F. L. Věk: 4. díl

VIII
„CORDATUS BOHEMUS“ SE S PRAHOU ROZLOUČÍ. TÉŽ POLITICA A JINÉ

Ve čtvrtek 5. prosince navečer vrátil se mladý teolog Ziegler z města do Vydrova bytu v Dominikánské ulici. Před domem ticho, prázdno i v domě i na schodech. Proud návštěv ustal. Celý den, jako již včera odpoledne hrnuli se pohlédnout na mrtvého profesora mnozí zvědavci, většinou však samí ctitelé a žáci, mladí ještě i starší, už v úřadech a hodnostech, i vznešené panstvo. Přicházeli rozloučit se se starým knězem, jenž jim byl učitelem i přítelem, jemuž byli „dimidium animae“, ,,gaudium vitae“, „jediní miláčkové“, jenž jim rozdával z bohatého pokladu svých vědomostí i z nebohatého svého váčku a sháněl podpory a příznivec.

Ziegler, otevřev přední pokoj, v němž hořela olejová lampička, odložil plášť, šukal něco po skříni i v zásuvce stolu, odkud vzal dva klíčky motou-zem svázané a chystal se zase k odchodu. Nežli však vykročil, vstoupil do druhého pokoje, zpod jehož přivřených dveří prodíral se pruh zarudlé záře.

Vždycky se tam stavoval, když odcházel z domu, ohlásit to nebo se zeptat, přeje-li si něčeho pan profesor. Teď toho nebylo třeba. Ale Ziegler chtěl mu dát sbohem, sám, nerušeně se s ním rozloučit. Celý den se tu tlačili lidé a zítra záhy zrána nebožtíka odnesou do kostela.

Ležel, tiché světlo dvou voskovic v hlavách, v otevřené rakvi, spočívající na dvou stolicích černě zastřených, v sutaně svého řádu, černou sametovou čepičku nad lysým čelem, v ztuhlých, vyschlých, jako voskových rukou křížek a růženec, zsinalý, vyvstalé brady, s zahnědlým stínem po víčkách i pod očima hluboko zapadlýma. Podoba se nezměnila, ledaže rys utrpení vyvanul. Na studeném čele, v ztuhlém, hubeném líci klid, hluboký klid, tichý smír -

Ziegler, i po namáhání posledních dnů červený a svěží, zahleděl se na mrtvého a zamyslil. Vzpomněl, jak sem k němu vstoupil před pěti lety chudý s odporučením Vrbovým a Krameriovým, jak ho nebožtík laskavě přijal a jak ochotně podal mu pomocnou ruku. Uvolnilo se mu po trápení; ale také jemu se ulehčilo, cítil to již tyto dva dni, nebo služba byla poslední čas těžká. Než jak mu připadlo, že to je navždycky, že starý profesor už nikdy nic na něm nebude žádat, že ho vícekrát už nezavolá „JozífJku!“, „miláčku“, že zítra tu již bude prázdno, sevřelo se mu v hrdle.

Poklekl u rakve, modlil se a nepřestal, i když za chvilku zaslechl, že někdo vstoupil do předního pokoje. Myslil, že to soudruh Doležal. Ale přece ne! Začínal naslouchat, hlavu pozvedl. Jiný krok, těžší, a hůl zašramotila, plášť jako by někdo odložil. Ziegler, upřev oči ku dveřím, vstával, než hned zase sklonil koleno k zemi.

P. Matouš Vrba, do běla šedý, přihnutý, v černém kabátě, v černých punčochách, vešel tiše, skoro po špičkách, jako by se bál, že vyruší spánek. Hlavou zakýval, dlaní dal Zieglerovi znamení, aby zůstal, a sám na chvilku se zadíval do tváře zesnulého. Povzdechoval, vážně hlavou pokyvoval, pak požehnav čelo a tvář nebožtíkovy křížky, poklekl, dost namáhavě, u rakve a ponořil se v tichou modlitbu.

