Bratrstvo I – Bitva u Lučence

XXXIX

Pobera z Lomu nevím kam domů, hned jak své jezdce umístil v Lučenci a u něho, zajel do nedaleké nové tvrze. Jindy byl by ji více prohlížel, více si jí všímal a všeho ruchu v ní i kolem, než jemu záleželo té chvíle více na bezpečných zprávách o Márii a Talafúsovi.

K veliteli Matěji z Kněžic se ani nedostal, ale od jednoho padesátníka se dověděl, že Jan Talafús z Ostrova jel tudy předevčírem s nevelkým průvodem o několika jen koních, a bez ženské, najisto, jak to opakoval padesátník, jenž na své oči viděl Talafúsa i jeho průvod. Jiní to také tvrdili a to, že se na Lučenci dlouho nezdržel, že jel na Ožďany a dále na Muráň.

Poberu to zarazilo, než nerozehnalo mu mrak důmnění, zvláště když ještě doslechl, proto že nebyl průvod Talafúsův velký, poněvadž byl kusý, neboť před ním jel tudy, kolem tvrze, houfek jeho lidí a také směrem na Ožďany. A jeden z hlídky, jež je stavila, dušoval se, že s nimi jela nějaká ženská, v čapce a dlouhém plášti.

Pobera vrátil se nespokojen a rozmrzen, že mu zhasla jiskra, která měla rozžehnout světlo. Sám už nebude moci nic podniknout, aby šlakoval, aby stíhal po stopě, a to právě, když začínala být patrnější. Služba ho požene dál, v jinou stranu, a on musí spolknout zlost, nesmí, nemůže se vymstít za to, jak ho ošidili, co peněz zbůhdarma vyházel, aby jinému přivedl a přepustil krásnou Maďarku, sám na ni ani nesáhnuv.

Toho večera si znamenitě přihnul. Při tom se měl zle Vaško, na nějž přes tu chvíli zahromoval, zle se měli Maďaři, kterým hrozil, že uvidí, co jim dá, jak se s nimi vyrovná za lstnou paničku, až budou mít červeno před očima, hrubě červeno. –

V sousedství Poberovy roty tábořila Kozicova. Koně u kolíků nebo volně se popásali, jezdcové si hověli v trávě pod duby ve stínu nebo ohně zatopili: jiní k potoku doběhli ochladit se i vykoupat.

Zemané z Podhradí i ostatní sehnali se většinou kolem starého Dobáka, zarostlého a vlasatého, se zubřím rohem při boku a starým křížkem kovovým na řemeni; schumelili se kolem něho i kolem jeho „chlapce“, ramenatého siláka, málomluvného, stále tiše se usmívajícího. Úsměv ten nezhasl, ani když starý Dobák na něj promluvil zkrátka a zostra hromově, jak měl v obyčeji a jak jednal i se zemany. S každým z nich se hned seznámil a s každým jako by jednal odedávna.

Nejvíce s velikým Matukou Jurem s obrovskými ostruhami; na Chujavu však nějak spatra hleděl a řekl s úsměškem o něm synovi a Matukovi, před tímto chrobákem Chujavou že budou Maďaři utíkat –

Pozdě odpoledne jel Lučencem Jiskra s pánem ze Zvířetic, Burianem, Dubákem z Čivic, Mikulášem Střelou z Rokyc. Také Jiskrův kněz jel s nimi a písař i šedý Lapka komorník a četa jízdných, po zuby ozbrojených kušemi i kopím, a pacholci s příručními koňmi a se soumary. Ostatní vojsko a vozy ještě nedorazily, než blížily se již. Jiskra se v městečku ani nestavil a rovnou na nedalekou tvrz.

