Etiopská lilie

Kdybych byl fatalistou, mohl bych „osudu“ svému často činiti výčitky.

Zahrálť si se mnou mnohdy jako sytý tygr s živým, přebytečným lupem, jindy zase jako laškující motýl s osamělým lístkem; někdy přátelsky a laskavě, jindy bezohledně a krutě, ba mnohdy mnou zmítal divoce jako vichr malomocným práškem…

Někdy se mi zdálo, že vidím v duchu „osud“ svůj s olympickým klidem ve vlídné tváři; ale daleko častěji vídal jsem tvář mračnou s chladným, nevlídným, hněvivým výrazem…

Před rokem, a sice v témže měsíci červnu, kdy počínám letos psáti tyto řádky, pousmál se na mne „osud“ můj po delší přestávce vlídněji než kdy jindy; ale zároveň s jakousi úšklebnou ironií…

Místo péra, kterýmž jsem si byl druhdy mozolně dobýval „chleba vezdejšího“, vtiskl mi do ruky nůžky, bych sobě mohl chleba toho dobývati hravě, bez namáhání, jen tak pro svou a cizí zábavu; slovem učinil ze mne – opozičního žurnalisty českého – opozičního žurnalistu – německého…

Dokládám se svou ctí, že jsem metamorfózu tu pokládal vždy za nemožnou; neboť kdo déle čtvrt věku z přesvědčení vzpírá se mysliti, mluviti a psáti cizím jazykem, kterému se byl proti vlastní vůli jen povrchně přiučil… Leč neúprosný „osud“ můj tomu chtěl a z rozhodnutí „osudu“ nelze se, jak známo, k žádné vyšší instanci více odvolati…

Tak překročil jsem nesměle, skoro bázlivě poprvé práh redakce německého listu. Připadal jsem sobě v kruhu kolegů rutinérů jako naivní mládeneček, octnuvší se nepředvídaně v kruhu duchaplné společnosti mužů vyspělých, v úsudcích svých zralých a na vědomosti všeho druhu bohatých; zdálo se mi, jako bych nebyl ještě nikdy viděl nějakou knihu nebo časopis, jako by hlava moje byla úplně pustá a neschopna ni úsudku nejnaivnějšího…

A když pak jsem pohodlně vystřihl první zprávu z cizího listu, když jsem ji přilepil na proužek papíru a vyškrtav, co bylo třeba vyškrtnouti, připsal vpředu a na konec kostrbatým švabachem ledabylou žurnalistickou frázi – bylo mi při pohledu na první tento můj „plod“ v cizáckém peří nevýslovně bolestno.

Nezvyklý ten časopisecký výstřižek na proužku papíru, a zvláště ty hranatě špičatým švabachem narychlo přičmárané glosy dívaly se na mne tak podivně, tak cize, tak neupřímně, že bych byl málem tento „plod“ ducha svého hodil pod stůl…

Ale neúprosný „osud“ kázal v práci pokračovati, a po jeho rozkazu se také stalo.

Přiznám se, že bych byl této – myslícího muže zajisté důstojné „práci“ – časem svým, tak v pěti nebo desíti letech – snad přece aspoň poněkud přivykl; neboť nic nebudí v každém z nás, kteří jsouce „k práci zrozeni“ a po celý svůj život k ní přikováni, sladšího pocitu blaha a spokojenosti jako vědomí, že „osud“ náš pousmáv se na nás dal nám aspoň na čas v úděl práci hravou, nenamáhavou…

S potěšením jsem pozoroval, jak rychle a utěšeně v hantýrování cizím jazykem prospívám.

Každodenně mohl jsem konstatovati nenáhlý sice, leč přece zřejmý pokrok: zásoba frází se množila – spojování, upravování, slučování, jinačení a napodobení jich, neboli krátce ř…