Mravokárné románky

Jsem člověk zdravý, silný a otužilý; vím, co je hlad a žízeň – vím, co je nouze a bída, co je klopotná, unavující a vysilující práce, ba přestál jsem duševní muka, která uvádějí člověka na pokraj zoufalosti – ale co jest vše to u porovnání s mukami, jaké ti působí přítel mravokárce!?

Nechť činíš cokoli a jakkoli, napomenutí, výtky, pokárání se neuvaruješ. Jdeš-li vpravo, volá za tebou, abys šel nalevo; jdeš-li nalevo, křičí:

„Hoj, kamaráde, kam to jdeš?“ – A jdeš-li cestou prostřední, vrtí hlavou mumlaje:

„Eh! Teď už není ve světě ani odvahy – každý se vyhýbá, každý se kroutí, každý se zpěčuje přiznati barvu – teď už nejsou lidé ani dobří, ani zlí…“

Jako strážný anděl s plamenným mečem bdí nad tebou přítel mravokárce.

Nechť se hneš kamkoli, nechť podnikáš cokoli a kdekoli, všady je ti v patách, a nesetkáš-li se s ním osobně, vznáší se nad tebou neviditelně, opatruje tě, napomíná, kárá atd.

Mnohdy ho nevidíš a neslyšíš, ale přece cítíš jeho přítomnost.

Někdy je ti neustálá tato jeho přítomnost nemilá, nepohodlná, nepříjemná; někdy na něj zabručíš, jindy i zakleješ; ale ublížit mu přece nikdy nemůžeš… Vždyť je tvým přítelem – dobrým, věrným, upřímným – přítelem v nejvlastnějším toho slova smyslu…

Snášel jsem muka svá trpělivě jako Job.

Každý den jsem vyslechl mravokárné nějaké kázáníčko, každý den jsem se dal napomenout, pokárat nebo peskovat, každý den jsem byl očitým svědkem nejrůznějších experimentů, jež přítel mravokárce s mojí psychičkou prováděl.

Avšak i tento pokus, kterémuž byl přítel věnoval péči největší – nezdařil se…

Zůstalť jsem k nemalému zděšení přítelovu takovým, jakým jsem byl dříve. Nechal jsem jej mluvit, kárat, napomínat, a když skončil – vysmál jsem se mu…

Někdy se při tom rozhorlil, někdy i rozzlobil; ale druhého dne počal svou „práci“ poznovu.

Bylo cosi tklivého v bezpříkladné houževnatosti, s jakou přítel k dosažení cíle svého pracoval.

Někdy mi ho bylo líto, jindy zase jsem litoval, že nejsem spisovatelem, kterýž se obírá se zálibou psychologickými záhadami a problémy. Bylť bych mohl na příteli konati nejzajímavější studia a napsati pak nejen na prospěch mravokárců, nýbrž i „ku cti a slávě stavu spisovatelského“ několikasvazkový román.

Mohl bych kvůli pikantnosti také ledacos přibásnit a učinit tak reka svého zajímavějším kteréhokoli reka, kterýž s mečem v ruce dobýval si slávy.

Mohl bych jej např. provádět labyrintem nectností a pokušení; mohl bych líčiti nástrahy tak zvaných lupičů lidské ctnosti, kterak s veškerou rafinovaností ducha snažili se jej svésti; mohl bych vypravovati o tenatech, jež mu ten neb onen druh démonů kladl; mohl bych věrně, podrobně a s přiměřenou gradací líčiti všechny možné i nemožné nehody, příhody i dobrodružství, jichž se byl dožil aneb o nichž se mu vůbec ani nesnilo; mohl bych jej uvésti i na pokraj záhuby duševní a pak jej nechati andělem v podobě čarokrásné dívky zachránit, mohl bych jej učiniti šťastným, spokojeným a blaženým – slovem, vzorem, dle kteréhož mohl by se bez rozmýšlení každý smrtelník říditi, aniž by se mu bylo obávati, že zhřeší.

Nebo bych mohl proceduru prostě na ruby obrátit!

Mohl bych jej líčiti jako licoměrníka, moderního Tartuffa.

Mohl bych vypravovati, kterak celý svět s úžasem k němu pohlížel, kterak si ho každý vážil, kterak každý o jeho mravech a ctnostech jen s úctou se zmiňoval a ze všech sil se namáhal, aby se mu stal aspoň vzdáleně podobným.

Mohl bych vylíčiti celou řadu překrásných a tklivých scén, v kterých různé hříšníky na dobrou a spasitelnou cestu uvedl, jak se vzpírali, jaké práce a jakého úsilí bylo třeba, než se světu i bohulibý skutek ten podařil.

Mohl bych čtenáře své také uvésti do domácnosti jeho; mohl bych vypsati vzorný pořádek, eleganci, ba oslňující nádheru; mohl bych čtenáři předložiti i přítelovu duši a pitvati ji na pospas čtenářových očí, mohl bych vypitvati třeba hnusnou licoměrnost a ku konci dokázati, že přítel vlastně byl jen tajným hříšníkem, že tajná jeho bibliotéka skládala se výhradně jen ze spisů, jichž veřejný prodej jest z důvodů mravopočestnosti zakázán, že alba jeho obsahovala jen vyobrazení ku dráždění smyslnosti – slovem, mohl bych z něho učiniti typickou povahu, která by mohla lidstvu sloužiti za vzor – odstrašující…

Ale neučiním tak; neboť přítel můj nebyl žádným typem, nýbrž praprostičké individuum, které žilo dle vlastní chuti a vůle, řídíc se jen dle vlastních zásad a vlastního přesvědčení – individuum, které nemajíc s námi, kteří žijeme, aniž s těmi, kteří už byli toto „slzavé údolí“ opustili, tím méně s oněmi, kteří po nás teprv přijdou, pranic společného, s bezpříkladnou houževnatostí sledovalo vytknutý svůj životní cíl a musilo tudíž míti i své vlastní, byť i všední a nudné osudy.

Život podivného tohoto individua byl nekonečnou řadou různých, více méně směšných blamáží, a při tom všem podobal se nepatrnému potůčku, jenž namáhavě a pracně prodírá se nějaký čas hložím a posléze v písku neúspěchu znenáhla se ztrácí, až úplně zanikne.

Nemoha jako učitel poučnými výklady ničeho docíliti sáhl přítel můj po prostředku novém – po péře… Staltě se literátem a počal veršovati…

Všechny jeho práce, nechť vážné nebo rozmarné, měly ráz více méně didaktický a vesměs mravokárný.

Zpíval o lásce a bratrství, o práci a povinnostech, o ctnosti a lidskosti – slovem, o všem, co bylo jen poněkud v souvislosti s mravoukou – ale nikdo si veršů jeho nepovšimnul, a kdo tak přece někdy učinil a několik slok zběžně přelítnul, pokrčil rameny a zamumlal: „Je v tom ledacos, ale poezie to není…“

Následkem toho duch jeho vždy více se zachmuřoval.

Přítel počal býti zádumčiv, a beznadějnost zatínala již své spáry v jeho duši i srdce. Ký div, že mnohdy i trpkost diktovala mu verše, v nichž si postesknul:

     „Tak smutně jako měsíc v zimní kraj
má chmurná duše v svět se dívá, –
a nedbá už, že život můj – břeh písčitý –
trpkosti vlna povlovně rozrývá…“

Jaký div, že posléze mrštil i perem veršotepským a mravokárné své pokusy poetické ukončil následující slokou…