Satiry a rozmarné hříčky

Adamitský ples v českém divadle

Roku 1880 časové nocturno Principie Satanelly

Je noc – temná, bouřlivá, děsná noc, jak dovedl by ji popsat snad jen Dante nebo Milton, kdyby chtěli zidealizovati rozhněvanou, rozsoptěnou přírodu…

Nad Novým českým divadlem úpí a kvílí z vlastí českoslovanských vypovězená Meluzína. – Vášnivý její dech provívá všemi skulinami a úpěnlivě sténaje bloudí z prázdných loží do prázdného parteru, odtud po prázdných galeriích – pak po pustém jevišti, až zabloudil do garderoby.

Na chvíli se Meluzíně zatajil dech…

Hrobové ticho, jež tu panuje, přerušeno mírným zaharašením…

Na dřevěné stěně zavěšený zrezavělý krunýř, jenž byl také někdy zdobil prsa interpreta Žižky, se pohnul – zaúpěl a zastenal… Hned nato zaznělo zaúpění z široké, červotočinou prožrané truhly, kde mezi starými cárovitými kostýmy operetními v cucek schoulen ležel nejdoleji ošumělý talár, v kterém druhdy aspoň občas interpret Husův vystupoval před obecenstvo…

„Hu! Jak nevlídno, neveselo tu!“ zaúpěl truchlivě krunýř. „Jako by česká krev byla se změnila v ichor, jenž proudíval žilami vymyšlených bohů antických…“

Ošumělý talár v truhle jen povzdechl…

„Jak jsem se dříve leskl!“ pokračoval krunýř. „Nyní však mne více nikdo nevycídí… Sterými ranami rezu zjizvená má prsa podobají se nástroji, kterým se přesejpá koukol od…“

„Nenaříkej! Nelkej, starý, osvědčený brachu!“ ozval se ošumělý talár. Toť osud všeho pozemského! I já zestárl, zpustnul, ba ztrouchnivěl – ani vetešník by mne neodkoupil…“

„Můj vlastní osud mne tak nehněte,“ krunýř na to. „Ale že všickni, kdož byli druhdy české myšlence platné služby prokazovali, v prachu zapomenutí trouchniví, naplňuje mě trpkostí nevýslovnou…“

„A přec dnes zase kostýmní zkouška!“ odpověděl talár. „Nepůjdem se podívat?“

„Pojďme!“ zní dutá odpověď krunýře.

A krunýř i talár pomalu, namáhavě opustily svá místa a belhaly se jako zbídačelí dva starci na jeviště…

Však co to?

V slabém osvětlení jen jediné lampičky viděti zvláštní výjev. Dav lidí v kroji praotce a pramáti přechází právě přes jeviště.

Z neviditelného orkestru zazněla bouřlivá fanfára.

Nový dav objevil se na jevišti. Krunýř i talár odstoupily v zákulisí a na jevišti zahájen za zvuku divoké písně přímo rozpustilý rej…

Dupání a výskání ozývá se ze všech stran. Zde točí se dvě nebo tři postavy dokola jako čamrdy, onde víří v kole dva, tři párky, kdežto většina v divoké směsici dupá, skáče a výská podle taktu…

Talár se pýří, krunýř se rdí. Až dosud nebyly ještě svědky takové scény…

„Co to!“ ptá se s uzarděním ošumělý talár rezovitého soudruha.

„Nechápu, nerozumím,“ odpovídá dutě s mračným pohledem krunýř.

„To že má být generální zkouška na původní kus prodchnutý antickým duchem?“ ptá se talár.

Krunýř pokrčil mlčky rameny.

„A v takových kostýmech bude kus ten zejtra provozován ve prospěch spolku mužů, kteří se byli o vlast zasloužili více, než…“

„Nevím,“ krunýř na to. „Tamo však sedí ředitel – pojď, zeptáme se…“

A poma…