XXIII
Jan Pobera z Lomu nevím kam domů postupoval se svou rotou na poledne dolů na Zvoleň. Tmu starých hvozdů, hlučný šum divé řeky v jejich mrtvém tichu, zlou cestu v srázech měli za sebou. Hory a širé hvozdy viděli už jen obzorem, vysoké, v temné modři, kolem dokola plodné, krásné roviny turčanské, nad lány vlnícího se obilí, nad zelenými lukami, jimiž se blyskotal Turec, kvapící na půlnoc do Váhu.
Poněvadž bylo právě po smíru pána té rozkošné zahrady turčanské, Pankráce ze Sv. Mikuláše, s nejvyšším hejtmanem Jiskrou z Brandýsa, nikdo Poberu a jeho rotu nestavoval, nikde neměli překážky. Meče zůstávaly v pochvě, kopí volně vzad přikloněna, uzda ležela koním na hřívnatém krku; oči jezdců nemusily vyhlížet nebo slídivě pátrat. A nouze nebylo. Potravy, píce a pití všude jim cestou prodali.
Postupovali rychleji než dosud. Cesta byla sjízdnější, nežli jakou dosud měli, a každý maně pospíchal. Těšili se na Zvoleň, na delší odpočinek v ležení, na jeho bujný život, na novou službu, na nový žold i boj a kořist, jak mužstvo, tak i rotmistr.
Toho poháněla i jiná touha. Rozechvívala ho žhavě, co den žhavěji. Krása Márie Lengyelovny zažehovala mu krev.
Prvního dne, kterého ráno chtěla utéci s ženou Třikrátzlého na Kežmark, kdy divoce odbyla muže i jej, marně otočil svého znamenitého klusáka vzad, ze řady jízdných k vozu, v němž seděla. Jako by jí tam nebylo. Plachta se ani nepohnula, ani na stéblo neodhrnula. Promluvil s koně do vozu, než ani slova nedostal v odpověď.
Neviděl, netušil, jak Mária sedí na loži pod plachtou, bledá, jak tmavé, velké oči se jí rozšířily, jak planou, že sedí s dýkou v ruce v horečném napětí, jako by čekala každého okamžiku, že se k ní podere násilím. Byla tak zoufale odhodlána od okamžiku, jak ji uštklo podezření, že jsou o ni smluveni. Otřásla se, když pak zaslechla, že ji muž volá. Jel těsně vedle vozu, sám, bez Pobery, jak skulinou zahlédla.
„Kliď se!“ vzkřikla po maďarsku a v ten okamžik se vášnivě rozhodovala:
„Pryč odtud! Utéci! Pryč! Pryč!“
Kam, nevěděla. Žena Třikrátzlého, Košice, Kežmark se jí míhaly v tom odhodlání. A pak jen o tom uvažovala a plány strojila, jak se u vozu uvolnilo, když vedle něho už nikdo nejel.
Bodorovský se vrátil do čela před rotu, za Poberou, jenž prve odjížděl od vozu, hladě si rozpačitě kníry, usmívaje se, ale s ostrým svitem v šedých očích. Bodorovského uvítal s posměškem a navečer, když zarazili u jedné vsi, aby přenocovali, a když seděli spolu ve staně, posílal ho, aby šel, aby nenechával své holubice o samotě, že jí bude teskno.
Bodorovský se ušklíbl.
„I není a nebude. Ale takto mne nevytrestá. To znám dobře, my doma často tak, a spolu nic.“
„To bys jí nemusel mít,“ vyhrkl Pobera jako žertem, „mohl bys ji –“ Nedořekl, než dlouhý, pronikavý pohled dopověděl. Bodorovský se usmál a pokrčil rameny.
