U nás I – Úhor

I.

Léta 1823 byly tak říkajíc ležácké žně. Všecko sklidili pohodlně a dobře, žita, nějaké ty ječmeny, směsu, ovsy; pšenici měl toho času v Padolském okolí, dole i na vrchách, málokdo. V polích hodně ztichlo. Jen z lánů vysokého lnu, zasetého před sv. Antonínem, rozléhaly se teď, po sv. Bartoloměji, písničky a pokřiky veselých, žvátorných trhaček.

Strnišť, určených pro jař, nikdo se ještě ani netknul. Nechávali je až na pozdní podzim. Zato předělávali dlouhým, těžkým hákem (pluhu ještě neměli) úhory, jež přede žněmi po prvé zhakovali; kypřili jejich půdu pro ozim. Na všecko byl krásný čas, pohoda, radost pro hospodáře.

V polích hodně ztichlo, ale v stodolách padaly, pršely rány a hlučely za humna, do polí. Leckde si s tou muzikou hodně přispíšili, neboť i v hodném místě bývalo přede žněmi zle o chleba. Nyní si ho mohl i podruh dost popřát a také v tkalcovských rodinách ho bylo spíše vidět, třebaže ho neměli nikdy dosyta.

Také pomíjela jiná velká starost, která zvláště zámožnější hrubě tížila. Od minulého podzimu až do jara nevycházeli v Padolí a v širém okolí z obav a ze strachů, neboť toho času spáchány velké krádeže. Co těm zlodějům slunce ukázalo, to jim měsíc musil dát. Brzo tu, brzo tam se dobývali, dobyli, vykradli na samotách, ve vsích i v městečkách. A vždycky tak směle a s velikou škodou. Podkopávali se, vloupali se do stavení, a když pokradli, často i násilně vyloupili, zmizeli beze stopy. Nebylo možná se jich dohlídat.

Na jaře se uvolnilo, a tu a tam, jako v Padolí, měli už od té metly dlouho svatý pokoj. Leckdes však starostně počítali, nenastane-li tohoto podzimu zase ta svízel. Byliť od loňska tuze přeplašeni. Tenkrát, loni na podzim a pak v zimě, chodil strach všude, a pro něj zavírali hned za prvního soumraku vrata, dveře, kdejakou branku, a pouštěli psy s řetězu. Leckde tenkráte se strachy ulehali, v mnohém místě svítili skoro až do rána, ponocovali, hlídali a na obranu si přichystali, co kdo měl: starou šavli, pušku nebo jen obušek.

Přišel-li v noci pocestný a zatloukl-li na vrata, na dveře, prose o nocleh, ani se mu neozvali, neřku-li aby otevřeli, ač tenkráte ještě kvetla pohostinnost. A jestliže přece šel hospodář nebo čeledín na takové noční bušení a volání otevřít nebo se přesvědčit, vzal do ruky topor a na hlavu dal škopíček jako přilbu i štít, aby, až by otevřel, měl ochranu, kdyby někdo z té bandy chtěl ho uhodit a omráčit.

Že těch zlodějů byla celá rota, a jistě veliká, o tom nikdo nepochyboval. Ale kdo v ní tovaryšil, o tom nevěděl nikdo jistoty. Ani zámečtí, ani vesnická „práva“, ani městecká nikoho nechytili, protože tuze nechytali a nepátrali. Jaká tenkrát panovala bezpečnost!^[7] To však se skoro najisto mohlo říci, že ta nekázaná chasa zlodějská má své hlavní brlohy na samotách u lesů za Boušínem a své skrejše a tajné stavy po celém panství. –

Boušínská zděná fara byla těm berkům hodně na ráně. Stála s kostelem o samotě na kraji vysoké pláně, zrovna nad prudkou lesnatou strání, jež pod kostelem spadá dolů k řece. Za řekou, nad druhým břehem, proti Boušínu, zase stráň a také hustým lesem se tmící. Tu na východ v těch stráních nad Oupou samý hvozd, a na půlnoc za farou přes pole také. Všude jinde za farou tou plání pole a pole; jen stranou polední opodál fary Boušín, vesnička bez školy, vlastně jen několik málo čísel, sotva s třiceti dušemi, několik málo roubených chalup pod doškovými a šindelovými střechami. Od fary, od kostela vedla těmi chalupami cesta, tenkráte zlá, bídná, do přifařené, velké vsi se školou.

V takové samotě stála Boušínská fara se starým kostelem, jehož hřbitov měl dřevěnou obrubu se šindelovou stříškou, mechem zelenou. Ale nic se tu nezběhlo po všechen ten nejistý čas od podzimu až do jara; ani husečka másla, ani přadénko příze, ani slepice se tu neztratila. Ostatně byl Boušínský farář, Antonín Ondrášek, na všechno připraven. Okna jeho přízemního bytu, dvou vybílených pokojíků, hleděla sice, až na jedno, do samoty, přes zahrádku do pole a k černému lesu za ním; ale byla zamřížovaná, a v předním pokojíku visela na zdi nabitá puška. V zadním, kde měl farář lůžko a klekátko před obrazem p. Marie a psací stůl s matrikami, visely pušky dvě.

Čtvrtou pak uchystal spíše pro strejce příhodu nežli pro hosta nahoře v hostinském pokoji, nad jehož dveřmi, na síni čistě vybílené, kdež pošlehovaly zlaté zákmity paprsků a honily je míhavé, lehké stíny ze stromů před farou, visely dva staré portréty, dvou z rodu Piccolomini, bývalých patronů zdejších.

Tuto zásobu pušek nepořídil si Boušínský farář kvůli té zlodějské chase. Zbraň tu měl ještě z mladých let, kdy nadmíru rád si vyšel do polí a do lesa za zvěří. A ještě ani teď nezamítl, kdykoli ho páni pozvali. To se však přihodilo málokdy.

V onen nejistý čas byly ty pušky velmi vhod. Nevisely, alespoň ty dole v přízemí, jen tak, na strašáky. To členové toho lotrovského tovaryšstva jistě dobře věděli. Boušínskému faráři, který své pušky, ale ještě víc své včely miloval, bylo sice přes šedesát let a měl hlavu prokvetlou, ale viděl jako rys a naprázdno nikdy nestřelil. To vydalo nejvíc, třebaže farář sám nebyl žádný obr, nýbrž mužík prostřední velikosti, spíš menší, suchopárné postavy.

Dávali mu tedy pokoj. Než teď, když se podobalo, že se ta lotrovina nadobro rozešla nebo že se vystěhovala, stihla Boušínského faráře nehoda, ne zrovna krutá, ale pro něj tuze mrzutá.

Vpravo, vlevo od hlavních farských dveří, skoro stále zavřených, bylo po zahrádce a před každou, za cestou, po lavičce pod hustým lískovím. V zahrádce napravo panoval starý ořech nad roubenou, pokaženou studní. V zahrádce nalevo stálo šest špalků jako vojáci jeden vedle druhého. Kolem plotu před nimi samé malinčí a za nimi, a v postranní zahradě, do které hleděla zamřížovaná okna farářova bytu, zase změť šedozeleného křoví malinového, pustina malinová, nad níž trčela jediná, stará třešně.

U farních dveří bývalo nejhlučněji, zvláště v pěkné červnové a červencové dni, kdy zářivý vzduch, jenž voněl lesem, kvítím a lipou, hemžil …