F. L. Věk: 2. díl

XIV
O ŽIVOTĚ A SMRTI

F. Věk, odjížděje ze svého rodného města, těšil se velmi na Prahu a měl ustanoveno, že se tam zdrží alespoň tři čtyři dni. Tak matce ohlásil, ale v duchu si den dva již napřed přidával. Teď meškal v Praze teprve třetí den, a již na domov a na návrat vzpomínal. V hluku a ruchu velikého města si doznal, že by byl nepomyslil, jak za ta dvě léta přivykl na klid a ticho malého hnízda. Proto by byl z Prahy tak nepospíchal; než to, čeho tu zažil za tu krátkou dobu s Butteauovými, jmenovitě poslední večer, to mu mysl tak rozladilo. Aby si přidal nějaký den, na to ráno po tom večeru v divadle ani nepomyslil. Také se začal starati o své kupecké věci, o které do té chvíle nedbal.

Vyšel záhy po ránu, aby si objednal zboží pro svůj krám. Za té příležitosti nakoupil si v knihkupectví na Malém rynečku zásobu spisů, hlavně francouzských a něco novějších německých, i dosti hudebnin. Na české knihy se strojil do Krameriovy Expedice. V jednom pak z tyrolských krámů, v nichž prodávali tu šperky, tam hedvábí, nebo galanterní a „krátké“ zboží a jichž bylo dost od Železné ulice, náměstím, Jezovitskou ulicí až na Malou Stranu, koupil mamince krásný hedvábný šátek a šňůru granátů třikráte kolem, se zlatou záponou. Připadlo mu ovšem, že bude maminka broukat, nač takovou parádu, nač tolik peněz za to, ale myslil, že jí udělá radost.

Na starého Žalmana také vzpomněl. Tomu koupil pěknou kovanou dřevěnku. Už když jel do Prahy, uvažoval v poštovní arše, jaké dárky v Praze koupí. A těšil se na to. Dnes však jich nekupoval v takové náladě. Sice ho ty všecky pochůzky a obchody dost zaměstnávaly, že neměl pokdy mysliti na jiné věci, ale něco, jakási nevolnost, nejasná tíseň, skličovalo jako chmura jeho mysl, že neměl tak živého zájmu pro všechny ty obchodní záležitosti. Jimi strávil skoro celé dopoledne. Když táhlo na poledne, rychle skončil poslední jednání a bral se k divadlu na Ovocném trhu. –

Měl se tam setkati s Thámem. Včera, když se ubírali od Šturmů, šli kus ve společnosti ostatních, až pak Věk s Thámem osaměl. Vyprovodil jej. Thám sám ho o to požádal hned v kavárně, že by s ním rád ještě mluvil. Cestou začal hned o tom, co se před divadlem a po divadle přihodilo.

Mluvil však už klidněji, bez rozhorlení, jaksi opatrněji, nestýskal a snažil se omluviti Paulu, míně, že je v tom nedorozumění, a sám vyzval Věka, aby přišel dnes v poledne k divadlu, že se on, Thám, do té doby přesvědčí a vyzví. Tak došel včera Věk s Thámem do Řetězové ulice až před jeho byt. V krajním okně, v předním pokoji, byla dosud zář světla.

Když za Thámem zapadla dvířka, zastavil se Věk a hleděl k ozářenému oknu. Kolem bylo ticho pozdní noci. Pojednou však tím tichem zalehl temný hluk, a to shůry, z bytu Thámova. V ozářeném okně mihl se stín, zmizel, ale ohlas ostrých hlasů zněl dál, až pak pojednou umlkl. Věk chvilku poslouchal, pak rychle se obrátil a rychle se bral pryč, jako by chtěl těm hlasům uniknouti.

