U nás III – Osetek

XII.

1834. Po Novém roce zabouřily vánice; napadlo sněhu, že zasypal všechny stezky a polní cesty. Hlavní silnici museli prohazovat a místem byly vpravo vlevo závěje tak vysoké, že se mezi nimi chodilo a jezdilo jako mezi zdmi. Pak uhodil mráz; sníh povrchem zmrzl a lidé se pouštěli po něm, po jeho povrchnici rovnou, jak si kdo zamířil.

Ale jen kdo musil; každý zůstal raději za prahem, v teplé světnici, u kamen, za pecí. Ještě večer nejspíše vyběhli, hlavně mladí, na toulku, na přástvu.

U Čejchanů, u starého granatýra scházíval se zase sněm, ale ne tak úplný jako ještě přede dvěma roky. Zůstal sám starý granatýr velké postavy, zardělé, vyholené tváře, teď už hustěji prokvetlý, volných, vážných pohybů, jenž tomu sněmu na peci předsedal stříleje odtud často vtipem i užírkou na rychlonohého Fidéla Hanuše, suchého krejčíka, nevelkého a drobného, s licousky na spáncích, někdy pěšáka u Rohanského regimentu, jenž před lety přišel k Čejchanom se šitím na toulku a ostal tam jako nájemník. A pořád ostával.

U peci na lavičce sedal usmívavý, šilhavý Šulitka; míval teď peklo se suchým Šimůnkem s věnečkem vousů pod bradou, jenž měl hubu nezbednou.

Ze starého sněmu scházel Mitýska konšel zpravidla povříslem přepásaný, jenž tak často potahoval a rád se oblizoval; scházel rochličkovatý Polák Rojevský, jenž v Padolí zbyl, když tudy Rusové táhli a jenž pak neuměl ani polsky ani česky. Už se tu také neozval Matěj Koníček, jenž se tak rád smál a vždycky hlavou vzhůru, jen se řehtal, až se někdy plamen louče zamíhal.

Nový sněmovník byl světák Dušánek, jemuž se pořád dobře dařilo, nejlépe na jaře, na podzim, kdy jezdil do světa s plátny a vracel se s velikými výdělky. Byly také patrny na Dušánkové, na dcerkách, jak se strojily, i na celé domácnosti, kdež bylo jako u Dolan, kdež se slavně strojilo, a nejen o svátcích nebo ostatcích, nýbrž i všedního dne, když si Dušánková pozvala tu onu tetku nebo kamarádky. A to se dálo přes tu chvíli.

Tak ten prořidlý sněm u Čejchanů rokoval za těch mrazivých večerů. Leccos přemleli, jak bývalo, jak se kde prase zabilo, co plátna platí, co ty ukrutné mrazy, jaká jízda s kopců po cestách ledem zalitých. Také vzpomínali často na předloňskou zimu, jak to mření začalo; jak zuřila cholera. Mrtvé budili hovorem, vzpomínali na ty, kteří tu s nimi sedali (Šimůnek z uličky ne bez úštěpku), zvláště když mluvili o konšelu Mitýskovi.

V ten čas zlá, stará, vychytralá vydra vyvedla Doubenovi divnou věc. Soused Prouza, pekař, jenž míval mlýn na Plhánku a nyní také obchodoval obilím a zajížděl až do Pruska, číhal na tu vydru po dvě mrazivé noci v sněhu pod zachumelenými, černými olšemi u řeky, kde od Jírovy hory fičelo jen bodalo. Když se ubíral po třetí na čekání, zastavil se na posilněnou v Langrovské hospodě, kdež seděli rychtář, dolejší mlynář i Černý Vacek, hořejší Jírovec kolář, Langer Michal, bratr staré učitelky, ptáčník, jenž zdědil po nebožtíku faráři Zeidlerovi čihadlo a skoro všechno ptactvo.

