Hrad Svícen

HRAD SVÍCEN

Den je jako kytka. Nakasaný, našňořený, čerstvě umytý…

A kór zde u řeky: jak by se na sebe věčně jen díval do zrcátka – a sám sobě se líbil. Voda v řece jde si zlehka, šplouchá, šumí, skoro utíká… zato mladý chasník, co k ní spěchá z polí, kulhá v jednom kuse, kolíbá se v chůzi… jak by chůze bolest, jak by šetřil nohu.

Přívoz je kousek.

„Héééj… kmotříčku!“ volá mládenec.

A v keřích u břehu se nahlas rozesměje žena:

„Kmotříčků je málo!

Skoro žádný nejsou!“

Chasník k ní klopýtá nizounkým rákosím.

„A vy mě, kmotra, na druhou stranu převezete?“

Žena má šátek přehluboko do tváře, sotva jí dohlédnouti oči. A mluví křiklavě. A křiklavě se směje.

„Koukám na tu kytku bezu!

Jestli sklouzne po jezu…

Možná, že tě nepřevezu!

Možná, že tě převezu!“

Má vlasy pod šátkem bílé jako len.

„Mluvíte jako kniha. V samých veršíčkách.“

„V knížkách listů jako v sadě.

Všecky pěkně pohromadě!“

volá převoznice. A plují napříč řekou, pontónek si vrže – voda pod ním trochu hučí, trochu bubnuje… plyne do ztracena.

„Do světa se ženeš – nožičku bolavou!

Že se ti chce?“

ohlíží se žena.

„Svatá pravda, teta.

Běhal jsem jako vítr… Teď jsem šmajda. Mladej chromej. Janek Kulhánek!“

Převoznice hledí po vodě – a jak by překřikovala vítr:

„Noci teplý –

rána chladná…

Lepší jedna křivá –

nežli vůbec žádná!“

„To jo. To ti vojanští páni taky říkali. Abych byl rád, že jsem o ni nepřišel…,“

kývá mládenec.

„Léčili mě rok. Možná dva. Zpočátku jsem sotva lezl. Dobrýnebe, ještě že ty vojny vzal už čert! Že je tomu konec. I té rejtařiny – kterou jsem měl tak rád.“

Převoznice je náhle tichá jako pěna. Jako by ani neposlouchala. Civí přes řeku někam do daleka… veslem sem tam píchne do vody, snad o tom ani neví. A vtom začne potichounku zpívat:

„Co to za mrak nad lučinkou,

celou zelenou?

To jsou rejtárkové –

šavle zbrusu nové –

k boji se ženou…“

Janek Kulhánek se možná trochu usmál, možná zamračil – promluví teprv po nějaké chvíli.

„Však i proto jsem tady.

Já mohl, kmotra, tenkrát přijít, o život! Namouduši. Nebýt kluka, co mě zachránil. Táh mě z bojiště na zádech zpátky do tábora.“

Převoznice se rozesměje, jak by náhle bez rozumu.

„Jedni: zaplaťpámbu.

Druzí: vemjeďas!

A ti třetí tahaj kočku za vocas!“

Smích se rozlehl po vodě – odrazil se nazpět od blízkého lesa. A Janek počká, až té ozvěny je konec… a dál si vede svou:

„Byl to takovej rejtar nerejtar.

Odmítl vzít zbraň, víte? Tak sloužil u rejtarů jako posluha. Kočíroval povozy. Ošetřoval raněný.

Neměl jméno.

Ale říkali mu Svícínek.“

Převoznice se jíkle uchichtne.

„Svícínek?“ a hrozí zaťatou pěstičkou někomu v akátech. Asi ptákům.

„Jo. Takovej blonďáček, vlasy jako ječmen,“ usměje se Kulhánek.

A převoznice rejduje blíž a blíž ke břehu a drmolí si veršíček:

„Vlasy jako ječmen,

oči pomněnkový.

Kdo ví, kde mu konec?

Kdoví, kdoví, kdoví…“

Janek si přitáh kabát, protože od bříz táhle zavanulo:

„Chtěl bych ho najít. Za každou cenu.

Aspoň mu poděkovat…“

A ohlédne se po stříbrn…