F. L. Věk: 2. díl

XXV
O RADOSTNÝCH DNECH

Večer toho dne Márinka Snížková pozdě usínala. Ležíc na posteli pod nebesy poblíže postelí, v nichž strýcova dcera a babička ulehly, v pokoji vysoko v paláci Colloredomannsfeldském, hleděla zamyšlena před se. Rozpomínala se na chvíle právě minulé, jak do Prahy přijeli, jak ji a babičku Věk vedl, jak šli hlučnými ulicemi, kdež vozy a kočáry ustavičně hrčely, kde tolik lidí šlo jako proudem, jak jí Věk všecko ukazoval, kostely, krásné stavby, jak všecko jmenoval, až stanuli u vysokého paláce, kde strýc byl správcem pokojů. To již den pohasínal a mnoho již nebylo viděti. Křížovnický kostel s bání, klášter i dům před ním a sloup se sochou sv. Václava i Mostecká věž halily se již v šero. A přece venkovanky na ně chvíli se dívaly, hlavně na věž a na most za ní, na Hradčany v pozadí té chvíle jen jako modravé stíny šerem vystupující.

Pak na palác se dívaly, jak je výstavný, na vysoká vrata, nad nimiž se mdle leskl zlacený knížecí erb a nad nimiž mříží pěkně kovanou pronikala již zardělá zář. Divení nebylo konce. Palác jim připadal jako kostel, měl vysoký průjezd, odkud bylo viděti do dlouhého, úzkého nádvoří, vysokými stavbami obklopeného. V pozadí zahlédla Márinka v šeru vysokou sochu. Vtom strýc přikvapil, veselý, tlustý staroušek, a hned šprýmovně s babičkou začal. Viděl ji tuze rád a Márinku hladil a za ruku vedl. Věka vlídně vítal a zval, že nebožtíka pantátu dobře znal, a hned je vedl pravým schodištěm, jež bylo osvětleno jako ono nalevo, po schodech vzhůru. Šli po kobercích, jimž se stará Snížková nahlas divila, a vešli se starým čiperou růžových tváří a bělostné vlásenky dlouhého dost copu do bytu, kdež je uvítala jediná jeho dcera, stará panna, v tváři podvázaná. Dávala právě pijavkám, jichž měla na okně dvě veliké sklenice, vodu. Příbuzné uvítala upřímně, ale s povzdechy, stěžujíc sobě na bolesti, svádějíc všecko na zlou větřici v hlavě; začínala přes tu chvíli německy, a když to nešlo, nerozumělyť jí ani bába, ani vnučka, pletla alespoň hodně německých slov do řeči, že bylo Věkovi až hořko z toho.

Márinka vzpomínala na loži, jak se nic nebránil, když ho strýček zval, aby šel s nimi nahoru, a jak ochotně slíbil, když strýček zval, aby přišel zítra a ty dni, a zvláště zítra, že odtud budou dobře viděti na průvod, že budou oken mít dost. Byl rád tomu pozvání a slíbil, že přijde, ač jestliže nebude musit zůstat u přítele Hněvkovského. Márinka nechavši všeho toho, co viděla, myslila na to, přijde–li opravdu a kdy by přišel. A jak to bylo s ním všude krásné! Všecko jim ukazoval, ona ho poslouchala tak ráda, ale byla by se raději na něj dívala nežli na to všecko. Z jeho výkladu také mnoho neměla, i z toho, co jí ukazoval. On, on jí byl ve všem nejpřednější, a když ji pak strýc po jeho odchodu zavedl s babičkou do sálu uchystaného již pro urozené panstvo, sezvané na ten večer, a když šla vysokým sálem, na jehož stropě byl veliký obraz namalován, nějaké pohanské nebe, jak strýc vykládal, když viděla lesknoucí se mramorové ploché sloupy i stěny začervenalým mramorem obložené, benátská velká zrcadla i bělostné dvéře vysoké se zlacenými rámky a řezbami lesknouti se v záři několika set svíček, hořících na čtyřech zlacených, krásně vyřezávaných lustrech visutých i na několika menších nástěnných i na bohatě vyřezávaných a zlacených girandolách v rozích postavených, hleděla na to vše jako u vidění; hned však vzpomněla, kdyby tak on, Věk, tu byl, kdyby tak vedle ní kráčel, jako těmi ulicemi.

