Satiry a rozmarné hříčky

II.

Hrdina našeho vypravování sedí – jak jsme byli už připomenuli – za kulatým stolem v županu a čte žurnál „své strany“.

Čte čtvrt hodiny – půl – tři čtvrtě, aniž by se dal v lektuře své něčím mýliti; čte se stoickým klidem…

Konečně dočetl, a položiv klidně žurnál na stůl, zamyslil se, jako by přemítal o tom, co byl právě četl…

Slůvko „jakoby“ není napsáno bezúčelně. –

Tvář jeho jeví sice zamyšlenost; ale přesto nedá se z ní nikterak vyčísti, o čem vlastně přemýšlí, a proto zdá se býti slůvko „jakoby“ zcela na svém místě.

Možná ostatně také, že neví, o čem by právě přemítal. Fyziognomie inteligentních myslitelů mívají výraz aspoň jakési přemítavosti i tenkráte, když není žádného substrátu k přemýšlení neboli jinými slovy, když myslitel vůbec ani nemyslí, a proto je možno, že i náš rek také o ničem nepřemítá…

Budiž tomu však jakkolivěk: nechť přemítá nebo nepřemítá – po pěti nebo šesti minutách byl vyrušen. Vrzlyť dvéře, a dříve ještě, nežli se ohlédl, zaslechl za sebou basový hlas…

Kdosi byl prudce otevřel dvéře a vykřikl hlasitě a důvěrně jásavým tónem, jakým se ohlašují nejlepší přátelé:

„Viktore! Viktore! Už mne tu máš!“

Oslovený vyskočil a obrátil se kvapně ku dveřím.

Na prahu stál statný, asi šedesátiletý muž poněkud v staromódním obleku s příručním cestovním vakem v ruce.

Na první pohled jsi poznal, že to zámožnější a zároveň inteligentní venkovan: buď statkář nebo hospodářský úřadník nebo lesník.

Výrazná, sluncem dohněda ožehlá tvář jeho jevila v okamžiku tom radostné překvapení, jaké se zračívá v tvářích dobromyslných mužů pokročilejšího stáří, kteří jsouce se svým osudem úplně spokojeni nikomu ničeho nezávidí a náhle setkají se mimoděk s osobou, kterou nade vše milují a které přejí ve všem hojnějšího zdaru a štěstí než sami sobě.

Viktor pohlížel několik okamžiků na muže toho s mírným překvapením, s jakým se díváme na překvapivší nás lidi, o nichž se domníváme, že nás sice znají, ale na které se v prvním okamžiku naprosto nemůžeme upamatovati, kdo jsou a kde jsme je byli viděli.

„Cožpak mne už neznáš, Viktore?“ ozval se příchozí tónem napolo vážně, napolo žertovně vyčítavým, aniž by byl změnil místa.

Hrdina náš popošed neznámému několik kroků v ústrety zavrtěl hlavou a děl:

„Račte prominout – nemohu se upamatovati…“

„Ah, pravda, pravda,“ ozval se venkovan dav se do hlasitého smíchu. „Už tomu přes třicet let, co jsem s tebou hrával míč a bezmála čtyřicet roků, co jsem tě hýčkával na kolenou…“

„Snad strýček Petr?“ optal se náš rek posud ještě nedůvěřivě.

„Ne, ne – Petr je už dávno mrtev – já jsem, Viktorku, tvůj strýc Pavel… Cožpak se opravdu už na mne nepamatuješ?“

Teprve nyní rek náš příchozího poznal.

„I buďte mi vítán, strýčku Pavle!“ pravil vlídně, ba radostně, a přistoupiv blíže podával mu ruku.

Strýc ji uchopil a přátelsky stiskl; ale pouhá ruka mu nedostačila – prudce přivinul Viktora ku svým prsoum a políbil jej na čelo.

„Věru, toho bych se nebyl ani ve snu nadál, milý strýčku, že mne takto překvapíte,“ připomenul po malé chvíli Viktor… „Copak vás vede do Prahy – obchodní záležitosti – ne?“

„Ah, nikoli!“ zavrtěl hlavou strýc. „Zajel jsem si sem zase jednou po více než dvaceti letech, abych spatřil tebe, milý Viktore, o němž i my v pošumavské naší samotě tak často a tolik pochvalného v novinách čítáme…“

Při těchto slovech přelétl tvář Viktorovu lehynký úsměv uspokojení.

Strýc pokračoval:

„Znenadání se mi po tobě, milý hochu, tak zastesklo, že nemohl jsem odolati. My sice – já i moje žena, i naše děti na tebe často vzpomínáme, tak často, skoro každý den… Rok co rok několikráte chystá se někdo z nás na cestu do Prahy, aby tě navštívil – ale vždycky… Však ty dobře víš, jak to u nás na venkově jde… Něco do toho vleze a člověk se nevypraví ani na den do Plzně, neřkuli na dva, na tři dni do Prahy… Ale konečně onen týden jsem se rozhodl a odejel včera v noci… Teď mne tu tedy máš a před týdnem se ti odtud nehnu, kdybys mne i karabáčem od sebe mrskal…“

„Nu, to se nestane, milý strýčinku,“ ozval se po tomto výkladu s vlídným úsměvem Viktor. – „Vždyť já sám na vás všechny často vzpomínám a podobně jako vy chystám se rok co rok na cestu k vám…“

Po těchto slovech se na okamžik odmlčel, ale dříve nežli strýc promluvil, dodal:

„Ale bůh svědek, není možno – našinec má tolik práce, tolik důležitých věcí na starosti, že nezbývá takořka ani minutky času k oddechu, neřkuli k nějaké cestě pro pouhou zábavu…“

Však dosti!

Přerušme násilně i tento úvodní vítací dialog dvou příbuzných, kteří se nebyli, jak víme, přes dvacet roků viděli, ačkoliv, jak sami ujišťují, často vzájemně na sebe vzpomínali.

Podobné…