Když vstal, přistoupil k němu Ziegler. Oba, jako by si řekli, obrátili se po mrtvém. Ticho bylo, voskovice klidně plály, svit jejich pokmitoval po zsinalé tváři, dojímavé v tom utišení, u výrazu věčného míru.

„Tak vidíte, tak vidíte -,“ povzdechoval Vrba. Odmlčel se a zase tlumeně, dojat řekl:

„To byl starý Čech a zlaté srdce! To pánbůh odmění. Ten věřil, že neumřela, a nedal se. Opravdu cordatus Bohemus. Requiescat in pace! Spánembohem!“

Nahnuv se nad mrtvým, požehnal mu po čele a obrátil se, vzdychaje.

Ziegler také udělal nebožtíkovi křížky na čele, na rtech i na prsou, políbil mu studenou pravici a odešel za P. Vrbou, maje oči plny slz. V předním pokoji ho chytl starý kaplan za ruku.

„Co vy, kam vy teď! Chcete-li, pojďte ke mně, vejdeme se, místa dost.“

„Zaplaťpánbůh, velebný pane. Neráčejí mít o mne starost. Rád bych přijal, ale pan Kramerius byl už tak mnoho laskavý a nabídl mně -“

„Tak jsem přišel pozdě - a myslil jsem - že, no, pan Kramerius si ještě víc přispíšil. A co pan Doležal.“

„O toho se postará pan kanovník scholastikus Lenhard.“

„A napřesrok -“

„To už budeme v semináři.“

„Pánbůh vám všecko oplatí, no tak,“ bral plášť a hůl, „a jak dnes -“

„Doležal přijde, sám chtěl, má klíč, já jdu k panu Krameriovi.“

„Tak pojďme -“

Jejich kroky dozněly, v jizbě se ztišilo i zešeřilo. Ostřeji vysvítil při temné podlaze zpod dveří do druhého pokoje zardělý pruh světla od rakve, v níž odpočíval „cordatus Bohemus“.

Nazejtří ráno dlouho se neprojasňovalo. Zlaté slunce nad tmavými dveřmi hřeby okutými nejasnilo se tak jako samo průčelí starého domu, jenž měl po tom znamení jméno. Domy vpravo vlevo i naproti, nevzhledné a většinou staré, všecky v šeru, celá Bartolomějská ulice, křivolaká, nečistá.

Nahoře u Zlatého slunce, pod střechou, v chudém studentském pokojíku ne světleji. Tmavé domy naproti stínily a jediným oknem padalo nejasné světlo, ale jakési svítání, pruh kalného projasnění zimního, chmurného jitra. Tmavá kamna vpravo ode dveří studená; ne oheň, ale vítr v nich hlomozil.

Ode dveří fučelo, divže se na prknech podlahy prach vírem netočil. V čele jizby na stole slavný pořádek: knihy, nemnoho jich, papíry, brka, hřeben, kalamář, dýmka, zrcátko, a u toho, poblíže neustlané postele, Kavka, filosof, nevelký, skoro již ustrojený nedělně, v černém fraku, po umytí ledovou vodou červený jako rak, s navlhlými ještě vlasy. Díval se do papírového zrcátka, rovnal si na krku černý šátek a přitom budil:

„Honzíčku! Honzíčku!“ a zesiluje hlas: „Jendo!“

„Honzíček“ Hýbl v druhé posteli pruhovaných peřin jako myš v komisařku, nic. Víčka sotva dvacetileté hlavy dost širokého obličeje ani nemrkla; teprve když Kavka spícím zatřásl, zabručel hlas z postele:

„A já - do koleje nepůjdu -Jdi si sám.“

„Dnes není kolej. Je funus.“

„To je dobře -,“ zabručel Hýbl neotevřev oči a upadal zase do hlubin tvrdého, nezdolného spánku.

„Už vyzvánějí!“ hrozil Kavka, ač bylo ticho. „Slyšíš? Chtěls taky jít na funus, Vydrovi, víš, dnes má funus…