Bratrstvo II – Mária

XXVII

Houf pod hradem vytrhl nazejtří ráno později, nežli jak mu večer uloženo. Sám velitel jej zdržel. Talafús přijel z hradu ne za šera, jak jej čekali, nýbrž hodně pozdě po ránu. Když sjížděl, zvláště když dal rozkaz, aby houf vytrhl, ohlížel se po hradu a kynul do okna, u něhož stála Mária.

Ta však rukou nehnula, až když se houf dole dal na pochod; a dříve nežli zašel, zmizela. Do ložnice vstoupila chvatně, tam nevědouc usedla, a majíc ruce na klíně volně složeny, zahleděla se do země. Té chvíle Talafús zajížděl, ale pro ni jako by už dávno byl odjel.

Už na něj zapomněla; myslila na biskupa ve vězení, na shledání s ním, jež si vybojovala, zaplatila, na něž se těšila, jehož se však také hrubě bála.

Bála se biskupa, k němuž půjde jako ke zpovědi. Musí mu povědět, všecko povědět, všecko. Otřásla se. Jak mu to říci, a co on, odvrátí-li se v hněvu a neodpustí-li. Neklidná, rozčilená zavolala Katku i Veronu, Katka aby u ní zůstala a pomohla jí, Verona by šla a řekla žalářníkovi a také Mihálovi, aby na ni čekali na schodech u železných dveří do věže.

Jagerský biskup stál toho jasného rána pozdního podzimu u okénka a vyhlížel. Od té chvíle, co zaslechl tu zpívanou novinu, byl přesvědčen, že tu má tajné příznivce, a proto přes tu chvíli chodil na vyhlídku, aby nepropásl snad nějaké znamení nebo pokyn nějaký.

Toho rána tam číhal, aby uviděl pravou ruku Jiskrovu, Telefa, jak mu oni, Uhři, říkali, toho hrozného hejtmana, jejž osobně seznal po bitvě u Lučence, když jej, biskupa, přivedli zajatého k Jiskrovi, a jenž za jeho předchůdce v samém Jagru tak krutě hospodařil, pleně a pále. Že sem na Rychnavu přijel, dověděl se biskup včera od žalářníka, i to, že dnes opět odjede. Více žalářník nevěděl.

Biskup se Talafúsa dočkal a zahlédl jej, když odjížděje mihl se nádvořím. Jak odjel, ztichl všechen hrad. Biskup unaven, cítě bolest v boku, usedl na lože a zabořil nohy do krásné medvědí kůže. Pochýlil hlavu, uvažoval, přemýšlel, kam asi Talafús – Klíč náhle zarachotil, dveře se otevřely. Biskup žasl.

Paní, krásná, urostlá paní, jemně přibledlé, jako unylé tváře, černě oděná, v lehkém černém závoji kol hustých černých vlasů, vkročila jako zjevení do žaláře. Sama přišla. Dveře se za ní přivřely; nepokročila však, zůstala u prahu. Přicházela vzrušena; pohled na biskupa, na chudém loži přichouleného, v tváři přižloutlého, patrně chorobného, jejž někdy viděla v Budíně na hradě v kostele v zářícím ornátě, v infuli, v plné slávě a nyní v chudém plášti přes ramena, ji teprve vzrušil a dojal. Stála, bála se pokročit.

„Velebný otče, Milosti biskupská –“ ozvala se po maďarsku, tlumeně; hlas se jí třásl.

Biskup, ihned jak vkročila, tuše najisto, že to ta „dobrá paní“, již mu tajemný zpěvák ohlásil, oživl a vzpřímil se.

„Vítej!“ řekl živě. „Bůh ti odplať, dcero,“ vstával čile. „Pokroč! Tys to jistě, o které ten zpěvák zpíval, která mně vzkázala. Pokroč, pokroč –“ Chtěl sám jí v ústrety, ale vtom už byla Mária u něho. Sklesla před ním na kolena a rozplakala se.

