„Má vesna už se nachýlila, vím dobře, co to znamená: ta ústa, jež mě políbila, jsou studená a kamenná.“ / Tyto verše se nesly nad širou rovinou a Swallow, můj krásný mustang, stříhal malýma ušima, radostně odfrkával a půvabně zvedal drobná kopyta jako k menuetu. / Proč moje ústa zpívala právě tuto píseň, kterou jsem slyšel naposledy asi před třemi měsíci v Cincinnati od skupiny / Tyroláků, nevím. Mne ještě žádná ústa nepolíbila a moje vesna mohla tedy tep…

Více
  • 13. 5. 2023

Jsem syn tkalců chudých jako kostelní myš. Považovali mě za nadaného. Přáli si, abych studoval. Ale na gymnázium a univerzitu neměli dost prostředků. A tak moji rodiče a sourozenci dlouhá léta hladověli a strádali, abych mohl chodit do semináře a stát se učitelem. Stal jsem se jím, ale byl jsem i potom tak chudý, že jsem neměl ani ty nejlacinější kapesní hodinky, podle nichž bych vedl vyučování. / Učil jsem na tovární škole a bydlel jsem v jednom po…

Více
  • 13. 5. 2023

Přivítali nás děti, několik psů a starý, důstojný Arab, který byl otcem jednoho z mých průvodců. / „Dovol, abych tě zavedl k šejkovi,“ pravil mi jeho syn. / Na cestě se k nám připojilo několik mužů, zůstávali však skromně za námi a neobtěžovali mě žádnými otázkami. Jejich pohledy se obdivně upíraly na mého koně. Nešli jsme daleko. Zastavili jsme před prostornou chýší, která byla postavena z vrbových kmenů, pokryta bambusem a uvnitř vyložena rohožemi. K…

Více
  • 13. 5. 2023

Jeli pořád na jih, podél úpatí horského pásma vlevo od prohlubně někdejšího jezera. / „Ví už můj rudý bratr, jak osvobodíme ta dva zajaté lovce?“ zeptal se Old Shatterhand. / „ Vinnetou o tom nemusí přemýšlet,“ odpověděl náčelník Apačů. „Vrátí se k Šošonům a zajatce jim vezme. Hadí Indiáni už mnohokrát prokázali, že nemají v hlavě mozek.“ / „To je pravda,“ přikývl Old Shatterhand. Hned pochopil, co má Vinnetou na mysli. „Ani jeden z nich nepomyslel na to,…

Více
  • 13. 5. 2023

Víš, milý čtenáři, co znamená slovo greenhorn? Pro toho, koho bys tím slovem nazval, to je nejvýš neuctivé a ponižující označení. / Greenhorn je prostě zelenáč, člověk v zemi nový a nezkušený, který si musí dávat mimořádně dobrý pozor, aby nějakým nedopatřením někde nenarazil. / Greenhorn je člověk, kterého nenapadne vstát ze židle, když se chce posadit dáma; který pozdraví dřív pána domu, než složí poklonu jeho manželce a slečně dceři; který při nabíj…

Více
  • 13. 5. 2023

Dne 28. února 1955 přišla zpráva, že osm členů posádky torpédoborce Caldas, plavidla kolumbijského válečného loďstva, spadlo následkem bouře v Karibském moři do vody a jsou pohřešováni. Loď plula z Mobile ve Spojených státech, kde se předtím podrobila opravám, do kolumbijského přístavu Cartagena, kam bez zpoždění dorazila dvě hodiny po neštěstí. Po trosečnících bylo neprodleně zahájeno pátrání ve spolupráci s americkými silami v Panamském průplav…

Více
  • 13. 5. 2023

„… Ale Silvestra, tvá Silvestra, nu, řekni sám, to je aspoň děvče, co? Pravý poklad! Člověku se zastavuje srdce, když ji vidí jít, dýchat, smát se, tak je rozkošná! A její kulaté paže, když pere prádlo a při tom pohodí hlavou dozadu a střese vlasy! Anděl z ráje!“ / Mario před ním stál s hlavou vystrčenou kupředu a upřeně na něho hleděl. Zapomněl, jak se zdá, na obecenstvo i na své postavení. Červené skvrny u jeho očí se rozšířily a vypadaly jako n…

Více
  • 13. 5. 2023

Za ními bylo as dvanáct jezdců po městsku oblečených, přílbice a náprsníky měli z blýskavého ocele. Všickni drželi meče vytasené, které však při spatření Stivína do pošev vráželi. Uprostřed nich vynikaly dvě vysoké postavy, jež mezi ostatními na první pohled znamenitě se dělíce, pozornost budily. První, na krásném broni, byl asi třicetiletý, štíhlý; kaštanové, dlouhé, dolem zakroužené vlasy padaly kolem vysokého čela, které, spolu s ními, červená…

