Národní báchorky a pověsti II

O BÍLÉM HADU

Chudá selka šla do lesa na stlaní. Hrabe, hrabe, a tu vidí najednou do kola stočeného bílého hada; i mohla ho snadno zabít, ale ona by to byla pro celý svět neudělala, vždyť to byl bílý had a ten přináší štěstí. Vzala tedy košinku^[1], položila ji až k němu samému a myslila si, kdyby bylo možná, že by ho hráběmi do koše smýkla a s sebou domů odnesla. A hle, ono se to jak náleží podařilo; had vklouzl do koše a do stlaní se zahrabal. S radostí nesla ho selka domů, a sotva do dveří vkročila, vypravovala muži, že si přináší štěstí. Muž vzal čistou košinku, položil vedle ní podušku a potom hada ze stlaní vyndal, na podušku položil a postavil na pec. Od každého jídla, co na stůl přišlo, dostal také had na misku a oba se o nalezence starali jako o vlastní dítě, jež ale neměli. Co byl v domě, šlo jim také opravdu všecko dle vůle, a brzy si z nouze pomohli.

Již měli hada pět let, tu se jednoho dne ozve při snídaní s pece hlas: „Táto, když jste si mě vzal na starost, tak mě musíte také oženit.“

„Nu, pro mne, já tě ožením,“ odpověděl sedlák, který si pomyslil, že to hadův hlas. „Ale kteroupak bys rád?“

„Žádnou jinou než Bělu, dceru knížete,“ odpověděl had, „jen tam hned jděte a namluvte mi ji.“

Sedlák se po snídaní ustrojil do svátečních šatů a šel namlouvat nevěstu pro hada.

„Ale muži,“ řekla venku selka, „kněžna si ho nebude chtít vzít.“

„Ať dělá, co chce, já mu to po vůli udělat musím, sice by se nám pomstil,” řekl sedlák a ubíral se bez dalších řečí k městu, kde přebýval kníže, jehož dcera byla krásná Běla.

Když přišel do zámku, dal se u knížete ohlásit a v malém okamžení byl veden od služebníka do velké síně, kde seděl kníže, jeho choť a krásná Běla, jejich dceruška. Sedlák se knížeti poklonil a beze všeho ostýchání poselství vyřídil.

Kníže se zamyslil, kněžna se lekla, ale Běla, která u okna seděla a předla (tenkráte přádávaly ještě i knížecí dcery), zasmála se a řekla: „Vyřiď tvému synu, bílému hadu, že si ho vezmu, když přijede na svatbu po zlaté silnici, na granátovém voze se stříbrnými koly a s diamantovými zákolníky. Zapřaženo musí být čtvero bílých koní s perlovým náčiním. Když tak přijede, bude svatba.“

Sedlák si myslil, že to syn jeho nedokáže, než poděkoval knížecí dceři za odpověď a šel domů.

Přijda do sednice, řekl hadu, co mu Běla odpověděla.

„Děkuju ti, tatíčku, za vyřízenou,“ pravil had, „ráno se s mamičkou ustrojte, pojedem na oddavky.“

Sedlák maje pevnou důvěru v slova hadova, opravdu se na ráno přichystal. Sotva Pánbůh den dal, vstala selka a chystala snídaní. Po snídaní, když se ustrojili, zaslechnou řechtot koní, a když vykouknou okénkem ven, vidí na dvoře granátový vůz se stříbrnými koly a s diamantovými zákolníky, zapřaženo je čtvero bílých koní jak labutí s perlovým náčiním. Všecko bylo tak krásné a tak se to lesklo, až oči pocházely. Sedlák vzal hada s košem, a když vyšli na dvůr, chtěla selka dozadu na vůz vlézt, protože byl vnitřek samé zlaté polštáře. Ale had povídal: „Mamičko, kampak myslíte? Sedněte si jen na ty polštáře a mne položte vedle sebe. Tatíček nás poveze.“

Tu teprv selka poslechla a na pěkné podušky sedla, položíc hada s košem vedle sebe. Sedlák vylezl na kozlík, vzal do ruky vodidla, a již jeli. Za dvorem se začala zlatá silnice a po takové šlo to až do zámku. Běla se dívala oknem, a když viděla, že jede had opravdu po zlaté silnici na granátovém voze, musila se strojit do svatebních šatů. Matka plakala, otec jí lál, že však tomu chtěla, musela mlčet. Ženich přijel, přijeli hosté a svatba se slavila v zeleném háji. Pili, jedli, byli veselí, jen nevěsta plakala a ženich tiše ležel na bílých poduškách. Přišla noc, nevěsta musela jít do svatební komory s ženichem spat. Zahrabala se do kyprých podušek a pokryvku stáhla strachem a hrůzou až přes hlavu.

Tu prosí ženich: „Bělinko, prosím tě, obrať se ke mně!“ Hlas jeho byl tak měkký, lahodný a pohnutlivý, že Běla jinak nemohla než pokrývku s očí stáhnout a k hadu se obrátit. Ten prosí zase: „Bělinko moje, prosím tě, obejmi mne!“

Běla se třásla, ale obejmula ho.

Tu prosí po třetí: „Bělinko, ženo drahá, polib mne!“ S hrůzou zamhouřila Běla oči a políbila hada. V tom okamžení cítí se v náručí, a když oči otevře, potká se oko její s láskyplným zrakem krásného muže.

Ráno, když se mladí manželé probudili, chtěl muž hadí kůži zase na sebe oblékat, ale Běla ho prosila, aby to nečinil a s ní raději v své postavě mezi hosti šel a rodičům se ukázal.

Odpověděl jí na to muž: „Vidíš, Bělo, já jsem okouzlen, a kdybych tu hadí kůži na sobě neměl a ona se mi někde ztratila, musel bych v tom okamžení od tebe pryč, a ty bys byla od té chvíle nesmírnými bolestmi trápena, a snad bychom se do smrti více neshledali. Proto si toho ani nežádej, chceš-li se mnou ještě déle žíti.“

„Nestarej se, srdce moje, já tu kůži někam schovám, kde ji žádný nenajde a odkud se neztratí. Jen ji, prosím tě, na sebe neber.“

Mladý muž miloval svou Bělu z celé duše své; nechal se tedy lehko přemluvit a hadí kůži jí odevzdal. Běla ji dala zatím pod podušku a honem se ustrojila, nemohouc se dočkat, co řeknou rodiče a hosté, až si přivede tak hezkého muže.

Právě seděli všickni u stolu, kníže s kněžnou, sedlák se selkou, a jen nahoře bylo místo ponecháno pro nevěstu a pro ženicha. Tu se dvéře otevrou a do nich vkročí Běla s mužem krásným, že mu nebylo daleko široko roveň. Kníže a kněžna ho líbali a sedlák i selka mu tiskli ruce, pravíce mezi sebou: „My věděli, že si na něm štěstí dochováme.“ Nyní byli svatebníci teprv hodně veselí, jenže to dlouho netrvalo. Najednou cítí Běla horké políbení na levém líčku, slyší bolný vzdech a ženich byl ten tam. Žádný nevěděl, co se to stalo, a každý zůstal na svém místě sedět jako omráčený. Jediná nevěsta tušila, co se stalo, vyskočila, běžela do komory, prohledala postel, ale kůže se ztratila a nebyla nikde k nalezení. Tu teprv si Běla vlasy s hlavy trhala, naříkala a bědovala, že je příčinou svého neštěstí. K tomu cítila v srdci takovou bolest, takovou ouzkost, že z …