Mravokárné románky

Minulo sedm roků, jež byl Ivan strávil v středu rodiny, jejíž stará služka se ho byla ujala. Spával a jídal sice v kuchyni s Martou; ale přece byl pokládán jaksi za člena rodiny a dovoleno mu skoro všecko, co vlastním dětem nezakazováno.

Marta jej ošetřovala jako svou zřítelnici; byltě se jí stal vším, co jí na světě zbylo k útěše v střízlivé a zároveň beznadějné starobě.

Hrávala si s ním jako děti s koťátkem; líbávala jej stokrát denně, podstrkávala mu od každého jídla, urovnávala mu několikráte podušku, než jej kladla na lože, slovem nemyslila skoro na nic jiného než na svého Ivánka.

Za takovýchto poměrů nebylo by divu, kdyby se byl z Ivánka stal rozmazlenec; ale chování se jiných lidí tvořilo k laskání Marty jakousi protiváhu, takže Ivánek stal se jen dobráčkem v nejnevinnějším a libo-li, třeba nejušlechtilejším toho slova smyslu.

Nechť jej požádal kdokoli o cokoli, každému s největší ochotou vyhověl, jako by nebyl k ničemu jinému stvořen než k vykonávání přání cizích lidí. Ba více ještě; on obyčejně ani nečekal, až někdo o něco požádá – číhávalť na každou příležitost a sám se vždy nabízel k té neb oné službě.

Rozumí se samo sebou, že taková ochota každému byla vhod a že býval Ivánek častokráte za svou úslužnost pochválen, čímž se stalo, že pozornost svou zdvojnásobil a mnohdy úslužností svou skoro až omrzel.

Však nejen k dorostlým, od kterých se mu dostávalo pochvaly, i k dětem svého stáří neb i k mladším býval Ivánek rovněž tak úslužným, jako by od nich očekával bůh ví jaké odměny.

Nechť od něho žádali kamarádi cokoli, všechno učinil.

Řekl-li mu některý: „Přenes mne přes bláto,“ Ivan jej přenesl; řekl-li mu: „Sraž mi ze sousedovy jabloně několik jablek,“ Ivan shýbl se pro kámen a srážel tak dlouho, až kamarád řekl: „Dost!“

Řekl-li mu některý soudruh: „Jdi a natluč tamhle tomu!“, Ivan klidně šel a natloukl, komu měl natlouci.

Není tudíž divu, že tento druh úslužnosti mívá pro Ivánka dosti často velmi nemilé následky; neboť kamarádi jej posílávali všady, kam nechtěli sami, a žádali jej často za vykonání něčeho, co mívá vzápětí zcela obyčejný výprask, a poněvadž Ivan žádosti jejich vždy vyhověl, dostal výprask on.

Ale snášel vše s vzornou trpělivostí.

Vyplakal se a vyslechl pokárání Martino, která jej později poučovala, že má dříve, nežli některému přání vyhoví, zkoumati, zdali je přání to dobré čili zlé; však za den, mnohdy za několik hodin zvítězila jednak přirozená, jednak starou Martou již v útlém mládí uměle vypěstovaná úslužnost nade všemi ohledy a Ivan zase konal s největší ochotou, co od něho kdokoli požádal.

Později, když rozum jeho dospíval, arci počínal po přání Martině č…