Il divino Boemo

Zatím slavil tajemný maestro ve velikolepém divadle San Carlo triumfy den co den.

Sám sice skladby své už osobně neřídil, ale býval, jak jedni ujišťovali, přítomen představení a sedával v lóži v koutku, by nebyl pozorován, kdežto jiní, zejména služebnictvo královského paláce, tvrdili, že od prvního představení zřídka kdy z bytu svého vycházel.

Maestro pracoval o nové opeře.

Když roznesla se sláva jeho jména po celé Itálii, docházely ho ze všech čelnějších měst objednávky; každé město chtělo poprvé provésti nějaké jeho nové dílo.

Z nejvznešenějších rodin neapolských i odjinud docházela ho čestná pozvání, pochvalné i nadšené listy obdivu. I zlatý déšť sypal se začasté z růžových obláčků přízně jako zázračné krupobití, které neničí a nehubí, nýbrž zúrodňuje a povznáší.

Maestro pracoval pilně, zdánlivě beze všeho namáhání, jako by nepracoval on sám, nýbrž jako by neviditelné bytosti nadpozemské mu pomáhaly.

Zároveň žil jako kterýkoli jiný rozkošník, který nemaje jiné starosti, nežli jak by v pozemských slastech život svůj promarnil.

Zúčastnil se všech zábav, hostin a radovánek, jež buď král, nebo šlechta neapolská na jeho poctu pořádali.

K nemalému podivení všech, kdož jej byli dle odměřeného chování posavadního pokládali za povahu nepřístupnou a chladnou, objevil se jako povaha klidná, ale snadno vznětlivá, jako výborný kavalírský společník, který dovede si v několika minutách získati přízně všech.

Znal svět a dovedl užívati jeho rozkoší.

Jako dovedl býti při práci pilný a vytrvalý, dovedl i z číše rozkoše píti plnými doušky.

Přirozené kouzlo jeho ducha i osobnosti domáhalo se vždy více svého práva, až posléze aspoň nejbližším a nejdůvěrnějším přátelům svým stal se člověkem jako kterýkoliv jiný smrtelník, ale zároveň člověkem, který má nesmrtelnost již zajištěnu.

Přes to, že žil nyní jako kdokoli z nejznámějších labužníkův neapolských, zůstala minulost jeho přece po delší čas zahalena.

Nikdo nevěděl o něm více, nežli co on sám uznal za dobré pustiti o sobě do oběhu.

Tak minulo několik měsíců věnovaných střídavě pilnému tvoření a užívání, když kdesi po zábavě královské, ve které maestro Venatorini vedl hlavní slovo, zůstal po rozchodu společnosti k vyzvání královu s panovníkem o samotě.

Byl pozdní večer říjnový.

Opustivše hodovní síň, vyšli král i maestro do zahrady.

Pokochali se čarokrásným pohledem na moře a chvíli trvali v zadumání.

Králi se zdálo, že jest maestro unesen magickým obrazem, který před jeho zrakem v celé své kráse se rozkládal.

„Možno-li, milý maestro, spatřiti v celém světě obraz velikolepější?“

„Sotva, královská Milosti. Avšak podobně luzného, svrchovaně poetického, byť i zádumčivějšího pohledu poskytuje za měsíčních nocí i rodné město moje…“

„Jste tedy rodem buď z Cařihradu, nebo Lisabonu; jen tato dvě města lze právem porovnati s Neapolí.“

Maestro zavrtěl hlavou a teprve po chvíli pronesl slova:

„Jsem Čech, královská Milosti, a rodným městem mým jest staroslavná Praha.“

„Boemo, Boemo!“ zvolal král,…