Dvě minuty ticha

Dvě minuty ticha

Ve tři odpoledne
skla paláců se chvěla,
davy se rozbíhaly
po korsech náměstí,
když odněkud z modra
se siréna rozkřičela
a vozy i chodníky
stanuly
na památku neštěstí.

V růženci aleje lamp,
mrtvě siných teď za dne,
mezi zkamenělými lidmi
sám kámen jsem.
Což se nesesouvají v prach
i auta a paláce chladné?
Což se i pod námi
nerozevírá zem?

Zatím co na severu
lká zvon,
jdou rakve a vdovy,
můj Bože, i já, i já
se výtahem propadám.
Vyvržen do dutých štól,
volám, nikdo mi neodpoví
a z plamenů, hroutících tmu,
prchám jak zvěř,
sám a sám.

Ani láska, ani vzdech víry
mi na pomoc nepřichází,
ani blouznivé slovo,
zrozené z hrůzy,
mě nezvedne.
A přece tuším, že za mnou
a dokola stíny se plazí,
ztracenci slunce, nebes,
noci a poledne.

Prázdná nebesa září
na dvě minuty ticha,
na začazené tváře,
v něž mrtvý své jméno psal.
Utržen od bezpečí,
jímž posměšné náměstí dýchá,
padám pod těžkou můrou
bez světla,
na dno dál.

Kam jste mě poslali, lidé,
motýla, roztlouc si křídla?
Abych vám rozžehl světla,
vdech vašim strojům proud sil?
…