U nás III – Osetek

XIV.

Kostelecký myslivec, Matěj Donát „milion“, se toho podzimu náramně sháněl po Ludvíkovi Židovi, bachovském pytlákovi, ale ne v Maternici lese nebo v ostatním svém revíru, ne v šeru starého hvozdu s puškou v ruce; starostně se po něm vyptával, neviděli-li ho, zdali neslyšeli, co chlap milionská. Tady u nich po něm ani stopy, ani slechu a v Prusku ho nechytili, jak se poslední týden najisto dověděl, nechytili ho, neseděl tam v arestě.

Sic poslední zprávy vedly do Pruska, ale už loňského roku, do té doby, kdy on, „milion“ setkal se s ním v Padolí na hřbitově. To ho naposledy viděl. Tenkrát se domníval, že Žid přinese mladé vejry z hejšovinských skal, z Kalasperku, kam na ně vždycky chodíval. A nic.

Snad že ho chytila toulavá nemoc jako padolského Lindra, jenž sloužil u sedmerého vojska, sedmi potentátům, ale u žádného nevydržel, od každého utekl. Snad se Ludvíkovi také najednou zastesklo zase po světě.

Pak starého kamaráda pustil z mysli, když ho dohřála „turecká krev“, když mu jí na náchodském zámku napleskali, že od ní zčervenalo všecko jeho podání stran oprav v myslivně a přestavby vnitř, obzvláště stran poklopu na síni a stran schodů na půdu, ne, schodů ne, nýbrž jako žebříčku do kurníka a stran některých oprav. O tom všem učinil podání, celý arch, pracně po německu to sestavil, pracně napsal na celý arch, a pak mu to všecko tou „prachmilionskou tureckou krví“, červeným inkoustem totiž, postříkali. A co, stříkali, zrovna prolévali!

Podtrhovali, zatrhovali, a co čárek nadělali a zvolavníků, co slov přeškrtali a co jich připsali, přepsali a ne jen slov, ale celé řádky. A nakonec! Jak jej odbyli, a to ne už „tureckou krví“, nýbrž černě a jak černě!

Klel, hromy a „miliony“ lítaly tak, že myslivcová jinak už na ně navyklá, se až lekala té bouřky, jakou pouštěl na kancelář, na celý zámek; lekala se, kdyby ho někdo slyšel a pánům donesl! Od rána do poledne se zlobil. Po obědě si zašel vedle do světničky, která byla zároveň jeho kanceláří.

Myslivcová byla ráda, že šel dřív nežli jindy, a těšila se, že si snad sedřimne. Když vkročila na síň, chtějíc do kuchyně, vstoupil hajný. Politovala ho v duchu, ten že přišel v pravou chvíli, to že bude uvítání, zvláště nese-li něco nepříjemného. Do kuchyně už ani nešla, aby nemusila zase přeslýchat, jak tam u muže udeří. Vydala se chvatně za myslivnu na dvorek, za nímž hned se táhl les, Maternice, rozlehlý hvozd.

Jeho pokraj byl vyjasněn podzimním sluncem; mohutné kmeny jedlí a smrků mechem šedé stály v tiché záři, ve které zlatem hořely žluté již koruny buků.

Myslivcová se dívala do lesa, ale ne na jeho klidný půvab, nýbrž myslila na jeho šerou hloubi, na jeho oupady zarostlé černým houštím, neskrývají-li se tam ti – Ti tři. Jinak nemohla označit záhadných mužů, kteří se tyto dny tu tam tajemně zjevili, v polích, v ouvale, u lesa. Tři prý jsou, roznášelo se, tři docela cizí, neznámí, o nichž nikdo nevěděl, odkud je vítr přivál. Skrývali se a tajili, o tom nebylo pochybnosti, ale žádný neuhodil na jejich skrýši. Neměli asi žádné stálé a plaše jako štvaná zvěř těkali z místa na místo, přikrčovali se, tajili.

Za dne zřídka se ukázali; vídali je časně zrána, v soumrak nebo až večer. Nikomu dosud neublížili, na nikoho nevystoupili, ba sami uskočili a zmizeli, když někdo se k nim blížil. Někdy si oheň zatopili v oupadě nějakém, aby zář jeho nevábila, nebo za houštím. Zahlédli je při něm, jak se hřáli za těch chladných večerů a snad si brambory pekli. Alespoň v ty dny nalezli na polích celé řádky potrhaných natí bramborových a brambory vyhrabané.

Myslivcová věděla, že se ukázali nejprve u Padolí, teď že se potloukali kolem Zbečníka, a že se již také v Maternici mihli. Jsou nablízku a jistě ještě blíž. Bála se jich, že to nějaká nekalota, lidé nebezpeční. Tady v tom lese snadno by se ukryli, proto snad hajný přišel.

Zvědavost ji chytla; vrátila se do stavení, aby mohla na síni zastavit hajného a optat se. Do světnice vešla po špičkách, hlavu přikloňujíc, naslouchajíc. Mužův hlas! A zase prudký, rozzlobený. Ubohý hajný, ten se má! Na tom si vylévá zlost. Chtěla zase zpátky a jak obrátivši se vyhlédla maně oknem v čele jizby, k cestě hledícím, div že nevykřikla. Hajný! Pospíchá silnicí, jako by mu hlavu zapálil. To ho muž asi hnal.

Naslouchala opět. Vedle hřímalo dále. Na koho se to muž zlobí, s kým se vadí? Po špičkách přistoupila ke dveřím, tichounko pootevřela. Nikdo tam! Muž sám u stolu na židli, kouří, bání, až černo, a papír v ruce. Nečte, ale vadí se, nadává, hádá se s tím archem, potřásá jím. To ten papír ze zámku, to se vadí dál se zámeckými. Hned tiše přivřela a jako zlodějka chvátala po špičkách ze světnice.

Pozdě odpoledne, když myslivec se vydal do lesa, šel kolem myslivny zase hajný. Jak ho Donátová shlédla, zaklepala na okno, a hned ven, optat se, co bylo, co přinesl prve a že tak brzo to pořídil a že tak měl na spěch.

„Přišel jsem hlásit o těch třech.“

„Jsou tu! Viděl jste je!“

„Viďal, ale jen zdaleka, a ztratili se mně před očima.“

„Nevíte nic, kdo jsou.“

„Nic; bába Turková to ví,“ hajný se ušklíbl, „že to jsou jistě lesní mužové. Ale Kaválek zbečnický myslí, že to jsou zloději nebo něco ještě horšího, že utekli z Kartouz nebo odněkud z vězení, zlí lidé; a třeba mordíři.“

„Ježíš! A co můj –“

„Pan fořt se na mě jen obořil, že jsem babská žvejka, ať mu dám pokoj – a už jsem se otočil, sic bych byl ze dveří leťal, jak byl rozčertěný. Já nevím, co ho tak rozpálilo.“

„Jen ho nechte, však ono ho to zas přejde. Vždyť ho znáte. O těch cizích mužských neříkal nic?“

„Nic, ani muk.“

Ani když se z lesa vrátil, o nich nehlesl. Při večeři už nenadával jako při obědě, mlčel, ale strašně se mračil, takže ho myslivcová nechala, neodvažujíc se optati. –

Ráno, ještě za šera, spustil zase bouřku, až se myslivcová vytrhla ze spaní. Všecka vyděšená usedla na posteli obracejíc se po hlase k oknu, v tu stranu k lesu. Okno bylo dokořen otevřeno a na okně stál myslivec, jak z postele vyskočil, jen v košili, bos, prostovlasý, ven povychýle…