U nás IV – Zeměžluč

XIV.

V ten letní čas hlásaly i krásné, vlažné noci tvrdou vůli a moc Ondřeje Tuschla komisara. Kdysi jako jejich jarní sestry zvučívaly písněmi mladých; teď za toho komisarského tyranstva zpěv zaplašen a sotva v ohradě dvorku nebo v ústraní v temnotě se plaše ozval. Už když přicházela noc, ztichlo Padolí, o půlnoci pak bylo jako vymřelé, leda že se ozvaly hlubokým tichem pádné, dunivé kroky měchatého „ikauce“ nebo jeho „sejkory“; ten svému veliteli svítíval lucernou, když připadla černá noc a když oba se vydali přehnat Hladinu zloděje, je-li doma, nemá-li hostí, nebo splašit nějaký frej, jenž byl ohavností a spuštěním před Ondřejem Tuschlem komisarem.

Dovolání nikde, ani u rychtáře, ani u konšelů; na zámeckou kancelář nesměli ani pomyslit. Proto si hleděli půlpanští mládenci sami pomoci, a když ne pomoci, alespoň se pomstít a pozlobit tyranstvo, „ikauce“ i „sejkoru“.

Tak se ty letní, vlažné noci, jasné i temné, počaly převraceti. Dříve zvučívaly ve své první půli zpěvem i smíchem a pak sen a svatý pokoj; teď do půlnoci v Padolí jako v hrobě, ticho a mrtvo. Ale pak po dvanácté, zvláště v hodině duchů, zjevovalo se, že noc vedení nezná, ani soudu ani komisara, anobrž že má svou moc, že není dobrá ani Ondřeji Tuschlovi a že všechno kryje. Ty letní noci byly mateří nejedné rozpustilosti.

Andreas Tuschl, jenž pozdě ulehal, nejednou se ze spaní vytrhl, sotva že sedříml, když jej zbůhdarma, naschvál vybouřili. Nejednou lezl po stupních do své ohromné postele v botách a ulehal v ní oblečen jako v poli proti nepříteli, jako kdysi když byl polem proti Napoleonovi, tenkráte ještě štíhlý a mrštný. Tenkráte, když se v noci lermo strhlo, když „vzhůru“ zatroubili, vyskočil jako jelen a chopil se chutě své zbraně.

Teď rovněž chutě a snad ještě s větší chutí chápal se španihelky, plana válečným vztekem, ale že nebyl už jako jelen, těžko se sbíral, těžko lezl po stupních s postele funě a klna a klna! Světnice se všecka třásla od toho klení, a ubohá Netty, již zburcoval, chvěla se jako osykový list, neodvažujíc se ani zašeptnouti své konejšivé:

„Aber Onkerl!“

Házel samými sakry i „sakrmenským potvor“ ze světnice až na „městečko“ či rynk stopený v nočním šeru, jímž se černaly čtyři vysoké jasany nad statuí Panny Marie. To stihal zlomyslné a škůdníky, kteří jej svévolně zburcovali, kteří mu občas strhli pod okny pekelný pokřik nebo na okno, na dveře zabušili, až se dřevěný příbytek otřásl, kteří kdesi schválně rozebrali vůz a postavili mu kolo, dvě na podsíňku k jeho dveřím, nebo když mu, a nad tím se čertil nejdivočeji, znenadání zahráli do hlubokého spánku, to když tajně zatkli do rámu jeho okna špendlík s tenkým, dlouhým provázkem na konci navoskovaným a když, stojíce hodný kus od jeho stavení, jezdili prsty po tom navoskovaném konci napiatého provázku.

I drnčelo komisarovo okno a do jeho světnice hrnulo se a vráželo prudkými vlnami bručivé vrzání a vrzavé, hluboké bručení, v nočním tichu a temnu až děsivé. Ozvalo se znenadání, vrčelo, bručelo tajemně, přicházejíc odkudsi z černa, strašidelně.

Netty se křižovala, když ji to zastaveníčko po prvé vyburcovalo, a chvěla se, zvláště když do toho uhodily strýcovy sakry, když se hrabal z postele a ven. Andreas Tuschl pak stíhal pekelné koncertisty často skoro celou druhou polovinu noci sám, někdy se „sejkorou“ mezi ploty, mezi příbytky a po každé marně. Ještě že si mohl někdy vylíti zlost na starém Pavelkovi, ponocném, když jej stihl, an sedě na lavičce nebo na podsíňce, maje píku o zeď opřenu, dřímal sen spravedlivých.

Kolikráte, když Andreas Tuschl se vrátil z nezdařené výpravy, uslyšel, co mu „nepřítel“ provedl v zádech za jeho nepřítomnosti, že zlobili také jeho neteř, že tloukli nebo klepali na okno, a když ulekaná přišla a ptala se, co je, nebo je-li to on, pan strejček, ozval se – byla třeba hodina s půlnoci nebo ještě později – ze tmy hlas, že chce za čtyři tabáku nebo lot šňupavého, míchaného. Hlas nepoznala ani smích, jenž ji posměšně provázel, když uskočila od okénka.

Někdy když komisar zmožen stíháním došel rozmrzen svého dřevěného hradu, nemohl se do něho ani dostat, neboť ti „kujoni“, jak ctil členy toho rozpustilého, tajemného bratrstva, nastrkali mu do zámku u domovních dveří dřevíček nebo kamínků.

A nikoho z nich dosud nechytil ani on ani „sejkora“. Jen na stopu uhodili a tušili najisto, že jsou z předních, půlpanských rodů Hejnův a Prouzů, Šimkův a Jírovců, že mají dost spolčenců a spomocníků, za hlavního „pana souseda“ komisarova, Černého Vacka, ten že jim dává aviso i že je, nutno-li, schová, a Šimůnek z uličky že by také o lecčems věděl, ten že je při všem pesství.

Komisar měl hned od počátku na Vacka černé oko, zvláště po tom, jak jej vítal, když Zima forman osvobodil tátu; po těchto nočních rejdech prahl, aby se mohl na sousedovi schladit. Než Černý Vacek byl jako ouhoř, samá čest, samá poklona ironická „panu sousedovi“; ten a „právo“ to že je v celém Padolí nejpřednější, nejslaunější, komu čest, tomu čest. Tak ironicky mluvil a kousavě přidával, to že Zima forman taky, ten že ctí pana komisara, bodejť, jak pak ne –

Až zlý duch zavedl Černého Vacka na hampejz. Bylo v neděli odpoledne začátkem toho srpna měsíce, když už žita byla v stodolách. Toho posvátného dne tedy seděl Vacek už od oběda v langrovské hospodě a seděl až přes nešpory. Po nich jej bezděky ostře popíchl Doubenus, který vstoupiv do jizby oznámil dobromyslně, usmívaje se, že „cem“ šel taky rychtář, ale když shlíd’ tuhle souseda, Doubenus se zašklíbl na Černého Vacka, tak že se rychtář otočil a šel do hampejzu.

Černý Vacek od pití červený se zavrtěl, přejel šedivou hlavu kolikrát sešívanou a zasmál se zkrátka; ale černá očka mu zahořela.

„Á, á – právo – bodejť – rychtář – tak von k vůli mně – co pak jsem ňákej prašiuka?“

V hampejze z prken sbitém, stojícím přes nádvoří na kraji zahrady svažující se k řece, bouchaly rány dřevěného zvuku, rachotily padající kuželky, jež hoch odhazoval, a dunivě hrčely žlábkem dřevěné koule. V boudě u prkna stáli mlád…