XIX
F.VĚK SE S OTCEM SVÝM ROZEJDE VE ZLÉM
Jednou v červenci odpoledne seděl F. Věk ve své světničce u klavíru. Nástroj byl otevřen, i partesy rozloženy ležely na stojánku, mladý filosof však nehrál. Opíraje se o lenoch židle, díval se, napůl dozadu obrácen, ven jediným svým oknem na cihlové střechy a kousek modrého nebe. Nedbal ani partesů, ani sešitu kolejních poznámek, ležícího vedle na stolku.
Myslil na Paulu. Byla vždycky tak svěží a zdráva, až teď poslední dobou počala si naříkat, že jí není dobře. A nyní docela ulehla. Lékař pravil, že to bude neboje hlavnička, a že panna je v nebezpečenství. Věk jí už dva dni neviděl, ač co den byl nyní u Butteauových. Zastavil se vždy v předním pokoji nebo v kuchyni u paní Butteauové, aby se přeptal, jak je Paule. Byl by nejraději tam kolikráte za den se rozběhl, aby zvěděl, není-li jí hůře. Lekalť se toho, co lékař pravil, že je nemoc na smrt.
Kdykoliv Věk přišel k Butteauovým, dost se přemáhal, aby na něm nebylo znáti žádné úzkosti. Ale paní Butteauová, s níž jen nyní mluvil, dobře poznala, s jakým živým účastenstvím se ptal. Nedivila se tomu. Mělať Věka za hodného mladíka dobrého srdce. A pak byl Pauliným učitelem. Doktor Thám také se tak pokaždé ptal a přiběhl někdy i třikrát za den. Nyní se juž ani netajil, a kdyby i chtěl, tyto časté přeptávky, ta veliká starost, strach o Paulu, které bylo znáti na jeho tváři, pověděly vše.
F. Věk byl ustavičně jako na trní. Nejistota a strach o Paulu ho mučily. Bylo před samými zkouškami, ale na práci neměl ani pomyšlení. Ani ho již hudba netěšila, a kdyby byl mohl, byl by se rád i divadla na ten čas zhostil. Ale nemohl. Zavázal se, že bude v orkestru vypomáhat a někdy i ve sboru. Bylo mu to vhod také z ohledů hmotných. Mnoho za to neplatili, než i tyto menší částky dobře mu sloužily, neboť z domova málo jen dostával a z hodin nebylo mnoho. Od Butteauových nic. Paula ovšem myslila, že její mladý učitel dostává plat náležitě, a paní Butteauová měla opravdu upřímnou vůli mu zaplatit. Ale pokaždé se shrklo tolik neočekávaných vydání, a cizím musila vyhověti. Pan Věk nebyl cizí.
Hledě v zamyšlení ven, byl v duchu u lože Paulina. Viděl ji tam bez vlády, bez jasného vědomí ležící, v horečce…
Tak jí bylo ráno. Kdyby se tam mohl rozběhnout a přeptati se, jak je nyní. Kdyby mohl alespoň na prahu sedět a čekat, až půjde lékař z domu navečer… A tou dobou bude on zpívati v Odběhlci z lásky synovské…
Byl tak zamyšlen, že nedbal ani kroků, které se venku ozvaly. Teprve když se dvéře jeho pokojíku otevřely, obrátil se a ustrnul. Tatínek! Pantáta!… Věk byl jako zkamenělý, ale pak rychle vstal, aby šel otci vstříc.
Než přísná otcova tvář, přísnější ještě jeho zrak ho zarazily, jako by přimrazily.
„Co děláš?“ bylo první, co kupec Věk promluvil. Slova zněla přísně, jako by je soudce pronesl. František poznal ihned, že je zle. A bylo. Starý Věk jal se ho vyslýchati. Věděl všechno. František v duchu žasl a trnul, odkud to ví. O Strádeckém nevěděl, že psal jednou a nedávno zase podruhé. Totiž bratranec jeho, učitel Havránek, na žádost Věkové se ho přeptával, co František dělá.
Chtělať se matka přesvědčiti, dal-li syn co na její slova, polepšil-li se. Odpověď byla pro ni smutná. Plakala nanovo, a to velmi hořce, a samou starostí a uvažováním nespala, až posléze zašla si, bylo v neděli navečer, sama do luk, k černé tůni pod olšemi, kdež ji a dítko pod jejím srdcem, Františka, před léty pánbůh tak zázračně zachránil. Tam klekla na okraj vody pod starými olšemi a modlila se za toho podvečera v tiché samotě vřele, z té duše, aby se pánbůh nad Františkem smiloval, aby mu nedal zahynouti ve zlé společnosti, a jí aby dal dobré a spasitelné vnuknutí.
I šla pak, samý juž večer, nějak potěšena domů, a než došla, rozhodla se, že pantátovi všechno poví. Uznala, že bude tak nejlépe. Jako všichni toho věku, neměla před divadlem žádné vážnosti, herci jí byli lidé hříšní a nemravní, bez pánaboha. Proto se nejvíce děsila, že se František dostal mezi takovou čeládku. Uznávala, že by bylo nejrozumnější, aby František byl ze všeho vytržen, aby byl doma alespoň na nějaký čas. Bála se však zase pantáty, a jak mu to všechno říci.
Ale když se vrátila od černé tůně posilněna modlitbou, byla pevně rozhodnuta. Pantáta meškal u Beránka u korbele piva jako každou neděli. Když přišel domů, zastal panímámu ještě oblečenou, sedící u stolu. Divil se, a ještě více tomu, když na jeho otázku, cože nešla ležet, odpověděla, vykajíc mu po tehdejším obyčeji: „Sedněte, něco vám povím –“
Hlas se jí slabě chvěl, ale řekla to přece nějak jistě.
Té noci manželé Věkovi dlouho bděli. Nakonec se Věková rozplakala, pantáta chodil mlčky po světnici, přes tu chvíli si opakuje:
„Jezus! Jezus! Kdo by si pomyslil! Tohle! Té hanby! Jezus! Jezus!“ A zatínaje zuby drhl si oběma rukama temeno hlavy.
Druhého dne se vypravil na cestu do Prahy. Proč tam vlastně jede, zvěděl jen kmotříček Havránek. Každý jiný myslil, že za obchodem. Pak se to dověděl také František, proč se pantáta tak znenadání v Praze objevil. Syna nepustil ani k slovu, aby se mohl zeptati po matce nebo tak, a hned začal ho vyslýchati.
Mladý filosof nezapíral. Vyznal se ze všeho, pověděl, k čemu má vlastně náklonnost, že by chtěl být regens chori, vůbec muzikant, a všechno jiné že mu je proti mysli. Zpočátku byl velice sklíčen a bál se přísného otce, jehož se vždycky strachoval, již od útlého mládí. Ale čím dále tím více nabýval rozhodnosti. Jednou to říci bylo nutno. A tak byl zcela upřímným. Přiznal se, že zameškal rok, že pěstuje hudbu, že vypomáhá v divadle, že bývá i ve společnosti herců i hereček.
To všecko odpovídal na otázky otcovy. Ale pak mu prudce vpadl do řeči, když otec s opovržením se o té společnosti zmínil, nazývaje ji nehodnou, bezbožnou, ničemnou. F. Věk se všech a zvláště vlasteneckých herců z Boudy zastal, a to tak, že se z toho otec prudce rozhněval. Toho se nenadál, že syn mu bude ještě odmlouvati. Měl to za odmlouvání a ne omlouvání, neboť jeho mínění bylo nezvratné a nik…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.