Bratrstvo I – Bitva u Lučence

XXXVII

Při ní, v plném měsíčném světle, stál Talafús z Ostrova, v bílé sukni se zlatě třpytným pasem, s mečem po boku, čapku v ruce, vzpřímen, štíhlý jako strom. V tom stříbrném přísvitu měnilo vše barvu: i čelo, teď bělejší pod černými vlasy, tvář i oči i bělostná sukně.

Talafús Máriu čekal, a přece byl překvapen. Jako zjevení před ním stanula v bílém rozjasnění, štíhlé, vábné postavy v tmavých šatech. Tvář, unyle pobledlá, v mraku havraních vlasů okouzlovala i oči ve stínech dlouhých černých řas, temnější, hluboké jako tajemná tůně. Byla krásná a v tu chvíli svůdná mu a žádoucí.

Usmál se, pozdravil ji bezděky tlumě hlas, podotkl, že přišla po namáhavé cestě do velkého hluku. Jako by neslyšela těch šetrných slov, zeptala se přímo, nedočkavě, jsou-li tu uherští vězňové.

„Jsou, ti, kterých nikdo nevyručil, nevyplatil. Proč se ptáš?“

„Když jsem zvečera stanula tamhle,“ ukázala k oknu dosud otevřenému, „zaslechla jsem zdola maďarský zpěv.“ Snažila se, aby mluvila klidně.

„Toť možné, v tu stranu je chovají.“

„Na řetězích.“

„Ano,“ přisvědčil klidně.

„A těžko robotují –“ Pověděla, co před chvilkou pozorovala, a že snad pracují u studně hradské.

„Robotují tam, je nadmíru hluboká, šlapou kolo, vědra vytahují a jinak, jak už vězňové robotují.“

Bodalo ji, jak to lhostejně povídá. Stála však klidně a přemohla se, i když jí připadlo, aby se zeptala, zná-li jejich jména. O tom se však zmínila, že asi po těžké práci nemají takové večeře, jako ti tam v nádvořích.

Usmál se i divil, co že se tak o ně stará.

„Jsou moji krajané,“ řekla to měkčeji a jako by prosba za ně zachvěla se v tom zvuku.

„Budiž jim k vůli tobě, paní, na dnes přilepšeno,“ řekl spěšně, s úsměvem, „budu pamatovati jistě. Ale ty sama o sebe se nestaráš.“ Ukázal na stůl, kde stálo jídlo netknuto.

Zamluvila to a zeptala se, je-li tu rotmistr Třikrátzlej se svou manželkou.

„Nebyli tu. Třikrátzlej táhl s rotou do Kežmarku, jak jsem slyšel ve Zvoleni. Jak je znáš?“

„Ze Žiliny, tenkrát, když mne Bodorovský, muž, prodal, jak jsem ti u Zvoleně napověděla –“

„Prodal! Poberovi –“

Přisvědčila zasmušile.

„Prodal jako děvku nebo jako –“ Nedořekla; v očích jí zajiskřilo, chřípě táhlého nosu se jí zachvěly. „A dřív už jsem byla prodána, jemu, Bodorovskému,“ přidala trpce.

„Tys ho nechtěla.“

„Musila jsem, strýc mne donutil.“

„Buď dobré mysli, jsi teď z jeho moci i z Poberovy.“

„V tvé –“ Chtěla se usmát, nemohla však.

„Ale já tě nekoupil,“ odvětil s tichou výčitkou.

„Ne, ne. Tys mne osvobodil,“ vpadla kvapně, ne však s vřelým uznáním a ochotně ráda, „tys mi pomohl.“ Chtěla doložit, bude-li jen svobodná, zamlčela se však a děkovala:

„Bůh ti za to žehnej!“

„Už se mne snad tak nebojíš.“ Znělo to jako žert, rozjařené však oči dychtivěji utkvěly na jejích rtech.

