U nás IV – Zeměžluč

XXIX.

Pout na svátek Všech svatých byl na padolské faře slavný. Musil takový být, poněvadž se po prvé slavil na nové faře a poněvadž Havlovický musil sezvati zámecké pány i „pány bratry“. Slavný byl, ale ne tak hlučný jako jiná léta; to proto, že přijel také sám nový vrchní Erich, a ten nebyl jako „pan virtšaftsrát“ Essentr. Sice se vážný pán nejlepších let v tmavém fraku, s atlasovým černým nákrčníkem a v pantalonech, zjev elegantní, ale také důstojný, dovedl zasmáti, ale přece nevybuchoval za jeho přítomnosti takový řehol, jaký býval za Essentra.

Všecko bylo o tom poutu za vrchního Ericha tlumenější a mírnější, i pití, což také pozoroval i Doubenus v bílé pásmici dole ve sklepě a což také vykládal hrobařovi, svému pomocníku při narážení i ochutnávání. Vykládal to jakož i o tom, jaká je víno potvora, že opice z vína drží, a jak tam dole ve Veroně – – a vše těžkým jazykem; hrobař to vyslýchal jako jindy, stoje na nepevných nohou, obraceje oči od pití kalné více do neurčita nežli na Doubena.

Padolský pout skončil Doubenovi dobře dole ve sklepě i pak nahoře při světle lucerny, když svítil pánům a snášel jim pláště. Všichni tentokráte sáhli hloub do kapsy, jako by věděli, že nový vrchní zvláště štědrou diškerecí jej obmyslil. Zato bylo hůře za týden o padolském posvícení.

Doubenovi se nevyplatilo, že hrdinsky vystoupil, aby obhájil svého jemnostpána, kterého měl v nevýslovné úctě a kterému byl z celého srdce věrně a upřímně oddán.

V neděli o tom posvícení faráře litoval, poněvadž musil před samým polednem, před samým posvícenským obědem do vsi, až na konec Rokytníka, pod samý Turov, báječný vrch, v jehož lůně dřímají svatí rytíři. Farář tam odjel na pěším koni, aby zaopatřil tkadlce náhle na smrt se rozstonavšího.

Nežli farář odjel, nařídil, aby s obědem nečekali; tak zasedla stará mlynářka s jediným svým hostem, synem Vincencem, ke stolu o pravém poledni. Čekala také nejmladšího syna, mlynáře v Havlovicích, jenž měl od bratra faráře vypůjčené peníze. Pro ty snad nepřijel, neboť měl je už dříve odvésti; proto asi nechtělo se mu do Padolí, ačkoliv ho bratr farář o ně dosud neupomínal.

Zato přišel host nečekaný a proti přísloví tentokráte ne nejmilejší, alespoň staré mlynářce. Zakabonila se, když z čista jasna zjevila se na prahu kuchyně Markytka, někdy její děvečka, nyní žena Mikuly Rusa. Šla na návštěvu ku příbuzným v sousední vesnici, a když došla k samému Padolí, neodolala a stavila se na faře a ne sama. Malého svého kloučka nesla v peřince; kluka boubelatého, o němž každý, kdož znal Mikulu Rusa, na první pohled musil rozhodnout, že je celý táta.

I stará mlynářka si to v duchu řekla, radost však z té návštěvy neměla. Než odpudit ji zrovna a hned od prahu – Neučinila by to otrhanému pobudovi, neřku-li hodné ženě.

Doubenus na oběd pozvaný liboval si v čeledníku sedě s děvečkou a čeledínem v posvícenské hojnosti. Žerno mu bralo a po vůli mohl pivem hasiti žízeň jako trám. Jen to jej překvapilo, že si Markytka nezasedla s nimi za stůl, že si ji panímáma nechala v kuchyni.

Tušil proč, ale mlčel, a mlčel i pak, když Markytka brzo po obědě odešla, dříve, nežli se farář navrátil ze vsi. Odnášela si hodnou výslužku, ale přece o tom farská čeleď mluvila, že Markytka tak brzo odchází a jich jako by se stranila, že s každým jenom několik slov promluvila.

Doubenus opět vydržel a nepodřekl se, ač jej pokoušelo alespoň naznačit, že kdyby chtěl, že by mohl povídat, že ví. Ale pak, když to jiný a zkrouceně řekl, veřejně, dole v langrovské hospodě, Šimůnek, krejčí z „uličky“, jenž měl věnec vousů pod bradou, opřel se tomu Doubenus, a když Šimůnek ještě jedovatě a neomaleně přidal, že Markytka přišla na faru ukázat dítě, aby se babička a tatínek na ně podívali, vyletěl Doubenus od stolu, jako by lermo zatroubili. Vyletěl, rozkřikl se a vyťal Šimůnkovi facku, až se krejčímu v očích zajiskřilo.

O tomto jeho rytířském vystoupení, plném spravedlivého hněvu, se farář Havlovický nedověděl, neboť se o to postarala stará mlynářka, zakázavši jmenovitě oběma kostelníkům i hrobaři a zvoníkovi, od nichž farář se mohl nejspíše dověděti, aby zamlčeli, co se v langrovské hospodě o posvícenské muzice semlelo mezi Doubenem a Šimůnkem.

Doubenovi nemusila ani přikazovat; než jeho úkol byl mnohem těžší nežli všech výše jmenovaných funkcionářů padolské fary. Sice dovedl mlčet jako hrob a pozor si také uměl dát, aby se nepodřekl, ale zrádce s sebou nosil a ten zrovna okatě na něj ukazoval, aby si ho všimli, že něco bylo, že měl Doubenus tuhou šarvátku: to naběhlý, modrý, krví podlitý pruh pod levým okem.

Ten přímo vyzýval, aby se každý, tedy i farář, zeptal, odkud to znamení, jaké šarvátky to památka. Proto se Doubenus vyhýbal faráři. Nazejtří po té srážce, o posvícenském pondělí, to šlo, druhého však dne, kdy Doubenus klál na dvoře dříví, to nebylo možná.

Když se farář zeptal, vymluvil se a zalhal, a farář uvěřiv dále se nestaral. Ze dvora odešel vzhůru ke kříži cestou kolem pole, jež sám zdělal z pustotiny, a do zádušního lesa za „matku“, ohromnou jedli, k dílu. Pracovali tam zatím bez nesnází, a štoly přibývalo pravidelně. Farář nehořel už takovou nedočkavostí jako když začali v Milířích, nicméně klidný nebyl a denně si zašel k dílu alespoň jednou, ne-li dvakrát, a vždycky se horlivě vyptával, jak, no jak to jde a bude-li už nějaká známka, zdali neuhodili na nějakou překážku.

Skálu mínil nebo vodu. Té se bál nejvíce, poněvadž seznal její moc ve Vítově dole. Havíři odpovídali co den stejně, že nic není, t. j. že není ani známky po uhlí ani žádné překážky. Dosud pracovali ve vrstvě hlinité a nedostali se ještě na lupek.

Také toho úterku po posvícení uslyšel Havlovický tutéž zprávu. Nezdržev se dlouho u jámy, vydal se na zpáteční cestu oklikou dále do lesa. Bylo krásné listopadové odpoledne; slunce, host tou dobou tak vzácný, jasně svítilo. V jeho proudu tiše stály ozářené kmeny, mezi jejichž dlouhými stíny vyjasnila se půda, hnědé jehličí plné suchých větviček i ostrůvky mechu, ostřeji se zazelenavší.