Zborcené harfy tón

Jakub Arbes

49 

Elektronická kniha: Jakub Arbes – Zborcené harfy tón (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: arbes05 Kategorie: Štítek:

Popis

Jakub Arbes: Zborcené harfy tón

Anotace

Jakub Arbes – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Zborcené harfy tón“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jak jsme se byli se starým harfeníkem umluvili, stalo se.

Sešli jsme se v ustanovenou dobu a vydali se na cestu na Bílou Horu.

Když jsme se blížili již cíli, začalo poprchávati.

Zrychlili jsme tudíž krok a octnuvše se konečně před chýší, které platila naše návštěva, vešli jsme beze všech okolků úzkými dveřmi do zahrádky a po několika jen krocích zastavili jsme se před nízkými dveřmi vedoucími přímo do světničky.

Starý harfeník zaklepal.

Zevnitř ozval se ženský hlas.

Několik vteřin poté stál jsem v nízké, podlouhlé, čistě vybílené jizbě o jediném jen okénku, jak jsem ji byl již jednou v stručnosti popsal.

I nyní nemohu k popisu více dodati, nežli že stál jsem tentokráte přímo proti oknu, takže ženština, kterou jsme navštívili, sedíc právě, když jsme vstoupili, za stolem uprostřed jizby tváří proti dveřím, nalézala se ve stínu.

V prvním okamžiku jsem nerozeznal nežli temných obrysů postavy; rysy tváře byly úplně nerozeznatelny.

Starý harfeník, postoupiv několik kroků kupředu, pozdravil.

Poznala jej po hlase a s nelíčenou radostí opětovala pozdrav s připomenutím, že ji návštěva jeho těší.

Mezi řečí byla vstala a opatrně, jako činívá člověk v přítmí, šourala se podle stolu směrem ke dveřím.

„Nepřicházím však tentokráte sám,“ ozval se můj soudruh; „přivádím ještě někoho.“

Ženština zvedla k prsoum nakloněnou hlavu, jako by se chtěla bystřeji podívati ke dveřím, kde jsem stál.

Neušlo mi, že zamrkala prudce očima, bělmo očí alespoň několikráte nápadně se zalesklo, načež přitlumeným, nesmělým hlasem pravila:

„Ano, ano, pozoruji, že někdo stojí u dveří… Ale vidím jen mlhavé obrysy; nic více…“

„Jest to někdo, jehož návštěva vás překvapí, ba potěší,“ ozval se starý harfeník.

Poté se na chvíli odmlčel a vyslovil rodné moje jméno.

Z prsou ženštiny, stojící právě jen asi pět kroků přede mnou, vydral se výkřik, na který nikdy nezapomenu.

Byl to výkřik jásavého překvapení vydravší se z prsou mimoděk a přece s tlumenou reservou, jako by nemohlo býti ani pravdou, co výkřik vyvolalo.

Chvíli zůstala jako v strnutí; poté roztáhla ruce a s opětným výkřikem nedůvěry a přece jásavého překvapení klesla na kolena a došouravši se po kolenou až ke mně snažila se obejmouti moje nohy.

Přiznám se, že mi byl osud připravil již různá, příjemná i bolestná překvapení; ale podobného jako tentokráte mi nikdy více nepřipraví.

Zůstal jsem jako přimražen.

Teprve když jsem cítil, jak ovíjí ruce své kolem mých nohou, chtěl jsem couvnouti; ale stoje těsně u zavřených dveří, nemohl jsem.

„Probůh, co počínáte?“ uklouzlo mi.

„Ach, bože, bože!“ zvolala povýšeným hlasem. „Poznávám vás – po hlase… Teď není pro mne více žádné pochybnosti… Dovolte, bych nohy vaše zulíbala!“

Poslední slova pronesena s tak tklivě bolestnou prosbou, že projela mi duší jako nejtrpčí výčitka.

V hlubinách duše se zastyděv, napjal jsem veškeré své síly a zvedl ženštinu se země násilně.

Teprve nyní zadíval jsem se jí bedlivě do tváře.

Byla to snědá, vlastně sluncem jen ožehnutá tvář s nápadně bělostným čelem; ale rysů nad míru pravidelných a jemných, ačkoli hoře a zármutek byly v nich zůstavily nevyhladitelné stopy trpkosti.

Líce byly právě zbrunátnělé jako granátová jablka, rty rozžhaveny.

Oči – druhdy patrně veliké a hluboké – měly výraz příšerné vytřeštěnosti: zdály se býti pouhým bělmem beze zřítelnic.

Chvíli jsem ji držel v náručí a cítil, že chvěje se na celém těle.

Po několika minutách podařilo se mi vzpamatovati se alespoň tak dalece, že jsem promluvil.

„Dovolte,“ pravil jsem; „zdá se, že tu nějaké nedorozumění…“

„Pravda, pravda,“ doložil starý harfeník.

