Zvláštní poměry nastaly v Čechách před vypuknutím války.
Nepřítel, jak známo, podceňován a vítězství zbraní rakouských pokládáno všeobecně za jisté.
Všechny třídy obyvatelstva rozechvíval zimničný nepokoj. Trapné očekávání blížící se katastrofy, jejíž následky – ať již na prospěch nebo neprospěch Čech – nikdo nemohl předvídati, jevilo se veřejně i v soukromí v nejrůznějších obdobách.
Bojechtivost byla všeobecná.
I lidé druhdy mírní, ba bojácní, osvědčovali nyní všemožným způsobem netušenou odhodlanost. Mapa Čech nebyla snad ještě nikdy, co mapy existujou, tak pilně a od tak ohromného množství znalců i laiků zkoumána jako právě v tu dobu.
Lidé rázní a smělí byli úplně přesvědčeni, že není ani jinak možno nežli zvítězit, kdežto lidé nesmělí a neodhodlaní kojili se aspoň nadějí ve vítězství.
Před válkou, kdy strategie, taktika a hromadná zhoubnost jehlovek nepřátelských nebyly se ještě osvědčily, byla tak pevná důvěra ve vítězství zbraní rakouských aspoň poněkud oprávněna.
Mezi lidmi, kteří se o válku nejvíce interesovali, byli bez odporu jednotlivci i celé rodiny, jejichž otcové, bratři i synové nebo přátelé musili táhnouti proti nepříteli.
Mnozí z nich arci toho nedávali najevo, očekávajíce v trapné úzkosti zprávy o první srážce, kdežto jiní, a to hlavně ti, kdož pokládají vojáctví za pouhé řemeslo, kterýmž možno pohodlněji se živiti než jakýmkoli jiným zaměstnáním, netajili se svými nadějemi v brzké a rychlé postoupení svých příbuzných a přátel.
Náležel jsem k lidem prvnějším. Přítel, jenž mne byl právě opustil, netoužil po povýšení a také já neměl pražádné příčiny přáti si více, než aby se co možná nejdříve zase vrátil zdráv, jak byl odešel.
Zdánlivě jsem byl klidný, ale duši moji rozechvíval bezpříkladný nepokoj. Na práci, ať již druhu jakéhokoli, nebylo ani pomyšlení. S trapnou úzkostí očekával jsem nejen slíbené listy přítelovy, nýbrž i zprávy o průběhu války vůbec.
Konečně, a sice pátý den po přítelově odchodu, dostal jsem první jeho list. Byl datován z Mladé Boleslavi a obsahoval jen několik slov.
Přítel mi psal, že byl pluk jeho přidělen k armádnímu sboru, jemuž velel Clam Gallas; dále si naříkal na dlouhou chvíli a na to, že jest mu nyní pobožnost vojáků polského pluku skoro protivná.
„Byl jsem sice vždy tolerantní ku všem vyznáním,“ psal mimo jiné. „Byloť mi totiž vždy zcela lhostejno, jakého boha a jakým způsobem někdo vzývá; ale býti bez ustání očitým svědkem růženečkování a líbání škapulířů, neslyšeti v středu svých podřízených skoro nic jiného nežli vzdechy, zbožná přání a vzývání všech možných svatých, aby orodovali u boha a nejsvětější Trojice, musí se přece časem svým i nejtolerantnějšímu člověku zhnusiti.
Pozoruju zcela dobře, jak vzmáhá se náboženský tento zélotismus vůči blížícímu se nebezpečí. Druhdy, v době míru, nebyl aspoň nikdy tak nápadný, leda u jednotlivců, kdežto nyní je všeobecný. Zhlédnou ti kostel, kapličku nebo sochu nějakého svatého a nemoci se tam pomodliti; spatřiti duchovního a nemoci se m…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.