Etiopská lilie

Následujícího dne odpoledne, když jsem byl po dávném zlozvyku svém hříšné kosti své na divanu natáhl a rozmařilou psychičku svou samu sobě zůstavil, těkalo přeubohé toto mé pravé „já“ nějaký čas hravě jako lehkomyslný motýl z předmětu na předmět, až posléze se zastavilo u etiopské lilie…

Odbyvši narychlo oficiální přehlídku vcelku zcela prostičkého případu, kterýmž byly zpola ztrouchnivělé zbytky květiny té z prachu zapomenutí na denní světlo vyneseny, raportovala psychička má ve své neomylné suverénnosti sama sobě, že myšlenky a domněnky, vížící se ke květině té, nemají reelního, ba ani pravdě podobného podkladu.

Ký div, že počala se psychička má hned nato baviti nahodilými myšlenkovými jiskřičkami, které, vzniknuvše v duševní dílně, zdánlivě beze vší pohnutky vyhupují se jednotlivě jako z mlhy, pak kolem nás hravě jen se mihnou nebo před námi na několik okamžiků se zatřepetají, aby hned nato navždy zanikly. Později mnohá z jiskřiček těch zůstala déle nad obzorem; za ní vyhoupla se druhá a třetí – pak jako by jiskřičky ty splynuly v malý plamínek… a před psychičkou mojí stál, posud sice jako v mlze, ale přece již dosti zřetelný drobný obrázek z doby, kterouž jsem si v posledních třiceti letech zřídkakdy a vždy jen na okamžik připomínal.

Viděl jsem před sebou nízkou, malou školní světničku – vlastně domníval jsem se, že, sedě ve světničce té v jedné z nejposlednějších škamen, odkud bylo oknem viděti nepatrný kostelík, rozhlížím se kolem… Dvě řady škamen – vprostřed úzká ulička, dělící škamny, v nichž sedí nebo sebou vrtí žvavá, ale přece poměrně tichá děvčata, od škamen, v nichž a po nichž skotačí hlučící, vřeštící, ba hulákající hoši…

Známý, všední, skoro bych řekl ošumělý to obraz, jaký každý z nás mnohosetkráte viděl a podnes každodenně viděti může.

Ale školní světnice ta přece se liší od školních světnic tehdejší doby. Nade dveřmi visí zčernalý, zaprášený dřevěný krucifix – jediná to ozdoba církevní… Po stěnách je rozvěšeno množství, ovšem primitivních a laciných vyobrazení zvířat, květin a různých jiných předmětů.

Tabule nemá obvyklých tehdá ještě kolíků, pomocí kterýchž mohla býti výše nebo níže vyzdvihována, nýbrž visí na kladce, majíc vzadu přiměřené závaží, takže může býti jednou rukou zcela pohodlně po stojanu nahoru nebo dolů pošupována.

Na tabuli samé jsou znatelny stopy po psaní křídou; patrně bylo na ní posledně počítáno a znalec by byl rozeznal „trojčlenku“, tehdáž v druhé třídě nejvyšší druh počítání, známý též pod jménem „Regula de tri“.

Po obou stranách tabule viděti nevysoké skříně; nad nimi úzké a širší regály a na těchto množství vycpaných ptáků, malých savců, preparovaných plazů, různých koster a tomu podobné. Na jednom regálu viděti učební pomůcky k počítání na způsob nyní obvyklých počítadel; na jiném malý globus, malou zeměkouli s označenými zeměpásy, pak duté dvě větší polokoule, znázorňující pohled ze země na zdánlivou podobu nočních nebes.

Všechny tyto pomůcky názorného vyučování jsou sice správny, ale…