U nás I – Úhor

XIII.

Boušínská fara byla skoro celý den zamčena. Listí se starého ořechu, jenž rozkládal svůj koš vpravo ode dveří nad roubenou zkaženou studnou, i listí s lískového křoví leželo nehnutě jako pestře žlutý koberec až po samé dveře. Někdy ho vítr sesunul, jak se honil od lesa kolem fary pustým, malinovým houštím. Ale listí už fráterovi nesfukoval do obličeje a za širák. Po fráterovi a ostatních oulech nebylo památky v těch místech.

Farář Ondrášek jen ráno vycházel z fary, do kostela, za dne pak už ne; a z nevelké jeho kolatury málokdy kdo pro něj přišel. A host? Kdo by si vzpomněl na osamělou faru, jež stála jako lípa ve větru. Pole kolem zpustla, lesy za farou a pod ní ve stráních černaly. Zatažené, nízké nebe je tížilo a mlhavé mraky se o ně třepívaly. Stín zasmušilosti ulehl kolem a tichý stesk dýchal ze všeho.

Po dlouhý čas nebylo slunce vidět; až v polovici října se nebe zas probralo a zlatá zář rozlila se náhle krajinou. S lesů spadl smutný flór, zamodraly se, a Boušínský kostel i bílá fara zasvítily zase do daleka, jako za letních dnů. Také na faře se projasnilo. Zlaté zákmity prošlehovaly nahoře v patře na vybílené síni, po stěnách i po starých portrétech dvou Piccolominů nade dveřmi hostinského pokoje.

Zdola, od kuchyně, vanula až sem vůně na Boušínské faře převzácná, aromatický dech kávy. Celá fara jí voněla. Host tu byl.

Kvůli němu vylezla panna Aninka z kuchyně až do prvního patra, do hostinského pokoje, vybrat ve skleníku kávové náčiní. Šátek na hlavě si na cestu těsněji přitáhla i kolem krku uvázala. Bála se průvanu, to pro „větřici“, která se jí, jak stýskala, do hlavy vrazila.

Ze skleníku vzala konvice, dva koflíčky zdobené černými krajinkami (staré hrady to byly se stromovím) a cukránku průsvitavou s růžemi malovanými a poupaty.

Vítr, jenž venku třásl haluzemi a listím harašil, hlučně se tu ozýval. Hospodyně oknem jen nahlédla, nejde-li už jemnostpán s hostem, s Náchodským zámeckým kaplanem, P. Havlovickým. Ten byl dopoledne navštívit svou matku, pocházelť ze mlýna z nedaleké vesničky za Boušínem, ale dole při řece mezi lesy. Na Boušíně se zastavil až odpoledne a farář ho zavedl do kostela ukázat mu nový obraz na hlavním oltáři.

Panna Aninka ráda viděla zámeckého kaplana. Znala se s jeho panímámou, dobrou osobou, jak říkala, jmenovitě když vypravovala, že jí stará mlynářka sama vzkázala nějakou radu nebo i koření poslala, když zaslechla, jaké má bolesti. A pak pan páter sám nikoho nezarmoutil, uměl s každým pohovořit a vyslechl člověka a politoval, a hezký člověk, jako panna. Proto bylo hned kafíčko a proto ty koflíčky s obrázky a cukránka s růžemi ze skleníku.

Dnes pan páter ovšem přinesl trochu starosti novinou, že na Bezděkově předevčírem vykradli kostel; monstrance, ciborium a partikule, že je všechno to tam. Boušínského faráře nikdy se hrubě netklo, když byla o té bandě řeč. To se jen podíval na pušky nebo na ně ukázal a řekl: „To bude pěkně vítám.“ Dnes však zakroutil hlavou. Hospodyně si toho dobře všimla, a řekl patrně zaražen: „Když už i na chrám Páně! To by flintička nestačila.“ A to neslo panně Anince z hlavy. Nezhlédnuvši ani hosta ani faráře, stoupala dolů po dřevěných schodech do hustší, pronikavější vůně, aby dole prostřela a přichystala svačinu.

