Knihy novel a povídek

Jakub Arbes

69 

Elektronická kniha: Jakub Arbes – Knihy novel a povídek (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: arbes14 Kategorie:

Popis

Jakub Arbes: Knihy novel a povídek

Anotace

Jakub Arbes – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Knihy novel a povídek“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Moderní Magdaléna

Několik scén z lesního zátiší
(psáno a poprvé tištěno 1900)

Hrozivě jako tlumená vášeň snáší se dusný srpnový večer nad lesnatou pohorskou krajinu v Pošumaví.

Obloha zatahuje se už skoro po celou hodinu těžkými, zlověstnými mraky, z nichž hned po západu slunce vyšlehovaly matné blesky, provázené mručivým hřímáním.

Není pochybnosti, že co nejdříve snese se nad úplně již setmělým údolím jedna z oněch vytrvalých bouří, které zuřívají mnohdy po celou noc…

Z oken myslivny – jediného to obydleného stavení na několik hodin cesty v okolí – kmitá večerním temnem žlutavé světlo, osvětlující místnost originální a zajímavou.

Je to podlouhlá a prostorná světnice s hambalkovým stropem, rozdělená postranními prkennými příčkami ve dvě části.

Pozadí – útulné to zákoutí s dvěma okny plnými květin – je ložnicí a je od popředí oddělena tmavohnědými, porozhrnutými závěsy.

Jediným pohledem poznáme, že zde ještě před nedávnem vládla vzorně pečlivá ruka zálibné ženy vytříbeného vkusu. Nábytek je sice prostý, ale tu a tam možno postřehnouti množství vkusných okras a dámských titěrek.

Přes patrný nelad, zaviněný dle všeho dlouhou nepřítomností hospodyně a dočasným hospodářstvím nepříliš pořádku milovných mužských, jeví útulné pozadí vábnou svěžest, kontrastující nápadně s pošmourným staromódním popředím.

Po stěnách na příhodných i nepříhodných místech jsou totiž rozvěšeny jelení parohy, pušky, tesáky a různé lovecké náčiní.

V koutě napravo stojí velká kachlová kamna; v popředí pak jsou dveře do chodby, z které se kamna vytápějí a kterou vchází se jednak ke schodům do prvního patra, jednak ke hlavním vratům dvora, ohraničeného vysokým laťovým plotem.

Na stěně mezi kamny a připomenutými dveřmi visí dřevěné hodiny s kukačkou.

Podle hodin směrem ke dveřím je vidět velkou podobiznu mladého muže zádumčivého vzezření v lesnickém obleku. Pod podobiznou visí v zlatém rámečku fotografie mladé dámy v plesové toaletě; pod tou pak – revolver.

Ve stěně přímo proti podobiznám je velké okno bizarního tvaru.

Kdykoli se intenzivněji zableskne, je vidět tímto oknem osvětlený dvůr myslivny a v dálném pozadí mlhavou siluetu tří křížů na nevysoké skalině, ke které a po níž jde klikatá stezka až ke křížům.

Před oknem stojí nevelký stolek, kdežto úplně v popředí – přímo proti dveřím již připomenutým – jsou ještě jiné dveře, do dvora. Na háku na veřejích visí karabáč. Opodál stojí stolice, přes niž je přehozena stará houně.

Kromě dvou regálů s knihami podle stěny nalevo a nezbytného jiného nábytku je skoro uprostřed místnosti v popředí velký dubový stůl s trnoži – vedle stolu křeslo, v němž sedí právě muž v loveckém oděvu maje hlavu opřenu o obě ruce – a několik prostých stolic.

Na stole hoří velká petrolejová lampa bez stínítka a vedle ní leží otevřená nějaká kniha.

Vše je prosté, staromódní, těžkopádné a nevlídné jako v bytech starých mládenců nebo vdovců pokročilého věku, kterým na vábnosti bezprostředního okolí, v němž zřídka kdy prodlévají, pranic nezáleží.

