Ostatní jest prostinké.
K ránu, když se počalo šeřiti, bratr procitl.
Nadzvednuv se promluvil namáhavě několik nesouvislých slov.
Nežli jsem vstal a přiskočil k loži, sklesl zase nazpět do podušek a zůstal bez hnutí s očima ke stropu upřenýma.
Na otázku, přeje-li si něčeho, neodpověděl, a teprve po delší chvíli zablábolil šeptmo několik nesrozumitelných slov…
Začal fantasírovati. Trhané a vzpomínavě kusé věty, jež byl ke mně pronesl v noci, byly patrně již prvními symptomy, že jest i mozek zachvácen.
Od té chvíle bratr více vědomí nenabyl.
Po několik dnů ještě trval poslední zápas, až posléze čtvrtého dne časně z rána bratr dotrpěl.
Hoře rodičů, zejména matky, která byla právě ztratila svého miláčka, bylo bezměrné…
Nyní, takměř již po čtvrt století, kdy byl vše vyrovnávající čas i na mně osvědčil svou neodolatelnou moc, zmiňuju se o rodinné katastrofě již jen, jako bych vypravoval o úmrtí člověka, kterého jsem sice znal, ale který mi nebyl bližší a milejší nežli na sta jiných cizích a jenom známých lidí, kteří se byli již se životem rozžehnali…
Pohřeb bratrův byl prostý.
Několik jeho a mých přátel a známých doprovodilo jej na hřbitov, kde se rozešli. Já, otec a matka setrvali jsme u hrobu nejdéle, až byl úplně zaházen, načež jsme i my nastoupili cestu k domovu.
Šli jsme mlčky podle sebe já a otec v truchlivém zadumání, matka usedavě plačíc…
A přece nám bylo nepoměrně volněji, nežli když jsme stáli před otevřeným hrobem – jako by nám byla sňata nějaká tíže s prsou…
Když však jsme se octli doma a rozhlédli se po prostém pokojíku, zmocnila se nás všech podivná teskná tíseň.
Nebylo pomoci, já a otec musili jsme zase z do…
Jakub Arbes
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.