Psohlavci

XIII.

Ticho chodských vesnic, jehož se Lamminger nadál, když staré majestáty jejich spálil, počalo se ponenáhlu rušit. Hladina vodní, pod kterou bouře dřímala, čeřila se i vlny házela. Na čem se zástupcové skoro veškerých vesnic chodských v tajné noční schůzi v osamělé chalupě dudáka Jiskry Řehůřka usnesli, došlo souhlasu a schválení také všech ostatních, kteří tenkráte nemohli přijíti. Deputace tam zvolených vypravila se zanedlouho tajně do Vídně, vedena Justem, jenž cestou dost a dost vykládal o svých zkušenostech, zvláště pak, jak je nesnadný přístup ke dvoru, ale že on svými známostmi a penězi všecko pořídí. Chodové se záhy přesvědčili, že pravdu mluvil, jmenovitě pak o tom, že ve Vídni je mnoho peněz třeba. Těch často vyžadoval na Psůtkovi postřekovském, správci veškeré sumy od účastníků tajné oné schůze mu odevzdané na vydržování Justovo a jiná všeliká vydání.

Slovo a rukoudání chodských mužů u Jiskry Řehůřka platila. Deputace byla již dávno na cestě a ještě na zámku o tom neměli ani potuchy. Ba po samém chodském kraji dosud nevěděli o její cestě, až zpráva o nich přišla na zámek – z Vídně!

Pan dvorní rada ze Sachsengrünu, věrný příznivec páně Lammingerův, nemeškal podati rychlou o tom zvěst, čeho se ti Chodové zas odvážili.

Teď teprve také po všech chodských dvorcích a chalupách zřejmě o tom mluvili. Než nedivili se tak jako svobodný pán a úředníci na zámku, čeho se to sedláci odvážili. Byloť již všude známo, jak se u dvora na Chody ptali. Jakkoliv zpočátku se vypravovalo, že to ten nejvyšší pán po císaři se ptal po Chodech, přece však většího rozšíření nabyl variant, že to císař sám byl, jenž mínil, že mají zajisté dobrou vrchnost, když se tak tiše chovají. Pak už také proskakovala zpráva, že všechny majestáty nejsou zničeny, že některé na Oujezdě uchránili. Než to jen starší mužové si povídali. Když o tom mluvili, ohlíželi se, aby je někdo neslyšel. Kde by ty zachráněné listiny byly, o tom nikdo se nezmiňoval. Všichni se o ně báli. Za těch hovorů jméno Kozinovo zase často vyslovováno, nahlas i šeptem, ale vždy tak a s důvěrou jako tenkráte, když se v oujezdské rychtě tak směle a výmluvně ozval Lammingerovi a když tam a na trhanovském zámku pro stará práva trpěl.

Jiný duch teď všude se uhostil. I ti, kteří prve na smutnou novinu o zničených majestátech hlavu svěsili, vypjali směleji čelo; přemnozí také vzpomněli veliké komety, jež nedávno po mnoho dnů na nebi zářila.

»Což by vždycky jen samé zlo znamenala?« vykládali. »Co by nemohla taky být dobrým znamením?

Jen starý Přibek kroutil povážně hlavou a mínil:

»Každá chometa něco znamená, tuto je pravda. Viděl jsem jich huž několik, hale vždycky pak bula vojna nebo hlad ha mor.«

Než ostatní naděje plni a s důvěrou vítali nový rok, a to tím spíše, poněvadž tou dobou došla z Vídně první zpráva od krajanů. Just psal a list došel do Domažlic na jeho dobrého souseda, jenž psaní Kozinovi odevzdal. Just oznamoval, že zdrávi do Vídně došli a že se hned staral, aby byli u dvora předpuštěni. Císař že není zrovna doma, že mají však už jistou naději, on že již má slyšení u císaře zrovna slíbeno a že již našel znamenitého prokurátora, rodem Čecha, a ten že, když mu všecko vyložil, zrovna totéž krajanům řekl, co on, Just, v tom shromáždění u Řehůřka jim také povídal, totiž: že najisto vyhrají, že to však delší čas potrvá, poněvadž je to věc valně zastaralá a poněvadž Lamminger tu má přátele.

Začatá pře byla pří všech Chodů, nikdo se proti ní ani hlasem neozval; protož všude se živým účastenstvím, s napětím očekávali první zprávy o pořízené vyslaných krajanů, a proto také noviny z Justova listu hned se jen rozlétly z Oujezda po všem chodském kraji, kdež všude je vesele vítali. Nové, lepší ještě naděje všude vzklíčily.

Zanedlouho poté psal podobně prokurátor Štraus, jenže ne tak mnohomluvně a chvástavě jako Just, což se jmenovitě líbilo Sykovi a starému rychtáři draženovskému, Kryštofu Hrubému, jemuž ten list byl zaslán. Brzo potom došel druhý list z Vídně, v němž Štraus ohlašoval, co již podnikl, znovu ujišťuje, že práva chodská promlčena nejsou, že platnosti nepozbyla, byť i Lamminger majestáty spálil; tím že si jen ublížil, neboť zneužil své úřední moci krajského hejtmana, a on, Štraus, že toho proti pánovi výborně užije.

Zprávy ty se letem rozšířily po všech chodských dědinách, ústně i v opisech, a všude je předčítali a jen o nich rokovali. Pak už také starý Přibek na kometu pozapomněl a počínal se v pochybnostech svých a nedůvěře kolísat, a to, když došlo z Vídně několik listů skoro najednou. Jeden, Justův, oznamoval, že audience již vymožena a též ustanovena, druhý, prokurátorův, opět pln útěchy a ke stálosti vybízející, třetí pak psaný těžkou rukou Psůtky postřekovského, jenž líčil za sebe i za své krajany, jak byli ve hradě císařském, jak stáli před samým císařem, jenž je laskavě vyslechl a slíbil, že se jim stane po právu. Psůtka vypravoval o nádheře v komnatách císařských, o panovníkovi samém a vypravování to, shodujíc se s oním Justovým v tajné schůzi, utvrdilo důvěru v advokátského měšťana domažlického.

Všude rádi a horlivě o těch záležitostech rozmlouvali, jen žena toho, který byl mezi hlavními původci toho boje, jemuž všude za to byli povděčni, jen Kozinova Hančí vyhýbala se těm řečem. Lekala se. Tak se jí tenkráte uvolnilo, když vojsko z Oujezda vytáhlo a její muž se z trhanovského zámku navrátil! Tak se tenkráte těšila, že teď bude svatý pokoj, že Jan bude jenom její a svých dětí! Ó, teď rozuměla, proč tak často poslední dobou a většinou zvečera a večer odcházel, proč tak často se Sykou teď hovořívala již také věděla, o čem na vejmluvě se starou matkou jednal a proč se vždycky odmlčeli nebo jiný hovor zavedli, když ona mezi ně přišla! Bodlo ji, když poprvé uslyšela o začaté při, ještě více ji však ohromilo, že tchyně zachovala nějaké ty staré pergameny. Tvrdá ženská, tvrdá matka! Pokoje si nedá, až vlastního syna zničí! Tak nejprve Hančí pomyslila. Jak může matce něco jiného milejším a dražším býti nežli její dít…