F. L. Věk: 3. díl

XIV
O TVRDÉ ZIMĚ

P. M. Vrba postupoval zvolna a opatrně holou alejí líp podél všeobecné nemocnice směrem k Lípové ulici. Byl v plášti, ve vysokých botách, huňatou čepici měl přes uši a kolem krku vysoko přes ústa teplý šátek, takže mu bylo viděti jen část obličeje kolem očí a nosu. A ta byla všecka od mrazu červená a husté obočí bělalo se jíním.

P. Vrba maje na rukou teplé rukavice, ostře zasekával bodec své hole do náledí, chodníku se vyhýbal a zacházel raději do sněhu.

Pod holými stromy, jejichž haluze tížil umrzlý sníh, kráčel sám jediný. Celá ulice jako by vymřela. Ani plaché hejno vrabců nepřelétlo, nezafrčelo mrtvým vzduchem. Nikde ani hlasu. V ostrém mrazu ztichlo a ztuhlo vše, jenom sněhové pápěrky poletovaly prošedlým vzduchem.

P. Vrba šel navštívit Ignácia Ceypka, někdy kuchaře a ,,bandu“ či hudebního společníka starého obrstvachtmistra Materny z Květnice. Od jeho smrti, ba již dřív, co odešla mladá Maternová od starého strýce, Ceypka málokdy viděl. Zato od konce minulého roku častěji.

Když na podzim, na sv. Cecílii, uhodil první tuhý mráz, kterýž pak v jednom vydržel bez oblevy, do vánoc a přes ně, onemocněl Ceypek a tu ve své samotě a sklíčenosti dal poprosit velebného pána, aby k němu přišel; ten hned se vydal nemocného navštívit. Přišel jednou, dvakrát a přicházel zas i pak, když starý Ceypek dalekou cestu za nebožtíkem panem obrstvachtmistrem odložil a znovu se sebral.

P. Vrba přišel ponejprv z křesťanské povinnosti, pak chodil z outrpnosti a konečně, když pacient ozdravěl, také již kvůli sobě. Byl také tak sám a opuštěn; cítil to zvláště, když se vrátil posledně, na podzim, ze své zdařené výpravy, kdy se mu po těch potulkách zdál jeho pražský byt ještě tišším a osamělejším. Sice měl Expedici a mohl si tam pohovořit

O „vlastenských důležitostech“, ale tak na pohovor, na všední pohovor neměl nikoho.

Proto nepřestal navštěvovat starého kuchaře a společníka nebožtíka Materny z Květnice. Sic Ignácius Ceypek nebroukal a nehuboval jako nebožtík farář Hejna, jak na to P. Vrba zvykl a jak to měl rád, také nedovedl, starý voják, zvyklý na subordinaci na vojně i za nebožtíka svého pána, se škorpit, ano postavil se na uvítanou pokaždé, když starý kaplan přišel, dle své již přirozenosti po vojansku, jak stával před nebožtíkem obrstvachtmistrem, ale jedno bylo: uměl hrát v karty.

A P. Vrba byl zvyklý denně hnout těmi starými, které měl ještě z fary, kdy u nebožtíka faráře Hejny kaplanoval a v které s ním tady v Praze hrával. Starému Ceypkovi byly také medicínou v té jeho opuštěnosti. Při nich pokaždé okřál a také vojanský duch, tak dávno uspalý, se mu probouzel. Jako když nebožtíku obrstvachtmistrovi v kuchařství se postavil, tak

I v kartách zmužile se bránil a potíral starého kaplana, kterého jinak měl v hluboké úctě.

A to se P. Vrbovi líbilo. Starý Ceypek byl nebezpečnější protivník nežli nebožtík farář, jenž pravicí objížděl svůj široký límec pod krkem i v týle, jako by ho škrtil, když měl v levé špatnou kartu. To Ceypek nedělal a také si nehladil prsa a límec u kabátu jako nebožtík pan farář, když padala karta dobrá.

Nic na Ceypkovi nevystudoval a nemohl ho někdy ze šetrnosti nechat vyhrát jako nebožtíka pana faráře, ani pomyšlení. Sám musil tuho zápasit, aby se ubránil, neboť starý Ceypek při kartách měl divné finty a pořád si jen tiše pohvizdoval a prsty volné ruky pokmitoval, ať padala karta jakákoliv. Ano, on sám někdy schválně prohrál z úcty k svému hosti; alespoň se tak P. Vrbovi zdálo. Když se proto ozval, žádného pardonu nechtěje, bránil se Ceypek, co to pro pána krále velebného pána napadá, on že nic a že uvidí, že se přesvědčí. A také ho hned v následující hře přesvědčil: porážel a zabíjel mu všecko tak neočekávaně a znamenitě, že až P. Vrba zlostí rudl a hodně sebou vrtěl —

Na takový zápas šel také toho dne; mrzlo krutě, bylo však snesitelněji nežli o vánocích a po nich, kdy pro třeskuté mrznutí nemohl vyjít, kdy omrzaly na ulici lidem uši, nos i celá tvář, kdy po zahradách i po cestách leželo plno zmrzlých vrabců a jiného ptactva, kdy na silnicích lidé hynuli mrazem a ve sněhu a dobytek místem i v chlévích.

P. Vrba skláněl hlavu a přimhuřoval oči, jak se bral proti mrazivému vanutí, jež zrovna jehlami šlehalo do tváře. Na okamžik stanul v Příčné ulici, jež přetínala stromořadí. Rozhlédl se, přešel šourem Příčnou ulicí nalevo k rohu, kde stálo patrové stavení s mansardovou střechou, sněhem bílou, někdy obydlí obrstvachtmistra Materny z Květnice.

Všecko to stavení, ozdobené při zakulacených rozích plochými sloupy, bylo sněhem ošleháno. Nejvíc se ho bělalo na zašlých barokových římsách nad okny, jejichž zelené žaluzie byly spuštěny.

Také na zdi, táhnoucí se od stavení dál směrem aleje k Lípové ulici, ležel sníh i na pískovcových začoudlých vázách i na soškách boubelatých putti po zdi střídavě s vázami postavených; holé stromoví za zdí vznášelo nad nimi své zasněžené širé koruny jako bělostný baldachýn.

Ticho, teskno bylo v tom zapomenutém koutě u barokového domu jako opuštěného, u veliké zahrady, jejíž pustý park za zdí ztrácel se v prořídlé, tiché chumelce.

P. Vrba zahýbaje k stavení, pohlédl k jeho spuštěným zeleným žaluziím, ale hned také k parku, kde z mrtvého ticha vyrazil chraptivý hlas vrány. Zhlédl ji, jak se tam snášela, a za ní druhá, třetí —

U zavřených dveří zazvonil. Do mrazivého ticha zaječel hlas zvonce. P. Vrba chvilku čekal, přešlapuje, pak oklepával o zeď boty plné tuhého sněhu; když chtěl opět po zvonci sáhnout, pootevřely se dvéře a povyhlédlo děvče jakés, všecko u veliký šátek zachumláno. Hned však ustoupilo a dvéře rozevřelo, jak poznalo velebného pána.

„Pozdrav tě pánbůh. Co dělá pan Ceypek?“ ptal se P. Vrba, jak vešel do vybílené síně cihlami vydlážděné.

„Je doma.“

„To si myslím.“ Přisvědčil s úsměvem. Dřevěné staré schody vedoucí nahoru, jež měly masivní zábradlí se soškou nějaké zkroucené Flóry na podstavci schodu, minul. Kdys po nich s Vavákem vedl nahoru k starému obrstvachtmistrovi, poslednímu po meči staročeského…