LII.
Tenkráte bylo nejhůř, Padolsku i jeho faráři. Když se počala krajina zelenati, ochaboval strašlivý host. Počet onemocnělých slábl, a z těch neumíralo jich tolik jako prvního čtvrt léta. Než právě v tuto dobu, kdy naděje všem uvolňovala, odešel důchodní Schmidt. Vlastně se i jemu uvolnilo, neboť až do té doby pořád umíral strachy a chvěl se. Zprávu o tom přinesl na Padolskou faru náhodou kantor Šolta, jenž maje nějaké řízení v Náchodě, stavil se v Padolí.
O Boušíně měl veselejší noviny. Pan farář že je zdráv a všichni a také „včeličky dušičky“, o které pana faráře dost často napadla starost, aby na ně něco také netrhlo.
„A což syn?“ vzpomněl Havlovický.
„Děkuju pěkně, ó, tomu filosofie svědčí.“
„Nač teď pomýšlí?“
Učitel se ošil, pohladil vlasy ve spáncích.
„To opraudu ještě nevím, ale náš jemnostpán by myslím chtěl pana pátera.“
„Jste rozumný muž. Ne, co by pan farář si přál, ale co syn, k čemu má chuť a schopnosti. Pan farář si dá říct.“
Šolta se jen usmál.
„Na mou praudu, jemnostpane, od vás slyším jen samé příjemné věci. To jsem rád, že ráčíte tak myslit, to jsem rád!“
Ještě dlouho cestou na něj myslil, jak je rozumný a dobrého srdce, ten že je z jiných, o kus napřed, o hodných p…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.