Život bez smokingu

2

Když jsme tak všichni přečkali zimu a přišlo jaro, přišla k nám malá mourovatá kočička, a byla těhotná zrovna tak jako Švarcava, ty dvě kočičky se milovaly, a že byly těhotné, tak chodily za mnou, nehnuly se ode mne, kam jsem šel, tam šly za mnou, packal jsem o ně, ale jim nic nevadilo, hlavně aby byly u mne, dívaly se na mne zamilovaně a já jsem věděl, že ty kočičky chtějí, abych jim pomohl, až přijde ta jejich chvíle. A můj soused pan Eliáš mi udělal krmítko pro ptáky, takové zdánlivě nesmyslné krmítko, vzal staré rádio, vyboural z něj vnitřek, vyrazil předstěnu, opatřil podložkou, do které zapustil kůl, a ten kůl zarazil do země před okna, těsně k rozbitému plotu. A každý den, když jsem přijel za mými kočkami a za psaním, sypal jsem vločky a drolil jsem starý chléb a sypal do krmítka brabcům a sýkorkám, někdy přiletěly i sojky. A já jsem měl hrůzu z toho, že kočičky budou mít koťata, trnul jsem, aby je neměly v mé posteli tak jako Máca, trnul jsem, co budu dělat s tolika kočkami, hynul jsem představou, co když každá ta kočka bude mít čtyři koťátka, jak je budu muset utopit, ne všechny, každé nechám dvě koťátka, ale budu muset udělat tu popravčí práci, kterou jsem dělával i v Nymburce, nikdo nechtěl topit koťata, a tak jsem to musel udělat já, já který jsem kočky miloval, tak já jsem to byl, který jsem je musel i likvidovat, protože jen jednou jsme nechali všech pět koťat, a když odrostla, tak je nikdo nechtěl, a tak jsme měli doma tolik koček, že jsme o ně packali, a pak co čert nechtěl, tak z těch pěti koček čtyři byly kočky a za rok všechny ty kočky měly zase mladé, a tak jsme z toho byli nešťastní tak, jako moje žena, která kdykoliv přijela na víkend do Kerska, tak vždycky si posteskla… Co budeme s tolika kočkami dělat? A ten čas moje žena skoro celý den kočkám vařila, rozlívala mléko, a hlavně, kočky nejraděj i byly v kuchyni, a tady byl od těch kočiček zápach, já už jsem byl tak zvyklý na kočky, že jsem to ani necítil, ale kdo přišel na návštěvu, tak vždycky zavětřil, protože kočky udělaly svoji potřebu nejen do umývadla s pískem, ale někdy i do rohu kuchyně, pokojíčku, někdy i, když měly průjem, tak se vydělaly tam, kde je ten průjem zastihl, a moje žena chodila jako trvalá výčitka, nechtěla už prát ta prostěradla, nechtěla čistit koťance na kovralu, a tak jsem to dělal já, každý ten náš víkend jsem utíral, nejdřív papírovým ubrouskem, pak mokrým hadrem, někdy mi praskly nervy a křičel jsem na všechny kočky, vyhnal jsem je, někdy jsem i kočičku udeřil. Jindy, když jsem seděl a psal a kočka, místo aby zamňoukala u dveří, tak najednou jsem slyšel ten hrůzný zvuk vyprazdňovaných útrob, a zrudnul jsem zlostí a bral jsem tu kočičku a napráskal jsem jí, někdy ji postavil na práh a mocným kopancem jsem ji obloukem vykopl do lesa, ostatní kočičky ani nečekaly a prchaly, sem tam se styděly, cítily se vinnými, a já jsem přestával psát a bylo mi těch koček líto, nemohl jsem psát, protože jsem udeřil kočku, kterou jsem miloval, vykopnul jsem zvířátko, které mi bylo vším, za kterým jsem někdy musel se rozejet, zničehonic se mi zastesklo po nich a ujížděl jsem do Kerska a bral jsem je a tisknul jsem si je na čelo, aby ode mne odejmuly strach a tesknotu… A tak jsem se styděl, vycházel jsem ven, a trvalo to někdy celý den, než jsem si zase ta zvířátka udobřil, než jsme se smířili, než jsem je pozval, aby šly domů, ale ony se styděly ještě víc, netroufaly si vejít tam, odkud byly vykopnuty, odkud jsem je vyhnal, protože kočky se dovedou nejen hluboce stydět, ale taky nedovedou odpustit tak, jako jsem jim rychle odpouštěl já… A tak už jsem ani v Kersku nespal, jen jsem si dopsal to svoje, nakrmil jsem kočky a odcházel jsem k autobusu, ujížděl jsem autem. A vždycky jsem se ohlédnul, zastavil auto, a viděl jsem zase, jak všechny kočky byly v brlinkách, ty jejich hlavičky byly tak smutné, že jsem přidal plyn, naskočil do autobusu, raději jsem jezdil autobusem, protože když jsem odjížděl od kočiček, tak jsem musel dávat velice pozor, abych rozčilením nesjel autem do příkopy, abych rozčilením nevjel do protisměru. A bylo zvláštní, když jsem přijížděl do chalupy autem, tak když jsem vjížděl do kerského lesa, když jsem se blížil tam, kde se zahýbá do lesní aleje, než jsem jen zahnul, už jsem viděl, jak ze sousedních parcel, ze sousedních zahrad se sbíhají moje kočky, aby když jsem zastavil před bránou, tak už všechny tam stály a všechny se smály a radovaly, že jsem přijel za nimi, že jsem dorazil a že jim dám mlíčko a najíst, a že je budu brát na ruku a s každou se potěším a každé dodám kuráž do života, protože tyhle kočky moje ty asi měly pocit, že žijí, jen když jsem s nimi. A když jsem s nimi se pomazlil, tak když bylo pěkně, tak jsem jim radil, aby si šly na zdravý vzduch, aby si šly vyhřát kožíšky, ale musel jsem je vynést z pokojíčku, samy od sebe by nešly, protože pro ně vrchol bylo, když mohly být se mnou… A já jsem nepřespával přes týden v Kersku jen proto, že jsem nechtěl být zase u toho, jak kočky budou mít mladý. A tak jsem jednou přijel a chyběla ta mourovatá kočička, a našel jsem ji v kůlně, tam v košíku od brambor měla pět malých koťátek, lízala mi ruku, a tlapkou mi brala prsty a přitahovala je na svoje děti, které ji cucaly, a byly tak maličké jako baterky do tranzistorového rádia… Hladil jsem ta koťátka, ale chvěl jsem se hrůzou, čím víc jsem tam nechával svoji ruku, že tahle ruka to musí být, která namátkou některá ta koťátka zprovodí ze světa. A vzdula se mi žluč a začalo mne bolet břicho, a rozlíval jsem ostatním kočkám mlíko a krájel maso, a když jsem sedl k psacímu stroji, nemohl jsem psát, protože se mi chvěly prsty a nebyl jsem schopen vyklepat souvislou větu. Chodil jsem kolem kůlny, za mnou chodila těhotná Švarcava, chodila za mnou, protože taky měla ohromné břicho, taky byla na rozsypání, počapl jsem a ona mi vyskočila na kolena a zvedla se a tiskla se ke mně a chtěla, abych ji potěšil, abych jí pomohl, protože jak jsem …