F. L. Věk: 4. díl

XX
DOKTOR HELD SE S LORY SEJDE

Baronka Skronská vrátila se po svatbě své neteře až na podzim do Prahy, a to ze svého zámečku, kdež léto i větší část jara strávila, nepobyvši u novomanželů příliš dlouho. Přijela zdráva, a tak ji doktor Held za delší čas ani nespatřil. Za celou zimu pořádala jenom dva večírky, o Jcterých se u ní sešla její stará společnost, až na doktora Blumentritta, který se zas mrzel, že ho baronka tecT zve, když tu není rytmistr Hanold.

Held se také rozmýšlel, když ho došlo pozvání. Ale šel, kvůli baronce, jak si řekl; toho si nechtěl dost upřímně přiznati, že více kvůli Lory, aby o ní uslyšel. Do té chvíle byl už klidný. Říkal si, že Lory se smíří a zapomene a již zapomněla v šumném proudu třpytných společností.

Než když vstupoval do barončina domu, nezůstal tak uklidněným. Dlouho tu nebyl, mnoho měsíců, ale vše, nač chtěl zapomenout a co ho kdysi tak vzrušilo, oživovalo. V Heldovi zatrnulo, divná tesknost přivanula, když uviděl Lořinu harfu v mdle zlatém lesku opuštěnou, když se mu vtom Lory mihla opřená o klavír, naslouchající jemu, když četl z Gessnera. A tam - a tady - Tu ucítil její chvějící se ruku, tady k němu tak vzhlédla -

Ze sentimentálnosti náhle vzbuzené se vytrhl, když baronka jemu i společnosti líčila, jak Lory žije na Votavanech, jakje zámek krásně zařízen, jaký má nádherný starý park, sic trochu staromódní, ale Lory že se tuze líbí, a vůbec tam ve Votavanech, že sejí nechtělo ani do Vídně. Hanold že sejí smál, co by měla na podzim a v zimě v takové poušti, ve Vídni to že je život -

„Lory se nebránila, už kvůli Hanoldovi; ráda mu vyhoví. Píše mi z Vídně, jak je tam hlučno, že je v plném proudu zábav a skvělých společností, až to někdy skoro unavuje.“

Held cítil, že baronka ve svém líčení barvy nanáší i tlumí a že na vše hledí jen svýma očima, než jádro všeho bylo přece jen dotvrzením jeho mínění.

Je to tak, Lory asi už také upokojená, v bezvětří.

Jen jedno bylo Heldovi už dříve nápadno, že baronka Skronská po svatbě Lořině tak záhy odjela ze zámku Hanoldova. Za hovoru s radou Slívkou, dávným přítelem domu, prohodil to otázkou jako mimochodem. Starý hovorný pán, co věděl, neztajil domácímu lékaři, jenž baronku vytrhl ze smrtelné nemoci a o němž s takovým uznáním hovořívala.

„Nu, bylo rozumné,“ vykládal rada Slívka, „že nechala novomanžely samy, rozumné, a pak, já sic nevím nic určitého, jen tak z narážek baron-činých, vám jako příteli to mohu svěřit - no, Hanold je prudký, v tom to je, prudký a snad divoký - Zdá se, že nějaké jeho prudké slovo baronku bodlo. Jak pravím, nic určitého - A baronka, to se ví, kvůli Lory nic, ale zůstati tam se jí přece nechtělo.“

„Ale paní z Hanoldů je šťastná.“

„Nu, je, myslím, je, je, ale -,“ rada Slívka důvěrně položil dlaň na Heldovu ruku, „milý doktore, vy to pochopíte nejlíp. Slečna tak v ústraní vychovaná, citlivá, až blouznivá, ušlechtile cítící, jak povídám, a on vášnivý, prudký, snad až divoký, nu voják, pořád jen šturm, kupředu, a žádné ohledy ani vpravo ani vlevo, a pořád jen hlučných zábav dychtivý. Básně, hudba nic, kniha nic - nic. Vídeň je pro něj, a ne osamělý zámek a starý park, ten se jen paničce líbí - však mi o něm také psala.“

„Psala!“

„Ano, mně; nu, jsem starý přítel, pamatuju ji takovou -,“ ukázal rukou, jak maličkou, „a s nebožtíkem jejím otcem jsem sloužil. Píše mi,“ neznělo to bez jisté chlouby, „s plnou důvěrou.“

„Stýská si -,“ ptal se Held dychtivě.

