Bratrstvo I – Bitva u Lučence

XXIII

Jan Pobera z Lomu nevím kam domů postupoval se svou rotou na poledne dolů na Zvoleň. Tmu starých hvozdů, hlučný šum divé řeky v jejich mrtvém tichu, zlou cestu v srázech měli za sebou. Hory a širé hvozdy viděli už jen obzorem, vysoké, v temné modři, kolem dokola plodné, krásné roviny turčanské, nad lány vlnícího se obilí, nad zelenými lukami, jimiž se blyskotal Turec, kvapící na půlnoc do Váhu.

Poněvadž bylo právě po smíru pána té rozkošné zahrady turčanské, Pankráce ze Sv. Mikuláše, s nejvyšším hejtmanem Jiskrou z Brandýsa, nikdo Poberu a jeho rotu nestavoval, nikde neměli překážky. Meče zůstávaly v pochvě, kopí volně vzad přikloněna, uzda ležela koním na hřívnatém krku; oči jezdců nemusily vyhlížet nebo slídivě pátrat. A nouze nebylo. Potravy, píce a pití všude jim cestou prodali.

Postupovali rychleji než dosud. Cesta byla sjízdnější, nežli jakou dosud měli, a každý maně pospíchal. Těšili se na Zvoleň, na delší odpočinek v ležení, na jeho bujný život, na novou službu, na nový žold i boj a kořist, jak mužstvo, tak i rotmistr.

Toho poháněla i jiná touha. Rozechvívala ho žhavě, co den žhavěji. Krása Márie Lengyelovny zažehovala mu krev.

Prvního dne, kterého ráno chtěla utéci s ženou Třikrátzlého na Kežmark, kdy divoce odbyla muže i jej, marně otočil svého znamenitého klusáka vzad, ze řady jízdných k vozu, v němž seděla. Jako by jí tam nebylo. Plachta se ani nepohnula, ani na stéblo neodhrnula. Promluvil s koně do vozu, než ani slova nedostal v odpověď.

Neviděl, netušil, jak Mária sedí na loži pod plachtou, bledá, jak tmavé, velké oči se jí rozšířily, jak planou, že sedí s dýkou v ruce v horečném napětí, jako by čekala každého okamžiku, že se k ní podere násilím. Byla tak zoufale odhodlána od okamžiku, jak ji uštklo podezření, že jsou o ni smluveni. Otřásla se, když pak zaslechla, že ji muž volá. Jel těsně vedle vozu, sám, bez Pobery, jak skulinou zahlédla.

„Kliď se!“ vzkřikla po maďarsku a v ten okamžik se vášnivě rozhodovala:

„Pryč odtud! Utéci! Pryč! Pryč!“

Kam, nevěděla. Žena Třikrátzlého, Košice, Kežmark se jí míhaly v tom odhodlání. A pak jen o tom uvažovala a plány strojila, jak se u vozu uvolnilo, když vedle něho už nikdo nejel.

Bodorovský se vrátil do čela před rotu, za Poberou, jenž prve odjížděl od vozu, hladě si rozpačitě kníry, usmívaje se, ale s ostrým svitem v šedých očích. Bodorovského uvítal s posměškem a navečer, když zarazili u jedné vsi, aby přenocovali, a když seděli spolu ve staně, posílal ho, aby šel, aby nenechával své holubice o samotě, že jí bude teskno.

Bodorovský se ušklíbl.

„I není a nebude. Ale takto mne nevytrestá. To znám dobře, my doma často tak, a spolu nic.“

„To bys jí nemusel mít,“ vyhrkl Pobera jako žertem, „mohl bys ji –“ Nedořekl, než dlouhý, pronikavý pohled dopověděl. Bodorovský se usmál a pokrčil rameny.

