Mravokárné románky

Co jsme byli právě vypravovali, událo se před třemi lety několik dní před kvartálem svatojakubským. –

A k večeru téhož dne přijel před památnou budovu řebřinový vůz s nábytkem nového domácího pána, doprovázený vlastníkem a dvěma veřejnými posluhy.

Nábytek nebyl ani drahocenný, aniž vynikal hojností; byl slušný a bylo ho právě jen tolik, mnoho-li se sluší na polo zámožného, ale šetrného starého mládence.

Při skládání z vozu domácí pán pomáhal; ale nehnul se od vozu, dokud nebyl poslední kus nábytku odnesen do bytu. Pak teprve zaplativ vozkovi vešel do svého bytu v prvním patře, kde řídil rozestavení nábytku, pomáhaje sám při tom radou i jinak.

Oba posluhové byli sice v tomto druhu lidské práce velice zručni a obratni, ale přece trvalo pozdě do noci, než byl každý kus nábytku přiměřeně umístěn a vše po přání vlastníkově urovnáno a uspořádáno.

Nicméně i po odchodu obou posluhů domácí pán ještě neustále něco přestavoval a rovnal a teprve, když na blízké věži odbila jedenáctá, byl hotov. Svléknuv se ulehl na lože, jež si byl sám ustlal.

První noc ve vlastním domě!

První noc v domě, v němž jsme neobmezenými pány, v novém domě, jehož jsme nabyli poctivě vlastním přičiněním, strádáním a spořením, lopocením a prací namahavou, mnohdy i vysilující a úmornou!

Ký div, že rozhostil se blahý úsměv spokojenosti po tváři vlastníka domu? Ale přes to vše bije srdce jeho přece jaksi nepravidelně, jaksi nepokojně, neboť i radost a potěšení plodí neklid a zaplašuje spánek…

A rek náš dlouho nemohl usnouti. Maje ruce pod hlavou a oči přimhouřeny ležel naznak natažen a duší jeho táhly různé vzpomínky z dob mládí i mužného věku, z dob závislosti i různých útrap…

I vidí v duchu bídnou chatrč pod hrází nevelkého rybníka a v chatrči té, do níž vítr skulinami zavívá, na hrstce slámy v koutě silného, zdravého hocha – sebe…

Otec i matka, oba staří a neduživí, sedí u velkých kachlových kamen a podřimují. V krbu hoří něco louče; ale nehřeje, aniž dostatečně osvětluje – jenom občas, když vítr komínem dovnitř zalehne, sehne se plamen, jako by se choulil, načež zase vyšlehne a osvítí neskonalou bídu, která tu ze všech koutů zeje…

Hoch také podřimuje, ale přece více bdí než sní, a v tomto polosnění kouzlí mu mladistvá bujná obraznost fantastické přeludy štěstí a blaha…

Zdá se mu, jako by se byl octnul ve velkém čarokrásném městě, kde každý dům je palác z mramoru, kde každý člověk šatí se v hedbáví a damašek, kde nikdo nechodí pěšky, nýbrž každý jezdí v zlatém kočáře, čtyřmi nebo šesti sněhobílými koni taženém, kde nevědí, co je zima, hlad a žízeň, kde je každý syt, spokojen, blažen…

V tom zařvala venku vichřice jako na smrt poraněná lítá saň v pohádce, až chatrč ve svých chatrných základech se zachvěla. Tatík se probouzí a matka vstává.

Hoch, vyrušen z dřímoty, vidí oba a naslouchá chvíli úpěnlivému kvílení větru, jenž venku před chatrčí o hráz naráží a v temném hukotu vždy více usíná, až rozhostí se na chvíli v bídné jizbě skoro hrobové ticho… I slyší šeptati matku a vidí otce, jak přikyvuje, a posléze slyší tato slova otcova:

„Pravda! Co s hochem? V té bídě nelze na nic pomyslit – musí do světa – musí!“

Hoch leží, ani se nehýbaje, až pak opětné náhlé zařvaní vichřice přehlušuje další hovor rodičů…

A třetího nebo čtvrtého dne po té bouřlivé noci stojí časně z rána na hrázi u rybníka, rozhlížeje se naposledy po rodné vísce a jejím okolí. Má na zádech raneček s bochníkem černého chleba, v ruce hůl a v očích slzy…

Zasněžená krajina dívá se na něj tak smutně, jako by se loučila s člověkem jdoucím jisté smrti vstříc.

Kam oko dohledne, nikde živé duše; jen hejno vrabců poskakuje před nedalekou stodolou a přes rybník letí mlčky, pomalu a těžkopádně osamělá vrána jako chmurná myšlenka, vyhupující se z šera polosnění…

Hoch stojí však jen několik okamžiků; nehrubě teplý záplatovaný šat nedovoluje v kruté zimě déle postáti. Musí dál…

I hnul se po hrázi, pak zabočil k lesu.

Na cestě ještě několikráte se obrátil, a teprve, když se byl octnul na vozové cestě v lese, odkud nebylo již rodné vísky viděti, více se neohlíží a chvátá dále…

I vidí dále, jak po dvou dnech vyhupují se před jeho zrakem z ranní mlhy temné obrysy Prahy, cítí, jak mu srdce nepokojně bije, slyší hluk a šum, jakého v životě svém nebyl nikdy slyšel, a vcházeje temnou, nevlídnou branou do města, cítí se býti mezi těmi cizími tvářemi, jež potkává, opuštěným, nešťastným…

Ale palčivý mráz žene jej dále z ulice do ulice.

Neví, kde je; neví, kam jde; neví a netuší, co jej očekává, neví a netuší, co asi počne… Bochník chleba byl už den předtím zmizel z rance a v kapse není než několik krejcarů, jež byla matka podstrčila, aby otec nevěděl…

Tak bloudil hodinu, dvě i tři z ulice do ulice – bez plánu a beze cíle, bez myšlenky a skoro bez citu a jenom občas se mu zdá, jakoby nevýslovná sklíčenost a trpkost naplňovala jeho duši.

Ani nechápe, jak to možné, že nadešel večer.

Sníh chumelí se už po několik hodin, aniž by zastavil bezděčnou promenádu hochovu z ulice do ulice.

Nesčetná světla, jež vidí rozžehati, množící se davy lidu v hlavních třídách, více méně skvěle osvětlené, mnohdy však přímo oslňující výstavky nejrůznějšího, nikdy nevídaného zboží, hostince a kavárny, slovem všecek ten zimní večerní vír v pražských ulicích působil na hocha, jako když hustá mlha zahaluje před člověkem cíl jeho cesty a občasná závrať svádí jej i ze stezky, kterou ještě aspoň několik kroků před sebou vidí a která jedině vede k cíli…

Posléze se přece zastavil.

Vřeštivé zvuky hudby, vycházející z nehrubě jasně osvětleného průjezdu, zastavily matný jeho krok.

Naslouchaje fanfáře, která právě zazněla, dívá se zvědavě do průjezdu, kde hemží se množství lidu. Neví, ba ani netuší, co to znamená – doba masopustní byla mu až dosud ještě úplně lhostejná, ba ani nevěděl, že chýlí se právě ku konci… Ale přece se dívá…

Náhle cítí, že jej cosi prudce rejplo do žeber, a slyší za sebou rozpustilý soprán:

„Co tu zevluješ, selský hřbete?“

První to oslovení, kterýmž byl v král…