U nás III – Osetek

Alois Jirásek

85 

Elektronická kniha: Alois Jirásek – U nás III – Osetek (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: jirasek38 Kategorie: Štítek:

Popis

Alois Jirásek: U nás III – Osetek

Anotace

Alois Jirásek – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

3

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „U nás III – Osetek“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XLIII.

Farář Havlovický dovídal se o tom, co se událo v Praze o slavnostech po jeho odjezdu, jen z novin a velmi pozdě. Den po jeho příjezdu do Padolí byla korunovace královnina, večer toho dne 12. měsíce září skvělá iluminace. Vypsání o tom však četl teprve až koncem toho měsíce.

Sám však musil do té doby často vypravovat o Praze a korunovaci, doma, dole „u zeleného stromu“, v hospodě nyní mladého Klimše, kdež se scházívala u kulatého stolu farářova společnost, felčar, dolejší mlynář a učitel Černý.

Pro ty noviny pražské si lidé také přijeli k němu do Padolí, aby od něho samého uslyšeli. Sotva že si Havlovický po své cestě trochu oddechl, navštívil jej, a to hned v úterý po neděli, které se vrátil, kostelecký farář. Přijel znenadání. Havlovický se s ním setkal na síni, právě když s panímámou hovořil o včelách.

Stará mlynářka, vědouc o synově nechuti ke kosteleckému sousedovi, se až zalekla a dobře si všimla, jak se syn přemáhá, aby hosta přijal vlídně. Kostelecký, nevelký, suchý, jako vždy sladký a líbezný, omlouval se i vysvětloval po bratrském políbení měkkým, rozplývavým hlasem, proč přijel, že už pana bratra dávno neviděl a že také toužil zvědět, jak se měl na cestě a v Praze, jak tam bylo.

Stará mlynářka sháněla kde co, jen aby hosta jak náleží uctila a jej v dobré vůli zachovala. V duchu se však mrzela, proč přijel, že tam mohl ostat, a dceři, Krůčkové, když přišla na chvíli na faru, to řekla a to, jak byli překvapeni, když z ničeho nic tady na síni se ukázal.

„Tak ti přišel takový sladký a k Josefoj hned s celou oulisnou hubičkou.“

S takovou také se rozloučil, když k večeru odjížděl. Havlovický si upřímně oddechl, když žlutý okroč odjel s kosteleckým a zmizel v aleji starých lip.

„No tak, Josefe, jak – Jak jste vycházeli!“ ptala se dychtivě mlynářka, když se syn u ní stavil ve dveřích kuchyně.

„Je jako býval. Já takovou sladkost nemám rád. Každé slovo jako v hedvábí, ale v tom hedvábí špendlík tu a špendlík tu; píchne, bodne špičatým slovem, a zase jakoby nic hladí. A toho vyzvídání! Nejvíc mu o to nahánělo, stavil-li jsem se, když jsem byl v Hradci, u biskupa nebo u generálního vikáře. A hned zas, že by on taky rád se někam podíval, ale opustit kostelíček –“ farář bezděky napodobil kosteleckého, „to že je těžká věc, kaplanovi všecko svěřit že nemůže a nechce. Rozumíte, maminko?“

„I rozumím. Aby ho lišku podšitou, krom toho posvěcení!“

„A jaké má starosti! Už vám věděl, že na Stroužném u pastorů mají zas dítě.“

„To snad ne! My jsme tu blíž a nic nevíme. Taky co nám je do toho.“

„Minulý týden právě. A vidíte, už také věděl, že to je zas holčička, už třetí holčička.“

„No, to má ten pastor dost pro radost.“

Farář se zamyšleně usmál, ale neřekl nic. Mihlo se mu, jak kostelecký při té novině dodal, jaký příklad pro ovečky, když pastor se nic nekrotí, to že je pro pohoršení. Na svou pannu Apinku nevzpomněl a že se o tom na kollatuře a dál všelijak mluví, a jaké má panna Apinka komendo. A takovému je přirozený poměr pastorův pro pohoršení!