„Věru nemusil a neuschl bych bez ní,“ dodal s úsměškem, „no, ale jen tak se rozejít, s krásnou ženou –“ vymrštil obočí a zahleděl se na Poberu s mluvným úsměvem v tváři, „a pak –“ hrábl si do svých kudrn. „Ale aby nám zatím srnka neupláchla –“

Pobera mávl rukou, neřekl však, že již hned po ránu tajně nařídil dvěma vojačkám, aby zemanku dobře střežily, opatrně však, aby zdání neměla.

Bodorovský již za té řeči vytáhl pestře malované karty a pak přímo nabídl hru. Hráli při světle planoucích loučí, hráli dost dlouho, až Bodorovský nakonec shrábl několik dukátů. Oči mu jen zářily a na pobledlých, povadlých tvářích rděly se mu skvrny.

Pobera byl klidný, jak by jen halíře byly, usmíval se, v duchu si však řekl, že již zeman bere na tu vnadu, že půjde –

Bodorovský, uléhaje, spokojeně si povzdechl, a usmíval se, jak pomýšlel:

„Nu, věru, ještě se naplatí!“

Se ženou ani druhého dne nepromluvil. Nemohl. Vůz jí byl jako hradem. Opouštěla ho, jen když byla jista, že se s ním nesetká. V čas odpočinku jedla sama, a když za jízdy postřehla, že muž dojíždí, že chce k vozu, hned stáhla plachtu. On pak se již nepokoušel s ní promluvit. Nedychtil po tom; jen ji hlídal a Poberu. Nežárlil, ale počítal. Nechtěl ženu přenechat lacino, za nějaký dukát, kterýž by rotmistr schválně i neschválně prohrál. –

Druhého dne zatočil Pobera s koněm zase na kraj cesty, nechal zase rotu přejet, čekal, až řada za řadou minuly, až dojede vůz Bodorovské. Již zdaleka viděl, že je šperloch oddělán, že mladá zemanka sedí na sedadle, na řetízkách napříč vozu zavěšeném. Naráz měla jeho oči a všecku mysl. Zapomněl na Bodorovského, jenž zůstal v čele roty. Viděl jenom ji, štíhlou, vábného poprsí, svůdně přibledlé líce, v tmavém rouše. Velké černé její oči hleděly stranou přes pole k horám –

Postřehl, jak sebou trhla, když jej zhlédla. Čekal, že rychle vstane, že spustí plachtu. A ona zůstala, ani ruky nevztáhla, i když trhnuv uzdou, zamířil rovnou k ní, a zůstala, i když pozdraviv jel těsně vedle jejího vozu. Začal hovor a ona odpovídala. Odpovídala i sama se ptala na cestu, co ty hory tam a v kterou stranu jeli paní Judita a Třikrátzlej, kdy oni tu dojedou do Kremnice, jak dlouho tam pobudou? Tvář se jí přitom nevyjasnila, oči málo po něm obracela. Chlad v nich byl i ve zvuku slov.

Než Poberu chlad ten neovál a nezchladil ho. Neskryla se před ním, zůstala, a již to měl za dobrou změnu; myslil, že ten tam její odpor.

Hořel, líbila se mu, bouřila jeho krev, jeho smysly. Miloval ženy a dlouho již byl v poli, na cestě s rotou, dlouho již se nesetkal s tak krásnou paní. Hltal ji očima a dychtivě naslouchal její řeči, jako unavené, unylé; čím skoupější byla její slova, tím žádostivěji je chytal. Lehká černá roucha svezla se jí s hlavy, odkryla její černé vlasy u bujných vrkočích i kadeř na bílém spánku, jež jí tak dráždivě slušela. A oušku se divil, bílé hrdlo jej vábilo, ale hned na ně zapomínal, jak se zahleděl v hlubokou, navlhlou tmu jejích laních očí. –

S úsměvem nadhodil, že když má plachtu stále spuštěnou, že se jí zle jede, a i tak, kdyby byl vůz stále otevřitý, že je přece jako u vězení, že se hrubě unaví. Přisvědčila, a vtom už jí nabídl, kdyby chtěla na koně, do sedla, že by v Kremnici opatřil ženské sedlo, mírného, dobrého klusáka že by pro ni měl, nebojí-li se – Až se mu v očích zajiskřilo, když odvětila, bílou dlaní pohnuvši, což o koně, že se nebojí i divokého.

