Bratrstvo II – Mária

XLII

Pobera z Lomu nevím kam domů měl pak neklidné dni. Nemohl se dočkat, kdy a jak rozhodne nejvyšší kapitán stran „bitvy“. Byl-li doma ve svém bytě, čekal každou chvíli posla z kanceláře; vrátil-li se z krčmy nebo od roty do své jizby, první bylo, nač se Vaška ptal, přinesl-li posel něco písemného od nejvyššího. Pokaždé zaklel, když uslyšel, že nic, zaklel, nač toho škrábání a hrom do písařů, co času, než to namalují, a pak člověk aby ještě nic nevěděl, aby čtenáře sháněl, a nač nejvyšší to písaření, žeť to ústně mohl vyřídit, že mohl říci: „Dobrá, bijte se, a hned zítra, tady na place.“ Nač to protahování! A kdo bude rozhodovat a všecko řídit, bude-li nejvyšší sám říkat do péra, nebo dal-li to Tamfeldskému nebo Udrckému, nebo Komorovským, tihle asi že budou v soudcích, jistě, ti že budou „právo“, nebo kdo – Koho by Jiskra ustanovil, a jaká dají asi ustanovení, kdy už to bude.

Bitvy se nemohl dočkat, na ni myslil nejvíce, žádnému však, ani svým padesátníkům, se o ní nezmínil ani slovem. Ale pak k nim musil. Bylo navečer nevlídného, březnového dne, když se vrátil z krčmy v plášti zahalen, neboť poprchávalo a s deštěm i mokrý sníh poletoval ve velikých kusích. Na síni svého domu potkal Pobera posla páně.

„Byls u mne?“ vzkřikl rotmistr tuše, že přišla chvíle.

„Čekal jsem, a když jsi nešel –“

„Dej sem,“ a vytrhl mu z rukou složený papír. Dlouhé nohy rotmistrovy zakmitaly se po dřevěných vrzavých schodech, až plášť nad nimi zaplápolal. Pobera nedočkavý vkročil prudce do své jizby a zavolal Vaška.

„Je Hronovský doma?“ chvatně se zeptal, míně Petra z Hronova, svého padesátníka.

„Je, a všichni jsou.“

„Přines světlo!“

Pobera odhodil plášť a čapku; drže lojovou svíčku v dřevěném svícnu v jedné a listinu v druhé ruce, vykročil na chodbu, z té sestoupil kousek dál několik stupňů níž a vešel do prostorné dřevěné jizby, kdysi vybílené a chudě zařízené. Tři postele tam stály, stůl, několik židlí, v koutě truhla. Na ní leželo sedlo, druhé nákladné, stříbrem ozdobené, viselo na stěně, jejíž ozdobou byly zbraň i zbroj Poberových padesátníků, brněné košile, helmy, meče, Březákův kabát z losí kůže i krásné koňské prsosiny a drahá ohlávka ozdobená kováním, jež pobleskovalo v zarudlém svitu bukové louče, planoucí v dřevěném svícnu opodál stolu.

Padesátníci už nepomyslili na procházku. Bradatý Petr z hronovské tvrze ležel roztažený na posteli dosud ve škorních a v kožených nohavicích, ale bez kabátce; ramenatý, vlasatý Březák z Bělé, osmahlý, seděl v nepřepásané sukni u stolu proti delšímu a hubenějšímu Jírovi Dlouhému z Lomnice, lysého čela, rovněž do temna opálenému. Byl také v uvolněné sukni, ale bez škorní, v divných střevících, a hádal se právě s Březákem cosi o Polsko či o Litvu, že Březák tam zubra nezabil, jak se zase chlubil.

Jíra sebou potrhoval, až dlouhý jeho stín nad klidnějším stínem Březákovým poskakoval, ale ztišil se naráz, když vstoupil Pobera. Padesátníci byli překvapeni, cože rotmistr chce, co nese.

