Bratrstvo I – Bitva u Lučence

XLVI

Ondrejkovi se v lučenecké tvrzi dařilo. Rány hojily se nad očekávání rychle, takže se ranlékař divil, jak hojí ta mast, kterou mu dával. Nevěděl, že ji Ondrejko schovává i zahazuje a že rány natírá tajně mastí, kterou mu Zuzka přinesla od bohyně. Chujava, nežli odjel na jeho koni, vybral ten hrníček z Ondrejkova sedla a donesl jej raněnému. Ten byl přesvědčen, že jenom tato mast pomáhá, jakož také svatosvatě věřil, že z krutého boje vyvedlo ho jenom kouzlo zašité v pasu, jejž nyní měl pořád na stolici vedle lože, a často také před sebou na přikrývce. Hledíval na něj a dlouho vzpomínal, v rodný kraj zacházel, do zemanského podhradí, k Zuzce –

Když ranlékař, chvále rány, jak se rychle hojí, podotkl, to že takhle bude moci Ondrejko za bratrem do Soboty, že by už brzo mohl na voze, zakroutil Ondrejko hlavou, že ne, že tu ostane.

„Ale Uhři nás oblehnou a bude třeba zle.“

Ondrejko na okamžik přivřel oči, jak jako přeletem mu připadla Moldava, jak jí Huňad dobyl a zohavil tam a osekal Štefana a všechny. Ale jen na okamžik. Hned zas otevřel oči a kvapně, prudce zamítl:

„Ne, ne, zůstanu. Právě proto. Aby se zdálo, že utíkám před bojem, že se bojím Uhrů.“

Jen ranlékař a žoldnéř, jenž mu posluhoval, k němu chodili. Jinak ležel v osamělé cele skoro celý den sám. Byla tichá, odlehlá, okno její hledělo do vnitřního nevelkého nádvoří. Z lože do něho neviděl, jen vrchol koruny lipového stromu.

Často tkvěly jeho zraky na jeho zeleni, už vadnoucí, v níž, jako v bujné kštici sem tam bílý vlas, prosvitoval nejeden žloutnoucí list. Hledíval na něj, jak tiše v stínu odpočívá nebo jak se vyjasňuje, když se zlaté paprsky na něj spouštěly, nebo jak se čepejří jako chochol u větru, jak se větve houpají, klátí a zmítají. Rád slyšel jejich šum v tom tichu a kolikrát ho to suché šustění ulákalo v dřímotu. Chodba před celou jenom někdy zaduněla pádnými kroky a rozléhala se drsnými mužskými hlasy; spíše ze dvorka se ozvaly a tam i píseň, česká, vážná, pobožná. Ondrejko, když ji uslyšel, modlil se. Než i jindy častěji šeptal modlitby, ráno, za dne, večer, prose, aby ho Pánbůh brzo pozdravil, aby chránil všechny doma, Zuzku, Janka. Vzpomínal, pošle-li bratr domů zprávu, zdaří-li se mu, a kdyby tak z domova došlo vzkázání, jen slovo, aby věděl, jsou-li zdrávi, co dělají. A zase rány přehlížel a počítal, kdy asi bude moci vstát, kdy zase by se mohl chopit šavle.

Nejednou také vzpomněl na pány bratry, kteří se s nimi z boje nevrátili, na Kuděraše, Slamka z Ivanovců, co asi s nimi, žijou-li, či leží-li kdes v poli. A co kolem, jak ve tvrzi. Než neměli na něj času. Pojednou však přišel společník i ošetřovatel. Jano Nejtušiak Hurčala i s bílým svým vlkem ovčáckým. Matěj z Kněžic mu přikázal, aby pobýval s panicem a posloužil mu.

