F. L. Věk: 3. díl

Alois Jirásek

79 

Elektronická kniha: Alois Jirásek – F. L. Věk: 3. díl (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: jirasek33 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Alois Jirásek: F. L. Věk: 3. díl

Anotace

O autorovi

Alois Jirásek

[23.8.1851-12.3.1930] Alois Jirásek se narodil roku 1851 v Hronově u Náchoda. Pocházel ze selského rodu, jeho otec byl původně tkalcem a pak pekařem. Dětství strávil ve Velké Vsi u Broumova. V letech 1863 – 1867 studoval na německém gymnáziu v Broumově, potom na českém gymnáziu v Hradci Králové. Po maturitě studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.Alois Jirásek pracoval jako...

Alois Jirásek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

3

Jazyk

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „F. L. Věk: 3. díl“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XIX
V ZÁSVITU VELKÉ IDEJE

Podvečer dne 4. července t. r. 1799 vrátil se Věk z Nového Města n. M., kdež byl za obchodním řízením. Přišel zahřát, uprášený a dost unaven, ale jen se se ženou uvítal, hned se ptal po čeledínovi, přijel-li už ze Solnice.

„Ještě nepřijel, ale už dlouho nemůže být. Copak že se nesvlíkáš? Pojd, večeře už je, máš asi hodný hlad,“ zvala starostlivě Věková, plnější, nežli bývala, ale štíhlá, svěží pořád jako panenka.

Věk neposlechl; že ještě nebude večeřet. Mluvil neklidně, jako by tu neměl stání, a že musí dojít tuhle k sousedovi, k Bílkovi.

„To je jistě zas nějaká bitva!“ Věková se usmála, vědouc, že muž se starým Bílkem teď o jiném nehovoří nežli o vojně.

„No, bitva ne, ale Bílek vyskočí!“ rozořmoval se Věk. „To kdyby nevím jaká bitva, ale Rusové — Rusové jsou tu, Mariánko!“ Tvář mu zářila. Žena byla překvapena novinou i tou radostí mužovou, které dost nerozuměla.

„Proto bys mohl povečeřet, a Bílek počká,“ domlouvala upřímně. „Ne, ne, už jdu, ale hned tu zas budu, mlč, má zlatá, mlč,“ poplácal ji po štíhlých zádech, „a řekni to panímámě, že Rusové, hrůza tisíc —“

Teď se Věková lekla. 

„A sem přijdou? Do Dobrušky?“

„Ne, přes Náchod, do Josefova, a bodejť,“ vzpomněl si, „Franckovi řekni, až přijede, ať si uchystá na zítřek fasuněk. Pojedeme.“

„Kam!“

„Na Rusy se podívat — Nezapomeň!“

Vyrazil do krámu a krámem, na nic se ani neohlédnuv a neoptav, ven na městečko, do vlažného podvečera a přímo k starému Bílkovi. Ten se chladil na dvorečku pod lípou, obsypanou bledě zlatými poupaty; seděl, jak byl podomácku, bos, v koženkách po kolena a v košili v týle zapjaté. Pokuřoval si a nedbal světa kolem, jak byl svým myšlením daleko, u Bonaparta, kterého se ještě pořád bál, třebaže ostatní, jak všichni zpýchli vítězstvími v Itálii a ve Švýcařích, se smělému generálu smáli, toho že Turci už nepustí, ten že se už nevrátí.

Až Věk starého čtenáře vyburcoval. Už od vrátek na něj volal, drže, jak byl zahřát, klobouk v ruce:

„Sousede, slyšíte! Rusové jsou tu! Kozáci, celá armáda! Rusové!“

Bílek chytl hliněnku do hrsti a vyskočil jako mladík. Stalo se, jak se Věk nadál, ba ještě víc. Starý soused mu, poprvé, neuvěřil. Okamžik mlčel úžasem, pak vyhrkl:

„Františku, vy hrdloužete!“

Ale pak, když mu Věk všechno zjistil a vyložil, že to je jistotná pravda, zapomněl bafat a pořád jen:

„Inu namoutě! Kozáci! Rusové! Tady, Rusové, to slavné vojsko!“ A hned, jak se mu bleskl nápad, přikrčil kolena, nachýlil se, chytl Věka za ruku a ptal se dychtivě:

„Jel byste?“

„A toť se ví, už jsem nařídil Franckovi, aby na zítřek uchystal vůz.“

„Šubert by on taky jel.“

„Řekněte mu, a Mečířovi, ten také, a Exner, však tamhle jde, Josefe! Pepíku!“ volal Věk hlasem ze dvorecká na mladého souseda, který tenkráte, když jeli ke korunovaci do Prahy, Pinkavovi a ženským tolik vyváděl.