Farář a jeho host, urostlý, vysoký, v pěkném zánovním kabátě tmavé barvy, dlouhých šosů, v lesklých bunclovkách meškali v kostele před hlavním obrazem. Kaplan stál vážně, klobouk v ruce. Mužně sličnou hlavu, černých vlasů, rovného nosu, měl do týlu pochýlenou. Tmavé oči jeho, bystré a výrazné, hleděly vzhůru na Navštívení panny Marie. Suchopárný farář prokvetlé hlavy vypadal vedle něho tuze drobně a v obnošeném kabátku, v blýsknavé už vestě také dost ošuměle. Kaplan byl vedle něho jako důstojný, mladý kanovník.

Stál klidně; farář však na jednom místě nevydržel. Mihl se napravo a hned zase nalevo se přibočil a potřepával pořád čepičkou, jak mluvil; nebo jí ukazoval po obraze. A pořád vykládal a nemohl se dočkat, co kaplan řekne, vlastně jeho chvály. Šlať pověst o P. Havlovickém, ne zplna třicetiletém, mezi pány bratry i mezi lidem, že je učený muž.

„No tak, pane bratře, hezký?“ optal se farář posléz přímo. „Je až ve Vídni malovaný, ve Vídni! A takový přece není, jak jsem chtěl. Udal jsem, jak to chci; ale je jinačí, neudělali to.“

Kaplanova tvář se hnula tlumeným úsměvem.

„Panenka Marja je trochu novomódně oblečena,“ pokračoval farář a třepal výš svou čepičkou, „ale příběh, t. j. jako navštívení samo, je mh – natürlicher, viďte, pane bratře?“

„Obraz je jistě lepší, nežli byl starý,“ vyhnul se přizvaný kritik.

„No to bych řek, jejej. Ale Josífku! Takový rozdíl. To je jako zima a léto, nebe a dudy. Však také stál!“

„Mnoho-li?“

„Měl jsem poslat devadesát zlatých, ale já – hhh – poslal pět a sedmdesát. Dost je toho. Však on mě malíř nebude žalovat.“

„A taky nemůže.“ Kaplan se usmál.

Farář, jak odcházeli, se zastavil a upřel zkoumavě oči na hosta.

„Tak se vám ten obraz nelíbí.“

P. Havlovický neodpověděl přímo a dodal:

„A kdyby malíř žaloval, tak by vám to, pane faráři, trochu patřilo.“ Řekl žertovným tónem, usmívaje se.

„Tak, tak. A proč?“

„Za tu Vídeň. Vždyť naše Praha taky něco dovede. Je tam obrazní akademie a tam by namalovali obraz –“

„Ale vždyť já proti Praze nejsem, ale to mě Novoměstský převor pořád nutil, a že to udělají ve Vídni levněji.“

To již kráčeli tichým hřbitovem. Šindelová stříška jeho obruby u vrátek i vrátka byly posypány lipovým listím. Farář, prve tak hovorný, se odmlčel.

P. Havlovický tušil, proč, že mu obraz nepochválil. Proto zatočil jinam.

„A co včeličky, pane faráři?“ Ptal se upřímně. A nelhal; měl včely rád.

„No, co včeličky. Jak bývá v tenhle čas. A s fráterem bude dá pánbůh dobře. Bude. Slyšel jste přec, co se stalo.“ Mluvil čím dál tím živěji.

„Ne, to neslyšel.“

„Ne?! To bylo! Chudáci, včeličky dušičky!“

Ještě když zasedli ve farářově pokoji ke stolu a když panna Aninka kávu nalévala, vypravoval farář o fráterovi, jak bylo a jak je, jak se včeličky zas ukázaly, jak k nim chodil a denně kolikrát.