Hurčala vypravoval, jak se sem dostal, co zkusil, vzpomínal na pány, na Dobáky, a teskně. Bylo mu úlevou, že mohl o nich vypravovat, a Ondrejko rád poslouchal. Slýchal o jejich lesích, o medvědech a lovech, o vlčích jamách, a pojednou zase vzdechy, ach co oni teď, co on starý pán Dobák, ten že asi kleje a volá: Hurčala! Hurčala! Ale co on, Hurčala, jak by rád za ním běžel, ve dne v noci, ale kam, kam? A jak jim je v zajetí –

Hurčala nosil také noviny o tvrzi, o veliteli, o mladém českém pánu ze Zvířetic, jak se chystají, bože, co kusů a střeliva, co kulí a šípů a síry, a jaké tu valy vysoké a příkopy hluboké a ploty z jakých tlustých kmenů, hrozné koly, oh škoda, přeškoda, že tu pánů Dobáků není.

Jak na ně při tomto vzpomněl, bylo navečer, rázem umlkl, a Ondrejko zvedl překvapeně hlavu. Rudá zář padla otevřeným oknem a jasněla víc a více do ruda. Hurčala prudce vstal podívat se, vtom však vešel ranlékař.

„Nu, pane Ondreji,“ volal ve dveřích, „už kdybys i chtěl, nemohl bys odtud.“

„Co je?“

„Lučenec hoří, městečko. Pan Matěj ho dal zapálit, Uhři už táhnou, Kumáni jsou už tu. A ty s námi v pasti.“

Hurčala byl už z cely. V prvním nápadu mínil ze tvrze ke Kumánům, mají-li pány, jsou-li s nimi, ale hned ho hnali od brány, co myslí, blázní-li.

Druhého dne přišel k Ondrejkovi kolikrát, nikdy však dlouho nepobyl jako jindy. Chvilku se jen zdržel a za chvíli, za celou dobu teprve se zas vrátil, po každé však s novinami, co dělají ve tvrzi, co Kumáni, a Uhři že už táhnou. Naposledy přiběhl odpoledne, že už je vidět první houfy, za těmi že jede sám gubernátor.

Do večera zvěděl Ondrejko vše, co se kolem dálo, jak se Uhři kladou táborem, kterými místy, jak tvrz zatahují od městečka i z té strany od východu, všude. Rána se pak nemohl ani dočkat. Hurčala mu dlouho nešel a on prahl po zprávách. Rozčilovalo ho, že jsou Uhři tu, že začne co nevidět boj a on že musí ležet, pořád ležet. Chtěl vstát, zkoušel to, ale zasípěl, zaklel bolestí i vztekem, že to nejde, že musí zase lehnout.

Hurčala proto nešel, protože na Ondrejku zapomněl, jak stál na vale v houfci ozbrojených bratříků. Musil dozadu, za ně, jak stáli s knězem posádky za Matějem z Kněžic a panem ze Zvířetic, ale obrovskou svou postavou strměl nad ně jako strom a dobře viděl do uherského ležení, dobře viděl, že houfec Uhrů zaráží před ležením dva mohutné koly, že u nich zarazil vůz se spřežením bílých volů, že z vozu složili kolo na hřídeli, kolo z nějakého mlýnce, a že to kolo vytahují a zapouštějí mezi ty dva koly.

Vše se dálo na volném místě, patrně aby to z tvrze viděli. Po vale neklid, vzrušený hovor, směs hlasů, samých otázek a domněnek, pak výkřiky úžasu, když zahlédli průvod pěších zbrojenců uherských s dvěma jezdci, kteří provázeli nějakého spoutaného člověka. Bylo dobře rozeznat, že má ruce dozadu svázané, že je v nohavicích, po pás nahý, prostovlasý. Bylo vidět, že jsou tmavé a dlouhé, tvář však nerozeznal z té vzdálenosti nikdo. Vedli ho k tomu kolu a kolům a ještě kus před ně, blíže ke tvrzi, až pojednou zastavili. Jen jeden z těch jezdců jel dále, ke tvrzi, dávaje znamení, že chce něco říci.

Nechali ho, kynuli mu, ať dojede, ať mluví. Mluvil a oznamoval, slovensky, že Jeho Milost gubernátor vzkazuje, aby vydali tvrz …