Romaneta

UKŘIŽOVANÁ

Ó Kriste! Nejsem z těch, již krokem třesoucím plíží se v zádumčivé chrámy k modlitbě; ni z těch, již putujíce ke Kalvárii zkroušeně líbají tvé nohy krvavé. Nevěřím, Kriste, v svaté slovo tvé; přišelťjsem pozdě v přestárlý ten svět…

Duch časů minulých, po troskách lásky bloudě, u věčnou noc srazí tvé zvrhlé anděly! Golgoty hřeby, Kriste, sotva udrží tě. Pod božským tělem tvým je půda podryta. Tvá sláva, Kriste, hyne! Božské tělo tvé na ebenových křížích v prach se rozpadá…

Z ALFREDA DE MUSSETA

Příběh, kterýmž zahajuju své vypravování, udál se v prvních dnech měsíce října roku 1856.

V tu dobu stal jsem se žákem vyšší reálné školy německé v Praze, a o přijímací zkoušce seznámil jsem se náhodou se sličným, modrookým a suchoučkým studentíčkem, který vystudovav v Klatovech nižší gymnasium, přibyl teprve před krátkým časem do Prahy, by se zde věnoval studiu věd reálných.

Jako u mladíků vůbec bývá, seznámili jsme se rychle a v několika dnech stali jsme se již přáteli takměř nerozlučitelnými.

V stručnosti pověděli jsme si vzájemně nehrubě zajímavý průběh dosavadních svých osudů, a žijíce více nadějím a budoucnosti nežli vzpomínkám a minulosti, nestarali jsme se valně o podrobnosti.

Dověděl jsem se o novém příteli svém, že je sirotek a otec jeho že býval důstojníkem u dělostřelectva; dále že mohl sice vstoupiti na některé učiliště vojenské, ale že nemaje nikdy příchylnosti ku stavu vojenskému, raději trpěl nouzi, jen aby se mohl věnovati studiu, k němuž měl náklonnost.

Jako zpravidla na počátku školního roku měli jsme oba neobyčejnou chuť do studií. Zahájení přednášek nemohli jsme se téměř ani dočkati.

S největší dychtivostí očekávali jsme však první přednášku o náboženství. Dychtivost naše byla úplně oprávněna; neboť muže, jenž sám měl předmět ten vykládati, předcházela pověst zvláštní, přímo romantická.

Za svého mládí býval pasákem. Z pasáka stal se později přispěním několika dobrodinců jedním z nejpilnějších, nejsvědomitějších žáků na hlavní škole a na gymnasiu jindřichohradeckém, pak rovněž tak pilným a svědomitým posluchačem filosofie na pražské universitě a ještě později tichým, rozkošem světa úplně odcizeným a studiu filosofie a přírodovědy s neobyčejnou horlivostí oddaným alumnem semináře litoměřického.

Byv vysvěcen na kněze, stal se ceremonářem litoměřického biskupa Hurdálka, později exhortistou na pražské polytechnice, roku 1834 učitelem náboženství a zároveň provizorním ředitelem na německé reálné škole v Mikulandské ulici a r. 1856, když jsem jako nastávající jeho žák poprvé zaslechl jméno jeho a dověděl se aspoň něco o jeho povaze a minulosti, byl již muž asi šedesátiletý a asi rok definitivním ředitelem ústavu toho.

Jakožto bývalý žák nejpopulárnějšího kněze a profesora na universitě pražské v první polovici tohoto století, Bernarda Bolzana, pokládán ředitel páter Schneider u starších Pražanů za nadaného a věrného stoupence nauky Bolzanovy.

Bolzano jako člověk a učitel, jeho osudy, zvláště pak p…