Il divino Boemo

Muž, jenž slavil tak vzácný triumf umělecký, ubíral se volným krokem přes prostranný dvůr směrem k severozápadním komnatám paláce, kde v přízemí nalézal se jeho byt.

Octnuv se konečně o samotě, zhluboka si oddechl; ale ani na okamžik se nezastaviv a ničeho kolem sebe si nevšímaje, ubíral se klidně dále, jako by vše, co jej před chvíli vzrušilo, neplatilo jemu, nýbrž osobě zcela jiné.

A přece byl vzrušen, jako snad ještě nikdy ve svém životě.

Zruměněné líce nabývaly sice zase původní své bledosti a lesknoucí se oko obvyklého, snivě zádumčivého klidu, ale krev byla zpěněna a hlava posud ještě rozpálena, div že ho závrať nepojímala.

Byl povděčen, že podařilo se mu vybaviti se z omamujícího ovzduší. Divukrásná májová noc působila na ducha jeho konejšivě.

Brzy pocítil již úlevu – a jedině z té příčiny, jak se zdá, nezaměřil přímo ku svému bytu, nýbrž ku dlouhé poboční loggii paláce, na které se rozkládá krásná zahrada s krytými loubími a s vyhlídkou na moře a nejbližší ostrovy.

Pohledem na moře, jež v záři plného měsíce poskytovalo pohledu okouzlujícího – doufal nabýti úplné duševní rovnováhy.

Avšak sotva v zahradě vkročil do prvního loubí, sotva usedl na lavičku, již zase vstal, jako by si byl na něco důležitého vzpomněl – a obrátil se touž cestou, kterou byl přišel.

Dospěv k místnostem, v nichž nalézal se byt, rozhledl se po prostranném nádvoří a zrak jeho zabloudil směrem ku hlavnímu vjezdu královského paláce. Potom zabočil do prostranné chodby a v několika vteřinách octnul se v komnatě ozdobené přepychem přímo knížecím.

V témž okamžiku objevil se mezi dveřmi sluha a stanul pokorně, jako by čekal nějakých rozkazů.

Maestro všimnul si ho teprve po chvíli. Mávnul odmítavě rukou.

„Felice – felicissima notte, maestro Venatorini!“ pravil sluha a zmizel.

Maestro zůstal o samotě.

Popošel k nejbližšímu křeslu a sklesl do něho, jako by jej unavení konečně přece bylo přemohlo –

Rozumí se samo sebou, že muž, který jediným melodramatem domohl se úspěchu tak překvapujícího, rázem stal se předmětem všeobecného obdivu a všeobecné zvědavosti.

V celé Neapoli nemluveno než o divotvorném maestrovi Venatorinim, který svým uměním zastínil všechny vrstevníky.

Znalci a milovníci umění věnovali pozornost stránce umělecké – v kruzích laiků, zejména pak v kruzích dámských, hleděno k jeho osobnosti. Kdo a odkud skladatel jest, jakou měl minulost, ženat-li či svoboden atd., byly otázky, o kterýchž v kruzích těch se mluvilo rovněž tak horlivě jako v kruzích uměleckých o jeho umění.

Avšak kromě toho, co jsme byli již slyšeli v rozmluvě některých milovníků hudby před představením, nevěděl nikdo o původu, životě a minulosti skladatelově nic podstatného.

Zevnějškem i temperamentem svým tak zřejmě od typu ryze italského se lišící cizí maestro vzbudil všeobecnou, horečnou zvědavost.

Jak tento klidný, ba chladný Seveřan, jenž zdál se býti bez vášně a v některých momentech takořka „bez duše“ – mohl býti tvůrcem tak líbezných, vřelých a začasté ohnivých m…