„Na Vídeň naříká a vzpomíná na venkov, jak jsem řekl, a na Prahu, jak se jí stýská po hudebních večerech, že byly tak krásné, tam že nic takového nemá.“

„A on, Hanold -,“ ptal se Held ne tak jistým hlasem, „slyším, že hraje hazardně.“

„Slyším také, Lory však, tj. paní, mně ani slovíčkem o tom. Ale on hraje a prohrává, Vídeň jeho zkáza.“

„Zdalipak si paní z Hanoldů také posteskne, když píše paní baronce.“

„Ne, ó ne,“ znělo to určitě.

„To jen mně a ještě mne tolik prosí, abych baronce vše zamlčel, nic, ani slovíčka - Vidíte, to je ušlechtilá dáma, a jak vděčná, ač by si mohla postěžovat, že jí baronka tak domlouvala, takřka nutila, ovšem nepřímo - Ó je to ušlechtilá bytost!“

„A tím více trpí.“ Held řekl to velmi vážně a jeho pohledem prošel stín starosti.

Po Novém roce 1808 dověděl se od rady Slívky, když ho náhodou potkal, že baronska Skronská dostala před nějakým dnem psaní s oznámením, že Hanoldovi přijedou do Prahy a ostanou tu přes masopust. A zrovna toho dne, kdy Held se potkal s radou Slívkou, zastavily v Ječné ulici před barokovým domem baronky Skronské cestovní sáně Hanoldových. Baronka se zarazila, když Lory, svléknuvši kožich, šál, čepec, stanula před ní v tváři hubenější, pobledlá -

Nedbajíc barončina napomenutí, aby sedla, aby si pohověla po dlouhé a namáhavé cestě větrem a sněhem, rozběhla se domem, v němž skoro rok už nebyla, procházela místnosti pohlédnout zas na vše. V salónu se nejdéle zdržela; u opuštěné harfy stanula, pak sedla ku klavíru i do kláves sáhla, ale jako by se lekla, náhle vstala, jako by něčemu utíkala; na verandu vyšla, nedbajíc tichého mrazu, v němž zahrada dole sněhem zabalená tak mrtvě, smutně tichá -

Hanold ji nechal, nešel s ní pro vzpomínky, nehlídal každý její krok, každé její hnutí jako předloni na podzim a ještě vloni v zimě, kdy se vrátil z války a přichvátal pln horoucné touhy nejprve sem, za ní. Nyní, v civilním obleku, aristokratický elegán, kvetoucí, zdravě zardělý, sálavých očí, pospíchal, sotvaže přijel, z domu, druhy vyhledat.

Baronka Skronská se divila, ale ne před ním, jen před Lory, že má tak nakvap. Ta ho však omluvila a nepovzdechla ani druhého dne, ani třetího, když pořád sám vycházel.

„Ó nech ho, nic mu neříkej,“ žádala tetu, „aspoň víc tebe užiju, víc si pobudu tady - Těšila jsem se na trochu klidu.“

Baronka mlčela, ale znepokojená, s bodavou výčitkou v nitru. Měla o Lory starost, že je tak změněna, přepadlá, a lekla se, když Lory třetího dne náhle ochuravěla. Chtěla jí poslati pro lékaře.

„Kterého teď máš?“ zašeptla Lory. „Dosud Helda.“

„Ne, ne!“ prudce zam…