U nás I – Úhor

XXXV.

Farář Zeidler, stoje odpoledne poslední středy adventní u okna, nemálo se podivil, když zahlédl, že se k faře zatáčejí pěkné sáně, shora, od Police přijíždějící. Bylo v nich spřežení grošovaných běloušů, jimž přes boky visely podšité, široké pruhy červeného sukna, pěkně lemované, s pestrými střapci v rozích, plné blýskavých drkáčů.

Chřestily, cinkaly, čím dál tím hlasněji a jasněji, až naposled do mrazu zvonivě zachřestily, když koně před farou zarazili a podsední, zafrkav silně, se otřásl.

Ze saní vystoupil v dlouhém, soukenném kožichu P. Havlovický. Farář, jenž se prve panských saní lekl, odstoupil rychle od okna a rád šel vstříc hosti, aby ho srdečně uvítal.

P. Havlovický, oklepav boty a svléknuv na síni kožich, vešel svěží jako růže, od větru červený, do farářova pokoje.

„To jste mě, Josífku, polekal!“ volal vesele farář bílých, dlouhých vlasů.

„Jak to, pane faráři?“

„Jak! Kdybyste byl přijel od Náchoda, ale to – kde vás to kozli berou. Od Police! Ve mně to hrklo, že to prelát nebo nanejmíň převor. A co bych, já chudý farář –“

„A on to pro štěstí kaplánek! Ale je radši, jen když ho rád vidíte.“

„A jak to, že od Police?“ dotazoval se farář, věkem i svou osamělostí zvědavější. „Ráno jste se nestavil.“

„Nemohl, jel jsem časně. Byl jsem v Polickém klášteře. Dostal se tam od sv. Markety^[35] můj kolega a přítel ze studií, prelát ho sem poslal, není v Polici dlouho. Hned mně psal, abych ho navštívil, když nemám daleko.“

„Tak, tak; a co nového? Ale dřív si řekněte, co chcete, kousek chleba, homolku, pak kapku kafíčka –“

„Naděl pánbůh, jedu zrovna od oběda.“

„Od tabule, a bodejť, od klášterní tabule, a já homolky, i bože, Josífku, smějte se. Ale šálek kafe přec, a – prosím vás, mrznou, mrznou?“

„Kdo, pane faráři?“

„Jako ptáci. U vás, nebo cestou jste neviděl? Tady jích dost pomrzlo, jak byl tuhle ten mráz.“

„Ale víc jich vzalo za své na čihadle,“ a kaplan se škádlivě usmál.

„Toť se ví, jakpak ne. Ale víte, Josífku, víte, čihadlo, anebo hynout hlady a mrazem! Ale jděte, vy ptactvo nemáte rád. A tak to kafíčko.“

Kaplan, jenž se té lásce musil usmát, chtěl ho zadržet, ale farář se nedal.

Když se vrátil, usedl k hosti. V tu chvíli počalo se světlo tratit z vybílené, vyhřáté světnice. Nejjasněji se chvělo na stěně pod starými rokokovými hodinami.

Kaplan musil vypravovat, kdy vyjel, proč se nestavil už dopoledne a co ten kolega. Uslyšel, že je od Jaroměře a že se tu, v Padolí, také staví, až pojede do Náchoda k Havlovickému.

„Tak, tak, toho rád uvidím. A co nového u vás, co slyšíte o Boušínském?“ Vzpomněl hned na starého přítele. „Vy jste mu blíž.“

„Teď je fara zachumelená. To ona hospodyně vzdychá a je asi celá zachuchlaná i v kuchyni. Kolem na té pláni se teď čerti žení a dolem samá závěj. Už jsem tam nebyl dlouho. Ale kantor mně povídal –“

„Kantor? Ten Šolta?“

„Ten se znamenitě obrací,“ liboval si kaplan.

