Pohorská vesnice

VIII

Odpoledne dávala vrchnost mladé chase v zámku ve velké síni hody, čili jak v městě říkali „banket“^[71]. – Všeho bylo dost, jídla, pití i muziky, a sice té, podle níž se všem nohy „v kolečku“ přece jen nejlépe točily, – dudy a housle. Chasa byla svátečně oděna, chlapci v čistých bílých punčochách, střevíce s přeskami vyleštěné, každý jako by ho ze škatulky vytáhl, a děvčata při nich jako labutě. – Ačkoliv se nemuseli v zámku ostýchati, přece každý dobře cítil, že není u Vávry v hospodě. Všickni byli veselí, ale žádný rozpustilý. – Po jídle stoly se odnesly, děti odešly domů s výsluhami a začal tanec, k němuž se pak i mladí hospodáři a hospodyně scházeli.

Když Petr odpoledne pro Pavla se stavil řka mu, že Dorla již nahoře i Józa, nechtěl jít, že prý co by komu překážel a se tam blýskal a že musí beztoho na hlídku; ale když Petr se hněval, a že je na hlídku ještě dost času, řekl, začal se přece strojit, a sice s neobyčejnou mu úpravností. Petr se v duchu smál, ale neřekl nic; matka ale si to libovala, že prý se z toho chlapce přece dělá člověk.

Šli tedy, ale Pavel ustavičně jako s nechutí, a přece ho to mocně tam táhlo. – Když přišli, ještě chasa u stolu seděla, chlapci hned okolo nich, museli zasednout mezi ně, což se Pavlovi pranic nelíbilo, byl by raději vedle Dorly seděl. Dívky pohlížely po něm, že je tak vystrojen, a Dorla se usmála. – Když bylo po jídle, děti, jak již podotknuto, ze síně odešly, stoly se odnesly a houslista už na skočnou si chystal; přikročil Pavel k Dorle, chtěl s ní mluvit, chtěl se jí ptát, co se jí pěkného snilo; ale nemohl se nijak k slovu dostat. – Tu vešli z vedlejších pokojů do síně hrabě, Jelenka, hraběnka, pan farář, učitel, správec i doktor, a dudák spustil k tanci. – Pavel už chtěl Dorlu vzít za ruku; vtom jej ale Petr šťouchl šeptaje: „Vezmi slečnu, musíme jí dáť přednosť.“

„Haby se mi vysmíla?“ řekl Pavel.

„Jen jdi, což jsi horší než jiný? Nedej se zahanbiť před druhými; chutě!“ – A Pavel vezma do ruky šátek, popošel k slečně a prosil, jestli by jí libo nebylo s ním do kola. Slečna se usmála, podala mu ruku, a on sotva si troufaje dotknouti se jí, pustil se v kolo. – Hrabě ale vzal Dorlu za ruku a tančil za nimi; ostatní pak čekali, dávajíce jim přednost. – Dorle tváře hořely a oči svítily, byla by slečně ruce zulíbala; ale pod Pavlem zem hořela, když viděl vedle sebe hraběte s Dorlou se točit a její veselost pozoroval. Myslil, že je tak blažena po ruce hraběte. – Potančil, poděkoval se, a rychle vmíchav se mezi chlapce, ze síně se vykradl.

„Vidíme toho Pavla, co on si trúfá!“ prohodil Ondra rozzloben. „Šak kdyby slečna vědíly, jaký to člověk, nešly by jistě s ním.“

Petr si nevšiml, že se Pavel ztratil, potancoval se slečnou a s Dorlou, a teprv když ona se ho ptala, kam se Pavel poděl, ohlížel se po něm a právě chtěl za ním jít, když doktor z vedlejšího pokoje, kam vrchnost zase odešla, nechajíc chase volnost, na něho kýval.

„Kterýpak je to ten tvůj pacient?“ ptal se žertovně.

Petr se zapáli…