Zborcené harfy tón

Jakub Arbes

69 Kč

Elektronická kniha: Jakub Arbes – Zborcené harfy tón (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: arbes05 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Jakub Arbes: Zborcené harfy tón

Anotace

Temný příběh, podbarvený motivem zvuku tajemné harfy, je typickou ukázkou Arbesova výlučného žánru romaneta.

O autorovi

Jakub Arbes

[12.6.1840-8.4.1914] Jakub Arbes se narodil roku 1840 v rodině obuvníka na Smíchově, pražském předměstí s dýmajícími komíny a špinavou dělnickou kolonií. Jako osmiletý napjatě naslouchal hovorům o barikádách a bojích revolučního roku 1848. Ve škole byl jeho spolužákem Julius Zeyer, učil jej J.Neruda. Již od klukovských let si Arbes všímal dění ve společnosti a pochopil, že Češi usilují o samostatnost....

Jakub Arbes: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Zborcené harfy tón“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přiznám se, že mi bylo zřídka kdy tak podivně teskno a přece jaksi volněji jako tentokráte.

Osud starého muže, jenž mne byl právě opustil, jakož i osudy přeubohé ženy, o nichž jsem měl zítra zvěděti, byly přece jen nepoměrně strastnější nežli osudy kohokoliv jiného, ke komu se byl osud zachoval macešsky.

I pro sebe sama vážil jsem z vypravování toho smutnou úlevu, jakou poskytuje člověku vědomí, že netrpí sám a dlouho přemítal jsem zase jednou o životě lidském vůbec.

Napadlo mi, co napadlo zajisté již také milionům: „Jak vratkým jest štěstí lidské, jak nestálou jest lidská spokojenost!“

Napadlo mi: O jak vetché sloupy opíráme své naděje do budoucnosti, jak sypkými základy podpíráváme svůj život, jak snadno, ba hravě lze nepříznivým a začasté jen nahodilým poměrům podvrátiti základy zdánlivě nevyvratitelné a svrhnouti člověka se stolce blaha a štěstí do bláta bídy a zoufalosti.

Ký div, že netoliko průběh života starého harfeníka, nýbrž v první řadě nešťastné ženy poskytly látku k reflexím neobvyklým, že počal jsem přemítati o různosti stavů lidské společnosti a především o stavu, z něhož byla nešťastná vyšla – o stavu šlechtickém.

Podnes jest sice stav ten ve státech evropských stavem dominujícím; podnes požívá výhod, ba privilejí všeho druhu, od výhod pouze mravních až po výhody a privileje stavu výlučného, ve všem všude respektovaného, všemi možnými prospěchy a úspěchy zahrnovaného.

A přece, jaký to rozdíl mezi stavem tím nyní a před čtyřiceti lety!

Druhdy takřka suverénní pán a velitel více méně rozsáhlého území, ve kterémž panovával absolutně a rozhodoval nad životem i smrtí svých poddaných, byl nátlakem ducha a kulturního boje nucen skloniti šíji pod zákon platící pro všechny a státi se, když právě ne rovným, tedy aspoň podobným každému z těch, nad nimiž druhdy stál začasté jako satrap, mnohdy také jako bezcitný, nemilosrdný a krutý utiskovatel.

Neurvalá síla feudalismu, děsné této hydry, živící se druhdy potem a krví celých armád ubožáků, jest zlomena, a žádná světa moc ji bohdá více neoživí, nevzpruží, neomladí…

Druhdy tak pevné šiky mocných, hrdých, zpupných feudálů, kteří se nelekávali ani výbojnosti nejneoprávněnějších, před kterými se chvěli panovníci nejmocnější a sklánívali své šíje i národové nejodhodlanější, nejrekovnější: skálopevné tyto šiky, které bývaly druhdy postrachem světa, jsou rozpoutány; a nikdy více se nesrazí, aby čelily jako druhdy právu a spravedlnosti, aby na útraty ponížených a uhnětených národů slavily orgie tyranů.

Pokusy jednotlivců vymknouti se ze železných spárů zákona lidskosti ovšem se opakují a budou se opakovati ještě dlouho; ale malomocné tyto experimenty nebudí již žádného postrachu, aniž bázně.

Feudalismus jest vychládající mrtvolou.

Občasné křečovité pocukávání nasvědčuje, že rozklad sice doposud ještě nenastal, ale že nastane a nastati musí.

Šlechtic naší doby, byť i potomek sebezpupnějšího rodu feudálního, nestojí jako druhdy mimo zákon, a byť i požíval různých výhod nad jiné smrtelníky, podléhá přece jen zákonům všeobecně platným a nesmí jich porušiti beztrestně.

Nesčetné symptomy jsou nezvratným důkazem, že šlechtic, jenž byl zákonem nucen státi se podobným každému jinému občanu, znenáhla, ale vždy více sestupuje v kruhy občanské.

Jsa odkázán na dědictví po svých předcích a nemoha ho rozmnožovati způsobem, jakým to činívali praotcové, jest nucen bráti útočiště ke způsobu života občanského.

Celá panství šlechtická, druhdy nesvědomitými a nepoctivými úředníky spravovaná, mění se ve více méně vzorná hospodářství, řízená odbornými znalci, pivovary, vinopalny, cukrovary a jiné podniky průmyslové, akcie a obchod, účastenství na záležitostech obecních, okresních i zemských; slovem, nejrůznější symptomy jsou svědectvím, že šlechtic vstupuje ve šlépěje prostého občana.

Bez ducha a bez vzdělání není mu více možno pomýšleti na kariéru diplomatickou, úřednickou, ba ani vojenskou.

Ve sborech zákonodárných a vůbec v působení veřejném, kde druhdy imponoval pouhým svým jménem, šlechtic bez talentu jest právě tak nulou jako kterýkoli jiný neurozenec, který byl zvolen náhodou nebo pod nátlakem agitace, a budí jen útrpnost.

Protekce a sinekury[14] všeho druhu ovšem jsou ještě v permanenci a jaksi náhradou za bezměrnou ztrátu někdejší moci a síly; nicméně zcela obyčejný neurozenec dovede si za našich dob získati protekci a vylouditi sinekury, a méně zručný šlechtický spolukompetent odchází s nepořízenou…

Šlechtic bez zásluhy umírá za našich dob rovněž tak neoželen a upadá v zapomenutí jako kterýkoli jiný občan, kterému bylo vlastní jeho já nejmilejší, slovem, šlechtic naší doby byl zákonem donucen sestoupiti s výše hrdých, nedobytných někdy hradů svých předků v nížiny všedního života, na kolbiště všeobecného zápasu, kde měří své síly každý, kdo vůbec jest nucen zápasiti.

On ovšem požívá doposud ještě nesčetných výhod všeho druhu.

Tradicionelní názory, svazky pokrevenství a především zděděný majetek po předcích stavívají…