Mravokárné románky

Jakub Arbes

74 

Elektronická kniha: Jakub Arbes – Mravokárné románky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: arbes15 Kategorie:

Popis

E-kniha Jakub Arbes: Mravokárné románky

Anotace

O autorovi

Jakub Arbes

[12.6.1840-8.4.1914] Jakub Arbes se narodil roku 1840 v rodině obuvníka na Smíchově, pražském předměstí s dýmajícími komíny a špinavou dělnickou kolonií. Jako osmiletý napjatě naslouchal hovorům o barikádách a bojích revolučního roku 1848. Ve škole byl jeho spolužákem Julius Zeyer, učil jej J.Neruda. Již od klukovských let si Arbes všímal dění ve společnosti a pochopil, že Češi usilují o samostatnost. Stal...

Jakub Arbes: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Mravokárné románky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Maloměstský Salomo
aneb buď lidumil!

Uvádíme čtenáře do soudní síně…

Ale nikoli do jedné z oněch děsně nevlídných síní, ve kterých se rozhoduje též o zločinech nejtěžších, tudíž začasté o životě a smrti obžalovaného, nýbrž do soudní síně nepoměrně přívětivější, řekli bychom patriarchální, v které o životě a smrti doposud ještě nikdy nerozhodnuto, v které jen zřídka kdy zhlédneš nějaké auditorium, poněvadž substrát obžalob „širšího obecenstva“ nikdy nerozčiluje a tudíž také skoro nikoho nezajímá, slovem do soudní síně okresního soudu v jednom z menších, ale lidnatých měst českých.

Místnost – přívětivý to větší pokoj o třech oknech – slouží nejen za chrámek tak zvané „bohyni spravedlnosti“, nýbrž zároveň za zákristii chrámku takového: k účelům všedně byrokratickým…

V pozadí, skoro těsně u stěny viděti velký, zeleným suknem potažený stůl a na něm nevelký krucifix z černé litiny. Po každé straně krucifixu trčí v dřevěném černém svícnu millová svíčka. Před krucifixem i za ním rozhozeno nebo rozestaveno jest několik knih různého formátu: zákoníky, ministerská a policejní nařízení atd.

Napravo u jednoho z dvou oken, kterýmiž jest volná vyhlídka do čarokrásné lesnaté krajiny, nalézá se menší psací stůl, u okna po levé straně pak stůl zcela obyčejný, ale dle náčiní a rozhozených po něm papírů lze na první pohled poznati, že slouží výhradně jen ku psaní.

Za každým z těchto tří stolů jest po jedné židli; před stolem v pozadí je lavice pro pět nebo šest osob – „lavice obžalovaných“…

Popředí místnosti, kde nalézají se hlavní dvéře, určeno jest pro auditorium, pro jehož pohodlí umístěno tu podle stěny osm nebo deset prostých dřevěných židlí.

Okrasa místnosti je nepatrná. Stěny jsou malovány „na jednu patronu“; strop bílý a toliko uprostřed jest okrášlen primitivní arabeskou z fantastických, nejbizarnějším způsobem propletených listů nejnemožnějších tvarů a barev.

Na stěně nad prostředním velkým stolem visí barvotisková podobizna panovníkova v pozlaceném rámci; mezi dvěma okny, kterýmiž je viděti do krajiny, visí velká mapa Čech, v okně třetím, zimostrázem a úponkovitými květinami skoro úplně zarostlém, viděti klícku s kanárkem.

Nic nepřipomíná nevlídnou, mračnou přísnost soudních síní, v kterých „slepá bohyně spravedlnosti“ mnohdy tak krutě řádívá, že tklivé srdce lidské úzkostí se ouží – vše zdá se tu býti tak prosté, přirozené a přívětivé jako v tichém, spokojeném zátiší rodinném.

Právě zahájeno přelíčení…

Zlaté paprsky ranního slunce pohrávají po zeleném stole, za kterým sedí soudce.

Je to muž vysoké, skoro až vychrtlé postavy a výrazné tváře.

Zdá se, že to muž přísný, neúprosný, – tak aspoň věští tvář, o které možno směle říci, že jí posud snad ještě nikdy ani nejlehčí úsměv nepřeletěl.

