Život bez smokingu

Život bez smokingu

Vzpomínám na tu nymburskou reálku jako na ústav pro lehké diskordanty, ústav, ve kterém se za sedm let děti mění v mladé muže a slečny. Pro mne ten třpytící se zámek ale byl trvalou zdí nářku a strachu, místem, ve kterém jsem prožil všechny stresové situace, ze kterých nejsem schopen se adaptovat ještě dnes. Kromě ve zpěvu a tělocviku jsem býval dostatečný jen v přírodopisu, ve všech ostatních předmětech jsem ne plaval, ale topil jsem se, protože jsem se nedovedl učit. Trvale jsem ten čas byl obklopený pevným zvonem nevědomosti. Stydíval jsem se, když jsem byl vyvolán, rudnul jsem, koktal jsem to, co mi napověděli mí spolužáci z první řady…, a to zvyšovalo můj zmatek. A tak docela naštvaný, že nic ve škole neznamenám, přišel jsem na nápad, že taky něčím se musím zapsat do povědomí profesorů a spolužáků, že taky něco musím znamenat, že musím při vyučování udělat něco, čeho nejsou schopni ti ostatní. A tak jsem s velkým sebezapřením vyváděl jisté nehoráznosti, umínil jsem si, že musím jít sám nad sebe tak, jak to v amerických groteskách dělali Chaplin a Frigo a Harold Lloyd. Tyhle chvíle maličkých vzpour nebyly pro mne jen tak. Musel jsem si dodávat velké odvahy, abych vyvedl něco, za co jsem pak byl zapsán do třídní knihy a měl dvojku, někdy i trojku z mravů. A kupodivu, za ten můj černý humor mne měli mí spolužáci rádi, dokonce někteří se mi podivovali. A tak já jsem jejich brilantní, jedničkové odpovědi na otázky profesorů vyvážil svými malými drzostmi. Asi mne mí spolužáci měli rádi proto, že já jsem za ně řekl nebo vyvedl něco, co by nikdy neměli odvahu vyvíst oni… To moje neumění učit se, ta moje neschopnost vzít do prstů učebnice a jen si v nich listovat, ta moje imbecilita spočívající v neumění naslouchat tomu, co profesoři přednášeli, asi prýštila z toho, jak říkala o mně moje maminka i po padesáti letech, že jsem býval tuzince často zasněný a hlavně, býval jsem myšlenkami pořád někde jinde. Dneska si myslím, že to moje bytí jinde pramenilo z toho, že moje škola škol, univerzita univerzit byl pivovar a řeka a stromy a nekonečné procházky a lajdání. Vzpomínám si, že to, jak jsem myšlenkami býval někde jinde, nebylo jenom ve škole. Ten pevný zvon nevědomosti se mnou trvale kráčel i městem a jeho uličkami. Kdykoliv mne někdo zastavil, aby se mě na něco zeptal, zrudnul jsem, byl jsem zaskočen tak, že jsem odpovídal jako ve škole, nesmysly. A navíc, dělal jsem chybné výkony, obzvláště když jsem stál tváří v tvář děvčeti. Musíval jsem dávat pozor, abych tou krásnou tvářičkou a loknami a mašlemi nebyl dojat tak, že bych měl blízko k omdlení. A můj vztah k ostatním lidem pramenil z toho, že nejen tenkrát, ale i dnes mám trvalý pocit, že ti ostatní jsou ve všem dál a všemu rozumějí líp než já. Míval jsem a ještě mám z lidí komplexy, ty svoje mindráky jsem jako chlapec i mladý muž vždycky hojil v pivovarských šalandách, na humnech, v bednárnách, kde sladovníci a bednáři když hovořili, vždycky jsem jim naslouchal tak, jak jsem měl naslouchat profesorům v třídách reálky. Miloval jsem taky už jako student samotu, západy slunce v řece, tiché jízdy loďkou, dovedl jsem za noci vyskočit na plochou střechu sladovny, kde kvetly netřesky a mech, dovedl jsem se dlouho dívat na hvězdné nebe v hlubině tekoucího Labe, na most a osvětlené město. Proto když jsem vcházel po schodech a když jsem prošel pyšným portálem té nymburské reálky, měl jsem dojem, že jsem v pasti, že jsem vjel do tunelu, proto taky jsem si ten dlouholetý pobyt v ústavu zpestřoval těmi malými vzpourami, které končily zápisem do třídní knihy a byly ostatními žáky vyprávěny jako groteskní legendy. A nikdo nevěděl, že já jsem těmi nehoráznostmi trpěl, že jsem se za ně styděl, že jsem je vždycky těžce odpykal. A tak jsem se prodíral ze třídy do další třídy, opakoval jsem kvartu, abych s úžasem zjistil, že budu skládat maturitní zkoušku. A já jsem přece věděl, že ten pevný zvon nevědomosti je pořád se mnou, že moje vědění je pořád nedostatečné. A moje maminka mi k maturitě nechala ušít smoking na míru, a tak nastal den, za který jsem se nejvíc styděl, protože jsem ve smokingu, jediný žák septimy, ve smokingu jsem nakonec stál před maturitní komisí, zatímco ostatní spolužáci měli docela obyčejné sváteční šaty. Copak písemné zkoušky, to jsem seděl s ostatními v lavicích, ty otázky mi nadiktovali ti, kteří seděli vedle mne a za mnou, nebo mi je dali opsat z taháku… Ale když jsem stál ve smokingu jako mladý gentleman před komisí, lil ze mne pot a kouřilo se ze mne, tak jsem se styděl, tak jsem se hanbil, že já, ten nejmizernější žák na …