U nás IV – Zeměžluč

XXIV.

Nová fara, o žních toho roku na pohled hotová, byla stavení patrové pod cihlovou střechou, ne sic obzvláštní a ještě bez stodoly a chléva, bez studny, ale pyšně se nesla nad starou, dřevěnou, malou a nepohodlnou farou, skromně se krčící.

Nestěhovali se z ní do nové najednou. Farář Havlovický, ač dříve dost po tom toužil, nepospíchal. Za důvod měl, že místnosti v novém domě nejsou jak náleží proschlé. Jeho matka však se nedala držeti, když nastaly žně. Toužilať už dávno z té kuchyňky, jež nestačila zvláště v tento čas, kdy se vařilo pro tolik lidí na poli. Tak začala ona sama vladařit v nové faře a libovala si, jaké to pohodlí, jak jinak jde tu práce, bez nesnází a překážek. Farář zůstával ještě v starém bytě a jen na jídlo chodil do nové fary, kamž, jak se rozhodl, sám se chtěl nadobro odstěhovati až po žních.

V tu dobu, o žitných žních, přiběhla Krůčková na novou faru k panímámě s novinou, že Dušánek, on pláteník, umřel, že se stavil dolejší Valášek u nich v krámě na čtvrtku a ten že to povídal. Stará mlynářka, která krájela znamenité krajíce sekáčům na pole a dělala do těch krajíců hluboké jamky na tvaroh a máslo, naráz ustala.

„To snad ne!“ zvolala úžasem. „Vždyť nestonal, takový zdravý jako buk, červený jako brabenec. To se vrátil ze světa, nebo –“

„Ne, ve světě umřel, v Praze.“

„Kdy? A kdy to přišlo?“

„Dnes, právě teď odpoledne. Valášek slyšel to lamento, jak šel okolo. Povídal, co Dušánková ďála a dcera taky.“

„To vona se Domáňová Bezděkouská lekne“ – vzpomněla hned mlynářka.

„Však už tam posel běžel. Hned, jak psaní přišlo, poslala Dušánková na Bezděkou. A bože, teď to bude jináč u Dušánků dopadat, když nebude kdo vydělávat.“

„No, jmění tu vostane.“

„Kdo pak ví; povídali mužsky v krámě a Johan,“ myslila muže kupce, „to taky nadhodil, že není všecko zlato, co se třpytí, že nebožtík Dušánek měl také dost zboží na dluh.“

„A v Praze umře a nikdo u něj –“

„Však na to Johan hned vzpomněl.“

„Kdy umřel Dušánek, co se mu stalo.“

„Šlak ho trefil, a už je zakopaný. Co pak, nežli dojde psaní sem z Prahy. Umřel asi před čtyřma, pěti dny, to Valášek nevěděl.“

„A nikdo ani při něm chudákoj nebyl, ani mu nemohli na funus.“

„Však pro to Dušánková prej tolik vyváděla, a snad se už chystá do Prahy.“

„Co vona tam!“

„No k vůli pozůstalosti, musí být pořádnost, a pak jde taky vo zboží. Nebožtík Dušánek měl mnoho pláten s sebou, to tam leží, a co prodal, jsou tam peníze, to je starost. Povídal Johan, to že bude, a taky že měl Dušánek u lidí, že dával na úvěr a teď to shánět.“

„A na tohle Dušánková?! Kam tě to vede! Buchty píct, to jo, trachtace strojit. Vždyť si ničeho v kšeftu jakživa neuvšimla, ta vo ničem neví ani což jeho jest.“

„To by dcera, jako Domáňová, si spíš rady věděla.“

„Kdyby ji ten kruťák opilý pustil. Ta spíš, ta s nebožtíkem byla i v Praze a ví si s lidmi rady. Bože, bože, to budou starosti! Kdo by si pomyslil! Pak ať si člověk na něčem zakládá! –“

Bylo tak, jak Krůčková vypravovala. Rychlý posel běžel na Bezděkov do statku Domáňova oznámit, že Dušánek má po smrti a že jest už zakopán. Posel to měl mladé selce oznámit, potkal však nejprve hospodáře, Dománě, jenž vrátiv se z pole, odkudž přivezli poslední fůru žita, pospíchal všechen zardělý, v starém, slaměném klobouce, v košili a brslenkách, ve vysokých botách do hospody uhasit palčivou žízeň.

