Zázračná madona

Jakub Arbes

62 

Elektronická kniha: Jakub Arbes – Zázračná madona (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: arbes30 Kategorie:

Popis

Jakub Arbes: Zázračná madona

Anotace

Jakub Arbes – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Zázračná madona“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Od mého sňatku minul rok a několik měsíců.

Měl jsem vlastní domácnost.

Zpočátku bydlil jsem s Ismenou v prostičké její jizbičce na Novém Světě, později ve svém rodišti v starém, neúhledném domku nedaleko brány, v němž jsem byl najal dva malé pokojíčky s kuchyňkou.

V bytu měli jsme něco nejnutnějšího, otřeného nábytku a několik skříní knih, jediné mé „bohatství“.

Domácnost moje nebyla tudíž skvělá, ale nebyla také nevlídná; neboť mladá, vroucně milující žínka a několik měsíců staré roztomilé děvčátko s bleďoučkým líčkem a tmavomodrým, výrazným okem nahradily mi tak mnohé, bez čehož i nejnádhernější domácnost zůstává nevlídnou, nepřívětivou, pustou.

Když jsem se rozhodnul, že se ožením, neměl jsem studia svá ještě dokončena.

Existence má byla nejistá, v pouhých nadějích zakotvena. Rozhodnutí mé bylo tedy odvážné.

Když si je nyní po letech připomínám, nevím, co o něm souditi. Z nevyvratné důvěry ve vlastní schopnosti a síly, které jsem nikdy neměl, aspoň se to nestalo.

Nechť však tomu jakkolivěk! Tolik je jisto, že jsem se rozhodnul a že několik týdnů po svém sňatku snášel jsem bez reptání s trpělivou žínkou nedostatek, kterýž co den hrozil změniti se v nouzi a bídu nejtrpčí.

Na štěstí podařilo se mi zanedlouho využitkovati své vědomosti lučební. Stal jsem se laborantem v jedné z větších továren ve svém rodišti, ovšem že za plat velmi skrovňoučký.

S žínkou svou byl jsem úplně spokojen; neboť za celý ten čas, co jsme spolu žili, nemohl bych uvésti ani jediného sebe nepatrnějšího případu, pro který by byla zasluhovala nějaké výtky.

Z vlastností, kterýmiž již jako dívka vynikala, nepozbyla ani je­diné. Zůstalať mírnou, tichou a dobrou duší a stala se vřele, ba vá­šnivě milující ženou a vzornou matkou.

Duše její zůstala jasna a průhledna, povaha klidna, trpěliva a oddána; toliko časem zdálo se mi, jako by duši její rozchvívala trapná nějaká vzpomínka, kterou přede mnou tajila.

V takovýchto chvílích vnitřního pohnutí zdála se mi býti zvláštní, podivnou, skoro bych řekl romantickou.

V každém jejím slově, v každém pohledu, ba v každém hnutí bývalo časem cosi poetického, cosi tak nevýslovně, nevyzpytatelně tklivého, jako když při pohledu na dřímající dítko připomínáš sobě zmizelé chvíle nejsladšího rozechvění, jako když se ti zdá, že mihnul se před tebou stín nejdražší duše, stín mrtvé matky tvého dítěte…

Charakterizovati poměr Ismenin ke mně jako k manželi zdá se mi býti naprosto nemožno.

Myslím, že lze jej toliko nastíniti a to jen vlastními jejími slovy, jež kdysi v důvěrné rozmluvě a takměř v básnickém rozechvění byla pronesla. Slova ta utkvěla mi v paměti, že mohu je i nyní ještě recitovati.

„Zvláštní, podivné jsme my tiché ženy, hledající štěstí výhradně v kruhu rodinném.

Přejeme muži, kterého milujeme, volnost úplnou, neobmezenou a přece se nemůžeme ubrániti jakési nepochopitelné obavě, by volnosti té nezneužil. Cítíme, že nemáme žádného práva muže svého v čemkoli obmezovati a s úsměvem na tváři podáváme mu v dar tuto v…