Mravokárné románky

Co říci o Stázince více?

Romanopisec zajisté by jí byl „přibásnil“ množství pikantních vlastností, o nichž se jí jaktěživo ani nezdálo.

Byl by si vymyslil celou řadu napínavých scén, v kterých ctnost a cudnost její byly v nebezpečí, slovem, byl by ji vyšperkoval ku potěšení všech, kdož si libují v idealizování života na úkor pravdy.

Stázinka zatím žila nějaký čas v nevelkém, ale příjemném domku se svým otcem. Bratří její byli už dávno po světě roztroušeni a žádný se více nevrátil…

A když pak otec zemřel, žila v domku tom samotinká.

Každý den bylo ji možno vidět v zahrádce, každý den v kostele a každý den u nějakého nemocného nebo chudobného… Bylať se stala dobroditelkou.

A byla šťastnou?…

Možná že byla – možná že nebyla…

Kdo může nahlédnouti v duši, která se nebyla po celý svůj život vyslovila?!

Naposledy spatřil jsem „pannu Stázinku“, jak byl této světici později lid přezděl, před několika dny na hřbitově.

Byl krásný letní večer; slunce právě zapadalo a purpurové paprsky vnikaly hustým stromovím jen spoře na místo, kde pod košatým jasanem „panna Stázička“ u pozapadlého hrobu klečela…

Od návratu Stázinčina z pohorské vísky do jejího rodiště arci bylo už uplynulo přes půl století – Stázinka byla již stařenou stříbrovlasou; ale čarokrásné hluboké oko její posud mělo výraz okouzlující…

Díval jsem se na ni nepozorován po delší chvíli. Klečela se sepjatýma rukama, patrně vroucně se modlila; pak vstala, usedla na protější rov a počala čísti v jakési knížce…

Čtla asi čtvrt hodiny, a zdálo se mi, že jí při čtení kanuly slzy…

Poté položila knihu …