U nás II – Novina

VIII.

Jak před vánocemi začal padat sníh, vzpomněl si farář Havlovický na důchodní, že přijedou, bude-li sanice, o masopustě jistě, ne-li dřív. Sanice nastala, veselý masopust přišel, zvonečky u chomoutů, drkáče na boku koní jen zvonily a chřestily, sáně se jen kmitaly lesklou drahou, ale žádné nezarazily před padolskou farou kromě selských, když přijely, aby jel farář nebo kaplan k nemocnému.

Farář Havlovický netoužil po té návštěvě ze zámku, nepřál si jí, říkal si v duchu, že by bylo líp, kdyby nepřijeli, ale přece mu kolikrát za té sanice o masopustu připadalo, přijedou-li a že to již divné, že nejedou; ale hned si také přiznal, při čem sám sebe přistihl, že vlastně myslí jen na ni, na paní důchodního.

Druhého dne po té příhodě s podloudníkem, když po obědě osaměv zadíval se ven na zachumelenou zahradu mezi holé, tmavé její stromy, zabloudil zas. Urostlá, půvabně plná postava paní důchodňové se mu zakmitla a uvábila mu myšlení. Živě se mu mihla, jak ji vídal, když sedal proti ní, jak zlatými kadeřemi prokmitovalo drobné, růžové ouško, jak zpod krajkového šátku, z výkroje šatů prosvitla plná, bílá šíje – Přes karty, jak je jako vějíř držela, smály se její modré oči, hleděly tak –

Vstal, jak se pojednou vytrhl. Začal chodit pokojem; utíkal pokušení, žádosti, která ho zažehovala.

Přešel jednou, dvakrát, pak vzal čepici a vyběhl, jak byl v domácím černém kabátku na síň.

Haraš, jenž stál u kuchyně, k němu přiskočil, začal se k němu lísat, a farář, nevěda proč, zavolal jej a šel chvatně ven dozadu, dvorkem na zahradu.

Mrazivý vzduch jej ovanul, sněhové chomáčky, jak řídko, ale prudko ve větru poletovaly, zastudily mu ve tváři. Oddechl si, jako osvěžen v té větrné lázni, stál v ní s libostí a díval se na Haraše, jak lítá sněhem jako divý, až se prášilo, jak se válí v závěji.

V tom ze dvorka panímáma zavolala, divíc se v duchu, co syn, se brodí sněhem, že je zima, a jen tak v kabátku. Vrátil se k ní na dvoreček, chtěl se jí zeptat na slepice, vida, že nese jim opálku zrní, ale zavanuly k nim chřestivé zvuky drkáčů mrazem stlumené. Panské nějaké sáně jely a blížily se. Farář napjatě naslouchal.

„Že snad dostaneme hosti, maminko.“

„Ale jdi, koho pak –“

Neřekl, na koho si myslí, že přijede, ale vrátil se rychle do pokoje. Jen se postavil k oknu, zahlédl níž pod zasněženými lipami sáně, zámecké, znal je i bělouše s barevnými chocholy nad ušima a s drkáči na červeném sukně přes hřbet k bokům zavěšeném.

A v saních kupa kožešiny, kožich, čepice, nehybná kupa, a vedle té kožich, nad ním pěkný, teplý čepec s pentlemi, a v něm zardělá, svěží tvář paní k faře zvědavě, dychtivě obrácená. Důchodňová se usmála, živě sebou hnula a volala: „Mužíčku, mužíčku! Pan farář stojí u okna!“ A vstávala, ač ještě nedojeli, jako dítě, jež se nemůže dočkat.

Kupa kožešin se teprve hnula, když drkáče utichly, když bělouši grošovatí, z nichž se kouřilo, před farou zarazili. Z té vlčiny a beránčiny se důchodní vyloupl, v bačkorách přes boty, v černé beranici s ušima pod bradou uvázanýma, s šálem kolem krku, a přece ještě chladem pobledlý, zimomřivý.

Nežli slezl, nežli se pevně postavil, uvítala se jeho paní, záříc, s farářem krátce, živě, stiskla mu prudce ruku, a jako veverka vyběhla do schodů ke dveřím, jimiž scházely, jí naproti, Františka a panímáma mlynářka; uvítala se s nimi vlídně, srdečně, jakoby s příbuznými, a hned cestou, na síni, jim pověděla, jak se sem těšila.

Pak mohla o tom opět promluvit, když se farář ptal, to již v jeho pokoji zasedli, proč už dřív nepřijeli, že je, zalhal bezděčně i pravdu mluvil, už čekal.

„Čekali jsme na nich,“ odvětila důchodňová s úsměvem; ale výčitku v tom cítil. „A pak –“

„Byl jsem marod,“ vpadl důchodní, „wissens, diese –“ chtěl říci nějaké nekřesťanské epitheton, než vzpamatoval se, „diese, wissens, Installation – no, však –“

„Zkazil si žaludek, to že ho nikdo nehlídal.“

„A pan virtšaftsrát taky stonal, ale ne tak dlouho jako já. Das war ein Katzenjammer, Herr Gott!“ Zasmáli se i důchodní, jenž pokračoval: „Byl bych už přijel, a tady moje pořád chtěla.“

Celo důchodňové se kmitem zardělo.

„Je to pravda,“ přiznávala, „těšila jsem se na sáně, na šlitáž, hned jak začal padat sníh. To jsem se tak ráda na to dívala a počítala, kdy už bude pravá sanice, jak pojedeme.“ Povídala to lehce, jako laškovně; ale co tón k těm slovům nedolíčil, oči pověděly, jež byly jasny tichou vroucností.

Zachumelená fara padolská, kolem jejíž mansardové střechy visely jako ztuhlé, lesklé třásně rampouchy dvojí řadou, dole i výš v polovici lomené střechy, oživla za toho zimního, mrtvého odpoledne.

Když pohaslo, zasvitlo světlo ve farských oknech; všechna zahořela. Stíny se tou září míhaly v oknech farářova pokoje, jak tam besedovali v příjemném teplu, v útulném závětří.

Seděli kolem stolu, na němž se leskly skleničky i láhve vína, na němž zarachotily pak koflíčky a zajiskřil se nasekaný cukr kolem pečiva narychlo sehnaného. Farářova mladá sestra čiperně obsluhovala, až z té horlivosti se rděla, až ji paní důchodního pochválila, jak jí to svědčí a ještě víc sluší.

Sama byla také jako rozkvetlá růže, a farářova matka, která k ní musila usednout, jí to v upřímném obdivu také řekla. Zalahodilo to zámecké paní, více však ji rozehřálo, že farář přisvědčil, a že cítila, jak zrak jeho na ní utkvěl. Mluvili o zimě. Důchodňová si posteskla, jak je teď smutno, člověk že nikam nemůže, a ty společnosti a karty, to že je pořád jedno, často že se již omluví a nejde, to že raději sedí sama doma.

Sklopila oči, jak se vtom setkala s farářovým pohledem, hned však pokračovala. Ptala se, jak oni tady, mluvila hlavně s panímámou, nestýská-li se jí tu; tu zas pohlédla na faráře. Pak s nelíčeným účastenstvím naslouchala, jak jeho matka vypravovala, že již zvykla, že to jde, chvála pánu Bohu, ve dne že je pořád co dělat, to se člověku nemůže ani zastesknout, večer, no, že si hledí díla zas, že derou peří nebo předou.

„Františka si taky někdy zaskočí do sousedství, tady ke Krůčkom, mají tam taky velk…