Vyznání: Spravedlnost pro Karla Maye

Mladý dareba

Fr. Ströfer

Nebylo mi ještě ani deset let, když jsem četl prvou knihu Karla Maye. Byl jsem roku 1900 jako mladý klouček u svého strýce v roztomile položeném hnízdě na pravém břehu Rýna delší dobu na návštěvě. Tam se mi po prvé dostal do rukou třetí díl románu „Satan a Jidáš“, který ještě ku všemu začal na stránce 5., čehož jsem – tomu porozumí každý čtenář Karla Maye – velmi litoval.

Jak podivně zapůsobila na mě již tato kniha, to dokazuje toto:

Zprvu jsem se vůbec nemohl od ní odloučiti; kdekoliv jsem nalezl skryté místečko, tam jsem usedl a četl. Strýc však měl bedlivé oči pro svého synovce, který byl u něho, aby léčil své choré nervy, a myslil, že bych měl málo čísti. Bylo obtížné setrvati u knihy, byl jsem právě naopak neustále vyrušován a velmi často musil jsem napínavé čtení přerušiti. Aby se mi však dostalo nerušeného požitku, připadl jsem na myšlenku čísti v noci, k čemuž jsem ovšem potřeboval světla. Nemohl jsem je koupiti, nemaje peněz, a tak mi zbyla jen možnost krádeže, neboť potřebu svíčky byl bych musil u tety odůvodniti – pak by mi přání beztak nesplnila.

Získal jsem si (slyšte! slyšte!) tedy světlo a četl jsem při něm skorem do půlnoci, při čemž knihy velmi ubývalo; totéž se však dělo i se světlem. A nyní to příznačné. Byla to první kniha Karla Maye. Žádný rozumný člověk nebude jistě desetiletému chlapci zazlívati, pokládá-li vše, co je psáno v první osobě, za bernou minci.

Měl jsem úctu před Old Shatterhandem, především proto, že takový hrdina, jemuž se vše zdařilo, byl nejsilnějším ze všech, před jeho ostrým zrakem se sotva něco skrylo, byl tak mocným mužem a konal vždycky jen dobro, vždy jenom to, co žádal zákon, třebaže tam venku na divokém západě se čerta kdo po tom ptal, co zákonu odpovídá. Dobrota, s níž odměňoval špatnosti svých nepřátel, působila na mě hlubokým dojmem; a já došel k názoru, že bylo nesprávné, vzal-li jsem světlo, neboť vlastně to bylo zakázáno. Old Shatterhand – myslil jsem – by zajisté tak nejednal a kdyby se o tom dozvěděl u jiných, pak by takovou nesprávnost odsoudil. Na základě tohoto úsudku upustil jsem od svého záměru ukrásti si příští den další svíčku a zanechal jsem čtení v posteli. To byl účinek prvé knihy Mayovy na desetiletého chlapce. Další účinky se dostavily zanedlouho.

Druhá kniha, kterou jsem sehnal po dlouhé, úporné námaze, byl „Vinnetou“, svazek první, jemuž pak následoval svazek druhý a třetí. Nejvíce mě ovšem dojala scéna s Ave Maria v Heldorff-Settlementu a Vinnetouova smrt. Při tom proudil vydatný potůček slz. Hlubokým dojmem na mne působilo, jak šetrně zacházel Old Shatterhand v prvním svazku se sprostým Rattlerem, pak s Vinnetouem a později i s Tanguou, náčelníkem kmene Kiowa, v druhém svazku s dozorci otroků, později s Kukluxy, ve třetím svazku pak se supy Llana, se surovým vaquerem a posléze se Santerem. A tak jsem se rozhodl, že při všem, cokoliv v budoucnosti učiním, předem se sám sebe budu tázati: „Co by tomu řekl Old Shatterhand?“ Příklad:

Byl jsem tehdy – přes svou malou postavu – vyhlášený dareba a, bůhví, jak jsem se toho domohl; všichni ostatní hoši se mne báli pro mou tělesnou sílu. Asi proto, poněvadž se mi podařilo po…