Život bez smokingu

Bohumil Hrabal

65 

Elektronická kniha: Bohumil Hrabal – Život bez smokingu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hrabal21 Kategorie:

Popis

Bohumil Hrabal: Život bez smokingu

Anotace

Bohumil Hrabal – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Život bez smokingu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1

Moje žena, když přijížděla na víkend za námi, pokaždé si povzdechla, co budeme s tolika kočkama dělat? Utěšoval jsem ji, ale přeci sama víš, najednou máme pět koček, a na jaře se všechny ztratí, jedna kočička nepřijde, chodíme za noci, voláme, ale kočička nepřichází, pak druhá, třetí, nakonec zůstane jen jedna, aby i ta někam odešla a už se nevrátila… Ale moje žena, když viděla ta zvířátka, lamentovala dál… co budeme s tolika kočkama dělat? Ale sama se těšila na rána, když jsme se probouzeli, že jsem vstal, otevřel dveře a pět odrostlých koťat se vřítilo do kuchyně, vylábala nejdřív dva talíře mlíka a pak jsme si ještě všichni vlezli do postele a koťata se přišla ohřát do peřin. Tři koťata jsem vždycky dával ženě do postele, na palandu, a tak jsme leželi se zvířátky, která spokojeně usínala. Renda, Segmyler a Švarcvald líhávali se ženou, a u mne ležela ta dvě koťátka s bílými fusakličkami a bílou náprsenkou, pojmenoval jsem černou kočičku Švarcava, mourovatého kocourka Fusakličkou. Nejraději jsem ale měl Švarcavu, nemohl jsem se na ni vynadívat a ona mne měla tak ráda, že skoro omdlívala, když jsem si ji vzal na ruku a dal k čelu a šeptal jsem jí do ucha sladká vyznání lásky, tak nějak jsem dosáhl věku, ve kterém už jsem neuměl a nemohl být zamilován do krásné ženy, protože už jsem byl olysalý a tvář plnou vrásek, ale kočičky mne milovaly tak, jako mne mívaly rády dívky, když jsem býval mlád, byl jsem pro ty moje kočičky vším, byl jsem jejich otcem a milencem. Nejvíc mne ale měla ráda ta kočička s bílými fusakličkami a bílou náprsenkou, Švarcava. Kdykoliv jsem se na ni podíval, zjihla, zpokorněla a musel jsem ji vzít na ruku a ona na chvíli omdlela z přívalu citu, který proudil ze mně do ní a nazpátek z ní do mne, tehdy jsem se zajíkal tím štěstím. Ta jitra, když pět koťat si vlezlo za námi do postele, to bylo naše rodinné štěstí, ta koťata to byly naše děti. Avšak každé to ráno, když se koťata vyhřála, když jim otrnulo z chladu noci, zničehonic začala ve skupinách a všechny dohromady zápasit, přepadat se, uměla se houpat na záclonách, běhala a lítala sem a tam, neustále se ozývaly rány hlaviček do skříně a do židlí, ta koťata půl hodiny řádívala kuchyní, strhala z židlí naše šaty a prádlo, z kuchyně přinášela utěrky, roztahala a rvala se se střevíci a bačkorami, vlítla pod peřinu a tam ve tmě zápasila, svíjela se do kotoulů, ze stolu ta koťata shodila všechno, co tam bylo… Tak půl hodiny trvávala ta mešuge štunde, nakonec koťata dýchala tak, že vyplazovala jazýčky, aby nakonec padla vyčerpáním na zelený koberec, ulehala ta koťata na židle, olizovala jeden druhého, dlouhými pohyby jazýčkem jedno druhé upravovalo, čistila si navzájem kožíšky pod krkem a na hlavách. A pak zase usínala, sladce vzdychala… Tento rituál mešuge štunde se opakoval každý den. Jen když venku začalo pršet a bylo chladno, když začal padat sníh, když z odrostlých koťat se stali kocouři a kočky, tak když jsem ráno otevřel dveře, tak se nejdřív všechny ty kočky přišly ohřát, přišly vypít mlíko, když přicházely mrazy, tak se tiskly ke kamnům, nastavovaly svoje hlavičky, nahřívaly si ty kočičí hlavy, až se z nich kouřilo. Ten zimní čas všechny ty kočky zvážněly, trnuly, co kdybych nepřijel? Spávaly na terase, tam pod besídkou v seně, tam z prvního patra se dívaly na cestu lesem, která vedla od silnice, když jsem přijížděl autobusem, a brouzdal jsem se sněhem, viděl jsem z jistého úhlu cesty na terasu, na otevřený obdélník pod podlahou besídky, kde se zvedly kočičí ouška a pak vyběhly kočky, viděl jsem jejich nožky, jak sbíhají po dřevěných schodech, jak mi běží vstříc, jak se kolem mne lísají… Vždycky jsem bral jedno po druhém do náruče a líbal jsem je pod krčky, a ony se ke mně tiskly, když jsem je tak potěšil, že jsem na ně nezapomněl, odemkl jsem na chodbu, tam byla zamrzlá voda v kbelíku, odemkl jsem do pokojíčku a zvířátka se nadrala za kamna, rychle jsem je roztopil dřevem, a pak jsem teprve jim ohřál mlíko, častokrát v malé kuchyňce jsem měl v lavoru zamrzlou vodu… Ale za půl hodiny už kamna a roury byly rozpálené, kočky vylábaly mlíko a zase všechny nastavovaly hlavy u kamen, dlouho se tak nahřívaly, aby teprve za hodinu se uvolnily, políhaly si na židlích, a usínaly, když jsem jim nakrájel ryby, když jsem jim dal maso, když jsem jim nalámal kousky sýra. A pak jsem psal ty moje texty, stroj hrčel, musel jsem pospíchat, neměl jsem nikdy čas na stylovou čistotu textu, musel jsem psát rychle, abych mohl se věnovat kočkám, protože všechny, i když ležely se zavřenýma očima, škvírou se na mne dívaly, bylo jim dobře, když slyšely hrčení psacího stroje, po hodince psaní jsem si natáhl kožíšek a vyšel jsem ven se projít do zimního počasí, nechával jsem pootevřené dveře, kdyby se kočkám chtělo na ten jejich záchod do listí, na noc jsem vždycky dával umývadlo s pískem, kdyby se jim chtělo jít na záchod, když bych tvrdě spal, protože všechny ty kočky, i když jsem spal, tak nejdřív seskočily z židlí, a kráčely ke dveřím a tiše zamňoukaly, zpravidla jsem je slyšel, a tak jsem častokrát za noci vstával, abych pouštěl kočenky ven a zase na zamňoukání nazpátek, když pršelo, utřel jsem jim do utěrky packy, protože všech pět koček nad ránem, když vyhasl oheň, naskákalo za mnou do postele, tak nějak jako by se dohodly, každá měla svoje místo, u hlavy ale mi ležela Švarcava, ta jediná měla právo ležet těsně v mých hlavách, ostatní ležely v nohách, těsně u mých zad… A všechny, než usnuly, tak sladce vzdychly, vzdychaly, tiše předly a pak se stočily do klubíčka, když nám bylo horko, tak ležely na zádech s vyvrácenými hlavičkami, v krásných pozicích, někdy dokonce si propotily kožíšky na bříšku, možná že se taky potily hrůzou, co by s nimi bylo, kdybych nepřijel? Já jsem totiž jezdil za kočkama i autem, ale jen když bylo pěkně. A když jsem jel autem, tak když jsem jel trochu rychleji, hned jsem zpomalil, co kdybych se naboural, co by bylo s kočkama? A předjížděl jsem jen traktory a …