Přesto lze i zde vystopovati renovační doplňky někdejšího ženského hospodářství…

V okamžiku, kdy čtenáře v místnost tu uvádíme, lze v ní pozorovati také ještě jednu nápadnější odchylku od obvyklosti.

V pozadí je vidět zpola za španělskou stěnou dětská postýlka, která byla posunuta od stěny tím způsobem, že ode dveří ze dvora není ji vidět. U postýlky je stolek a na něm láhev vody, talířky, koflíček a lžička.

Noční klid ruší v jizbě jen jednotvárný tikot hodin a občas šumot větru, jenž někdy i okenicemi mírně zařinčí. Venku blýská se doposud ještě v dlouhých intervalech a jenom mručivé hřímání je stále zřetelnější.

Muž v křesle za stolem sedí bez hnutí jako socha.

Teprve když hodiny hrkly a začaly odkukávat desátou, zvedl hlavu, a rozhlédnuv se rozespale kolem, upřel zrak svůj na odkukávající hodiny.

„Co to?“ uklouzlo mu drsně; ale hned, jako by se byl úplně vzpamatoval, skoro bolestně zašeptal:

„Ah tak! Po probdělé noci přemohla mne únava. Zdřímnul jsem…“

Obrátiv pak hlavu do pozadí k dětské postýlce, opatrně a bez hluku se vztyčil.

Je to asi šedesátiletý muž vysoké, kostnaté postavy a mračného výrazu v osmahlé, prošedivělým, původně černým plnovousem zarostlé tváři, poněkud drsných, ale dobráckých rysů.

Pouhým vzpřímením se prozradil, že je doposud v plné mužné síle, schopen snad i vášní, a že není radno ho podráždit nebo docela rozvášnit. Přímost, odvaha a ráznost jeví se každým rysem tváře, jejíž jiskrné černé oči pod prošedivělým obočím zdají se přímo bodati.

Vztyčiv se postál jen okamžik, načež po špičkách a svrchovaně opatrně plížil se k postýlce do pozadí.

Chvíli se díval upřeně do postýlky, jevě bolestné vzrušení, načež se zase týmž opatrným způsobem odplížil do popředí, kde stanul.

„Ubohé dítě!“ vzdychl s trpkou rezignací. „Trpíš – trpíš – bez své viny…“

„Ach, bože, bože!“ postesknul si, odmlčev se kratince, tónem lítostivé výčitky. „Proč – trpí to ubohé robě tak bezměrně? Proč? Komu a čím ublížilo…? Ještě předevčírem pobíhalo a skotačilo, svěží jako laňka, veselé a plné života… A dnes leží už skoro po celý den jako polomrtvé – a jenom chvílemi probouzí je z mrákotného polovědomí dusivý kašel…“

Vtom ozvalo se zezadu z postýlky hrčivé zakašlání, a hned poté sípavý dětský hlásek úzkostlivě zavolal:

„Mami – mami!“

„Zas jen matku volá!“ pomyslil si muž v popředí, a rychle se obrátiv, s chvatnou úslužností přistoupil k postýlce, ze které se k němu vztáhly dvě dětské ručinky a dětský hlásek sípavě zablábolil: „Dědečku, dědečku! Kde je mami?“

Tak prostince a přece důtklivě oslovený však na tento dotaz přímo neodpověděl.

Dle všeho šlo mu ze zvláštních příčin o to, svésti myšlenky churavého dítěte ke předmětu jinému. Začal se s ním něžně a chvílemi i dětinsky mazliti, mluvě jednak k dítěti, jednak – zkoumaje při tom jeho stav – k sobě:

„Ty nespíš, dušinko? Já myslil, že hajáš jako syslíček. A ty zatím koukáš jako sůvička.“

Při tom se nahnul k dítěti.

„A bolí tě snad – bolí? A kde, dušinko, kde? Pod bradičkou&nbs…