Mravokárné románky

Jakub Arbes

74 

Elektronická kniha: Jakub Arbes – Mravokárné románky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: arbes15 Kategorie:

Popis

Jakub Arbes: Mravokárné románky

Anotace

Jakub Arbes – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Mravokárné románky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Minulo asi patnáct roků…

Tvrdošíjný Lacek měl sice vlastní hnízdečko a nikdo ho nemohl více vyhánět; ale úplné samostatnosti, po které patrně prahnul, přece ještě nebyl dosáhl.

Musilť chleba svého v potu tváři dobývati; musilť pracovati, seč síly stačily, musil se starati, namáhati, lopotiti mnohdy do úpadu.

Vše to nikterak ho nehnětlo. Vědělť neb aspoň tušil, k jakému účelu se namáhá, a vědomí nebo pouhé tušení to dodávalo mu mnohdy síly takřka nadlidské.

Nechť mluvilo se o jeho podivínství cokoli, nechť soudilo se o něm jakkolivěk, tolik mu nemohl přece nikdo upříti, že byl nejpracovitější, nejsvědomitější člověk v předměstí.

Rodina knížat Kinských žila zatím na svém letohrádku v bezstarostné rozkoši.

Lacek to věděl; vídalť každodenně ze svého domku na vlastní oči, kterak kočáry a koně zahýbají od Oujezské brány k hlavnímu vjezdu Kinské zahrady – věděl tudíž, že dojíždějí do letohradu koňmo a vozmo přátelé, příbuzní a známí knížat Kinských, aby se tam veselili…

Vše to bylo mu lhostejno.

Ale když si připomenul, že snad si tam někdy při hostině vypravují o jeho boudě, že snad se mu posmívají, že tropí si snad šašky z jeho „neštěstí“, vzkypěla v něm krev a mnohdy i zaklel…

Ale co naplat!…

Byltě málomocný a musil trpěti…

Lacek byl dobrotisko a možná, že by byl prodlením let uvykl i vědomí, že si tropí z něho v zámku knížat Kinských žerty a smích, a byl by bezpochyby knížecí rodině později všechno prominul, kdyby si s ním nebyl vlastní jeho „osud“ poznovu krutě zahrál.

Byltě si kromě „abaldy“ zařídil také hokynářství, a poněvadž si chléb a housky pekl sám a štěstí mu přálo, zahospodařil si za několik roků slušný groš.

Tím smířil se aspoň poněkud se svým osudem; ale čím líp se mu vedlo, tím častěji a směleji budíval se v něm démon svéhlavosti.

Posléze se rozhodl, že dá starý svůj domek rozbourat a na jeho místě že vystaví domek nový a pohodlný.

A jak si usmyslil, tak také učinil.

Dohodnul se se zednickým „palírem“, tenkráte jediným „stavitelem“ na Smíchově, pověděl mu, co a jak si přeje, a vyzval jej, aby mu sdělal potřebný plán.

Palír uposlechl, a plán sdělán dle přání Lackova: nový domek měl býti vystavěn na témže místě a v těchže rozměrech jako byl starý, při čemž nebráno ohledu na to, že starý domek, stojící u silnice, vyčníval asi o půl sáhu do silnice, kdežto na druhé straně byla skoro tatáž prostora úplně prázdná.

Plán předložen úřadu.

Za několik týdnů však byl Lackovi vrácen s písemním vyzváním, že se mu sice přestavení starého domku povoluje, nicméně že musí s novou stavbou na půl sáhu od silnice – couvnout…

Slovo „couvnout“ Lacka v pravém slova smyslu pobouřilo.

„Já že mám zase couvat?!“ rozkřikl se, když byl úřadní přípis přečetl do polovice. „Cožpak jsem stvořen k věčnému couvání?“

Mrštiv úředním přípisem o zem poslal bez odkladu pro palíra, by se ho zeptal na radu.

