U nás II – Novina

XLIII.

Počátkem léta 1830 noviny se již častěji zmínily o strašlivém moru ve východním Rusku, jak hrozně tam pustoší kraje, jak se prudko rozchází dále na západ, jak běží, přeskakuje děsivými skoky celé krajiny, a jaká to zoufalá práce chtíti jej zastavit, zarazit. Oznamovaly, že marně tam vojskem obklíčili zamořené vesnice, marně že nařídili pod trestem smrti, že nesmí nikdo ani z nich ani do nich. Nic naplat kozácké pikety, nic platno, že psaní z těch končin docházejí probodaná, prokouřená, že podávají je v kleštích, že myjí nádobí i peníze v octě.

Cholera šla dál jako strašlivý přízrak, jehož nelze ani ubodat ani spoutati, šla dál svatou Rusí, dál, až k jejímu srdci, bělokamenné máťušce.

Farář Havlovický zprávy ty pozorně stopoval, i to, jak je s pokusy mor zadržet, sklíčit a omezit. S matkou o tom však nikdy nemluvil a skoro s nikým. Nechtěl napřed lekati a plašit. A jinak ty děsivé zprávy sem nedocházely; nikdo se jich nedočítal, protože novin neměli. Tak nerušeně zůstaly všední klid, obecné starosti, denní všech práce a lopota. Jak bylo loni, letos zas.

Mezi tkalci zůstávalo také při starém; po trzích si nikdy nechválili, protože kupci nepřidali a nebylo na to ani naděje. Leckdes jim klnuli, jací to dříči, klnuli jim a bavlně. Neznali toho svého vyvstávajícího nepřítele, jak o něm slýchali, ale jeho rostoucí moc už pociťovali, jeho škodlivý vliv na trhy a dílo.

Jen „světáci“ nenaříkali. Ti, jak jezdili, a již skoro všichni na vozích, trakařů nechali, po lázeňských místech, do Prahy, do Plzeňska i dál, dost prodávali a hodně tržili. Dušánkovi zvláště štěstí přálo; i starý jeho pomocník, Nácek Trnečků, jenž ušima hýbal i vlasy, jenž dovedl rozesmát a jenž si ze světa přivážel divných věcí a jimi mezi padolskými synky šachroval, ustřádal si pěkných pár dvacetníků.

Znamenité výdělky Dušánkovy bylo znát i na jeho domácnosti. Až si o ní lidé vypravovali v Padolí i dál, jak Dušánková teď dobře strojí, jak zve často své kamarádky a sousedky na kafe, a co všeho doma mají, víno také a rosolku, co drůbeže chová, jak je z toho požehnání až nešátrná.

To také hrubě opakovali, že teď je do práce lehtivá, ani že sama nevypere jako jindy, na to že má Kozačku, že tam je teď bytelně, ta úlisná vdova že teď je jako její tajemnice. A co již dostala a co odnesla k jídlu i na své děti! Bylo teď u Dušánků všeho dost; kusy cukru se tu válely a babky měli pořád upečené. Ani koláče již tam nebyly vzácné.

Na večer před sv. Annou přišli padolští muzikanti, celá banda, a zahráli Dušánkové, když měla svátek, jako jemu o sv. Václavu udělali „štandrle“ a jako oběma zahráli časně ráno prvního máje. K Dušánkom ovšem neopomenuli přijít, protože po každé, když dohráli, musili do sednice, kdež je znamenitě uctili jídlem, pitím a ještě penězi.

Farář Havlovický o tom hospodářství také slyšel a nerad. Naposledy tohoto roku před samými žněmi, kdy se Dušánek zase vrátil ze světa. To se farář chystal do kostela na kázání, když ho panímáma pojednou zavolala k oknu, aby se šel podívat.

Lidé již chodili na hrubou, pod lipami míhaly se živé barvy vesnických krojů i půlpanské mládeže. A vtom proudu nesla se Dušánkova rodina. On v klobouku jako pán, hedvábný, černý šátek na krku a v pantalonech; bunclovek^[28] už nechal. A ona ve zlatém čepci, v salupu, samé skoro hedvábí a vedle ní dcerušky po městsku, po pansku vystrojené.

Staré mlynářce se taková nádhera protivila. Ukazujíc na ni d…