Zborcené harfy tón

Byl krásný letní večer.

Slunce bylo již zapadlo, obloha plála v nejžhavějších růžích, já seděla s otcem na pavlánu.

Park a vůbec celá krajina byly v růžovém přísvitu večerním přímo čarokrásny.

Bylo mi nevýslovně sladko…

Dlouho seděla jsem po boku otcově, kterýž mlčel, v myšlenky pohřížena…

Náhle se otec ozval.

,Není pomoci,‘ pravil suše.

,Jaké pomoci?‘ optala jsem se.

,Musíš se provdati,‘ odpověděl rozkazovacím tónem.

,Já?‘ zvolala jsem udiveně.

,Ano ty!‘ odtušil otec přísně. ,Vyhlédnul jsem ti ženicha. Vyjednávání jest ukončeno. V několika dnech bude smlouva podepsána.‘

Zůstala jsem jako omráčena.

Sladký pocit spokojenosti, jenž byl před chvílí naplňoval moji duši, změnil se náhle v nevýslovnou trpkost.

Bylo mi, jako by mi byl někdo zvěstoval, že v několika vteřinách zahynu. Srdce se mi zúžilo křečovitou bolestí, chtěla jsem vzkřiknouti, ale hlas mi vypověděl službu.

Otec mne chvíli pozoroval.

Dojem, jaký na mne učinila jeho slova, v nejvyšší míře jej překvapil.

Tvář jeho, až dosud klidná, zakabonila se, z očí šlehlo cosi jako dva blesky hněvu.

Přesto promluvil posléze přece s jakýmsi klidem, řka:

,Není pomoci. Musíš!‘

Rozhodnost, s jakou byla slova ta pronesena, byla důkazem, že každý odpor marný, každá omluva zbytečna.

Neodpověděla jsem.

Otec chvíli vyčkal, načež přísně, ba drsně pronesl jen jediné slůvko:

,Nuže?‘

Ale slůvko to projelo mi duší jako dýka.

,Není-li pomoci,‘ zablábolila jsem, ,potom ovšem se podrobím.‘

Otec prudce vstal, a nepromluviv již ani slova, zůstavil mne na pavlánu o samotě.

Co dělo se v mé duši, není možno ani přibližně nastíniti.

Byla to první, ale zároveň přímo děsná duševní bouře.

Zpočátku mi bylo k zalknutí dusno a úzko, jako by mi neviditelná ruka hrdlo stáhla.

Před očima se mi dělaly mžitky; chvílemi se mi zdálo, že jsem se ocitla v husté mlze. Krev hnala se prudce od srdce ke hlavě a zase nazpět.

Cítila jsem, jak se mi prsa dmou, a posléze vypukla jsem v přitlumený, křečovitý pláč.

Úleva, jakou mi poskytl pláč, nebyla sice značná, ale byla přece jen úlevou.

Asi po hodině počala jsem o stavu věcí přemítati, ale nedospěla jsem k žádnému rozhodnutí.

Probděla jsem celou noc, střídavě plačíc a v dumné nebo křečovité bolesti štkajíc.

Teprve k ránu snesl se na má víčka nepokojný spánek.

Po několika hodinách jsem procitla a cítila se poněkud osvěženou.

Teprve nyní, když jsem začala o osudných slovech otcových poznovu přemítati, poznala jsem, že mi nezbývá nežli oddati se bez reptání svému osudu.

Minulo několik trapných dnů, ve kterých jsem se s otcem ani jednou nesetkala.

Byl uzavřen ve svých komnatách a nedal mi ničím najevo, že přeje si se mnou mluviti, tím méně, aby byl jakýmkoli způsobem trapné nejistotě mé konec učinil.

V zámku bylo jako po pohřbu.

Služebníci, pozorujíce, že jest pán mrzut, ploužili se chodbami a parkem jako stínové. Já pak – leč o tom, co jsem trpěla, nelze slovy učiniti nikomu pojem ani přibližně správný.

