První noc u mrtvoly

Srpnové slunce právě zapadlo…

Obloha nad Petřínem a Hradčany vzplanula v nejžhavějších krvavých růžích, když – plíživým krokem, s rukama na prsou zkříženýma a se zrakem cudně k zemi sklopeným – opustila klášterní fortnu.

Řeholní šat milosrdných sester kryje tělo, hustý závoj zahaluje tvář. Plíživý krok jeví však přece pružnost; hlava jest sice k prsoum nakloněna, ale vzpřímenější držení štíhlé postavy a občas elastičtější některý pohyb nasvědčujou, že to jeptiška mladistvá.

S mírným chvatem prošla pustou ulicí v bezprostředním blízku kláštera, a prošedši pak několika těsnými, klikatými, podvečer však živými uličkami, zabočila do ulice hlavní.

Z osob, jež ji potkávají, mnohá se ohlíží, jiná se docela zastavuje; ale jeptiška nikoho a ničeho si nevšímajíc chvátá dále – myslí právě jen na cíl své cesty.

Byloť jí před čtvrt hodinou velebnou matkou prostě a suše oznámeno, že v tom a v tom domě – v prvním patře první dvéře – kdosi zemřel, a příbuzní že si přejou, by některá sestra probděla u mrtvoly noc na modlitbách.

Pokorně přikývla sestra hlavou, oblekla se, zahalila tvář závojem a znajíc ulici i dům, vydala se na cestu.

V dvaceti asi minutách jest u cíle – v pusté postranní ulici před starým, pošmurným nárožním domem s vysokou křivolakou lomenicí. Železem pobitá vrata se starobylým železným kladivem jsou dokořán; ale malý, úzký, ze všech stran vysokými budovami sousedními obklopený dvorek jest pustý, nevlídný a v zarudlém přísvitu večerním skoro příšerný.

Volným krokem prošla jeptiška vraty.

Na dvoře se rozhledla kolem sebe, a spatřivši napravo dřevěné vyšlapané schody, počala po nich pomalu vystupovati. V několika vteřinách octla se na staré dřevěné pavlači před prvními dveřmi.

Na okamžik se zastavila, jako by si chtěla oddechnouti. Ale hned nato vzala za kliku – dvéře byly zamčeny… Zaklepala tedy – tiše a opatrně, jako by se bála někoho vyrušiti.

Po chvíli cvakla uvnitř závora, dvéře se otevřely a mezi nimi objevila se asi dvanáctiletá rusovlasá dívčina. Zhlednuvši jeptišku zamumlala cosi jako pozdrav a couvla; jeptiška pak vešla nesměle a tiše jako plachý stín…

Octla se v prázdné předsíni a prošedši ji vešla za dívčinou do předpokoje, v němž není takměř žádného nábytku.

Nablízku okna do dvora vedoucího stojí kulatý neprostřený stůl, na němž hoří prostá petrolejová lampa. Za stolem sedí tři ženštiny.

Jedna z nich, paní asi padesátiletá, ostrých, a přece ne nepříjemných rysů, má oči takořka do krve uplakané; tvář její jeví žalost. V tvářích ostatních dvou jeví se onen druh všední lítosti a zármutku, jenž může každým okamžikem ustoupiti lhostejnosti.

Jakmile jeptiška vešla, všechny tři jako na povel vstaly. Paní s uplakanýma očima popošla jeptišce, která se byla u dveří zastavila, mlčky několik kroků v ústrety.

Skoro šeptmo splynul ze rtů jeptiščiných obvyklý pozdrav „Pochválen pán Ježíš Kristus!“. Ženštiny pozdrav opětovaly. Dvě pronesly jej s přízvukem ostrým, paní s uplakanýma očima zajíkavě, načež vypukla v štkavý pláč.