U nás III – Osetek

XXXIX.

Farář Havlovický zamířil záhy po obědě k staroměstskému obecnímu dvoru navštívit malíře Mánesa; než i tentokráte putoval nadarmo. Mánes nebyl doma a nikdo; byt byl zavřen a domovnice nevěděla, kam odešli a kdy se vrátí.

Faráře mrzelo, že zase nepochodil, že se nemůže dopídit žádné jistoty o Hilmovi. Kdož ví, bude-li možná ještě jednou sem dojíti. Do kanceláře hospodářské společnosti už ani nešel. Dnes by sotva koho tam zastal, a pak měl důležitější cestu, o které se Slatinským o rozchodu nezmínil.

Chtěl učiniti Šoltovi po vůli. Slyšel včera od něho, co jim syn vypravoval a jaký má on, Šolta, strach, aby se syn s tou tajnou společností nezapletl. Farář hledal více světla do té záležitosti. Proto zašel do Liliové ulice k mladému Pospíšilovi. Ten nevěděl nic určitého, leda že tuhle Malý něco tajemně nadhodil, ale on že se nemohl dále vyptávat, poněvadž přišli lidé.

Havlovický se na okamžik zamyslil, hledě do pultu, u něhož stáli.

„Víte-li, vlastenče,“ zeptal se pojednou, „kde pan Malý bydlí? Dojdu k němu.“

„Není k němu daleko. V Nových alejích. Snad bude teď doma, když je tak šeredně. Budete mít zlou cestu.“

Poprchávalo hustěji a studený vítr vál; Liliovou ulicí jen hvízdal, až se okenice a na rozích lucerny třásly. Farář chvatně došel do Nových alejí.^[34] Řada kaštanů prostřed ulice šuměla, koruny se jen zmítaly a nejeden žloutnoucí list zafičel stmívajícím se vzduchem a letěl, větrem hnán, po mokré dlažbě. Farář našel dům Pospíšilem mu označený a zastal i Malého doma.

Vstoupil s obavou, že nic nepořídí, že Malý, je-li opravdu v tajné společnosti, zapře a nic nepoví; odcházel však spokojen. Malý o spolku věděl, nestajil však nic, když uslyšel, oč Havlovickému běží. Ten se potěšil tím, že mladý spisovatel podobně smýšlel o té věci. Zároveň se utvrdilo farářovo přesvědčení, že mladý Šolta, po tatínkovi horkokrevný, je v nebezpečenství, že by snadno do něčeho mohl vlézt a uváznout.

Havlovický se vracel po páté odpoledne za deště a prudkého větru. Ulice skoro prázdné; zato více vozů přejíždělo rychle, až se kalužiny rozestřikovaly. Dekorace po domech rozmočena, schlíplé, zmoklé prapory těžko se zmítaly v sychravém větru.

Po této výpravě byl suchý pokoj v klášteře příjemný, a zvláště hlas velkých, temných kamen, do nichž se přikládalo zvenčí. Farář postál drahnou chvíli u okna, hledě na most a řeku, na město, na mlhavé siluety Strahova a Hradčan v dešti. Dříve nežli se nadál, zaklepal někdo na dveře. Mladý Šolta vstoupil, zvědav a dychtiv, co mu padolský farář chce, že mu to neřekl před otcem a mlynářem.

Havlovický začal o počasí, že je iluminace jistě zkažena.

„Je. Už je ohlášeno, na rozích to je, že se odkládá.“

„Škoda.“

„Tatínek se mrzí; ‚pan otec‘ by to byl také rád viděl.“

„Ale pojďte, posaďte se. A tak co večer?“

„Myslím, s našimi na chvíli do hospody.“

„Kam?“

„Myslím ‚k Ježkom‘ v Konviktské ulici. Bývají tam kolegové.“

„Tak; to bych také rád na chvilku. Rád bych zas omládl mezi studenty. Směl bych mezi vás?“

„Ale, jemnostpane!“ divil se právník, usmívaje se.

