F. L. Věk: 3. díl

IX
F. VĚK SE DO BOJE DOSTANE

Věk, když Thám zašel, obrátil se ke kavárně U modrého hroznu. Sám v ní nebyl nikdy. Jako student se tam nemohl odvážit. Té outraty si nemohl dopřát, když i často nesměl večeřet, chtěl-li do divadla poslechnout si Cimarosu, Zanetta nebo Salieriho, zvláště však svého nejmilejšího Mozarta.

A kvůli tomu také se do kavárny odvážil, ne však sem, nýbrž k Šturmům na Uhelném trhu, aby tam uviděl Mozarta, jak hrá na biliár. Teď na to nevzpomněl. Zamyšlen podíval se na dům U modrého hroznu, v šeru černý; všecka okna i menší mansardová nahoře ve střeše zářila do jednoho.

To byla ta kavárna, o které, když sem jel, ten hradecký kupec v poště tolik vypravoval, a samou chválu, jaká je to krása, ten kafehauz, co se teď děje, jaká nádhera ve všem, co to jistě stálo jaké peníze. A jaké, pane, rozdíly, on že to může říct, když ještě chodil k paní Kačence kafesídrové, na kafe za dva krejcary nebo za groš; a to musil být v kafi škraloup! U paní Kačenky že bylo dobré, ale u jiných kafesídrů, ach je, to že je kafe samý zusatz, a kdyby to byla cikorie, copak to, ta že je od doktorů dovolena, ale že dávají do ní pražený hrách, i žito pražené a šípkové pecky, a také květ aloe i mrkev, brr — Kupec odplivl, hned však vzpomněl na Modrý hrozen —

Tam že je také kafé, á, tomu že se říká pane, že není sirobem slazené, že mají cukr na stole a každý že si může osladit, jak mu libo. A ty pokoje, tři pokoje jeden za druhým, čistě malované, a zrcadla obložená vzácným dřevem, mahony, slyšel-li, a ty hodiny! Samý alabastr, a biliár, oh, takový že není v celé Praze, tak drahý, vzácný, že stojí na pulírovaném mramoru v podlaze zasazeném —

Když Věk vkročil do domu na chodbu dost širokou a osvětlenou, ovanulo ho teplo, prosycené kávovou vůní, příjemné po chůzi mrazivým vzduchem.

Ale také jakás ostýchavá nejistota venkovského člověka na něj padla, když bral za žlutou kliku bílých dveří. Hlavně však proto klidně nevstupoval, poněvadž mu Thám nešel z mysli.

V prvním pokoji bylo u stolků, zcela dřevěných, na kterých hořely svíce ve svícnech s íidibusy, slušně plno. Sedělo tu několik důstojníků napudrovaných s copy, v bílých uniformách s červenými vestami a v černých gamaších, většinou s lesklými medailemi na prsou, nedávno, za války získanými; sedělo tu několik herců, několik studentů u šálku bílé nebo černé kávy a většinou kouřili z dýmek.

Modravou mlhou tabákového dýmu, jenž se nad společností vznášel, zahlédl Věk staršího muže s copem, v kamizole a v punčochách, který šel kolem, nesa v pravé ruce konvici kávy. Věk se ho optal, a jak doma němčině odvykl, ptal se ho maně po česku, kde tu sedává pan Thám.

Muž s konvicí v ruce vyvalil oči, ostatní kolem u stolu ohlédli se po příchozím, a mnohý se tu tam úštěpkem usmál. Věk se začervenal. Hned vzpomněl, že to je vše jeho českou otázkou. Zamrzelo ho to, ale bezděky, hned opakoval ji po německu.

„Pan Thám tu myslím není,“ zněla odpověď, „ani nevím. Sedává vzadu, v posledním pokoji.“ Ukázal palcem tím směrem a šel dál. Věk vstoupil do druhé místnosti, ze které, poněvadž veřeje byly vysazeny, plné se rozléhal hlučný hovor a cvakot koulí na kulečníku.

Věk se tu přesvědčil, že ten pražský div, hradeckým kupcem tak vynášený, stojí opravdu na mramorové desce, veliký, zeleným suknem potažený. Kolem stálo i pobíhalo několik šviháků s copy nebo vlasů uměle zkadeřených, v módních kabátech i bez nich, vysvlečeni, s bělostnými kadrličkami u rukou i na prsou, v přiléhavých nohavicích po kolena.

Jak se míhali kolem kulečníku, míhal se jejich obraz i ve velkém zrcadle v uměle vyřezávaném rámci. U protější zdi probělávaly se na podstavci alabastrové sloupky nákladných hodin zlaceného ciferníku a plné tepaných figurek mytologických z mosazu. Za nimi v polích stěny vábily zrak dvě idylické krajiny s pastýřskými výjevy a mezi nimi antický chrámec v háji s mytologickou stafáží.

Modravý dým z dlouhých dýmek řidčeji se tu vznášel a světleji tu bylo, neboť hořely všechny voskové svíčky všech dvouramenných, dřevěných, leskle pozlacených svícnů na stěnách.

Věk podobné místnosti ještě nikdy neviděl, nicméně se tu nezdržel, aby se nezdálo, že jako venkovan hloupě žasne. A venkovana musili na něm poznat, to cítil; už pro jeho kabát a celý kroj, který v Dobrušce sice byl nákladný a pěkný, ale tu mezi těmi fraky různo vystřiženými, s límci podivně skrojenými, mezi kvítkovanými vestami dost nápadně svědčil, že Jandera, jejich dobrušský první mistr, se v pokroku svého umění hodně opozdil —

V třetím pokoji, zelenavě malovaném s dvěma velkými zrcadly, se svíčkami na stolech, bylo volněji. Kolem několika stolů prázdno. Věkový zraky utkvěly v koutě nalevo. On! Bassi!

Luigi Bassi! První Don Juan, znamenitý zpěvák a herec, miláček Pražanů, na kterého se Věk vždycky těšil a s kterým i na prknech vystoupil, tenkráte před jedenácti lety při prvním představení Dona Juana, on, Věk, ovšem jen ve sboru.

Teď usedl u kulatého stolu v druhém koutě. Onen sluha, kterého se v prvním pokoji dotazoval na Tháma, přinesl tác a šálek a ptal se, jaké kafé; odešel pak, když mu Věk dost roztržitě odpověděl, a vrátiv se s konvicí kouřící se černé kávy, nalil. Věk mechanicky vzal kousek z porculánové kvítkované nádoby na stole plné jiskřivého cukru, hodil jej do kávy a míchal. Oči však měl více na italském zpěváku, dobrém třicátníku, v tupetu, v tmavomodrém fraku a bílé, kvítkované vestě, rozmlouvajícím s mladším o něco a také hubenějším společníkem, patrně krajanem. Mluviliť po italsku a také italsky živě přitom rozkládali.

Věka to náhodné setkání živě zajímalo. Jak jen Bassi zmužněl i zvážněl! Tenkrát, o představení Dona Juana štíhlý, dvacetiletý mladík, teď statný muž zdravě zardělé tváře.

Kus minulosti vstoupilo Věkovi na mysl, postavy, barvy, výjevy, náhle a živě, musilo vstoupit v této úpravné jasně osvětlené místnosti s ovzduším divadla naproti i herecké společnosti, kdy ještě nevychvěl v něm dojem ze setkání s Thámem. Bassi se mu kmitl jako Don Juan, jasně, v kostýmu, kmitla se mu sign…