Všecko bylo jako mámení, jako sen, ten všechen ruch a hluk, to hemžení, tu ta nádhera stavby i obleků panstva, jež pak uviděla z místa, kam ji „Karolin“, strýcova dcera, zavedla, v atlasu, hedvábí, sametu a zlatě, pány s copy, ve vyšívaných kabátech, dámy v pudrovaných účesech, v nádherných dlouhých šatech, vystřižené, až se nad tím venkovské děvče zastydělo.

Přicházeli po schodech na ozářenou chodbu, tou se brali jako skvělé vidění, mluvíce francouzsky, německy, a zanikali v traktu komnat u sálu. Karolin jmenovala jména, hodnosti; Márinka poslouchala, přeslýchala a jen se dívala, vnímala. Ale tu na loži zapomněla, vzpomínajíc, jak bude zítra, a co Věk, kde on asi je, a vzpomene–li také. Byla ráda, že „Karolin“ vedle pořád ještě vykládala babičce o své větřici v hlavě a co zkusí, o pijavkách, o heřmánku, o pytlíčkách otrubových a lněného semena, a že babička jí na to své mínění povídala, rovněž o lněném semenu a také o jiných bylinách. Vnučka měla tak alespoň pokoj a mohla vzpomínat, těšit se, že přijde, že Věk snad zítra přece přijde. Jen aby bylo pěkně! To starostně pomýšlela, jak se venku ozýval hlučně vítr a opíral se do oken, třesa jejich tabulkami.

F. Věk vyšel chvatným krokem z Colloredovského paláce a kráčel vzhůru Jezovitskou ulicí. Šel rychle, nevěda, pro své vzrušení. Bylo příjemné. Také jej těšilo, že jej Márinčin starý strýc pozval, aby se zítra přišel k nim podívat; vlastně to mladého kupce potěšilo, jak na ta strýcova slova Márinka na něj upřela zraky, jak v nich četl, že dychtivě čeká, co odpoví. Chtěla, aby přišel. Byla by ráda… Vtom se mu mihlo, jak vedle ní stál večer na voze, jak jí to slušelo, jak k němu vzhlédla, když si přitáhla šátek, a vtom už, jak jí dával v hospodě dobrou noc, jak se jí ruka zachvěla…

Už doma nabýval jistoty, že to děvčátko mu je oddáno. Tenkráte, když mu to poprvé připadlo, zalahodilo mu to. Ale pak se snažil, aby to dost málo vážil. A přece si té panenky, jak Márince v duchu zpočátku říkal, víc a více všímal. Teď nerad od ní odcházel, a nějak rozteskněn, a přece zase potěšen, a myslil na ni a na cestu právě vykonanou. Teprve když z Jezovitské ulice zahnul do Malé Dominikánské, míře do České expedice, připadlo mu, že tu nedaleko v Řetězové ulici bydlí Thámovi… Před rokem, jak přibyl do Prahy, se po nich ihned sháněl. Teď, když si na ně, dosti pozdě, vzpomněl, živěji mu vyniklo, jaká je Loty, Betyna a všecky ty od divadla, které s nimi poznal, jaké jsou volné, nevázané, prolhané, nestálé, vypočítavé. A Paula! Jak jednala vůči Thámovi! A k němu samému zachovala se tak sobecky, bez citu, za všecku jeho upřímnost a oddanost.

Zamyšlen šel úzkou ulicí, na níž zvláště bylo znáti, že nastávají hlučné, slavné dni. Bylať lidí plna, a v těch bil do očí značný počet cizinců, venkovanů. Proud lidí byl i ve vedlejších ulicích značný a z hospod a krčem ohlas přehojných hostí až do ulice hlučně pronikal; směs hovoru, zpěvu i hudby, tu harfy a houslí, tam pronikavých dud.

Také kolem České expedice, ač už se připozdilo, bylo dosud živo. V krámě čekalo ještě dosti kupců a hostí, většinou samých venkovanů i poslů venkovských. Teprve tu si ho všiml Kramerius, jenž s pomocníkem horlivě vydával knihy, noviny, přijímal dopisy i zásilky peněz. Věka uvítal velmi srdečně a zval ho, aby jen chvilenku počkal, že ho zavede nahoru, aby uviděl jeho ženušku. Hned se také ptal, oženil–li se Věk, nebo bude–li se ženit, a zval ho žertem, ale opravdu to míně, aby tak učinil, to že jen přece jiný život.

