Odbila jedenáctá.
Poslední zvuk tetelivě dozněl a kolkolem rozhostilo se opět hluboké ticho.
Vyrušená jeptiška však marně se namáhá vhroužiti se zase v modlitbu. Odříkává sice slova šeptmo: ale duše její zároveň přemítá, až pak posléze nabylo přemítání převahy.
Přemítá o posledních věcech člověka – o smrti, o tajemné, posud ještě nikým nevystihlé záhadě – o životě v záhrobí; o slastech dobrých a nábožných, o mukách zlých a bezbožných…
Přemítá chvíli o věcech nadpozemských a vrací se zase k „slzavému údolí“ – útrapám a strastem pozemským, k divné, podivné to směsici slastných, trpkých i bolestných okamžiků, jež vůbec životem zoveme.
Zpočátku má přemítání to ráz spíše trpký – jako když cizí myšlénky a cizí názory do duše zapadají… Před duševním zrakem přemítající mihotají se jako v mlze různé postavy; tu bledá žena v hadrech s okem do krve uplakaným, tu vetchý stařec belhající se vrávoravě podle zdi, tu zase čarokrásná postava jakás v královském šatě a hned zase cosi jako zmrzačené nestvůrče plazící se v prachu jako červ…
Po chvíli se ovzduší mění.
Mlha, v které se byly postavy tyto mihotaly, začíná se jasniti, jako když prchá před vycházejícím sluncem. Šero mění se znenáhla v zarůžovělost… Zrůžovělá mlha se rozstupuje a před duševním zrakem přemítající, vlastně snivě dumající jeptišky stojí zcela jasně a plasticky divokrásný obraz.
Azurová obloha klene se nad čarokrásnou, přímo rajskou zahradou, plnou různých neznámých květin a takových též z větší části palmovitých stromů.
Vpravo i vlevo viděti skály a za nimi zalesněné vršiny. Ze skal tu a tam řítí se bystřina – pod skalami rozkládají se brčálovité trávníky, kterými se proplítají žlutavé stezky.
Vše tak prosté, a přece ve svém míru a klidu tak milé, tak příjemné, tak vábné…
Po několik vteřin jest zahrada lidu i tvorů prázdná… Náhle oživuje … Lidé i zvířata všeho druhu procházejí se klidně po stezkách nebo si hoví na trávnících.
Zde mladá krásná žena stojí těsně vedle tygra, tamo lev hoví sobě u nohou rusovlasého klučiny; onde jelen, medvěd, kočka a pes ubírají se za sebou po písčité cestě, a nad nimi krouží orel nad hejnem sněhobílých holubiček.
V několika vteřinách změnil milý a vábný obraz ten několikrát svou fyziognomii. Stafáž zůstala sice skoro tatáž, ale skupení lidí a zvířat neustále se měnila.
A podivno – výraz lidských tváří byl tak mile klidný, jako by v nich byl mír zkameněl… Nechť stařec nebo mladík, nechť muž a žena v plné bujné síle životní nebo dítě sotva kolébce uniklé – každý zdá se býti nevýslovně šťastným a blaženým – –
Není nižádné pochybnosti, že hroužila se jeptiška v duchu v rajské slasti života v neznámém, tajemném záhrobí; avšak krotká, nepružná obraznost její nedovedla jí vykouzliti nežli obraz nejprostší, nejprimitivnější…
Bylo jí sice milo a příjemno; ale přece cítila jakousi tíseň, mírné jakési neuspokojení a rovněž takové zklamání. Nechápala proč; ale bylo jí jaksi sladce teskno, nejinak nežli jako bývá šťastnému člověku, když duší jeho šlehn…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.