U nás III – Osetek

LVI.

Nastal tvrdý čas; slunce jasné, nebesa vysoká, modrá. V tom zářivém světle prohlédly rudě hnědé, prejzové střechy starých domů v Betlemské ulici a na chvíle i dvoreček, do něhož viděl ze své světničky mladý Hilma. Upřeně tam hledívaly jeho tmavé oči, zapadlé, horečně lesklé, když zabloudily zlaté paprsky na dvoreček i na umouněnou pavlač po jedné straně dvorku se nesoucí, na oleandr v uprášeném kbelíku při zábradlí. Šedě zelený ten stromek, červenavé střechy, kus nebe nad nimi – byly teď jeho svět.

Nemohl vycházeti; slabost nedala. Ten pruh modrého, hlubokého nebe, který viděl, přivolával smutek, touhu, ale i těšil. Připomínal, jak je venku, a utěšoval, že jde jaro, že je konec mlhám a plískanicím, které, jak byl Hilma přesvědčen, jedině zhoršily jeho chorobu.

V Padolí že mu bylo dobře, tam že se pozdravil, vypravoval malému Kalinovi nebo některému kolegovi, když jej navštívili, na podzim že mu bylo pěkně, ale po novém roce že někde nastydl a od té doby že se mu kašel zhoršil a nechce popustit. S počátku toho nedbal, přemáhal se, chodil do akademie, kreslil, pracoval s vášnivou chutí; i doma si nedopřál oddechu, jak svědčilo několik barevných skizz na stěně přibitých a začatá velká kresba napjatá na prkně položeném nahoře na stojanu, v němž míval mladý Šolta své knihy. Tam ležely teď štětce a zaschlá paleta i váčky utřených barev, které musil kolega opatřit; nechtěl sice, poněvadž viděl, že Hilma jich nebude moci užíti, ale musil, poněvadž Hilma jej po každé o ně upomínal a naléhavě, pak už i nevrle. Těšil se na ně nedočkavě jako dítě.

Ale jen začal, nechal malování; musil. Ochablost jej zmohla. Musil si lehnout a pak polehoval, ač měl už ležet; než vášnivá láska k práci nutila jej, aby vstal. Přecházel, začal něco, ale nešlo to ani štětcem ani tužkou. Chtěl vzkázati ke křižovníkům, krajanovi, mladému Kalinovi, odkládal však, doufaje najisto, že bude líp. Proto také neposlechl ani mistra Jakoubka, u něhož bydlil, ani jeho ženy, aby zašel k lékaři.

Pak přišel mladý Kalina sám a za nějaký čas P. Jan od křižovníků. Tato návštěva Hilmu na první okamžik polekala. Než upokojil se, když mu kněz vysvětlil, že zaslechl od vokalisty Kaliny o jeho chorobě a tudíž že má za povinnost jej navštívit, když mu byl od padolského pana faráře v ochranu odevzdán. Kněz těšil, ale i domlouval, proč nešel Hilma k lékaři. Toho pak sám poslal, jejich klášterního.

Doktor přišel, nepřišla však pomoc. Dal léky, více však prospěla útěcha, že s jarem bude líp, že lahodné počasí mnoho zmůže a nejlíp, kdyby mohl ven, kde jsou lesy, změna povětří že dělá někdy divy, zvláště při kašli.

Zapadlé oči, hubená tvář mladíkova zjasnily se nadějí a pomyšlením na lesy, tam u nich, kolem Padolí. Myslil i pak na ně, viděl je a farskou zahradu, pole a travnatou mez; zavoněla mu, plná kopečků mateřídoušky a slziček, zvonků i šlápot panny Marie. Byl doma, maje oči obráceny na modré nebe nad zarudlými, prejzovými střechami; těch pod zářící oblohou neviděl, lány však, u nich doma, vlnící se obilí a luka a kolem kopce, lesy blíž i dál, Bor, Kančenčiny hory.^[48] Cítíval palčivou bolest, že nemůže na akademii, že mnoho zanedbává, že kamarádi budou dál, že ostane za nimi tuze pozadu; až jim záviděl. Ale utěšoval se, když některý ze spolužáků přišel a chlácholil jej, že všecko dohoní, on jistě, a pak že bude moci venku pracovat.

„To bych rád, ó to bych rád, ale nevím.“

„Vždyť to doktor povídal.“

„Povídal, ale jestli mě jen ty hůlčičky donesou. Já ti mám nohy jako hůlčičky,“ povzdechl, „já snad nebudu moct.“

„I budeš, nic se nestarej. Najednou to ovšem nebude. Musíš mít trpělivost.“

Hilma osaměv prohlížel si ruce, dlouhé chvíle si je prohlížel, že jsou taky tak suchy, pozoroval se, že ho nic nepřibývá. Ale venku snad, každý to říká, až bude pít mléko – Tady ta špína – Ale v Padolí, až stará paní mlynářka mu dá z čerstvého dojení, jak dávala o vagacích; a třeba kozího mlíka, vedle učitelovi mají kozu.

Chtěl psát faráři do Padolí, nedopsal však, když mu pan páter od křižovníků, jenž mu přinesl láhev dobrého, sílicího vína a zákusky, oznámil, že už psal do Padolí a že čeká každou chvíli odpověď a jemu, Hilmovi, že bude pan farář také psát, najisto.

Hilma se na to těšil, ale zas jako chmury přilétaly obavy, ach bože, co jemnostpán řekne, že nic teď neudělá, skoro rok že bude ztracený a tolik peněz na to –

Pojednou zase jím zahořelo vášnivé zatoužení, kdyby mohl býti v Padolí, jak by si toho teď vážil, že by byl pořád venku. Proto se těšíval na mladého Kalinu, jenž jej někdy navštívil, poněvadž si s ním mohl promluvit o domovu, o Padolí, o faře, jak je v lesích. I zval jej po každé, když odcházel, aby přišel zas brzo a nemohl se ho pak ani dočkati. Za poslední návštěvy vypravoval vokalista, jenž byl červený a zdravý jako buk, že maminka už psala o vagacích a snad že on, Hilma, na ně přijede dřív, že jemnostpán tuhle něco tatínkovi o tom povídal.

Jako by kouzelná hudba znenadání líbezně zavanula; rosa útěchy skanula a jí osvěžila mysl už klesající a konejšila ji vábnými obrazy, jak bude na faře, v komůrce, jak ticho a okno otevřeno, jak bude vidět do sadu, do zelena, na stromy v plném slunci a na lán ovsa ve stráni, kde skřivan vždycky tolik zpíval. Až se tam posilní, kdyby tak moh’ zase pracovat, kreslit, malovat, letos by už něco namaloval, to by se Málek divil, a Fidél Hanuš.

I začal se modlit jako se často modlíval, nejvíce za dne, v horoucí touze po zdraví, po životě. Než jako stín zase mizely ty sny a vidiny, když kašel jím zalomcoval, když se mu přitížilo. Zamžívalo se kolem něho tesknotou, někdy až omrzelostí, kdy v tom trapném stavu chvíle se tak nekonečně ploužily.

Za takového trudného okamžiku, odpoledne bylo, vstoupil jeho bývalý mistr Fidél Hanuš. Od mistra Jakoubka vpředu již zvěděl, že je Hilmovi tuze špatně, že má souchotiny, že tuze špatně vypadá. Byl připraven, nicméně se lekl, když vstoupiv spatřil ode dveří mladíka na posteli, vyschlého, chorobné barvy, tváře tak přepadlé. Rty jakoby seschlé zplna n…