Bratrstvo I – Bitva u Lučence

LIII

Ondrejko byl od rána jako u vidění. Výpad z tvrze, šťastný útok a nyní pod nimi, pod valem, ležením ten hon, divoký útěk Uhrů a za nimi bratříci ženoucí do dolejšího ležení a dál – Pak sestoupil, jak je svedli z valu, a vtom před nimi sám Jiskra v plné zbroji, ale již jen v čapce, veselý, rozjařený, a za ním hejtmané, jak je vídal na zvoleňském hradě. A teď viděl, jak Jiskra, seskočiv s koně, chvátá k Matěji z Kněžic a k panu Zvířetickému, jak je vzal za ruce, jak jim děkuje. A pak děkoval všem z posádky, že tak dlouho vydrželi, že se tak mužsky bili, a že jim všechno nahradí, dobře nahradí, on ne, dodal pojednou žertovně, ale Uhři.

V té radosti ohlížel se Ondrejko po Janovi, bratrovi, vyptával se po něm. Uslyšel, že je tu, a zdráv, že měl štěstí, že zajal jagerského biskupa. Vtom přinášeli víno a jídla, všecko z uherských stanů. Všichni z posádky na to padli, jen Matěj z Kněžic nejprve vzpomněl na bratry ve tvrzi, na raněné a nemocné, a poručil jim přede všemi donést. Ondrejko a všichni pili a jedli, pili, pak sami se také do stanů pouštěli, vybíjet, kořist sbírat.

Ondrejko však toho nechal a vyletěl ze stanu, jak vedle vzkřikli, že vedou jagerského biskupa. Šel za ním a jeho průvodem a stanul s nimi před Jiskrou. Viděl biskupa bez helmy a brnění, v sukni jen, bledého, vzpurné zasmušilého. Mlčel, neohlížel se, trhl však sebou, když Jiskra jej oslovil:

„Kněže biskupe, nekřesťansky jednáš ty i Huňad Jánuš. Jako machometi mučíte lidi, jako jste zmučili oba Dobáky, urozené zemany, a statečného rytíře Kozolupa v poctivém zajetí.“

„Muč mne také!“ vyhrkl biskup vzdorně.

„Ne, to my kacíři neděláme,“ Jiskra se úštěpkem usmál. „Tyť nám, kněže biskupe, lépe posloužíš, až teď potáhneme do Dolní zemi.“

To bodlo. Biskup sebou škubl a šlehl pichlavým, zlobným pohledem po Jiskrovi. Ten jako by neviděl, uklonil se a poručil, aby biskupa zavedli do tvrze.

I Ondrejko tam šel. Vábilo ho dívat se na poníženého krutého protivníka a také pomýšlel, že Janko přijde asi nejprve sem. Přišel až…