F. Věk donedávna se tomu smával nebo žertem podobné řeči odbýval. Teď to dosti rád slyšel. Pozvání však Krameřiova nepřijal. Byloť pozdě a viděl, že je Kramerius unaven. Slíbil, že přijde teď některý den.

„Teď některý den – ke mně, pravda. Neslevím vám, abyste viděl Vefinku. Ale zítra, příteli, vlastenče!“ zvolal spisovatel nadšeně. „Teďse ukáže, teď uvidí ti zhloupělci a pošetilci, že jazyk náš není tak nízký a sprostný! U samého trůnu, ano z trůnu se ozve, jako za starodávna. Vímť už, slyšejí, že nejvyšší purkrabí krále po česku uvítá! Po česku, milý zlatý!“

F. Věk, jako by nebyl ani tři dni na voze jel, chutě poslouchal.

„A všecko to do Prahy táhne!“ zvolal Kramerius, „to je vidět, že jsme nezapomněli, že když ta chvilka přišla, že to v nás je, že jsme se vzpamatovali. A nevěřejí, co se jich probudí tou slavností, co se rozpomenou, kdo jsou, kdo byli jejich tatíkové. P. Vrba také přišel; vědí o jeho cestách, byl také u nich, povídal mně. A co vlastenců z venkova, a co jich jen u mne bylo, a jak se všichni těší na korunovaci našeho českého krále! A profesor Vydra! Mluvil jsem s ním dnes. Také se tu stavil. ‚Mně se již oči kolikrát samou radostí zkalily. Buď pánbůh pochválen. A není to frajmaur,‘ povídal Vydra.“ Kramerius se usmál a dodal: „To vědí, proč to povídal. Na císaře Josefa nic nedrží. To zas rytíř Jeník… Ubožák!“ zvolal Kramerius pojednou. „Pamatují se, ten, vědí, jak se zastal u barona Neuberka našeho jazyka proti baronu Stillfriedovi. To je našinec. Takových kdyby bylo mezi našimi stavy.“

„Přijel také?“

„Ne. Nemůže, chudák, a tolik se těšil. Nepustili ho. Vojanská služba ho drží. Je v Chebu se svým bataliónem. Ten bude vzpomínat. Psal mně také. Tolik se těší, že zase došlo na českou korunovaci. Však to také nebožtíku císaři měl tuze za zlé, že se nedal korunovat; a jinak tuze na něj drží, že moc dobrého způsobil, že lid až k hovadství zavedený zase ku zdravému rozumu přiváděl, říkává. Ale ta korunovací, a že náš ubohý národ skrze německé normální školy němčil, to mně rytíř Jeník sám tu opakoval, mluvili jsme o tom.“

„Co Held?“ ptal se Věk.

„Ten? Ten je muzikou teď celý potrhlý. Věclí, bude nová opera od Mozarta, stavové ji u něho objednali. A Mozart je teď tady. Už za ním Held běhá, aby ho uviděl.“

Ta novina se Věka živě dotkla a hned si pomyslil, že také musí Mozarta zas uvidět.

„A Šedivý…,“ prohodil Kramerius vesele, pojednou si vzpomenuv, „vědí o tom jeho milování; ten zas je proto všechen od sebe.“

„Pořád ještě!“

„Pořád. Nevěří, co mu říkáme, že ta mladá baronka, či co je, je mu nevěrna. Myslit‘, že ji tak drží, že ji tak hlídají, že ani psaníčko nemůže mu poslat a on jí. Však s ním budou mluvit. Ta panna či slečna je nějaká povedená. Včera mně pan Held povídal, že ji viděl samotnou na Barvířském s nějakým taliánským zpěvákem od Bondiniho. Held toho zpěváka zná.“

„A neřekl to Šedivému?“

„Řekl jsem panu Heldovi, ať to Šedivému ani neříká, že by si ho rozhněval. On na ni nedá dopustit. Ale já mu to sám řeknu, ode mne to přijme. Já ho vyhojím. Člověk teprve vidí, jaké je to štěstí: hodné, zachovalé děvče, žádná fiflena, ale hospodářská, rozumná, která má člověka ráda, a upřímně, opravdu, zcela, bez falše.“

Z očí a z tváří Krameriových zazářila radost, a chopiv se Věkový pravice, potřásl jí a dodal:

