F. L. Věk: 3. díl

XII
F. VĚK THÁLII STÁNEK CHYSTÁ

Ráno sběhl si Věk nejprve k Heldovi podívat se, jak mu je. Doktor právě vstal. Pověděl, že ho v noci zima notně roztřásla a že špatně spal, nyní však že se mu uvolnilo; doufal, že přes den bude líp. A hned se vyptával na Tháma.

Věk pověděl, jak bylo a jak se mu zdá, a doktor, pokyvuje vážně hlavou, přisvědčoval:

„Diagnózu máme stejnou, ale na ten drobet medicíny nebude mít pacient, myslím, dost chuti. A dost mravní síly. To pití!“

Pak se rozloučili, nebo Věk chtěl nazejtří odjeti z Prahy. Held sám slíbil, že bude brzo psát, a Věk prosil, aby nezapomněl na Tháma.

Poté si obstarával, co měl ještě svých obchodních záležitostí. Do jedenácté všecko pořídil a rovnou pak rozběhl se drobnou chumelkou na Dobytčí trh k P. Vrbovi. Zastal ho u stolu čtoucího v Balbínovi.

U starého kaplana Věk zrovna okřál. P. Vrba měl upřímnou radost z jeho návštěvy a také bylo u něho jasněji nežli všude, kde Věk teď v Praze pobyl. P. Vrba se veselil, že je smluven mír, že bude pokoj, to že bude také zdrávo jeho plášti, že se již těší, jak ho letos provětrá, letos že to půjde, v zemi pokoj, v kolenou pokoj, brabenci že také nechali válčení — Když si Věk posteskl, jak to tady v Praze smutně dopadá, a pověděl, co ho rmoutilo a dohřálo, vrtěl P. Vrba hlavou, a jak host domluvil, hned jej horlivě odrážel i těšil:

„No no, jen ne tak naříkat a vzdychat, to by bylo amen. A tadv to. jak povídali, jsou, ba jsou takoví výhonkové škodliví, takoví vlčkové iia stromech, ale ostatek, to je všecko škraloup, škraloup povídám. Navrch po německu, ale jádro, grunt, víme — Těmi ospalými musíme třást, hodně třást, vždyť,“ a šedovlasý optimista začal třepatí vztyčeným prstem a opakoval:

„Vždyť neumřela! Neumřela, ale spí!“

Z této skálopevné důvěry se Věkovi vyjasnilo, a tím spíše, poněvadž i v jeho povaze byl ten základ důvěřivý. Spíše přehlédl hrozivé mračno, jen když pod ním blýskl světlejší proužek, a spíše přeslechl zadunění blížící se bouře, jen když mu zavadil o sluch ševel naděje.

Pozdě odpoledne navštívil Věk na rozloučenou také Krameria. Najisto se nadál, že se v Expedici setká s Thámem, jak si včera ujednali. Nezastal ho však a také se ho tam nedočkal, ačkoliv se v Expedici omeškal až do samého večera.

Proč nepřišel? Stalo-li se něco, či se snad Thám na něj rozmrzel, že mu včera tak radil? Ale sám o tom začal a pak, docela v dobrém, se rozloučil. Ale nechce na lidi, vyhýbá se jim, je plachý, rozmrzelý —

Večer si zašel Věk na Starou rychtu. Vlastenský stůl byl dokola obsednui až na místo Thámovo. Věk se ho ani tu nedočkal. Nevydrželť tentokráte tak dlouho, poněvadž chtěl časně ráno z Prahy. Ale když odcházel, vrazil do Tháma; nevrátil se však, ačkoliv ho Thám vybízel. Byloť mu z jeho slov, jak ho zval i jak se omlouval, proč do Expedice nepřišel, nevolno i smutno. Těžký jazyk je mluvil. Thám přicházel už z jiné hospody patrně zmožen. A sednout si s ním a vidět, jak se doráží —

Věk se omluvil a kvapně se loučil — Bylo mu ho líto a živěji, citelněji ozvalo se mu, co doktor Held onehdy řekl, že takhle, tím pitím, zabíjí Thám svou morální sílu.

Věkovi se neuvolnilo, až když vstoupil do své světničky u Bažanta, když tam vytáhl svůj cestovní tlumok a začal ho upravovati na cestu. Jako by ho klid domova ovanul.

Ráno se vypravil a jel rychleji než posledně, kdy provázel povoz se svým zbožím. Těšil se dost, čím dále tím víc, ale taková vášnivá touha, aby byl doma, aby jel třeba celou noc, ho již neposedla. Nebyl chladnější, ale klidnější. Nikde se neomeškal, jen v Třebechovicích chvíli, kdež se zastavil u Heldovy matky, aby jí odevzdal list s částkou peněz, od syna doktora, jí a sestrám, a pověděl jim, jak je s Janem. Když odcházel, zastavila ho přítelova vrásčitá, přihrbená maminka u samého prahu.

„Dovolej, pane Věk,“ a v zapadlých jejích očích svitlo tak dojemně, obavou i mateřskou touhou, a hlas se jí chvěl. „Johan nic neříkal —jako o Ignácovi, o mém starším synovi, vědí, co šel do Ruska a tam se ztratil — co s ním je.“ Stařenina vyschlá, žilovatá pravice hledala cíp zástěry, který pak vznesla k očím.

Věk nemohl jí nic vyřídit, poněvadž se mu Jan v Praze tentokrát o bratrovi ani slovem nezmínil, než stařeně pro útěchu zalhal, že Jan do Ruska psal a že čeká co nevidět odpověď, ale když to je kříž s těmi poštami a zvláště do Ruska, a z Ruska ještě hůř, že to celou věčnost trvá, nežli psaní dojde, a pak co se jich ztratí, zvláště za nepokojů.

Zimní den dohoříval nad zachumelenou krajinou, když Věk dojížděl k Dobrušce. Ale nedojel tam sám, až ke svému příbytku. Kus před městem zahlédl před sebou na zasněžené silnici, jejíž hladce ujetá dráha se teď do růžová svítila, malého kloučka se sáňkami na provázku a za ním děvčátko ještě menší v teplé čepici, kabátku, v bačkorách. Děvečka je vedla. Jeho děti! Vzkřikl na kočího, aby zastavil, vyskočil ze saní a rovnou k dětem, boubelatým, pěkně od mrazu zardělým. Hned ho v tom cestovním kožichu nepoznaly, ale pak jim v očích svitlo, vykřikly a běžely, cupaly k němu. Chytl je jako medvěd a nesl je obě najednou do saní, aby se s ním svezly a jely k mamince, k babičkám, na něž na všechny se vyptával.

Praha se mu pak ještě nějaký den doma připomínala. Byloť v malém městě událostí, že přijel z Prahy, a zvláště v tento čas. Musil vypravovat, odpovídat doma, v krámě, na potkání a v hospodě, jak bylo, jak to v Praze chodí, co je slyšet o Frankrajchu, vydrží-li pokoj.

Přicházeli také čtenáři, kteří si u něho knihy vypůjčovali a kteří se nadáli, že přivezl zase něco nového. Přivezl a rád půjčil. Z přivezeného balíku knihy také rozesílal v městě i v okolí těm, kteří občas českou knihu objednali a koupili. Sem tam také některou sám zavezl, to jak jezdil za obchodem, hlavně jak si teď rozšiřoval ten obchod plátny.

Přibylo mu s tím práce a starostí k těm, jež měl v obchodě i v hospodářství, než také výdělku. A kromě toho přivezl si z Prahy ještě jinou starost.

Šedivý a pak také v Expedici, když tam odpoledne před odjezdem meškal, utvrdili jej v myšlén…