Zborcené harfy tón

Slunce zapadlo, nadešel večer…

Co dělo se v duši synkově, nelze takměř vypsati.

Učiniv, čeho bylo třeba k zachránění otce, seděl nyní u lože těžce oddychujícího kmeta, kterémuž byl útrpným sousedem přivolaný lékař ránu obvázal a nařídil, aby byl co nejpečlivěji ošetřován.

Stařec však ošetřování hrubě ani nepotřeboval. Byv jen stěží k vědomí přiveden ležel nyní takřka v letargii.

Poranění bylo těžké. Lékař vyslovil domněnku, že byl mozek nebezpečně otřesen, a nemýlil se…

Před půlnocí počaly se jeviti symptomy konečného rozkladu a k ránu byl stařec – mrtev…

Mlčky, se srdcem zdrceným stál synek u stydnoucí mrtvoly starce, jenž mu byl v životě vším: pečlivým vzorným otcem i přítelem nejvěrnějším – jedinou bytostí, kterou ctil a miloval s vroucností, jaké byl vůbec schopen.

Pravda, zženštilé něžnosti tito dva prostí lidé neznali; zato byl cit příchylnosti tím prudčí, začasté přímo vulkanický.

Bývalo to cosi jako zážeh blesku: srdce se zúžilo a zachvělo, z oka šlehlo cosi jako zásvit nevýslovného blaha a beze slova, bez posuňku, ba začasté i bez úsměvu, kterýmž se obyčejně příchylnost jevívá, porozuměl otec synovi a syn otci.

Život jejich byl prostinký.

Veškeré tužky nepřesahovaly požadavků nejskromnějších.

Oba byli dobří, poctiví, ale nehrubě vzdělaní; byli drsní, po případě neurvalí, řídící se v životě spíše pouhým pudem, nežli uvědomělými zásadami.

Ký div, že v pocitech prudkých, ve hněvu a nenávisti, bývali vášnivější jiných. Popuzeni a podrážděni neznali míry: vzkypělá krev jen stěží a pomalu vychládala… A běda člověku, jenž byl v takových okamžicích „na ráně!“…

A takový syn stojí právě u stydnoucí mrtvoly otce, jenž byl zahynul pouhou svévolí člověka v celém okolí nemilovaného, ba nenáviděného!

Dlouho stál bez pohnutí, upíraje zrak svůj na sinalou tvář otcovu.

Ve vlastní tváři jeho ani sval se nepohnul. Bylo mu zpočátku, jako by ani pravda nebylo, že jest otec mrtev, zdálo se mu, že otec jen zdřímnul, že každým okamžikem může zatlačené oči zase otevříti…

Zpočátku ani nechápal, jak krutá rána jej byla stihla, ba ani ho nenapadlo, že stojí nyní ve světě sám, že nemá nikoho, komu by si postěžoval, když jej něco zarmoutí, komu by radostně vypravoval, když jej něco potěší.

Duch jeho zdál se býti obestřen mrákotnou otupělostí…

Díval se upřeně v otcovu tvář a přece si nebyl skoro ani vědom, že dívá se ve tvář sinalou, chladnou, ztuhlou.

Náhle se mimoděk pohnul.

Vědomí, nebo správněji řečeno, pochopení pravého stavu věcí počalo se vraceti.

Rozhlédl se kolem sebe.

Zrak jeho však zakroužil jaksi otupěle po chudičké jizbě, jako by po něčem pátral, co byl před chvílí hledal a na co v bezprostředně předcházejícím okamžiku zapomněl.

Vtom jako blesk projela duší jeho zdrcující myšlenka nenahraditelné ztráty…

Srdce se mu křečovitě sevřelo, krev zavířila žílami, před očima se mu zatemnilo a z prsou vydral se přidušený výkřik bolesti.

