Bratrstvo I – Bitva u Lučence

Alois Jirásek

79 Kč

Elektronická kniha: Alois Jirásek – Bratrstvo I – Bitva u Lučence (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: jirasek07 Kategorie:

Popis

E-kniha Alois Jirásek: Bratrstvo I – Bitva u Lučence

Anotace

Bratříci se rozdělili. Jedni táhnou po vedením Jiskry z Brandýsa na zrádný Kežmark a spišská města. Pobera a Kozici táhnou k Lučenci proti Maďarům. U Lučence dochází k rozhodujícímu střetnutí. 20-30 tisíc Uhrů proti 500 bratříkům, ale v poslední chvíli dorazí Jiskra a bratříci vítězí.
První díl Jiráskovy trilogie Bratrstvo.

O autorovi

Alois Jirásek

[23.8.1851-12.3.1930] Alois Jirásek se narodil roku 1851 v Hronově u Náchoda. Pocházel ze selského rodu, jeho otec byl původně tkalcem a pak pekařem. Dětství strávil ve Velké Vsi u Broumova. V letech 1863 – 1867 studoval na německém gymnáziu v Broumově, potom na českém gymnáziu v Hradci Králové. Po maturitě studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Alois Jirásek...

Alois Jirásek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Bratrstvo I – Bitva u Lučence“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XXXII

Dubánek z Čivic ho přivedl a hlásil, že to Štefan Sárköz, posel pana Huňada Jánuše. Byl prostředně velký, hubený, v osmahlém obličeji mu lícní kosti vyvstávaly; černé lesklé vlasy, krátce střižené, měl do čela i do spánků sčesané. Černé byly i kníry pod tenkým zahnutým nosem. Vstoupil jistě, v sukni broskvové barvy s velkými stříbrnými bombíky, jež kryla ještě kus přes kolena úzké modré nohavice.

Stanuv u dveří, rozhlédl se komnatou (oči měl mandlové, černé a pronikavé) a hned rovnou bral se ke stolu Jiskrovu. Kráčel mlčky a vážně; všichni v ten okamžik ztichli, takže jasněji crnčely ostruhy na poslových střevících sahajících po kotníky.

Stanuv před stolem, poklonil se a pozdravil Jiskru. Tvář jeho byla vážná i všecko chování, vážná i jeho řeč. Mluvil z ohledu na Jiskru slovensky, ač ne hbitě a s cizím přízvukem. Nejvyšší kapitán Horní země, sedě v křesle s rukama o postranice opřenýma, pozoroval posla zkoumavě, klidně. Ale ne dlouho. Hned sebou hnul a osmahlou rukou proti němu živě zatřepal, ať ustane, když posel řekl, že „Jeho Milost pan gubernátor Království uherského –“

„Jen Dolní země, a ne celého království je gubernátor, jen tam!“ vpadl živě Jiskra, nahnuv se dopředu. Oči se mu zaleskly, z hustých, černých vousů zabělaly se mu zuby, jak se usmál. „Tvůj pán na Dolní zemi, já na Horní supremus capitaneus, on dole pánem, já v slovenském viděku; tu nemám a neznám žádného gubernátora. Jen Jeho Milost mladý král tu poroučí a já v jeho jméno.“

Poslu kmitl se osmahlým čelem rudý stín. Maně se narovnal, zůstal však v důstojném klidu. „Nám Uhrům je, pane nejvyšší kapitáne, gubernátorem našeho království.“ Mluvil volně, ale pevně a určitě.

„O království mluvíte, ale ne o králi, o toho nestojíte, abyste sami panovali. Čeho sobě žádá tvůj pán?“

„Proti právu osadils část novohradské stolice a stavíš tvrz u Lučence.“

„Bohdá již je dostavěna.“

„Jeho Milost pan gubernátor žádá, abys ji nechal a opustil.“

„A sám rozmetal, ne?“ Jiskra se usmál. „A neučiním-li tak?“

„Přitáhne pan gubernátor s vojskem.“ Posel to řekl zasmušile, důrazně.

„Přišel by beztoho, Lučenec mu jen zástěrou; na to již pole sbírá, na to již si zavolal sedmihradského vojvodu, na to mu vede Kampolt z Nány Ráce, na to přivedl vojvoda Dan tu sběř valašskou, biskup jagerský s bandériem už čeká.“ Jiskra rozohňuje se mluvil rychleji a prudčeji. „Kumani regales jsou už ve zbrani a Jazygie celá a královská bandéria volá tvůj pán, královská bandéria a červené posly s krvavým mečem rozeslal, aby shoňovali lid, a to všecko na mne za to, že svému a vašemu králi věrně sloužím.“

Poslovi ustrnuly na okamžik oči překvapením, že Jiskra je tak dobře zpraven o polní moci gubernátorově; než jen na okamžik, hned opět klidně naslouchal, jak Jiskra šermuje rukou, již rozčileně mluvil:

„Neběží jen o Lučenec, ale také o Vadnu, o Drienčany, Krásnou Horku, o Muráň, i o Trenčín, o Košice, Kremnici, o Zvoleň, o všecko, o všecko, o celou Horní zemi, aby nás z ní dostal, vyhnal, za to, že jsme jí svou krví dobyli a již léta ji svou krví hájíme mladému králi, že jí nechceme vydat vám pánům Uhrům, abyste bez krále sami panovali a ji tiskli po své vůli.“ Jiskrovi se rozlila červeň po zarostlých tvářích a zpod hustého obočí blýskalo. „A jestliže má pan Huňady Sedmihradské, Valachy a Kumány na pomoc, řekni mu,“ Jiskra prudce vstal, „že nemám také malý lid, že se nebojím a mé roty se také nebojí, ty že zná, od Somoše i odjinud, a že za mnou stojí bratrstvo, všecko jeho vojsko tu v Uhrách, a ostatní se přihrnou, bude-li potřeba, z Polska, z Rakous, odevšad, a řekni mu, Horní země je při mně, všecka a věrně, všichni slovenští zemané, všecka šlechta, ta, kterou marně volá do Budína na sněmy, kteří mu tam nechodí a nepůjdou, ale kteří na mé slovo jsou už vojensky vzhůru a půjdou do pole, tam že se s nimi sejde a se mnou, a Bůh dá, že svou pomocí na mne ráčí vzpomenouti, že se zas ubráníme.“

Štefan Sárköz stál za té řeči rovně, bez hnutí. Jen ku konci zaruměnila se mu osmahlá tvář a mandlovýma očima, na Jiskru pevně upřenýma, bleskově prošlehlo.

Jiskra spustil se náhle do křesla, pohladil kníry, začal si hrát s penízky na hrdle. Posel vida, že domluvil, okamžik čekal, pak sázel slovo za slovem s tím cizím přízvukem, ale rozhodně:

„Řeknu panu gubernátorovi, že Lučence nevydáš.“

„Nevydám, poněvadž vám nemohu a nesmím nechat otevřenou cestu sem na Zvoleň a v tyto strany, do těch končin, jež spravuju z milosti svého krále a jichž nevydám, dokavad nepřijde sám anebo mně neporučí.“

„Pan gubernátor –“

„Ať rozpustí vojsko.“

Rty poslovy se v koutkách pohnuly úsměvem.

„A ty,“ řekl, „pane nejvyšší kapitáne…

Mohlo by se Vám líbit…