Romaneta

Kdo usnul někdy na podzim při otevřeném okně a náhle procitnul, ví, jak zvláštní mrazivý pocit procitnutí takové provází…

Podobný mráz projel mi tělem, když probíraje se z mrákotného sna zpozoroval jsem, že žlutavý přísvit ranní vniká polootevřeným oknem do mé osamělé mansardy…

Udiveně rozhlédl jsem se kolem a prvníma myšlenka přiostřila se mimovolně v otázku:

„Byla to skutečnost, přelud nebo sen?“

Smyslové moji však byli tak otupělí, že jsem si nemohl otázku zodpovědět.

Pamatuju se jen, že mi ihned napadlo, že doktor Sperlich, jenž byl v sále letohrádku knížat Kinských přítelovu smrt konstatoval, jest už od několika roků mrtev a že v zámku samém nikdy nebylo a není žádných takových chodeb, jakýmiž jsem právě byl bloudil…

Pamatuju se též, že seděl jsem právě u svého stolku, na němž ležela otevřená astronomická kniha, v kteréž jsem byl patrně před usnutím četl…

Na více se nepamatuju. Mrákoty obestřely duši mou poznovu…

Procitl jsem teprve po nějakém čase…

Ležel jsem na …