U nás I – Úhor

XVII.

Míhavé, červenavé světlo dřevěné svítilny neslo se kolem Padolského hřbitova a dál ke stráni. Synek ze Srbské svítil P. Havlovickému znízka na cestu. Mladý kněz jel za ním v tvrdém, selském sedle. V tom šeru jezdec i kůň jako by do šera rostli. Když minuli hřbitov, zahnuli do březiny na úpatí stráně. Křoviny i stromy byly již skoro holé; spadalé listí leželo hustě kolem i na cestě. Bylo je slyšet. Šustělo pod nohama ve tmě, ale barva jeho probouzela se svitem lucerny. Do ruda žluté pruhy prosvitovaly za tmy pod kmeny; ale jen prošlehly, už hasly, a tma je topila. Po bělavých kmenech bříz skákala prchavá zář; sotva však se pozarděly, již zsinaly.

Nebe bylo bledé a popelavé, tmavé mraky se po něm rozběhly. Kolem ticho. Synek ani nehlesl a kněz v sedle, nesa tělo Páně, také nepromluvil. Nemyslil na nic určitého. Listopadový večer v pustnoucí horské krajině, hlavně však účel pozdní té jízdy rozehrály mu duši do vážné nálady. Ještě z fary vycházel vzrušen svými dojmy. Ale jak promluvil u lípy se synkem a uslyšel, proč přijel, když pak vkročil do hlubokého ticha tmavého kostela, v němž jen věčné světlo před oltářem mrkalo, a za svitu svíce vstoupil k oltáři a tu svátost uložil do bursy, utišila se již mysl a vážný klid vážného okamžiku zkonejšil duši.

Smrt člověka byla před ním. Spěchal ho potěšit a posilnit v bolestech, ve sklíčenosti ducha na cestu do věčnosti. Chvátal.

Cesta však byla bídná a příkrá, plná výmolů, od jarních vod potrhaná, vymletá a nikde spravovaná ani v březině ani nad ní v celé stráni. Synek musil bedlivě svítit, sobě i knězi. Kamení sypalo se pod jeho nohama i pod kopyty koně, jenž supal a zasekával odsadci podkov do půdy, jak těžko v tom spěchu stoupal.

Za drahnou chvíli dostali se na volnější místo, na první schod ve stráni. Cesta vedla kousek rovně, ale pak opět dost prudko Kocournicí lesem, jenž se táhl vpravo vedle samé cesty svahem dolů do ouvalu mezi lesy. V Kocournici měli alespoň po levé ruce volno, pole, zádušní však les za ní, starý a hustý, trčel vpravo vlevo u cesty jako zeď. Černá tma zalila hvozd a jako by též všechen jeho hlas utopila. Mrtvě mlčel.

I tu jel P. Havlovický jen rychlým krokem, jak jinak ani býti nemohlo. Z lesa se dostali na nevelkou planinu, většinou lesy vroubenou. V jejím pozadí tměl se nad ní táhlý Bor, jehož temeno se tratilo v hustošerém, nehybném mraku obrovských vln. Tu se kaplan vyptal synka zevrubně na obydlí a oznámil, že pojede napřed; trhl uzdou a uhodil koně patama do slabin. Kůň se dal do klusu.

Tady na výšině dostal se do větru. Dul citelně a šlehal mrazivě do tváře i na ruce. P. Havlovický nedbal. Jen cesty si hleděl, koně držel a podchycoval, když v tom šeru přes tu chvíli klopýtl, až se pod kopytem zajiskřilo. Na nebi, nad lesy, kde proráželo popelavými mraky, třepetala se tu tam hvězda. Bělavá cesta jenom mdle prokmitala mezi tmavými ouhory, zoraným polem, mezi palouky s černými skupinami olšin; to vše se temně rozkládalo vpravo vlevo a zapadalo dál u lesů do černa. Pak se vpředu napravo zardělo několik světel, porůznu, ve staveních po horsku roztroušených. Tam bylo Zlíčko. Jedna, dvě chalupy pod došky stály u samé cesty. Z nízkých, malých okének padal rudý pruh záře u okna na pařezy, jimiž byla stěna zarovnána, a dál na cestu. Dětský vřesk se ozval. Kněz se sotva ohlédl. Pospíchal rovnou dál, pak k lesíku na malém návrší.

Na jeho pokraji potkal jakéhosi pantátu ve vysoké beranici, ale jen v podlíkači. Toho zastavil a ptal se pro jistotu na cestu. Když kmotr uslyšel, kdo jezdec je a co nese, smekl, pokřižoval se a hned se nabídl, že velebného pána zavede. Vzal koně u huby a vedl ho lesíkem bídnou cestou, kořeny propletenou, a netázán vykládal, pořád se za řeči dozadu, ke knězi obraceje, o Honckovi, o Vavřincovi, jaký to byl náturnatý člověk, a teď takhle –

„Trochu mu prej bylo odpoledne chuře,^[23] ale cák to, toho si našinec neušimne. Sedal chvíli u stolu, pak že se pude podívat po vouci, vědí, voni u Vauřinců mají eště vouce venku a ráno se jim ňáká zaběhla, a tak jim Honcka, jako Vauřinec, de, ale daleko nešel. Vídali ho před stavením, na poli, jak šel, a jak si seď a zaseje vstal, a zaseje seď, a víc už neustal. Hoch se šel podívat, ale táta už ležal na poli nataženej, a vo sobě nevěďal. Tak na ty svy hrudě vostal, chudák –“

Vyjeli z lesíka.

„Tadykle, velebný pane,“ ukazoval kmoch před se napravo na samotu, z jejíchž oken prorážela zardělá zář, ne však jasně. „To je u Vauřinců. A co, já jich tam dovedu.“

Již bylo Vavřincovo stavení rozeznati: stodolu, kolnu, obytné stavení, to s rozježenými došky, jako by čert z něho vyletěl. P. Havlovický slezl již před statkem s koně a odevzdal ho kmotrovi ze Zlíčka, aby ho zavedl do stáje. Sám spěchal do stavení. Musil obejít velkou hromadu roští na nehrazeném dvorečku; tam také postřehl, proč tak matně proniká ze světnice zář světla. Jedno okno bylo všecko ucpáno hrachovinou, druhé celé zamřížované loučemi a zalepeno papírem.

Pes na řetěze se rozštěkal, hned jak se blížili ke statku. Když P. Havlovický vstoupil na zásep, vyšla ze dveří žena jakási, prostovlasá, starší už, bosá, v kanduši. Dala se do pláče, když kněz v plášti nesa bursu pozdravil a oznámil, proč přichází.

Když P. Havlovický překročil vysoký práh, div že neupadl. Pod prahem byla zrovna jáma v hliněné podlaze. Jak vstoupil do síně, zavadil mu o sluch hlas zvonečku. Nechtěl ani věřit. Stanul, naslouchal. Nemýlil se, ve světnici někdo zvonil.

„Cem, cem, velebný pane,“ vedla jej hospodyně, domnívajíc se, že kněz neví, kudy kam. Otevřela jednokřídlé dveře, jež měly petlici. I za jejich prahem byla prohlubeň v černé, hliněné podlaze. Ale tu již opatrněji vešel P. Havlovický a sehnul se.

Stanul v jizbě roubených stěn už dávno nebílených. Černý povalový strop opíral se o hnědý sloup prostřed světnice, ověšený koňským řemením, sukněmi i mužským oblekem. Na holé, černé podlaze kolem sloupu leželo několik špinavých jehňat, ke kterýmž právě ještě jedno od lavice dolézalo, patrně zchromené, neboť vlek…