LI.
Strašlivý host chvátal od Orlických hor dovnitř země. V listopadu začal už hubiti Prahu. Počet morem zchvácených rostl tam i po krajích a skoro polovina jich umřela všude. Nejvíce v chrudimském kraji. Rok dokonával v rozčilení, v očekávání plném strachu, jenž rostl děsivými pověstmi. Do Padolska ten mor ještě cesty nenašel. Blížil se však k jejich prahu, stál už za dveřmi.
Nouze a hlad ho čekaly, nejvíce v zapadlých vesnicích, v dusných tkalcovských jizbách, ve kterých tak smutné, mrtvé ticho, když stavy nehlučely. Farář Havlovický ulevoval, jak mohl. Dával sám, sháněl dary a pomoc. Ta od vrchnosti přinesla větší úlevu, stačila však jen na čas. Farář viděl, že se už děje, čeho se obával. Lidé se v té nouzi a v tom strachu měnili. Ti tupěli, ti byli plaší, a často postihl tvrdost, které by se byl nenadál. A to bylo ještě, nežli vrazila na ně hrůza smrti.
Přástvy přestaly, zpěvy umlkly, vánoce přešly tiše, jako by nebyly, a nový rok vítal každý se strachem. Z toho strachu pili kořalku ti, kteří ji pívali, i ti, kteří si na ni nikdy nevzpomněli. Láhev jí plná s jalovcovými zrny stála všude na okně a z ní se sílili zrána proti blížící se nákaze. Také Doubenus, než ten beze strachu, s plnou chutí. Rovněž Mityska konšel; ten však ne tak hrdinsky. Ale koutky po ní přece jazykem ometal. Černý Vacek sahal po sklence i za dne, jako leckdos, z chuti i z obavy, kterou však tajil.
Zrána také i navečer vyvaloval se dým z jalovcových haluzí zapálených, jež praskajíce hořely, až z nich plameny povívaly jako pentle, jak s nimi jizbou chodili. Ostrý zápach roznášel se s dýmem jalovce a pronikal všecka stavení, a ven až mezi ně.
Koncem ledna nového roku 1832, jednou v noci, k ránu, zaječel do tmy a hlubokého ticha zvonec na síni padolské fary. Farář první jej uslyšel. Rychle vstav otevřel okénko v okně a zeptal se, co je. Hlas venku ze tmy prosil, aby šel s Pánem Bohem do Zbečníka Petrovi, Janovi. Farář se lekl. Včera si dal Petra zavolat, jak uslyšel, že se vrátil z Prahy a že tam přestál choleru. A teď už na smrt – To se mu nemoc vrátila, jak bývá! A choleru přinesl.
Farář se zachvěl. Povzdechl, ale hned se začal strojit. Vtom, jak chtěl vykročit, přišla panímáma poloustrojená s planoucí svíčkou v ruce. Nepověděl, komu jde s Pánem Bohem. Nechtěl ji polekat, když neměl jistoty.
V plášti, v teplé čepici, ve vysokých botách spěchal do kostela, sám, aby se nezdržoval, a z kostela ke Zbečníku, do hustého šera a sychrava.
Stará mlynářka již neusnula. Nešlo jí z hlavy, že syn se nevypravoval jako jindy, že byl jako popletený. Nemohla se ho dočkat. Dlouho nešel, ač neměl daleko a nemusil přes kopce. Již bylo světlo, když se vrátil. Byl nad obyčej vážný, zamyšlený, a hned požádal vody, umyl se a dal vyvěsit plášť i kabát ven do mrazu.
„Proboha, Josefe!“ Úzkostlivý pohled matčin dopověděl.
