U nás I – Úhor

II.

Před Boušínským kostelem, před jeho roubenou obrubou se šindelovou stříškou mechem zelenou, stály tenkráte tři vysoké lípy. Jako baldachýny vznášely se jejich koruny nad hřbitovní branou. Jejich zelení, tou dobou již sušší a bez lesku, prosvítaly nesčíslné, vybledlé květy, místy již zahnědlé a zkroucené.

Za obrubou na chudém hřbitově bylo ticho. A jasno. Tráva i mateřídouška na nízkých zapadlých hrobech, prosté kvítí v plůtkách dětských hrobečků, plané karafiáty, odkvetlé pivoňky s kohoutky sametově hladkými třpytily se rosou v zátopě ranních paprsků. V tom svítivém mihotání rosných krůpějí, v jejich měňavých, duhových zákmitech, v náhlém zhasínání a v novém zahoření ležely tiše dlouhé stíny několika chudých, dřevěných křížků.

Bez pohnutí trčely níž pod obrubou, pod okrajem pláně, vrcholy širého lesa, pod hřbitovem ve stráni k řece. Vrch lesa stál jako hradba, tichý, tmavý; a za ním východní jasné nebe, už do běla vyzářené.

Zvon dozněl; klid všude, až v to ranní jako sváteční ticho pronikl ze starého kostelíka hlas zvonku. Ozval se z nitra, zkrátka, úsečně, u dveří sakristie, jak ministrant prudce zatrhl zvonidlem. Farář Ondrášek šel v prostém ornátě k oltáři. V lavicích na kraji, podél nichž trčely červené, zelené i fialové korouhve a leskly se pohřební lucerny, seděly jenom dvě stařeny. Farář, mrknuv po nich, podíval se do pozadí, po dřevěné kruchtě s obrazy dvanácti apoštolů. Bystrý jeho zrak nikoho tam nezhlédl. Varhany se neozvaly.

V úplném tichu sloužil mši svatou. Ministrantův a jeho hlas, jak ztlumeně četl z misálu nebo se modlil, samotný zněly osamělou prostorou, čistě vybílenou, plnou příjemného chladu. Chvilkou však jednotvárný, bzučivý šum polohlasných těch zvuků náhle se zarazil.

Farář stál tiše, zamyšlen. Fráter se mu kmitl myslí, jak leží v zahrádce povalen. Ale hned se vytrhl a hlasitěji bzučel latinskou modlitbu. Nežli však dosloužil mši, ještě dvakrát se tak zapomněl. Starost o „matku“ a že by bez ní zahynul celý roj, ulehla mu na duši, a také to, kdo asi, kdo jen to spáchal, kdo ubohé včeličky – Vtom se vytrhl, po prvé, bezděky hlavou zakroutil, jako by myšlení chtěl setřást, a modlil se zase rychleji, hlasitěji. Po té druhé roztržitosti se prudčeji obrátil, aby proslovil: „Dominus vobiscum“.

Tu postřehl, že do kostela přibyl ze Slatiny starý Lazar, výměník. Seděl s růžencem v ruce jako stařeny opodál a modlil se s hlavou sklopenou. V dlouhých bílých vlasech za uši sčesaných leskl se mu vzadu mosazný hřeben. Nosil ho, teď už ve vsi sám jediný, jak ho nosíval za mlada, kdy hospodařil a kdy jím také nejednou proškrábl zpečenou hřívu svých vranek nebo vyčistil bez okolků zastříkané jejich ohony.