Přestav hovořiti s panem ze Zvířetic, jenž mu jel po boku, obzíral s koně novou tvrz před sebou na dlouhém návrší k severu, jež se táhlo jako ohromný, dlouhý val. Nad jeho svahy, k městu prudce spadajícími, čněl starý kostel s klášterní budovou, kůrkové^[86], zhnědlé již střechy, z pásu nových hradeb, valů, bašt a srubů, jež zbudoval a zřídil všecky Jiskrův lid.

Rychlým klusem přejel Jiskra s družinou cestu ve zdupaných lukách a pak do výšiny k samé tvrzi na jižní straně. Tam mezi kulatými baštami zela klenutá brána, nad níž strměla vížka s pevným podsebitím.

V bráně již čekal velitel posádky a správce veškeré práce opevňovací Matěj z Kněžic, asi padesátník, nevelký, v sukni řemenem přepásané, s prostým mečem, v úzkých nohavicích a škorních bez ostruh. Nic na něm lesklého, nic pestrého. Sukně tmavá, tvář osmahlá s drábky u očí a vráskami na čele, plné, přistřižené brady už prokvétající. Byl jednooký a pod vyhaslým levým okem promodrávala se mu skvrna a v ní černala se pod kůží zrníčka jako maku. Prach to byl a uvázl mu tam před lety při nějakém výbuchu prachu. Ale již tenkráte měl slepé oko. U Lipan mu je vyťali.

Jiskra mu hrubě důvěřoval. Znal ho, jak je statečný, ale i opatrný, jak rozumí hrazení a zvláště střelbě z kusů. V tom nad něj nebylo a starší bratříci říkali, toť že druhý mistr Zelený, puškař, jejž měl pan Roháč z Dubé na Sioně.

Matěj z Kněžic se hluboko neklaněl, když Jiskra seskočil s koně, a zkrátka ho uvítal, ne však ze sebevědomí nebo z pýchy. Bylť skoro až v rozpacích, když Jiskra na něj vesele a hovorně spustil a se ptal, nuž což tady, což tvrz, jak je s prací. Zdálo se, že byl velitel příchodem nejvyššího hejtmana překvapen, že jej jeho otázky zarazily, jako by si nebyl jist.

A pak jen samé pochvalné výkřiky bylo slyšet, jak nejvyšší hradbami obcházel a všecko zkoumavě, znaleckým, bystrým okem přehlížel. Jiskra sám tak nahlas pochvaloval a znalci v jeho průvodu, jak je všecko na zištném místě, jak jsou náspy pevně vystavěny.

Vrchní hradbu na nich dodělávali; zaráželi mohutné, ostré koly dubové, i plaňky dřevěné stavmo mezi bašty a sruby se střílnami. Všecko si prohlédli, i příkopy, hlubší na jižní a východní straně, kdež byl z pláně přístup ke tvrzi nejsnazší.

Matěj z Kněžic kráčel mlčky a vážně a jen chvílemi, kdy chvála nejvyššího hejtmana zvláště živě se ozvala, prosvitlo mu osmahlou, zvětralou tváří. Teprve když tvrz po náspu obešli a ke bráně se zase blížili, ozval se, ukazuje pod ni:

„Tu proti bráně dám ještě udělat plaňkování a zavěradla, a tak, že jich snadno nevyboří, a zasuté ploty; trámy už svážejí, toť bude co nejdřív. Nebál bych se, s prací budu hotov do čtrnácti dnů a do té doby Uhři tu ještě nebudou. Ale –“

„Nuže?“

„Není dost kusů a pušek.“

„Těch ti vezu, milý bratře,“ vpadl Jiskra, „dvě tarasnice měděné v ložích, houfnice, píšťalu^[87] v loži, tesané koule a kulky k píšťalám, prachu mnoho, lák a síru, olovo, hromadu kop šípů na dub nasazených a třicet kop na smrkových střelištích.“

Tvář velitelova víc a více jasněla, až i úsměv pohnul mu rty vždy mlčelivě semknutými.

„Sláva bohu, nyní se už nebojím. Už se Uhrům bohdá ubráníme, leč b…