F. L. Věk: 3. díl

XXV
SKONČÍ SE BEZ KONCE

F. Věk si kolikrát vzpomněl na P. Vrbu, co asi fiká tomu proroctví, že tohoto roku 1800 nastane mír. Vzpomněl si jmenovitě, když podle dvorského dekretu po všech kostelích se v březnu modlili, aby bůh v nastávajícím polním tažení c. k. zbraně požehnal, i pak, když u Rejna i dole v Itálii začala děla hřmít, když chodily zase zprávy o zuřivých bojích.

Věková, když bylo muže náhle potřeba v krámě nebo v hospodářství a marně se po něm doma sháněla, pokaždé poslala Vašíčka, již osmiletého, čiperného, aby sběhl k Bílkům pro tatínka. A býval tam skoro pokaždé. Sněmoval se starým sousedem o světě, hlavně o vojně; také se často přeli. V něčem se často shodovali, jako v tom, jakou vyvedli ve Vídni hloupost, že se s Rusem rozkmotřili, a že to tam divně vedou, když i králevic Karel vzdal se správy nad armádou, však že to je vidět; od Rejna chodily zlé noviny. Císařské vojsko všude ustupovalo a Francouz pořád mu v patách.

„A že se našim v Itálii daří líp,“ starý Bílek zakýval pravicí, v níž držel dýmčičku, vpravo vlevo, „to, no nechrne být, počkejme, až co Bonapart, ten se ještě neozval — Uvidíte, Františku, že ti zajatí Francouzové v Josefově už dlouho nebudou!“

Věk od podzimku v Josefově nebyl. Cestu tam neměl, a schválně, kvůli

Francouzům, už nejel. Věděl, že ho syndikus, třebaže prohrál i s vrchním, ba právě proto, ostře hlídá; hlavní však bylo, že cestu měl za marnou, když jim nemohl nijak prospěti. Ale pak v červnu na ně živě vzpomínal, když četl, že Bonaparte vytrhl do pole, že přešel Alpy, jak se prodral těmi horami do Piemontu a z Piemontu do Lombardie, že vrazil Melasovu vojsku do zad a že u Marenga — Strašná porážka! Zvědí-li to zajatci?

A z Němec také zprávy Jobovy. Francouz byl už v Bavořích a blížil se k hranicím.

„Vidíte, Františku, Teď je zle, už se to podobá jako před čtyřmi roky, už jdou na nás, tentokrát je zle, jde už o Čechy.“

Že je zle, to mu dotvrdila vyhláška král. českého gubernia, která vybízela, aby každý, kdo má nějakou zbraň nazbyt, ji zapůjčil těm, kteří se postaví dobrovolně proti vpádu nepřátelskému hranice bránit. Když o tom u Věků večer na podsíni mluvili, povzdechla stará Věková teskně a zhluboka:

„Kdy tomu bude konec! Toho já se ani nedočkám. Co bude bídy, co sirotků a mrzáků!“

„Ba toť,“ přisvědčoval Bílek, „Teď chtějí zbraň a ke vší už hrozné kontribuci budou chtět ještě peníze, uvidíte, nové daně a vojsko.“

A chtěli daně a také nové vojsko. První zprávu o tom dostal Věk od P. Vrby, jenž se zas po dlouhé době ozval dlouhým listem. Zlobil se na Bonaparta a na to, že co loni králevic Karel a Suvorov (ví-li Věk, že ten slovanský hrdina v máji v Petrově zemřel) vybojovali, to že je všechno pryč, ba že nepřítel už táhne k hranicím; teď, když je nejhůř, že zas arciknížete Karla zavolali, že přijel do Prahy, že je ustanoven k obraně Čech a k takovému konci a cíli že zřídí český pluk či legion dvacíti pataliónů ze samých Čechů, Moravanů a Slezanů.

Za nějaký den vyvěsil dráb, syndikus přitom stál a mnul si, nevěda proč, ruce, na radnici veliký tištěný arch, na jehož počátku bylo vytištěno hrubým švabachem: „My Karel, královský princ uherský a český, arcikníže rakouské atd., českým, moravským a slezským věrným obyvatelům —“

Věk si přispíšil to přečíst; když sestupoval ze schodů radnice, potkal starého Bílka, jenž polooblečen vyběhl, jak zaslechl o té vyhlášce.

„Je to to, jak pan páter Vrba psal, o českém pluku. Má být ze samých dobrovolníků.“

Dva dni poté rozlétla se městečkem válečná píseň. Dvoulist ten, s českým lvem v čele, přinesly děti ze školy, kdež se z něho učily zpívat tu píseň:

Ej, vzhůru, Češi, do boje!

Již spojte se v pluk - -

- - - - - - - - - - - - - - - - -

Jen rychle běžte k pluku sem,

sám králevic jest vůdcem všem!

Když také Vašíček Věků tu píseň přinesl, Věk ji přečetl a zamyslil se nad ní. Vzpomněl na Tháma, jak loni s ním byl na Hradčanech, jak mluvili o stavech, že se přičinili o český jazyk, aby se dostal zas do škol i do úřadů — Ve Vídni se vymluvili na válku. Teď chtějí zas, a co dají, copak dají za to vše, za ty hrozné peníze, za daně, drahotu, za krev — A trpce si sám odpověděl: „Jiný vítr, jiný vítr, jak říká syndikus.“

V prosinci, po vánocích, dostal balík knih od Krameria s listem; také P. Vrba přiložil psaní. Kramerius stýskal na zlé obchody, že všecko s tou vojnou vázne a že padl na všechny velký strach, zvláště po té velké porážce u Hohenlinden, a když Francouzové teď vrazili už do Rakous —

P. Vrba však se zas utěšoval, že to půjde, že se to obrátí, když králevic Karel převzal opět vrchní správu nad vojskem, že už z Prahy odjel k armádě, a když na jeho vyzvání dobrovolný český pluk rychle, pěkně se schází, že skoro denně přichází do Prahy množství srdnatých jonáků z Čech i z Moravy, vesele s muzikou, ve zvláštním vojanském mundúru, že mají dlouhé kalhoty (bylo podtrženo) a vysoké peří na kulatém klobouku, radost se podívat. A patalión studentů, ten že je extra, ti že mají stříbrné nárameníky, včera že třem pataliónům byly na Staroměstském rynku odevzdány praporce, že česky (bylo zase podtrženo) a německy přísahali a pan světící biskup rytíř Chlumčanský že měl českou řeč k dvěma pataliónům, pozejtří že se všechny tři vypraví z Prahy dolů k Budějovicům na hranice —

V rachotu válečném, v útisku velkých, krvavých obětí, v úzkostech před nepřátelským vpádem skonával rok, skonávalo století a nové přicházelo. Věk očekával první jeho chvíle sám se ženou. Děti nevydržely; usnuly po desáté a babička ještě dřív. Chodiloť teď na ni spaní tuze časně i často.

Venku hlomozil vítr a sníh šlehal do oken. Věk, sedě se ženou u kouřícího se punče, vzpomněl, že je v Praze asi hlučno tou chvílí, jak tam asi očekávají nové století. Jistěže hlučně, a že by teprve slavili, kdyby to strašidlo válečné neděsilo všude krvavým stínem — Co Kramerius, Held,

P. Vrba a všichni vlastenci, ti že asi vzpomínají, co nový věk nám přinese, P. Vrba, ten že se jistě za Čechy modlí.

Řekl to vážně, měkčeji, na okamžik se…