Více
  • 13. 5. 2023

Když si vazoun Jim Belden troufl pronést na první pohled neškodné tvrzení, že svrchní led je „ňákej divnej“, nenapadlo ho ani ve snu, k čemu to povede. Nenapadlo to ani Lona McFanea, když tvrdil, že spodní led je věc ještě divnější; ani Bettlese, který s tím okamžitě vyslovil nesouhlas a prohlásil, že samotná existence něčeho takového je nesmysl. / „A to mi povídáš zrovna ty,“ křičel Lon, „po všech těch letech, cos prožil v týhle zemi! Kolikrátpak j…

Více
  • 13. 5. 2023

Arnošta jsem poprvé spatřila přesně před dvěma lety, jedenácti měsíci, třemi týdny a čtyřmi dny. Seděly jsme s Tanou na betonových dlaždičkách rozpálených červencovým sluncem a šlapky si máchaly v chladné, silně chlorované vodě bazénu. Ještě teď si přesně vybavuji tu dráždivou štiplavou vůni, když někdo postříkal vodou zaprášené dlaždice sálající horkem. / Bylo nám dobře. Upíjely jsme z papírových kalíšků zteplalé pivo a skoro nevnímaly monotónní vř…

Více
  • 13. 5. 2023

Zřejmě to bude znít poněkud podezřele, ale skutečně až dnes ráno jsem si uvědomila, že v posledních pěti týdnech trávím pozorováním stropu ložnice průměrně deset až dvanáct hodin denně. A to podotýkám, že nespávám v katedrále svatého Víta! Zde se tedy přímo nabízí otázka: Co na tom stropě proboha vidím?! Abych byla upřímná, nic zvláštního. Několik prasklinek, zpuchřelých bublinek v omítce a v rohu u okna žlutý flek ve tvaru podkovy. Musí tam být …

Více
  • 13. 5. 2023

/ Maurizio se na okamžik odmlčí, pohlédne na přítomné a potom se nevysvětlitelně zahledí na mne. Říkám nevysvětlitelně, protože pohnutku toho bezvýrazného, neslaného, nemastného apatického pohledu nechápu.Přesně tak se dívají postavy na obrazech v muzeu. Jsem zuřivý, zmatený, sklíčený, ale Maurizio jako by si to neuvědomoval, protože není »živý«, ale »namalovaný«. Po chvíli ticha pokračuje: »Vyložím vám, co se stalo. …

Více
  • 13. 5. 2023

Tvrzení, že člověk je nejušlechtilejší stvoření na světě, si lze vysvětlit tím, že mu to žádné jiné stvoření nevyvrátilo. (G.Ch.Lichtenberg) /   / „Ty nemáš vodičku, viď, Garičku,“ řekla Alžběta Pokorná a s námahou se sehnula k plechové misce svého devět let starého kokršpaněla. Byla přesvědčená o tom, že jí rozumí. Dokonce mnohem lépe než většina lidí, které znala. Ani s Marií už to není takové jako dřív. Ta její skleróza! Včera přišla do kavárny…

Více
  • 13. 5. 2023

„Mildo, ty znáš Simonu Monyovou?“ zeptala se mě manželka jednoho večera. Velkoryse jsem přešel oslovení Mildo, jež bytostně nesnáším, a rychle uvažoval, která z mých bývalek se jmenovala Simona Kdovíjak. / „Neznám,“ řekl jsem s jistotou. Byla tam Věra, Lenka a Šárka. Šárka především. Simona ovšem žádná. „A to má být jako kdo?“ zvědavost mi nedala. / „Přece ta spisovatelka…“ zavrtěla hlavou Jolana a znovu se ponořila do knihy. / „Tak tu teda neznám stopr…

Více
  • 13. 5. 2023

Poslední pacientkou toho dne (přesněji TOHO dne) byla Vilma Šedová. Pohledná, subtilní třicátnice, trpící komplexy méněcennosti, všudypřítomným strachem a úzkostmi, depresemi a rovněž mírnou agorafóbií. Měl jsem ji už tehdy docela rád a objednával ji takřka pravidelně na závěr ordinačních hodin. Ne snad z důvodu to nejlepší na konec, tolik rád jsem ji zase neměl, ale čistě prozaicky proto, že potřebovala pro svoje vyprávění mnohem více času, než …

Více
  • 13. 5. 2023