Filosofská historie

XIII.

Rok 1849 minul. Filozofie litomyšlská byla zrušena, legie se rozešla, prapor její zničen. Páter rektor strhl jej ze žerdi, kterou zarazil do piaristské zahrady k nějakému angreštovému keři.

Rollerka se vystěhovala z města ke svým příbuzným.

Po pěti letech bylo v starožitném domě, v němž slečna Elis bydlela, zase veselo. Vyplnilť se její sen, vyplnila Lenčina tužba. Mdr. Vavřena se ženil, veda k oltáři farářovu neteř. Láska jejich byla tak svěží, jako za oné doby, kdy se ještě scházívali za nedělního odpoledne v zámeckém parku. Měli hosti až z Moravy. Frybort šťastný, spokojený, přijel s Márinkou, a usmívaje se, pravil: „Byls mi družbou, příteli, ale tu službu ti splatit nemohu, jak tato figura zde ukazuje.“ I ukázal na svého tříletého, boubelatého kloučka.

Paní aktuárová, ač pozvána, na svatbě nebyla.

Sličná, bohatá dcerka její nenašla dosud ženicha. Čekalať na velkého pána, nejméně doktora. Ale dosud nepřišel.

Slečna Elis odstěhovala se „ke svým dětem“ a nelitovala toho nikdy. Vypravovala nyní častěji než jindy, jak měla jedenapadesát filozofů v bytu. Padesát z nich stali se samostatnými pány, jedenapadesátý zahynul na barikádě.

Když žila u Vavřenů, došel jí list…