Tušil, co se tam dálo, že ženské, myslil i Paulu, uvítaly tak Tháma. To dovršilo nemilé, ano trapné dojmy toho odpoledne. A přece teď dost k Thámovi spěchal, aby zvěděl, co a jak bylo u něho doma. Dlouho na něj nečekal. Thám vypadal vážně. Začal hned o včerejšku, jak se Věk vyspal, a hned poté o sobě, že když přišel domů, že zastal jen tchyni a Betynu, u vína, a ty že ho tuze rády neviděly. Usmál se, ale více neřekl a jen to doložil, že Paula již byla na loži. Nepověděl však, že nespala a jaký měl s ní dlouhý hovor, zprvu hněvivý a prudký, jejím pláčem přerušovaný, a nepověděl, jak ji prudce obvinil z toho, z čeho ji Věk vinil. Jen naznačil, že to učinil, že Paula žasla, že se hájila, že o ničem nevěděla a že ani maminka ani Betyna jistě nic nezamýšlely, že je to divné, jak Věk se může něco takového o nich domýšlet. A Thám doložil:

„Vědí, že jsem ji v tom sám hájil a viděl jsem také ze všeho, že opravdu o ničem nevěděla. Aspoň ji nezasvětily. Byl jsem tomu rád, nebo by mne to bylo tuze hnětlo.“

Věk začal kolísati, ale hned připomenul si všecko Betynino jednání a hbitě zvolal:

„A což to rendez–vous? Což panna Betyna?“

Thám, jak šli ulicí, na okamžik se zastavil a pohlédl na Věka. Tomu se zdál ten pohled podivný, a když Thám nic neříkal, ptal se nanovo, živěji, řekl–li také o tom své manželce.

„Budu upřímný, příteli. Řekl jsem, protože to byla také pro mne zbraň proti Betyně. Myslil jsem, že to Paulu omráčí, že obrátí; ale vědí, co řekla? Že maminka jí řekla o tom, že oni sám Betynu požádali o rendez–vous.“

Věk se rázem začervenal.

„Já?! Ale prosím ,“ zvolal pobouřen.

„Nehněvají se, příteli, počkají. Já se také zlobil, já také nechtěl věřiti. Paula však – ale nechrne toho –“

„Ne, ne, povědí, teď musejí říci.“

„To je všechno dílo té ještěrky, nechrne ji.“

„Prosím jich, povědí, musím vědět.“

„Ale ne se mrzet. Když jsem Paule řekl, že Betyna lže, vědí, co mně řekla? Že ne, že by to s nimi nebylo nic tak divného. A zavolala si maminku, a ta začala, že jsou galant, a vtom už také Betyna spustila, že Lotku, vědí–li, po prvním představení Dona Juana také cestou chtěli objímat a že na ní hubičky chtěli a…“

Věk se zalekl. V tom, co Thám teď řekl, bylo něco pravdy, ale jen málo. Ještě více pak jej překvapila ta zlomyslnost, i to, že došla víry u Pauly. Nadto ještě takovéhle utrhání! Pojednou prudce vybuchl:

„Loty, ta byla také taková! Ta měla také jen nalíčeno. A já hloupý – Veřejí mně na mou čest…“

Thám mu přerušil řeč, ujišťuje ho, že ví, že je přesvědčen. A dodal:

„A vidějí, to já mám pořád, podobně i na mne chodí s takovými uskoky a lžemi. Pak není divu, že Paula –“

Věk šel vedle mlčky, s hlavou pochýlenou. Neslyšel, nedbal, co Thám vykládal. Mladý kupec byl všechen rozrušen. Myslil jen na tu daremnou, smělou lež Betyninu, jaké to děvče je. Pojednou se ozval:

„Teď by mělo být to rendez–vous. Pověděl bych jí, jak to myslím a jak to bylo s Loty. Ale jejich paní by měla být při tom, aby slyšela, aby zvěděla…“

Thám ho chtěl chlácholiti; Věk však zaváděl řeč a měl se k odchodu. Došliť zatím nablízk…