Syn lovce medvědů

6
Vinnetou

Když dozněl dusot vzdalujících se koní a oba jezdci zmizeli mezi hustými jedlemi, přistoupil Old Shatterhand ke svému hřebci, sňal ze sedla medvědobijku a tiše zvířeti pošeptal:

„Penijil – pojď.“

Potom se obrátil a začal rychle zlézat úzké, příkré úbočí skaliska. Kůň jako ochočený pes následoval poslušně lovce a šplhal se obratně za ním. Bylo až neuvěřitelné, jak lehce zdolával neschůdný, kamenitý sráz. A přece netrvalo dlouho a octli se oba, lovec i zvíře, na temeni skaliska porostlého řídkým stromovím. Old Shatterhand se dotkl rukou koně na šíji a vlídně mu přikázal:

„Iškuhš – spi!“

Zvíře se okamžitě položilo k zemi a znehybnělo, jako by bylo mrtvé. Mělo zřejmě dokonalý indiánský výcvik.

Old Shatterhand, skryt za mohutnou jedlí, zatím pozoroval, co se děje dole na planině, kde ještě před chvílí rozmlouval s Jemmym a s Hobble Frankem. Šošoni – byla to skupina asi šesti nebo sedmi bojovníků – postřehli stopy a pozorně si je prohlíželi. Kdyby tu byli nalezli jen stopu Shatterhandovu, jistě by se dali oklamat opačným postavením otisků. Ale byly tu stopy Jemmyho a Hobble Franka, a ty hovořily příliš jasně.

„Ive – ive; mi – mi; zde je, kupředu, kupředu!“ zvolal jeden z indiánů a po krátké poradě skupina Šošonů vyrazila tryskem vpřed.

„Doufejme, že Jemmy i Hobble Frank budou dost rychlí a obezřelí,“ zabručel sám k sobě Old Shatterhand, „aspoň Jemmy na to vypadá.“

Pozoroval, jak indiánští jezdci mizí, jak jedou přesně ve stopách obou lovců, když lehké, sotva slyšitelné zafunění koně ho přimělo, aby se otočil. Zvíře se na lovce dívalo dlouhým, moudrým pohledem a potom lehce, sotva znatelně otočilo hlavu stranou. Old Shatterhand uchopil pevně pušku, přiklekl k zemi a zadíval se mezi stromy. Za malý okamžik však napětí v lovcově tváři povolilo. Dole, pod nejnižšími větvemi, se objevily mezi křovisky dva mokasíny ozdobené dikobrazími ostny. Pak zapraskaly větvičky a před Old Shatterhandem stanul urostlý indián.

Byl oblečen podobně jako Old Shatterhand, jen místo vysokých bot měl pravé indiánské mokasíny. Dlouhé, nadmíru husté černé vlasy byly svinuty ve vysoký vrkoč, podobající se přílbě, neozdobený ani jediným orlím perem. Ale i tak každý, kdo se na vzpřímenou, hrdou postavu indiána podíval, měl ihned pocit, že před ním stojí neobyčejný člověk. Kolem krku měl zavěšen medicínový váček, dýmku míru a trojnásobný řetěz z medvědích zubů, trofeje ukořistěné s nasazením vlastního života. V ruce držel pušku, jejíž dřevěná pažba byla hustě pobitá stříbrnými hřeby. Z vážného, mužně krásného obličeje s poněkud římskými rysy vystupovaly lícní kosti jen lehce, spíš v náznaku, a světle hnědá pleť kůže připomínala ušlechtilou barvu bronzu.

Kolik lovců, kolik bílých i rudých mužů ze stepí Dalekého západu by ho bylo poznalo na první pohled! Spravedlivý, moudrý, věrný, statečný, přítel a ochránce každého, kdo potřeboval pomoci, ať byl bílé, nebo rudé pleti, muž, o kterém se vyprávělo u každého táborového ohně – to byl Vinnetou, nejvyšší …