Il divino Boemo

Další život Josefa Myslivečka – ještě dvanáct roků – jest fantasmagorický román podobající se nejdobrodružnějším a přímo oslňujícím povídkám orientálským.

Sledovati Myslivečka na další jeho závidění hodné pouti životem jest spisovateli, který byl vlast svou takměř ani neopustil, a nezná tudíž ani dějiště rekových triumfů, milostných a uměleckých dobrodružství, naprosto nemožno. Proto béře útočiště ke sporým zprávám jeho životopisců, kteří z kaleidoskopického života jednoho z nejproslavenějších Čechů nezaznamenali nežli suchoparná data.

Avšak i z prostých těchto dat jest zřejmo, že životu Myslivečkovu zřídka který život se vyrovná. Byla to v celku krátká horečka opojení, práce, oslavy a rozkoše – cosi jako nejsmělejší, nejvábnější sen, jaký kdy umělce některého oblažil.

V několika měsících měl Mysliveček dokončenu novou operu, která v následujícím masopustě poprvé provozována v Benátkách, kam maestro nejlichotivějšími přípisy pozván byl.

Dostavil se a řídil operu svou osobně.

Byla přijata s týmž, ne-li bouřlivějším nadšením jako melodrama v Neapoli. Jásot obecenstva nebral konce. Skladateli házeny květiny, věnce a básně, když pak opouštěl divadlo, připravena mu podobná pocta jako v Neapoli.

Všechna šlechta benátská, hrdí patriciové staroslavné republiky, jak praví jeden z životopisců jeho, postavili se před divadlem do řad, kterýmiž Mysliveček za ohlušujícího jásotu lidu jako triumfátor kráčel ke svému povozu.

I v Benátkách byl zván do všech vynikajících rodin, ke všem zábavám a kratochvílím; i zde genius jeho uctíván s uznalostí nejnadšenější.

Odtud nastoupil Mysliveček vítězoslavnou cestu po Itálii.

Navštívil nejčelnější města; práce jeho provozovány s bezpříkladným úspěchem v Turíně, Miláně, Pavii, Neapoli, Florencii a Římě.

Po dostavění nádherného divadla v Pavii byl vyzván složiti novou operu k zahájení her.

Mysliveček vyzvání tomu vyhověl a práce jeho přijata s nadšením.

Kdejaké divadlo, každé přálo si míti nějakou novou operu z péra veleplodného maestra, jehož sláva každým dnem se množila a každé nové dílo zasypáváno také „zlatým deštěm“.

Neméně nežli čtyřicet oper složil podivuhodný tento genius v době pouze dvanácti let, v době, z kteréž byl neméně než asi dvě třetiny věnoval také bůžkům rozkoše a užívání.

Úžasná to činnost, povážíme-li, že každé nové dílo jeho došlo nadšeného uznání netoliko jako plod nadání, nýbrž i jako dílo ryze umělecké.

Z nejčelnějších oper Josefa Myslivečka uvádějí životopisci jeho následující: „Hypermnestru“, složenou r. 1769 pro Řím, „Romolo et Ersilo“ r. 1773 pro Neapol, „Demetria“ pro Pavii a „Antigonu“ pro Turín. Roku 1774 složil operu „Artaserse“ pro Neapol a „Attide“ pro Padovu; r. 1775 dvě opery „Ezio“ a „Demofonte“ pro Neapol.

Roku 1777 pozván byl volencem bavorským, Josefem Maxmilianem, velkým ctitelem hudby, do Mnichova, kde setrval do smrti volencovy, načež zatouživ opět po čarokrásné Itálii, vrátil se tam a pracoval tu jako prve s vytrvalostí přímo úžasnou.

Po návratu svém z Mn…