Biskup žasna, klonil se k ní, mírně jí domlouvaje, aby vstala, a proč, proč pláče!

„Jsem hříšnice!“ zaštkala, „velká hříšnice. Nejsem kacířka, jsem křesťanka, Uherkyně, ale jsem s nimi, s těmi kacíři, tu. Odpusť, velebný otče, odpusť!“

Biskup ji chlácholil; musil jí domlouvat, nežli se utišila a usedla na hrubé židli proti němu, jenž se usadil na loži. Stěží utajil své překvapení i svou libost, stěží zachoval klid, když hleděl na ženu tak spanilou, tak dojímavou v té zkroušenosti, když slyšel její osudy, jež mu přerývaně i se slzami v očích vypravovala.

Pověděla, jak se musila vdát a opustit milého, jenž odešel do pole. Přestala plakat, když mluvila o Bodorovském, o svém živobytí u něho; vztyčila se, a biskup uviděl velké černé její oči plné hněvu a rozhořčení, když povídala, jak se dostala k Poberovi, hroznému hejtmanovi bratřickému. Ale žár zhasl, hlas mdlel a víčka se jí klopila, když vyznávala, kdo ji vysvobodil, u koho je; jako na přímluvu sobě pověděla, jak pomohla krajanům na Muráni.

Nepostřehla, jak trnkové oči biskupovy zamžikaly, jak mu tvář oživla, jak napjatě, dychtivě naslouchal i na ni hleděl. Ale když k němu vzhlédla, měl tvář přísně zamyšlenu. Lekla se.

„Velebný otče, Milosti, já hřešila, vím, já hrubě hřešila a hřeším, ale já se chtěla – pomstít – já chtěla – Ale poručíš-li, prchnu.“

Biskup se v duchu divil, co vykonala, jak je statečná i odhodlaná, jakou má moc, ale mlčel.

„Chtěla jsem se pomstít –“ opakovala, „snad je to hřích –“

„Má je pomsta, praví Hospodin, ale kdož ví, dcero, zdaliž si Hospodin právě tebe nevyvolil, abys byla mečem jeho pomsty na těch ohavných kacířích, kteříž rozsévají tu koukol a hubí naše království. Divné jsou cesty Páně. Hle, jak jsi na Muráni ulevila nebohým našim krajanům, jak jsi dva z nich osvobodila, jak jsi pomáhala mně a ulevovala mi v mém strádání a jak jsi mě těšila! Pro to vše a pro vše, co ještě vykonáš, Bůh ti odpustí a odplatí za vše, co vykonáš pro svatou církev a proti těm kacířům husitským.“ Pojednou zvýšil hlas. „Pro to vše, paní, nesmíš odtud, ty zůstaneš u Telefa!“ Řekl to určitě, jako příkazem, a vstal. „Bůh tě posilní!“

Přestala plakat; vzhlédla k němu překvapená, v úžasu i v rozjasnění duše. Cítila povznesení, když zvedal pravici, jako by jí chtěl požehnat; sklesla před ním na kolena.

„Bůh tě posilní,“ opakoval, „a požehnej ti,“ položil pravici na pochýlenou hlavu, „jako hrdinské Judit –“

Skloniv se k ní, pobídl ji šetrně a vlídně:

„Vstaň.“

Mária mu políbila ruku.

„Budeš-li moci někdy vězně navštívit,“ ptal se s úsměvem.

„Teď alespoň hned ne; jenom tuto návštěvu jsem si vymohla. Ale také to, aby Mihály, ten zpěvák, k tobě občas mohl. Po tom ti vzkážu vše, čeho se dovím.“

„Cos slyšela o Jagru?“

„O tom jsem neslyšela.“

„Co tedy o Jiskrovi?“ ptal se biskup chvatně a dychtivě.

„Že je v Košicích.“

„V Košicích! Tedy od Jagru odtáhl, Jagru tedy nemá. A tos neslyšela,“ ptal se volněji a chmuře čelo, „jak se mnou tam ti kacíři nakládali, Jiskra a ten Aksamit.“

„N…