Il divino Boemo

Velkolepé divadlo San Carlo v Neapoli obleklo slavnostní háv…

Obrovské prapory vlají ze střechy, vkusné transparenty skvějí se v oknech, nesčetné věnce visí pod okny a římsovím – uvnitř pak samý lesk a nádhera – stero světel mění večer v jasný den…

Pořádáť se právě slavnostní představení na počest jmenin králových a provozuje nová opera, vlastně nové melodrama „Bellerofonte“.

Ve skvostných ekvipážích sjela se do divadla veškerá šlechta, všichni státní, vojenští i jiní hodnostáři, ba očekávají i krále s celým dvorem.

Však nejen laikové, kterýmž jde pouze o zevnější oslavu etiketní – tentokráte sešlo a sjelo se do divadla ze všech končin Itálie také neméně než asi dvě stě více méně proslavených mistrů hudebních, aby poslechli a posoudili nové hudební dílo mladého cizince, jenž teprve před nedávnem z „chladného severu“ do Itálie zavítal, aby tu před znalci a talenty osvědčil své nadání.

Divadlo jest přeplněno.

V lóžích, v přízemí i na galeriích hlava vedle hlavy. Všady buď slavnostní uniformy, buď nejelegantnější toalety; všady duchaplné, ba originelní tváře, dodávající divadlu zvláštního rázu.

Král s komonstvem ještě se nedostavil.

V divadle panuje neobyčejný ruch a šum, lišící se nápadně od chladné škrobenosti, jakou jevívá obecenstvo skoro při každém slavnostním představení.

Napětí a interes jsou všeobecny.

Avšak tentokráte nemluveno výhradně o králi; nehádáno, kdy a v jakém as obleku se dostaví, kdo jej bude nejspíše provázeti – vyznamená-li některého umělce a kterého asi atd. Pozornost valné většiny, aspoň všech, kdož jen poněkud se zajímali o hudbu, obrácena k novému melodramatu a jeho skladateli, o kterémž jen málokdo věděl něco podstatného, a skoro nikdo nevěřil, že by mohl něco složiti, co by bylo možno postaviti po bok osvědčeným plodům vynikajících skladatelův italských.

Cizinec – Seveřan!

Jak mohl by chladný, odměřený, pedantický „barbar“ přizpůsobiti ducha svého duchu italskému? Jak vytvořiti tóny a melodie, které by lahodily nejvnímavějšímu muzikálnímu uchu italskému? Jak závoditi s vytříbeným vkusem a nepřekonatelnými plody geniálních maestrův italských?!

Není možno!

Až dosud aspoň málokterý „barbar“ toho se odvážil. A kdo tak v přeceňování nadání svého přece učinil, záhy se přesvědčil, že s tím, čím Itálie pochlubiti se může, nejlepší plod ducha jeho vůbec ani přirovnání nesnese…

V tu dobu – psaloť se roku 1766 – byla hudba italská světoznámou.

Vlašští skladatelé a zpěváci rozšířili slávu krásného slohu italského po celé Evropě. Hudba byla již z větší části „ve službě zpěvákův“, a skladatelé nedbajíce tak přesně kompozice, kladli nepoměrně větší váhu na zručnost zpěváků, pro které vymýšleli bez ohledu na smysl ony divuplné melodie, které uchu tak lahodí, slovem hudba italská měla již svůj vlastní ráz, jakýmž i za našich dob liší se od hudby kteréhokoli jiného národa.

Jakž tedy bylo lze nadíti se, by mladý cizinec, který teprve dva nebo tři roky v Itálii mešká, dovedl se vpraviti ve všechny takořka nepostižite…