Než pak, když zasedl u své nové argandské lampy a četl dále v Šafaříkových „Starožitnostech“, zapomněl na kosteleckého pana bratra nadobro. –

Ten týden přibyla na faru druhá návštěva a milejší: přijel dobrý přítel, studnický farář, Myslimír Ludvík. Havlovického zastal na zahradě mezi jiřinami. Kvetly plným rozkvětem, v pestrosti barev, plné, prázdnější, kulovité, placatější, jednobarevné i kropenaté. Červeň jejich v plném slunci jen hořela; tu tam svítila žluť, a fialové, zahnědlé a oranžové tóny zjasnily se v tiché záři podzimního dne.

Oba faráři, milovníci té nové květiny, zapomněli na faru nad tou bujnou strakatinou, kterou lemovaly nižší, skromnější, ale poetičtější astry. Stáli za kvetoucí hradbou oba tmaví, Havlovický vyšší, v čepici a v hnědém, domácím kabátě, studnický v černém a šosatém, maje kastor na hlavě, oba v botách vysokých, lesklých holení.

Mluvili o druzích jiřin; Ludvík o těch, které má sám letos nové, i o těch, které viděl onehdy v Chvalkovicích u obročního Hocha; nadšeně velebil ty, které má Hurdálek (pater pensista v Skaličce), to že jsou podivné sorty, to že je něco vzácného.

„A jakou má z nich radost! Ten ti mne vodil a brzo tu a zas onu ukazoval. A já řku, ty že by se mohly ukazovat, ty že by mohly být na vystavení v Praze, kdyby se také květiny vystavovaly. On ti mne chyt’ za rukáv a povídá: Ludvíčku, Ludvíčku, to je nápad! A proč ne, proč by nemohlo být taky vystavení květin?“

Havlovický se usmál a řekl nedůvěřuje:

„Snad by nemyslil –“

„I, jaký on je do jiřin zfantěný.“

Přišla stará mlynářka a zvala srdečně milého hosta, kafíčko že už čeká. Po svačině zas odešla po hospodářství, a oba farářové, kteří už při kávě se dost Prahou toulali, uvázli v ní teď docela. Už nemluvili o slavnostech. Havlovický líčil své dojmy, jak se Praha na oko hrubě nezměnila, ale že přece pozorovat obrat, že přece jenom se víc čeští, vlastenců že přibývá.

Vypravoval o spisovatelích, s kterými se setkal, o divadle u Kajetánů, dlouho se omeškal u studentů. Ti ho zvláště těšili.

„Ti budou apoštolovat a již apoštolují. Povídali mně, že tu tam už na venkově zařídili české divadlo a knihy přivážejí a posílají z Prahy a o vagacích deklamují, pořádají vycházky na staré hrady, hrají divadlo. A nejsou to lecjací, kteří by jen to pro kratochvíli sháněli. Všecko je z nadšení. A silni musí být, když se jim smějí a prsty takřka na ně ukazují, když jejich kolegové jsou samý ouštípek pro jejich vlastenectví.“

„To je opravdu spes patriae.“

„Proto,“ mínil Havlovický usmívaje se, „když sami nemáme děti, musíme vodit jiné na studie a schopné na ně připravovat. Tady, bohužel, se mně to dosud moc nedaří. Tady nikdo nedá hocha na studie. Snad až moji odchovanci budou mít dorostlé hochy, ti si spíše dají říct. Zato slatinskému Šoltovi se syn vydařil. Výborný student a vlastenec!“

Svěřil příteli, co tady dosud nikomu nepověděl, o tom spiknutí, od kterého Václava Šoltova odvrátil. Mluvil o tom starostně, aby z toho neuhodilo, Pospíšil že m…

Mohlo by se Vám líbit…