U nás I – Úhor

XLI.

Nazejtří ráno ustrojil se na cestu, a že musí do Náchoda, ohlašoval, koupit si nějaký pilníček a ještě nějaký nástroj. Učitelka mínila, že by to snad Doubenus také pořídil, kdyby mu to na ceduličku napsal.

Než syn, to že nejde, že si to musí sám vybrat, Doubenusovi že to nesvěří. Šel a vrátil se až odpoledne. Co koupil, učitelce ukázal, ač ne všecko. Zatajil pěkný, zlatý prstýnek se srdíčkem, který si přinesl ve škatulce v bílém hedvábném papírku.

Sedl k dílu, dlouho však u něho nevydržel. Pozdě odpoledne zašel do nízké sedničky přes síň, aby si vzal kabát z almary. Ale jen ji otevřel, vytáhl škatulku, rozbalil, kryt dveřmi otevřené skříně, papír a prohlížel, nachýlen k světlu, opatrně prstýnek. Pak ho zase uschoval, oblékl se a oznámil matce, že musí do školy přezpívat s Johanem pašije, že má zpívat Ježíše.

Učitelka se pro ty pašije nic nedivila, že jde tak záhy, ale zavzdychala. Začínal jí smutný týden, plný truchlivých vzpomínek, jak bylo před rokem těmihle časy, když nebožtík muž stonal, když se chystal na věčnost, tenkráte na Bílou sobotu, o vzkříšení, jak ji těšil –

Antonín se ve škole zastavil; bratrovi, když se jen zmínil, že zrovna nemá pokdy, hned ochotně oznamoval, tak že přijde za chvilku, že se zatím podívá ven.

Šel za školu mezi školskou a farskou zahradou, tu pak obešel, maje březinu vpravo, a zase nalevo kolem hřbitova obvyklou cestou dolů k Frýdkom. U zvonice stál Šimůnek z uličky, jako by čekal, číhal.

Mladý hodinář měl strach, že ho „ulický“ zastaví a začne rozprávku. Chtěl ho rychle minout, neproklouzl však. Šimůnek ho zastavil a hned začal, kam jde, jestliže k Frýdkom, a nečekaje odpovědi, oznamoval, že u Lewitů mají hosta, teď před chvilkou že přijela nějaká stará židovka z Nového Města, nejspíš ňáká tetka Justynina. Antonín cítil, že ji schválně jmenuje, a Šimůnek také hned beze všeho dodal, teď že ono to ďoučátko bude teprv ukováno, že si nebude smět ani k Vincině vyběhnout.

Jak to povídal, usmíval se podivně a tak zostra se díval na mladého. Ten se začervenal, na okamžik se zmátl a nevěděl ani hned, co říci. Měl na Šimůnka zlost; také se lekl, že ten užírka něco ví. A ta novina byla nemilá. Jako by se něčeho dopustil, jako by se musil Šimůnka bát; neměl dost odvahy, aby ho zostra odkrojil.

Prohodil jen, že neví, že nic neví, že tu z Nového Města (židovka neřekl, nešlo mu to) neviděl, že ji nezná.

„No, no, Anton, jen nezapírej, dyť já vím.“ Šimůnek se usmál a pohladil věnec svých vousů pod bradou zprava, zleva. „Ale nic se neboj, bloude, dyť já – no, to se ví, dyť mám z toho rozum. Jako bych nic nevěděl, a eště ti třá štafetu přinesu, dybys potřeboval.“

Antonín se nutil do smíchu, jakou štafetu; ale Šimůnkova slova, tak srdečně pronesená, ho začala upokojovat. Taky hned Šimůnek obrátil: kde Anton chodil, a když uslyšel, prohodil, jak ono to tenhle týden bude s kostelem, Šimkoj kostelníkoj že je líp, že přechází, ale službu v kostele že on asi nezastane, zvláště tenhle týden.

