F. L. Věk: 4. díl

XIX
F. VĚK NAJDE POMOCNÍKY

Starý Bílek plašil a strašil v Dobrušce zprávami, že v josefovské pevnosti vyvážejí děla na hradby, že chystají koše a fašiny a že shromažďují zásoby potravin a píce, jako by Francouzové měli užuž přitrhnout. To bylo právě, když Věk odjel s Vašíkem a pak do Prahy.

Pro ty Bílkovy noviny čekali v Dobrušce s dychtivostí, až Věk se vrátí, co přiveze z Prahy, tam že se jistě doví, je-li tak zle, že by Francouzové mohli vtrhnouti do Čech.

Věk přijev nemohl dobrušských sousedů nijak potěšiti. Pověděl, co slyšel i viděl, jak je s císařským vojskem v Bavořích zle. Pak přicházela rána za ranou: Ulm, kapitulace, ústup zbytku císařské armády i Rusů, opanování Lince, Vídně, vpád Francouzů do Čech - A v to vyzvání, aby se hlásili dobrovolně, kdož by chtěl bojovat, aby se dávali k „střelčím pataliónům“.

Přihlásil se ten onen v Dobrušce, v okolních městech a městečkách, a o všech se mluvilo jako o hrdinech. Také Pitku Jana, krejčovského tovaryše v Josefově, mezi nimi jmenovali, a Věk vyslechl tu zprávu o něm s účastenstvím. Mladý ten tovaryš byl čtenář a vlastenec, který ku Věkovi, před ohněm, kolikrát si přišel knížky vypůjčit, když se o Věkově bibliotéce dověděl od starého Bílka, jenž časem zašel do Josefova ku svým příbuzným.

Také Věk se tam rozjel, a to koncem listopadu za nevlídného, sychravého dne. Chtěl zkusit, zdali by nemohl dodávat do pevnosti plátna. Chodil dlouho od Pontia k Pilátu, nepochodil však. Ani s Pitkou se mu nedařilo. Myslil, že mešká ještě v Josefově, že mu bude moci dáti sbohem; ale mladého krejčího poslali už do Hradce k praporu. Věk, zdržev se až do pozdního odpoledne, vsedl do svého otevřeného vozíku, když se vzduch už protmíval prvním soumrakem.

Dojížděje ke hlavní stráži, zahlédl, že před ní právě zarazil kočár všechen zavřitý, obklopený četou švališérů na koních. Jezdci v bílých pláštích s vyhrnutými límci, zarudlí od ostrého větru, jenž foukal do té chvíle, měli palaše obnažené. Věk maně zarazil a zvědavě pozoroval jezdce i povoz, k němuž z hlavní stráže přišel důstojník s četou pěších vojáků plně vyzbrojených; promluviv s velitelem jízdné čety, přistoupil ke kočáru, a z toho pak vystoupil muž ve vojenském plášti, v klobouku napříč, jaké nosili vyšší důstojníci, ale hned zmizel Věkovu zraku, jak ho pěší vojáci s nasazenými bodáky těsně obstoupili a zaváděli na hlavní stráž. Jízdná četa odjela, těch několik diváků na pustém prostranství, jímž vítr poháněl kotoučky prachu, se rozešlo. Nikdo nevěděl, koho to přivezli a že ho přivezou, že se vše tak tiše a bez shonu odbylo.

„Nějaký onačejší zajatec,“ pomyslil si Věk, „těch asi mnoho nemají, proto -“ Ale zeptati se nebylo koho a ve bráně, kdež na okamžik zarazil, také nic nevěděli. Třetího dne přiběhl starý Bílek, drže v levé ruce červenou hlíněnku s prostou zahnutou troubelí, a již na prahu táhlého krámu, kde Věk vydával kováři pruty železa, volal jako u vyjevení:

„Víte-li, Františku, Mack, ta šelma, máme ho tu, v Josefově.“

„Snad -,“ vyhrkl Věk, „je to ten, jak jsem vám povídal.“

„Ba arci, předevčírem ho přivezli jako zločince. Je tu sestřin hoch z Josefova, ten to přines - Od Ulmu ho poslali, jako Macka, do Vídně, odtud do Brna, to ho zas před Francouzi uklízeli, a z Brna sem, také kvůli Francouzům.“

„Aby ho nanovo nezajali -,“ řekl Věk s úsměškem.

„To víte, to by chytli, toho si musí naši nechat!“ posmíval se staroch a vážně dodal:

„Aleje v areste, opravdu.“

„Kde -“

„Co je hlavní stráž, tam ho zavřeli, drží ho prý přísně, a tady bude prý taky souzen.“

„Však oni mu nic neudělají -,“ přidal umouněný kovář. „To by těch generálů musili pozavírat -“

„Affenberka nejdřív -,“ přiložil starý Bílek rozhorleně.

S Bílkem hovoříval Věk o veřejných věcech nejčastěji; zpráv měli pořídku, ale politizovali, vojnu řídili a přitom se časem zhádali. Věk doufal v Rusy, v jejich sílu a statečnost, Bílek se lekal Napoleona, to že je takový ferina a že má z pekla štěstí, ten že se i s Rusy vypořádá -

Po sv. Mikuláši mohl pak skutečně říci:

„Vidíte, Františku, co jsem povídal?“ Nezářil však, oči mu nesvítily, byl mrzut, že Bonapart Rusy i císařské spořádal, že ani dva proti němu nic nezmohli. To přišly první zprávy o bitvě u Austrlic, jak se vůbec říkalo, či u Slavkova, jak oni podle českých novin jmenovali. Z té noviny šel strach horších porážek a běd; v Josefově neustávali vyzbrojovati pevnost a doplňovati zásoby. Bylo jako jisté, že Francouzové přitrhnou, a Věk na Opočně zaslechl, že sbor Bernadottův už táhne do Čech, a ten že dorazí jistě k oběma pevnostem, k Hradci i Josefovu. A pojednou znenadání černý mrak jako by rozfoukl a jasné modro za ním -

Mír! Oznámili jej v kostele, vyhláškou na radnici v prvních dnech nového roku 1806. Oddechli si, že nepřivalí se nové zádavy a těžkosti, že ubude snad břemen, krvavých daní. Nový rok přinesl Věkovi novou funkci. Byl ustanoven za místního dozorce školního. Přijal ten úřad ne pro jméno, ale poněvadž uznával jeho důležitost a poněvadž chtěl v tom oboru nějak prospěti.

První starostí mu byla školní bibliotéka. Těžko nesl, že byla tak chudička, o několika málo knížkách, že v ní nebylo nic ani pro učitele ani pro žactvo. Sháněl, jak mohl, opatřil však jen skrovný řádek knih. Ze svého nemohl dáti skoro nic. Jeho velká bibliotéka zašla v plamenech a zříditi novou nebylo na ten čas možná. A kdyby i mohl, neshledal by patřičných spisů pro malé čtenáře i jejich pěstouny.

Pociťoval tu bídu, co všechno schází, co by se mělo složit a vydat. Bude-li dost pracovníků, bude-li, kdo by to vydal. A němčina zevšad doráží proudem, valem, skulinami, všude, odevšad jako velká voda, proti kteréž není obrany. Někdy už mu bylo, jako by měl v malomyslnosti spustit ruce a nechati všeho, že to je marné úsilí, marný zápas brániti se té zátopě.

V ten čas málo apoštoloval pro českou knihu. Jemu samému na ni nezbývalo a jiným ještě méně, když po tom ohni nechtěl se nedostatek hnout z nejednoho příbytku, jindy i zámožného. A kdo z toho bahna se jen trochu zvedal a dobýval, to…