Jak Boušínský farář starocha zhlédl, zase mu pobožnost utíkala. Byl rád, že výměník přišel, a hned při tom „Dominus“ pomyslil, že s ním promluví, že si ho zavolá na faru, co kantor. Když přišel od oltáře, rychle svlékl roucho, aby už byl doma. Chtěl správku v oule dodělat, chtěl pátrat, stopovat. Také hned poslal pro Slatinského Lazara; ten však stál už u dveří sakristie a sám čekal na faráře, v krátké kazajce, v koženkách po kolena, dědeček jako hřib, ale bezzubý, jenž za mlada se účastnil selské „leberie“ za časů Marie Terezie a pamatoval a viděl, jak tenkráte sedláci jejich, Slatinského svobodníka před Náchodským zámkem u kříže do krve ztloukli, protože prý pánům na zámek donášel.

Jak farář ze sakristie vycházel, smekl stařec; ale prve nežli pozdravil, už ho duchovní živě oslovil. „Vítám vás, starý. Jdete zrovna do rány.“

„Jdu se vzkazem, jemnostpane.“

„Ale, ale, a s jakým?“ ptal se farář dychtivě; čekal něco o včelách, o fráteru. Tak jich měl plnou hlavu.

„Tak že syn pojede, jako do Náchoda, pro ten obraz, tak jestli poroučejí –“

„Á tak, á tak,“ vzpomínal farář. „No, ať jede, toť se ví, dokud je tvrdý čas, dokud je trochu cesta. Já napíšu ceduličku. To budete koukat, starý, obraz až z Vídně! Těším se také, a-a-a – Co dělá kantor?“ náhle se optal.

„Nevím, není snad doma.“

Farářem ta zpráva trhla.

„Jako teď, ráno? Proto nepřišel na kůr! Ale na noc byl doma?“

„I ne, snad nebyl. Ale kde se toulá, to nevím.“

„Hele! Hele!“ Farář hleděl na okamžik před se, pak se pojednou optal:

„A s tím helvitem ještě mluví?“

„To jako s mlynářem, jemnostpane?“

„S Kylarem, s tím beranem.“

„A to oni se scházejí.“

„Jakpak ne, oba mají rozumu jako stlaní. A ne si dát říct, ne a ne. A ještě když ho člověk napomene, když mu domluví, rejpe po straně, pošklebuje se, i včeličkám – paňáca! Víte-li pak, starý, jaké neštěstí mne stihlo? Opravdu, neštěstí. Jde o matku, o celý roj. Chudáci, včeličky dušičky! Pojďte se podívat.“

Spěchal k oulům. Starému Lazarovi všecko pověděl, ukázal, znova se rozčiloval a hned také šlápoty hledal, nějakou stopu. Ceduličku mladému Lazarovi, aby mu v Náchodě vydali obraz určený na hlavní oltář, napsal teprve, když ho starý dvakráte připomenul.

Také k snídani ho musila hospodyně dvakrát zavolat a připomenout, že kyselo^[8] vystydne. Kyselo snídal každý den.

Šetřil, on i drobečky nožem se stolu sbíral, a říkal, že jeho farka na kafe nevynáší. Kyselo bylo lacinější, a také je rád, od malička. Doma, pocházel z Policka, mívali je skoro denně. Nadto věřil, že dává sílu, že je zdravější nežli káva, zvlášť s čerstvými hříbky a novými brambory. Toho rána však jedl, aby jedl; ani mladých „okurčátek“^[9] v kyselu nedbal. Pořád v duchu stopoval, kdo to udělal, t. j. utvrzoval se v domnění, které však jemu bylo jistotou, hned jak se mu tam na zahrádce nad pokáceným fráterem zablesklo hlavou, to že Slatinský kantor. V tom podezření ho nejprve Marek posílil a po mši, nevěda, starý Lazar.

Bylo to snadno. Boušínský farář měl na Slatinského učitele již dlouho černé oko. Skoro hned od těch čas, co se na Boušín dostal. To bylo před devíti lety, roku čtrnáctého, kdy patronka, paní vévodkyně, dělala ve Vídni o kongresu své divy a utrácela tisíce tisíců.

Ve škole uhodila často nouze. Kantor měl velkou rodinu a na tolik krků sobotales nestačil ani koleda, ani chudá š…