Zázračná madona

Shledav se s toužebně želanou žínkou a stav se člověkem samostatným domníval jsem se, že budu také trvale šťastným. Očekávalť jsem od změny poměrů zevních také změnu duševní, ale vbrzku jsem se přesvědčil, že zůstal jsem co do povahy tímže člověkem, jakým jsem byl dříve.

Měl jsem za to, že teprve nyní budu moci žíti v pravém a důstojném toho slova smyslu, ale přes pouhé plány a projekty k novému životu, přes pouhé přípravy jsem nedospěl…

Touha po nádheře, která mě druhdy tak často rozchvívala, pozbyla své intenzivní síly; přivykl jsem nádheře, v které jsem nyní žil, úžasně rychle. Ale také Ismena zůstala mi na vzdor své zázračné změně jen tím, čím mi bývala druhdy…

Chtěl jsem samočinně zasáhnouti v plný život, chtěl jsem svrhnouti svou nesmělost a ostýchavost, chtěl jsem vždy a ve všem jednati jen po zralém uvážení dle vlastní své vůle a již nikdy více nechtěl jsem se dáti nahodilými okolnostmi vésti nebo popoháněti – ale vše zůstalo při pouhém pokusu.

Základní rysy mé povahy byly příliš ustáleny, než aby byla podstatná jich změna možná tak rychle, jak jsem očekával.

Vzdav se odvislého svého zaměstnání, oddal jsem se zamilovanému svému studiu v obou hlavních směrech se zálibou a horlivostí mladistvého nadšence. Skoupil jsem pomůcky, kterých jsem se mohl dopíditi, konal jsem časté cesty do měst blízkých i vzdálenějších, slovem ukájel jsem touhy své výhradně jen dle vlastní libosti.

Studium, tímto způsobem prováděné, zpočátku mi lahodilo, později však stalo se mi lhostejnějším a zanedlouho netěšilo mě jinak nežli jako před lety, když jsem býval stísněn poměry životními.

Toliko jedinou nápadnější změnu zpozoroval jsem u sebe dosti záhy: jakýsi, druhdy skoro nikdy nepocítěný poklid a jakousi jistotu v myšlení a konání. Ale přes to vše vyhledával jsem vbrzku zase se zvláštní zálibou samotu, kde oddával jsem se s rozkoší neplodnému snění, jako dříve…

Žil jsem s Ismenou v domě, jenž jí byl dědictvím připadl.

Příteli malíři přenechal jsem svůj byt, z něhož jsem nevzal kromě svých sbírek a preparátů lučebních praničeho.

V novém bytě navštívil nás přítel jen jednou. Byv mnou pozván k návštěvě, spatřil Ismenu a poznal v ní čarokrásný zjev, s kterýmž se byl setkal v Týnském chrámě a dle něhož dokončil kopii Murillovy madony. Ale od té doby vyhýbal se důsledně našemu domu.

Veškeré naše zvaní, by nás častěji navštívil, bylo marné; počalť vésti život samotářský a jen časem vídal jsem jej projíti ulicí, v které jsme bydlili nebo z pozdálečí někde na procházce, aniž bych s ním byl mluvil…

S Ismenou byla se stala v ohledu duševním i tělesném změna velmi podstatná.

Druhdy tak mírná a tichá žena stala se ženou životní sílou překypující, ženou vášnivě, ba šíleně milující.

Každý pohled, každé políbení její bylo svědectvím, že dřívější mírná povaha její byla se změnila v netušený plamen náruživosti. V druhdy tak mírné a senzitivní duši bylo nyní cosi nezkrotitelného, cosi vášnivě divokého.

Veškeré konání její dělo se s jakýmsi chvatem.

Nejnápadn…