Vinnetou III – Na válečné stezce

5. Vyzvědač

Na jihovýchodě Nového Mexika, v té části, která se zakrojuje hluboko do texaského území, se tyčí divoké pohoří Sierry Blanky, přecházející později v hřebeny Sierry Guadalupe. Jsou to divoké, drsné, nepřístupné hory. Ostré štíty kopců se tu navzájem proplétají, jednou vytvářejí mocnou hráz, holou až na kámen, podruhé neschůdnou stěnu, zarostlou hustým pralesem. Hluboké vrypy kaňonů, úzkých údolí i roklin s kolmými stěnami jako by od nepaměti oddělovaly tyto končiny od všeho ostatního světa. Jsou pusté a jakoby z jiné planety. Ale život překonává všechno: vítr přenáší i přes nejnedostupnější vrcholy semena a pylový prášek, a tak se rozrůstá na hřebenech pestrá květena, jakou bys v podobné pustině nikdy nehledal. Často se zde objeví medvěd, hnědý brtník i šedák grizzly, a zdolá tu hradbu skal a údolí, hledaje samotu a odpočinek. I bizoni tu procházejí v stádech úzkými soutěskami a průsmyky mezi horskými velikány, když táhnou v tisíci proudech na jaře nebo na podzim svou pravidelnou každoroční poutí. A tu a tam se zde objeví záhadná postava s kůží bílou nebo zbarvenou do bronzova, tvor drsný a tvrdý jak zdejší příroda. Objeví se, zas zmizí a nikdo nedovede říci, kdo je a proč se tady v horské pustině zdržuje. Neboť horští velikáni jsou němí, prales mlčí a rozumět řeči zvířat se ještě žádný člověk nenaučil.

Ano, člověk sem přichází také. Vášnivý lovec, který má jedinou spolehlivou oporu své zbrani; anebo nějaký uprchlík, který se rozešel s civilizací a nechce o ní ani slyšet; anebo indián, jenž vypověděl válku všem lidem, poněvadž u nich nepoznal nic než nenávist. Mihne se houštím trapperova kožešinová čepice, jindy široké mexické sombrero, potřetí se to mezi větvemi začerná indiánskými pačesy. Hle, i tady žije člověk, vyděděný, vykořeněný, zapuzený, nicméně přece jen – člověk. A ten, kdo pátrá, co ho zahnalo až sem, přichází vždycky na totéž: zatlačil ho do těch nejodlehlejších končin zápas o holý život – o život tak chudý a trpký, že vlastně ani za ten urputný, krutý a vyčerpávající zápas nestojí.

Dole v rovině se pod věncem divokých hor prolínají loviště apačských a komančských kmenů. Tam se vedou zápasy, tam se bijí s nesmiřitelnou zuřivostí mocné indiánské kmeny – kolik jen mají tyhle srážky, bitvy a války neznámých hrdinů, o nichž žádný dějepisec nikdy nenapíše! Tam často obkličuje bojový oddíl odříznutého jednotlivce nebo menší skupinku a zahání je pak do hor, kde na ně čeká zápas na život a na smrt, nové měření sil – tentokrát s nemilosrdnou přírodou.

Řeka Rio Pecos pramení poblíž Truchas Peaku v horách Sierra Mora, udržuje se v jihovýchodním směru a teprve potom mění směr toku – podél Sierry Blanky – přímo k jihu. Na jižním konci horského pásma se pak obrací širokým obloukem na západ, obklopena z obou stran kopci. Ale horstvo je tu od vlastního toku dost vzdáleno, při březích zůstává jednou širší, jednou užší pruh volné zeleně porostlý svěží trávou: najednou tu najdeš kousíček volné, otevřené prérie, která přechází ovšem při úpatí pohoří v hluboký prales. Půda je tady dost nebezpečná. Horstvo tvořící souvislý dlouhý pás je jen málokdy přerušeno bočním údolím nebo příčnou průrvou, a kdo narazí v těchto místech na nepřítele, sotva se mu může vyhnout nebo schovat – leda by chtěl obětovat svého koně, a bez toho by byl vzápětí teprve ztracen.

Až sem do údolí Ria Pecos jsme tedy dorazili po několikadenním putování. Poněkud na sever od našeho směru leželo Vinnetouovo pueblo a já jsem měl tisíc chutí udělat odbočku a zajet se podívat za ním, za svými apačskými přáteli. Ale bylo krajně nejisté, zda bych ho byl zastihl, a záležitosti Bernarda Marshalla a Marka Jorrockse byly příliš vážné. Protentokrát jsem si to musel odříci.

Jeli jsme celou cestu ve stejné sestavě. Sans-ear v čele, pak uprostřed César se zajatým Hoblynem a nakonec já s Bernardem. Časně zrána jsme přebrodili přes Rio Pecos a pokračovali po západním břehu. Teď v poledne se sluneční paprsky dotýkaly vrcholků protějších hor, ale předcházející noc byla studená a také vzduch zůstával stálé chladný – měli jsme přehozeny pokrývky přes ramena, a docela dobře se unesly.

„Teď už to snad k Rio Peňasku není daleko,“ mínil Bernard Marshall, mhouře oči a spokojeně nastavuje tvář hřejícím slunečním paprskům.

„Dnes bychom tam už měli dorazit. Řekl bych podle toho, co popisoval Hoblyn, že se teď budeme držet trochu víc vpravo. A tam někde už bude to jeho údolí.“

„A nebylo líp jet rovnou na Peňasco? Tam přece tak jako tak najdeme Freda Morgana?“

„Snad máte pravdu,“ připustil jsem. „Jenže si musíme dát pozor, aby Morgan nezpozoroval náš příjezd. Určitě je tady a čeká – máme přece čtrnáctého března! A potom: v údolí se mají sejít, budeme mít tedy pěkně po ruce oba dva naráz.“

„Have care!“

Varovný výkřik Marka Jorrockse přerušil náš rozhovor; a když jsme popojeli blíž, přesvědčili jsme se, že varování bylo naprosto na místě. Sans-ear držel v ruce kus zelené, čerstvě utržené větve. Nastrkoval mi ji pod nos.

„Tak si kupříkladu myslím, že se tady někdo docela nedávno projížděl.“

„Namouduši – a nebylo to asi déle než před hodinou,“ řekl jsem.

„Tady jsou ťápoty!“ upozorňoval starý.

Svorně jsme si prohlíželi otisky v půdě; byly čerstvé, potvrzovaly náš předchozí nález.

„To byl běloch, Marku,“ poznamenal jsem. „A nedal bych zlámanou grešli za to, že to byl Patrick Morgan. Nebo jeho otec. Teď zatím nesmíme dál! Nesmí tušit, že je pronásledován!“

„Pravda, pravda,“ pobrukoval si Sans-ear a prohlížel si dál pozorně stopy. Pak zavrtěl hlavou a mínil: „To bych rád věděl, proč tady slezl z koně. Podívejte se, stopy vedou tamhle k lesu… Tak si je kupříkladu prohlédneme!“

Vydali jsme se pátrat společně. Otisky nás vedly – hned zřetelnější, hned méně zřetelné – hodně daleko od našeho místa. Dostali jsme se mezi stromy k houštině, když se najednou Sans-ear zastavil. Půda tu byla rozrytá, rozdupaná, vypadalo to, jako by ten kousek země někdo rozrýpal, ale pak se pokusil mechovou přikrývku zas pěkně urovnat. Sklonil jsem se a od…