„Ukázaly se a lítaly den, druhý, třetí – týden, ale to ještě nebylo vyhráno.“

„Což tak dlouho vydrží bez královny?!“

„A pane, třeba čtrnáct dní. To si pomyslete, co jsem zkusil, jak jsem počítal a obcházel oul, jako když někdo stůně na smrt; a taky že to tak bylo. No, ale buď pánbůh pochválen, je už dobře, královna nezhynula.“

„To mám sám radost. To byla starost; a se Šoltou je také pokoj?“

„Teď je. Podepsal na děkanství revers, že nechá pití, a teď se drží. A dolů do mlýna také nechodí. Neškodilo, že jsem to na něj ohlásil.“

„A pak za něj prosil. Povídal pan vikář, jak jste hned zas psal druhé psaní a orodoval.“ Kaplan se usmíval. Farář se na židli zavrtěl.

„No za kantora to ne, ale za jeho děti a ženu,“ a pojednou vyhrkl. „A vždyť vy jste se taky přimlouval.“

„Já za Šoltu, protože je, jak slyším, výborný učitel.“

„Ne, neříkám, šikovný je, copak to, ale taky si pořád vymýšlí něco extra. Jako tu děj opravu. Dějoprava! Hm, Slatinským klukům dějopravu!“

„Ale židovskou dějepravu mají znát?“

„To je něco jiného! To je Starý Zákon!“

Farář postavil koflíček na misku, až zadrnčela.

„Ale jděte, Josífku, vám se tam na zámku za větrem povídá a mudruje. Ale kdybyste mezi tím byl. Copak s takovou učeností ve vsi, do vesnické školy. Pro ty lidi to není. Je to někdy krom té drahé duše –“

„Ale právě škola by mnoho mohla.“

„No, Šolta to spraví, jeho světlo svítí.“ Farář se již čepejřil. Zámecký kaplan však kantora hned nedal.

„Ví toho víc nežli ostatní,“ řekl. „Čtenář je a paměť má náramnou. Tuhle mi povídal Náchodský učitel, že si Šolta od něho vypůjčil ‚Míchanici‘, je to taková ostrovtipná báseň, otištěná v ‚Dobroslavu‘, v tom, co vydává profesor Ziegler v Hradci.“

Farář prudce zamrkal. To připomenutí na praenumeraci, kterou onehdy kaplanovi slíbil, ho znepokojilo. Kaplan však klidně pokračoval: „Tu báseň si Šolta opsal, je dlouhá, a teď už ji umí zpaměti, a sám prý ještě k tomu skládá vtipné veršíčky.“

„Veršíčky, veršíčky!“ opakoval farář a pohodil pohrdlivě hlavou. „Těmi si pomůže.“

„Bylo by ho škoda. Věřte, pane faráři, že to je vlastně nešťastný člověk. Všecku vinu mu nedávám.“

„A tak komu?“ optal se farář rychle a již ostřeji. Červenal.

„Všem a žádnému. Vláda a vrchnosti se o školu nestarají. Proto není žádná pokročilost.“

„A kdo se o nás stará, kdo, příkladně o takového faráře na vystrkově, jako jsem já? Stodola má shnilý kryt, chlív je na rozsypání. A píšu, a pořád píšu k vám na zámek, a pořád nic.“ Farář zabubnoval prsty na stole.

„Věřím, pane faráři. Vrchní a důchodní mají jinačí starosti nežli o vaši stodolu.“

„O hercočku,“ vybuchl farář. „Viďte!“ Vtom však už zarazil a ne již tak prudce, zato však trpčeji doložil: „O její lustrajzy. To je hlavní věc.“

„To je to. To padne peněz, pane faráři. Slýchám od důchodního. Jen když jsou peníze, o to ostatní se vejvodkyně málo stará.“

„Ba tak – a, a –“ Bystré farářovy oči jen zahrály. „Josífku, jela sama či s mužem?“

„Sama.“

„A kam ji zas – pánbůh mne netrestej –“

„Zas do Itálie. Chtěla prý letos do Řecka, ale tam nemůže.“

„A proč medle?“

„Račte vědět, je tam revoluce. Řekové bojují proti Turkům.“

„Á pravda. A mažou je, mažou?“

„Řekové se brání udatně, ale sami asi dlouho to nevydrží. Ale, pane faráři, zdržel jsem vás.“

Farář nechtěl hosta pustit, host však ukázal ven, že bude pomalu slunce zapadat, že by se rád ještě stavil v Slatině u starého strýce.