„Ne, ne!“ zvolala stísněným hlasem.

Poté vyvinula se mi z náručí, couvla o dva kroky a dodala:

„Žádné nedorozumění, žádné. Vím, že stojím před bratrem největšího dobrodince mé matky a tím i svým vlastním. A proto…“

A poznovu chtěla se vrhnouti na zemi, aby opakovala trapnou pro mne scénu.

Na štěstí jí v tom zabránil starý harfeník, který ji jednou rukou zachytil a odvedl k židli u stolu, kde konečně po krátkém zdráhání usedla.

Bylo zřejmo, že jest v nejvyšší míře rozčilena.

Po několik minut trvalo trapné ticho, jež posléze sama přerušila:

„Promiňte, prosím snažně,“ pravila tónem dojemně prosebným, „že dala jsem se unésti citem a chovala se způsobem ve společenských poměrech nezvyklým. Samota, ve které trávím život, budiž mi omluvou. Samotář žije vždy více minulosti než přítomnosti. Pro mne alespoň nemá přítomnost, ba ani budoucnost žádné vnady, mně jest minulost vším.“

Prostých a přece tak obsažných těchto několik slov bylo zřejmým důkazem, že neocitl jsem se ve společnosti ženštiny nevzdělané.

Odpověděl jsem tudíž, jak toho tak zvaný dobrý mrav vyžaduje, omluvnou frází, čímž přesunut hovor v koleje nejvšednější.

Vybídla nás, bychom usedli.

Uposlechli jsme.

Starý harfeník usedl za stůl, těsně vedle ní, já pak opodál tím způsobem, že viděl jsem jí ze vzdálenosti asi čtyř kroků do tváře.

Když jsme usedli, optala se starého harfeníka na to a ono, připomenula nějakou bezvýznamnost a konečně optala se i mne na některé všední věci, jako bývá v obyčeji mezi lidmi teprve se seznamujícími.

Asi po čtvrt hodině ujal se slova starý harfeník, aby naznačil pravý účel naší návštěvy.

Připomenuv především, jak jsme se byli po letech znovu setkali a co jsem mu vypravoval o nahodilém dobrodružství před chýší, vyložil, proč mi navzájem vypravoval, co po přání mého bratra mělo zůstati tajemstvím, a dokončil, že přivádí mne jen za tou příčinou, bych z vlastních jejích úst vyslechl vypravovati o osudech její matky.

Vyslechla jej klidně, jako by to pokládala za věc zcela přirozenou.

„Vyhovím vašemu přání,“ pravila, když skončil. „Ale neočekávejte, prosím, žádných zvláštních dobrodružství, žádných neobyčejností, nýbrž prosté vypravování o životě zpočátku v svrchované míře nadějném, jejž neblahé okolnosti znenáhla zatlačily na písčinu všednosti, kde konečně bez žele a trpkosti zanikl…“

„Průběhem svým nevymyká se tudíž nikterak z rámce životů nejobyčejnějších.

A vás může snad zajímati jen tím, že v nejkritičtějším, nejzoufalejším okamžiku zasáhl v život ten náhodou váš bratr a dal mu jiný, ovšem taktéž jen všední, ale přec alespoň poměrně snesitelný směr.

Ale právě proto, že to život tak prostinký, jest úkol můj – vypravovati o něm – nad míru znesnadněn.

Nevím skoro ani, jak začíti, neřku-li jak vylíčiti nesčetnou řadu nejvšednějších výjevů a příčin, které jej sice charakterizují, ale nikterak nečiní zajímavějším statisíce jiných životů, které právě tím, že zanikají bez památky v písku všednosti, nebudívají začasté ani soucitu nejplanějšího a interesu nejpovrchnějšího.

Počnu tudíž vlastní vzpomínkou z nejútlejšího mládí, jak mi tane na mysli:

Vidím v duchu nízkou podlouhlou jizbičku s malým okénkem vedoucím na zelenou stráň, jizbičku, o které mi matka moje vypravovala, že jsem se v ní narodila…

Stará kachlová kamna, jednokřídlé dveře se železnou klikou podoby vodorovně ležícího latinského S, vyrudlými a vyšlapanými dlaždicemi dlážděná, ale starým, tu a tam již roztřepeným kobercem pokrytá podlaha, čistě vybílené stěny a na nich tré okras: stará ocelorytina představující útěk sv. Josefa a matky boží s jezulátkem do Egypta, pak miniaturní olejová podobizna švarného kyrysnického důstojníka a konečně v černém rámečku zasklený věneček z mateřídoušky a uprostřed něho frakturou psaná slova: Na památku.