„Věru nemusil a neuschl bych bez ní,“ dodal s úsměškem, „no, ale jen tak se rozejít, s krásnou ženou –“ vymrštil obočí a zahleděl se na Poberu s mluvným úsměvem v tváři, „a pak –“ hrábl si do svých kudrn. „Ale aby nám zatím srnka neupláchla –“
Pobera mávl rukou, neřekl však, že již hned po ránu tajně nařídil dvěma vojačkám, aby zemanku dobře střežily, opatrně však, aby zdání neměla.
Bodorovský již za té řeči vytáhl pestře malované karty a pak přímo nabídl hru. Hráli při světle planoucích loučí, hráli dost dlouho, až Bodorovský nakonec shrábl několik dukátů. Oči mu jen zářily a na pobledlých, povadlých tvářích rděly se mu skvrny.
Pobera byl klidný, jak by jen halíře byly, usmíval se, v duchu si však řekl, že již zeman bere na tu vnadu, že půjde –
Bodorovský, uléhaje, spokojeně si povzdechl, a usmíval se, jak pomýšlel:
„Nu, věru, ještě se naplatí!“
Se ženou ani druhého dne nepromluvil. Nemohl. Vůz jí byl jako hradem. Opouštěla ho, jen když byla jista, že se s ním nesetká. V čas odpočinku jedla sama, a když za jízdy postřehla, že muž dojíždí, že chce k vozu, hned stáhla plachtu. On pak se již nepokoušel s ní promluvit. Nedychtil po tom; jen ji hlídal a Poberu. Nežárlil, ale počítal. Nechtěl ženu přenechat lacino, za nějaký dukát, kterýž by rotmistr schválně i neschválně prohrál. –
Druhého dne zatočil Pobera s koněm zase na kraj cesty, nechal zase rotu přejet, čekal, až řada za řadou minuly, až dojede vůz Bodorovské. Již zdaleka viděl, že je šperloch oddělán, že mladá zemanka sedí na sedadle, na řetízkách napříč vozu zavěšeném. Naráz měla jeho oči a všecku mysl. Zapomněl na Bodorovského, jenž zůstal v čele roty. Viděl jenom ji, štíhlou, vábného poprsí, svůdně přibledlé líce, v tmavém rouše. Velké černé její oči hleděly stranou přes pole k horám –
Postřehl, jak sebou trhla, když jej zhlédla. Čekal, že rychle vstane, že spustí plachtu. A ona zůstala, ani ruky nevztáhla, i když trhnuv uzdou, zamířil rovnou k ní, a zůstala, i když pozdraviv jel těsně vedle jejího vozu. Začal hovor a ona odpovídala. Odpovídala i sama se ptala na cestu, co ty hory tam a v kterou stranu jeli paní Judita a Třikrátzlej, kdy oni tu dojedou do Kremnice, jak dlouho tam pobudou? Tvář se jí přitom nevyjasnila, oči málo po něm obracela. Chlad v nich byl i ve zvuku slov.
Než Poberu chlad ten neovál a nezchladil ho. Neskryla se před ním, zůstala, a již to měl za dobrou změnu; myslil, že ten tam její odpor.
Hořel, líbila se mu, bouřila jeho krev, jeho smysly. Miloval ženy a dlouho již byl v poli, na cestě s rotou, dlouho již se nesetkal s tak krásnou paní. Hltal ji očima a dychtivě naslouchal její řeči, jako unavené, unylé; čím skoupější byla její slova, tím žádostivěji je chytal. Lehká černá roucha svezla se jí s hlavy, odkryla její černé vlasy u bujných vrkočích i kadeř na bílém spánku, jež jí tak dráždivě slušela. A oušku se divil, bílé hrdlo jej vábilo, ale hned na ně zapomínal, jak se zahleděl v hlubokou, navlhlou tmu jejích laních očí. –
S úsměvem nadhodil, že když má plachtu stále spuštěnou, že se jí zle jede, a i tak, kdyby byl vůz stále otevřitý, že je přece jako u vězení, že se hrubě unaví. Přisvědčila, a vtom už jí nabídl, kdyby chtěla n…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.