U nás III – Osetek

III.

Vypravil se pozdě odpoledne, ne však touže cestou, kterou přijel. Zamířil na boušinskou faru, kam nebylo daleko. Když se dostali podél Oupy pod boušínskou stráň, vystoupil z kočáru, poručiv vozkovi, aby dojel k slatinskému mostu, sám pak se dal nahoru na faru pěšky.

Kráčel stezníkem v lesnaté stráni a záhy se dostal nahoru pod vysoké lípy u hřbitova k dřevěné obrubě. Minul je i kostel, stanul u fary pod starým ořechem, omladlým, zlatě vyzářeným. Nalevo ode dveří v zahradě u oulů živo. „Frater“ křiklavě omalovaný vyvaloval k nebi oči; kutnu měl zašlejší, ale na hlavě, na placatém kameni svěží zeleň netřesku, kterýž sem panna Aninka nasadila „pro štěstí“.

Přišla otevřít, šouravějším nežli jindy krokem, s vlněným šátkem na hlavě, staženým přes levou tvář, do níž se jí dala patrně zase „větřice“. Otevřela nerudně, ale hned se jí oči bolestného výrazu zveselily, jak spatřily padolského faráře. Zahovořil s ní na síni, na její zdraví se vyptal, vyslechl její vzdechy na „pškaní“, těšil i napomenul, aby si vyhověla, no a že snad Šoltova, učitelova dcerka, kterou si vzala na pomoc, už snad také dost pomůže.

Chválila ji, že to hodné děvče, hodné opravdu, Tonička že je veselá, čiperná po starém a dobrého srdce, to že když nějaký groš ušetří, hned s ním domů, aby ho učitel poslal do Prahy.

„On syn, nejstarší, už je v Praze na studiích!“

„Vím, vím, už je v právích. To rád slyším, že to děvče se tak dobře hodí, že vám v lecčem uleví.“

„Ó to ano, to by šlo, a mé zdraví, no to už lepší nebude a taky co se mnou – ale –“ hlas jí mdlel úzkostí, z kteréž jí padl stín do tváře, do teskných očí, „ale náš jemnostpán!“

„Ale, co pak, co je? Stůně?“

„Ach, jemnostpane, mám strach!“ povzdechla třeslavě. „Nestůně, nic, ale tak se tratí, a toho se bojím, že – chudinka –“

„Naříká si?“

„Nic, to ne, ale schází, já to vidím; už není, jako býval, tak čilý a veselý. Sedá celý zaražený v pokoji u okna nebo venku na lavičce u včel a tak se zamyslí, jako by ho něco trápilo, a když se ptám, že nic, co mne napadá, a co by prý – že mu nic není; ale on to tak tají. A bývá takový zapomenutý, to třeba za řeči zapomene, co před minutkou řek’.“

„Počkejte, podívám se, uvidím.“

„Ach Bože“, jako by se křísila, hlas jí živl, „jim by snad, jich má rád.“

Zaslechli jeho hlas, volal na dvorečku něco na děvečku. Přišel v kabátku, v staré čepici se štítem vespod zeleným, v usmolené vestě, staré kalhoty v holínkových botách. Havlovickému připadl na první pohled drobnější a přihrbený, šaty na něm visely, vlasy měl bělejší a líce ne tak svěží jako jindy, nýbrž požloutlé barvy. Šel volně, ne čile, oživl však, jak shlédl Havlovického. Uvítal ho radostně, tři hubičky mu dal, vedl si ho, ruku mu po vršku popleskoval, a to že je hodný – Divil se, když slyšel o jeho bratru Vincencovi.

To již ve svém vybíleném pokoji zamřížovaných oken, na nichž kvetly měsíčné růže, na jehož stěně visely dvě pušky s kohoutky koudelí otočenými. Havlovický se ho zeptal na zdraví; farář Ondrášek odvětil s úsměvem, no, co v tomhle věku, a co by stýskal, že už jedno stýskání vyslechl, že si mu panna Aninka jistě požalovala na pškaní.

