Můj přítel – vrah

Skoro lituju, že jsem si byl předsevzal šetřiti pokud možná pravdy.

Vše, co jsem byl právě vypravoval, shoduje se s pravdou aspoň potud, pokud jsem si mohl po letech znovu připamatovati, o čem a v jakém smyslu jsem byl s dávným svým spolužákem o první jeho návštěvě hovořil.

Ze všech duševních sil, které při sepsání čehokoli působí, působila zde tedy skoro výhradně jen paměť; všechny ostatní pomůcky ležely ladem.

Teprve nyní chápu, jak neskonale snadnější práci bych býval měl, kdybych byl vzal útočiště k fantazii.

Jak zcela jinak – plastičtěji, barvitěji a určitěji byla by se objevila postava Rypotova.

Mohlť jsem přítele svého odíti ve vábné roucho poezie, mohl jsem jej obestříti duhovým pelem, jakými obestírá fantazie; vše, co náleží minulosti, ba mohl jsem jej učiniti i sympatickým, kdybych mu byl jen tu neb onu krásnou vlastnost přibásnil!

Ještě více; mohl jsem si usnadniti práci v ohledu psychologickém.

Fantazie má mohla sestoupiti zcela suverénně v duši přítelovu, mohla ji prozkoumati a vynésti pak na světlo vše, co zdá se jí býti vhodným, přiměřeným, charakteristickým.

Fantazie má arci by byla z této psychické exkurze přinesla skoro výhradně jen domněnky nebo vlastní své výtvory – ale rek můj by byl v očích čtenářů, zvyklých na zaokrouhlené, prohloubené povahy, jak jim je líčívá fantazie básníků, nemálo získal.

A přece by bylo vše, co bych byl z vlastní fantazie dodal, čím bych byl ten neb onen moment ozdobil a co bych si byl z básnické techniky vydlužil ku okrase, ku zvýšení dojmu a vůbec ke všem těm různým efektům, jimiž snaží se spisovatel mysl lidskou aspoň tak dalece upoutati, by čtenář dočetl až do konce – zcela nevinná lež, vymyšlená na úkor, tudíž na znetvoření pravdy.

A mám snad krásnou lží hyzditi pravdu?

Ne, ne!

Proč lháti, že známe, o čem nemáme posud ani nejmenšího tušení – proč tvářiti se vševědoucími, když víme, že jsme posud ani na píď neprohlédli – proč se upřímně a poctivě nepřiznati: to a ono vím na jisto, a možno o tom podati nezvratných důkazů, to a ono je mi temné, o tom a onom nemohu pronésti než pouhou domněnku?!

A tak chtěje zůstati pravdě věren, nemohu nežli prostě dodati, že po odchodu starého spolužáka nevěděl jsem o něm pranic více, nežli co jsem byl už vypravoval.

Přiznám se sice, že jsem se namáhal, bych si z doby, z které se známost naše datovala, připamatoval některé význačnější momenty; ale čtvrt století jest přece jen doba, v kteréž i dojmy nejúchvatnějších událostí mizívají z paměti lidí dorostlých, neřkuli by v době té nevymizely z nevyvinuté a necvičené paměti dětské dojmy příhod zcela všedních.

Přiznám se též, že mi byla návštěva Rypotova nápadna.

Přemítalť jsem o příčině její; ale chování a slova Rypotova byla takového druhu, že přes všechno úsilí nemohl jsem se domysliti ani pohnutky pravdě jen podobné, neřkuli pravé příčiny.

Neméně nápadným mi bylo, proč vypravování mé nevyslechl až do konce, proč se tak nápadně ujal naskytnuvší se příležitosti k volnému hovoru, proč tak důtk…