Psohlavci

XXX. 

Vším zní ta smutná novina, 

ji zná už každá ves, 

že dobrý náš Jan Kozina 

pod rukou kata kles! 

Však rok a den to pouze jen,

bůh to tak nenechá,– – –

Vrchlický

Do slunce západu viselo mrtvé tělo Kozinovo. Krajané jeho byli tou dobou již z města. Musili, a nemohli ani, jak zamýšleli, pomodlit se u mrtvoly svého zastánce. Krajský nařídil, aby ihned se vydali domů na cestu, a na kus je dal vojskem vyprovodit. Rozhořčeni vstupovali do svých vozů. Hněv jejich však ne hejtmana, ale Lammingera stíhal. Vraceli se domů smutným podzimním krajem, sami zaraženi a zarmouceni. Chtěl–li Lomikar, aby si dnešní den pamatovali, toho dosáhl, ó , kdož by z Chodů mohl zapomenout na dvacátý osmý den měsíce listopadu? Budou na něj pamatovati do smrti, budou na něj pamatovati od pokolení do pokolení.

Chodsko trnulo. Znovu mužům, kteří byli v Plzni a doma teď vypravovali, kalil se zrak a hlas vázl; a posluchači jejich plakali. Kolik dnů bylo po všech vesnicích chodských, jako by byli pohřeb vypravili. Nikdo nešel na robotu a ze dvorů panských také nikdo se neodvážil Chody dohánět a nutit, jako by jindy hned byli učinili. Netroufali si toho v tu chvíli, aniž Chodům bránili, když se sešli v Domažlicích a putovali, muži, starci, ženy ve smutkových šatech i děti, za město k chodskému kostelu, kdež kněz sloužil mši svatou za mrtvého Kozinu. Ve starobylém, gotickém chrámu, jehož stěny staré malby zdobily, v jehož dlaždicích mnoho náhrobních kamenů se zašlými nápisy a erby bylo zapuštěno, sešlo se lidí množství veliké, nejen Chodů, ale i měšťanů, aby uctili památku popraveného. Vpředu v lavicích klečela matka, žena i děti Kozinovy; modlily se za duši svého drahého, u jehož hrobu nemohly pokleknout. V koutku kostelním pod kůrem klečel soused jakýsi a modlil se. Když po mši Kozinovi kolem šli, hloub hlavu naklonil, aby ho neviděli. Byl to Just, soustružník, jenž odbyv sobě trest pro pobuřování, jak v rozsudku znělo, nedávno teprve z vězení se navrátil.

V tu dobu Lammingera již na Trhanově nebylo. Z Plzně domů nepřijel, nýbrž poslal rychlého posla ke své paní, aby se za ním vypravila na cestu, že ji bude v Plzni očekávat.

»Strach a zlé svědomí ho žene pryč,« povídali si všude po vsích i ve městě.

Pak sníh napadal. Zima míjela více než kdy jindy smutně, zvláště na Oujezdě. Starý Přibek zase byl jako předtím; ba ještě více upadal ve své strnulé zamyšlení a nerozveselil se ani, když se jaro otevřelo, ani pak, když po žních mladý Šerlovský, vězení přestáv, k nim do Oujezda přišel a řekl mu o Manku. Stařec svolil, a že hospodáře bylo nutno, ustanovena svatba brzo, na podzim. Ale pak dědeček Přibků se nějak probíral a spíše ven vyšel a často si zašel tam na návrší, odkud bylo vidět k Trhanovu. To bylo počátkem podzimu, v tu dobu, kdy Lamminger znenadání přijel na Trhanov. Staroch vyhlížel, stihne–li boží trest toho nelítostného pána, vyhlížel tam na návrší a často za bouře, jako by byl přesvědčen, že do Trhanovského jistě hrom udeří. A když se strhla bouře a on právě doma meškal, a Manka ho ven nepustila, naslouchal bedlivě, hlavou chvílemi pokyvuje, a často ke dveřím pohlédl, jako by čekal zprávu, že blesk už našel tu ryšavou hlavu. Ale pak, když uhodil tužší chlad pozdního podzimu, starý Přibek zase jako by ztuhl a jako pavouk zapřádal se do svých myšlenek. –

Pan z Albenreuthu letos pozdě přijel do Trhanova. Jindy tu býval hned na jaře, letos až pozdě po žních. Že přijel na hony, si povídali. Ale již kolikátý týden meškal a teprve jednou byl v lese. Nějak málo jej to těšilo. Nezměnil se nic, byl jako jindy chladný, přísný, ba ještě přísnější, ale také nějak úzkostlivější. Sám nikdy nevyjížděl a starý komorník Petr také pozoroval, že pán často, jsa o samotě, přechází a přemýšlí. Také zdraví počalo mu nějak nesloužit. Petr, komorník, už několikráte zpozoroval že pán, jda komnatou z ničeho nic se stolu nebo křesla chytl, a když se za okamžik sebral, na závrať zaklel. Také si pak paní své, jež byla smutnější než loni, někdy postěžoval na zrak, že často vidí na okamžik všechny věci jako v duhových barvách a v noci že se mu časem, když se ze spaní vytrhne, dělají jiskry a blesky před očima. Postěžoval si ne žalně, ale zkrátka, zamračeně, to však neřekl, že mívá často děsivé sny. Ale starý Petr, jenž vedle jeho komnaty v předsíni spal, slyšel, jak pán ze spaní sténá a křičí, a nejednou, když portiéru odclonil, viděl ho v záři noční lampy na posteli hrůzou snu vzbuzeného, jak vytřeštěným okem hledí kolem sebe. Jednou v noci, bylo koncem září, kdy venku harašil déšť a vítr vál, probudilo starého Petra pánovo sténání. A tentokráte ho také volal. Když k němu vešel, žádal pán, všecek jsa zpocený, mdlým hlasem:

»Podej mi minucí.«

»Minucí, Milosti? Nyní?!«

»Ano, teď, chci vědět, kolikátého je,« pravil pán, nemoha se vzpamatovat.

»Zítra je osmadvacátého, vím to, Milosti, zpaměti.«

Pán sebou trhl, hned však dodal:

»Jakého?«

»Září měsíce, Milosti.«

»Ach tak. Ten sen mne nějak popletl a také zpotil. Podej mi košili.«

Starý komorník vrátil se pln strachu na lože. Co se to plete pánovi? Osmadvacátého! A tu se zarazil. Ano, to byla v Plzni ta – Ó, věřím, že mu to z mysli nejde, pomyslil staroch a jal se říkati modlitbu za duše v očistci.

Všecky ty chorobné záchvaty trvaly vždycky jen nakrátko. Pan z Albenreuthu se pak opět zotavil; čím dále však, tím častěji se opakovaly a pán byl mrzutější, málomluvnější, víc a víc do sebe zabrán. Manželka se ho marně dotazovala, co mu je, nadarmo radila, aby se lékaře zeptal. Měla teď trudné živobytí. Hostů nezvali, s nevlídným, zamlklým manželem nebylo skoro řeči. Ale pak se pojednou potěšila. Došloť znenadání psaní od mladší dcery, že brzo s manželem svým přijedou do Trhanova. Všecka rozradována šla s tou novinou vstříc Lammingerovi, jenž přijel právě z Kouta. Vyslechl klidně tu zprávu; pojednou však se divně usmál a pravil:

»Dočkám–li se jich –«

»A proč?« tázala se s úžasem paní Lammingerová.

»Což jste zapomněla, že mne ten sedlák, ten Kozina, pozval na boží sou…