Satiry a rozmarné hříčky

Český poslanec v županu

Z žánrů samaritánských^[1]

Pravdu sobě mluvme – dobří spolu buďme!

Nestátnické – tudíž nepraktické přísloví české

I.

Miloučké letní jitro…

Nevyhnutelné „šeré chmury“ na východě, pak nevyhnutelný „první záblesk“ a rovněž tak nevyhnutelné „růže jitra“, a konečně nezbytný „sladký úsměv královny nebes“ – – a odvěké, však věčně svěží slunce svítí jako kdy jindy – zcela obyčejně, ba všedně…

Jinak však jest – kam a na koho právě svítí… A tu již všednost ustupuje v uzardění do pozadí, ba do koutka…

Osvěcujeť už skoro po tři hodiny rozkošný letohrádek a právě svítí celou řadou vysokých oken do prostranné, drahocenným a vkusným nábytkem opatřené komnaty, v níž si byl před několika okamžiky za kulatý stůl zasedl – muž v županu…

Kdyby muž ten vyhlédl některým oknem, spatřil by velkolepé panorama: větší část „stověžaté matičky Prahy“ – část „stříbropěnné Vltavy“, – část „památného Vyšehradu“ – – a vše v divuplném, bujném odlesku ranního slunce…

Však muž v županu, jenž byl dnes bůh ví proč tak záhy vstal, nedívá se oknem, nýbrž sedí jako přimrazen v pohodlné, temně zeleným sametem potažené lenošce, a maje nohy pohodlně zkřížené, drží rovněž tak pohodlně v jedné ruce velký žurnál.

Čte – úvodní článek…

Tvář jeho – – Však ne! Nebuďme nediskrétní – buďme milosrdní, jak sluší se na pravé křesťany!

Zakryjme výraznou a zajisté také ušlechtilou, ba snad i duchaplnou jeho tvář bezvýznamnou škraboškou samaritánství!

Mysleme si třeba, že to interesantní, bledá, oduševnělá tvář advokátská s kočkovitě číhavýma sivýma očima, buď s černým, nebo hnědým nebo plavým plnovousem, nebo jen s mohutnými „granátnickými“ kníry – mysleme si třeba, že to odulá, apoplektická tvář domácího pána nebo majitele pivovaru s mžouravýma očima, smyslnými rty a nápadně odchlípenýma ušima – nebo si mysleme, že to zdravím kypící tvář dobromyslného bonvivanta s čtveračivýma očima a šelmovským úsměvem kolem kyprých rtů – –

Slovem mysleme si tvář tu po vlastní libosti; ale vkouzleme si v ni onen všeobecně známý, a přece nevylíčitelný výraz spokojenosti a uvědomělé, poněvadž oprávněné hrdosti – výraz, abychom tak řekli, čistokrevně výtečnický.

A muž ten čte, jak už připomenuto, úvodní článek v žurnále „své strany“…

Čte s napjatou pozorností, jako čítáváme v dobách největšího klidu spisy, jichž obsah nás sice zajímá, ale nevzrušuje.

V tváři jeho se totiž ani sval nepohnul; zůstalť muž ten chladným – „až po srdce“, řekl by snad Goethe – my však prostě konstatujeme, že zůstal chladným jako kterýkoli smrtelník, jenž je duchem svým vysoko povznešen nad „havěť novinářů“ a všech jiných „píšících nestvůr“, které veřejné mínění tak často zbytečně vzrušují, matou nebo dokonce i bouří…

V chladné tváři jeho jeví se klid přímo olympický. Spočíváť v ní cosi jako odlesk oné svrchované blaženosti, jakou ani nesmrtelný Dante nedovedl vdechnouti nejblaženějším postavám svého „Nebe“.

Jak také jinak!?

Muž ten je vskutku šťasten a blažen, jako málokterý z nejšťastnějších, nejblaženějších smrtelníků. Svrchované štěstí bylo se naň po celý život jeho usmívalo; ani jednou nezakabonilo svou tvář, ba tvář tu nepřelétla snad až dosud ani nejnepatrnější chmuřinka.

Vším právem možno říci, že přešťastný muž ten pochází z rodu „blaženců“. Otec jeho byl bohatý rolník, muž poctivý, přímý, bodrý, pracovitý a vždycky spokojený; matka jeho, vzorná to žena česká, v životě svém snad ani jednou si neposteskla…

On sám – „již v útlém mládí jevil“, jak biograf jeho v „Naučném slovníku“ charakteristicky připomíná, „zvláštní vlohy – a místní pan farář radil rodičům, aby nadějného synka“ atd. – jak v připomenutém monumentálním díle skoro o každém našinci hned z počátku s vzornou pravidelností se připomíná.

Asi před dvaceti lety přišel do Prahy na studie. Zvolil si studia právnická; jsa student nadaný i pilný, odbyl studia hravě, jako je bylo už na sta a na statisíce pilných a nadaných studentů odbylo – potom si odbyl zákonem předepsanou právnickou praxi i zkoušky advokátní, a stav se samostatným a zároveň platným i užitečným členem společnosti, vyvolil si bohatou družku života a oženiv se žije nyní už po delší čas v kruhu rodinném jako šťastný manžel a otec dvou nadějných dítek…

Již za studentských let byl členem několika spolků; později stal se členem skoro všech vlasteneckých a dobročinných spolků pražských. O věci národní zajímal se upřímně a podporoval všechny snahy vlastenecké.

Ký div, že muž tak bezúhonné povahy, ušlechtilých snah a vynikajícího postavení záhy obrátil na sebe pozornost „rozhodujících kruhů“, – že častěji než kdo jiný zván byl do plesů, věnečků, koncertů a zábav všeho druhu – že dříve než kdo jiný volen byl do výboru spolků, jichž členem byl, – že jméno jeho záhy a často objevovalo se mezi jmény pořadatelů rozličných slavností a podniků vlasteneckých, slovem, že octnul se takořka mimoděk „ve vlnách veřejnosti“, kde se mu vbrzku také naskytla příležitost osvědčiti se též jakožto řečník: obhájce nepromlčitelných práv národa, z něhož byl pošel.

Mluvíval vždy klidně, s rozvahou, vystřihuje se všech přemrštěností.

Mluvíval málokdy, a právě proto vynikaly řeči jeho řídkou promyšleností a vzácnou, přímo demosthenovskou elegancí.

Zdá se, že o obsahu svých řečí obyčejně dříve dlouho a vážně přemítal, že si řeči své dříve podle nejlepších vzorů koncipoval, pečlivě vypuléroval a naučiv se jim od slova k slovu nazpaměť, že je pak s vzornou uhlazeností přednášíval.

Byl tudíž spíše krasořečník než debatér, spíše řečník kontemplativní nežli řečník okamžitého, eruptivního vzrušení, řečník, jenž mluvě vždy jen po zralém uvážení všech okolností dovedl se vždycky vyhnouti všem úskalím, slovem řečník, jenž žádnou stranu, ba žádného, byť sebe zarytého osobního odpůrce svého, ani slůvkem neurazil, ba ani nepohněval.

Vždy a ve všem šlo mu o dobrou věc a nikdy o osobu nebo stranický náhled. Vždy snažil se býti objektivním a v nejvyšší míře spravedlivým. Nikdy nikoho proti nikomu a ničemu nepopuzoval, vždy radil jen k …