U nás III – Osetek

XXII.

Ostatky byly veselé, v Padolí tančili na kolika místech, nejhlučněji v Langrovské hospodě, zvláště v úterý, kdy masopust pochovávali, kdy i Doubenus musil do kola, když pro něj přišla kovářka, sama, divoká, ale těžká tanečnice, kterouž na něj poslali muž její a dolejší mlynář. Ten se již napřed chechtal dutě se rozkašlávaje, jak se Doubenus stavěl se svou širokou tanečnicí, paty k sobě, špičky ven, jak si ji vedl vážně do kola sám v zeleném, šosatém kabátě úzkých rukávů, maje pravici kolem jejího obsáhlého pasu, levou pak nad hlavou vesele potáčeje, zarudlý z toho horka, ale veselý, v úsměvu roztahuje ústa, oči do čárek.

V tu chvíli padolský rychtář Kamenický zlostí se kohoutil a mdle se bránil Černému Vackovi, jenž měl v hlavě už notně rozsvíceno a jenž korejhně vzpomínal na nebožtíka Mitýsku konšela, á to že byl, ó je – a teď slauné právo, to že je, ó – To že by mělo mít teď solo, ale že nemože, když tu nemá muzikanty, při téhle muzice že právo, že slauné právo (a sedě klaněl se) nebude tancovat.

Nebude, nemože, ale kdyby tak pan vrchní spustil na píšťaličku, pan direktor, ten – to že by skákali, rychtář nejvíc a celé právo – Komu čest, tomu čest –

Vstal se židle a nestoje na pevných nohou znovu se ukláněl, osmahlou svou tvář, šedou (od času cholery) hlavu, kolikrát před tím sešívanou. A zase, to že je právo, to že jsou rozumy, obecní stříkačka že už bude, ta že dá ňákých starostí, dá, lesa kus že už na ni padlo, ale to že bude stříkačka, ó –

Rychtář, buchta, který když četl přípis ze zámku, a jiného nečetl nic, potýkal se s tou onou písmenou, zvláště byla-li veliká, posedoval, zlobivě se vrtěl, utrhoval, osopoval se na Vacka, ale bez síly, ať dá pokoj, teď že se směje vrchnosti, ale však kdyby na něj vrchnost –

„Co, co? Vrchnost? A já? Optej se Macka, optej se ho, kdo seďal, kdo se dostal do díry, jestli já nebo Macek. A Macek je taky vrchnost, a já ho vsadil do díry, ty trumbero, rychtáři, já, abys věďal –“ vypjal prsa a uhodil se do nich, „já Macka zauřel, a ty, ty bys mu, rychtář, ruku políbil a vrchnímu hůl, a tancoval bys, jak by třá kacelářský zapískal.“

Rychtář vyskočil.

„Vacku! Ty tlamo, ty –“

Nedomluvil. Ohromný řehtot zarazil mu náhle řeč; celý „sál“ se chechtal, plácal, křičel a hrnul se ke kolu, kde, ďas ví, jak se stalo, zdali vlastní nemotorností nebo zlomyslností nějakého tanečníka, Doubenus se svalil. Svalil, ležel, strhnuv na sebe ohromné břemeno, tlustou kovářku. Byla jich notná kupa.

Rychtář se v té chumelenici vytratil, aby se dostal z toho skřipce; v srdci srdce svého bál se černého Vacka a cítil, že všichni u stolu a kolem jsou s ním, tím tlamáčem. Jen se šklíbili, nikdo pro něj, rychtáře, ani slovíčka neprohodil.

Dobře to cítil, všichni byli při Vackovi a ještě druhý den chutě o tom mluvili a smáli se, jak Černý Vacek rychtáři sázel, rychtář že je homolka, měkký tvaroh, že se opravdu před vrchním třese, tomu že by všechno uďál a třeba i hůl oblízal, opravdu že si rady neví, a pořádek že není žádný, žádný, že zase zlodějstvo se začíná, že tu tam se zase dobývali a také už na kolika místech vykradli.

