Satiry a rozmarné hříčky

Zákon k vyhubení anarchistů

Řeč, kterou v nesněmu zemí Koruny české míti chtěl –
ale neměl – Šebestian Kašparides, t. č. advokát
a obhájce sociálně politického „statu qua“.

(Dle úředních stenogramů)

Slavný nesněme!

Především budiž mi dovoleno vyložiti příčiny, pro které chápu se dnes slova, bych přímo a bez obalu tlumočil mínění všech vrstev obyvatelstva, kterýmž jde v první řadě o blaho všeobecné.

Neblahé, ba – možno říci – přímo hrozivé poměry, vlastně nepoměry, v kterých jsme se byli prodlením několika věků přirozeného i nepřirozeného rozvoje kulturního octli, vzaly na sebe v poslední době ráz tak povážlivý, že nikomu, poctivě a upřímně s lidstvem i národem smýšlejícímu, nelze již déle mlčky přihlížeti, kterak děsná katastrofa konečného sociálně politického rozkladu vždy více se blíží hrozíc záhubou všemu, co uvykli jsme zváti vymoženostmi ducha i těla lidského.

Chápu se tedy slova především z příčiny nejryzejší humanity, abych – pokud na mně a slabých mých silách jest – před nebezpečím varoval, a – pokud výmluvnost moje stačí – navrhl také prostředky, kterýmiž bylo by nejsnadněji lze hrozícímu nebezpečí jednak předejíti, jednak trvale je zažehnati – nebo jinými slovy: navrhnouti radikální a za existujících poměrů jedině spasné prostředky k trvalému zahubení děsné hydry, kterou věk náš zná pod jménem „anarchie“.

Nechci k vám, pánové, mluviti, abych tak řekl, jazykem žhavým a slovy plamennými, bych vás snad pro své náhledy teprve získal, tj. zčásti pomátl a v pomatení tom výmluvností svou strhnul k rozhodnutí nebo docela usnesení, které by se nesrovnávalo s vaším přesvědčením…

Nikoliv! – Chci mluviti prostě a věcně beze všech řečnických okras a pomůcek, jak sluší se člověku mluvícímu ze stanoviska nepředpojatého k mužům nepředpojatým.

Především položme si, pánové, zásadní otázku:

„Co jest to anarchie?“

Státní vědy definují sice pojem „anarchie“ tak, jako bys řekl „bezzákonnost“, tj. onen stav, kdy výkonná moc jest více méně bez moci a nemůže tudíž, jak přirozeno, moc svou k platnosti přivésti. Tak aspoň definován pojem ten od pravěku až po dnešní den.

Avšak mně zdá se, že je definice ta přece jen kusá a nepřípadná.

Neboť – rozhlédneme-li se např. po Evropě a všech jejích zemích, nabudeme přesvědčení, že výkonná moc nikdy nebyla tak mocnou, tj. že nikdy neměla k dispozici tolik bodáků, jehlovek, repetýrek, děl a obsluhovačů nástrojů těch, jako právě za našich dnů.

Slovo „anarchie“ nemůže tudíž znamenati „bezmocnost výkonné moci“, nýbrž cosi zcela jiného, co nebude, jak pevně doufám, nesnadno zjistiti a zcela přesně určiti.

Rozhlédneme-li se totiž po jednotlivých stavech všech zemí evropských, shledáme, že jeví se všady neklamné známky nespokojenosti, prvního to znaku podvratných snah.

Vlády jsou nespokojeny s národy, národové s vládami – naši vládu i náš národ ovšem vyjímaje.

Fiskus – (zde i v následujícím ovšem mluvím výhradně jen o poměrech zahraničních) fiskus, neboli tak zvaný „poplatní šroub“ jest nespokojen s poplatníky, že odvádějí malé daně, poplatníci pak jsou nespokojeni s fiskem, že jsou břemena příliš velká.

Turečtí agové, nechť janičáři nebo jacíkoli jiní – jsou rovněž tak jako pruští lajtnanti, francouzští kapitáni atd. nespokojeni, že pomalu avanžují, kdežto poddůstojníci a mužstvo všech armád světa (ačkoli – jak disciplína káže – veřejně nereptají a reptati nesmějí) jest nespokojeno prostě proto, že nemá skoro nižádné příčiny býti spokojeno.

Podobně jsou nespokojeni diurnisté a všickni subalterní úřadníci, že nejsou šéfy neb aspoň podšéfy kancelářů, kdežto šéfové a vůbec tak zvané „špice“ úřadův jsou nespokojeny, že nedostává se jim častěji řádův a jiných vyznamenání, výhod atd.

Nepoměrně větší nespokojenost jeví se však v ostatních stavech.

Domácí páni jsou nespokojeni, že jim domy jejich nenesou větší procenta, nájemníci pak naříkají na velké činže – domovníci hubují na partaje, partaje na domovníky.

Řezník, krupař, krejčí, hostinský atd. atd., každý živnostník a řemeslník stýská si na špatné obchody, a konzumenti lamentují nad drahotou věcí nutných a nejnutnějších jako nepotřebných a zbytečných.

Z toho plyne, že zájmy všech lidí protínají se tak divuplným způsobem, že má každý jednotlivec více méně práva býti nespokojen, ať již se špatnou stravou v hostinci nebo přesolenou polívkou, kterou mu doma uvařila a připálenou jíškou okořenila „drahá“ jeho polovice – ať již proto, že nemá všeho dostatek, nebo že chce míti i nadbytek.

Bezpříkladné tyto nepoměry společenské přiostřují se vždy hrozivěji.

Nejděsněji řádí nespokojenost v kruzích uměleckých a literárních, ať již umělec nebo literát tvoří nebo patvoří, ať imituje nebo kompiluje, překládá nebo jen vypisuje a přepisuje.

V kruzích uměleckých a literárních panuje od pradávna skutečná a jedině pravá bezzákonnost.

Každý, nechť talent třeba fenomenální nebo politováníhodný břídil, snaží se vyniknouti nad své bližní, jež má přece, jak církev svatá učí, milovati jako sama sebe – každý pokládá jen sebe za alfu i omegu všeho, cožkoli zasahá v obor jeho působnosti – každý tvoří, pracuje a čmařikuje, jak chce, tj. jak vůbec umí a dovede, aniž by dbal jakýchkoli zákonů, předpisů a ustanovení, jež byli dobrodušní a o blaho umělců vždy pečliví estetikové, kritikové, recenzenti a reklamáři z uměleckých a literárních děl již odvodili.

V kruzích uměleckých a literárních jest bezuzdnost myšlenek i skutků v permanenci – zde bují netoliko nespokojenost, nýbrž zbůjnictví – zde panuje anarchie v nejširším a nejvlastnějším slova toho smyslu.

Netoliko že kruhové ti neuznávají žádných zákonů vůbec, oni zcela bez ostychu a zároveň beztrestně páší přestupky, přečiny i zločiny, jež zákon tresce; vězením, žalářem začasté doživotním, ba i smrtí – u nás, jak známo, provazem.

Způsobiti divokou rvačku hospodskou s krveprolitím – aranžovati souboj – ubodat, uškrtit, utopit, zastřelit nebo jiným, méně populárním způsobem někoho, buď jednotlivce nebo celé davy, ze světa sprovoditi, jest bezuzdným těmto netvor…