Byla jsem sice pevně odhodlána, že učiním otci po vůli, že ni slovem, ba nejnepatrnějším posuňkem nedám najevo, že jest mi vůle jeho rozkazem; nicméně což vše naplat, když se srdce každou chvíli úží lítostí a oko mimoděk vlhne…

Obraznost moje předváděla mi nejrůznější obrazy: brzo že mi přivedou za ženicha starého, vyžilého zhýralce, brzo že ulízané nějaké paňátko s výrazem přiblbělosti v hladké, na smrt bledé tváři.

Brzo se mi zdálo, že stojím nebo klečím již u oltáře a chvěji se úzkostí, brzo že plačíc vstupuji do ložnice a při pohledu na odporného ženicha marně tlumím výkřik zoufalosti.

A přece jsem již byla pevně odhodlána, že budu osud svůj snášeti se vzornou trpělivostí a sebezapřením…

Konečně, asi po desíti dnech přijely dva kočáry.

V zámku nastal mírný ruch, zdálo se, že jsou to hosté vzácní a vítaní…

Zůstala jsem ve své komnatě hraničící se starobylou hodovní síní, do které byli hosté uvedeni.

Asi po čtvrt hodiny slyšela jsem přitlumený hovor; ale nerozuměla jsem ani slovu.

Konečně vešel sluha a zvěstoval, že si otec přeje, bych přišla do hodovní síně.

Tušila jsem, co mne očekává, ba byla jsem přesvědčena, že mi bude představen můj ženich.

A kupodivu! já byla klidnější, nežli jsem se nadála…

Upravivši rychle svou toilettu, otevřela jsem dveře a pevným krokem vstoupila.

Na nejzazším konci prostranné hodovní síně spatřila jsem skupení osob: otce, pak dva obstarožné pány a malou vychrtlou postavičku nějakou v černém fraku.

Všichni čtyři popošli mi v ústrety, já pak se sklopeným zrakem učinila asi deset kroků kupředu.

Veprostřed síně jsme se setkali a zastavili.

Otec beze všech okolků ujal se slova, řka chladně:

,Milá dcero! Vše jest v pořádku. Svatební smlouva byla právě podepsána – zde ti představuji tvého ženicha.‘

Zvedla jsem oči a pohlédla na mužíka, na kterého byl otec pravou rukou ukázal.

Avšak jediný pohled zvrátil mé přesvědčení. Spatřila jsem nejohyzdnější obludičku, jakou jsem si vůbec jen představiti dovedla: přihrbatělého mrzáčka s odporným výrazem v sinalé tváři.

Z hrdla vydral se mi zoufalý výkřik.

Zavrávorala jsem a byla bych klesla, kdyby mne nebyl jeden z obstarožných dvou pánů zachytil.

Co se kolem mne dále dělo, nevím.

Vím jen, že otec něco mluvil, přísně, ba drsně; vím též, že jsem několikráte po sobě vypravila ze sebe namáhavě slůvko ‚ne!‘ a že mne po několika vteřinách zavlekl kdosi do mé komnaty.

Co dále se dělo, jest přirozené.

Asi po hodině vzpamatovala jsem se a upřímně pověděno, litovala toho, co jsem byla mimoděk spáchala.

V největší úzkosti očekávala jsem otce, jsouc pevně přesvědčena, že přijde, aby mi činil výčitky.

Ale otec nepřicházel.

A nechť jsem se optala ze služebnictva na otce kohokoli, žádný mi buď nemohl, nebo nechtěl dáti zprávu.

Rozplakala jsem se hořce, usedavě a plakala až do večera.

Konečně vešel sluha a zvěstoval, že otec ochuravěl a přeje si se mnou promluviti.

Uposlechla jsem bez odkladu.

Vešedši do otcovy ložnice spatřila jsem otce bez vlády na loži a zvěděla, že jej ranila mrtvice.

Nemluvil již, pouze bl…