První noc u mrtvoly

Jakub Arbes

46 

Elektronická kniha: Jakub Arbes – První noc u mrtvoly (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: arbes24 Kategorie:

Popis

E-kniha Jakub Arbes: První noc u mrtvoly

Anotace

O autorovi

Jakub Arbes

[12.6.1840-8.4.1914] Jakub Arbes se narodil roku 1840 v rodině obuvníka na Smíchově, pražském předměstí s dýmajícími komíny a špinavou dělnickou kolonií. Jako osmiletý napjatě naslouchal hovorům o barikádách a bojích revolučního roku 1848. Ve škole byl jeho spolužákem Julius Zeyer, učil jej J.Neruda. Již od klukovských let si Arbes všímal dění ve společnosti a pochopil, že Češi usilují o samostatnost. Stal...

Jakub Arbes: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „První noc u mrtvoly“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odbila jedenáctá.

Poslední zvuk tetelivě dozněl a kolkolem rozhostilo se opět hluboké ticho.

Vyrušená jeptiška však marně se namáhá vhroužiti se zase v modlitbu. Odříkává sice slova šeptmo: ale duše její zároveň přemítá, až pak posléze nabylo přemítání převahy.

Přemítá o posledních věcech člověka – o smrti, o tajemné, posud ještě nikým nevystihlé záhadě – o životě v záhrobí; o slastech dobrých a nábožných, o mukách zlých a bezbožných…

Přemítá chvíli o věcech nadpozemských a vrací se zase k „slzavému údolí“ – útrapám a strastem pozemským, k divné, podivné to směsici slastných, trpkých i bolestných okamžiků, jež vůbec životem zoveme.

Zpočátku má přemítání to ráz spíše trpký – jako když cizí myšlénky a cizí názory do duše zapadají… Před duševním zrakem přemítající mihotají se jako v mlze různé postavy; tu bledá žena v hadrech s okem do krve uplakaným, tu vetchý stařec belhající se vrávoravě podle zdi, tu zase čarokrásná postava jakás v královském šatě a hned zase cosi jako zmrzačené nestvůrče plazící se v prachu jako červ…

Po chvíli se ovzduší mění.

Mlha, v které se byly postavy tyto mihotaly, začíná se jasniti, jako když prchá před vycházejícím sluncem. Šero mění se znenáhla v zarůžovělost… Zrůžovělá mlha se rozstupuje a před duševním zrakem přemítající, vlastně snivě dumající jeptišky stojí zcela jasně a plasticky divokrásný obraz.

Azurová obloha klene se nad čarokrásnou, přímo rajskou zahradou, plnou různých neznámých květin a takových též z větší části palmovitých stromů.

Vpravo i vlevo viděti skály a za nimi zalesněné vršiny. Ze skal tu a tam řítí se bystřina – pod skalami rozkládají se brčálovité trávníky, kterými se proplítají žlutavé stezky.

Vše tak prosté, a přece ve svém míru a klidu tak milé, tak příjemné, tak vábné…

Po několik vteřin jest zahrada lidu i tvorů prázdná… Náhle oživuje … Lidé i zvířata všeho druhu procházejí se klidně po stezkách nebo si hoví na trávnících.

Zde mladá krásná žena stojí těsně vedle tygra, tamo lev hoví sobě u nohou rusovlasého klučiny; onde jelen, medvěd, kočka a pes ubírají se za sebou po písčité cestě, a nad nimi krouží orel nad hejnem sněhobílých holubiček.

V několika vteřinách změnil milý a vábný obraz ten několikrát svou fyziognomii. Stafáž zůstala sice skoro tatáž, ale skupení lidí a zvířat neustále se měnila.

A podivno – výraz lidských tváří byl tak mile klidný, jako by v nich byl mír zkameněl… Nechť stařec nebo mladík, nechť muž a žena v plné bujné síle životní nebo dítě sotva kolébce uniklé – každý zdá se býti nevýslovně šťastným a blaženým – –

Není nižádné pochybnosti, že hroužila se jeptiška v duchu v rajské slasti života v neznámém, tajemném záhrobí; avšak krotká, nepružná obraznost její nedovedla jí vykouzliti nežli obraz nejprostší, nejprimitivnější…

Bylo jí sice milo a příjemno; ale přece cítila jakousi tíseň, mírné jakési neuspokojení a rovněž takové zklamání. Nechápala proč; ale bylo jí jaksi sladce teskno, nejinak nežli jako bývá šťastnému člověku, když duší jeho šlehn…