Psohlavci

XXII.

První noc minula v pustém lese i v napjatém na strážích ponocování. Vojsko se však ani nehnulo a rovněž druhého dne zůstalo ve svém rozložení jako včera a jako v noci. Chodové na strážích byli tím bedlivější a ostražitější. Uprchlíkům v lese bytujícím se poněkud uvolnilo. Největší hrůza minula včera za časného jitra; obavy, jež všechny tížily, také se nesplnily. Houvězdo dosud stálo. O živobytí rovněž ještě nebylo zle. Přinesliť s sebou zásob, jež by v čas nouze na několik dnů stačily. Také v té těžké době osvědčila se sousedská láska. Uprchlíci se vespolek podporovali a na ně na všechny zase pamatovali za lesem, Chodové ve Stráži, v Tlumačově i Chodově, kteří uprchlíkům donášeli různé věci, nyní velice potřebné a příhodné.

Mužové se nejvíce divili, proč je vojsko nechává s pokojem. Snad je chtějí nedostatkem a hladem dohnat, aby se rozešli, aby Oujezdští se vrátili a prosili? To však nebylo tak snadno a nejeden z Chodů se tomu zasmál, míně, to že by nějaký čas trvalo, nežli by ten všechen dobytek v lese snědli.

Přibek jen k opatrnosti a k bedlivému hlídání nabádal, obávaje se nějakého přepadnutí. Líce jeho se zase kabonilo. Napadloť ho, že bude dosti nesnadno, aby všichni tu vydrželi, že mnozí, zvláště ze vzdálenějších, budou na domov pomýšlet. Odpoledne však mu chmura z čela zmizela, když opětně z vojenského tábora důstojník přišel vyzvat je, aby se vzdali, a když všichni starší Chodští jednomyslně to vyzvání odmítli.

Minula druhá noc, a již nastal třetí den, co v lese bytovali a ve zbrani proti vojsku stáli. Odpoledne byli v Hamrech na dvorci opodál praporce do země zaraženého pod starou hruší shromážděni všichni rychtáři a starší chodských vesnic, vyjma ty, kteří meškali v Praze, u apelačního soudu, jak se krajané jejich domnívali, netušíce, kam deputaci své od soudu dopomohli. Ve všech staveních i kolem nich bylo velmi živo; všude Chodové ve zbrani. Nad lesem vyvstávala bouře, zahalujíc černými mraky všecko nebe. Starší a rychtářové nedbali hlasného šumění staré hrušky, a jak prudko vlaje a se vzdouvá bílý jajich prapor; rozmlouvali o vojsku. Matěj Přibek, opíraje se o kmen, až sebou trhl, když strážný Konopník mínil, že ti tam, a na Oujezd ukázal, proto se nehýbají, protože na pomoc čekají. Zrovna to bylo také míněním Přibkovým.

»Ha bojíš se tutoho?« otázal se Konopník zprudka.

»Nu, nebojím, hale hdyby jich bulo kerak kobylek –«

»Uj, uj, tu tě příde, že je noha pán!« a Přibek se drsně zasmál. Konopník zčervenal, ale než odpověděl, strhl se venku pokřik. Všecko se tam jen hemžilo; Chodové, kteří ve trávě leželi, vyskakovali, kteří byli v příbytcích, vybíhali, kupíce se kolem nějakého příchozího. Cizinec to nebyl, neboť mezi šerkami chodskými nezříti žádného jiného obleku. Starší u studnice ke vrátkům se obraceli, někteří šli se k zídce podívat. Vtom výkřik se skoro všem vydral z prsou – Brychta! Postřekovský Brychta! Vrazil do dvorce, provázen jsa mnohými krajany.

»Uj, uj, tak jste se vodevzdali?« křičel, mávaje čekanou. »Nu budeme se bjit,« a podával nejbližším ruce.

»Hde jsú vostatní?« volali na něj.

»Jdú teky.«

»Hinde jsú! Pajdar! Ha Syka!«

»Prokurátor!«

»Zez Prahy!«

Chvíli trvalo, nežli se ruch a pohnutí zkonejšilo. Kdož by se jich nadál! Každý myslil, že jsou v Praze, a oni jako by z nebe spadli.

Otázky se jen sypaly.

»Kerak ste se k nám dostáli? Slyšíli ste, co hu nás je?«

»Hde ste vo tutom slyšíli?«

Poslové, vlastně Syka, pověděl, že jdou oklikou, skrze lesy, a že o tom povstání až v Praze zaslechli.

»Ha hde je purkrabí kútský?« dodal.

Mnozí se zasmáli a pověděli, že je za prantem v lese u stromu uvázaný a že mu je až na ten strach dobře.

»Ha vy ste ho nezabjíli?« tázal se udivený Syka.

»Hani ste jiných nehumlátili?« dodal Pajdar pocínovský.

Teď se zas všichni ostatní divili, jaké to řeči se o nich roznesly. Syka si oddechl, když uslyšel, že pověst lhala.

»Ha hde jsú vostatní, Kozina, Hrubý?« tázali se Chodové.

Zdaleka zahřímalo. Ale kdyby bylo zčistajasna tu ve dvorci udeřilo, snad by se byli Chodové tak nelekli jako nyní, když Syka stručně pověděl, co se s nimi a s druhy stalo u soudu apelačního. Někteří jako by strnuli a hlasu pozbyli; cítili, že poslední naděje zmizela. Jiní vykřikli jakoby poraněni, do duše uraženi bezprávím na nich i na poslech páchaným, a nejeden hlas se ozval, aby nečekali, ale na ně, na pány šli, pomstít se za to násilí. Matěj Přibek upíral zamračené své zraky na Syku, jako by číhal, co bude mluvit.

»Lidičky, pomatujte se, haby nebulo ešče hůř, než je!« volal »prokurátor« Syka.

»Ha co myslíš?« tázalo se několik starších, kteréž zprávy o privilegiích a soudu i vězení zastrašily.

»Co myslím! Myslete teky!« volal Syka. »Majestáty zkazili ha práli, že je všechno marno; našince dali do harestu, ha tu před námi vojsko s dobrú zbraní, ha my se špatnú, sami, bez pomoci. Nemyslete, že se bojím, hale rád bych zachoval, co ešče možná, haby nebulo hůř. Krev poteče, dnes se hubráníme, hale kerak –«

»Mlčíš, ty prokurátore zlodějská! Ty Jidáši!« zahřměl Matěj Přibek. Obrovská…