F. L. Věk: 3. díl

XX
P. M. VRBA SETKÁ SE S JAKOBÍNY

Jako velké vidění prošla ruská armáda Prahou. Úžasný zjev mohutného vojska z dalekých končin, o nichž nevědomost dosud tolik děsivého a odporného pro strach básnila, zmizel. Ale sympatie k němu neskončily za Říšskou branou, kterou voje slovanského spojence vykročily z Prahy. Zůstaly. Mocný dojem nevyvanul prchavě a dlouho zachvíval celou Prahou.

Ruské vojsko odtáhlo. Pražané však je ustavičně a dychtivě sledovali, jak postupuje, vzpomínali na ně, nejvíce na kozáky a jejich atamana Borodína dlouhé, plavé brady, jenž už svým zjevem všechny okouzlil.

Zrovna žhavý po Rusech byl P. Vrba; ale proto také se v něm už ozývalo jeho vlastenecké svědomí. Vytýkal sám sobě, že kvůli Rusům zůstává v Praze, aby spíš o nich zvěděl, že nejde ven a že by mohl a měl, když je tak zdráv, jako již na časy nebyl. Sám si to vyčítal, ale sám se také zas omlouval, co by teď ve žních chodil, že by beztoho mnoho nepořídil, že může až po nich — Ale na konec žní nějak dlouho čekal. Už bylo půl srpna, když se rozhodl a opatřil si v České expedici všechen náklad do kapesna-tého pláště i do červeného deštníku s plechovou, žlutě lesklou rukojetí.

Když však zaslechl, že 18. t. m. bude slavné Te Deum, odložil výpravu, že pro den, pro dva nebude zmeškáno. Toho 18. vydal se na královský Hrad, k Sv. Vítu, kdež sešlo se tolik pánů, nejvyšší purkrabí hrabě Štampach, městský hejtman hrabě Vratislav, vysoké kněžstvo, vrchnosti, guberniální radové a jiní vysocí nebo učení páni na poděkování za všecka dosavadní vítězství, zvláště za dobytí pevnosti Mantovy.

P. Vrba se vroucně modlil a vzpomínal, jak tenkrát, před třemi lety, když bylo tak zle, až úzko, šel sem s procesím, v dešti a větru, jak tenkrát úpěnlivě volali, jak zpíval na Kamenném mostě z celé duše, Hospodine, pomiluj nás! Tenkrát tak smutno, a teď — Pod klenbou svatovítskou hlaholilo jásavé Te Deum, venku na pláce rachotily výstřely pušek a z hradeb hřměly rány děl na oslavu všech vítězství.

Jako osvěžen vesele vydal se hned po Te Deum na cestu. Ceypek, s nímž se hned včera rozžehnal, chtěl ho sice na kus vyprovodit, ale páter toho nepřijal. Šel sám. Nežli však vykročil z brány, doslechl se (potkal doktora Ivana, také návštěvníka České expedice), že přední zástup Rusů, hlavně ti uralští kozáci s tím „feldatamanem“, co skrze Prahu táhli, dorazili před týdnem skrze Švábsko do Šafhauzen, a sotvaže tam vstoupili na válečné divadlo, že hned druhého dne dostali se s Francouzi do tuhého boje, že také arcikníže Karel měl ve Švýcařích zase několik šarvátek, ale co a jak, tom že zevrubných novin není, jen to —

„Ale neprohráli jsme,“ vpadl P. Vrba dychtivě. Byla to otázka, ale zrovna také jistota, že ne —

Když doktor Ivan přisvědčil, to že se ví, o tom že není ani řeči, rozloučil se P. Vrba s úsměvem a chutě vykročil. Tak ušel z Prahy a zmeškal francouzské vojsko ze samých emigrantů, jež vedl princ Condé přes Prahu do Švýcar bojovat proti vlastním krajanům.

P. Vrba chodil, jako chodíval; tentokrát se obrátil v tu stranu k Příbrami. Pohoda mu svědčila. Nastaly konečně teplé dni; v zlaté záři vyjasnily se zašlé ouhory, luka, lesy, na jejichž bucích a javorech bylo již cítit dech první jeseně.

P. Vrba prodával i dával knížky po vsích, městečkách, v samotách bělajících se mezi žloutnoucími stromy, po farách se zahrádkami pozdního kvítí, pod ovocnými stromy, na nichž už zlatě prosvítaly zralé hrušky zardívala se jablka, po mlýnech u řek, kde na staré mlýnské kameny před nimi tiše padalo první žluté listí a kde v starých olších u řeky zapadala hejna zelenavých čížů.

Tak chodil, nabízel, prodával, rozdával; místem ho mrzutě, místem i hrubě odbyli, ale on přijal trpělivě vše a snášel jako apoštol. Než tentokráte neměl všecku mysl při svých knížkách a českých novinách, jež vychvaloval a doporučoval. Přes tu chvíli vkročil v duchu na bojiště do Švýcar, do Itálie, za Rusy, za Suvorovem, jaké zas asi vítězství vybojoval.

Na těch potulkách nezvěděl skoro žádných novin; až náhodou na březinské faře se mu farář při obědě zmínil, že císařství a Suvorov zase vyhráli, 15. srpna jmenovitě ve Vlaších, u Novi, že to má z novin, na zámku že mu to numero půjčili.

A bylo po obědě. Kuchařka přinesla právě pečeni a chystala nadto moučné jídlo. Ale P. Vrba ani pečeni ani tu druhou krmi, nýbrž prosil jen o to číslo novin. Dostal je a farář jedl pak sám. Divil se a usmíval, jak se host zakousl do těch německých novin, jak čte a vykřikuje a jemu, jenž si to již přečetl, s radostným úžasem hlásí, co se u Novi stalo, jaké zas veliké vítězství, že tam zahynul vrchní generál francouzský, Joubert, že umřel od ran hned na počátku bitvy —

A zase tiše četl, ale rychle, oči po řádkách jen lítaly, a již sebou zase škubl.

„Čtyři tisíce zajatých Francouzů! A co raněných a mrtvých!“

Kuchařka přinášela novou mísu; upozornila na to, ale P. Vrba vykřikl:

„Dvacet hodin trvala bitva! Panenkomarja! Dvacet —“ A zase měl šedivou hlavu v papíře. Kuchařka odcházejíc ohlížela se po něm. Mrzela ji ta jeho nevšímavost a pomýšlela, není-li ten pan páter trochu jako na mysli pomatený. Než jejich pan páter jedl s celou chutí a jen se usmíval. Ještě ve dveřích zaslechla, jak se host zasmál, a tak radostně a spokojeně.

„A to se ví!“ mluvil P. Vrba, zakývav nad tím místem v novinách hlavou. „Dvacet hodin! Četli to? A Suvorov neslezl s koně, a když mu bylo horko, svlékl se, na koni jako doma, jako u stolu! A on na koni, v ohni, kulky fičely — To jen Suvorov dovede!“

Od stolu vstal P. Vrba spokojen jako od nejslavnější hostiny a veseleji si vykračoval, když odcházel z fary. Okřál tou novinou o novém vítězství. Ale hned druhý den se zasmušil, to na hlavní silnici, kdež se zastavil před formanskou hospodou. Byla roubená, ale vysoká, do patra, pod mansardovou střechou šindelovou a s dlouhou pavlačí na podélné straně do cesty. P. Vrba nevkročil, nýbrž zůstal venku pod starou lípou, aby si odpočinul. Ale tu se zarmoutil, jak zhlédl kolem jiti houf na vojnu odvedených synků vesnických, namno…