F. L. Věk: 1. díl

XXVI
SKONČÍ SE DOBŘE, ALE BEZ SVATEB

Toho dne navečer, kterého měl František domů přijeti, Věková v jeho světnici zatopila, aby měl pěkně vyhřáto. Ale netěšila se, nýbrž byla v trapné nejistotě. Ty dny měla pořád takové divné tušení i sny; dnes, když počala v synově světničce poklízeti, všimla si, že tu nejsou jeho housle. Když tím postrašena bedlivěji se počala rozhlížeti, shledala, že to a ono je pryč. František si to vzal patrně s sebou. Kam by se dělo! Ale on těch věcí nepotřeboval. Proto s úzkostí zatápěla, s úzkostí čekala, ozve-li se venku ve tmě zvonec jeho povozu. Čekala s pantátou, naslouchala – nikde nic. Už pantáta usnul, už půlnoc minula, a nikde po synovi ani slechu, ani dechu. Věková zalomila rukama. Než ráno, když se pantáta mrzel, že František nepřijel, že něco asi vyvedl, chlácholila jej, ač byla sama plna úzkosti. Když František nepřijel ani dopoledne, ani odpoledne, říkala si v duchu všecka se třesouc:

„Už to tak je. Že on ujel! Nač by bral housle s sebou?“ Proto však navečer přece zase zatopila; ale když hořící louče do nístěje na podpal strkala, ani na ně pro slzy neviděla. Když ji pantáta pak poslal přiložit, vzdychla a teskně myslila:

„Pro koho topím? Naprázdno. František se tu už nebude ohřívat! Nešťastný hoch! Nešťastné dítě!“

Ale když sestupovala dolů na síň, ozval se venku zvonec, a vtom vcházel František. Chvatně k němu přistoupila, chytla ho a objímala ho volajíc: „Tys přišel! Ty ses navrátil! Buď pánbůh pochválen!“

František se divil, cože matka tak mluví, ví-li snad něco. Starý Věk se dotazoval, proč se o celý den omeškal; když mu syn oznámil, jak pořídil, byl jak náleží spokojen. Dobře to vyvedl, jen v tom ho otec upomenul, když ještě téhož večera účtovali, že má trochu velkou útratu, že musí šetřiti nebo býti na lidi opatrný. Netušil, že něco na řad útraty přidal k tomu, co měl zašetřeno na cestu do Prahy a na první pobyt v Praze, a což všecko dal panu Butteauovi a půjčil paní Butteauové, když jej o malou půjčku „Jen na krátký čas“ prosila, a co dal Paulinu synkovi ve zlatě do vínku. Mladý Věk byl vážný, ač ne zasmušilý. Matka si toho dobře povšimla netušíc, jaký boj syn dobojoval. Ale pak, když vstoupil do své světničky mile prohřáté, když se rozhlédl po okénkách ověšených plátěnými záclonkami jako sníh bílými, po světničce čistě urovnané, vydrhnuté, pěkně poklizené a tak tiché, milo útulné, tu se mu uvolnilo v jejím klidu a vyjasnil líce, když vstoupila matka. Usedla proti němu; hleděl jí do ustarané, milé tváře, do laskavých, dobrých očí.

V ten okamžik cítil, tu že má nejkrásnější náhradu. Ptala se ho starostně na cestu, jak mnoho zkusil, jaká byla pohoda (před otcem o tom nemluvili), a pak se ho pojednou, ale mírně zeptala, měl-li s sebou housle. Začervenal se a přisvědčil. Odtud byl k přiznání jen krůček. Matka mu nadhodila, co tušila, čeho se lekala. A on se vyzpovídal… Vypravoval, co zamýšlel, co se přihodilo v Kralíkách, s kým se tam shledal, kdo ho tam nejvíce zvrátil a přiměl, aby se domů navrátil.

„Pánbůh ho pozdrav!“ děkovala polekaná i rozradovaná Věková. A pak ho těšila, konejšila, slibovala, že pantáta je teď s ním spokojen a teprve bude, že už teď je jinačí a pak že mu nebude v ničem bránit, co ho těší.

„Nakoupíš si knih, co budeš chtít, a muziku budeš moci také provozovat pro své potěšení. Pořídíš si klavír – však on si pantáta dá říci. Budeš si pěkně krátit chvíli a nám budeš dělat radost. Vidíš, pantáta je stonavý. – Pánbůh ti za to požehná a vynahradí ti zas jinak to, cos nám obětoval. No a časem také zapomeneš na tu – a oblíbíš si jiné, hodné děvče. Svobodný nezůstaneš –“

Při těch slovech se však František nějak smutně usmál a zakroutil hlavou –

Osaměv hleděl ven do noci a myslil na pohorské město. Viděl na bídném loži v chudé jizbě Paulu a její dítě, viděl Tháma zachmuřeně před se hledícího. Vtom zdola ozval se zpěv necvičeného, ale příjemného hlasu, trochu již slábnoucího a se třesoucího. To matka, jak se všecko uložilo na lože, přecházela z opatrnosti stavením a zpívala po dávném způsobu starobylou, po dědovi zděděnou: „Kdo ochrany nejvyššího v skrýši jeho požívá –“

František bezděky sepjal ruce a pohlédl k nebesům –

Druhého dne, hned zrána, napsal dva listy. Jeden známému hudebníkovi, oznamuje mu, že do Prahy již nepřijede, že zůstane nadobro doma; objednal si přitom nové noty. Druhý list příteli Hněvkovskému, jemuž podobně napsal a prosil jej, aby mu všecky nové české knížky vždycky obstaral a posílal po starém Šulcovi a aby také vyřídil profesoru Vydrovi úctu nejhlubší a vděčnost, a že na jeho slova nikdy nezapomene, též aby byl jist, že i tu na venkově zůstane pořádným Čechem a že se, jak jen bude s to, vždycky vynasnaží o zvelebení jazyka přirozeného v tomto svém zákoutí a bude proti všeliké lhostejnosti a nedbanlivosti, aby byla jak náleží ututlána.