Tangua."

"To není daleko."

"Ano... jeho osada leží někde mezi North Forkem a Salt Forkem."

"Docela tak. Ale jestli vám mohu radit, obraťte koně a Kiowy nechte Kiowy."

"Proč bychom to měli dělat?"

"Protože Tangua přišel na ohromný nápad, že pošle na onen svět každého bělocha, který se mu dostane do rukou. A taky každého Indiána, který náhodou není Kiowa!"

"A to si říká gentleman?" zavtipkoval jsem. "Ne, vážně: on vám to říkal, anebo jak to víte?"

"Samozřejmě že mi to říkal; dokonce dvakrát!"

Pokusil jsem se znovu o vtip.

"V tom případě - čemu mám děkovat za potěšení, že s vámi přesto mohu mluvit při vaší plné tělesné svěžesti?"

"My jsme výjimka," odpověděl s kamenně studenou tváří první z chlapíků. "Jsme totiž jeho staří dobří známí - tradeři, obchodníci. A to poctiví obchodníci, žádní podvodníci, kteří rudochům podstrčí kdejaký šmejd a už se u nich v životě neukážou! A rudoši nejsou zas tak hloupí, aby podřezávali krky lidem, které u sebe vždycky rádi vidí. Ovšem vás by nejspíš poslali rovnou do věčných lovišť."

"Proč by posílali do věčných lovišť poctivého zástupce agentury?" divil jsem se.

"Tak vy jste z agentury?" hvízdl překvapeně ten trader. "Čím dál tím líp, sir! Na ty mají Indiáni teprv spadeno. Moc často..."

Nedopověděl, ale já jsem pohotově doplnil, co nakousl:

"... moc často je totiž tihle páni brali na hůl, chcete říct! To máte pravdu!"

"Takže z vašich vlastních úst slyším, že vy agenti jste darebáci," zasmál se. "Pravda - právě při posledních dodávkách Kiowové pořádně utřeli nos. Říkám vám ještě jednou: jestli náhodou máte zálusk na báječnou mučednickou smrt u kůlu, jeďte dál: dostanete ji se vším příslušenstvím."

"O to bych zrovna nestál, sir," protáhl jsem. "Říkám vám ale, že Kiowové mi nesáhnou ani na zoubek, jen až jim prozradím, s čím jsem přijel. Abyste věděl, prosadil jsem právě v té poslední záležitosti, a kter…