A s tou stříkačkou, to že je teprv ostuda; Padolí že je městečko a nemá ani stříkačky, a kus obecního lesa že již na ni porazili, to dříví že se všecko utopilo, „právo“ že je utopilo, protože o stříkačce zas už ani muk.

Po ostatcích, nějaký den po popeleční středě, doslechl se farář Havlovický vážné noviny. Přinesl mu ji náchodský kaplan, jenž jeda do Broumova, u něho se stavil. Náchodský jeden soused vypravoval, přijev z Prahy, kdež byl u syna, jaké byly v Praze letos divné ostatky.

V pondělí, když se všechno nejvíc chystalo na bály, obzvláště do reduty v divadle, přišel z čista jasna zákaz od zemského výboru, že reduta se nesmí odbývat, poněvadž došla z Vídně zpráva, že císař František je na smrt nemocen, že už skonává.

Vše dotvrzeno, když přišel pak ze zámku posel Prouzáček s oznámením, že císař pán dne 2. března, t. j. v pondělí o ostatcích zemřel, ať se tedy vyzvání a konají příslušné smuteční bohoslužby.

„Bude-li teď jinak,“ pomyslil Havlovický, „nastanou-li změny. Jak bude za nástupce –“ Nejvíc doléhalo, zůstane-li u vlády Metternich.

„Ten by měl odejít,“ uvažoval farář, „ten je ta můra, co tak tlačí a dusí.“

Vytrhl se z úvah, s kterými zůstal sám, nemaje nikoho, s kým by mohl o tom pojednat; vzpomněl na studnického faráře, přítele Ludvíka, co ten řekne a co slatinský mlynář, ten si se Šoltou o Metternichovi pohovoří, o tom, co bude.

Poslal dolů k bednáři, zvoníkovi, aby vyzváněli všemi, a dal si zavolat Kalinu kostelníka, jemuž oznámil, že bude slavné requiem, aby se stavil ve škole a ohlásil to tam, ať se pan učitel na to chystá.

Vyzváněli všemi od dvanácté do jedné a druhého dne od devíti do desíti, na zejtří zase v tu dobu i třetího dne, kdy také slouženo figurální requiem. Když se farář vrátil z kostela a jen k snídani usedl, hlásila panímáma, že tu je Lhoták z dolejšího konce.

„Ať chvilku počká.“

Lhoták poté vstoupil nějak ostýchavě a uctivěji nežli kdy jindy.

„Co pak je, Lhotáku, co mně nesete.“

„I nic kalýho, jemnostpane.“

„Snad ne stran toho hoška u vás, stran Hilmy. Však jsem vám už chtěl vzkázat, že nechodí zas do školy. Dříve tolik zanedbal a letos vychodí, tak aby se aspoň ještě teď něčemu naučil.“

„I on by dost chodil, jemnostpane, ale on nemože.“

„Nemože, je nemocný?“

„Ba stůně a už dlouho, kolik dní.“

„Dlouho?! Co se mu stalo?“

„I kdák ví. Máma poudala, že ňáko přestyd. A dost jsem ho vopatroval a chránil a obuj má a ušecko, šak kabát je od nich. Ale dyž to je takový brabec, ofouknout ho nesmí.“

Havlovický začal pozorněji poslouchat, poněvadž začal Lhotákovi nedůvěřovat.

„Kde pak byl, že se tak nachladil?“ ptal se.

„I tuhle na tučný čtvrtek zběh’ jsem si na druhou stranu, do Prajska, a hoch porád, abych ho vzal taky, že pude se mnou. No, myslel jsem si a když tak ďál, no pomyslím si –“

„Ať se naučí pašovat,“ vpadl farář přísně. „Na to má dost času.“

„A když mě tak mořil. Tak jsem ho vzal. Byli jsm…