„Nebojím se.“

„Ale na Ožďanech –“

„Jsi rytíř.“

„A tvůj věrný rytíř,“ postoupil k ní blíže, „budu se o tebe starat, rád tvé přání vyplním.“ Mluvil už bez úsměvu, vřele a netlumil už svého vzrušení. „Nebudeš v zajetí, ale jako paní. V této jizbě nezůstaneš. Dal jsem ti přichystat jinou. Pojď.“ Postoupil ke dveřím, které byly prve zavřeny, a otevřel je. Bodorovská postoupila za ním, na schod (tři vedly do komnaty), ale tu jí noha uvázla.

Před ní bohatě zařízená, útulná světnice zavřených okenic, osvětlená dvěma voskovicemi, jež hořely v dvouramenném svícnu na pokrytém stole. Stěny od podlahy pod kobercem až do polovice táflovány, nad táflováním do dřevěného stropu potaženy pestrým čalounem. Plášť chladného krbu byl figurami pomalován, u něho křeslo suknem potažené; tu stolice, tam truhla a v pozadí, v útulném zákoutí v polosvitu bohatá, prostorná postel pod nebesy.

Mária se do komnaty zahleděla. Byla jí milým překvapením, jako na Ožďanech visutý kočí vůz. Zrak její přelétl všecku vystrojenou prostoru dýchající pohodlím, všecko její zařízení, utkvěl naposled na rozkošné posteli, zpod jejíchž zelenavých nebes, z šera jejich probělávaly se bělostné duchny a polštáře a u níž na podlaze černala se ohromná medvědí kůže. Ale opodál postele nevysoká dvířka.

Talafús stál napravo o schod výše, tiskna se ke prapysku^[83] dveří, aby nezacláněl v rozhledu, a sám se opíjel žádostivými pohledy na Máriu, na její líce a havraní vlasy, na pružnou, vnadnou postavu. Čekal dychtivě, že pokročí, že vstoupí. Zahořel celý a zimné chvění začalo jej roztřásat, takže se sotva opanoval. A pojednou uslyšel:

„Ne, pane, tam nepůjdu, nech mne tu, prosím tebe!“ Řekla to vzrušeně, prosíc i omlouvajíc a chlácholila pohledem svých krásných očí i tónem měkkého hlasu. –

„Bojíš se,“ řekl zasmušiv se.

„Ne, dovedla bych se bránit.“

Usmál se tomu jejímu bránění; náhle ji vzal za ruku a lákal konejšivě a žádostivě:

„Proč by ses bránila, budeš v bezpečnosti, neměj se za vězně, budeš paní, jenom chtěj!“

Nevytrhla mu ruku z jeho ruky, neuhnula se mu jako Poberovi, ale také se vábně neusmála a nesklopila mluvně očí; stála v zasmušilém klidu, mlčky, v tváři chlad i stesk. Cosi přísného jako by stanulo mezi ní a ním, takže se neodvážil blíže k ní přistoupit a k sobě ji přižehnout, jak vášnivě po tom zahořel. Jen v tlumenějším hlase, v tónu jeho chvěla se nezastřená touha.

„Slyš mě, krásná paní, zatoužil jsem po tobě hned, jak jsem tě zhlédl; ale nechám své moci, nechci násilí. Nebylo by ti teskno u mne, uvidíš na Rychnavě.“

„Ty tu nezůstaneš!“

„Jen krátký čas. Slyš mne, krásná paní!“

„Přej mi oddechu, nechtěj hned odpovědi; ani bys mně hned nemohl uvěřit.“ Zákmit úsměvu pohnul jejími rty.

Pustil její ruku, okamžik stál, pak ustoupil dolů a řekl temněji:

„Jdi tedy sama, a věř, že tam budeš jako v Ožďanech.“

„Věřím,“ přisvědčila živě z povděku, „a půjdu. Děkuju ti a o jedno ještě prosím.“

„Oč?“

„Nezapomeneš na mé nešťastné krajany.“

Pohlédl na ni zkoumavě.

„Přesvědčíš se, dobrou noc.“

Odešel dveřmi, kterými Máriu sem přivedli.

Byla už chvíli sama a ještě stála u otevřených dveří skvostné komnaty. Myslila na Talafúsa. Necítila odporu ani teď, ani prve jako u Pobery. Jako rytíř jednal, jako by ne…