„No, ale, Josífku,“ začal rychleji, pohladiv Havlovickému ruku, „pozdrav vás pán Bůh, to Šoltovo děvče je hodné.“

„Slyšel jsem rád.“

„A on, Šolta, podívejme se –“ farář vypínal prsa a mluvil s ironickou chlubivostí, s dobromyslným však úsměvem, „už juristu, hleďme, juristu má! Stará se dost o něj, jen co je pravda, a on, hoch, ještě se musí sám potýkat a potýká, starý mu tolik nemůže poslat, ani Tonička, sestra.“

„Ani boušínský pan farář“, vpadl Havlovický s úsměvem.

„Vy, Josífku, vy mlčte, co se toho týče,“ a hrozil prstem. „No, mladí ať bojují, ať se perou se světem a já – na moutě, abych –“ stahoval obočí, „abych zas měl flinty nabity.“

„Co, co –“

„A tak, zlodějstvo zas, už se to zase vzmáhá, zvlášť tady v sousedství, nejvíc na Kramolně, snad jste slyšel, teď je Kramolna prohlášená vší neplechou, lidé se tam bojí jít.“

„Jak bývá po dlouhé, zlé nemoci. Sem tam se vřed vyvalí.“

„Tak, tak, máte pravdu, po zlé nemoci, po té choleře, to jsou ještě pak následky. Ty neplechy – U vás jistě taky bída – Co jen sirotků, co děvčat a hochů opuštěných! Tady v Slatině máme taky dva; táta, máma pomřeli a nikdo tu a nic neostalo; co dělat? Bída – Ale,“ obracel do jasnějšího tónu, když viděl, že tvář Havlovického zvážněla a když mu připadlo, že mladší pan bratr, jak ho znal, začal by rozbírat ty smutné věci až na dno, „jak u vás, Josífku, zdrávi jste.“

„Chvála Bohu.“

„Ale já, panečku, běžím s kopce, už půjdu za Honzíčkem.“ Mínil předchůdce Havlovického, faráře Zeidlera, ptáčníka, jenž býval za studií jeho „contubernalis“. Havlovický začal těšit.

„Ne, ne, Josífku,“ bránil Ondrášek, „co naplat, jak pán Bůh poručí,“ znělo víc smutně nežli odevzdaně, „co tady už. Hospodyně, chudák – bude jí hůř, ale ne zle, nouzi mít nebude, ale –“ zajikl se, „ale – včeličky dušičky!“ Mluvil tišeji hledě před se, ne na Havlovického. „Jak s těmi bude –“

„Také nebudou opuštěny, ne, pane faráři!“ těšil Havlovický z přesvědčení a ne bez vřelosti; „nebudou, jsou to ‚včeličky dušičky‘, jak říkáte, vzácný, boží tvor, pracovitý, užitečný a jaká v nich moudrost a podivuhodné zařízení!“

„Josífku, Josífku!“ vyhrkl starý farář, jemuž se uvadlá tvář i oči náhlým světlem vyjasnily, „vy jste člověk! Vy tomu rozumíte a srdce máte. Včeličky dušičky, viďte, a pojďte se na ně podívat, pojďte!“

Vrazil čepici na hlavu a hned ke dveřím. Havlovický se tomu chvatu v duchu usmál, ale rád ho viděl i to, že se staroch hned vzpružil. Už věděl, co mu je, co ho soužívá.

Vešli do zahrady zarostlé u plotu malinovou houští k oulům, na jejichž čelesnech a kolem bylo plno ruchu, hemžení a přeletů. Farář Ondrášek vykládal, jak bylo s včelami na podzim, jak je teď a bude s potravou, medem, až pojednou stanul opodál oulů a řekl vřele, skoro prosebně:

„Viďte, Josífku, že byste se jich ujal –“

Havlovický mu podal ruku a slíbil, aby byl bez starosti, že vykoná všecko, jak si b…