Zázračná madona

Žhoucíma rtoma usmívá se palné letní slunce na Prahu a okolí.

Vzduch je těžký, dusný a nesnesitelně žhavý jako pod olověnými střechami benátských mučíren.

Pouvadlým listovím beze hnutí k bezoblačné výši trčících stromů a keřů nebyl už po několik dní ani nejjemnější vánek zašelestil; země je vyprahlá, kameny rozpáleny, malta k jihu obrácených zdí vedrem oprýskaná – slovem všady jeví se stopy jen několikadenní suverénní vlády „královny nebes“.

V tu dobu – v červnu roku 1850 – hovělo si pražské předměstí Smíchov ještě v hříšné, nepromíjitelné nepravidelnosti.

Něco přes půl druhého sta čísel, z těch jen asi šest nebo sedm budov více nežli jednopatrových, ostatní z větší části domky nízké, staré, neúhledné a uvnitř nepraktické nebo bídné chatrče šindelem, ba doškami kryté – v těch pak ve všech asi osm tisíc obyvatelů, trávících život skoro vesměs v prostoduché patriarchálnosti – toť několika slovy povšechná charakteristika Smíchova před čtvrt stoletím.

Od „slavného“ obecního úřadu až po jediného, přichromlého policajta obecního, od největší továrny až po nejbídnější doškovou chatrč, od největšího sálu „U Eggenberku“ až po pověstnou krčmu „U Karasů“, kde kolem zděného sloupu mohlo nanejvýše deset párů tančiti; od nejbohatších občanů, kteří nedovedli úsporami a výdělky svými jinak manipulovati nežli je ukládati pod zámek, až po továrního dělníka, přivykajícího již pomalu a s nechutí práci při strojích, od hrbolaté, štěrkem „vyrovnané“ erární silnice až po bezpříkladný její prach v dobách parna a bezedné bláto v dnech deštivých – vše mělo tehdá ještě více méně ráz primitivnosti a houževnaté nehybnosti, jako by byly panující poměry naprosto nezměnitelny.

Tu a tam arci už stály nebo vznikaly také budovy výstavnější, odpovídající úplně požadavkům moderním. V některých továrnách starší, nedostačující místnosti přestavovány; tu a tam přihlíženo již k novotám a časem rozvlnil se v hlavní ulici ruch živější, ale Smíchov v celku přece ještě se podobal spíše velké tovární vesnici nežli předměstí hlavního města.

V den a hodinu, kdy naše vypravování počíná, bylo na Smíchově osaměleji nežli v kterékoli vesnici, kterou vede erární silnice.

Byla jedna hodina s poledne.

Dělnictvo z továren, kterým Smíchov po poledni a před jednou hodinou odpoledne aspoň na krátký čas býval oživován, bylo se již zase vrátilo ku své práci a hlavní silnice zůstala téměř úplně pusta.

Z jednopatrového, nemotorným původcem svým co do výstavnosti macešsky obmyšleného domku na počátku nynější Vltavské ulice, nedaleko někdejšího parního mlýna, vyběhl asi dvanáctiletý, červenolící, zdravím kypící klučina.

Nesa v pravici pár čistě vyleštěných vysokých bot, vyběhl z domku jako laňka a v několika skocích octnul se na silnici, kde se na chvíli zastavil, jako by se rozmýšlel, kterou cestou má se dáti.

Byl bez čepice a bez kabátu; toliko čistě vypraná košile a záplatované letní kalhoty z pytloviny, jejichž jedna nohavice byla až nad koleno vykasaná, kryla svalovité, pěkně urostlé s…