Mravokárné románky

Po několik neděl vedl rek náš život klidný, ba spokojený.

Kratinké milostné intermezzo, jež jej bylo z obvyklého způsobu života věnovaného výhradně jen práci poněkud vyrušilo, nemělo na něj takměř žádného vlivu.

Hned po svém sňatku oddal se opět práci s onou horlivostí, která jedině bývá zárukou zdaru. Pracoval pilněji, svědomitěji nežli jindy a býval často od svého šéfa pochválen.

Občasná pochvala dráždila jeho „ctižádost“, možno-li tak nazvati jedinou jeho nectnost: takměř přemrštěnou touhu, by každou práci vykonal k úplné spokojenosti svého představeného.

Mnohdy napjal veškeré své síly, by spokojenosti té dosáhl, a podařilo se mu to častěji, než se nadál.

Nečinil tak sice nikdy, by snad své kolegy jakýmkoli způsobem zastínil neb aby si zjednal snad lepší postavení. Nikoli! Jedinou příčinou toho byla bezměrná jeho láska ku práci. Bylať mu práce vším. Bez práce nemohl žíti, a když přestal pracovati, přestal jej také svět i život těšiti.

Však dosti záhy dostavovaly se toho následky.

Kolegové jeho počali býti na něj žárliví.

Překáželť jim svou pracovitostí. Počali na něj sočiti. Zpočátku jen tajně, později však již zřejměji, a rek náš si toho povšimnul. Bylo mu to líto a poznal také příčiny.

I umínil si, že horlivost svou v práci poněkud utlumí a bude pracovati méně pilně, ale přece tak jako jeho kolegové.

Zpočátku šlo to velice nesnadně; byltě zvyklý práci nejsvědomitější a každé ohlédnutí se při práci stálo jej přemáhání; leč přece docílil později aspoň tolik, že nepracoval více a lépe nežli kterýkoli z nehrubě pilných kolegů.

Tím usmířil poněkud své kolegy, ale šéfovi změna ta neušla.

Dal si našeho reka zavolati a domlouval mu zpočátku vlídně a přátelsky, by v horlivosti a pracovitosti neochaboval.

Upozornil jej také, že jedině práce blaží a uspokojuje, a dodal, kterak mu jest líto, když vidí nejlepšího, nejpilnějšího a nejsvědomitějšího úřadníka svého nastupovati cestu pustých kancelářských darmochlebů, kteří jsou v kancelářích jen proto, by za celoměsíční lelkování brali každého „prvního“ odměnu v podobě gáže.

Našemu reku nebylo třeba tímto způsobem dlouho domlouvati. Uznalť výtky i domluvy šéfovy a počal opět pracovati s obnovenou horlivostí.

Pouze několikadenní ochabnutí v duchamorné práci bylo pro něj oddechem, ba poodpočinutím takového druhu, že byl nyní v pravém slova smyslu osvěžen a pracoval snadněji nežli předtím.

Šéf jej pochválil a zalichotil mu – což se, jak známo, zřídka stává…

Vedle toho mu slíbil, že – „jakmile se poměry zlepší“ – zvýší mu gáži a zlepší postavení vůbec – což bývá zas u šéfů všech odstínů obvyklým kouzelným proutkem, kterým své podřízené popohánějí ku práci.

Náš rek pracoval nyní horlivěji nežli kterýkoli z kolegů. Práce jeho byla solidní a&nbs…