I na nábytek doposud se ještě živě pamatuji. Byl nečetný, otřený, ale přece dosti vkusný: Podle jedné stěny stála vysoko vystlaná dubová postel s vyřezávanými arabeskami v průčelí; u protější stěny skříň se třemi šuplaty; po jedné straně její dubová almara, po druhé pak přihrádka na knihy a pod přihrádkou – harfa…

A dodám-li, že pamatuji se i na stůl uprostřed jizby, na tři židle a staré křeslo, ba i na svou kolébku, pověděla jsem vše, co utkvělo mi v paměti.

Promiňte však, že líčila jsem právě tuto prostou, leč útulnou jizbu tak podrobně.

Prožilať jsem v ní nejsladší dobu života.

U přirovnání k nádherným komnatám, ve kterých – jak mi později matičkou často líčíváno – prožila matka má všechna léta od nejútlejšího mládí až do věku, kdy jako dospívající panna počínala cítiti první záchvěvy čehosi tak tajemně a přece sladce tísnícího, že úžil se jí dech a srdce prudčeji bilo u přirovnání.

Promiňte však, že nelze mi ani prostinké toto přirovnání provésti!

Schází mi slov.

Dodávám jen, že kromě světničky, ve které právě se nalézáme, není v širém světě místa, na něž bych mileji vzpomínala nežli na jizbu, kterou jsem byla právě popsala.

Když jsem v ní žila, ovšem jsem neměla ani ponětí o tom, že žila matka moje druhdy jinde a jinak, že želíc již ztráty nejbolestnější byla jednou z nejnešťastnějších žen a přece vždy laskavá, usměvavá – trpící anděl…

O minulosti matky své nezvěděla jsem, až teprve několik týdnů před její smrtí, když se mi upřímně vyzpovídala.

Na otce svého vůbec se nepamatuji.

Ze zápisků jeho, jež mi matka před svou smrtí odevzdala, dověděla jsem se, jakou bývala matka moje z mládí. Líčí ji otec můj jako ženštinu přímo vzornou.

Všechny vlastnosti, jež může člověk šíleně milované bytosti přibásniti, slučovaly prý se u mé matky skutečně v harmonický celek.

Bývala prý sličná, ba čarokrásná, tichá, dobrá, skromná, přítulná a vřelá; byla vzdělaná a duchaplná; dovedla býti rovněž tak mile smavou jako snivě zádumčivou, dovedla snášeti beze stesku a bez reptání muka nejtrapnější.

A mne, své jediné dítě, prý od nejútlejšího mládí milovala tak horoucně, div přede mnou neklekala k modlitbě…

Bývala prý to modrooká madona s výrazem nevylíčitelné lahody a lásky v bleďoučké tváři.

Štíhlá jako libela[15]; živá a čilá jako včelka, když mluvila nebo pracovala; ale snivě zádumčivá, když přemítala – slovem, skoro étherická bytost nevýslovné něhy…

Byla prý to ženština, která druhdy v nejduchaplnější společnosti budívala obdiv právě tak, jako byla později milou a příjemnou v prosté útulné své světničce a v obcování s lidmi nejobmezenějších názorů, s kterými se pak denně stýkávala.

Na matčino slastné a nadějné jaro života ovšem se nepamatuji.

Ale z toho, co jsem byla o ní právě napověděla, zbylo jí mnohé, co činilo mi ji později milejší všeho jiného.

I nyní po letech začasté marně se namáhám připomenouti sobě z pozdějšího života jejího jen jediný moment, ba jediné slůvko nebo jen záchvěv myšlenky, jež by neobstály před soudem nejpřísnějším.

A já byla světici té vším; pracovala, strádala a trpěla pro mne.

Nyní, prosím, vmyslete se v děsný okamžik, když stanula jsem u její rakve!

Věděla jsem, že to ztráta bezměrná.

Tušila jsem, že od okamžiku, kdy matka má zavřela navždy těžká již víčka zemdlených a kalných očí, otvírá se přede mnou truchlivá vyhlídka na život nový, ale nevýslovně trudný a beznadějný, a přece jsem tehda stála u rakve její v strnutí, skoro tupě.

Bolest, která prý cituplného člověka v takových případech zachvacuje elementární silou, bezměrná, šílená bolest zoufalosti, kdy člověk lká, úpí, štká a usedavě pláče, kdy se mu srdce křečovitě svírá, kdy lomí rukama a vlasy si rve z hlavy – takovou bolestí byla jsem v prvním okamžiku ušetřena.

Zdálo se mi, jako by vůbec ani nebylo možno, aby byla matka mrtva, nebo správněji řečeno, jako by v rakvi ležela mrtvola osoby zcela cizí, mně lhostejné, nebo ještě případněji pověděno, jako by byla rakev prázdná, ba více – jako by to vůbec ani rakev nebyla…

A přece jsem dobrou, tichou, vzornou trpitelku milovala jako nikoho jiného.