„A proč byste necouvnul?“ vykládal palír. „Vždyť to váš prospěch.“

„Jakže – prospěch?“ vyrazil ze sebe Lacek.

„Nu arci – vždyť zde v úředním přípise, jejž jste patrně ani nečetl, stojí, že se vám dává v náhradu obecní pozemek na druhé straně domku, takže co do prostory nižádné újmy neutrpíte. A když skutečně couvnete…“

„Já couvnout? Ne, ne! Kdyby mne na skřipec natáhli – já necouvnu ani o píď!“ rozhorlil se Lacek a prudce počal přecházeti po komnatě.

Palír marně se namáhal, aby rozhorleného tvrdohlavce přesvědčil o bezúčelnosti a málomocnosti jeho vzdoru; Lacek stál na svém, že musí býti domek přestavěn po jeho vůli, a palír konečně práci té se podvolil.

Druhého dne přišli nádeníci.

Lacek vystěhoval se se svou „abaldou“ a hokynářstvím před domek – a domek za dva dni rozbourán.

Bez odkladu počaly se kopati nové základy právě tak, jak byly původně. Za týden přišli zedníci, a zahájena stavba nového domku na témže místě a v těchže rozměrech, jako byl starý.

Zpočátku si toho nikdo ani nevšimnul. Nebyloť tenkráte na Smíchově tolik slídivých očí jako později nebo nyní, a Lacek mnul si už radostí ruce, že daří se mu vše po jeho přání.

Základy položeny, a zdi vyčnívaly již asi na půl sáhu nad zemí, když tu k polednímu dostavila se na staveniště stavební komise a prohlédnuvši stavbu další práci prostě zakázala.

Hrdě vzpřímen stál Lacek před komisí, když vyřkla osudný zákaz.

Předtím nebyl pronesl ani slova, ale nyní počal se bránit, seč byl.

Podepřev si boky měl ku komisi „řeč“, v kteréž vykládal podrobně, jak a proč se bylo stalo. Počal známou historkou o své boudě před vjezdem do Kinského zahrady a pravil pak mimo jiné:

„Proč – proč mi ráčí slavná komise zakazovat další stavbu – proč? Nestavím, než jak bylo dříve vystavěno – nepochopuji, proč se mi dnes zakazuje, co bylo včera dovoleno. Vždyť jen přestavuji… A proto proti zákazu protestuji a budu rekurovat!“

„Jen rekurujte!“ připomenul jeden z členů komise. „Právo k tomu máte.“

„Ano, ano, – budu rekurovat – budu – byť bych i práva neměl,“ pokračoval Lacek, když už komise opouštěla staveniště.

Obrátiv se pak k zedníkům a nádeníkům, kteří byli při stavbě zaměstnáni, promluvil k nim takto:

„Nechte práce, jděte domů – rozejděte se! – Budu rekurovat – mám k tomu právo… A jakž bych neměl?! Když jsem kupoval starý domek, nikdo nic nenamítal, nikdo neprotestoval, nikdo mi neřek: ‚Ty domek ten koupit nesmíš, nebo ty můžeš domek koupit, když se uvolíš, že později, kdybys jej chtěl přestavit – couvneš!…‘ Ale já necouvnu, přísámbůh že necouvnu!… A proto se rozejděte, jděte domů, nechte práce!“

Nádeníci a zedníci uposlechli; stavba osiřela.

Lacek sám si vyhotovil rekurs a zadal jej.

Zatím sedával každodenně před troskami starého a základy nového svého domku u své „abaldy“ a hokynářského krámku. Na nikoho nepromluvil, na nikoho se nepodíval, přemýšleje neustále jen o svém rekursu.

Jelikož bylo právě léto, spal v improvizované „komnatě“ v „novém“ svém domku – položil totiž přes nové základy několik prken, ucpal skuliny, naházel na vše slámy a „vcházíval“ dovnitř, kde si byl upravil lože jako poustevník, po žebříku…

A jako před lety čekal p…