Z Čech až na konec světa

7.

V Londýně jsme se divili hned, jak jsme přijeli, a to tomu, jak nás vítali. Zajeli jsme, jak jsme všichni byli četná družina, do jedné velké hospody. A tu hned hospodská, již starší vdova, přišla s veškerou svou rodinou a vítajíc nás líbala nás všechny, ona i její děti, a bylo jich několik. A to líbání, než nás všechny zulíbala, trvalo drahnou chvíli, až nás mrzelo a nám k smíchu bylo.«

»Proč vás líbali?« ptali se vnukové.

»Toť už jejich mrav; tak jako my na uvítanou ruku podáváme, tak oni líbají. Jako my jsme se jim, tak oni zase nám se divili a nejvíce mně –«

»A proč?« tázala se Liduška, když starý vladyka se odmlčel.

»Našim vlasům se divili, že je dlouhé nosíme.« A tu pohladiv si své bílé, prořídlé, vladyka dodal:

»Byl jsem tenkráte ještě mlád a měl jsem husté, pěkné vlasy. Opravdu pěkné, jak mi i doma říkali. A dlouhé byly a na konci pěkně zkadeřené. Všichni jsme měli dlouhé vlasy, ale já nejdelší. A tomu se divili, neb nebylo zvykem v Englantu nositi dlouhé vlasy. A tak, jak jsem se kde v Londýně na ulici ukázal, běhali vám za mnou a lidé si na mne i na každého Čecha ukazovali, jaké má dlouhé vlasy. A což nejvíce k smíchu bylo, že myslili, že ty vlasy nejsou naše, nýbrž cizí, nějak na hlavu přilepené.«

Chlapci i Liduška se dali do hlasitého smíchu.

»Město Londýn jsme si dobře prohlédli, zvláště jeho krásné a bohaté kostely. Pak nás vedl pan Lev do hradu královského, jenž slul Tower, kde nás přijal král, Eduard se jmenoval. Byl k nám velmi přívjetiv a laskav a pan Lev u něho dobře pochodil. Také jsme byli na královské hostině, kdež jsme viděli mnoho paní hrubě sličných. Ale to se nám na nich nelíbilo, že měly nadobyčej dlouhé šaty, takže je za sebou vlekly. Ale zato se nám při té hostině hudba líbila, šedesát zpěváků zpívalo, což bylo to nejhezčí.

Pak nám dal král ukázat všechen ten svůj hrad, komnaty a síně i veliký svůj poklad, krásné zahrady a obory, v nichž bylo mnoho divných rostlin a také mnoho divé zvěře, až z mouřenínské země. Tu nevídanou zvěř měli v klecích.

Všude nás pěkně přijali a vítali, ale na Brusel a na brabantskou zemi jsme nemohli zapomenout. Tam byli přece jen jiní lidé než ti Engličané, u nichž jsme shledali mnoho falše a neupřímnosti. Proto nás nic nemrzelo, když pan Lev oznámil, že z Londýna odjedeme do Francouz. Tak jsme mířili zpět k moři. Cestou zastavili jsme se v jednom hradě královském nedaleko Londýna, a ten slul Windsor.

Nejvíce se mně líbila veliká, krásná obora u něho, zvěří se jen hemžící. Zvláště mnoho srnčí jsme viděli a také bílé srnky a daňků na sta. V tom hradě na nás čekali páni a rytíři z bratrstva sv. Jiří, kteří byli z rodů v zemi nejpřednějších. Ti zvláště pana Lva s velikými poctami vítali a přijali ho také do svého bratrstva. Když odjížděl, žádali ho, aby se jim podepsal do mšálu v kapli sv. Jiří.

Pan Lev tak učinil a cestou nám směje se vypravoval, jak ti Engličané četli divně jeho jméno české, divně po svém je vyslovujíce, takže dle toho vyslovování pan Lev vlastního jména…