U nás IV – Zeměžluč

LI.

Po radostném opojení, po vzrušení a bouřích opět mrtvý klid; po záblesku svobody chmura reakce. Padolí zapadlo zase do ticha; musilo. Sousedé se zase lekali, ač ne s tupou oddaností, jako když jim vládl zámek a páni Francové, nýbrž s hněvem a nenávistí se lekali, když se zableskla znenadání četnická helma, nadělení Bachovy vlády. Lekali se, když „šandár“ shýbaje se v nízkých dveřích, aby hrotem své helmy nenarazil, vstupoval do stavení, přesvědčit se, nemají-li slámu příliš blízko komína, není-li trouba v kamnech na dřevěném prkně, neleží-li louč na kamnech, mají-li lucernu a v ní svíčku, nesvítí-li v chlévě loučí, když přicházel za takovou a jinou malichernou sekaturou a diktoval pokuty, tresty.

Na faře klid. Studně na dvorečku hotova, chlévy dostavěny, cesta zahradou zahájena a obhájena. Farář Javůrek měl teď zahradu celou, nikým nerušenou. Křtil, oddával, pochovával. A ovečky vzpomínaly na bývalého pastýře. Padolí nemohlo na něj zapomenout.

A on vzpomínal také na svá léta v tom městečku, zvláště na první. Zasmušileji vzpomínal, roztrpčen hrozným zklamáním v životě politickém a svého národa. Vídal z okna svého pokoje den co den blýskavé helmy četnické, hroznou oporu bezohledné vlády. Zamračen hledíval na četníky přicházející do soudní budovy v sousedství, vodící tam spoutané nebožáky vycházející odtud zase na nový hon.

A také jiná zklamání hlodala. Ta dvě léta svobody zničila mu jeho těžké dílo, přádelní školy. Nebylo pomyšlení na jejich obnovu. Cítil, že bojoval marný boj na ochranu chudého přádelníka a tkadlce proti velkému průmyslu. Tovární příze a bavlna a stroje vítězily.

O doly se již nestaral. Ale trudily jej přece. Bratr šichtmistr jako začarován kopal a kopal, a třebaže měl společníka, přicházely peněžní nesnáze, a v takových chvílích, když bylo nejhůře, přicházel do Náchoda na děkanství vypůjčit. Přicházel on, přicházel bratr mlynář, jenž rodného mlýna neobhájil, přicházeli jiní příbuzní, a všichni často a s nastavenou dlaní. V domácnosti nebylo jako za nebožky matky; cizí hospodyně řídila vše hůř a dráž, kaplani si na ni stěžovali, a při tom nevražili na jeho osobního kaplana, vysvěcence P. Matouše, jenž si dobyl obecné přízně. A v městě nebylo jako bývalo v Padolí; mnozí mu nemohli zapomenout, že ho nechtěli, že pracovali pro kosteleckého. V městě neměl té ochoty a toho porozumění a lásky, ač se jim do únavy a obětivě staral, aby povznesl jejich školu.

V Padolí u kulatého stolu „u modré hvězdy“ o tom věděli, a nejednou o tom jednajíce hubovali, to že se mu Náchodští odměňují, to že má za to, že jim vybojoval reálnou školu, že zvelebuje školní knihovnu jako všude na vikariátě, že k nim do města svolává konference učitelské. Také o příbuzných věděli, jak pro ně stěží dluhy splatil, že nemůže nic zachovat.

„Nic nemá na stará léta, já to vím,“ jistil jednou za takového hovoru Klimeš. „Je to smutné. Pro jiné pracuje celý život, stará se o chudé, aby lid se měl líp, a sám nemá nic. Spíš ještě nějaký dloužek.“

„Das ist tragisch,“ řekl Marek Teller, pokyvuje vážně hlavou. „A ještě to, meine Herren, že mu to neslouží ke zdraví. Všim’ jsem si toho.“

Toho večera Teller zrovna prorokoval. Za čtrnáct dní, počátkem adventu (r. 1851) doslechli se v Padolí, že děkan Havlovický se vážně roznemohl. Klimeš se k němu vypravil, jak jen zvěděl, že by k němu mohl. Bylo to třetí týden nemoci, když děkan se již počal sbírati. Klimeš zastal ho v černé lenošce přepadlého, zamyšleného, na pohled smutného. Ale zjasnil líce, když uviděl padolského, milého souseda.

Děkoval mu, že přišel, že je hodný, že na něj pamatuje.

