F. L. Věk: 3. díl

XVII
V. THÁM ODEJDE OD HYBERNŮ

Od onoho mrazivého večera, kterého se Thám se svou ženou zase sblížil, prosvitalo v jejich domácnosti. Jako toho večera, tak i pak chovala se Paula vlídné a šetrně. Nic jí nemohl vytknout ani doma, ani v divadle, kdež ostatně v poslední dobu jen málokdy vystupovala, poněvadž zřídka dostávala úlohu.

Také s Amlingem byl pokoj. Jako by byl zažehnán. Nepokoušel se ani, aby se mohl s Paulou setkati. Necítil tak hluboko. Vše mu bylo tenkráte dobrodružstvím a toho druhu ne prvním. Chtěl míti o vítězství více, a když je měl a dosáhl, po čem toužil, ochabl jeho oheň tím spíš, když zvěděl, jaká bouře se u Thámů strhla. Proto ustoupil.

Paula byla přesvědčena, že je to jen kvůli ní, aby jí ušetřil. Netušila, že toto náhlé rozloučení, jež ji samotnu tak hluboce kormoutilo, on snadno snáší a že neteskní touhou jako ona. Zpočátku také omlouvala i to, když musila zjara po té bouři s Thámem do lázeňského divadla, že ani sem jí nedošlo ani řádky od Amlinga. První čas byla tomu i povděčna, poněvadž Thám ji neúnavně hlídal, každé její hnutí. Než pak počalo ji trudit pomyšlení, že by se Amling přece mohl odvážit a najít cestičku svému listu k ní, kdyby jen chtěl, to že už není jen opatrnost — a když se vrátili zase do Prahy, nezhlédla ho hned, jak se nadála a najisto těšila.

Nečekal, nenašel či nevyhledal příležitosti, aby se alespoň na ulici mohli viděti, ač od Betyny zvěděl. Zmínila se pak trpce o tom před ní, když ji tajně navštívila. Za týden přinesla sestra psaníčko od Amlinga. v kterém se omlouval, a že všecko aby si vysvětlila jeho šetrností a strachem o ni, že nechce, aby kvůli němu trpěla.

Tolik se natoužila, aby jí psal, a když měla teď jeho řádky v rukou, nebyla spokojena. Nevanul z nich onen žár, jako kdys z jeho řečí. Četla mnoho nadšených slov, ale znělo to nějak prázdně a strojeně. A pak zase ticho, ani řádky od něho. A jej samého také málokdy zhlédla; jako by se jí vyhýbal. Žárlivost ji začala bodat. Vyzvídala na Betyně, naléhala, aby pověděla, nebo vyzvěděla. Než sestra ztajila, co zaslechla, že Amling teď dostává psaníčka od bohaté kupcové.

Napětí doma Paulu již také tížilo, matka pak stranou neustále domlouvala, pak už prosila, a kolikrát plačky, to když Betyně zemřel ochránce, starý milovník, aby Paula nevyváděla, že Betyna tolik zkouší, a kvůli ní, že kdyby chtěla, že by Thám Betynu zase přijal, třeba ne hned, ale že by se měla k němu jinak mít, ona sama. Butteauová že tím také trpí, že teď není ani s grešlí hnutí, že by Thám tak neodměřoval, však že beztoho na to čeká a že by nebyl tak zatvrzelý —

Paula se na svých tajných návštěvách přesvědčila, jak se má Betyna opravdu zle. Pomoci jí nemohla, poněvadž Thám dával jen tolik, co domácnost nejnutněji vyžadovala. Bylo jí sestry líto i matky; vždycky k nim lnula, vždycky se měly tak rády a ve všem se podporovaly —

A Thám se pak začal také měnit. Cítila, že po všem tom nepřestal ji mít rád. Lítostné zachvění se jí dotklo, a třebaže se v tom pohnutí nevzkřísilo, co kdysi pro muže cítila, přece uslábla hořkost odporu.

Tak se usnadnila cestička ku příměří, až došlo onoho večera k smíru, jehož bylo nutno především kvůli Betyně, aby byla zase s nimi a maminka aby se nemusila rmoutit. Ale tajný stesk jí zůstal, pro Amlinga. Než nesvěřila ani Betyně, co smutně tuší, že Amling už nedbá a snad zapomíná. K Thámovi se chovala pak jako onoho večera, vřeleji, ale zdrženlivě jako nevěsta. Viděl, že se chrání i důmnění, jako by měla nějaký obmysl.

Ani teď nevstoupila do jeho pokoje, z něhož vyházel její peřiny a odkudž ji musili vystěhovati. Alespoň když meškal doma, tam nešla. Uznával to její jednání, poslední dobou se mu i líbilo, ale také ho již dráždivě zaněcovalo. O samotě s ní zůstal málokdy. Od onoho večera, kdy začalo smíření, ani jednou.

Když se vrátil po divadle, obyčejně brzo a zpravidla na pevných nohou, nikdy teď zpitý, šel kvůli Betyně rovnou do svého pokoje. Nechával ji za těch mrazů na noc jako onoho večera. Paulina prosba to zmohla. Povolil, umiňoval si však, že to jen na ty noci a tak dlouho, dokud dá švagrová pokoj. Kdyby však zase začala, kdyby chtěla skrze matku a sestru zase rozhodovat a vládnout, že poletí. —

Nemohl se s ní jen tak usmířit. Hořkost k ní prosákla všecko jeho nitro a nemohl ji hned přemoci. Proto se Betyně, když večer přišla, vyhýbal. Za dne pak jí nezhlédl. Co dělá, jak se má, o to se nestaral. Jen to zaslechl, ale ne doma (Paula o sestře nemluvila), nýbrž za kulisami, že se zas ucházela o místo u divadla, když po starém, bohatém radovi jiného hned nenašla, ale Quardasoni že jí nepřijal; jen ve sboru jí popřál vystupovat, a ještě ne vždycky na jeviště, že Betyna většinou zpívá s těmi za kulisami, jak je Quardasoni tam staví, aby jim tolik nemusil dát jako za vystoupení.

„Dobře na ni, alespoň něco pozná, a snad teď uvěří, že není takový talent, jak jí to doma namlouvali,“ pomyslil si Thám, ,,ale uvěří-li, tchyně jistě neuvěří a bude myslit, jaká se jí děje křivda.“

Mrazy přestaly, sníh sešel a Betyna pořád ještě chodila na noc. Umiňoval si, že to musí přestat; rozhodný však čin odkládal den co den. Silnější byl ohled na Paulu, silnější bylo její laskavé slovo. Pak setkal se s Betynou ve své domácnosti i za dne, když jednou odpoledne přišel znenadání domů.

Takovouto zkoušku občas ještě vykonával, kdy ho chytla jako zimnice nedůvěra k ženě. Jak tedy tak vkročil, zastal Paulu s Betynou. Tušil, věděl, že tu švagrová bývá za jeho nepřítomnosti. Nebyl překvapen, ale zamračil se a chtěl jiti pokojem dál, do svého.

Než Betyna sama ho zastavila. Pozdravila a promluvila na něj, jako by nikdy ani mráčku mezi nimi nebývalo. Nějaké pokory na ní neviděl, neprosila ho, ale také nezasvítí v jejích očích úsměšek a vyzývavost. A sama začala! Promluvil, nemohl mlčky jí odbýt, poděkoval, chtěl dále. Prosebný však Paulin pohled ho zadržel. Chvilku zůstal, ne velkou, ale zůstal. Tenkrát, i za nějaký den zas.

Zdálo se mu, že Betyna přece jen zkrotla. Byla skromnější, na úštěpky zapomně…