Hned slíbil, ochotně, rád, tak že tedy zítra v Kremnici, až dojedou, že všecko opatří. „A –“ dodal, hladě si kníry, „slíbil jsem ti, že ti ukážu –“

Upřela na něj oči. Výsměšek se v nich kmitl, koutky rtů jí trhlo. Věděla, co si myslí, ale neptala se, čekala.

„Sobolinu, pamatuješ-li se, z Litvy, krásnou sobolinu.“

Usmála se, lahodněji, vlídně, jakoby s povděkem.

„Až na místě,“ řekla; ale vtom už se zasmušila a prudce povstavši rychle stahovala plachtu; Bodorovský přijížděl. Škodolibá radost šlehla Poberovi až do šedých očí, radostné tušení a naděje. Před mužem se skryla! Již do vozu ani nepromluvil a hned jel naproti Bodorovskému.

„Vrať se,“ volal dojížděje, „jen se vrať!“ Smál se a v svém radostném povznesení, že je vítězem, nestihl zlobný, mstivý pohled, kterým Bodorovský šlehl po voze. Hned se však opět usmíval, hovořil, ale ne o ženě, jako by ani nezpozoroval, jak mu ukázala svůj odpor a hněv.

Toho si však dobře všiml, že ho rotmistr, když dojeli klusem opět před rotu, hrubě neposlouchá a že je nějak spokojeně vesel. Pobera začal si pohvizdovat, hned toho však zase zanechav, poplacoval svého vysokého hnědáka po širokém krku, hovořil k němu, znenadání pak obrátil se dozadu po rotě a vzkřikl na trubače v první řadě, ať zatroubí –

Když se den nachýlil, zastavili na nocleh. Bylo mezi lesnatými vrchy před Kremnicí, do které již doraziti nemohli, v bídné vsi. Byla skoro všecka spálena a vymřelá. Před dvěma lety ji zpustošilo vojsko Huňadovo, jak v okolí Kremnice hubilo a jak i kremnické doly hrubě ničilo.

Bodorovský stál na návsi, kde většina jezdců se utábořila, a čekal dychtivě, až zarazí kolíky, až vztyčí rotmistrův stan.

Kolem se starali o koně, o večeři nebo o lůže. Pobera především vyčkal, až Vaško omyje hnědákovi nohy a jej opatří. Byl netrpěliv a pobízel sluhu, ať dělá. Jindy ještě čekal, až dá zamilovanému klusákovi obroku. Toho večera nevydržel, nýbrž šel na přehlídku, podívat se, jak se umístili, a přehlédnout stráže.

Stráně vpravo vlevo zčernaly, pod stromy u vody, u potoka, kde bylo hlučno a živo, se hustě stmívalo. Na temně modrém pruhu nebes, nad dolinou přepjatém, třepetala se první hvězda. Na konci vesnice v cestě stály vozy. Tu bylo klidněji nežli na návsi a u vody. Vozatajové odvedli koně k potoku, vůz za vozem stál opuštěný. Nikdo u nich ani na nich; jen o voj předního opíraly se dvě vojačky.

Pobera se zeptal po voze Bodorovské. Ukázaly vpravo do vybitých vrat pustého statku, kde probělávala se plachta. Pokynul jim, aby šly, a stráž u vozů, opěšalého jezdce, poslal dále na samý kraj vesnice, sám pak zamířil k vozu Bodorovské.

