F. L. Věk: 4. díl

XVI
POČÍNÁ SE IDYLICKY

Za slunečného dopoledne počátkem listopadu, bylo pozejtří po onom večeru, kterého Jeník z Bratříc přinesl zprávu o kapitulaci ulmské, stavil se doktor Held u baronky Skronské. Šel kolem a nedalo mu, abý minul její dům. Měl se zas optat na její zdraví a přesvědčit se, jak účinkují prášky, které jí předepsal. Myslil však více na Lory, jak se s ní shledal po jejím návratu z prázdnin, a připadlo mu také, že se jí onehdy nezeptal na překlad z Gessnera. Tak měl záminku i výmluvu sám sobě na tichou výčitku, jež se v hloubi hnula jako znepokojující stín.

Baronku nezastal, čekali ji však každý okamžik z návštěvy, na kterou se vydala, a slečna že je v salóně, hlásili. Nebyla tam, dvéře však na verandu byly pootevřeny a doktor hádal, že sešla do zahrady. Vykročil na verandu. Kamenné schody, vedoucí dolů do zahrady, byly opuštěny; na spodnějších stupních spočíval tu tam spadlý list, svítě na slunci jako zlato. A ticho po pustnoucí zahradě, z níž vanul dech opršelého listí; keře, prořídlé koruny tiché v bezvětří hořely v plném jasu slunečním posledním zlatem a posledními plápoly rudých i tmavších odstínů.

Přes ně z verandy daleký, překrásný rozhled na Prahu, přes spoustu jejích domů, cihlových, zahnědlých střech, nad něž trčely věže a vížky a báně, až k velebným Hradčanům, jež malebnou siluetou odrážely se v jiskrném vzduchu od nebe do běla prozářeného.

Doktor se tam zadíval, ale ne nadlouho. Dole pod stromy zašustělo zlaté, brunátné listí kryjící stezky i vybledlý trávník při nich jako pestrý koberec. Lory přicházela v úzkých, světlých šatech, v tmavozeleném špeneru úzkých rukávů, s nepokrytou však hlavou, vytáhlá, urostlá, volným krokem, zamyšlená. Helda nezhlédla, až když stanula pod samými schody.

Slušelo jí to, jak se mile lekla, jak rychle a lehko jako pírko spěchala do schodů, obracejíc k němu tvář od mrazíku pěkně zardělou, svěží; a v očích tak milá, vlídná zář. Maně sestoupil schod, dva jí naproti. Mluvil o baronce, že není doma, ale hned na ni zapomněl a Lory také. Zůstali na balkónu, kdež bylo jasně a pěkně.

Held ukázal na zahradu, jaká to krása i teď, jak příjemno procházeti se v tom šustícím koberci a v tichém, zlatém dešti listí; to že bylo vždycky jeho přání míti byt alespoň se zahrádkou, kde by bylo několik stromů zrovna před okny.

„Četl byste v jejich stínu.“

„Také, ale chtěl bych je mít také pro klavír.“

Pohlédla naň tázavě.

„Abych si mohl okna otevřít, aby tóny milé mi skladby nepršely do špinavé, hlučné a lhostejné ulice, nýbrž do ševelících nebo zamlklých korun.“

„Toje poetické -“Jako v zapomnění utkvěl Lořin pohled na doktorově obličeji.

„A vy, slečno, chodíte snít pod stromy,“ řekl žertem. „Snad,“ usmála se, „a také číst básníky.“

„Höltyho Sterbegedankenvoll,“ znělo to škádlivě, „Jako tam na venkovském hřbitově.“

„Ach, v takové samotě a na takovém místě, pane doktore -“ Sklopila víčka.

„A -,“ vyrazil, zamlčel se, než nemohl ustat, musil dopovědět. „Na Gessnera jste už zapomněla?“

Lory zvedla kvapně hlavu a zákmit milého překvapení projasnil její líce.

