Můj přítel – vrah

Přiznám se, že po druhé této návštěvě Rypotově, která zůstavila v duši mé dojem nehrubě příjemný, přihlásila se obraznost k svému právu a počala proti mé vůli pracovati.

Povaha Rypotova počala se mi jeviti v různém světle.

Brzo se mi zdálo, že to člověk podléhající citu; ale hned zase jsem myšlenku tu zavrhl a sama sebe ujišťoval, že má u něho chladná rozvaha přece jen převahu nad citem; brzo se mi zdálo, že jest povahy zcela průzračné, ale hned se mi jevil povahou záhadnou; slovem v křižujícím se ohni fantazie a soudnosti počaly se v duši mé rojiti divergující úsudky.

Dokud měla převahu obraznost, jevila se mi povaha Rypotova dosti určitě a plasticky; ale jakmile nastoupila v právo své soudnost, zbyly z celého obrazu pouhé trosky.

Nechť pak jsem si kladl otázku jakoukoli, nechť snažil jsem se ji zodpověděti sebe přesněji, vždy naskytla se nepřekonatelná překážka: nedostatek pozitivních zpráv o Rypotově životě, z kterých by bylo možno aspoň přibližně souditi na jeho zámysly, a tak povahu jeho aspoň poněkud objasniti.

Nápadno mi bylo, že člověk, který se byl o první své návštěvě skoro výhradně interesoval o přečiny politické, změnil o druhé své návštěvě – ačkoli se choval skoro rovněž tak jako poprvé – duševní fyziognomii svou skoro k nepoznání.

Přesunutí interesu jeho z předmětů politických na věci kriminalistické praxe vůbec, již podstatou svou nesympatické, poskytovalo nejširší pole k různým domněnkám.

Přesto opanoval jsem se v tomto vzhledě aspoň tak dalece, že jsem změnu tu sice konstatoval, ale ničeho z ní nevyvozoval.

Hlavní zřetel můj obrácen byl ku zkoumání, náleží-li Rypota v podstatě k lidem, u nichž převládá cit nebo chladná rozvaha.

Pro první svědčily některé výroky jeho o vlastním jeho životě, pro druhé zase jeho chování, dotazy a odpovědi, obzvláště pak přesná logika.

Avšak přiznám se, že logika ta neučinila na mne tak příznivého dojmu, jaký by byla bez odporu učiniti musila, kdyby ji byl Rypota osvědčil v jiném směru a jiným způsobem než při kusé, rapsodické analýze věcí tak nesympatických.

Pravda sice, že měla i za okolností, v kterýchž se manifestovala, přesvědčující sílu; ale působila mrazivě, budíc nepříjemný pocit úzkostlivosti.

Zdálo se mi, že podivný muž ten sleduje s železnou důsledností tajemný a zároveň děsný jakýsi cíl.

Avšak z toho, co jsem až posud o něm věděl, nedalo se ani vzdáleně souditi ni na ráz, ni na pohnutky tajemného cíle toho.

Nechť analyzoval jsem závažnější myšlenky, jež byl pronesl, sebe přesněji, vždy dospěl jsem k výsledku, že jest definitivní úsudek prozatím naprosto nemožný.

Z té příčiny snažil jsem se ustati v přemítání. Nicméně postava Rypotova tanula mi neustále tak živě před duševním mým zrakem, že musil jsem o něm přemítati, i když jsem už byl úplně přesvědčen, že jest veškeré přemítání zcela zbytečné, poněvadž naprosto neplodné.

Není tudíž divu, že jsem byl na následující návštěvu Rypotovu nemálo dychtiv.

K nemalému mému podivení uplynulo však asi deset dní, aniž by mne …