„Přijde prý do kostela, vzkázal, ale jemnostpán taky povídal, že to asi nepůjde.“

„A jeden to nezastane. Kdepak. To bys musil pomoct.“

„Jemnostpán povídal, že mně vzkáže, když by bylo potřeba.“

Šimůnek stiskl rty, ale bradu spustil, takže se mu spodní část obličeje na okamžik protáhla. Hned si však vousy pohladil a volněji povídá:

„A prauda, prauda, toť se ví, to by šlo – ty bys to zastal.“

Rychle ukončil hovor a dolů, domů. Zlé tušení se mu potvrzovalo. Toť už farář myslí na toho učitelova, tomu by to kostelnictví dal, nevydrží-li Šimek. Takovému hochu! Ale ještě to nemá, dá se to zkazit. Bodejť, kostelník a chodit za židovkou!

Mladý hodinář přišel k Frýdkom znepokojen, a Justynu tam nezastal. Vincina mu také oznámila, že asi nepřijde, že Lewitom přijela nějaká tetka z Nového Města.

„Od včerejška s ní nemluvilas?“ Toužil alespoň o Justyně něco uslyšet, když s ní nemohl mluvit.

„Jen pár slov, u studnice.“

„A co?“ ptal se dychtivě.

„Byla veselejší, ale to ji trápí, povídala, co si ty pomyslíš.“

„Však by mohla vědět, co si myslím. A kdybych jí to moh říct!“

Čekal, chvíli čekal, ale nedočkal se. Pak musil také do školy na cvičení. Druhého dne šel opět se tam cvičit, a třetího dne oznámil matce, že si musí přezpívat sólo na neděli. Chodil tuze horlivě a po každé se stavil u Frýdků. Justyny se však ani jednou nedočkal. Zato ji po každé viděl, když se ubíral do školy.

Stála u okna, patrně na něj čekala, a vždycky se tak nějak smutně na něj usmála.

Obával se, že se snad u Lewitů něco stalo; než Vincina jej potěšila, že ne, Justyna že nemůže na delší chvíli z domu kvůli té tetce staré. I chtěl tedy ten prstýnek poslat po Vincině, která se stala od Květné neděle zjevnou důvěrnicí. Ale pak se přece rozhodl, že počká, až bude moci sám s Justynkou mluvit. –

Tu středu po Květné neděli, odpoledne, vrátil se Čejchan z bělidla, které bylo za Padolím v Žabokrckých lukách. Měl tam už několik kusů plátna na bílení a tu středu zase tam jeden odvezl. Jeho máma se divila, co že teď dává všechno bílit, proč neprodal režné jako jindy, ale syn granatýr jen tak napolo jí vysvětlil, „že má ňákou spekulaci“.

Sedl na lavici k Fidélu Hanušovi, jenž se těch dní jehlou oháněl od rána do noci, co měl před těmi svátky šití. Vyřizoval mu, že mu vzkazuje Radechovský Vít, že ten kabát musí být.

„A dyť, dyť,“ vskočil mu do řeči dost mrzutě krejčí, s papírovou mírou kolem krku, a zabodnuv jehlu, šňupl si z kulaté tabatěrky, kterou měl před sebou na stole, „dyť se ho dočká.“

„Že musí na zámek, na ouřad, a nemá co na sebe. Bude synoj postupovat statek.“

„On, Vít?! Dyť eště není tak starý.“

„Aby syn nemusel na vojnu.“

„Hele, my bez statku museli.“ Fidél Hanuš se podíval na granatýra.

„Toť, bohatý si dycky pomože,“ ozvala se od kamen stará Čejchanka, lámajíc tam suché louče. „A chudý, jak to jde. Slyšali jste? Tuhle Martinců jaký má bolák, takovou prý ránu, otevřela se mu hned po konškripci.“ Čejchan, vytahuje měchuřinu s tabákem, aby si nacpal dřevěnku, se jen ušklíbl.

(Konskripce byla t…