Bratrstvo II – Mária

XXVIII

Druhého dne po ránu přijel do Rychnavy jízdný houf do dvou set, jejž vedl Mikuláš Lán z Role, s padesátníky, lidmi „dobrými“, Pipou ze Skalné a Kojánkem z Oprošťovic, Moravanem. Rotmistr Lán se na hradě ani nezastavil, sotva že na chvilku rotu ve vsi zarazil, co vzkázal nahoru na hrad veliteli, že za nimi, jízdnými, přitáhne pět houfů pěších a že i sám nejvyšší, Jiskra, přijede. A bez prodlení jeli dále.

Hradský velitel, hned jak to vzkázání uslyšel, chystal se dolů uvítat nejvyššího. Když sjížděl s dvěma z posádky, připadlo mu, jak je dobře, že Talafús jel už napřed, jak by bylo, kdyby teprve dnes s Jiskrou přijel a kdyby se nahoře u té Uherkyně stavil, jako že by se stavil, ta že by mu na Poberu žalovala, a Talafús že by zabouřil a žeť by i na něj, velitele, nejeden hrom se také svezl, dobře, že Talafús už jel; nežli se vrátí, že snad opadne to zhorka nakvašení, ač opadne-li, žeť to Uherkyně, a zlá. Což kdyby chtěla i samému Jiskrovi na Poberu žalovat, žeť proti všemu řádu vojanskému ji tak napadl. I čerta –

Velitel však nechal Uherkyně, když mu studený podzimní vítr pojednou přivanul pronikavé zvuky píšťal a rachot bubnu. To sjel právě dolů do vesnice, do které té chvíle táhl první pěší houf.

Hradský velitel pobídl koně; houf potkal mezi krajními chalupami ježatých doškových střech houf dětvanských střelců v tmavých huňkách, chlapce urostlé, osmahlé, s kečkami přes spánky. Před nimi jel na hnědém koni hejtman Rybníček, šalíř na hlavě, palcát hejtmanský u sedla při pravé ruce.

Zastavil koně, houf táhl dále, co se s rychnavským velitelem pozdravil a jemu řekl, že mají přikázáno pospíchat, že tu ani nezastaví, hned za nimi že táhne houf Václava z Všehovic a za tím Puchomířského z Ojnic, sami Moravané, za těmi Beneš z Kolovrat s houfem, při tom že jede sám nejvyšší, a vzadu, ve zbytném, že jede starý Zelenka a u vozů jízdní Mikše Šilhavého z Koryčan. Podal ruku, bodl koně a doháněl krátkým klusem svůj houf.

Přitáhly, jak je Rybníček hejtman ohlásil, dva pěší houfy pod praporci, skoro sami Moravané, sudličníci, dlouhé sudlice přes rameno; za těmi houf Beneše z Kolovrat Mašťovského, jenž jel v čele v plné zbroji; jen hlavě uvolnil čepicí, kdežto jeho helmici mělo pachole vpředu u sedla svého hnědáčka. Za hejtmanem pištci a bubeník, všichni před pavézníky v kapalínech, s malovanými těžkými štíty, kteříž měli dvojitý žold.

Za tímto vybraným houfem osmahlých, bradatých Čechů a Slováků jel sám nejvyšší, Jiskra, na vysokém bělouši grošovatém, v čepici, ve vysokých škorních, bez brnění; meč mu čouhal zpod teplé šuby lemované drahou kožešinou a u sedla vpředu měl viset hejtmanský klaničník s rukojetí zlatem a stříbrem vykládanou.

S Jiskrou jel pan z Tamfelda, pan Burian, Ješek Údrcký, hejtman, zeman českého rodu, Mikuláš Komorovský, Polák, několik mladých šlechtických bojovníků kolem statného praporečníka, nesoucího Jiskrovu korouhev, na silném koni dlouhé, plavé hřívy; za nimi pachole Jiskrovo a sivý Jiskrův komorník Lapka na hnědáku, dva sluhové jízdní a pacholci, z nichž každý ke svému koni měl připoutaného koně soumarského s nákladem různých kožených vaků.

Když rychnavský velitel přijel a vítal, zarazil Jiskra koně a po něm všichni. Jiskra se zeptal velitele na hrad, opevnění, na posádku i na zásoby, pak, když uslyšel, že je vše, jak náleží, otázal se znenadání na Talafúsa, stavil-li se na hradě.

„Stavil.“

„Na noc?“ Jiskra se usmál.

„Na noc. Za jitra jel zase dál.“

„Což biskup ve vězení. Je zdráv?“

„Ne hrubě.“

„Ať mu nikdo neublíží. Kdyby si přál, opatřiž mu lékaře. Záleží mi na tom biskupu.“

„Neráčíš se na hradě staviti?“

„Ne, pospícháme.“

Hradský velitel to rád slyšel kvůli Márii. Pobera by mohl odskákat. Velitel hleděl spokojeně za Jiskrou a jeho družinou, jak zajíždějí, a chutě počkal ještě na starého Zelenku, hejtmana známého po všech rotách, po všem vojsku, který před lety sloužil doma v Čechách v sirotcích, pak v Polsku a teď léta už Jiskrovi v Uhrách, který mluvil česky, polsky, rusky a míchal všecky ty řeči.

Přijel v bobrové čepici, od větru zardělý, sivých knírů a vlasů, v plášti, na koni z rejza plesnivém, krátký, ramenatý, veda své „verchoviňce“ z karpatských lesů, horáky rusínské, oholené, s kníry, dlouhých vlasů, vysedlých lícních kostí, v tmavých huňkách a v „chodácích“ z volské kože, sudličníky i střelce vytrvalé a udatné, pobožné a silně pověrčivé. Tmavé jich řady houpavě kráčely pod korouhví s obrazem Matky b…