Bratrstvo I – Bitva u Lučence

IV

Zuzka Maloveckých vydržela doma jen do prvního soumraku. Těžké stíny nejistoty a neblahého tušení ji neopouštěly. Všude byly s ní, stavěly se před ni, a marně uskočila před nimi do roubené komůrky, kdež se probělávalo její lože u malované truhly, kde po stěnách schly lipové haluze a na okně vadla kytička, již chtěla ráno dát Ondrejkovi. Ale nemohla, protože byl stále s bratrem Jankem, jehož se Zuzka bála, a pak se zemany.

Než ani v komoře se neutišila. Trudné stíny doléhaly tíž a v tichu toho zákoutí, jak hasl den, jak na zahrádce před okny splývaly záhony květin v stínech a pod košatým jasanem se smrákalo, živly a nabývaly tvaru. Již viděla, jak Ondrejko vsedá na kůň, jak s Jankem a ostatními odjíždí do vojny – Seděla jako zapomenutá, hledíc ven malým oknem do zahrádky, z níž zavíval k ní dech vonného kvítí.

Od Koziců nesl se až k ní ohlas temného hluku, pak tam na dvoře dudy zahrály. Slyšela je jasně, ostře, naráz pak ztlumeně. Gajdoš zašel do jizby, hraje tam, jsou veselí. Ondrejko také. A ona tu – On nedbá, ani se neukázal, nedbá.

Trpkost i hněv zdusily náhle její tesknotu a lítost. A vzdor se zdvihl. Ať si jede, když může takhle jednat, ať si jede, když mu je ten hrozný Janko milejší a vojna také.

Naráz však vyskočila, jak zaslechla na pitvoru hlas mladšího bratra. Věděla, že odskočil ke Kozicům, sama ho tam poslala. Uslyšela, s jakou se vrátil. Matce vrazil do cesty a jí vypravoval (bylo znáti na hlase, že vzrušeně), co přeslechl, co viděl, jak se Janko shádal se starým Frnčalou.

Zuzka po špičkách, dech tajíc, přistoupila chvatně blíže k otevřeným dveřím. Slyšela o sporu starého Kozice, jak ho Janko odrazil, že kvůli Ondrejkovi.

„A co Ondrejko?“ zeptala se zemanka na síni. Zuzka se víc nachýlila, opírajíc se levou rukou o dubové ostění, a tajila dech. „Á ten pojede; starý ho neudrží, stará Garajka také povídala. Starý Kozic sedí tam u pece jako –“ Zuzka víc neuslyšela. Bratr zašel s matkou do jizby. Bylo po hněvu, po vzdoru. Jen hořká lítost zůstala a strach přišel, strach o Ondrejka. Co dělat! Jak s ním promluvit? A kdyby i přišel. Prosit ho? Neostal by. Jak ho zdržet?

Rozšířené tmavé oči Zuzčiny hleděly strnule do šera tiché komory. Co dělat, co dělat? Vzkázat mu – Ne, ne. Čekat, až otec se vrátí a poví – Kdož ví, kdy přijde. Říci mu to – Ach! Žár studu zahořel jí v líci. A matka – Ta nic nemůže, jak ona sama. Kdo tedy, kdo pomůže v té úzkosti? Kdo by poradil –

„Bohyně!“ proskočilo jí myslí jako světluška. „Bohyně, ta by snad mohla, ta snad ví, jak jej udržet – Je mocná. Ta! Ta!“

Vstala prudce a rovnou na pitvor; byl prázdný a dvéře do jizby zavřeny. Vyběhla ven, nádvořím za stavení, na sad, v němž se pod stromy smrákalo. Chvátala vysokou orosenou travou, postříknutou bělí svatojanského kvítí. Stuhy její party vlnivě jí v týle povívaly a bělostné oplecko nad pasem odletovalo. Přehoupla se jako vlna přes plot na sucho, opodál stezníku^[17], jenž se probělával z temna, zpod vysokých stromů nad potokem.

Vedl k chalupě Žgeni, „bohyně“ v okolí proslulé, jež dovedla „urobiti“. Na pět, na šest hodin cesty k ní chodili o pomoc, o radu v nemocech, ale i když hledali zloděje, když srdce bolelo, když cizí čáry sužovaly. Věřili, že poradila pastýřům divné modlitby, aby zakleli všecku dravou zvěř, zvláště vlky.

Povídali si, že starým džbánem, jejž má v chatě na hlohovém klíně, nabírá před východem slunce vodu z devíti močidel^[18], z devíti brodů, z devíti studánek vytékajících proti východu slunce, a že tou vodou a mocnými slovy počaruje, i ohněm, když na něm slévá čirý vosk a vyčítá z něho svoje „vědma“, jež se vždycky splní.

Tomu věřili všichni, sedláci i zemané, tomu věřila i Zuzka. Nejistá hleděla do tajemného, tichého černa pod vysokými stromy. Potok hrčel, kolem ticho. Ohlédla se plaše. Po svazích nad dědinou tmavo, lesy v pozadí se černaly. Na východě se projasnilo. Ne plný měsíc se vznesl na čisté nebe, nad lem vrchů do tmava modrých.

Potoka hlas jediný v tom klidu a hlubokém tichu vlažného večera. Až od Kozicovy kurie zavýskal tlumený hlas dud. Ten Zuzku pobídl. Vykročila, chtěla pod stromy; vtom proti ní z temna pes zaštěkal, pak se kročeje ozvaly.

Muž jakýsi vykročil zpod stromů do prosvitu na volnou cestu. Dost vysoký byl, čapku měl a přes ramena tmavou huňku. Za ním kráčel výrostek o vysoké pastýřské holi, v klobouku, bosý. Bílý ovčácký pes, jenž kráčel vedle něho, na Zuzku zaštěkal, umlkl však, jak chlapec na něj zavolal.

V šeru nebylo ani muži, ani jeho mladému průvodci dobře vidět do tváře. Ale proto přece Zuzka rozeznala, že nejsou zdejší. Jí samé, jak stála stranou v šeru, hrubě si nepovšimli. Přešli rychlým krokem. Zuzka se po nich ohlédla, a jak zanikli mezi stavení, odhodlaně se vrhla do hustého šera pod stromy. Běžela pod nimi opuštěným chodníkem, vzrušená, v úzkosti i strachu, a nezastavila se, až když temná opona stromů se jí nad hlavou rozletěla, až se před ní rozevřela volná prostora, bledě světlá v zátopě měsíčné záře.

Opodál nalevo stály dvě roubené nebílené chalupy bez komínů, obě bez zákmitu světla, jedna do země zapadající, přikrčená, druhá na bok se chýlící; slaměné, tmavé střechy obou byly jako pocuchané hlavy. Třetí, Žgenina, také roubená, stála bokem proti Zuzce, blíž potoka. Naježené došky padaly…