„Nelekejte se, maminko, ale co jsme čekali – Už jsem viděl choleru.“ Pověděl, kde byl, a dodal: „Jak to jde strašlivě rychle! Navečer začal stonat, a když jsem já přišel, už ležel vysílený, na oudech malomocný. Přestal už zvrhovat, ale celou noc dávil a bolestně, kůži už měl studenou a skvrny na ní a oči obracely se v sloup. To za těch pár hodin. A to bylo hrozné, všichni od něho utekli, byl v podruží, jen sousedka u něho zůstala. Zapalte jalovec, maminko, peřiny ven, nezapomeňte pak okna zotvírat, a sama, prosím vás, napijte se kápku a dejte ostatním. S pomocí Boží všecko přestojíme.“
„Ale ty! Ó Bože, ty v tom budeš pořád!“
„Slyšela jste, že kněží nejmíň mrou.“
Za chvilku zvonili na mši. Když ji odsloužil a vracel se na faru, už se ta děsivá novina rozletěla. Zastavovali ho, ptali se, je-li to pravda –
„Je, lidičky, je. Teď se jen braňte. Žijte střídmě, jen střídmě a ve všem čistotu a nemějte strach a všude to připomínejte; jen se ne bát, strach je nejhorší.“
Posnídal, pak, jak ho únava zmáhala, sedřiml si. Asi za hodinu vstal a chtěl jíti do čeledníku k matce. Vtom sama vběhla, všecka vyjevená.
„Jsou tu zas,“ vyrazila.
„Petr umřel –“
„Umřel, ale ta ženská, co u něho ostala –“
„Proboha!“ zvolal, jak ho leknutí zmohlo. Nezdržel se však, a jen se posla optal, je-li opravdu se Zimovou tak zle. Jak uslyšel, že je jako s Petrem, chvátal do kostela. Když zardělý přibyl do Zbečníka a blížil se k chalupě nemocné, zahlédl, že z ní vyběhla mladá ženská, že letí k sousedovi, ale že marně tluče na zavřené dveře. A doma byli. Spatřil dvě hlavy rozcuchané u okna.
„Strach!“ pomyslil. „Už mění srdce v kámen!“
Mladá žena, dcera onemocnělé, uvítala ho s pláčem. Když vešel do nízké sedničky, chudé a těsné, byla Zimová ještě při vědomí, i „Potila se?“ ptal se farář.
„Nemůže přijít do potu.“
„Hned sežeňte cihly, zahřejte je a horké je dejte matce do postele, po stranách, a pytlík horkého popela na život, pod nohy taky cihly a do rukou ohřáté kameny.“
„Vody!“ zalkala nemocná slabým hlasem.
„Ne, to ne, pít ne, nechcete-li mámě smrtelně ublížit; vody jí nedávejte, a kdyby vás proboha prosila,“ poroučel klidně, poslušen jsa náhledu a naučení lékařských. Pak sám nemocné domlouval, ač mu srdce zatrnulo, když zase mdleji zaúpěla: „Vody!“ Vzpomněl, aby jí sehnala teplou, ječnou vodu, tu že smí pít, a melissu nebo teplý bez.
Domů přišel před polednem; když se smrákalo, přišel Doubenus s novinou, že Zimová ve Zbečníku je už v Pánu.
„Za třináct hodin, poudali, je na prkně,“ dodal vážně a tmavá očka se mu údivem rozšířila.
Ty dva pohřby byly najednou. Co farář hroby vykropoval, pospíchal kaplan zase do Zbečníka a zase k nemocnému cholerou.
Za týden ohlášen první případ z Poříče, za nějaký den druhý a mezitím se nemoc ve Zbečníku šířila. Neumírali už tak rychle jako Petr a Zimová, a neumírali všichni, než den co den vyzváněli s padolské bedněné věže vesnickým pohřbům. Mrtvé přiváželi na saních, pak, jak v únoru sníh roztál, přijížděli s vozy. Ale ani za saněmi ani za vozem nechodilo jich tolik jako jindy. A skromné ty průvody pak ještě řídly. Nejvíce mrtvých přiváželi ze Zbečníka a z Poříče. Pak, bylo 9. února,…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.