„Vy jste nezapomněl! Čtu, ó čtu, před chvílí jsem četla u klavíru.“ Obrátila se ku dveřím, jako by chtěla ukázat, že tam knížka ještě je, že četla.

„A všemu jste rozuměla?“

„Ó ne, mám leckteré slovo zatrhnuto.“

Vstoupili do salónu, na jehož zelenavých stěnách mdle se leskly zlacené dvouramenné svícny s bělostnými svíčkami. Lory vzala z klavíru nevelkou knížku v deskách mramorovaného papíru a podala ji Heldovi.

„Přesvědčíte se, pane doktore, jak jsem v češtině pozadu.“

Otevřel knížku, Lory stála volně opřená o klavír, a začal tam, kde otevřel, s úsměvem, polonahlas čisti:

„Nyní měsíček za vzdálenými pahrbky vycházel a mládenci i dívky se ubírali v lodičky zpátkem -“

„Jen dál, pane doktore,“ pobízela Lory živě, „hezky to zní a takhle tomu rozumím lip.“ Myslila, že mu to sluší, a ráda na něj hleděla.

Poslechl, četl, zpočátku jen volně, aby učinil po vůli, ale pak už ne bez zájmu:

„I Filis, jdouc zpátkem, na Dafnisa pohleděla; soumrak ji učinil smělou -“

Lory sklopila oči.

„Hodně se mu do očí podívala a povzdechla sobě -“ Doktor ustav zeptal se s úsměvem: „Rozumíte, slečno?“

Nach se jí mihl čelem, usmála se a kvapně odvětila:

„Ano, rozumím.“

Held pokynul hlavou a četl:

„A povzdechla sobě; znenáhlým k břehu brala se krokem a častěji zpátkem se ohlížejíc -“

„Prosím, tady, to znenáhlým, co je to, a pak souvislost -“ Held vysvětlil, a jen dokončil, vešla baronka Skronská. „Česká hodina,“ hlásil jí žertovně, „čteme Gessnera.“

„Teď, v tento čas, víte-li -“ Baronka mluvila vzrušeně. „Zase zlá novina?“ ptala se Lory nemile vyrušená. „Ó zlá! Francouzové vtrhli už na českou půdu!“ Doktor i Lory žasli. „Je to jisté, paní baronko?“

„Bohužel, zcela jisté. Klatovy obsadili a vymáhají hrozné rekvizice. A od Lince přitrhnou prý jistojistě na Budějovicko, nejsou-li už tam -“

„A co naši!“

„Ach, taková hrstka! Leží u Plzně; nějaký sbor už prý poslali ku Klatovům. Ale což to je, ti Francouze nezadrží. A ti tam od jihu! Za nějaký den už snad potáhnou na Prahu! Ó pak má člověk býti zdráv při tom ustavičném rozčilování. Ale prášky si chválím, pane doktore.“

Pohovořil o chorobě, o léčení. Dnes poprvé nebylo mu dosti vhod, že nezůstal s Lory ještě sám. Líbilo se mu to čtení se slečnou.

Baronka již nevstala a neodešla ani na okamžik. Když byl na odchodu, prohodil slečně žertem, že na toho Gessnera má také recept, když by slečna poroučela. Lory vesele přisvědčila, že to je těžký případ, že bude pomoci potřeba.

Held na to pak rád myslil, jak se potkal se slečnou na verandě, jak jí četl. Byla tak hezká, tak jí to slušelo, a v jejím pohledu, v její tváři tolik duše. Je srdce nevšední. Zarážel se nad tím, jakže to vzpomíná, že nedbá toho, jak si sám ustanovil.

Přece zas vzpomněl, budou-li číst Gessnera, když se pozejtří ubíral do domu baronky Skronské. Ani mu nepřipadlo, aby se tomu vyhnul… Že to nevinná věc, žádné v tom nebezpečenství. V salóně zastal s dámami radu Slívku a Jeníka z Bratřic. …