„A kam pak?“

„Per pedes do Kostelce, tam čeká příležitost.“

„To vás tedy kousek vyprovodím.“

Vešla panna Aninka, právě když farář vkročil do vedlejšího pokojíku, aby si vzal klobouk a jiný kabát. Chtěla sklidit se stolu. Kaplan hned s komplimentem, jak si pochutnal, obzvláště na másle, a ukázal na dvě husečky na bělostném talíři, na nichž na každé krásně byl vytlačen vprostřed beránek a vpravo vlevo kvítí. Blaho pochvaly vyjasnilo i tesklivý pohled panny Aninky.

„To máme od nové krávy,“ řekla živěji a nevzdychla. „A je vyzpívané. To vám byla, Josífku, komedie,“ ozvalo se vedle v pokoji, kdež, jak hluboké vzdechy a nadupávání svědčily, farář také jiné boty natahoval.

„Nechtěla dojit,“ vysvětlovala hospodyně, „ale ani kapku; už jsem si myslila, že jí někdo učaroval.“

Vedle dup, dup, a již se zas ozval farář, a vesele: „Byly v tom čáry.“

„A to bych je rád znal,“ prohodil kaplan a zasmál se. „Vědí, velebný pane, ona ta lyska byla zvyklá na zpěv,“ vykládala hospodyně. „Tam u Skalských, je od Skalských z Mečova, jako leckdes zpívají při dojení.“ Farář se objevil ve dveřích, ještě červený od ohýbání, oblékaje šosatý kabát.

„Já si na to vzpomněl,“ volal chvatně, „napadlo mně to a řku: Že ona chce muziku? ‚Marjáno, sedni a zpívej.‘ A Marjána vezme stoličku, sedne pod krávu a spustí:

„Sedláčkoj hodně je,
jak namlátí, tak věje –“

A už to šlo, až byla dojačka plná. A vida, ještě hůl.“ Obrátil se zase do druhého pokojíka.

„Ale, velebný pane,“ s povzdechem začala hospodyně, „to zas bude s těmi zloději, toho kdyby nebylo!“

„Jen si to tak neberte; z pana faráře mají strach,“ kaplan přistoupil blíž, „a pak, ale je to ještě tajnost, jsou jim už na stopě. Slyšel jsem od pánů z kanceláře. Už ta zlodějská společnost lidi asi nejdéle soužila.“

„Kdyby pánbůh dal!“

Vešel farář s holí v ruce, přichystán na cestu.

„Tak když, pane bratře, jináč nedáte. A přijďte zas brzo.“

„Těším se, pane faráři, že vás brzo uvidím. V Padolí.“

„Aha, u Honzíčka, o pouti, viďte. Půjdete tam, jakpak ne, máte tam skok. Taky bych rád. Už bych zas rád starého ptáčníka viděl. Teď on sedí pořád na čihadle; jen má-li dost volavých.“

„Jde mu to. Tuhle poslal na děkanství asi půl kopy kvíčal a cvrčal, a na zámek taky.“

„A vida lišáka,“ farář se zasmál, „podmazuje patrony.“

„Proto vám nespravují chlív a stodolu,“ notoval v žertu kaplan. „A teď už musím. Spánembohem.“ Podal hospodyni ruku. „A jen žádné strachy.“ Řekl to vesele, s jistotou a stvrdil útěchu, kterou prve panně Anince způsobil svým sdělením. Děkovala a opakovala své „sprovázej pánbůh“, jež říkala jen hostem páně farářovým, nad obyčej živě a vroucně a bez povzdychování. Byla skoro až rozjařena, a vyprovázejíc pány až k domovním dveřím, zapomněla si přitáhnout šátek kolem hlavy a krku, ač venku hlomozil vítr.