Filosofská historie

XII.

V noci dne 14. června vyšlo vojsko tajně z Prahy a obsadilo Hradčany. Druhého dne kníže Windischgrätz vyřkl nad Prahou obleženost. Lid podnikl nerovný boj. Ze Starého Města stříleli na Malou Stranu, načež vojsko odpovídalo hrubou střelbou granátovou.

V davu bojujících studentů byl Vavřena i Frybort, ale bojovali od sebe vzdálení; Vavřena stál v houfu studentském a pilně střílel.

„Sem, přátelé, sem!“ ozval se za ním mocný, hřímavý hlas. Když se ohlédl, spatřil dlouhého mnicha, v hrubé, hnědé kutně. Tvář mladého mnicha jinak nehezká byla bleda, jen oko planulo živou zaníceností. V levici držel kouřící se ještě pušku, pravicí ukazoval na ohrožené, nebezpečné místo.

„Špíno!“ vzkřikl Vavřena a přiskočil k bývalému kolegovi.

„Vojto! Vítám tě! Ale sem, za mnou, sem, sem!“

Hrnuli se tam, kam naznačil bojovný mnich, jenž poznovu nabíjel pušku. Vavřena se postavil vedle něho. Rány zarachotily, granáty svištěly a třaskaly, křik válečný kolkolem, tu tam ozvalo se zasténání i smrtelný chrapot. Na dlouhé řeči a vyptávání nebylo času. Vavřena jen zaslechl Špínův hlas:

„Je tu Frybort taky?“

„Je.“

Vtom praskl nedaleko granát, třísky jeho rozpraskly se, a když zážeh a výbuch minul, leželo několik mladíků na dlažbě ve své krvi.

Vavřena vyváznuv z nebezpečí ohlédl se po Špínovi. Ten ležel vedle. Ihned přikleknuv, nadzdvihl svého přítele. Byl na smrt bledý, na prsou barvila se kutna teplou krví.

S pomocí nějakého studenta odnesl těžce raněného na místo, jež chráněno bylo před nepřátelskými koulemi.

Když mladému mnichovi lékařsky přispěli a on z mrákoty se probral, promluvil namáhavě k Vavřenovi:

„Jdi do boje, jdi. Přijdeš-li do Litomyšle, pozdravuj – víš“ – Pak umlkl. Vavřena neposlechl na slovo, ale chvíli ještě zůstal a dobře učinil.

Tak aspoň v poslední hodince stál u dokonávajícího „opuštěného sirotka“ známý, přítel, jenž srdečně nad nešťastným zatruchlil.

To bylo 15. června. Den nato uzavřena čestná kapitulace; ale když potom z mlýnů na vojsko vystřeleno, obnovil Windischgrätz bombardování, přičemž staroměstské mlýny i vodárna vyhořely.

Dne 17. června vzdala se Praha. Vojsko vtrhlo do města a nastalo houfné zatýkání.

Prve nežli se Praha vzdala a než došlo k těm smutným koncům, vrátila se pomoc litomyšlská.

Slečna Elis vyptávala se opatrně po svých studentech, zdali je tam nikdo neviděl; avšak nikdo nemohl jí žádané zprávy dáti. Filozofové s nimi nebyli – šli zajisté na barikády a tu buď padli, aneb byli zatčeni a před soud postaveni.

Lenka v tváři jako by kapky krve neměla, stále zamyšlena, smutna Neměla nikoho, komu by si mohla postěžovati. K slečně Elis nesměla; neb nyní, co strýc onemocněl, nevyšla téměř ani na krok z domu. Musila především Roubínka obsluhovat a u vedení domácnosti jí neuleveno. Však ani teta, ani Lotty nemohly říci, že by jen slovem si postěžovala, anebo že by před nimi vzdychla.

Což, tmavá komůrka slz neviděla, a nepověděla také, že za dlouhých nočních hodin slyšela tichý pláč opuštěného srdce, jež se lek…