Satiry a rozmarné hříčky

III.

Pomlčme o předběžných přípravách a vizme našeho reka při práci!

Sedí za stolem již oblečen ve své elegantní studovně, svědčící o tom, že vlastník její ví, kde má hledati poučení.

Stěn není viděti pro samé skříně a regály s knihami, jedna skříň je naplněna samými vázanými i nevázanými estetikami všech možných formátů. Některá z nich arci není ještě ani rozřezána; ale většina byla již našemu reku vhodně posloužila – jinak by zajisté nekonal, co právě koná.

Před sebou má v přiměřené vzdálenosti v neméně přiměřeném osvětlení na přiměřeném stojanu kopii Everdingenova „Vodopádu“ – přímo před sebou na stole pak několik půlarchů nepopsaného papíru a v ruce namočené péro…

Právě byl dopsal větu a drže nyní péro křečovitě v ruce dívá se na obraz, aby přenesl zase nějaký hlavní moment nebo nějakou charakteristickou podrobnost na papír.

Musíme vyznati, že nezahájil práci svou bezmyšlenkovitě, že nepočínal si při ní bez rozvahy, nýbrž jako rutinovaný, ba geniální radirista.

Kdo Everdingenův „Vodopád“ nebo aspoň ocelorytinu jen jednou ve svém životě viděl, tomu, má-li jen poněkud smyslu pro krásu přírodní, obraz ten zajisté z paměti se nevytratil.

Široký potok valí ve třech mohutných proudech své vody přes nevysokou sráznou skalinu.

Napravo nejníže, kde rozvlněný potok již jen s mírným sklonem dále plyne, vyčnívá pitoreskní zašpičatělé skalisko, nalevo pak omezuje proud vody skalina širší; výše, kde vrhají se vody ze skaliny, vyčnívá z vody skalní balvan velký, pak jeden menší skoro neviditelný, jež rozdělují dolů se řítící potok ve tři vzájemně se protínající proudy.

Vpravo i vlevo, v rovné čáře s hladinou potoka viděti části dřevěných chudičkých chatrčí.

Pozadí jeví neobyčejný klid.

Nalevo viděti vysokou skalnatou vršinu, na jejím úbočí pak husté koruny stromů, jež táhnouce se napravo tvoří podle pravého břehu potoka mlhavou, ale výtečnou perspektivu.

Napravo, abychom tak řekli – v popředí celého pozadí viděti tři vysoké stromy, nad potok poněkud nakloněné.

Střed pozadí je výtečně označen. Za největším balvanem skalním, jenž rozděluje vody ze skály se řítící, je totiž před stromy a keři viděti dřevěnou chatrč skoro celou. Je to z prken jen ledabylo sbité přístřeší bez oken, bez dveří a bez komína – bůh ví, k jakému účelu sloužící…

Toť obraz v nejprostších rysech! A tak jej také náš rek provádí.

Především popsal věrně a svědomitě konturu, aby měl čtenář popisu náležitý přehled.

Nato přikročil s rozvahou a pietou k podrobnostem. Popsal každou jednotlivost: potok nad skalinou, řítící se proudy vod i vlny pod skalinou – skalinu i skalní balvany, chatrč i části jiných chatrčí; popsal též věrně a svědomitě celé pozadí do poslední črty, jak je viděl a jak je vůbec popsati mohl.

Nepopisoval však pouze kontury, nýbrž i barvitost: každý odstín černa, zelena, modra a běle byl náležitě prostudován a pak teprve s veškerou možnou přesností netoliko jen popsán, nýbrž vylíčen s použitím všech tónů, obrazů a přirovnání, jež má píšící člověk k dispozici.

A rek náš, ač výborný stylista, popisoval a líčil přes všechnu svou obratnost pomalu, namáhavě, mozolně.

Vždy jindy, kdykoli by byl chtěl vylíčiti pérem podobnou nějakou krajinku jen ex abrupto, byl by zajisté úkol svůj provedl skoro hravě.

Zde však bylo třeba největší píle a svědomitosti; každý črt, každý bod, každý odstín barvy byl důležitý – šloť sice o pouhou fotografii pérem, neboli jinými slovy o zcela věrné znázornění celku i podrobností, kde mohlo každé pošinutí kterékoli maličkosti způsobiti konfusi.

A proto tak mozolná práce, proto tolik duševního namáhání a potu!

Po celý den rek náš se potí, hmoždí a lopotí – nejí, nepije a nemluví, ba ani sama sebe svými obvyklými samomluvami nenudí…

Pracuje s napětím veškerých svých sil. Pot řine se mu z čela a po skráních; – oko, jež se bylo z počátku lesklo nadšením, znenáhla počíná jeviti ochablost a občas vypovídá již i službu.

Rek náš však v práci neustává, leda že si občas odpočine, že odloží péro a zadívá se na obraz, studuje některou podrobnost.

Přichystané půlarchy jsou už dávno popsány hustým písmem. Celek zdá se býti počmáraný a pokaňkaný bezcenný papír; ale je to přece jen vzácný a mozolně zplozený rukopis: nesčetné škrty a korektury, přeškrtané a znovu napsané, přepsané, opsané, doplněné, zkrácené a rozvedené věty, zakaňkaná slova, doplňky, dodatky a vůbec opravy všeho druhu činí rukopis zdánlivě naprosto nečitelným.

Vším tím nedává se však rek náš mýliti. Pracuje chutě dále, jsa jist konečným vítězstvím péra nad vzpírající se nezvyklou látkou. Neboť co dovede jiný, zajisté dovede i on – a fotografovati není přec žádným uměním – jde tudíž jen o pouhou techniku…

Nejí tedy, nemluví a nepije, nýbrž neustále pracuje, až pak konečně k večeru, když počíná se slunce již chýliti k západu, zdá se mu, že je hotov.

Předčítá si svůj rukopis a shledává popis věrným, aspoň uspokojivým. Mozolná práce jeho byla se podařila – tvář jeho zazářila nevýslovnou radostí…

Chvíli kochá se v sladkém pocitu překonaných překážek. Duch jeho, jenž byl vysilující prací zaujat, počíná pookřávati a rozhupuje se k smělejšímu, vlastně volnějšímu letu – náš rek počíná poznovu přemítati.

Však sotvaže začal, již se před duševním zrakem jeho objevila chmura pochybnosti.

„Ale jak se přesvědčím, že je moje práce věrná?“ napadá mu. „Kdo mi poví upřímně, poctivě, nepředpojatě a zároveň bez závisti, že jsem vykonal práci aspoň obstojného fotografa důstojnou?“

Náhle sebou prudce pohnul: duší šlehla spásná myšlenka.

„Kdož jiný než věrná, dobrá žínka má?!“ vykřikl jásavě, načež dodal tónem přemítavým: „Znáť tak mnohé – čtla více než já, viděla originál obrazu a zná jeho kopii rovněž tak jako já. Není a nemůže býti lepšího soudce nad moji žínku!“

Sotva byl domluvil, chvátá ke stolku, na němž leží zvonek.

Prudké zazvonění bylo znamením, že je netrpěliv.

Starý, věrný sluha číhá však na chodbě na každý pánův rozkaz, a sotvaže zaslechl první trhnutí zvoncem, již se zvedá a chvátá ke dveřím – a sotva byl zv…