Národní báchorky a pověsti I

VODNÍ PANÍ

V jedné zemi panoval král, který byl nesmírně bohatý. Zlatem a stříbrem byly stěny a podlahy v královských komnatách vykládány, po hedvábí a damašku se chodilo, a když se král se svou krásnou manželkou po zahradě procházel, nemohl nikdo pro lesk drahých kamenů, jimiž roucha jejich ozdobena byla, očí k nim povznésti. Již několik let žil se svou manželkou velmi spokojeně, jen to jediné srdce jeho trápilo, že žádných dětí neměl.

Jednoho dne seděli spolu v zahradě, tu přijde služebník ku králi a oznamuje, že připloul koráb z cizích zemí, jehož ředitel žádá s králem mluviti. I odešel hned král do zámku a cizince zavolati dal; tento přijda poklonil se, políbil zlatem protkané roucho a pak vyřídil prosbu svého pána, kterýž byl králův nejmilejší přítel a snažně prosil, by mu přispěl ku pomoci proti nepřátelům, kteří ho ze všech stran obkličují a jimž se ubrániti nelze. Nemoha král prosbu tu oslyšeti, řekl ředitelovi, by u dvora počkal, až svůj lid sebere a koráby spořádá. Nato mu byla vykázána skvostná komnata k pohovení a dáno jídla a pití veliká hojnost.

Král rozeslal posly po celé zemi, aby svolali všecky mladé a silné muže k jeho dvoru. Královna však, když o tom uslyšela, plakala a naříkala hořce, přehořce. Za několik dní, když se lid shromáždil a všecko k odplutí přichystáno bylo, dal král pro všechen lid velkou hostinu přistrojiti. Nejdříve obětovalo se bohům (nebo tenkráte nebylo ještě křesťanů), pak se jedlo, pilo a zpívalo. Když bylo po hodování, vybral si král ty nejstatnější, ostatní ale obdarované poslal domů. Nato odevzdal řízení země své manželce, a rozžehnav se s ní, odplul se vším zástupem.

Královně bylo ouzko v těch nádherných komnatách. Dala si tedy vystavět malé obydlí nedaleko břehu, kde manžela očekávat chtěla. Několik dní po jeho odchodu procházela se po zahradě, až pak umdlena sedla pod košatý strom a usnula. Tu se jí zdálo, že stojí před ní paní vysoké postavy, smutné, bledé, ale nadmíru sličné tváře. Tělo přikrýval zelenavě průhledný šat a od hlavy až k patě vlál bílý závoj, celý perlami posetý. Ulekla se královna této nadpozemské bytosti. Ta se ale k ní sklonila a hlasem jemným promluvila: „Nelekej se mne, královno, já přicházím, bych tě potěšila. Jsem vodní paní a příbuzná tvého rodu. Vím, že si přeješ, abys jen jedinké dítě měla; protož poslyš, co pravím. Až se probudíš, spatříš nad sebou na stromě jablko; to vezmi a sněz, a tvé přání se vyplní. Až budeš míti syna, pak mě opět uhlídáš.“

Zmizela – a královna se probudila. Rychle si mnula oči a koukala na strom, zdali tam osudné jablko uvidí. Viselo jí zrovna nad hlavou, a nad ním ptáček, ten sletěl na větvičku, a jablko upadlo královně na klín. Bylo tak krásné, že by ho malíř pěkněji nebyl vymaloval.

„Věru, tak dobrého a lahodného ovoce jsem jaktěživa neokusila,“ řekla, když jablko snědla.

Nato šla do zámku, ale žádnému ani slova neřekla, neboť si nedůvěřovala, zdali to přece jaké následky míti bude. Než brzy cítila, že vodní paní mluvila pravdu, a v srdci jí za to děkovala. Když vypršel určitý čas, porodila syna. Tu bylo radování po celé zemi; dvořané její chtěli králi o tom hned zprávu dáti, ale královna nechtěla, aby manžela sama překvapit mohla.

Zatím očekávala královna s toužebností návštěvu víly. Večer, když královna usnula, otevřely se dveře a do ložnice vstoupila vodní paní, rozhrnula těžké opony, jimiž královské lože zakryto bylo, a přistoupila k mladé matce.

„Díky tobě!“ zvolala královna, z rukou jí děťátko podávajíc. „Pohleď, jak krásného syna mám.“

Víla vzala ho do náručí, a dlouho truchlivě v tvář mu hledíc, opět ho matce podala a pravila: „Tvoje přání se vyplnilo; nebudeš se však dlouho s děckem těšiti.“

„Cože pravíš?“ ptala se uleknutá královna. „Co se stane s mým dítětem, mám je zase ztratit?“

„Nezoufej a doufej,“ řekla mírně víla. „Osud ti syna časem svým z náručí vyrve. Mnoho neštěstí na něho čeká, ale jedna věc ho ode všeho zlého zachrání a šťastně vrátí se opět k tobě. Na vodě nemá se ničeho báti, tam já budu jeho ochránkyní. Tento prsten,“ přitom sňala s ruky zlatý kroužek s rubínem jako kapka krve a dala ho matce, „zavěs synu na krk, on jej od mnohého zlého uchrání. Dá-li ho ale kdy komu z lásky, stane se onen na místo mne jeho ochráncem. Věz, že ho již jeden z tvého rodu nosil.“

„A kdo?“ ptala se zvědavě královna.

„Neslyšela jsi nikdy o nešťastném strýci tvého manžela?“

„Ach ano, ano; ubožák prý se zamiloval do víly, jížto se potom stal nevěrným; z bázně před ní odploul před dvěma léty do cizích zemí, ale ona prý ho přece ze msty kdesi pod vodou uškrtila.“

„Tomu není tak,“ pravila třesoucím se hlasem vodní paní, „věz, že já jsem ta víla. Nevýslovně jsem jej milovala a on mi též vroucí láskou splácel. Jedno dítě bylo plod naší lásky; můj nemilosrdný osud však mi zbraňuje míti je u sebe, a proto jsem hned po porodu dítě s velkou bolestí otci odevzdati musela. Ale ani on nesměl tu s ním zůstati; a protož odplul do cizí země, by je svobodně vychovávati mohl. Tu se jedné noci strhla bouře a koráb rozkotala. Milenec můj utonul, aniž jsem mu život zachránit mohla. Dítě ale zůstalo na živě, vlny je vyhodily na ostrov, kde je lidé našli a k sobě vzali. Já k němu nyní žádné moci nemám. Tělo mého miláčka leží v mém podzemním palácu mezi samým kvítím. Tak mě láska k tvému rodu víže a pokoje nemám, když někomu z vás neštěstí hrozí. Spojí-li se ale tvá krev s mou, bude tvůj rod navždy šťasten a zůstane dlouho při slavném panování. Potom i já pokoj najdu. Pamatuj si moje slova, ale nikomu je neprozrazuj. Mne více neuhlídáš.“

Dvě slze jako perle padly na tvář dítěte, když je víla posledně na čelo políbila. O mnohé věci chtěla se jí královna ještě ptáti, ona však byla již zmizela. Nevědělať královna, má-li se nad děckem radovati aneb plakati. Než za několik dní se mysl její tak dalece usadila, že se sama těšiti a poněkud i obveseliti mohla.

„Však ona dobrá bytost,“ pravila sama k sobě, „jistě nad ním bdíti bude; vždyť sama řekla, že její pokoj v jeho štěstí záleží.“

Bydlíc s&…