Etiopská lilie

Lidé, před jejichž duševním zrakem rozvinujou se každodenně aspoň v hrubých rysech události světové; lidé, kteří den co den sledují nesčíslně různé snahy, skutky a výsledky snažení jednotlivců i celých národů; lidé, kteří každodenně registrují nejfrapantnější případy i následky lidských křehkostí, vášní a náruživostí a analyzují mnohdy nejděsnější skutky lidské bezcitnosti a brutálnosti; lidé, kteří mnohdy po celé měsíce sledují krvavá dramata a od žádné, byť sebenelidštější, sebeděsnější události nesmějí se odvrátiti, nýbrž musejí jí věnovati pozornost a popsati ji pokud možná nejvěrněji – lidé takového zaměstnání jako žurnalisté musejí, byť i byli původně sebe senzitivnější, časem svým více méně otupěti, nebo se aspoň musejí státi méně přístupnými vlivům, kterýmž jiní, šťastnější lidé podléhají…

Nebyl jsem sice nikdy žurnalistou v běžném toho slova smyslu, nezabýval jsem se nikdy řešením „světových problémů politických“, aniž jakýmkoli způsobem zasahal v běh politických událostí své vlasti; ale přes to vše neušel jsem osudu všech žurnalistů: otupěv, stal jsem se v mnohém ohledu skoro až bezcitným…

Jaký tudíž div, že mnohá událost, kterou jiní lidé pokládají za důležitou nebo neobyčejnou, bývá mi často zcela všedním, stokrát registrovaným případem nejpodřízenější ceny; ký div, že na příklad i všemocná láska ve všech svých různých obdobách nebývá mi, jako tak mnohému z mých žurnalistických kolegů, než zcela všední záležitostí, nezasluhující u porovnání s jinými záležitostmi povšechné důležitosti takměř ani povšimnutí.

A jenom tím možno vysvětliti, že polomilostná scéna, jejímž mimovolným svědkem jsem byl na hřbitově, neučinila na mne nejnepatrnějšího dojmu, ba že zapomněl jsem na vše, jakmile sestřenec zmizel mi s neznámou dívkou z očí…

Avšak což platno, je-li člověk žurnalistou a v erotických záležitostech cizích úplně již otupělý, když bůže Eros tajemné a sladce vábivé své sítě spřádá v nejbližším jeho okolí a když v sítích těch octne se politováníhodný ubožáček, který nás již proto zajímá více než kterýkoli atlet, poněvadž hrudník jeho – v kterémž přece z vůle prozřetelnosti umístěn jest „zdroj lásky“ – měří v objemu jen šedesát a osm centimetrů!

Asi měsíc mne bůže lásky cizí „sladkou mukou“ ušetřilo. Avšak po měsíci, nedbajíc, že jsem z cechu otupělých žurnalistů, poslalo mi sestřence, by mne upomenul, že „sladká muka“ doposud ještě ve světě úplně nevyhynula…

Bylo pošmurné nedělní odpoledne.

Sestřenec přišel po svém zvyku nesměle a jaksi ostýchavě. Leč jakmile vklouznul pootevřenými dveřmi do mého pokoje, vyčetl jsem z výrazu jeho tváře „sladká muka“, kterýmiž byl osmašedesáticentimetrový hrudník ubožákův „oblažen“.

Přivítal jsem jej vesele, skoro rozpustile a pranic jsem toho nedbal, že tváří se při tom jako člověk skoro zoufalý.

Byltě na smrt bledý; víčka očí jeho byla zanícená, jako by byl po několik nocí již nespal nebo po několik dní plakal.

Z počátku snažil se vpraviti se v rozmarné mé rozpoložení mysli a také prohodil…