Můj přítel – vrah

Naposledy viděl jsem Rypotu v soudní síni, když mu byl prohlášen rozsudek.

Vyslechl jej s tímže mrazivým klidem, jako byl o přelíčení odpovídal na všechny otázky, jež mu byly kladeny.

Mrazivý klid ten vykládán všeobecně za zatvrzelost.

Od té doby jsem Rypoty více nespatřil.

Vzpomněl jsem si na něj sice častokráte; ale – jak už v životě tak často bývá – nezbývalo mi času, bych jej navštívil.

Rovněž tak jsem si často připomenul Rypotovu ženu a domnělou jeho dceru Evičku.

Než i těch jsem více nenavštívil a dověděl jsem se o nich jen tolik, že žijou v poměrech nehrubě příznivých, jako žily, dokud byl Rypota ještě na svobodě.

Minulo přes osm roků –

Teprve letos z jara, získav času, rozhodnul jsem se, že Rypotu v živém jeho hrobě navštívím.

Vymohl jsem si k tomu cíli povolení pražského státního návladnictví a prvního slunného dne, jenž letos, jak známo, již v březnu přerušil jednotvárnost zimních dnů, vydal jsem se na cestu.

Přibyl jsem do Jičína odpoledne a druhého dne před polednem překročil jsem práh osudné budovy v Kartouzích.

Přiznám se, že mi bylo přece jen jaksi nevolno, když jsem se octnul v přijímací kanceláři a odevzdal lístek, kterýmž mi umožněno promluviti u přítomnosti úřadní osoby půl hodinky s nešťastným přítelem.

Čekal jsem skoro čtvrt hodiny, nežli byl Rypota strážníkem předveden.

Vstoupil pomalu, ostýchavě – patrně mu nebyl nikdo pověděl, proč jest do přijímací kanceláře povolán – a zůstal u dveří státi.

Zrak jeho přelétl po komnatě, jako by hledal osobu, která jej dala zavolati – pak spočinul na mně, ale chladně, skoro tupě, jako na člověku zcela cizím.

Poněkud odulá tvář jeho byla nápadně bledá, pohled však klidný a jistý.

Vcelku nebyla se tvář jeho valně změnila, ledaže nebylo v ní více ani stopy po onom rozčilení, jež jí druhdy dodávalo výrazu skoro apatického, slovem, že zračil se v ní týž klid jako v pohledu.

Po několika vteřinách povstal úřadník, jemuž jsem byl lístek odevzdal, od stolu, za nímž byl seděl, a pohlédnuv na Rypotu, ukázal rukou na mne.

Rypota učinil několik kroků kupředu a teprve nyní mne poznal.

Rtům jeho uklouzlo několik nesouvislých slov překvapení.

Rychle postoupil až ke mně a mlčky mi podal ruku.

Cítil jsem stisknutí skoro křečovité.

Několik okamžiků stáli jsme tváří v tvář beze slova.

Úřadník stál opodál a musil zaslechnouti každé naše slovo.

„Jak se ti vede, milá duše?“ přerušil jsem konečně mlčení poněkud stísněným hlasem.

„Poměrně dobře,“ zní odpověď dutým hlasem. „Jsem spokojen – člověk, jenž jest se světem úplně vypořádán, uvykne pravidelnému životu, jaký vedu, dosti záhy.“

Náhle změnil se výraz Rypotovy tváře, jako by byla duší jeho šlehla radostná myšlenka.

„Přinášíš mi pozdravení od Evičky – od ženy?“ optal se rozechvěným hlasem, a zrak jeho utkvěl s nevýslovnou dychtivostí na mé tváři.

Teprve jsem si připamatoval, že vydal jsem se na cestu, opomenuv věc nejdůležitější: zeptati se nejmilejších duší, co vzkážou člověku nejnešťastnějšímu.

„Přináším!“ zalhal jsem.

T…