Etiopská lilie

Po několika dnech přišel si sestřenec, jak byl přislíbil, skutečně pro balíky s květinami a minerálie, jež jsem mu byl vyhledal; ale nezdržel se než několik minut; zastalť mne, an jsem právě psal a nechtěl mne vytrhovati.

Asi za měsíc pak mi poslal poštou lístek následujícího znění:

Milý strýčku!

Odpusť, že jsem Tě už dávno nenavštívil a že Ti nemohu zvěstovati ústně, o čem Ti právě píšu.

Laskavostí jednoho z přátel a příznivců mého otce bylo mi zaopatřeno místo praktikanta v jedné z pražských lékáren na Starém Městě. Otec by byl sice rád viděl, kdybych byl letošní, poslední své prázdniny strávil u příbuzných z jeho strany na venkově; ale já nechtěl a nastoupil jsem místo v lékárně bez odkladu.

Vždyť víš, že nemohl jsem se skoro dočkati…

Budu teď sice ukován, poněvadž budu moci jen jednou za čtrnáct dní někam vyjíti. Ale to nic nevadí. Trvám, že uvyknu a že budu spokojen i nadále, jako jsem spokojen dnes, kdy místo nastupuji. A jakmile budu moci, navštívím Tě; nejspíše tedy od příští neděle za čtrnáct dní…

Pozdravuju tě srdečně

Tvůj Hugo

Přečetl jsem drobňoučkým písmem psaný lístek ten chladně a lhostejně, jako čítává protokolista nadpisy různých podání a teprve, když jsem jej odložil, pochopil jsem úplně význam jeho.

Připomenulť jsem si, jak zřídkakdy může sobě člověk v našich společenských poměrech stav svůj zcela svobodně a po vlastní náklonnosti voliti, jak často bývá osobními poměry nebo cizí vůlí donucen zvoliti si stav, ke kterémuž necítí nejnepatrnější sympatie, ba který jest mu lhostejný nebo protivný.

Stav, kterýž si byl sestřenec zvolil, nebyl mi právě sympatickým, poněvadž lékárnictví, nejsouc u nás závodem svobodným, nýbrž privilegovaným, poskytuje jen v řídkých případech naději na nezávislost; ale byl jsem přece rád, že nebyl sestřenec nucen zvoliti si stav svůj proti své náklonnosti.

Napadlo mi sice, že může se mu, jako se už jiným stalo, i tento, zcela svobodně zvolený stav, časem svým znechutiti, ba zhnusiti, napadlo mi též, jak nesnadno se v našich společenských poměrech zhnusený stav měnívá za jiný, ba jak často, zvláště v pozdějším věku bývá to takměř až nemožné; ale spokojenost má s provedením zásady zcela svobodného sebeurčení vyvážila všechny možné následky nepředvídaných případů pozdějších.

„Vyčkejme tedy,“ pravil jsem sám k sobě, „aspoň několik týdnů, až hošík svobodně zvolený stav svůj aspoň poněkud sezná prakticky, až sezná jeho příjemnosti i nepříjemnosti, slovem, až bude moci o něm souditi z vlastního názoru.“

Tím byl v životě sestřencově tak předůležitý krok z mé strany prozatím odbyt.

Slovu svému, že mě za čtrnáct dní navštíví, sestřenec však nedostál; navštívilť mě teprve po dvou měsících.

Přišel v neděli odpůldne obvyklým, polo ostýchavým, polo opatrným způsobem a zastal mě jak obyčejně, an jsem ležel na svém nehrubě pohodlném divanu.

Tentokráte však jsem nezůstal líně ležeti, nýbrž vyskočiv, popošel jsem mu, když byl u dveří státi zůstal, několik kroků v ústrety a podal mu ruku. On …