U nás II – Novina

XXIII.

Farář Havlovický z panských komnat pospíchal, ani se neohlédl, ani se nezastavil. V prvním dojmu neuvažoval, to však cítil, že slavně nepochodil, že není ani zdání o tom, nač si cestou do Ratibořic myslil a co si chvílemi také již maloval.

Pokusil se sic, jak zamýšlel, upozornil vévodkyni na stav lidu, ač ne zevrubněji, jak by si byl přál. Ale bez výsledku, o tom už nepochyboval. Slova jeho jako by vítr mimo zavanul.

Nespokojen spěchal parkem kolem ostatních budov k zámečku příslušných; nikoho si hrubě nevšiml, ani ruchu u nich, jak pobíhali sluhové v livrejích i bez nich, služebné v zástěrách, v bílých čepečkách, jak se příslušníci vévodské čeledi lenošně na sluníčku vyhřívali. Farář chtěl už být u svého povozu, kterýž na něj čekal u Celbovy hospody za zámečkem.

Vyšel z parku, minul mlýn, prošel pod starými lipami u mlýna pod jejich baldachýnem, který už protkaný tu tam prvním zlatem podzimu tiše, bez hlasu vznášel se v zářivém vzduchu podzimního dne nad starou statuí. Jen mlýn za lipami mluvil tlumeným klapotem neúnavně do toho ticha.

V hospodě bylo v tu chvíli prázdno. Zavalitý „pan otec“ ze mlýna, šedého, hustého obočí seděl tam sám, v plátěném podvlíkači, v šedivé čepici, nohy v bělavých spodkách, dole zahrnutých a v pantoflích na lavici natažené, jak vždycky sedal, když si sem na holbičku odskočil, stříbrnou tabatěrku i modrý šátek na stole u ruky.

Farář Havlovický ze sousedství takřka a také ze mlýna (stál nad Ratibořicemi výš v údolí, také při Oupě, mezi lesy) znal dobře ratibořického mlynáře a on jej, jakož i všecku jeho rodinu. „Pan otec“ hned zažertoval, však co pan farář dělá, že slyšal, že slyšal kam šel, že tedy k vůli němu se tu opije, že pije už desátou, když tak dlouho nejde.

Smekl, stáhl nohy, podal vesele šňupec, ptal se na panímámu, na Františku, farář na jeho rodinu i na slatinského mlynáře. Hovor však neprotahoval, neboť chtěl ještě dál, na Boušín. Provázen „panem otcem“ vyšel před hospodu, ale když už chtěl vsednouti, odstoupil zas od vozu, jak mlynář pojednou zvolal:

„Hele, pan Pankl!“

Zahlédl ho výš na stezce vedoucí od starého bělidla, kde rodina vévodského štolby při panské prádelně o samotě bydlila v dřevěném příbytku. Štolba v krátkém kabátci, v klobouku, úzkých nohavicích a botách s kopnami, přicházel s malou, asi šestiletou dceruškou svou, jejíž vlasy v rulíček učesané se na slunci leskly. Vyprovázela ho, a jak ji za ruku vedl, hopkovala vedle něho jako ptáček.

Farář Havlovický šel, když mlynář tak zvolal, se podívat a čekal na Pankla, dobrého svého známého ještě z dob svého kaplanování. Ten nespatřiv dosud faráře, stanul, klonil se k dcerušce, pohladil ji a laskavě vybízel, aby se už vrátila. Vtom „pan otec“ toče tabatěrkou mezi prsty, volal hlasem:

„Baruško, čečetko, počkej, pověz, kam pěnkava nosem sedá!“

Děvčátko se otočilo, zasmálo, ale vtom už hup, dalo se do běhu zpátky k domovu, až jí ruliček v týle poskakoval. Mlynář se jen šklíbil, vysvětluje faráři:

„To já ji dycky tak zlobím. Čiperné ďoučátko –“

Vtom Štolba došel, prostředně velký, přívětivé hladké tváře, s licousky, milého pohledu. Spustil německy, měl radost, že se vidí zase s farářem, promluvil na „pana otce“ ne zrovna plynnou češtinou, odpovídal na farářovy dotazy o své rodině, o svém nejmenším.

„Teď právě s ním panímáma vyšla ven, trochu ho pochovat; jako má tchyně. Je teď u nás. Šla s ním a s ostatními na sluníčko. Jsou okolo ní pořád jako kuřata.“

„To mají hodnou chůvu,“ chválil mlynář a farářovi doplnil: „Rozšafná ženská, taková staročeská, s tou si člověk pěkně pohovoří.“

A hned, a víc, mluvili o vévodkyni, o audienci, o hostech, o starém knížeti Švarcenberkovi, o hraběti Šlikovi, jak znamenitě střílí, o staré tetě paní vévodkyně. Farář se zasmál, jak si také na Šprinka vzpomněl, u toho že pochodil, ten že jen drobínek zavrčel a ostatek ani muk.

„To měli štěstí,“ přisvědčoval štolba položertem, polovážně, „to je paní vévodkyně ráda viděla, a jináč jistě také.“

Farář se jen usmál.

Koně už zapražení nedočkavě zatrhnuvše upomenuli ho, aby neotálel. Rozžehnal se s Panklem, s „panem otcem“, jenž mu žertem připomínal, jak krajánkové pozdravují, kdy jdou proti vodě od mlýna k mlýnu, tak aby pozdravil od něho také slatinského, když pojede kolem.

Když se dostal farář na cestu v zarostlém svahu a měl zámek za sebou, oddechl si. Byl rád, že si tu poklonu odbyl, že je ven z toho světa, kde není volno a nemají pro život chudého poddaného žádného porozumění. Jel sám samotou pod klenbou stromů s nichž se žlutavě zakmitávalo, jak kanul list za listem a tiše, točivě připadával navlhlým vzduchem k zemi.

Jak mírným svahem sjel zpod zelené klenby na volné údolí, na cestu k řece nad splavem, jenž svítě se na slunci a šumivě se pěně mezi olšemi a vrbovím hučel, ohlédl se maně napravo za splav k starému bělidlu. Mezi stromy probělávala se zděná prádelna panská; na sadě pod stromy v plném světle odpoledního slunce kmitla se přihnutá stařenka v tmavém živůtku s proramenicemi, od něhož se odrážely krátké, bílé rukávy nad obnaženými pažemi, v modrém šátku na hlavě na placku uvázaném. V pruhovaném táči chovala dítě v peřince; a kolem ní hromádka dětí, klučina asi pětiletý, menší holčička světlých vlásků a ta, pohnal ji, Baruška, co ji mlynář škádlil. Ty menší poskakovaly, Baruška stála u babičky obrácené k dubině ve stráni za řekou.

Farář si pomyslil, to že jsou jistě Panklovy děti s babičkou, a ohlédl se znova. Ale vůz zajel, idylka zmizela.

Jeli utěšeným údolím, přejeli řeku přes dřevěný most, nad nímž se vznášely koruny vysokých stromů, jeli dál pod strání lesem zarostlou, pod starým Ryzmburkem, jehož nebylo viděti.

Jak přejeli druhý most, upřel farář oči vpravo do modravé, lesnaté stráně, nad jejímiž vrcholky bělal se nový zděný altánek u rozvalin ryzmburského hradu zapadlých do lesa. Stráň, altánek, vše v jasné záři podzimního slunce. Pojednou se všecken jas stlumil i hasl, jak je les zaclonil.

Měli Oupu vpravo, opodál. Hrčela čistá, průhledná přes kamení mezi stromy, …