U nás I – Úhor

XLVI.

Časně ráno, ještě za Šera, vyšel z Padolské fary, zadem jejím, Doubenus, v jedné ruce notný uzel, v druhé hůl. Přes dvoreček zamířil pod ovocné stromy, pod nimiž se trávník probělával kozím pyskem, k zadní brance, vedoucí do polí, v táhlém svahu a do březiny při jeho úpatí.

Za Doubenem zjevila se ve farských dveřích Justyna s menším uzlem v ruce, ve vlněném, velkém šátku přes hlavu, a s ní farář Zeidler v černé čepičce, ve střevících, maje tmavou plantu zapjatu a límec ke krku přehrnutý. Nebyl ještě dostrojen. V pozadí stanula stará jeho sestřenice v šátku pod bradou volně uvázaném.

Justyna, ubledlá, stanula před prahem, děkovala a dávala ještě jednou sbohem. Farář jí podal ruku.

„Sprovázej vás pánbůh a posilni vás ve vašem předsevzetí.“ Hospodyně, jíž při každém vážném slově, slavnostněji předneseném, se svíralo hrdlo pohnutím, zaslzela. Zůstala s farářem, až Lewitova přešla zahradou a zanikla za brankou.

Dala se za Doubenem, jenž byl potěšen, že mu jemnostpán svěřil ten úkol, aby „židovinku“ vyvedl, ale tak, aby jich nikdo neviděl, aby nikdo nezvěděl, kam, v kterou stranu. Také to rád udělal kvůli ní i proto, jak se budou na Boušíně divit, jemnostpán a panna Aninka, ta že bude vzdychat, až uvidí, uslyší –

Zvečera pršelo málo, jen orosilo. Vítr vysušil přes noc kamení i cestu. Ještě teď foukal dost studeně, až se v březině listí chvělo.

Justyna přitáhla šátek, ale nepřestala se tiše chvět, ač byla zkonejšenější klidem z pevného rozhodnutí.

Doubenus výše nad březinou, cestou mezi osením, dost pospíchal. Teprve když je zaclonil les Kocournice, uvolnil; pak se brzo zastavili. Antonín, jenž přišel „milíři“, chvátal jim naproti. Doubenus zabočil do farského lesa a mladí za svým vůdcem. Mluvili zticha, o noci, jak minula. Justyna se zeptala na učitelku.

„Maminka ještě nic neví, ale bylo jí divno, kde se tak toulám. Neboj se, je hodná, a jemnostpán, víš –“

O Lewitovi se nezmínili, ač oba na něj stejně myslili a měli na jazyku, že ještě nic neví, že teď ráno teprve – Justyna vzpomněla na lístek pod šálkem, a strach ji ovanul.

Les se svažoval. Antonín šel skoro až dolů, a byl by šel rád ještě dál, až na Boušín. Přidával si ještě kus, od stromu ke stromu, až se musil zastavit a jít zpátky, z opatrnosti. Políbil Justynu tiše, Doubenus byl napřed, a políbil ji zas; sotva mohla promluvit, když prosila, aby jí brzo poslal vzkaz, a když Antonín dával sbohem; pak nakazoval Doubenovi, ať dá pozor –

Šli dolem (kterými lesy, Justyna nevěděla), až Doubenus ohlásil, že přijdou k řece. Jak vykročili z lesního temna, poznala, že jsou v údolí, kus za Padolím, že se dostali sem velikou zacházkou. Doubenus se pořád opatrně ohlížel a rozhlížel, a Justyna s ním, lekajíc se, že zhlédne bratra, jak se za nimi žene. Ale kolem pusto, ticho. Šedá obloha se již trhala a výš, nad lesnatými kopci, do černa modrými, hořel už řeřavý pruh.

Kolem několika tichých ještě statků přešlí napříč údolím, pak vysokou lávkou nad Medhují, jež se šumně hrnula přes kamení, čechrajíc zelenavé kštice vodního pryskyřníku ve stínu starých, vysokých olší. Hlas vln zněl jitřním tichem, drozd se ozval v lesnatém svahu, jejž měli před sebou, za chvilku zalehlo k nim ze vsi klekání. Obešli Střezinu, osamělou formanskou hospodu, dali se nad ní prohbím táhlého hřbetu, mezi lesy, mezi mladým osením, mezí, rosou zperlenou, pestrou květy bílého lomikamu, rudých slziček, pryskyřníků, kyselenčí, modrých zvonků, plnou šlápot panny Marie i dechových luceren. A rozlehlý keř hlohu kvetl ve břehu.

Jak se tu Justyna zas ohlédla, vyvstal za ní, za lesnatými vrchy údolí, z něhož přicházeli, modravý Bor i Hejšovina, kdež se budil den. Pak zase dál, až dostoupili na vrch hřbetu. A tu pod nimi dole hluboké, zelené údolí při Dřevickém potoku, roubená stavení, bělající se skupinami stromů, ještě temnými.

Sestoupili v to údolí, z něho se dali do Rokytenského, pobočného. Zatím už zmizela lehounká, bělavá clona po lesnatých kopcích; rdělo se nad nimi, modrošedé mráčky rozhořívaly se do červena, hořely, pak hasly, a rozplývaly se, když zardělý okraj slunce tiše vyvstal nad tmavou horou. Růžová zář po nebi zbledla, až zbělala. Vrcholy kopců se projasnily, pak i po orosených lukách rozlil se zlatý přísvit, do něhož skupiny olší hodily dlouhé, zelené stíny.

To už Doubenus s Justynou dali se z Rokytníka zase do lesné stráně, přes hřbet a dolů do údolí Zbečnického; z toho pak červenou cestou v zeleném osení vzhůru na výšinu Hájku. Slyšeli ze vsi humínka, jak na nich klepali kosy.

Brali se Hájkem, plání ke Končinám a Kostelci. Justyna, jež šátek spustila s hlavy, přestávala se strachovat, ač přes tu chvíli se ještě ohlédla. Na Hájku jí Doubenus řekl s úsměvem, že mají vyhráno. Šel volněji, také víc už mluvil a neohlížel se tolik, zato víc ukazoval plání, krajinou, kterou všecku již zalila zlatá zář jitra. Otáčel holí, tam že je Čertovina, hospoda, tam Hejnovka les, tam ten rybník že je u Zábrodí; a dál ukazoval přes moře klasů, přes osení, z něhož tu a tam jako ostrůvek vyvstával vrchol košatého stromu v poli nebo stinná skupina jich nad střechou samoty.

Ale nejvíc vpřed hleděl a ukazoval, tamhle v t…