„Tedy mne vezmete. Půjdu. A přes dvůr,“ zeptal se znenadání, upřev na právníka oči, „byste mne taky vzal?“

Mladý Šolta překvapen pohnul hlavou.

„To vám tatínek řekl, jemnostpane!“

„Řekl, ale také odjinud jsem zvěděl. Vědí o tom. Divíte se; ale tím je to nebezpečnější, že jich to mnoho ví. Byl jste tam už někdy?“

„Ne, nebyl.“

„Dnes tam máte přijít,“ řekl farář jako najisto, ač jen kombinoval z toho, že student chce zavést otce s mlynářem „k Ježkům“. Šolta mlčel.

„Pane Václave, prosím vás,“ farář mluvil srdečným tónem, „rozmyslete si to. Já rozumím, že vaše ohnivá mysl a poctivé srdce těžko nesou nynější stav.“

„Samá tyranie!“ V očích mladého Šolty zablesklo.

„Je.“

„Taková evropská Čína!“

„Je, je. Každý cítí, že se to musí nějak změnit.“

„Sit, quia fuit, to je nejvyšší politická moudrost vlády!“

Farář byl překvapen, s jakou prudkostí mluví Šoltův student.

„Ano, je to tak, bohužel,“ přisvědčoval farář mírně. „Vy to chcete změnit. Rozvažte si a počítejte.“

Rozvažoval však a počítal za něj sám. Ptal se, kdo je ve spolku, ač o tom už slyšel.

„Hlavně studenti, taky spisovatelé.“

„Kdo to vede, prosím vás.“

„To se tají.“

„Vy se tedy svěřujete někomu, koho ani neznáte; nevíte ani, není-li to nástroj té vlády, proti které chcete bojovat.“

Mladý Šolta se zarazil, než pokusil se o námitku, že by přece nešlo, aby tolik vlastenců –

„Jsou tak mladí jako vy a ne dost zkušení. Ale dejme tomu, a já věřím, že ta tajná hlava není zaprodaná. Ale nemá-li při tom něco za lubem? Můžete na něj spoléhat? Nemáte být snad někomu nástrojem, někomu cizímu? Je tu nějaký doktor Gutt. Dělá proroka, jak jsem slyšel.“^[35]

Student sebou neklidně hnul:

„S tím ne, to je náboženský blouznivec.“

„Dobře,“ pokračoval farář, „tedy jen sami. A kdybyste byli všichni samí Brutové, kdybyste se na sebe mohli spolehnout jako na skálu, počítejte: houfek studentů a proti vám jaká strašná moc! Vy nejste karbonáři, vy nejste ve Vlaších, vám se nedostane žádné podpory od lidu; ani vám neporozumějí. Považte, zdejší měšťanstvo – A venku lid? Vás vábí to tajemné na tom spiknutí, snad mají přísahy a nějaké obřady –“

Mladý Šolta hnul prudce rukou.

„Já mám své přesvědčení, pane faráři!“

„Ctím je. Jednáte tedy s rozvahou. A tu opakuju: Houfek studentů! Chcete násilím něco pořídit? Vyvedete nějaký neopatrný kousek, a co pak policie? Znáte ji; a vojsko! Hned tu bude vojsko. Při nejmenším strčí vás do regimentů a budete teprve otročit. Při nejmenším, pravím. Ale spíš by nastala cesta na Kufštejn nebo na Špilberk. Vláda by trestala bez ohledů, víte, jak trestá každé hnutí.“

„Kdyby se člověk na nic neodvážil, kdyby nechtěl nic obětovat –“

„Tak obětujte,“ zvolal farář prudčeji a vstal. „Obětujte sebe a své rodiče. Na ty jste nevzpomněl? Na maminku, na otce. Víte, co jim dalo, nežli vás uvedli v tato místa; jste jejich naděje a radost. Zničil byste je, kdyby se vám něco stalo. Kdybyste slyšel, s jakou úzkostí mně včera tatínek říkal –“

S…