Jako já jí, byla i ona mně vším, celým světem… A s tímto vším, s celým světem svým právě jsem se loučila.“

Vypravující umlkla, svěsila hlavu a zakryla oběma rukama tvář…

Přiznám se, že zřídka kdy učinilo na mne vypravování tragické nějaké události dojem tak hluboký, jako rhapsodistický, skoro bych řekl chaotický tento pokus vylíčiti reálné některé momenty, právě když mocně vzrušený cit tlačí se násilně do popředí.

Bylo mi, jako bych byl začal naslouchati vypravování epickému, jež vypravující proti své vůli proplítá lyrickými výstřelky, až posléze uvízne v tenatech citu úplně.

Zároveň bylo mi zcela zřejmo, že nalézám se tváří v tvář jedné z oněch nešťastných bytostí, které by v poměrech jen poměrně příznivějších začasté budily i obdiv, kdežto v prachu všednosti a ponížení svém zůstávají nepovšimnuty, budí snad občas jen soucit a ještě častěji pouhé pohrdání.

Vím, že plouží se životem podobných existencí nepozorovaně více, nežli se vůbec domníváme.

Ve všech kruzích, od kruhů nejinteligentnějších až po kruhy nejobmezenější, setkal jsem se již s podobnými bytostmi, které nemajíce pro své okolí nejmenší zajímavosti, zdánlivě jen vegetují, kdežto duševně vedou život přímo záviděníhodný, avšak tak nápadný kontrast jako tentokráte nenaskytl se mi doposud ještě nikdy.

Není tudíž divu, že setrval jsem v mlčení.

V duši mé začaly se křižovati myšlenky, o nichž jsem neměl druhdy ani tušení; nalézal jsem se zase před čímsi, co nazýváme obyčejně problémem života, ovšem života nejvšednějšího, ale přece jen problémem zasluhujícím pozornosti.

Po několika minutách spustila ubohá ruce a ujala se poznovu slova.

„Promiňte, prosím,“ pravila měkce a prosebně, „že dala jsem se unésti citem. Nežiji nežli vzpomínkám.

I nyní po letech, když připomenula jsem si svou matku, poslední její okamžiky a smrt její, jest mi nepoměrně bolestněji, nežli když jsem stála u její rakve.

Cítím, jak se mi varem žene krev od srdce k mozku a nazpět, jak mi puls buší, srdce křečovitě se svírá a dech tají.

A přece nevidím už pranic jasně…

Všechny obrazy, vyjímaje prostou rodnou jizbu, míhají se před duševním zrakem mým jen jako v mlze.

Jsem nešťastna; jsem mrzák – skoro úplně zraku zbavený.

Občas se mi zdává, že neduh můj přece jen znenáhla se lepší, žeť přece zase naděje, že opět nabudu zraku úplně; nicméně zanedlouho vždy zase nabývám přesvědčení, že není žádné pomoci více.

Nedomnívejte se však, že příčinou strašného neštěstí mého jest snad vzrušující nějaká událost, bezměrné hoře a zármutek nebo podobného něco.

Nikoliv!

Příčina jest – jako tak často v životě se děje – prostinká.

Pamatuji se na průběh choroby své, jako by se to bylo sběhlo před několika dny.

Bylo to několik měsíců po smrti matčině.

Byl pošmourný den dušičkový.

Připomenula jsem si matku a odebrala se ke hrobu jejímu na hřbitov břevnovský. Postála jsem mlčky v tichém zármutku u jejího hrobu asi čtvrt hodiny, aniž bych byla pocítila zvláštní nějaké bolesti.

Znenáhla začaly před duševním zrakem mým oživovati různé obrazy.

Viděla jsem matku na smrtelném loži, domnívala jsem se slyšeti její hlas a poslední její slova…

Srdce se mi sevřelo křečovitou bolestí a proud slzí vyhrkl mi z očí…

Marně jsem se snažila dáti myšlenkám a vzpomínkám svým jiný směr. Odvrátila jsem se od hrobu, poodstoupila několik kroků; ale oči mé byly plny slzí…

Opustila jsem hřbitov a matným krokem ubírala se k domovu. Na cestu hrubě jsem ani neviděla; oči byly plny slzí, vše přede mnou jako v mlze…

Náhle zavanul proti mně ostrý, ledový vítr…

Cítila jsem, jak mi ovanul oči, jako by byl přes ně někdo kopřivou přejel…

Nic více než chladivě bolestný pocit, což opakovalo se jen ještě asi třikrát…

Octnuvši se doma usedla jsem v koutku, bych se vyplakala; leč slzí proud jako by byl vyschl, jen křečovité svírání srdce ještě po nějaký čas připomínalo, jak jsem byla vzrušena.

Následujícího dne časně z rána, když jsem procitla, pocítila jsem palčivý tlak v obou očích.

Přešlo to však.

[15] Vážka. Pozn. red.