Newtonův mozek

Zraky všech přítomných upřeny byly na přítele, jenž klidně stoje za svým stolkem vyslechl slova arcibiskupova se stoickou resignací a odpověděl pak rovněž tak přívětivě a zdvořile, jako byl osloven. „I já prosím za prominutí, že odpovídaje odbočuji od svého výkladu. Dovoluji si Jeho Eminencí ujistiti, že neměl jsem a nemám v úmyslu dotýkati se nebo se pokoušeti o rozřešení záhad náboženských, a nestalo se zajisté bez úmyslu, že nedotknut jsem se posud filosofie vědecké antagonistiky náboženství.

Účel výkladu mého bude zcela zřejmým teprve po provedení závěrečného experimentu. Z té příčiny prosím tedy za shovění...„

„Výborně!“ zaznělo s několika stran.

„Pokračujte!“ voláno od stolů umělců i učenců současně, a přítel jal se mluviti dále:

„Chlubíme se pokroky vědeckými a zapomínáme, že všechny vymoženosti věd slouží rovněž tak k účelům dobrým jako zlým.

Tisku - největšího prý dobrodiní lidstva - používá rovněž tak tyran jako lidumil, chytrák i hlupák, náboženský fanatik jako nejstřízlivější myslitel, poctivý, svědomitý učenec jako nestoudný dryáčník - tisk sloužil a sloužiti bude rovněž účelům nejvznešenějším jako nejhanebnějším...

V čem jeví se tedy vyhlašované dobrodiní lidstva? Kdeže jest záruka, že podivuhodný tento vynález k rozšiřování myšlenek octne se posléze výhradně v rukou poctivých a sloužiti bude dobru?„

„K tak planému výroku zajisté není třeba mozku Newtonova!“ dodal kdosi zvučným hlasem od stolu literátů. „Výborně!“ zaznělo současně od stolu důstojníků. „Pero jezdci byli od pravěku nejzbytečnějšími kreaturami na světě!“

„Pravda,“ pokračoval přítel po malé přestávce, „mozek Newtonůw existoval jen jednou, a vykonav svůj úkol, nikdy více se v tomže způsobě neobjeví. Ale tajuplná šedá látka mozku lidského, kterouž naši fysiologové pokládají za zřídlo myšlenek a za sídlo schopností duševních, zůstává přec v podstatě tatáž...

Myšlenky v ní vznikají a schopnosti lidské jsou v ní skryty...

A proto přes všechnu různost myšlenek a schopností zůstávají neznámé zákony, kterýmiž se tajuplný tento proces řídí, věčně tytéž, slovem, logika jest jen jediná a věčná...

Kdož ví, zdali by mozek některého rolníka, řemeslníka, sluhy nebo otroka - kteří jsou už dávno zapomenuti kdyby byl vznikl za těchže okolností a pracoval v témže směru a za těchže nebo třeba jen podobných poměrů jako mozek Newtonův, kdož ví, zdali by nebyl mozek ten dospěl daleko dříve než mozek Newtonův k těmže vědeckým resultátům; kdož ví, zda by nebyl dospěl k resultátům důmyslnějším?„

„Proti větě takto podmíněné nelze ničeho namítati,“ ozval se opět neznámý hlas od stolu literátů.

„K čemu tedy nesmyslný kult tak zvaných vynikajících duchů,“ mluvil přítel dále, „když víme, že tytéž podmínky, za kterých ten neb onen oslavovaný skutek nebo výkon vznikl, existovaly nebo existujou u tisíců jiných, kteří se o provedení ani nepokusili...“

„Bravo! bravo!“ zaznělo od stolu šlechticů.

„Ale k čemu také ještě nesmyslnější kult duchů abych tak řekl bezduchých, kteří vynikli jen duchem cizím, najatým a placeným...“

Od stolů šlechticů a úřadníků bylo slyšet přitlumené zamumlání nevrlosti; ale přítel pokračoval:

„K čemu modloslužba vlastního ducha, vlastních skutků, vlastního věku? K čemu ty věčné chvalozpěvy o věku osvěty a pokroku, když máme ku pravé všeobecné osvětě ještě tak daleko?... když víme, že takměř všech vymožeností ducha lidského všech věků možno doposud zneužívat...

Či není moderní dělník, obsluhující nějaký stroj, d…