Ti seděli nahoře v rohu u stolu, na němž mrkala a planula lojová svíčka v dřevěném svícnu s fidibusy. Doubenus níž u šenkyše, maje čtvrtku kořalky před sebou.

Když přišel Prouza a oznámil, že se jen stavuje a kam jde, domlouvali mu, ať toho nechá, vydru že nedostane, to že je ňáká stará, pálená, a Černý Vacek hodil jen tak pro zasmání, ať pošle tamhle Doubena, to že je střelec, na střelbu celý divý, bodejť, stará vojna, a když ležel tak dlouho ve Veroně.

Dolejší mlynář dutě zakašlal a směje se odporoval, a že Doubenus neumí vzít flintu ani do ruky, že na vojně mu ji ani nesvěřili, že jen míchal vařečkou v kotli. Doubenus pořád se jen usmívaje a mžouraje, na tohle zčervenal, náhle vstal, to již bez úsměvu, a ostřejším hlasem nevýmluvně, trhaně protestoval, to že by bylo, to že by se ukázalo, patnáct let že –

Ohníček chytil, Černý Vacek, dolejší mlynář foukali a dmychali; Doubenus zrudl a hlučně rozkládal, co si myslí pan otec a Černý Vacek, jen kdyby měl flintu. Při tom Doubenus pořád postupoval k sousedskému stolu, bráně se větami jako rozsekanými, to že by viděli, že by jim vydru přines’.

Nedořekl a již dolejší mlynář popadl Prouzovu pušku a neptaje se, podal ji Doubenovi, tak ať jde, ať zastřelí vydru, a když ji přinese, že dostane kořavky a šrůt uzeného a bachoře, že mají doma bachoře.

Doubenus okamžik se na něj omámil, ale pak se optal, je-li to pravda, jako to uzené a že bachoře dostane, a měl se k odchodu. Prouza mu vypsal místo, kde najde stopu, kde má číhat, flinta že je nabitá, ať se má na pozoru.

„Ať se nezastřelíš!“ varoval Černý Vacek.

Doubenus se nezastřelil, ale střelil dobře u řeky pod olšemi, kde v bělostném sněhu bleskotajícím v stříbrném světle měsíce bylo znáti vydří stopu jasně, zřetelně. Střelil po vydře, jak vylezla z díry, jak lapajíc vítr chtěla se náhle otočit. Rána zahřměla, a když kouř se rozplynul, černalo se cosi na bílém sněhu.

Doubenus klekl do sněhu pln radosti, jak se mu povedlo a jaký to chlapák ta vydra, to že je, to že budou koukat u Langrů, Černý Vacek že se přestane šklíbit, a mlynář, no, ať platí, ať dá, to že bude – Popadl mrtvou, přehodil si ji přes rameno, hlavou do zadu, a drže ji levou za ohon a v pravé ručnici, pospíchal s kořistí do hospody paty k sobě, špičky ven. Do jeho velikých šlépějí kapala krev ze zabité vydry a rděla se a táhla při měsíčku jako rudá nit na bělosti umrzlého sněhu.

Doubenus pospíchal. Starého dvora, jenž stmělý pod zachumelenými střechami stál jako vymřelý, si ani nevšiml. Ale zrovna u něho, opodál obrovské vrby, vznášející bílou korunu nad zasněžené černé olše u řeky, vyjekl a bolestí se prohnul, div že pušku neupustil.

Ucítilť vzadu strašlivou bolest, prudké hryznutí, jako by se mu tam cosi hluboce zakouslo. „Vydra není mrtvá,“ mihlo se mu. Jak pomyslil, chtěl ji shodit a pažbou dotlouci. Ale ona nepustila, její zuby zůstaly zaryty v mase.

U Langrů v hospodě čekali, jak se Doubenus přižene s prázdnou, že v mraze nevydrží, jak se mu vysmějí, jak ho budou zlobit. Pojednou vrazil do světnice jako …