„My jsme na vás, jemnostpane, všichni v Padolí vzpomínali, často o vás mluvíme.“

„Já vím, já vím, a to je má outěcha, že jsem u vás nadarmo nepracoval – jako jinde –“ dodal temněji, ale hned se ptal na Padolské, na rodiny, na práci, na pole, dělají-li tak, jak jim ukazoval, na milé žáky vzpomněl. Obzvláště se ptal na učitele Černého, na Františka, jejich syna.

„Ten je dosud v Praze, samá muzika, ale tuhle povídal pan učitel, že se s ním budou loučit, že pojede do Ruska, že tam dostal krásné místo u nějakého generála.“

„Ať zkusí štěstí; a co Jan Kalinů, ten je u sv. Víta zpěvákem.“

„Je, a taky u divadla.“

„Je spokojen?“

„Je, je, tak prý vesele píše.“

Děkan se odmlčel unaven, zamyslil se, ale vtom, jak hleděl do země, zakýval hlavou a povzdechl:

„U vás mně bylo dobře. Ale teď jsou smutné časy. Ó, co je zdraví! Co je zdraví! Tak bídně ležet a nemoci ani nic dělat, ani spát – Ah, když vám slyším ze tmy na rorate zvonit, jak je mně milý ten hlas a jak mně je zároveň smutno, že nemůžu do kostela. A jináč, milý Josefe, snad víte, alespoň něco, když ne všecko, jak to na mne dopadá hustě. Nejbolestnější je zakusit takovou nedůvěru a nevděčnost, takové schválnosti, často malicherné; ale přece zlobí nebo zarmucují, a to, že je to od lidu, jehož pravé dobré člověku leží na srdci. Padolí ne, to ne, abyste si nemyslil – – Vám to mohu říci – – Někdy mě už síla opouští, zvláště teď v nemoci; to jsem už kolikrát pomyslil, že jsem dost pracoval, a že kdybych se po třicetileté službě mohl dopídit jen trochu obstojné pensí, že bych šel, šel – a nezůstal tu, tady ne. Do Uher bych šel, do Karpat mezi dobrosrdečný, nábožný lid. Ale pensí – jaká pensí!“ Usmál se trpce a mávl mdle rukou. „Bohu poručeno! Ale neříkejte, Josefe,“ nutil se do veselejšího tónu, „že jsem si tak stejskal.“ A rychle přisvědčil, aby řeč jinam obrátil, když Klimeš těšil, že bude zase líp, až se jen pozdraví. Přisvědčil, ale beze zvuku vnitřního přesvědčení a víry, a vtom se optal, ví-li Klimeš o strouženském pastoru Bergmannovi, psal-li už někomu, jak dojel, jak se má, že už by tu zprávy snad mohly být.

Klimeš netuše myšlenkové souvislosti, jak děkan ze svého pomyšlení na pensi vzpomněl si na pastora Bergmanna, odpověděl překvapen tou nenadálou otázkou, že ne, že nic neví, že nic není slyšet, a že přec k němu, „k modré hvězdě“ přijde dost lidu z té strany, ze Žďárek i ze Stroužného.

Uslyšel o něm, ale až po Novém roce, 1852 v únoru, kdy starý Širlo ze Stroužného se stavil „u modré hvězdy“. Ten věděl, neboť dostal po vánocích od pastora Bergmanna psaní. Co Klimšovi pověděl, zvěděl děkan Havlovický z psaníčka, jež mu Klimeš poslal. List ten našel Havlovický na svém stole, když se vrátil odpoledne za deště z inspekční cesty školní. Začal je zase konat, jakmile se z nemoci vytrhl a po Novém roce jakž takž se sebral.

„Psal pan pastor Bergmann,“ oznamoval Klimeš, „že má v Americe dost těžké začátky, ale že se již uchytil a že to bohdá půjde. Ale cestou že ho stihlo velké neštěstí. Jedna z dcerušek, předposlední, že umřela na moři.“

Děkan Havlovický drže Klimšův list, zadíval se ven do mhavého šeda prvního soumraku, jímž harašil déšť. To byla ta nejhezčí a nejčipernější, vzpomínal děkan, Otilka, asi čtrnáctiletá, když tam jeli; ale jemu tanula na očích tak, jak ji viděl naposledy, v Kostelci, velkých, tmavých očí, s rulíčky přes spánky pod uši do týla. Teď odpočívá na dně mořském – A mihlo se mu, jak asi bylo, když ji v plátně zabalenou plavci spouštěli do vodních hlubin; viděl chmurné moře v západu slunce, na palubě plačící sestry toho děvčátka, zoufající matku – A jej chudáka, pastora v žalu a jistě v prudké bolesti výčitek v srdci, zkrušeného, jak pohřbívá sám své dítě, jak se modlí třesoucím se hlasem – Co se nastaral! Jednu má již opatřenu –