Knihy novel a povídek

Minul měsíc, aniž se v poměrech osob, o nichž jsme vypravovali, v podstatě něco změnilo.

Žily jako doposud, toliko s tím rozdílem, že Martínek navštívil několikrát bratra Matouška, aby se pokusil vyhověti přání Matouškovy starostlivé žínky.

Matoušek však byl povaha nadmíru houževnatá. Vzpíral se veškerému lákání, seč vůbec byl.

„Ach, nech mě, milý Martínku!“ pravil jednou, když naň bratr obzvláště starostlivě naléhal, aby si zašel mezi lidi, do společnosti a aspoň občas se pobavil. „Nemám toho zapotřebí. Nejsem světák, bratře, jako snad jsi někdy býval ty, než ses toho nabažil. Chceš-li se povyrazit sám – jdi a vesel se! Člověk je beztoho jen jednou na světě a nemá si odpírati, co ho těší… Ale já – já už ten svůj nudný a chceš-li třeba bídný život nějak dotluku…“

A v drsném hlase jeho zachvívalo se skutečně cosi tak zádumčivě bolestného, že nebylo to možno pokládati nežli za neklamné známky povážlivého vzrušení soustavy nervové.

Martínkovi nezbylo, nežli volit i jinou cestu.

A tak se stalo, že objevil se jednou k večeru v témže hostinci, v němž byl – právě když otci jeho umíráčkem vyzváněli – hostinským tak křivě a nespravedlivě posuzován.

Udivený hostinský vynasnažil se ze všech sil, aby vzácného hosta vzorně obsloužil a možno-li, k častější návštěvě přilákal, což se mu zdánlivě také podařilo.

Martínek začal se dostavovati den co den.

Zpráva o tom rozlétla se vbrzku po celé osadě.

Udivení bylo všeobecné; ale když byla uvážena pověst, jak veselým kumpánem Martínek býval, bylo to shledáno po smrti starého Záruby, o němž se domnívalo, že Martínkovi aspoň něco na hotových penězích odkázal, vlastně prostě na ruku vyplatil, zcela přirozeným.

V několika málo dnech hostinec změnil dosavadní svou tvářnost.

Někteří sousedé přišli ze zvědavosti, jiní z jiných příčin – neboť Martínek byl i nyní, několika slovy označeno, výtečný společník, který uměl pobaviti, ba rozveseliti – slovem v několika dnech utvořil se kolem Martínka malý, ale zajímavý kroužek po zábavě prahnoucích mladých i starších hostů, kteří ve všední dny vždy skoro liduprázdný hostinec nyní den co den oživovali.

Zábava kroužku toho nevymykala se sice obvyklosti; ale byla nenucená, bodrá a někdy i bujná, slovem pro mnohé lákavá.

Matoušek zvěděv o tom byl tím utvrzen v domněnce, kterou žínka jeho po pohřbu starého Záruby pronesla, že totiž otec na Martínka pamatoval – a přál toho bratrovi ze srdce.

„Ať se pobaví a rozveselí!“ říkal sám k sobě. „Beztoho má nač zapomínat. A na trudy a svízele, jakými byl osudem obmyšlen, zapomíná se nejsnáze v hluku a vřavě bujné společnosti… Já ovšem toho nepotřebuju. Mně jsou veselící se lidi nepříjemní, protivní – mne do společnosti té nikdo nedostane.“

Ale dostal přece…

Jednou k večeru po západu slunce, právě když byl kroužek kolem Martínka shromážděných v nejrozmarnější náladě, Matoušek ubíral se odkudsi podle hostince.

Již zdaleka slyšel veselý zpěv, a když se přiblížil, zaslechl i některé vt…