Přítelovu tvář přelétl opět lehynký úsměv.
„Částečně ráčíte mít pravdu,“ podotknu!, „ale jen částečně; neboť ani Jules Verne nebyl prvním, jenž se byl vydal na cestu tak dobrodružnou. Asi před čtvrtstoletím před ním podnikl podobným způsobem cestu tu Edgar Allan Poe a v sedmnáctém věku jakýsi Cyrano de Bergerac. Směr cesty jest sice tentýž, ale prostředky a účel cesty se různí... Všichni, kdož byli cestu tu podnikli dříve, použili prostředků složitých a účel cesty byl poučně zábavný - já však používám prostředku nejjednoduššího a účel mé cesty jest...“
„Co nám po účelu!“ ozval se po třetí nevrlý hlas ze středu. „Chceme důkaz, že možno exkursi skutečně podniknouti!“
„Důkaz ten podám bez odkladu,“ odpověděl přítel. „Nechť každý, komu libo, napíše na malý lístek výjev, o němž si přeje, aby byl znovu viděn... pak račtež ze svého středu zvoliti delegáta, jenž by se mnou jako řidičem přístroje cestu podnikl.“
Po těchto slovech přítel pokynul několikráte rukou, a přístroj jeho vyletěl několikráte po sobě do výše a zase sletěl beze všeho hluku na stůl.
Pohyby ty staly se tak rychle, že nebylo možno ani spočítati, kolikráte se to stalo. Byltě to důkaz, že přístroj přítelův jest skutečně něčím neobyčejným.
Po předběžném tomto experimentu nastal v sále mírný ruch. Někteří hosté psali na papírky, jež sloužící rozdávali, výjevy, jež měly býti znovu viděny; jiní utvořili různá skupení a rozmlouvali, kdežto přítel zcela klidně stál za svým stolkem, čekaje, až bude vše připraveno.
Byltě jsem sice jako každý z přítomných úplně přesvědčen, že na skutečné provedení fantastického výletu do všehomíra nelze ani pomysliti; ale přesto byl jsem dychtiv, jakým způsobem asi přítel experiment svůj provede.
Tušil jsem, ba byl jsem jist, že nelze experiment ten provésti než na základě optického nějakého klamu, a proto jsem byl neobyčejně zvědav, jakým způsobem pokusí se přítel o oklamání smyslů tak četné a vybrané společnosti.
Zručnost jeho eskamotérská byla dle dosavadních experimentů vskutku překvapující; z té příčiny byl jsem tím více dychtiv, jak provede experiment závěrečný a zdali se mu podaří oklamati i mne.
Po několika minutách, když byly lístky napsány a příteli na stůl položeny, ujal se přítel opět slova.
„Račtež nyní zvoliti svého delegáta,“ pravil. „Cesta jest odvážná - delegát váš postaví se se mnou do trianglu a takto vzletíme...“
„K čemu volby? Dejme přednost dobrovolníkům!“ připomenul arcibiskup.
„Kdo se tedy přihlašuje dobrovolně?“ optal se přítel. V sále nastalo hrobové ticho - nepřihlásil se nikdo... „Tím naskytuje se ti nejvhodnější příležitost, přesvědčiti se vlastními zdravými smysly o všem, co se bude díti,“ pomyslil jsem si, a když pak přítel otázku svou opakoval, povstal jsem a volným krokem ubíral jsem se ku stolu přítelovu.
Musím se přiznati, že mi nebylo právě volno. Četná společnost, před kterouž jsem chtěl společně s přítelem provésti eskamotérský experiment, o němž jsem neměl posud ani tušení, budila v mé duši ono tajuplné, bázlivě nadějné rozechvění, jež pociťují obyčejně takměř všickni, kdož po prvé vystupují u veřejnost.
Přítel spatřiv, že přihlašuju se k dobrodružné exkursi já, s uspokojením se pousmál, a když jsem se u jeho stolku zastavil, pravil: „Ctěná společnosti! K podniknutí výletu se přihlásivší jest mým přítelem. Nechci-li býti pokládán za dryáčníka, jenž provádí experimenty své za spolupůsobení svých důvěrníků, nemohu nabídnutí jeho přijmouti dříve, dokud výslovně a zřejmě se neprohlásíte, že jej přijímáte za svého delegáta.“
Zraky všech přítomných byly na mne zkoumavě upřeny. Zdáloť se mi, že každý z hostů snaží se z mé tváře vyčísti, zasluhuju-li důvěry.
Po chvíli ozval se hlas ze středu společnosti: „Vždyť pak nám, když se nikdo jiný nepřihlásil, jiného nezbývá. Ostatně jde tu o důkaz, a delegát náš musí hodnověrnost svého raportu dokázat...“
„Pravda! Pravda!“ zaznělo od několika stolů po pravici.
„Souhlasíme!“ ozvali se někteří po levici.
„Jsem ochoten,“ pravil jsem poněkud nesmělým hlasem, „o všem, co spatřím, podati nejen věrnou zprávu, nýbrž - budeli možno - i důkaz pravdivosti.“
„Především budiž mi tedy dovoleno,“ ujal se opět slova přítel, „bych odevzdané mi lístky uspořádal chronologicky.“
Poté počal lístky s neobyčejnou rychlostí pořádati. Stoje těsně u přítelova stolku, mohl jsem mnohdy zcela dobře čísti, co bylo na tom neb onom lístku napsáno.
Celkem bylo lístků těch přes čtyři sta; bylo tudíž zřejmo, že byl mnohý z hostů napsal lístků několik.
Přítel počínal si při pořádání lístků tak zručně, že byl asi v pěti minutách úplně hotov.
„První výjev,“ promluvil pak k hostům, „jenž má býti dle napsaných lístků znovu viděn, udál se před sto devatenácti dny.
Chceme-li tudíž obraz ten ještě jednou spatřiti, jak se obráží v nekonečnu universa, musíme především vykonati cestu, kterouž bylo světlo ve sto devatenácti dnech urazilo, a teprve poté budeme se nalézati na stanovisku, s kteréhož možno obraz ten zahlédnouti - na okamžik...
Chceme-li výjev pozorovati déle, musíme rychlostí světla letět dá1e.
V tomto případu tedy jest především třeba, abychom světlo předstihli..Jelikož světlo, jak známo, za jedino…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.