„Je-li tu Petr!“ zvolal Pobera hned u dveří. „Petře!“

Zeman z Hronova usedl na posteli.

„Pojď, přečti mně to,“ žádal i kázal Pobera; postaviv svíčku na stůl, přisedl k oběma padesátníkům.

„Tuhle to,“ podával složený papír Petru z Hronova, jenž přistoupil. „Sedni a čti.“

Petr se posadil, vzal papír do rukou, obracel ho, prohlížel. Oba padesátníci zvědavě hleděli na něj; rotmistr předychtivě, nedočkavě. V jizbě se ztišilo.

Petr z Hronova obrátil oči od papíru na Poberu a řekl vážně:

„Ta řezaná cedule je tobě.“

„Tolik já také vím, ale co v tom je, to máš přečíst.“

Bradatý, poloodstrojený padesátník nahlédl do papíru na řádky hustého písma, pak začal a četl, ač ne tuze hbitě:

„Cedule a zápis u věci níže vypsané mezi statečnými a urozenými Janem Talafúsem z Ostrova na Rychnavě ze strany jedné a Janem Poberou z Lomu nevím kam domů z druhé strany, tak jakožto kdož čísti bude, každému z písma níže napsaného šíře zjevno bude.

Jakož jsou přede mnou vystoupili statečný a urozený Jan Talafús z Ostrova na Rychnavě strany jedné a statečný a urozený Jan Pobera z Lomu nevím kam domů strany druhé a z té pře a různice, která se jest stočila mezi nimi, prosili jsou mne, abych jim dvoru svého popřál a dovolil. Slyše jejich žádost obapolnou, dovolil jsem jim dvoru svého a ustanovil jsem a přikazuji, že se každý z nich má zachovat při té bitvě, co se zbroje, zbraně, koní, místa, dne i hodiny dotýče, dle toho, jakož jest na této řezané ceduli níže dostatečně vypsáno. Item zbroje k bitvě jedné každé straně takto jim vydáváme: Item přední a zadní plech, brněné rukávy, item myšky, plechovicc a nákolenky, a od kolena na dol až do podešví, aby žádné plechové věci ani pancéřové nebylo, toliko nohavice prosté, soukenné a škorně prosté kožené a ostruhy. Item co se hlavy, krku –“

„Počkej,“ rozkřikl se Pobera, jenž sedě nachýlen nad stolem nespustil očí ze čtoucího, a pojednou vstal. Prudkými, velkými kroky zašel ke dveřím, otevřel je a rozkřikl se ven do síně, jako by rotě velel:

„Vaško!“

Za okamžik stanul jezdec, červené zdravé barvy, ale šedých knírů, v jizbě.

„Vaško,“ oznamoval mu klidně Pobera, usednuv opět ke stolu, „budu mít bitvu a takto je o ní nařízeno. Poslouchej, abys věděl, co jak opatřit a uchystat, poslouchej a dobře si pamatuj.“ Obrátiv se po Petrovi z Hronova žádal zkrátka: „Čti znova.“

Starý Vaško jediný stál. Rovně stál, ani se nehnul, poslouchal, jak mu poručeno, hledě upřeně na bradatého, zarostlého padesátníka čtoucího. Pobera, opřev se lokty o stůl, chytal každé jeho slovo. Jak byl dopředu nad stůl nachýlen, svítily se mu rudé jizvy po temeni, po hlavě a štětkami světlých vlasů mezi nimi prosvítala zář světla.

Petr z Hronova četl „ceduli a zápis“ znovu od počátku a pokračoval:

„Item co se hlavy, krku nebo šíje dotýče, aby hlavu a krk jeden každý z nich sobě opatřil plechem a brněním, jakožto kdo nejlepej moci a uměti bude. Item zbraň takovou, aby při sobě měli: napřed dřevo, meč a tesák a žádné jiné věci, buďto malé nebo velké, to jest dýky, nože, naprosto nic jiného…