Z Čech až na konec světa

8.

Mladým panicům a jejich sestře Ludmile nebylo ani do příštího večera čekati, aby zvěděli, jak se jejich děd měl ve Francouzích. Strhlať se do druhého dne nedlouho po obědě taková metelice, že pro sypké mraky sněhu, jak je vichřice kolem tvrze rozháněla, nebylo ani val viděti. A tak všecka vladycká rodina sesedla se pěkně ve velké jizbě u krbu; což zbylo starému Šaškovi z Mezihoře, nežli aby rodině své, zvláště svým vnoučatům, ukrátil chvíli vypravováním?

I vypravoval o té francouzské zemi, a především o Bretoňsku, kterým se brali s panem Lvem z Rožmitálu a veškerým jeho poselstvem.

»Je vám to země hornatá, ale na úbočích a v dolinách mají tam pole dost, a co zvláštního, že každé je oploceno neb ohrazeno zdí. Lesů tam také dost, a zvláště pěkných velikých lesů dubových. Čemu jsme se však divili, že tam mají málo vlků, mnohem méně nežli u nás. Ukáže-li se kde vlk, je z toho veliké pobouření, a tu se všichni, kde kdo, seženou, honí ho, až ho ubijí neb uštvou. A chytí-li jej živého, považte, co s ním činí; oběsí jej jako škůdce a zloděje. Sami jsme viděli takového vlčáka již starého, sivého viset u cesty na haluzi starého dubu.«

»Jaký byl čas, když jste tudy putovali?« ptala se Liduška. Děd, jenž pozoroval, že dívence o to běží, bylo-li zima nebo teplo, usmál se a odvětil:

»To již, milá beruško, bylo po zimě, a jaro se krásně otevřelo. Zrovna prvního dne měsíce května dostali jsme se do města, jež slove Nanetum.

Tam jsme několik dní odpočívali po namáhavé cestě. Odtud jsme pak velmi ráno jako po půlnoci jeli podle veliké řeky, až jsme přijeli do jakéhosi města jménem Andegaria, a to město, ležíc nad tou velikou řekou, mělo dvacet dvě věže a jedna byla jako druhá. Odtud to Turon jsme přijeli; tam mají krásný, veliký kostel a v tom nám ukázali hrob sv. Martina, jenž k nám, jak víte, přijíždí na brůně.«

»A přináší tučnou hus!« dodal vesele Václav.

»Ano, synku. V Turonech městě slyšeli jsme drahně o krajanech a těšilo nás velmi. Jeť člověku v cizině nad jiné milo, může-li o vlasti a o svých jen porozprávěti.«

»Byl tam nějaký Čech?«

»V ten čas nebylo tam žádného, ale deset let předtím; a tenkráte jich tam přibylo hrubě mnoho. To bylo, když tam pan Zdeněk Konopišťský s velikým a nádherným komonstvem jel ke králi francouzskému, aby jeho dceru, jež byla nevěstou krále Ladislava, přivezl ve slavném průvodu do našeho Království českého. Mnozí se tam v Turonech na naše poselstvo dobře pamatovali a vzpomínali, jakých pánů ušlechtilých a paní a slečen krásných přijelo pro jejich princeznu, jak byli krásně oděni, jak krásný vůz, co krásných koní a jiných věcí drahých přivezli dceři krále francouzského darem. Ale nejvíce, milé děti, vzpomínali na české vozy, jež pan Zdeněk dal před městem strhnout a řetězy spojit po způsobu Jana Žižky, slavné paměti, a hlídati vojensky lidmi oděnými vše po způsobu husitském, jakoby v táboře nějakém. Na to se Francouzové v houfích chodili dívat.

A tam nám také vypravovali, jaký pak nastal zmatek a zármutek, kdy…