Vrhl se na mrtvolu otcovu a políbil ji na studené čelo. Zamrazilo jej do kostí, zachvěl se, jako by byl políbil ledovou plochu…

Vztyčil se prudce jak poraněný pardál a zase se rozhlédl kolem sebe.

Tvář jeho jevila nejprudší hnutí mysli. Byla zbrunátnělá, oči plny slzí, rty křečovitě poškubávaly…

Chvíli se rozhlížel kolem, jako pomatený. Prsa se mu mocně dmula, dech se krátil, tepny bušily, krev hnala se prudce od srdce k hlavě a zase nazpět.

Chtěl vzkřiknouti, ale slovo mu odumřelo na rtech; chtěl něco promluviti, ale zajíkl se a zablábolil několik nesrozumitelných slov. Toliko v pěst zaťatá pravice mávla výhrůžně směrem k oknu, kterýmž bylo viděti zčásti park a staré cimbuří zámku.

Mávnutí to bylo neklamným svědectvím, že byl duší jeho šlehnul prvý zážeh odvety…

Několik okamžiků postál, jako by posud ještě nevěděl, co počíti; poté prudce sebou pohnul a vyrazil ze světničky.

Několik kroků před chatou však se zastavil, jako by jej byl někdo zakřikl.

I nyní postál chvíli bez hnutí a toliko zrak jeho zakroužil plaše po nejbližším okolí.

Opodál na vozové cestě stál doposud ještě vůz s nákladem pařezů, ale bez koně, jejž byl úslužný soused již z večera do stáje odvedl a opatřil. Voj trčela do výše; porůznu kolem vozu rozházené pařezy, rezavý jeřáb, pohozený bič a nedaleko něho temná skvrna po tratolišti krve – skoro vše, jako před několika hodinami, kdy se zde byla udála strašná katastrofa.

Okolí mělo ovšem ráz zcela jiný.

Místo zádumčivého přísvitu večerního, lesklo a třpytilo se vše v plném jasu ranního slunce; tu a tam cvrlinkalo ptáče a svěží větřík rozhupoval mírně koruny stromů a porosená kvítka…

Vše tak milé, vábné a smavé…

Trpce bolestná odhodlanost, která se byla zračila ve tváři synkově, když vyrazil z chatrče, ustoupila výrazu trpké resignace, ba skoro až malomyslnosti. Svraštělé předtím čelo se vyhladilo a rozjiskřené oči zvlhly. Zakrouživše po okolí utkvěly sice na parku a na cimbuří zámku, ale po jiskrách hněvu a odvety, jež z nich byly před chvílí sršely, není více takměř ani stopy. Jeví se v nich pouze bezměrná, ale malomocná truchlivost.

A pomalu, jako by nechtěl, obrací se mladík k chatě a plíží se nerozhodně ku přivřeným dveřím.

Otevřev je stanul na prahu, jako by byl na rozpacích, má-li či nemá-li vstoupiti, po chvíli však vklouznul do jizby a přistoupil k otcovu loži.

Opět upřel zrak svůj na klidnou sinalou tvář; ale již jaksi něžněji a laskavěji nežli dříve, asi tak, jako se díváme na tvář sladce dřímajícího dítka.

Po chvíli přitáhl nedaleko stojící nízkou stoličku k loži, usedl na ni a složiv ruce v klíně, zadíval se upřeně a zpočátku i jaksi bezmyšlenkovitě před sebe na rozpuklou dlaždičku.

Duch jeho byl opět obestřen mírnou mrákotou.

Hlavou, která byla hluboko k prsům sklesla, vířil chaos mlhavých myšlenek, srdce mírně se úžilo a šířilo, tvář jevila ochablost…

Tak seděl bez hnutí po několik hodin.

Zpočátku nebyl si ani vědom, čím se vlastně v duchu zabývá; později ustoupily mlhavé obrazy z bezprostředně předcházející skutečnosti obrazům z minulosti, začal se hroužiti ve vzpomínky.

Před duševním zrakem…