Aspoň se pousměj!

Co následovalo, možno vypravovati rovněž tak podrobně, jako jsme byli až dosud vypravovali, nebo co možná souhrnně.

Volíme tentokráte způsob poslední.

Cilinčino pousmání bylo přímo zázračné…

Od okamžiku, kdy kmitlo jí po chladné, zádumčivé tváři, jako by se byl urputný osud, jenž byl ji i muže jejího tak houževnatě pronásledoval – náhle obměkčil.

Vrátivši se domů nezaznamenala nejmenší změny duševní; byloť jí rovněž tak jako dříve, nežli byla vyšla. Pranepatrný případ, jenž se byl právě udál, tanul jí sice na mysli, ale jen tak jako případ nejvšednější, nejlhostejnější.

Opatřivši doma nejnutnější potřeby rozžala lampu a zasedla zase ku práci k šicímu stroji. – Pracovala ruče, ba chvatně. Po několika minutách však byla vyrušena.

Bez ohlášení a bez zaklepání vešlo asi desítileté děvčátko s růží v ruce. Mlčky popošlo až k pracující ženě a podavši jí růži beze slova zase kvapně zmizelo.

Mechanicky a taktéž mlčky vztáhla Cecilie bílou, jemnou ručku po květině a přijala v pozdní době podzimní vzácný ten dárek, aniž by se byla optala, kdo jej posílá, aniž by byla poděkovala.

Chvíli se na plnou, krásnou centifolii dívala upřeně, jako na květ zcela neznámý – a teprve poté šlehlo duší její tušení, že poslal jí růži jen ten, kdo růže nejvášnivěji miluje a jediný v celém městě je pěstuje – farář…

Tvář její přelétl při tom opět lehýnký úsměv. Ale rovněž tak mechanicky, jako byla po růži sáhla, položila ji před sebe na šicí stroj a jala se dále pracovati.

Asi po čtvrt hodině od práce ustala a vztáhla po růži ruku. Přivoněla k ní a zase se na ni chvíli dívala; poté si ji zastrčila za šat na ňadra, ale ihned ji opět odtrhla a na stroj položila.

A zase jala se pracovati a pracovala ruče, ba chvatně až pozdě do noci, kdy vrátil se muž.

Byl unavenější, a tudíž apatičtější nežli kdy jindy. Promluvil několik slov a počal po jizbě přecházet. Zhlédnuv růži na šicím stroji optal se lakonicky: „Odkud?“

Žena netajila se svým domněním a doložila, že náhodou faráře potkala.

„A ty?“ vpadl kvapně muž. „Zajisté jsi se aspoň pousmála?“

Tvář ženinu přelétl úsměv trpké bolesti – mlčky přikývla hlavou.

Muž popošel ke stroji a vzav růži, chvíli se na ni díval, pak ji zase položil na místo, kde byla ležela, a teprve nyní i on se usmál, ale rovněž tak, neb aspoň podobně trpce bolestně, jako předtím žena.

Poté začal opět po jizbě přecházet, až jej chůze unavila. Usedl na pelest svého lože a v jizbě zavládla opět táž nuda, jako kdy jindy, vlastně trapnější než o předcházejících dvou večerech, kdy byla aspoň občas hovorem nebo myšlenkami a vzpomínkami na čas zaplašována.

Muž i žena nevěděli, o čem by pohovořili, jaké myšlenky, přání a touhy by si navzájem pověděli – apatie zmocnila se obou.

Po několik hodin nepromluvili ani slova. Posléze ulehli jako kdy jindy, promluvili několik slov a posléze – patrně, když se byli i myšlenkami svými unavili – usnuli.

Následujících několik dní opakovalo se v podstatě totéž, co den předtím – toliko s tím rozdílem, že pátého …