„Nepije?“

„Co vím, ne.“

„Vydrží-li –“

„No, snad. Teď alespoň má mysl jen na samé čtení. Na podzim jsem mu řek, aby si někdy přisel pro knížky; byl už kolikrát u mne, jednou také v takové hrozné vějavce.“

„Ale,“ divil se farář, bylo mu však vidět na očích, že na něco jiného myslí. Zámecký kaplan chtěl ještě povědět, že učitele Šoltu potěší, že dnes také mluvil v klášteře o jeho chlapci, jak mu slíbil, že ho dostane do škol. Havlovický si na to hned cestou vzpomněl a v Policí v klášteře sháněl příznivce, aby Šoltův hoch byl v Broumově přijat za choralistu, aby mohl do latinských. Nesháněl se nadarmo a měl radost, že tak pořídil, že bude moci Šoltovi oznámit veselou novinu.

Faráři Zeidlerovi o tom chlapci neřekl nic, zato si vzpomněl na to, o čem mu Šolta o poslední své návštěvě vypravoval.

„Pamatujete se, pane faráři, jak jsem vám tuhle poslal po Doubenovi psaní –“

„Psaní, ano, ano, čet jsem je v čeledníku,“ a kvapně dodal: „Bodejť, četl, zrovna u nových kvíčal.“

„Jak se Boušínský zrovna lekl, když jsem mu řekl, že vyšetřováním vyšlo najevo –“

„Aha, aha,“ vzpomínal stařec, „stran těch včel, stran toho oulu, že ho porazili.“

„Jeden z té zlodějské bandy, a ne učitel. To se zarazil, až lekl. Však jsem, myslím, psal, že učitele ještě odprosí.“

„Toníček?!“

„A odprosil.“

„To ne! Toho Šoltu?!“

„Šolta mně to sám vypravoval, když byl naposledy u mne a když jsem se ho na pana faráře ptal. Povídal mně, že je pan farář na něj zcela jiný, že byl teď tak vlídný, a na děti, ty že si dvakrát pozval na faru, když šly z kostela a dal jim chléb s medem. A pak si také učitele pozval.“

„A co?“

„Povídal Šolta, že pan farář začal tak zdaleka o včelách a o kostelníkovi, Markovi, to že je taky, ten že ho tak utvrdil tenkrát, když našli frátera na zemi skáceného. A pak prý,“ kaplan se usmíval, „chyt učitele za ruku a povídá: Však vy mně rozumíte, viďte, Šolto. No, jsme lidé smrtelní, klopýtáme, ale jsme křesťané a křesťané si odpouštějí. A tak – a natáh ruku.“

„A co kantor?“ ptal se rychle farář Zeidler, jenž se v duchu lekal o farářskou autoritu.

„Á, na toho to účinkovalo. Odprosil taky, jak se mně sám vyznal, aby jemnostpán prominul, jestliže ho kdy pohněval. Ale Marek, kostelník, musil učitele také odprosit, pan farář to kostelníkovi nařídil,“ vzpomněl si ještě zámecký kaplan.

„No, tak má teď Toníček pokoj.“

„A nový kryt na stodolu mu také dají,“ doložil s úsměvem P. Havlovický.

„No tak. A o tom jste mně taky psal, Josífku?“ zúmysla nedočkavě ptal se farář, ačkoliv to věděl.

„Psal, psal.“

„Bodejť, vždyť jsem to četl,“ farář se naoko rozpomínal, „v čeledníku u těch nových kvíčal, u těch nových.“ Ty vyslovoval jadrněji a díval se na kaplana. Ten si teprve teď všiml a vzpomněl si, že již jednou se farář o nich zmínil. Otevřely se dveře a stará sestřenice farářova přinášela konvičky s kávou a smetanou a chléb a máslo.

Jak si kaplan naléval do koflíčku kouřící se kávy a husté, dobré smetany, mihli se mu ti mrznoucí lidé na Polickém rynku, jak je viděl a mezi nimi jel, když přibyl ráno do Police.

Od studentských let, kdy ho vozili do klášterního gymnasia v Broum…