Levicí držel meč v pochvě koncem dopředu, aby nenarážel a neřinčel. Šel nedočkavě; k tomu vozu pospíchal vlastně hned, jak s koně slezl. Po tom, jak bylo za dne, jak s ním Bodorovská jednala a jak odrazila vlastního muže –

Kdyby tak – Mysl malovala a měkký, vlažný soumrak jí pomáhal. Cítil srdce, var krve, oči dychtivě hledaly. Na voze nikdo, před ním prázdno. Za ním však pustým dvorečkem, v jehož koutech se černalo od kopřiv a bejlí, chodila Bodorovská krátkou procházkou sem tam, zamyšlená, s rouchou volně přes ramena, s vlasy uvolněnými. Právě docházela zpátky k vozu, když Pobera vešel.

Stanula. V tom šeru, z rámu černých rozprouděných vlasů, vzhlédla k němu bledší, kouzelnější. Jak stanul s ní tak sám, v tom šeru, v odlehlém koutě, zachvěl se milostným zážehem. Byl rád, že to místo vyvolila, a přece se optal, jen aby promluvil, proč sem dala zajet a přeje-li si něčeho, večeři snad. Mluvil, mluvil, ale ne pevným hlasem a ne s myslí na slova upjatou.

Stála tiše, poděkovala mu, že už jí není ničeho potřeba, a šla dopředu. Tušil, že chce do vozu.

„Počkej!“ zastavoval ji.

„Nač? Neseš mně sobolinu?“ ptala se s úsměškem.

„Chceš-li?“ chvatně se chápal.

„Ne, až na místě, jak jsem řekla. Dříve koně a sedlo.“

„Zítra, v Kremnici.“ Kročil až k ní, viděl jí do hlubokých očí.

„Tedy zítra. Dobrou noc.“

„Počkej!“ a jak hnul rukou, zavadil o hebký proud jejích vlasů. A bylo po rozvaze. Chytl ji za ruku.

„Počkej! Počkej!“ V tom slově zahořela touha vášně. „Počkej, nebo dovol, abych přišel pak –“

Naráz se mu vyškubla a zdvihla ruku, jako by ho chtěla uhodit.

„Jdi, jdi!“

„A nesmím přijít?“

„Ne! Jdi – jdi!“

Vyskočila na voj, až se jí kolem ramen rozletěly prameny vlasů jako černé paprsky; mžikem byla ve voze a prudce, s chvatem zadrhovala plachtu.

„Paní, má paní!“ volal Pobera tlumeně, s vášní, a chtěl chytnout plachtu; opodál se ozvaly hlas i kroky. Pobera se prudce obrátil a zaklel, když poznal Bodorovského; ten se zastavil a čekal jako stráž. Pobera vyrazil k němu ostrým krokem.

„Co je!“

„Šel jsem se podívat.“

„Špehovat!“

„Mám zde ženu,“ odvětil Bodorovský s úsměvem, jako na omluvu.

„Co chceš?“

„Dlouho nejdeš. Hrál bych –“

„O ženu –“

„Třeba o ženu.“

„Tus už dávno prohrál, nemáš ji, nechce tě, ani vidět tě nechce. Ale o tebe bych hrál.“

„Jak –“

„Vyhraješ-li, půjdeš odtud, z roty, ale sám, a nerozloučíš se se ženou.“

„To je o mou ženu.“

„O tebe.“

„A o jaký základ?“

„Sto zlatých, kremnických, a co už máš, to máš.“

„Přidáš –“

„Na tebe?!“ Pobera tvrdě se zasmáv vykročil. „Nu, deset. Chceš, půjdeš?“

„A koně, cos mi půjčil.“

„Vem ho čert! Ale vyhraješ-li, půjdeš; a vrátíš-li se, poženu tě skrze pračata jako lotra, nebo –“ zastavil se, podíval se mu blíž do tváře, hrozivě, blýskaje očima, „budeš-li se k ní hlásit, zabiju tě –“

Bodorovský se mdle usmíval, řasami zakmital.

„Nač ty hrozby! A ještě jsem nevyhrál,“ nutil se do lehkého, veselého tónu. „Tak pojďme!“

Mlčky se vrátili pustou vsí mezi žoldnéřskými ohni do stanu, u něhož stál opěšalý jízdný v železném kapalínu na stráži s obnaženým mečem v ruce. Vaško dal hned rozžehnout smolnici, snesl studené maso a chléb, nalil rudého vína z měchu do kovových pohárů.

