F. L. Věk: 4. díl

XXVII
SKONČÍ SE SLZAVĚ

Patnáctého září navečer přednesla teta Máli mladému Věkovi poslední napomenutí v pokojíčku u prádelníku se soškou P. Marie pod věncem. To již stál před ní mládenec osmnáctiletý, ale jako jindy s pochýlenou hlavou a neusmíval se v duchu jako někdy poslední dobou. Byl vážný ne pro to napomínání, aby se varoval pokušení, ale protože tu stál naposled, protože měl zítra odjeti, nadobro se rozloučit s tetami. U hrobu „babičky“ Jetmarovy už byl, na rozloučenou stavil se u chirurgů, u Kamberských, odkudž se slzami v očích odcházel, i po mandlovně se ohlédl, kde „Emánek“ tak nehodně odpočíval v zásuvce starého mandlu, mladému truhlářskému mistru Vytlačilovi dal spánembohem, s kamarády se rozžehnal i v sousedství, a tam také na zahradě s Toničkou Zemanovou, jak se tam „náhodou“ přičiněním kamarádovy sestry sešli.

Přišel pozdě k večeři, teta Baruška hubovala, ráno však stírala slzy, když Vašík jim za všechno srdečně, sám dojat, děkoval a spánembohem dával. Otec pro něj nepřijel, aby ušetřil; oznámil synu písemně, jak je, jak je patentem skoro zničen, jak druhá rána přišla z neúrody, sucho že zmařilo žeň a jaká ted hrozná drahota a jaká tíž dluhů.

O drahotě nemusil Věk nic dokládat, syn ji poznal i tu, když platilo se za korec žita 60 zl. a pšenice 100 zl., když bylo vejce za 12 kr. a máz piva za 48 kr., když teta Baruška prodala husu za 25 zl., ale když musila dát za pár střevíců 12 zl. a za podšití bot když švec počítal zlatých dvacet!

Mladý Věk smutně odjížděl z Litomyšle, se strachem se blížil k domovu. Rozuměl, oč běží, co zkouší otec, co matka, jaký jejich zápas, a podaří-li se jim udržet zděděný majetek. Jak by pak s nimi bylo a jak s Liduškou, a on jak by dostudoval! V skličujícím napětí pohleděl na otcovský dům, když vstoupil na náměstí. Nic nezpozoroval, vše jako jindy, i okna plná květin. Ten pohled mu na okamžik uvolnil a potěšil ho. Nenechali jich uschnout v těžkých starostech, ještě snad -

Věková se rozplakala, když vstoupil, Věk ho vítal vážně, mlčky, ale pohnutě. Syn se lekl, že je tak ustaraný, přepadlý. Ale za otcem jako křepelka, jako májové sluníčko rozmilá Lidka s úsměvem na rtech, s láskou v očích; cítil, jak na ně starostně pohlédla, jak on - Nikdo první chvíle nezasteskl, jen mu snášeli, aby si pohověl. Věkovi se rozlil svit tiché radosti, když mu Vašík podal vysvědčení a když v něm zahlédl samý eminens.

Usmál se, pokýval hlavou, zadíval se na Václava, …