Černý mustang

Návrat

Hned za samého rozbřesku se rozjeli po skupinkách prérií. Každá skupina měla na starosti dvacet pětadvacet odzbrojených Komančů a každá dostala od Old Shatterhanda příkaz, aby indiány asi po půldruhé hodině jízdy na koni pustili. V přehledné, rovné prérii se dali Naiinové dobře pozorovat, nebylo nebezpečí, že by se znovu spojili a vyrazili hned vzápětí proti Groundu a Firwoodu. Ostatně takhle opěšalí, beze zbraní, a dokonce bez svých medicín museli pomýšlet na jiné věci než na okamžitý odvetný útok proti těm, kdo je přemohli. Byli zamlklí, zavinutí do sebe, nasupení – nevydali ze sebe teď už ani hlásku. Jistě přemýšleli o tom, jak se pomstít; uvědomovali si však, že jejich protivníci s tím počítají, a právě to, že je rozvážejí po skupinkách, je o tom přesvědčovalo nejvíc. Předpokládali, že v obou stanicích postaví hlídky, které budou sledovat, co se děje na prérii.

K polednímu bylo všechno skončeno. Sešli se podle Old Shatterhandova pokynu na stanici Firwood, tam bylo blíž, a odtud měla odvézt souprava i všechny Rockygroundské, kteří se účastnili nočního zátahu u Birch Holu. Měli nezadržitelný pocit vítězů a ten je nutil, aby si znovu a znovu vypravovali události uplynulých čtyřiadvaceti hodin. Tu a tam propukaly i malé hádky, podíl a význam jednotlivců nepřetržitě vzrůstal, zanedlouho to málem vypadalo, že Old Shatterhand, Vinnetou, Hobble Frank a ostatní lovci honičce jen víceméně trpně přihlíželi. Také nad rozdělením toho, co odebrali z trestu Komančům, vznikaly třenice. O zbraně většinou neměli zájem, naiinské bouchačky byly staré krámy, každý z nich měl lepší a přesnější, zato o koně byly tahanice a dohadovačky. Leveret a Swan museli několikrát zasahovat – byli to jejich lidé a bylo v jejich zájmu, aby nedošlo k zbytečným rozmíškám. Soudržnost nebyla vlastnost, na niž by byli mohli pro nejbližší dny a týdny zapomenout.

Když lokomotiva táhle a poněkud chraplavě zapískala a mimořádná souprava se dala do pohybu, musel se Old Shatterhand mimoděk zasmát.

„Doufám, že se to nedonese pánům akcionářům železniční společnosti,“ řekl Hobble Frankovi. „Projíždím se tu zvláštními vlaky sem a tam, jako bych byl přinejmenším president Spojených států. Určitě by na mně chtěli, abych dodatečně zaplatil jízdenku za své výlety!“

Hobble Frank měl největší radost z toho, že zranění Tetičky Drollové se ukázalo tak lehké. Ve Firwood Campu asistoval Vinnetouovi, který zraněnému přiložil obklad připravený z bylinek, a na krok se od tlustého trappera nehnul. Neodpustil si velice barvitě vylíčit, co všechno by se sneslo na hlavy Komančů, kdyby býval byl Droll zraněn vážně. Hrůzy pekla vypadaly proti Frankově odvetě jako nevinné prázdninové žerty. Ale těšil se přesto, že si ještě na někom smlsne.

„Dejte pokoj, sir!“ mávl rukou. „Vás by měli jmenovat za zásluhy o tuhle trať aspoň doživotním strojvůdcem! Ostatně ještě není konec, čeká nás ještě jeden pardus!“

Mrkal významně na lovce.

„Ah – myslíte Ik-senandu, Franku? Lstivého hada?“ řekl Old Shatterhand.

Mužík přikývl a Swan, který se považoval stále ještě za lovcova a Vinnetouova hostitele a držel se jich, jak se říká, za šosy, si teprv teď dodatečně uvědomil, že má vlastně na stanici ještě jednoho zajatce.

„Vidíte, málem bych byl zapomněl,“ řekl. „Toho chcete taky pustit jen tak? A sebrat mu medicínu?“ Poodmlčel se. „Myslíte, že na ni věří?“

„Ten nevěří na nic,“ mínil Old Shatterhand. „Nejvýš tak na hrudku zlata.“ Krčil rameny a díval se z vozu na ubíhající krajinu. „Hobble Frank mě vlastně přivedl na myšlenku. Dáme mu pardus a bude to…“

„Výprask?“ vyjekl mužík. „Myslíte… vyplatit ho rákoskou? Mr Shatterhande, to nemůžete myslet vážně! Já to myslel jen obrazně! Pár přes zadek dostane u nás každý školák, který poleje třídní knihu inkoustem! A ten darebák by měl…“

Vrtěl hlavou usilovně jak natažená panenka. Swan se smál, ohlodával už zase svůj věčný doutník – ale teď ho doopravdy vychutnával.

„Ale milý příteli, Hobble Franku…“

„Žádný milý příteli!“ rozčiloval se mužík. „Nechte si přece jednou vyložit, že tak lehce ho nemůžeme nechat vyklouznout! Já vím co! Mám vám říct svůj návrh? Snesete to?“

„To bude tak hrozný? Ale prosím, prosím…“

Old Shatterhand zvedl odevzdaně ramena. Pozoroval obzor nad lemem lesa – míjeli právě místo, kde před několika hodinami v oblouku trati vystoupili, aby se vydali obsadit Birch Hole. Nad vrcholky stromů vystupovala bílá oblaka. Old Shatterhandovi připomínala soustavu malebných pagod a minaretů.

„Ale poslouchejte mě, prosím! Touláte se duchem kdovíkde! Vidíte tam na nebi vzduchoplavce v balóně ne…