Můj přítel – vrah

Byl-li jsem již dříve nucen vysloviti se v ten smysl, že lituju, že jsem si byl předsevzal šetřiti přísně pravdy a vypravovati prostě a nelíčeně, čeho jsem byl před lety očitým svědkem, a co a jak mi bylo po letech z vypravování přítelova v paměti utkvělo, nemohu jinak nežli slova ta nyní opakovati.

Pozorujuť teprve nyní, co vše dalo by se z předcházejících úryvků za přispění jen poněkud živé obraznosti a s použitím obvyklých, třeba šablonovitých pomůcek novelistických učiniti.

Jakmile popustím obraznosti své jen poněkud uzdu, zdá se mi býti vše tak jasné a průzračné jako křišťál.

Mnohá scéna, kterou byl přítel ve svém vypravování pouze naznačil, nebo která třeba jen z vypravování jeho přirozeně vyplývá, a kterou byl úplně mlčením pominul, vyhupuje se před duševním zrakem mým v zázračné výhni obraznosti jasně a plasticky.

Zdáť se mi, že vidím do nejtajnějšího záhybu přítelovy duše, že vím, kdy a jak klíčil v duši jeho zárodek děsného skutku, k němuž se byl posléze rozhodnul, slovem, že postihuju všechny ty různé tajemné příčiny, které jej k rozhodnutí jeho přímo dohnaly.

A přece se nalézám před problémem, o jehož řešení pokoušely se od pravěku hlavy nejbystřejší a nejdůmyslnější, před tajemnou, záhadnou sfingou – lidskou duší.

Kdybych se mohl domnívati, že lidskou duši znám, že vím, kterými zákony se řídí, mohl bych se o řešení zvláštního případu, o němž jsem byl vypravoval, aspoň pokusiti.

Ochotná obraznost zajisté by mi v mnohém přispěla; vyplnilať by mi tak mnohou mezeru zdánlivě pravdivou domněnkou a pomohla by mi spojiti ty nesčetné, na nejrůznějších příčinách závislé nitky v pletivo více méně harmonické, kterému říkáme umělecké dílo.

Ale zdá se mi, že k řešení těchto a podobných záhad nestačí obraznost sama o sobě, jak bývalo v oblibě za dob, kdy pozitivní vědění bylo ještě v plenkách; nýbrž že může býti nanejvýše pouhým vodítkem v labyrintu zkoumání přesně fyziologického.

A proto – bych se neodchýlil přespříliš od obvyklých tradic vypravování – zůstanu i nadále věren původnímu svému úmyslu a budu v stručnosti vypravovati jen pouhá fakta, ačkoliv i tato procedura mívá rovněž tak jako přesné zkoumání fyziologické skoro výhradně jen ráz patologický.

Položme si a zodpovězme na základě předcházejícího kusého referátu po uvážení všech okolností jen ještě jedinou otázku:

„Jest možno a pravděpodobno, by muž takové povahy jako Rypota, po tom, co byl sám o svém životě, o svých útrapách a duševních mukách, o svých zámyslech a cílech napověděl – děsný skutek, k němuž se byl po velkém duševním boji rozhodl, skutečně také provedl?“

Trvám, že z desíti čtenářů sotva jeden neřekne „ano“ – a já sám, přiznám se, byl jsem pevně přesvědčen, že po tom všem, co předcházelo, Rypota děsný skutek provede.

Přemítal jsem o způsobu a prostředcích, kterými bylo by možno provedení skutku takového zameziti; ale přes všechno úsilí své nenalezl jsem ani jediného.

Vše záviselo výhradně jen od vůle Rypotovy, a proto pokusil jsem se ještě několikráte dát…