Pobera málo jedl, nic nemluvil, často si však přihnul. Bodorovský chutě jedl, chutě pil a rád by také hovořil. Začínal. Pobera však zůstával jako dub. Když Vaško po večeři sklidil, upřel Bodorovský oči na Poberu, jako by čekal. Ale ten se nehnul, jak seděl v rozepjatém kabátci na sedle, ruce volně přes kolena, s hlavou pochýlenou.

Byl bez čepičky. Rozsekaná jeho hlava se zarudlými cestičkami jizev mezi plácky krátkých vlasů vrhala pitvorný stín na začadlou plachtu vysokého stanu, i kníry její i orličí nos nad ně vyvstalý. V kmitavé záři smolnice zdála se rotmistrova osmahlá, hubená tvář temnější, a jizvy a šrámy od čela do spánků i za uchem zbrunátněly.

Seděl hledě do země, prosíkl ostře slinu mezi zuby; Bodorovského jako by ani nebylo. Ten se již rozčiloval. Několikráte hrábl do svých prořídlých kudrn, pak vytáhl z váčku karty i kostky, rovnal je, míchal, na hrubý koberec na zemi před se položil, na Poberu pohlédl, a hned zase nedočkavě po kartách sáhl. Až se ozval, optal, tak tedy kdy začnou –

Poberova víčka světlých řas se zvedla, sivé oči upřely se na uvadlou tvář Bodorovského. Neřekl nic, pojednou vstal, šel do pozadí stanu, kde pod pláštěm a tlumokem byla nevelká kovaná skříň. Vyňal z ní vak, zavřel zas, a vrátiv se k Bodorovskému, usedl a začal sázet zlaťáky řádkami po desíti. Počítal je nahlas, drže v levé kožený pytlík, z něhož rostly ty svítivé záhonky na hrubém koberci.

Bodorovský se divil, co je, co rotmistr myslí; hleděl na něj a hned zas obracel zapadlý zrak na přirudlý blýskot zlaťáků a počítal zároveň, v duchu i očima, dukáty i jejich řádky. Už byla desátá, jedenáctá; Pobera zvedl hlavu, a ukázav na peníze, řekl:

„Tak tu máš –“

„Co mi to dáváš?!“ žasl Bodorovský uraženě.

„Nechce se mi hrát, nebudu; a tak vezmi, a ráno jeď, hned časně ráno.“

Bodorovský sebou škubl.

„Pane brat, co si myslíš! Jsem uherský zeman, a ne kramář, a ne žid. Chceš-li hrát – Ať hra rozhodne.“

Pobera se po něm podíval a zkrátka, v hrdle se zasmál, až se mu ramena zatřásla. V tom všem byl posměch i opovržení i v tom, jakým hlasem nechutě zvolal:

„Tak dej karty!“ A chopil se zas poháru.

Bodorovský sáhl po listech hrubě malovaných. Vaško, v tu chvíli číšník, stál u vchodu a díval se na tu novou, panskou hru, jíž nerozuměl (kostky znal dobře), a divil se, jak to jde zkrátka, jak pán pospíchá, jak pán prohrává a prohrává, jak Bodorovský shrabuje zlatý řádek za řádkem, všechen jako u vyjevení, s hořícíma očima.

Venku vlahou, temnou nocí volaly stráže, kůň zařičel, kdes i několik hrubých hrdel jízdných bratříků zazpívalo –

Hráči mlčeli, Pobera se mračil, a jak Bodorovský, jenž sebou šil a škubal, shrábl poslední zlatý řádek, odplivl si, vstal a poroučel Vaškovi, ať chystá lůže, že si lehne. Bodorovský už také nemluvil. Usmíval se jen nad zlatem; než do té lakotné radosti kápla zlost, co ten chlap žoldnéřský tak dělá, zlost se záchvěvem zahanbení a rozpaků.