Vysoké, vráskami napříč zorané čelo, pozapadlé líce a hustý, již prošedivělý černý plnovous a nehrubě svěží, spíše zažloutlá nežli za­růžovělá pleť, nasvědčují stáří pokročilejšímu, kdežto kypré, svěží rty, úzký řecký nos a jemné modré oči, z nichž zdá se prokmítati dobrosrdečnost a laskavost, nasvědčují stáří jen něco přes čtyřicet roků.

Vcelku jest výraz tváře právě nyní, když byl zasedl za zelený stůl na „soudnou stolici“, vážný, opravdový, skoro velebný.

Na „lavici obžalovaných“ sedí elegantně oblečený, nanejvýš třicetiletý muž.

Zdravím kypící, ale nehrubě výrazná tvář jeho prozrazuje onen druh sebevědomí a nadutosti, jež tak rádi dávají na odiv lidé náhodou a bez vlastního přičinění zbohatlí.

Je to statkář z blízkého okolí, muž bezcitný, hrubý, pro svou odpuzující pýchu, příkrost chování a bezcitné, z pouhé svévole páchané divoké skutky všeobecně nenáviděný.

Opodál obžalovaného, vpravo od soudce, sedí hlavní svědkyně a zároveň poškozená – vetchá, skoro osmdesátiletá stařenka, s dětinsky dobrosrdečným výrazem ve vráskovité tváři.

Jest oblečena chudobně, skoro jako žebračka. Jediný pohled dostačí k poučení, že to jedno z oněch přeubohých stvoření, jež dovede mnohdy vzbuditi útrpnost i v duších nejnecitnějších.

Sedí na židli nesměle, bázlivě, majíc vetché ruce v klíně složené; kalný zrak její jest upřen k zemi a občas skane slza po vráskovitém líci…

Za stolem u okna po levé straně sedí zapisovatel, muž prostředního věku a bezvýznamné, spíše šosácké nežli ryze byrokratické tváře.

Stůl po pravé straně, určený patrně pro soudního adjunkta, není obsazen.

Zato jest popředí soudní síně, určené pro obecenstvo, v pravém slova smyslu přeplněno. Zvědaví stojí i mezi dveřmi a na chodbě; ba i na dvoře, v průjezdě budovy a před budovou stojí živě rokujíce muži, ženy i děti v tlupách.

Zdá se, že byl případ, o němž má býti v soudní síni rozhodnuto, nejen celé město, nýbrž i velkou část okolí pobouřil; každý, kdo má jen poněkud smyslu pro právo a spravedlnost, ba každý, kdo má smyslu jen pro zvědavost, zdá se býti skoro v zimničném napětí, jak asi dnešní líčení pře skončí.

Nejstarší lidé v městech nepamatují se, že by byl někdy soudní dům tak četně zvědavými obležen jako právě dnes, že by bylo o nějakém přelíčení tak živě, horlivě, ba vášnivě ve všech hostincích a skoro ve všech rodinách napřed debatováno, jako právě o přelíčení dnešním.

A přece neprojednávána věc nikterak důležitá a závažná; nýbrž zcela všední a na venkově tak obyčejná, že si podobné nikdo hrubě ani nevšimne. Šloť o několik housat a kachňat, jež byl obžalovaný, jak hlavní a jediná svědkyně ujišťovala, z pouhé svévole zčásti vlastnoručně postřílel, zčásti pak vlastními psy roztrhati dal, takže chudičká stará vdova utrpěla škody osmi nebo desíti zlatých.

Zajímavosti nenabývalo tudíž přelíčení to předmětem, o který šlo, nýbrž výhradně jen osobností soudce, obžalovaného a poškozené.

Nový okresní soudce, jenž byl teprve před několika dny do města zavítal, a kterého předcházela lichotivá pověst jako soudce nadmíru moudrého a zároveň spravedlivého, měl totiž poprvé rozhodnouti při, v kteréž byl obžalován muž všeobecně nenáviděný, o němž se vědělo, že se byl dosazení nového soudce do města ze všech sil vzpíral, ba o kterém by…