„Takové jim také přeju. Takovou si musejí najít.“

„A takovou bych znal!“ pomyslil si Věk a myslil na ni, i když z Expedice vyšel. „Ta je taková, jak povídal, a milá, a sličná jako květ, bez falše. Ale –,“ a tu se zarazil pochybností: „mohla–li by ho mít opravdu tak ráda, zcela beze všech ohledů, jen jeho?“

Bylo už večer, když vešel do bytu přítele Hněvkovského. Zastal jej doma a s ním Šedivého. Seděli u stolu zabráni u vážném hovoru. Jmenovitě Šedivý vážně vypadal. Zato Hněvkovský vyskočil, když zhlédl Věka, a radostně ho vítal. Šedivý se pak dlouho nezdržel. Když byl na odchodu, řekl mu Hněvkovský:

„Tak já řeknu Heldovi, ten by nejspíš mohl tu biletku pořídit. Do bálu, do frajbálu, co teď budou,“ dodal Hněvkovský Věkovi na vysvětlenou. „Také bych si přál, a tobě také, kamaráde. To bude něco. Ale nejdřív tadyhle,“ a podíval se na Šedivého. „Ale je to téžká věc. Dělají s těmi biletami velkou drahotu. Jestliže Held nepomůže – Má ty kondice v stavovských rodinách –“

„Anebo,“ bez rozmýšlení vyhrkl Věk, jenž si maně vzpomněl na Márinčina strýce v Colloredovském paláci. Ale již se zarazil, vida, že to trochu nepředložené.

Šedivého však jako by bodl. Vzhlédl na Věka a dychtivě se ptal, snad že on ví. Nezbylo nežli říci co a jak, a že se tedy pokusí u starého krajana, když by Held nic nevymohl. Šedivý podal Věkovi ruku a živě mu děkoval. Paprsek naděje ho potěšil.

„Ten je zamilován! Jen kvůli té slečně chce do bálu. Myslí, že se tam s ní sejde; kvůli té Maternové, pamatuješ–li se,“ řekl Hněvkovský, když Šedivý odešel. „Ale teď povídej! A počkej, máš hlad a žízeň. Sedni. Ale postel nemám královskou. Však budeme beztoho málo spát. Tak se svlékni. Už jdu, pošlu pro pivo a pro jídlo.“

Věk odloživ zasedl ke stolku, na němž v dřevěném svícnu hořela lojová svíčka a kdež leželo různě knížek a papíru. Maně sáhl po jedné z knih. Jak ji otevřel, vypadly z ní tři listy tištěné, složené. Byla na nich veršování, složená z radosti a na památku českých představení. Věk je znal, ale přehlížel je, poněvadž mu živě připomněly jeho studentská léta. Najeden však z těchto lístků se déle zadíval, na ten, kde pod obrázkem baculatých putti hrajících na klavír a housle četl:

„Na den provozování české půwodné hry Břetislava a Gjtky pro wěčnau památku gazyka Českého.“

A četl na listě, jejž „obětoval A. J. Z.“, a četl, až se zamyslil, když zrak jeho přelétl tyto řádky:

 

Budiž tobě věčná sláva,

skrz koho jest uveden

hlavní skutek Břetislava,

na divadle představen.

 

Věkovi se mihlo to představení Břetislava a Jitky, které všechny tenkráte tak vzrušilo, na všecky tak mocně účinkovalo, a na němž byl sám jako student. A vzpomněl, jak se brzy potom seznámil s autorem samým, s Thámem u Butteauových, jak se všecko za těch nemnoho let změnilo, a nejvíce on sám, a s Thámem jak je. Co má teď za všecko. Jak s ním je…

Věkův zrak těkal po druhém, dlouhém sloupci slok, a tu se zrak bezděky zarazil:

 

– – v níž pan Anton, Höpfler, Cappe,

Bitto děvčátko malé:

každý, jak může nejlépe,

hraje hru k své pochvale.

 

Složil rychle list. ,,Bitto děvčátko malé!“ Betyna! A dnes! Už list strčil do knížky, kterou zas položil na její místo. Rozhlížel se studentským, skromným pokojem, jehož ozdobou bylo několik siluet v rámečkách a kytara na pentli na zdi visící nad pohovkou květované, zašlé látky. Hněvkovský dlouho nešel. V pokoji bylo ticho.

