Newtonův mozek

On: Tys přece také ráda, zlatá má Vendulko, že jsme už v Praze, vidže?

Ona: Ba arci! Ani bys neuvěřil, jak mi blaze, jak jsem šťasina, že mohu nyní neustále dlít po tvém boku, že se ti mohu každou chvíli zadívat do očí... (Přitlumeným, poněkud temným hlasem: Jen kdyby nebylo tvé nevěry.

On: Mé nevěry? Co ti napadá, cukroušku?!

Ona: Co mi napadá. Mně přec nic, pranic!... Ale tobě snad... Rci - jaké nevěry? Co tím míníš?

On: Ján Vždyť to pravíš ty!!

Ona: Já přec ani slůvkem...

On: Ale jdižiž, čtveračko - - vždyť jsem slyšel na vlastní uši: „Jen kdyby nebylo tvé nevěry?“

Ona: Tos přec řekl ty a nikoli já...

On: Co ti napadá - já ani nehlesnul..;

Ona: Ó, ty mi nevymluvíš, co jsem sami slyšela (Plačtivě:) Já toho od tebe nezasloužila, abys mně vytýkal nevěru. (Přitlumeným, poněkud temným hlasem: Je to skandál, vytýkat nevěru mně, když mluví celý svět o tvojí nevěře.)

On a ona (současně): O mé nevěře

On: Kdo se opovážil

Ona: Toť pomluva!

On: A ty mi můžeš něco takového vytýkat zde - ve veřejné místnosti?

Ona: Vždyť já ani nemukám — to mi vytýkáš ty!

On: Ani mne nenapadlo!

Ona (plačtivě): Toť přespříliš! (Přitlumeným hlasem: Fuj, styď se!)

On (vztyčiv se trochu a hněvivě na ni pohlédnuv): Netrop přec veřejný skandál - - vždyť se celý hostinec po nás divá...

Rozhlédl jsem se kolem.

Mladý manžel měl pravdu. Větší část hostů skutečně se dívala na novomanžele, kteří si znenadání a způsobem tak podivným a poněkud zmateným počali vzájemně vytýkat - nevěru.

Bylo sice zcela zřejmo, že se oba stydí, že snaží se zakrýti svůj hněv a pobouření; ale nic naplat - hovor veden výše naznačeným způsobem dále, vždy prudčeji a vášnivěji.

Každou chvíli bylo slyšeti přitlumeným hlasem pronesenou nějakou sotisu z úst manželčiných - on pak ji káral, ona zapírala, že něco podobného pronesla, tvrdíc, že urážlivá slova pronesl on, kdežto on zase svatosvatě ujišťoval, že o ničem neví.

Zvláštní, podivný tento spor vždy více se rozčilujících a rozhořčujicích mladých lidiček trval skoro půl hodiny. Ženuška dorážela na chotě vždy prudčeji, on se kabonil, hněval, káral ji - ale nic naplat! Jazýček její byl vždy ostřejší a jízlivější, až posléze mladý manžel v největším rozhorlení vyskočil a hrozivé vztáhnu! ruku svou proti ubohé žínce.

V okamžiku tom vyskočil však i můj přítel; a zadržev ruku manželovu, pravil:

„Račte, ctěný pane, odpustit - vaše panička jest úplně nevinna - vše byl pouhý, ačkoliv negalantní žert - ona o ničem neví...“ „Jak to možná!“ tázal se udiven a posud hněvivým hlasem manžel. „Vždyť pak slyším na vlastní uši...“ „Pravda,“ dí můj přítel, „ale nikoli hlas drahé a milé své paničky, nýbrž - můj...

„Jak tok Co tím míníte“

„Jsem, pane, břichomluvcem, a přitlumeným hlasem pronesená slova o nevěře, skandálu a vůbec všechny sotisy, které jste slyšel vy sám i vaše paní manželka, a o nichž vy jste se domníval, že je pronáší vaše paní, kdežto paní vaše byla toho mínění, že je pronášíte vy - všechna tato slova, která způsobila zmatek, pronášel jsem já. Na mně tedy jest, prositi za prominutí, a trvám, že nezvyklý, ale přece nevinný žertík ten prominete.“

Mladý manžel i jeho choť byli z počátku tak pomateni, že nevěděli, mají-li slovům těm věřiti; ale když pak přítel pronesl ještě několik chlácholících a omlouvajících slov, jednak hlasem manželovým, jako by mluvil ze sklepa, jednak hlasem manželčiným shůry od stropu, uvěřili oba, a tváříce se usmířenými, žertík prominuli...

Z toho, co jsem byl právě o přítelově zručnosti a obratnosti v jeho „pseudovědě“ napověděl - k vyčerpání celého repertoiru nestačila by ani tlustá kniha - vysvítá, že mohl směle závoditi i s nejzručnějšími eskamotéry, veřejně se produkujícími. Avšak hlavní zřetel jeho obrácen byl od prvopočátku k „citování duchů“.

Aparáty a prostředky, kterýchž při tom používal, t…