Povídky I

Bohumil Hrabal

46 

Elektronická kniha: Bohumil Hrabal – Povídky I (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hrabal13 Kategorie:

Popis

Bohumil Hrabal: Povídky I

Anotace

Bohumil Hrabal - životopis, dílo, citáty, knihy ke stažení

Bohumil Hrabal – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Povídky I“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Automat svět

Zasklenou stěnou automatu stékaly stříbrné curůčky večerního deště, po náměstíčku kráčelo několik chodců v předklonu a drželo si klobouk nebo deštník.

A do automatu pronikala ze salonku v prvním patře veselá hudba a hovor, který propukal v nezávazný smích. Paní výčepní roztočila piva a šla na toaletu.

Když otevřela dveře, metr od podlahy visely perforované střevíce, pak do žlutočerveně kostkované sukně zastrčené nohy a potom kabátek se zplihlýma rukama z rukávů a dívčí hlavou vyvrácenou ke klopě… Oběšená dívka na pásku od montgomeráku na klice větracího okénka.

„No,“ řekla paní výčepní, pak přinesla štafle, jedna prodavačka nadzvedla tu oběšenou a paní výčepní ji dlouhým nožem od salámu odřízla. A hodila si dívku na ramena a odnesla ji za výčep do alkovny, položila ji na odkládací stůl, uvolnila škrtící pásek.

A zvedla oči.

Za zasklenou stěnou automatu stál v dešti mužský a zíral na ten odkládací stůl.

Paní výčepní zatáhla kartonovou záclonku. Pak přijel pohotovostní vůz.

Mladý lékař vběhl do automatu, dva zřízenci vytahovali nosítka. Lékař položil ucho na dívčí hruď, vzal ji za zápěstí a rozhrnul karton a rukama ukazoval, aby zřízenci už nechodili.

„Jsme tady zbytečný,“ řekl.

„A co my tady s ní?“ optala se paní výčepní.

„Přijede patologie,“ řekl.

„Tak ať přijede brzy, prodáváme tady jídlo a pití.“

„Tak to tu na tu chvilku zavřete,“ řekl doktor a vběhl do deště a pohotovostní auto se s ječením rozjelo.

A do automatu pronikala ze salonku v prvním patře veselá hudba a hovor, který propukal v nevázaný smích. Před zasklenou stěnou stálo několik zvědavců, tiskli dlaně na tabuli a ty ruce byly bílé a nepřirozeně velké. A nad nimi se leskly zvědavé oči.

Pak ke dveřím přišel vysoký mladík. Byl promoklý a oba rukávy měl zabílené, jak vrážel ode zdi ke zdi. Vzal za kliku a chtěl zase jít.

Paní výčepní odemkla.

„Pojďte, člověče, dál, pojďte mě pobavit,“ řekla, a když vešel, spráskla nad ním ruce, „to vás přejela tramvaj? Nebo jste spadl ze skály?“

„Něco horšího,“ řekl, „předevčírem mi utekla snoubenka.“

A sahal si špinavýma rukama do očí.

„Vy jste zasnoubenej? Vždyť jsem vás ještě neviděla se ženskou,“ podivila se a nořila do dřezu prázdné sklenice, a když dotočila piva, postavila je za sebe do výtahu, stáhla okénko a zmáčkla knoflík. Vzala jednu sklenici a hodila ji po cínové mokré ploše výčepního pultu a ten půllitr jel a zastavil se pod rukou mladíka.

Napil se, otřel botku o mosazný klandřík a díval se, jak ze střevíce kape voda.

„Utekla,“ řekl, „roztloukali jsme k večeři starej chleba a holka si vzpomněla, že je z baronský rodiny, a hned křičela: ‚Karlíku, já bych tvý mutře nejradši strčila do držky ruční granát!‘ A já ji chlácholím: ‚Holka, takhle mi nemluv před svatbou!‘ Ale vona vzala nůž, takovej zavírací žabikuch, a zabodla tu kudlu do dveří. A nůž se zavřel a holka se řízla. A už jsem zavíral vokno, aby mi sebou nemrskla z vokna. Vona holka byla po sebevraždě jak metař po bagu.“

„Starej chleba jste roztl…