Knihy novel a povídek

Polokomické intermezzo, v němž pan otec na několik minut pozapomněl na stav věcí v domě, pozbylo pro něj zajímavosti skoro okamžitě.

Chvíli stál nerozhodnut, upíraje zrak upřeně na podlahu přímo před sebe. Náhle, vztyčiv hlavu, pootočil ji k hodinám.

„Jak se ten čas plžovitě vleče! Každá vteřina prodlužuje se v minutu!“ šlehlo mu mozkem.

Vtom venku vichr dunivě zahučel, jako by zdáli povoz přijížděl.

Pan otec napjatě chvíli naslouchal, a přesvědčiv se, že to vichr zaskučel, opět se zamyslil.

V tváři starého muže jevila se opět úzkostlivá starostlivost.

„Ubohé, přeubohé dítě!“ zašeptal. „Leží bez hnutí – jako by klidně spalo… A zatím… Oh, to namáhavé zdvihání prsíček a těžký hvízdavý dech…! Ach, bože, bože – skoro se zdá, že leží vlastně už v posledním tažení – v strnutí.“

Vtom zazněl za dveřmi chodby, z které před chvílí přivrávoral rozespalý Kiliánek, dutý zvuk, jako by byl potmě opatrně tápající člověk do něčeho vrazil.

Nad stolem nachýlený pan otec, vztyčiv se, poohlédl se k oněm dveřím.

Bez rozpaků popošel ke dveřím a otevřev je, optal se do tmy:

„Je tu někdo? Jste to snad vy, pane Floriane?“

Místo odpovědi zaznělo z tmavé chodby násilně tlumené zaúpění.

„Co se stalo? Proč otálíte?“ optal se chvatně a s mírným podivením pan otec, poznav Floriana po zaúpění.

Nevyčkav však odpovědi přistoupil ke stolu a vzav z něho lampu, posvítil do chodby.

„Co to?“ zamumlal překvapen. „Pan Florian na zemi?“

Stavě lampu na stolici vedle dveří, přidušeně zavolal:

„Počkejte, počkejte! Já vám pomohu!“

Poté vstoupil do chodby, ale hned se zase vrátil do jizby, kdežto z chodby zazněl hrkavě drsný mužský hlas, vyrážející namáhavě některé slabiky:

„Ah – děkuju, pane otče – už je dobře… To já ve tmě jen tak zavrávoral.“

Zatímco pan otec, vzav lampu ze stolice u dveří, stavěl ji zase na stůl, vešel, vlastně vevrávoral z chodby do jizby asi čtyřicetiletý, neohrabaný muž nesympatické fyziognomie, oblečený ve všední šat lesního příručího.

Pravá tvář a obě ruce jeho jsou zakrváceny; šat a klobouk tak pobláceny, jako by se byl v blátě vyválel.

Kdyby nebylo možno z výrazu tváře pozorovati, že ze všech sil tlumí bolest, mohlo by se souditi, že je to člověk nadobro zpitý.

Jakmile muž vstoupil, promluvil pan otec, jsa ještě napolo od vstoupivšího obrácen:

„Před chvílí jsem poslal Kiliánka za vámi, pane Floriane, ke třem křížům. A vy jste zatím už zde!“ Obrátiv se k příchozímu a zpozorovav zbědovaný jeho stav, vyhrkl:

„Probůh, co se stalo? Vy jste…“

„Nic, pranic!“ odtušil mumlavě pan Florian, obrácený levou tváří k panu otci. „Pan doktor – už jede…“

„Skutečně?“ podotknul s uspokojením pan otec a se starostlivým udivením se optal:

„Co však je s vámi?“

„Nic, pranic, pane nadlesní!“ omlouvá se Florian, načež trhaně a hrkavě referuje:

„V několika minutách bude pan doktor zde. Ze skalního výstupku – asi dvě stě kroků od tří křížů – zahlédl jsem – třikrát po sobě, když se zablesklo, blížící se povoz.“

„Děkuju vám, pane Floriane! Ale co se stalo vám?“

„Nic, pranic!“ opakuje tázaný, monotónně vyrážeje jednotlivé slabiky, jako by mu k jasnému vyslovování scházel náležitý počet předních zubů.

Současně chtěl popojíti; ale zapotácel se.

„Vrávoráte! Co je vám?“ dotíral nadlesní starostlivě.

„Nic, pranic!“ zamumlal s unavující monotónností pan Florian a chtěl něco dodati; ale pronesl jen slova:

„Pan doktor bezpochyby.“

Při tom obrátil se k nadlesnímu tím způsobem, že tento zhlédl zkrvácenou jeho tvář a přerušil mu řeč slovy:

„Vždyť jste nejen zablácen, ale i zakrvácen…“

„Ano, zakrvácen,“ opakoval pan Florian apaticky, dívaje se do zakrvácených svých rukou.

„Klopýtnul jste snad?“ optal se nadlesní soucitně.

„Ne, ne!“

„Co se tedy stalo? Mluvte!“

„Skácel jsem se ze skalního výstupku!“ přiznal se konečně pan Florian s mužným studem.

„Ale to přece je nevysvětlitelné!“ namítnul nadlesní. „Vždyť je venku chvílemi, když se zableskne, skoro jako ve dne. A vy, muž tak opatrný, obratný, který i v čiré tmě...“

Takto mluvě nabídnul gestem stolici, sám stoje.

„A přece se tak stalo!“ zamumlal pan Florian, sedaje namáhavě na stolici.

„Ale jak – jak jen se to mohlo stát? Vysvětlete mi to!“

„Lekl jsem se!“ přiznal se pan Florian upřímně.

„Jakže? Vy, muž tak silný, neohrožený –“

„Na okamžik jsem pozbyl hrůzou a zděšením smyslů!“ zpovídal se domněle neohrožený lesní příručí.

„Hrůzou a zděšením?“ podivil se nadlesní, nevěře vlastnímu sluchu.

„Ano, pane otče… Proč bych se nepřiznal…?“

„A příčina?“ optal se nadlesní náhle s příkrou přísností. „Okamžité pozbytí smyslů – hrůza a zděšení – vše to musilo přece míti nějakou příčinu.“

„Ovšem!“ odtušil pan Florian s důrazem. „Až mi stydla krev…“

Poté, jako by váhal, má-li či nemá-li se přiznat upřímně, dodal:

„I mně, pane nadlesní – proč bych se nevyznal – zrovna tak jako Kiliánovi – zjevila se černá paní…“

Dojem slov těch byl tak mimořádný, že nadlesní strnul, jako by mu někdo zvěstoval zprávu naprosto neuvěřitelnou.

„I vy, pane Floriane?“…