Nežli Exner došel, vyběhl ze stavení Bílkův syn, už ženatý, a zeť, vtom se také ukázal u plotu soused z druhé strany, a za chvilku Černal se soumrakem pod lípou celý houfek mužských živě rokujících. Z hlasů bylo nejvíc Věkův slyšeti, jak znovu vykládal, pak Exnerův hlasitý smích, když Bílek podotkl, že se na Věkův fasuněk všichni nevejdou, že by měli někoho přijednat, Pinkava že by asi jel. —

Zatím vystydla Věkovi večeře, a když mu ji žena na ohništi přihřívala, přišla stará Věková zezadu do sedničky přeptat se, přišel-li už Franc. „Bože, bože, on z toho rozumu pozbude!“ hrozila se, když od mladé uslyšela, co zas je, „pořád jen vojnu shání a noviny, vždyť tohle jakživo nebylo, nač se o to tak stará! — A Rusové, povídáš, Mariánko?“

„Rusové, kozáci, mnoho tisíc. Víte-li, panímámo, jak nám ten Pražák nich vypravoval, když tu byl pro plátna.“

Stařena se až lekla, jak si teprve teď vzpomněla, co jim ten pražský panáček vypravoval a tak jistil. Dlaněmi do sebe tleskla.

„Co to povídáš! Ten divoký lid, co syrové maso jedí, a muchomůrky? Ti?! A nosy řežou a uši? A mezi ty že by František jel? Nemoudrý! Ten bude vyvádět, až se něco stane. Nikam nepojede!“

Ale ani matka ani žena nic nezmohly, když Věk přišel domů. Smál se jejich strachu, chlácholil je, že to nic není, že se nemůže nic stát a že jich odtud pojede hromada, na dvou vozích. Šel na dvůr se přesvědčit, zdali čeledín, jenž se zatím vrátil ze Solnice, uchystal fasuněk na zítřejší cestu.

Věk se na ni těšil. Byl žádostiv uvidět Rusy, „ten vítězný národ slovanský“, o němž se teď všude s nadšením psalo i mluvilo a k němuž choval sympatii již od dob, co se v Dobrušce usadil, co čítal chválu jejich v Krameriových novinách, když psaly o rusko-turecké válce. Nejen on, nýbrž sousedé, kteří s ním četli nebo kterým sám předčítal, přáli Rusům. S upřímným obdivem naslouchali za těch podzimních večerů, jak „rekové slavní Rusové“ Turky počtem silnější znovu na hlavu porazili, a přisvědčovali všichni, když slyšeli nadšený obdiv Krameriův:

„Taková je ruská moc!“

A vědomí kmenové příbuznosti, ač ne dost určité, zahřívalo vroucností ten obdiv a úctu k moci velkého národa. Než projasňovalo se poslední dobou a povznášelo i české vědomí Věkovo a jeho několika čtenářů.

Věkovi byla ta příbuznost také útěchou, zvláště když se vrátil z Prahy, koncem máje, s myslí po hovoru s Thámem znepokojenou. Sic se už tam utišil Krameriem a také proroctví Dobrovského, jak mu o něm P. Vrba vypravoval, nepřevanulo bez sledu; chvílemi však přece hnula nejistota hladinou jeho mysli užuž se utišující.

Tenkráte Věk hned první večer, jak se navrátil, zašel si nahoru na sed-ničku a vytáhl ze své bibliotéky Letopisy trojanské vydané Krameriem a četl si jeho předmluvu, začínající slavnostně: „Slavný národe slovanský!“

A s vroucností jakoby v utěšující modlitbě říkal si místo:

„ - abychom pak tento pro nás zajisté bolestný a žalostný pád odvrátili, nejsouť jiní prostředkové, než abys ty, slavný, po všem světě rozšířený národe slovanský, příkladem svých horlivých, vlasti milovných otců jazyka svého se ujal a v rozšiřování a zvelebování jeho ochotným byl pomocníkem. Tvá však v tom pomoc a podpora…

Mohlo by se Vám líbit…