Psohlavci

XXIV.

Nejednou teď na Chodsku na letošní jaro si vzpomněli. Jak se toho času na polích pracovalo, jak volně, bez robot, bez panského strachu! A všude ještě naděje kvetla, že o žních bude teprve jak náleží dobře, že tou dobou bude po soudu, vyhráno a že pak jistě, bez obav užijí žádané svobody. A nežli žně nastaly! Jaká to bouře, jež naději, ba jistotu všech Chodů v lepší, volné časy zdrtila! Již dohlučela; a jak je po ní!

Tam u Pocínovic dosti krve vyteklo, a nadarmo. Ještě dobře těm, kteří tam v poli zůstali, jako Matěj Přibek, i těm všem, kteří na rány tam utržené skonali. Nejeden také z Přibkova odhodlaného houfu se probil a zachránil. Ale ti měli těžké živobytí po lesích nebo v sousední zemi bavorské. Kdož z těch uprchlíků tam dlouho vydrží? Nedonutí–li ho nouze a tesknota, ta zlá »domácí nemoc«, aby se navrátil, aby prosil jako ti tam u Hamrů? Těm to Matěj Přibek dobře prorokoval.

Přijali je na milost, ale jak! Přes sedmdesát jich rozestrkali v poutech po vězeních v Plzni, v Týně a ve Stříbře. Zle tam s nimi nakládali, bili je jako zloděje a tuláky.

Zatím dozrálo obilí v polích a žně nastaly. To však nebyly ty, na něž se na Chodsku tak těšili.

Před samými žněmi voláni sedláci na kancelář do Trhanova; ne však všichni najednou, nýbrž ves po vsi, a tam musili všichni, ať sedláci, ať chalupníci, na svaté evangelium odpřisáhnout, že jsou a zůstávají oni i jejich potomkové poddanými i robotnými lidmi Jeho Milosti urozeného pána Maxmiliána Lammingera z Albenreuthu a dědiců jeho, že slibují zachovávat věrně a poslušně poddanství, poslušenství a člověčenství této své nejmilostivější vrchnosti.

Když přísahu doříkali, přečetli jim ještě listinu, ve které bylo napsáno, že Chodové všichni uznávají neplatnost svých bývalých práv a majestátů a že nebudou nikdy již, jak to také nejvyšší císařský patent přikazuje a poroučí, s vrchností svou procesírovati, nýbrž nařízené jim »perpetuum silentium« zachovávati.

Tiše, bez hluku chodili Chodové na kancelář a před ní tiše, zamlklí a zaražení čekali, až je tam zavolají. Nebylo již žádného Brychty divokého mezi nimi, žádného Šerlovského ani Matěje Přibka. Mnohý byl na mysli zkrušen, a kdo nebyli, ti dobře věděli, že nic naplat.

Temným hlasem odříkali přísahu; nejeden se také přitom zajíkl a zatřásl, jakož se i těžká, upracovaná pravice nejednomu zachvěla, když podpisovala onu listinu, kterou si ústa sami ucpávali, ruce sami vázali, kterou se sami ubíjeli.

Nejeden hluboký, třesoucí se povzdech dral se z prsou mužů chodských, když ven z kanceláře vycházeli. Teď už byli poddaní, s tělem, s duší majetkem nenáviděné vrchnosti.

Pomyšlení to bylo skličující, ale přece ještě to tak necítili jako pak, když musili vykonávat to, co na kanceláři slíbili. Hned jak žně nastaly, užila vrchnost svého práva a honila Chody na robotu. Již předtím k takovým pracím byli nuceni, oni i otcové jejich. Než jaký rozdíl v práci, v počtu robotných dnů, v jednání všem a s nimi nakládání!

Nejpřednější a nejváženější sedláci, kteří byli tam v Hamrech, musili do nejtěžší a nejhorší práce. Přivedli je z vesnic i z vězení, ve kterém dosud seděli, a hnali je na robotu v okovech.

To nebylo slýcháno. Syka »prokurátor«, starý Psůtka postřekovský, Pajdar pocínovský a nejeden soused, jemuž hlava v poctivosti zešedivěla, pracovali na panském, majíce na nohou řetězy jako lotři a zločincové. Každý, kdo jen poněkud na té bouřce podílu měl, kdo se dříve jen ozval, byl nyní pokutován. Na toho domažlického souseda, toho Justa, také nezapomněli, a dali jej zavřít, že Chody popichoval a rozněcoval. I samého prokurátora, tak sem až z Prahy doneseno, dali do vězení, a nic mu nepomůže, že byl šlechtického rodu a měl urozené příbuzné, kteří se za něj přimlouvali.

O poslech pak, o starém Hrubém, Kozinovi, Čtverákovi, Němci mrákovském, Pečovi chodovském a jeho dvou druzích nic se neproslýchalo, nežli že jsou dosud ve vězení.

Nejlepší, nejodhodlanější z Chodů pozavíráni nebo v okovech na robotě – jak by po všem chodském kraji nebylo zamlklo a smutno? Zně šly před se, ale tiše, beze zpěvu, smutně minuly a jen trud zůstal. Jeseň žádala novou práci a vrchnost nové roboty. Chodové je konali zasmušile, zamlkle, a nehlesli, když správcové a panská čeleď hruběji je okřikovala a surověji s nimi jednala nežli kdy jindy. Leda stranou zakleli, zuby zaskřípěli, a ti, kdož byli srdce mdlejšího, počínali na ty toužiti, kterým dříve nadšeně a horlivě přizvukovali, na Přibka nebožtíka, Syku, Hrubého a Kozinu, že si ty věci začínali, nadarmo a na škodu všech.

Jen starý Přibek, otec nebožtíka Matěje, mlčel.

Od té doby, co u Hamrů a Pocínovic vše tak smutně dopadlo, co jediný syn mu zahynul, všecken se změnil. Těch osmdesát let a více, co přečkal, počalo ho pojednou tížit.

Jako by teď o nic nedbal; nic ho netěšilo. Po celé hodiny sedal doma ve světnici u lipového špalku, nebo na posteli, nebo když sluníčko hodně hřálo, na sadě, vždycky sám a sám, s hlavou pochýlenou, zamyšlenou, se zrakem do země upřeným. Několikráte již Manka myslila, že si sedřiml, ale jak tiše k němu přistoupila, zaslechla, že dědeček polonahlas sám s sebou rozmlouvá a že má na mysli jejího nebožtíka otce. A jednou, zrovna když za ním stála, pozvedl očí svých, a jako by před se na někoho hleděl, promluvil: »Tuta chometa –jak jsem prál!« A zakroutiv hlavou, náhle ji sklonil a tišeji dodal: »Te spravedlnost? Ha je–li spravedlnost?«

Vnučka porozuměla, nač myslí. Z hlavy mu to nejde, o nic jiného nedbá. Kolikrát se ho již ptala v lecčem o radu, on však sotva odpověděl, jako by neslyšel nebo nerozuměl. On, takový někdy hospodář! Teď ta mladá dívčí všecko musila obstarat a ještě o něj jako o dětinu pečovat. A pečovala. Dobře jí utkvělo, co jí táta řekl, když jí před tou bitvou spánembohem dával. Dobře plnila jeho slova, takže líp o děda se starati nemohla. Jak otce pochovali, hned děda domů zavedla. Byl to tenkráte návrat, a jak všecko na statku shledala! Byloť u nich, jako všude v Oujezdě, vydrancováno.

Ale byla Matěje Přibka dcera. Jiná b…