U nás II – Novina

XXXVII.

Farář Havlovický myslil na ni celou cestu ze zámku až na děkanství. Když se po obědě, za kterého byl dost roztržitý, vracel do Padolí a osaměl, připadalo na něj zas ovzduší toho zeleného pokoje s velikou rytinou paní vévodkyně. Tak jako by vše zase bylo kolem něho, ač ne určitě; důchodňová však nejjasněji. Útlejší, unylá, jak ji shlédl u kredence, jak proti němu stála, dojemná tím němým, tajeným steskem. Ten oheň její, jenž tenkráte na faře vybuchl, ho pobouřil i na okamžik smysly zažehl, než i rozum, rozvahu mu vrátil; ale zde nad tou hloubkou citu ucítil vřelejší, hlubší, sympathické zachvění, jemuž se poddával. Byl rád, když shlédl Padolí; nabýval opět vlády nad sebou, ale přiznal si, že je dobře, že je tu, daleko od zámku, že ji zas dlouho neuvidí –

Příští úterý měl oddati sestru Františku s mladým Krůčkem. Splnilo se tedy, co slatinský kantor Šolta Františce prorokoval, když tu byl před třemi lety o slavné installaci, že se tu Františka vdá, že dostane půlpána. Sám pak hodlal také splniti, co tenkráte slíbil, že Františce o oddavkách zazpívá. Maje pěkné basové sólo s průvodem varhan přichystáno, přisedl na vůz k boušínskému faráři; s ním, dive divoucí, vydala se na cestu také panna Aninka, která se něco navzdychala a očí k nebesům naobracela, nežli vyjeli krkolomnou cestou přes Červenou Hůru.

Ale táhly ji do Padolí nejenom svatba a stará panímáma Havlovická, ale ještě více mladá Kalinová, její klouček a její děvčátko, kteréž „Justynce či Márince“ před svátky vrána přinesla a jemuž dali po kmotře, Vincině rodem Frydkově, jméno Vincencie.

Panna Aninka, když se po tom drkotání na voze trochu vzpamatovala, zašla si z fary hned dolů ke Kalinom, zatím co farář Ondrášek odbýval nejprvnější návštěvu na farské zahradě „včeličkám dušičkám“, „nebudou-li žalovat“, jak žertoval, „že se tu nemají jako na Boušíně –“ Panna Aninka se dole u dětí hodně omeškala; zapomněla tam také na „pškání“ a na všecko vzdychání, i pak na faře. Tu se držela víc u „Justynky“, mladé Kalinové, která pomáhala strojit, hájíc znamenitě čest její, panny Aninčiny kuchařské školy.

Na svatby sjelo se skoro všechno příbuzenstvo nevěstino; jen bratr Vincenc, jenž byl při báních v Uhrách, nepřijel ani tentokrát, ač ho farář jako již před tím velmi upřímně a důtklivě pozval. „Uherský“ bratr mu odepsal, že by nedostal než jen krátké dovolení, a to že nestojí za to, aby se vydal na tak dalekou a drahou cestu.

Stran důchodních se stará mlynářka upokojila, když jí syn farář oznámil, že tam u nich byl, ale že nepřijedou, že nemohou. Zato přišli na svatby nejhlavnější z padolského práva k odpolední hostině, jak je farář pozval: rychtář Lelek, dolejší mlynář a konšel Mityska, který už doma, jak odvázal pás, to jest povříslo, odhodil plantu a oblékal slavnostní kabát, se hodně a rychleji oblizoval, jak se těšil na tu farskou traktaci.

Slavný den měl také Doubenus, ba ne den, celé dni, co trvaly všechny ty přípravy, co se pekly koláče a bábovky, co voněla padolská fara více nežli vonívala o poutě, slavném dni. A všechen ten čas nezkazil se mu ani na chvilku, to jest žaludek sloužil jako vždycky, žerno mu bralo jako dřív, ba když hojnost všeho kázala a nutila, ještě víc.

Už večer před svatbami byl veselý, když se věnečky pletly, pěkné, rozmarinové, když se na ně sešli u nevěsty ve farském čeledníku družičky a mládenci a když při tom ten mladý lid zpíval, smál se a žertoval. Doubenus se na to pletení také připletl a ti mladí si ho kolikrát podali. Někdo z nich si také vzpomněl, kdy jemu, Doubenovi, budou věnečky plést, vezme-li si přece tu Žofku Šulitárovu od Kačenčiných hor, že snad ji nechal ze strachu, k vůli tomu drakovi, jenž k ní chodí čtyřikrát do roka na frey.

Doubenus se jen šklíbil, černá očka mhouřil, a z toho že nic nebude, o draka že by nebylo, s tím že by si věděl rady, ale ta Žofka Šulitárova, jak se přesvědčil, že neumí vařit, a obzvláště že ne vařené buchty,^[23] a tak to že ne – A šklíbil se a smál.

Ale když nazejtří si ženich přišel pro nevěstu, když Františka před samým odchodem do kostela v nevěstím obleku s věnečkem na hlavě poklekla prostřed čeledníku před panímámou na židli sedící a před bratrem farářem, jenž vedle matky seděl za nebožtíka otce, a když Františka pohnutým hlasem, slzíc říkala dojemné poděkování za své vychování a prosila za požehnání, když stará mlynářka dojata, s orosenýma očima za tichého pláče kolem, družiček, sousedek a panímám, dceři dělala na hlavě křížek a když jí bratr farář také, za otce, slovy srdečně žehnal, tu starý voják, jenž se s divokými Taliány rvával, ničeho se nebál a klidně stával za pustých nocí na nebezpečných strážích ve Veroně i v okolí, začal pohnutím potahovat, a pak i nos stiskl, až – nic platno – přejížděl oči vrchem dlaně a pak i její spodem u zápěstí, jak se mu hrnuly slze po zardělých tvářích.

Ale pak, když svatebčané odešli do kostela a když svléknuv nedělní kabát a vzav na se zástěru sestoupil v nedělní vestě, od níž se rukávy košile, bílé jako křída, jasně odrážely, dolů do sklepa, aby tam se starým hrobařem vše připravil k narážení věder, vysvítilo v jeho zardělé tváři blaženou spokojeností a předtuchou slavných hodů, až tu bude točit a točit, až zasedne na síni nebo v čeledníku ke svým porcím, až bude dorážet různými dodatky a zbytky se stolu.

Na těch pak, po oddavkách, o kterých Šolta to své sólo pěkně zazpíval, bylo jako u Dolan, všeho dost, jídla a pití, a dobrého; a kolem dost chuti a dost také toho nejdražšího a nejlepšího koření, veselosti a humoru.

Šolta o takovýchto příležitostech nebyl nikdy smutného ducha a hned trefil do veselé noty. Ale o těchto svatbách přicházel už ke stolu vesele. Farář Havlovický, hned jak se vrátil z kostela, prve nežli se hostina začala, zeptal se ho ve svém pokoji, a to před boušínským farářem, na synka, jenž byl toho roku již v syntaxi. Učitel si pochválil, a všecko že jak náleží, hoch že se znamenitě drží, velební páni že jsou spokojeni, ale on, tatík, že je na tom hůř, co že pak s hochem, až tam v B…