F. L. Věk: 4. díl

XVIII
SKONÁVÁ SE TRAGICKY

Thám se v ten čas zabýval opisováním, jež vynášelo honorář velmi hubený. Jiného neměl, a to, když si ten onen z přátel něčím na něj vzpomněl nebo když sám o půjčku požádal. Půjčkou to jmenoval, ti však, kteří mu poskytovali, věděli, že splátky nebude. A sám, když byl jasné mysli, pociťoval v těch půjčkách palčivost almužny.

Dokud jezdil se společností, měl jen sebe a ženu na starosti; nyní musil také přispívat tchyni, u níž bydlil a jež živila také vnuka. Thám se proto zlobil na Betynu, s níž sice mluvil, s níž se však v srdci nesmířil. Měla u něho nový vrub pro svou bezcitnost k matce i k vlastnímu dítěti; mlčel však, vyhýbaje se novým srážkám a potyčkám, poněvadž nahlížel, že by byly mamy a poněvadž chtěl mí ti pokoj.

Jen někdy, když se vrátil domů vratkým krokem nebo když Paula příliš brzo se na něm zas peněz dožadovala, kousavě odbýval, ať jdou k Betyně, když je taková nóbl slečna, ať alespoň otevře váček, když kvůli amantům zadrhla srdce pro své dítě. Jinak mlčel. Na leccos v té domácnosti zvykl nebo leccos s rezignací přehlédl a mlčel.

Když Thámovi přibyli do Prahy, hned se sháněli po Amlingovi, oba však tajně. U společnosti, na venkově pousnuly staré boje a vášně, nebylo přímé obavy, poněvadž Amling byl daleko; ale tu v Praze zahořela zase žárlivost, jež Thámovi tak často pálila duši jako řeřavé uhlí. A Paule, jak ji ovanula Praha všemi vzpomínkami, až se srdce zachvělo a zatoužila zvědět, je-li Amling tu -

Pátrali tedy oba a oba si zjistili, že není v Praze, že je někde u společnosti. Kde, Thámová nevyzvěděla; Thám se dále po tom nepídil. Byl rád, že je s tím člověkem pokoj. V chudé domácnosti paní Butteauové nebylo bouřek, ale také ne klidu, jenž dýše intimností, v němž je zapomenutí světa, jenž sám srdce sytí. Vládlo tu ticho po bouři, po boji, z únavy, bez světla a tepla, chladné lhostejností a tupou rezignací. Betyna jich málokdy navštívila, když meškal Thám doma, a když přišla, přinesla zpravidla Paule volný lístek do divadla, kamž Paula dychtivě ráda chodila. Thám, jenž tam ani nevkročil, neviděl to rád, nemohl však zabránit, zvláště když často zapadal do hospod a hospůdek, časem i na Rychtu.

Paula mlčívala, když se vracel zmožený; leda když přivrávoral nebo když zlý duch alkoholu rozjitřil v něm staré rány nebo uvolnil a rozbouřil ztlumené hněvy a výčitky, rozléhaly se chudým pokojem i kuchyňkou paní Butteauové váda, křik i pláč, po nichž zůstávaly nechuť a ošklivost a jež hloubily odpor Thámové k vlastnímu muži.

Toho rána, když se vydala s matkou a malým Hanzim podívat se na „střelčí patalión“ do pole se vypravující, Thám ještě spal. Když se vrátila, seděl polooblečen u stolku a psal. Paula nic nevypravovala, a když Butteauová, nemohouc s tolikerou novinou mlčky chodit, začala zeti líčit, co viděly, nepřidala ani slůvka. Thám si toho nevšiml ani toho, že je neklidná, jako by nikde neměla stání, ani toho, když matce, ale před ním, aby slyšel, oznamovala, že zapomněla knoflíčky, že musí pro ně.

Nevkročila však do žádného krámu, nýbrž zamířila rovnou k Betyně. Nebyla doma, musila na ni čekat. Přišla všechna rozjařena, a ukládajíc klobouk na postel a svlékajíc špencr, hned jak vkročila, ptala se Thámové, jak se jí ten její galán líbil, že si ho přec všimla, chlapíček, co, a prachy že má a nešetří, že ji teď zavedl na víno a včera že byli v Železných dveřích, co tam je ten kabinet s voskovými figurami, ví-li Paula, Padovany a Salleneuve že ho mají, že už tu jednou byli, figury jako živé, císař s císařovnou, a Napoleon, jak byl o korunování, a zamordovaná rodina, toho taliánského hraběte, i ty čtyři bandity že tam mají -

Jedním proudem vypravovala, svlékajíc se, jako by zapomněla, co sestře ráno pověděla, a proto že Paula jistě přišla. Ta jí, když na okamžik se odmlčela, vskočila do řeči, tázajíc se, kdo jí pověděl o Amlingovi.

„Kdo? Jen kdo - ach bože, bodejť, mladý Allram -“

„A kde je Amling?“

Oči Pauliny jakoby větší, ted, co poslední čas pohubla v tváři, zrovna číhaly na hnutí sestřiných rtů.

„To nevím, Allram povídal, že mu to Demuth řekl. Znáš Demutha, ne? Je to nějaký statista.“

„Nemohla bys, Betyno, vyzvědět -“

Betyna polosvlečená, bez živůtku odstoupila náhle od postele a stanula před Thámovou.

„Ale Paulo, snad bys nanovo nebláznila. Ty bys - ne! Víš, co ti udělal! -“

„Ne, ne, musím zvědět, kde je! Ty to víš, Betty!“

„Ne, opravdu ne!“

„Tedy vyzvíš -“

„Pro mne - Ale blázen jsi, s takovým! Co teď s ním. Tady ho nechtějí a nevezmou, je od společnosti, na suchu.“

Thámová jako by neslyšela a znovu žádala, aby se Betyna zeptala Allrama. Když přišla pozejtří, oznámila jí Betyna, že s Allramem mluvila, ale ten nic více o Amlingovi nevěděl, nežli že je tu, že to tak od Demutha zaslechl, víc že se neptal a nestaral, že mu do Amlinga nic není.

Thámová pohleděla nedůvěřivě Betyně do tváře. „Betyno,“ řekla vyčítavě, „ty mně to nechceš povědět, ty to schválně zatajuješ.“

Betyna se zasmála, a proč by zatajovala; když je Paula takový bloud, že jí to jistě vyzví.

Mrzlo, nicméně nechvátala Thámová rovnou domů, nýbrž pustila se k Stavovskému divadlu, kolem Modrého hroznu, jak ji pudila naděje, že by tam snad Amlinga nejspíše mohla zahlédnout. Před Modrým hroznem nespatřila nikoho, kolem divadla placho a prázdno; nespokojená, zasmušilejší vrátila se domů.

Toho dne, bylo čtvrtého prosince večer, sešla se u baronky Skronské společnost sezvaná v neobyčejný u ní den. V společnosti samé však hosté jako jindy, hraběnka Bubnová, rytíř Jeník z Bratříc, baron Stentsch, rada Slívka, doktor Blumentritt, rytíř Eisenstein, baron Ehrenburg, mladý Hanold. S ním zavítal jeho bratranec rytmistr, jenž byl s hrabětem Wartenslebenem, rytmistrem u blankenštejnských husarů, hrdinou celé

Prahy. Všude o nich mluvili, každý toužil je spatřit, čekali na ně, všude si je ukazovali, to že jsou ti, kteří vykonali ten hrdinský kus, kteří se vysekali z francouzského zajetí, z Tyrol, Bavorskem až do Čech.

Za tři dni, co v Praze oba meškali, pozvání jim jen prš…