Zázračná madona

Minulo několik týdnů…

Žil jsem s Ismenou takřka v úplné odloučenosti. Toliko družka její, kterou jsem byl spatřil s Ismenou v Týnském chrámě, bývala naší společnicí.

Ale od okamžiku, když mi Ismena sdělila, že to ona černobrvá, bleďoučká slečinka, která byla na mne o prvním setkání se s Ismenou v botanické zahradě, učinila tak hluboký dojem, bývalo mi v její společnosti nevolno a úzko.

Tanulť mi vždy na mysli tehdejší a nynější rozdíl mezi ní a Ismenou. Před několika roky ještě čarokrásná dívka, plná nadějí – a nyní již pouvadlá, stárnoucí paní, obírající se jen myšlenkami o smrti!

Osud její byl prostičký.

Provdalať se za sličného hulánského důstojníka, s kterým jsem byl jako hoch svou tělesnou sílu měřil, a byla krátký čas šťastnou. Roku 1859 padl choť její ve válce v Itálii. Od té doby žila z malé penzičky, a setkavši se později s Ismenou, stala se věrnou její družkou.

Prostičký, a přece tak truchlivý osud její hluboce mě dojímal. Kdykoli jsem ji zhlédl, připomenul jsem si vždy její slova: „I země má své právo!“ která v mé duši budila trapnou ozvěnu… Neboť právě tak jako uvadla krása černobrvé dívky, uvadne zanedlouho i krása Ismenina a země, ta chladná, neúprosná země přihlásí se o své právo…

V tu dobu arci jsem ještě ani netušil, že přihlásí se tak úžasně záhy…

Mimo dům v Praze zdědila Ismena po svém pěstounu také malý stateček, několik hodin cesty od rodiště své matky.

Byl jsem tam před lety s Ismenou a jejím pěstounem několikráte a stateček i okolní krajina nemálo se mi líbily. Dohodli jsme se tedy, že strávíme v něm ještě těch několik pěknějších podzimních dnů, jež zbývaly do příchodu zimy a byli bychom tam odejeli společně, kdyby mě nebyla právě v té době uspořádaná výstava akvarelů lákala do Vídně.

Ismena odejela tedy na svůj stateček se svou družkou, já pak do Vídně se slibem, že přijedu za několik dní za nimi.

Bylo to v polovici měsíce října.

Ve Vídni strávil jsem týden. Ismeně psal jsem každý den a každý den dostával jsem také od ní list.

Byl jsem tedy úplně bez starosti.

Když však jsem se už chystal k odchodu, došel mne telegram, že Ismena ochuravěla, bych se vrátil bez odkladu.

Nenadálá zpráva ta mne polekala.

Uposlechl jsem. Nezdržev se nikde bez nutné příčiny ani okamžik, přibyl jsem za krásného podzimního večera do statku Ismenina.

Seskočiv z povozu letěl jsem přes dvůr přímo do komnaty, v které druhdy Ismena bydlívala.

Nemýlil jsem se – nalezl jsem žínku svou skutečně: leželať na loži. Vedle lože stála družka její a neznámý obstarožný muž, patrně lékař…

V komnatě panoval zvláštní přísvit. Záclony byly spuštěny a žlutavé paprsky k západu se chýlícího slunce vnikaly jen kradmo do komnaty.

„Probůh, co se stalo!“ vzkřikl jsem s úzkostí.

Neznámý muž obrátiv se ke mně pravil chladně:

„Křeče jsou vždy prudší, mdloby opakují se vždy častěji; stav ten trvá již po tři dny…“

Beze slova strhl jsem záclonu u okna, u něhož stálo Ismenino lože a pohlédnuv na svou žínku zavrávoral jsem.

Ležela naznak se zahmouřen…