Filosofská historie

IV.

Nedělní událost v koleji filozofické byla v městě něco neobyčejného, na dlouhé časy neslýchaného. Mnoho o tom všude mluvili a rozumovali, co se nyní těm odbojným studentům stane. Čekali, že hned na druhý den bude důkladné vyslýchání, ba mnozí se obávali, že někteří z pánů filozofů dostanou consilium abeundi.

Ale mimo nadání jako by věc usnula. Nepřišel ovšem profesor náboženství druhého dne do koleje, ale prozatím nic jiného se nestalo.

„A kdyby jim vše prominuli, mají přece po slavnosti!“

„Litomyšl jakživa již neuvidí majáles!“

„Baže; škoda!“

Více než kdo jiný polekala se slečna Elis. Trnula strachem uslyševši o všem tom hluku, a káravě i starostlivě hleděla na své studenty, o něž jako matka se starala. Zároveň jí šlo o čest bytu. Zakládala si nemálo na tom, že bydlelo u ní již čtyřicet sedm posluchačů filozofie, kteří byli vždy mezi předními a nejlepší pověsti požívali. Mnozí z nich dosáhli už znamenitých úřadů, mnozí byli kněžími a vždy se k ní za příležitosti hlásili, ba také jí psávali. Ale teď by její studenti měli být potrestáni, a to pro přímý odpor?!

V pondělí ráno, když všichni odešli a jen Vavřena zůstal, pravila mu všecka sklíčená:

„Pane Vavřena, po celou noc jsem nespala. Je to pravda, co mi Řezníčková povídala?“

„Copak?“

„Že vy, pane Vavřeno, a pan Frybort jste to všechno nastrojili?“

„Ale, slečno Elis, jen se nelekejte! Pouhé klepy.“

„Vždyť jsem si myslila, že to ze závisti na můj byt; hned jsem povídala: Kdyby všichni, tak ne pan Vavřena. Ono to sice s panem Frybortem je vždycky do aleluja, ale tohle –“

„Mnoho se povídá, ale málo pravdy.“

„Sedmačtyřičet filozofů –,“ a již chtěla vykládati, jaké studenty v bytu měla; než Vavřena vzal klobouk a odešel.

V bytu slečny Elis bylo ticho, ač se tam vlastně mnoho dálo, ale potajmu. Zelenka žil jako obyčejně a nic ho nevyrušovalo. V koleji stál za té bouřky vzadu, nedělal hřmot a měl čisté svědomí; jenom jej mrzelo, že by mohl také být vyslýchán. Vyučoval jako jindy, doma pak studoval a pojídal vyměřené díly chleba a ovocnou kaši.

Špínovo nebe bylo dosud zamračeno a kol hlavy kroužily se mu skoro neustále husté kotouče dýmu, který z dlouhé dýmky sál. Nyní měl novou práci. Vytáhnuv ze šatníku dlouhý, černý frak, dědictví po nebožtíku strýci faráři, jenž oděv ten za svých studentských let nosíval, dlouhé chvíle zamyšleně jej prohlížel a skoro denně jej na chodbě rákoskou klepal a kartáčoval.

Ano teď kromě filozofie zanášel se také počestným řemeslem krejčovským.

„Špatný student, který každou neděli nevyšije za groš nití!“ říkával mu nebožtík strýc farář, když Špína u něho o prázdninách býval. Teď plnil horlivě slova zesnulého, zkoušeje se v šití a opravách na fraku, ale nebyl s to, aby mu přes všechnu snahu i práci dodal bývalého lesku. Proč se tak namáhal, proč dbal tak o zevnějšek mladý filozof, o němž dosud bylo možná se domnívati, že spíše ke škole kynické se kloní? Tajemství to choval hluboko v srdci, ale slečna Elis hádala. –

Několik posluchačů, mezi ni…