Posel z Padolí vrazil do něho v bráně, a poněvadž jej znal, zastavil jej a sotva dechu popadaje, hlásil mu, co přišlo z Prahy, jaká novina.

Zardělý, plný, jako naduřelý obličej mladého sedláka hrubě se nezměnil. Na okamžik tkvěly jeho oči s výrazem tupého úžasu na poslovi, pak se zeptal hlasem poslední dobou stále jako pozastřeným, zkrátka, bez záchvěvu pohnutí:

„Cák se mu stalo?“

Uslyšev co, maně se ohlédl do dvora, okamžik se rozmýšlel, pak ukázal do statku:

„Selka je doma, nejspíš ve stodole nebo u rybníčka.“

Řekl a namířil rovnou do hospody, na kterou již na poli pomýšlel.

Posel nemusil až ke staré stodole dvojích, velikých vrat; selku potkal hned na záspi. Právě vykročila ze síně a zahlédla ještě, že muž před branou s někým promluvil a že odchází. Věděla kam a nedivila se. Spíše tomu se již prve divila, že tam nešel hned po obědě, jak často dělával, a že se vydal v tom horku na pole, aby se podíval, jak je se žněmi. Chtěla do stodoly, ale vtom vešel branou ten mužský, kterého v ten okamžik poznala. Byl z jejich sousedství v Padolí a tak uřícený, uběhlý –

Lekla se zlým tušením, že jej maminka posílá, že zase něco důtklivého a nepříjemného vzkazuje. Mladá Domáňová se jejích návštěv už bála, protože kdykoliv poslední dobou přišla, po každé vypůjčovala, ne pro otce, nýbrž pro sebe, že je tam a tam dlužna nebo že Mařence uvěřila na šaty, na špenzr, ta že to tuze potřebovala a tatínkovi, že o to ona, Dušánková, nemohla říct, ten že tomu nerozumí a po každé hubuje, že dělají takové výlohy, že zbytečně utrácejí. Na otce ve světě mladá Domáňová v ten okamžik nevzpomněla; nepřipadlo jí, že by k vůli němu mohlo být, neboť zdráv jako jindy vyjel z domova.

Udeřilo ji, když zaslechla. Stála okamžik jako omráčená, oči vyjevené na poslovi, jenž dále povídal zprávu Jobovu, co přišlo z Prahy. Vtom rázem se jí změnilo líce; ze rtů zmizela krev, zbledly i tváře. Nevykřikla, za hlavu se popadla, hned ji zas pustila, jak náhlý pláč jí zalomcoval a zatřásl jí rameny i hlavou. Náhle si zakryla zástěrou tvář a hlasem plačíc vběhla do síně.

Posel zaražen stál chvilku u prahu, pak vkročil do síně. Otevřenými dveřmi zaléhal světnicí ze sedničky vedle ní pláč Domáňové. Posel, vešed do světnice tmavého, povalového stropu, usedl na lavici u tmavozelených, velikých kamen, té chvíle studených. V prázdné jizbě, na jejímž dřevěném sloupu prostřed stojícím viselo trochu šatstva i hospodářův prázdný, starý opasek pávím brkem vyšívaný, bylo ticho a dusno. Roje much u stropu bzučely; mrak jich se černal na bílé, javorové tabuli starého, těžkého stolu křížových trnožů u kalužky rozlitého mléka.

Do toho dusného ticha zarývaly se ze se…