Aspoň se pousměj!

Za několik hodin, časně z rána, opakovalo se totéž co den předtím.

Muž procitnuv tiše a opatrně oblékl kabát, obul boty, vtlačil si čapku hluboko do očí a zaobaliv se do vlněného šátku vyšel za svým zaměstnáním.

Žena spala asi do sedmé hodiny. Procitla, právě když na obzoru ranní zoře začala zvěstovati jasný den. Ruče jako gazela seskočila z lože a rozhlédla se plaše kolem.

Vše bylo jako večer a v noci – i bankovky scumlané ležely posud ještě pohozeny na stole, ale v zarůžovělém přísvitu ranním mělo vše svěží nádech, jako by bylo poroseno.

I dětinně milostná, ale přece zádumčivá tvář ženina zdá se býti svěžejší než kdy jindy – oko aspoň jest jasnější, líce růžovější a rty žhavější, ale přece jeví tvář jakousi strnulost, cosi chladně přísného.

Několik vteřin postála žena u lože, jako by nevěděla, co počíti, pak popošla ke stolu, sklidila jej, uložila peníze do šuplete a zasedla k šicímu stroji.

Asi po hodině uvařila si snídani a zase zasedla ke stroji. Později na chvíli vyšla s košíčkem a vrátivši se v několika minutách jala se vařiti oběd – a zase zasedla ke stroji a pracovala, až vrátil se po poledni muž.

I nyní opakovalo se s nepatrnými odchylkami vše tak jako den předtím. Muž byl zamlklý a apatický. Naobědvav se pokouřil si a odešel pak za svým zaměstnáním.

Žena zůstala zase o samotě. Opět zasedla k šicímu stroji a pracovala skoro do čtvrté hodiny, kdy práci dokončila.

Svázavši dohotovenou práci – několik košil – do uzlíčku, oblékla se. Vybrala ze šatníku šaty své nejlepší, temně zelené a zpředu hluboce vystřižené, jak byly před dvanácti lety v módě, na hlavu vzala starý, jasně modrý hedvábný šáteček a přehodila přes sebe velký šedý šátek polovlněný.

Nebyla sice v šatech těch tak vábná jako v rázovitých šatech bálových, v nichž jsme ji byli za plápolavého osvětlení spláchlé svíčky poprvé pozorovali, ale přece byla příjemná a milá.

Vzavši uzlíček s prací vyšla z jizby a zavřevši na klíč dala se po silnici směrem k městu. Krok její byl lehký a graciézní, ale hlavu měla k prsům nakloněnou a ničeho si kolem sebe nevšímala.

Skoro ani nepozorovala, žeť právě jeden z nejpříjemnějších podzimních večerů.

Slunce chýlilo se k západu a paprsky jeho již neoslňujíce dodávaly všemu zvláštního lesku.

Cecilie ubírala se po silnici krokem vždy chvatnějším.

Podle farní budovy skoro se jen mihla, pak prošla starou částí města a zabočila ze silnice do dlouhého stromořadí starých lip na vozovou cestu poboční, vedoucí podle rybníka k nejzazšímu výběžku města, k starým cihelnám.

V stromořadí krok svůj poněkud zmírnila a ubírala se dále, ničeho kolem si nevšímajíc. Jen jednou padl zrak její na rybník, po jehož hladině plulo množství suchých, zežloutlých listů, jež tam vítr zavál, a na jednom místě těsně podle břehu všimla si hustého rokytí a trsů zádumčivého leknínu, mezi jehož širokými, zelenými listy chvěly se po vodě zvadlé, různě stočené listy lip…

Vyšedši ze stromořadí zabočila na úzkou polní cestu a zanedlouho octla se před vraty osamělé…