U nás II – Novina

XLV.

Toho dne pozdě večer, a již bylo na noc, seděl slatinský mlynář sám u stolu v šalandě a četl. Chasa byla ve mlýnici nebo v Náchodě na poutě, u muziky, panímáma spala již vedle v sedničce. Mlýn šel, a neúnavný hukot a klepot jeho stlumeně plnil prostornou jizbu jen slabě osvětlenou. Jediná svíčkaj na stole nestačila svou zardělou září do všech koutů a na tmavozelená kamna i na velkou, bílou pec u nich. V tom hlukotu bylo v šalandě ticho; ledaže stromy zašuměly venku ze tmy vlažné, srpnové noci druhým otevřeným oknem, jímž také zabloudila do jizby bílá můra světlem přivábená.

Mlynář ve spodkách jen a košili, za poslední dvě léta zešedivělý, bedlivě četl ze staré knihy, kterou před sebou držel. Jak měl tvář pochýlenu, oči pod obočím nápadně hustým a dosud tmavým, v knihu upřeny a rty sevřeny, vypadal hladký jeho obličej, nosu dosti značného a ohnutého, přísně, četl a četl a nepozvedl očí, když venku někdo zaklepal železným klepadlem na dveře. Ale klepadlo, sotvaže přestalo, znovu cvakalo do hřebu, jimiž dveře byly pobity.

Mlynář čta, stáhl husté obočí nevolí, cože nejde někdo z chasy otevřít; okamžik čekal naslouchaje, až se dal zase do čtení. Sotvaže přeříkal řádek, dva, otevřely se dveře a jimi vrazil do světnice z mlýnice hluk a hřmot nezkrocený, ale náhle se zas stlumil a byl jako prve, jak kantor Šolta vešed zavřel. Vešel kvapně, udýchaný, po osmahlých spáncích i po čele zardělý.

„Dej pán Bůh dobrý večer!“

Mlynář pokývl hlavou, upřel šedé oči na příchozího v nedělním hřebíčkovém kabátě a optal se přísně klidný, cože tak pozdě.

„Letím zrouna k vám,“ hlásil vzrušeně učitel.

„Sedněte.“

Šolta však jako by neslyšel; nesedl, jen černé vlasy hladil po spáncích a oddechuje ještě, rychle přistoupil ke stolu.

„To nesu noviny!“

„Odkud.“

„Z Boušína. Byl jsem tam na faře, navštívit Barušku, sedíme venku před farou a vtom přijede farář. Z Náchoda, byl tam na poutě, a přines‘ – Revoluce!“ vyhrkl Šolta, nemoha dočkati; zardělý obličej i oči mu zrovna zářily. „V Paříži! Frančané jsou vzhůru!“

Přísné rty mlynářovy se hnuly úsměvem, šedé oči upřel tázavě i nedůvěřivě na učitele, jenž utíraje si modrým šátkem zpocenou hlavu, sedal proti němu, a hned se hájil, vida, že víry nenalézá.

„I na mou, pane otče! Dyť bych přece takhle – Jak jsem to uslyšel, dal jsem tam dobrou noc a pryč, a rovnou, cestou necestou, sem, až jsem klopýtal. Je to prauda, přišlo to na děkanství,“ a pověděl obsah novin vrchního Essentra.

„Je to jistý? Vojsko, povídáte, že přešlo, a král se poděkoval, a garda zas, poví…