Mravokárné románky

Ještě snad nikdy nechutnalo našemu reku o obědě tak rozhodně špatně jako tentokráte.

Obědvával sice v témže hostinci již po celou řadu let den co den a vždy mu chutnalo, ačkoli byly občas podstatné příčiny ke stížnosti na nehrubě pečlivou přípravu – ale dnes jakoby se byla celá kuchyň proti němu spikla…

Polívka příliš připražená a přesolená – polovici vrátil…

Hovězí maso jako houžev, zůstalo nedotknuto i s omáčkou; pečeně samá šláchota a přičmoudlá, že čpěla jako připálený křen…

Sotva pojedl dva kousky, odstrčil mrzutě talíř a sáhl po kousku chleba; ale i ten byl nakyslý a přitvrdlý, takže po druhém nebo třetím ochutnání zůstal nedotknut ležeti vedle sklenky s pivem, které našemu reku chutnalo právě tak, jako by si připíjel nakyslých patok…

A podivno!

Všem ostatním denním hostům, kteří za týmž stolem obědvali, chutnalo jako kdy jindy, ba mnohý si při té neb oné krmi chutě zamlasknul…

„Mrzut? Mrzut, pane Vorlíčku?“ podotknul konečně jeden z hostů, když byl rek náš odstrčil poslední talíř a mrzutě se ušklíbl, jako by jej celá tvář svědila.

„I chraniž bůh!“ zalhal náš rek. „To jen okamžitá nevrlost, že tu v kuchyni tak bídně – tento.“

„Ale, ale – jen pak se hned nedurděte!“

„Jakž se nedurdit, když nelze ani sousta pojísti…“

„My však přece s chutí pojídáme…“

„Ale já tu jím dnes naposled. – Bůh ví, že naposled!“ ujišťoval náš rek a upřel zrak svůj na protějšího hosta s onou rozhodností, která svědčí o nezvratném úmyslu.

Několik okamžiků trvalo při stole obvyklé ticho, rušené jen cvakáním příborů a oním nevylíčitelným šumotem a luskotem, jejž působí několikero, skoro všemi zuby ozbrojených a statně pracujících dásní.

„Nu, jakž se daří, pane Vorlíčku, v novém bytě?“ ozval se po chvíli jiný host; ale hned nato sama sebe opravil: „Chci říci ve vlastním vašem domě?“

„Výborně!“ zalhal náš rek po druhé.

„Dnes jste spal poprvé pod vlastní střechou, není-liž pravda?“ připomíná třetí host s přízvukem skoro až závistivým.

Ale i tento hned také dodává:

„A zajisté jste spal výborně – jako v ráji?!“

„Ano – výborně – jako v ráji!“ zalhal náš rek po třetí a lehynký ruměnec přeletí mu tvář, neboť v životě jeho nebylo se posud ještě nikdy přihodilo, aby byl musil třikrát po sobě zalhati.

„A kolik nájemníků už máte?“ vyptává se čtvrtý host.

„Dva,“ zalhal náš rek po čtvrté.

„A dobré partaje? Slušné, tiché?“

„Dobré, slušné i tiché,“ lže náš rek dále.

„A slevil jste něco na činži?“

„Ani halíře!…“

„Nu, přejeme vám hojného štěstí v nové vaší hodnosti!“ připomíná host, sedící po pravé straně našeho reka.

„Děkuji,“ odpovídá náš rek, ale slovo to uvázlo mu zpola v hrdle, neboť právě když je chtěl pronésti, připamatoval si hlavní momenty dnešního dopoledne a minulé noci.

Kdyby byl dále mluvil, byl by se najisto zajikl.

Počalo mu býti i v každodenní společnosti jaksi nevolno; cítilť, že se byl společnosti té přes noc a den skoro až odcizil, ba napadlo ho, že může se snadno státi i terčem vtipu.

Proto raději zaplatil a rozloučiv se s jedním známým po druhém a ujistiv, že tu už obědval naposledy, ubíral se volným krokem k domovu.

Byly právě dvě hodiny s poledne, když otvíral kuchyňku svého bytu.

Vešel jaksi nevrle.

Vše zdálo se mu býti jaksi nevlídným, pustým; z každého kouta zírala naň mrzutost, každý kus nábytku jako by mluvil:

„Eh, ty staré bloudě – cos to spáchalo, žes na stará kolena uvalilo na sebe takové břemeno, jež jest spojeno s hodností domácího pána?!“

Ale co naplat!

Rozhodný krok byl učiněn – skoro veškeren kapitál byla stavba pohltila a našemu reku nezbylo než trpělivě vyčkati, zdali a v jaké míře takto uložený kapitálek ponese úroky.

Váhavě prošel první pokojík a vešed do ložnice zastavil se, jako by byla duší jeho náhle šlehla zvláštní nějaká myšlenka.

„Eh! pro jedno kvítí – slunce nesvítí,“ zamručel zpěvavým tónem, mysle přitom na první dopolední nezdar při pronajímání bytu.

„Nu – není pomoci,“ pokračoval pak v obvyklém monologu; „musím si budoucně zcela jinak počínati… Nejlíp, abych byl zdvořilejším a úslužnějším; také nebude škodit, když se neobmezím pouze na poukazování k oněm dobrým vlastnostem bytu, které skutečně byt má, nýbrž když jaksi nejasně a neurčitě nastíním výhody, kterých neposkytuje, ale kterých by poskytovati mohl, kdyby nájemník to neb ono učinil…

Je to sice jednání poněkud nesprávné a mnohý by řekl, že to zapáchá i nepoctivostí… Ale jaká pomoc! Já přec nemohu býti živ pouhým vzduchem. A umříti hlady ve vlastním domě jakožto domácí pán, který nedovedl výhodné a poměrně laciné byty svého domu pronajmouti – hu! – toť děsná perspektiva do budoucnosti!…

Ano, ano! Musím se přičiniti ze všech sil… A není-li jiné pomoci, musím vzíti útočiště k nepatrnému úskočku… Vždyť pak jiní pášou zcela hrubé a očividné podvody; proč bych právě já, jehož osud na tom závisí, nemohl…“

Nedomudroval.

Závěrek monologu přiostřoval se mu přece jen poněkud nápadně nemravně, že se toho skoro až ulekl.

Přejel pravou rukou přes obličej, jako by chtěl zaplašiti chmurnou myšlenku, zavadil přitom o klobouk, jejž měl posud na hlavě, a srazil jej dolů. Shýbl se dosti ruče, zvedl klobouk a položiv jej na stůl počal svlékati kabát.

Také přitom cosi mručel, ale tak nesrozumitelně, že by mu nebyla rozuměla ani osoba, která by byla stála těsně vedle něho.

Svléknuv kabát pověsil jej na stojan.

Nato popošel k oknu, kde stála v koutě dýmka – vyklepal ji, pak pomalu nacpal a zapáliv bafnul několikráte rychle po sobě, až se náležitě rozhořela – pak se vyložil z okna…

Ulice byla posud liduprázdna.

Odpolední slunce, ozařující nyní vyšší patra protějších domů, poskytovalo sice reflexem svým dosti světla k jasnému osvětlení každého koutku; ale přesto byla ulice smutna, a zdálo se, jako by se v ní již rozkládaly večerní stíny.

Tak smutnou si byl rek náš ulici tu přece nepředstavoval.

Dokud jeho dům se stavěl a on každý den ke stavbě po několik hodin dohlížel, bylo v ulici aspoň poněkud živo, kdežto nyní byla jako po vymření.

Příčina toho arci byla našemu reku již dříve známá; vědě…