U nás III – Osetek

XXXVI.

Šum a hluk a ruch, jež proudily Havlovickému vpravo vlevo a jež dorážely na mysl tolikerými novými dojmy, zněly jemu, venkovskému faráři, uvyklému na tiché okolí a klid osamělé fary, tím pronikavěji, až ohlušivě. Než nezmátly ho ani nesklíčily.

Vzpružily jej a příjemně vzrušovaly. Havlovický se ihned do proudu vpravil, jako by nebylo dlouhé řady let, jež ztrávil v odlehlém, zapomenutém zákoutí. Mládl vzpomínkami na studentská léta, jež byla v jeho životě, později tak jednoduchém a povinností a prací určitě vymezeném, nejvolnější, nejkrásnější a nejrozmanitější.

Dojmy těch dob, mnohé již vybledlé nebo zapomenuté, probouzely se jako uvadlé květy pokropené živou vodou, a jejich barva a vůně živla omlazenou, osvěženou vnímavostí.

Pro ta minulá léta byla mu Praha milou; a co vlastenecké vědomí za studií theologických v něm vzbuzené pak zvroucnělo a kořeny hluboko do srdce pustilo, vzhlížel k ní jako všichni vlastenci jako k palladiu, jako k městu posvátnému, ne bez romantické blouznivosti vyzlacující vše v minulosti.

Hned byl jako doma, když se od dostavníku bral ke křižovníkům; jako by Prahu byl včera opustil, jistě kráčel hlučnými ulicemi. Novoty neztěžovaly mu cestu, Praha se nezměnila. Byla, jako bývala městem pochmurně vážným, ulic všelijak dlážděných, křivolakých, v nichž nezmizela žádná z těch starých budov, na něž za studentských let rád hledíval.

Přítel jeho, páter Jan, jej už čekal. Přijal ho srdečně a hned jej zavedl na jeho pokoj, kdež ho nechal, aby si po cestě oddechl. Havlovický osaměv, přistoupil k oknu, aby se podíval, kde je, kam má vyhlídku, a rázem otevřel. Očarován zahleděl se na nádherný obraz při řece i za ní i nad ní.

Zářijový den skonával za Petřínskou strání. Nebe hořelo. Nalevo pod okny Karlův most, jehož temné oblouky přepínaly zrůžovělý proud Vltavy. Hleděl na ruch starého mostu, na jeho věže a řady soch pokropených posledním světlem.

A za mostem nad spoustou zahnědlých, cihlových střech Malé strany, nad zelenou kopulí sv. Mikuláše a nad věžemi ostatních kostelů Petřín už v stínu, Strahov, královský hrad a jeho kostely obestřené modravým florem, vznášející se u velebné kráse. Nade vším jako to zlato a zardělý nádech západu svit a lesk vzpomínek na bývalou slávu, jež zkamenělá v paláci panovníkův, ve velebnosti chrámů, v hrobech vévod a králův i světců národních, dojímala teskně, až se mu zachvělo srdce. Zvony se kdesi rozezvučely a jejich hlahol nesl se nad ruchem všedního žití, jenž z Kamenného mostu k němu do pokoje šumivě zaléhal, čistě a vznešeně jako minulost, jak ji vlastenecký kněz viděl a pojímal.

Probral se, když přišel zase páter Jan, jenž začal o jídle a pití, o večeři a korunovačním ruchu. O svém poslání, týkajícím se Jeníka Kalinova, se Havlovický prozatím nezmínil, čekaje na příhodnou chvíli. Večer ztrávil s přítelem; ráno hned po snídani vypravil se z kláštera.

První zastávka nebyla daleko. Přešel přes ulici, do brány Klementina, bral se kolem semináře, kdež vystudoval theologii; stanul na chvilku, nezazvonil však a nevstoupil dovnitř. Hned se zase rozléhaly jeho kroky chmurným tichem opuštěných nádvoří. Bylo neveselé, podzimní ráno, tu mezi vysokými, tmavými budovami staré koleje ještě zasmušilejší. Než v jejím ovzduší vracela se minulá léta; faráři bylo jako by přišel jako student, viděl ta podzimní jitra, když se tu scházeli, kdy gymnasisté brali se do akademického gymnasia, kdy filosofové čekajíce stáli v skupinách nebo přecházeli. Mladí přátelé a známí se mu mihli, ten v kaputu, onen v plášti, ten v dlouhém kabátě, v čepici, v klobouku, mezi nimi nejeden z venkova právě přibylý ještě v koženkách, ale všichni s holí v ruce.

Farář se díval po dveřích, po oknech v traktu do Mariánského plácku, vzpomněl na šeré, zadušené síně kolejní a zvláště na tu, ve které jim přednášel mladý, přibledlý profesor Bolzano.

Hned včera večer se na něj v klášteře zeptal pátera Jana. Uslyšel, že Bolzano není dosud v Praze, že je od jara, jako každý rok v Těchobuzích u svého přítele Hoffmanna. Včera mluvili dlouho o Bolzanovi, a spočítali, že tomu již šestnáct let, co ho zbavili profesury. Šestnáct let! Jak za tu dobu mohl působiti!

Jak krásně přednášel, jak vštěpoval zásady čisté lidskosti, tady v tom sále i na exhortách. Živě ho viděl, jak mu zahořely oči v přibledlé, neduživé tváři, když se rozhovořil, když doličoval, že jen nevědomost a blud jsou příčiny zla, když toužil: „Dejte nám školy!“ nebo když tak krásně mluvil o lásce k vlasti. A s jakým účastenstvím jednával o selském lidu, že je opuštěn ve svém vzdělání, jaká je tu žeň hojná, ale dělníků málo, co tu ještě díla, odklidit všechnu bídu těla i ducha.

Jak se s nimi koncem letního semestru vždycky loučil, jak je napomínal: ‚Zkoušejte vše a to nejlepší podržte‘. Jak chudým pomáhal!

Ale překážel zelotismu pánů bratří a Metternichovu systému. Byl mu nebezpečný, dával prý akademické mládeži škodlivý směr. Šestnáct let už tomu, co tady musila zmlknouti jeho zlatá ústa –

Šli kolem lidé, ohlíželi se po faráři, co tu tak stojí. Vytrhl se. Okamžik uvažoval, kudy ven, ale vtom, stoje u vchodu k universitní bibliotéce, vzpomněl, že v druhém patře je „akademie pro malířství, obraznictví a kreslení“, a že by se tu mohl přeptat stran Hilmy sirotka.

Nejprve překvapil pedela filosofické fakulty, jenž právě vyšel na síň v černé sametové čepičce na hlavě, přižloutlý, s hlubokými vráskami od nosu k bradě, tím, že mluvil česky. Pedel začal také tak, maně však pletl do toho německy, odpovídaje, teď že v akademii vlastně direktor není, das heisst je a není, pan Waldherr že umřel, za něj že je pan Kadlík ustanoven, ale že ještě nenastoupil.

„Kdy nastoupí.“

„To se überhaupt neví, im November ist der Anfang, auf der Fagulität früher.“

„Kdo zatím vede záležitost akademie?“

„Co pan Waldherr umřel, je tu pan Mánes,^[27] aber nur so – interim – ale s tím nemůžou taky mluvit, není tu, a teď überhaupt není ještě škola wie auf der Fagulität.“

To již pedel zvláčněl, nebo ucítil peníz v ruce a ochotně se šel …