Věk přistoupil k oknu. Neviděl nic. Hustá tma se venku uložila. Zasedl ke stolku, díval se na hřbety knížek. Padl mu teď také do očí sešitek hrubého, rukodílného papíru, v osmerce, ležící v rohu na knize. Na sešitku bylo napsáno:

„Básně. In et pro Anno 1791.“

Věk dychtivě po něm sáhl a nerozmýšleje se otevřel. Verše drobným švabachem, psané tu černým, tam růžovým inkoustem.

„Tajná láska.“ Četl dychtivě, ale báseň byla jen začatá.

A hle, po vzdychání, co dál: „Na roztlučenou flašku, v které víno bývalo!“ Vida, veselý Šebesta!

Věk čta se usmíval, a jak dočetl, rychle obrátil. „Na Bělu!“

 

Sliboval jsem tobě mnichem býti,

bych co Abelard moh v lásce žíti –

 

Vtom se otevřely dvéře a mladý jurista básník, jenž chtěl Abelardem býti, vstoupil vesele, zardělý, nesa veliký džbán piva.

„Nektar mám,“ volal už ve dveřích, „ambrózii přinesou hned. To bylo sháňky; teď člověk nikoho nesežene. I ty!“ vzkřikl a zapálil se, vida své básnické pokusy v rukou Věkových.

Než nevytrhl mu jich, neschoval jich, nýbrž se jen horlivě vymlouval, a to že je jenom takové čmárání, nic hotového, nic na čisto. Přitom hledal po pokoji sklenici. Našed ji za oknem, nalil piva a usedl k hosti, pobízel ho a zase hovořil, o nových svých verších, starší některé znal Věk už z dopisů, pak sáhl do knih a vytáhl rukopisný sešit.

„A tyhle jsou od Nejedlého, víš, mého krajana, povídal jsem ti o něm a psal. Pane, píše důvtipně. Znáš jeho ódu na Leopolda II. A strojí se ti, chce se přidržeti příběhů vlastenských; Thusneldy už nadobro nechal. Brachu, já – já také, mám ti něco v hlavě, rád bych něco velkého,“ dodal mladý jurista živěji a oči se mu zaleskly. „Víš, boje našich předkyň, Vlasta, Šárka, to by mohlo něco být! A tak psáno, jako Oberon asi, víš, v takových verších. Jenže nevím, psát ten příběh ve vážném, opravdovém oděvu – Kdopak na to věří! Budou z toho úštěpky, a jen ve směšném způsobu, to by zas byla křivda těm předkyním –“

Vtom děvče jakés přineslo objednanou večeři. F. Věk se musel dáti do jídla. Na chvíli všechna poezie ustoupila; potom však začal Hněvkovský, jenž nejedl, zase o veršování, a že mají nového básníře.

„Toho jsem ulovil já; Puchmajer se jmenuje, z Vltavotýna.“

„Jurista?“

„Letos šel do seminaria. Také už byl skoro Němec. Psal už také německy, ale toho jsem já dostal na českou víru. Takový ti drobný, suchoučký, ale oči jako jehly. A důvtipný, bystrého ducha, a řeči zná, španělsky, francouzsky. Scházíme se často. Tužíme se ti, seč jsme,“ doložil s patrnou radostí mladý poeta, přicházeje do ohně. „A musíme. Všude se jen tropí nám trpká potupa, od Němců i od našinců. Ať uvidí, že česká důmyslnost ve spisování tak docela nevyhasla. Ochroměla, je pravda, a tuze, ale – A ty, brachu!“ a Hněvkovský uhodil hosta na rameno. „Co ty, ty bys mohl také psát!“

Věk, jenž za té řeči přestal jisti, poslouchal pln účastenství. Těšily jej ty noviny, a přece ho přitom pojala tesklivost a trpkost. Vzpomněl, jak se on také snažil, jak komponoval, čím chtěl být, čemu se oddal, a jak ti tu se vysoko nesou, a on Usmál se trpce, když ho tak Hněvkovský vybídl, mávl rukou a řekl polo žertem, polo trpce:

„Ach, to je totam. Kampak já!“

Vtom se ozval venku hluk a do jizby vcházeli kolega Hněvkovského, jeho spolubydlitel, a hosté jeho: matka a strýc, vesničané někde od Berouna. Staří vesničtí lidé v kroji byli uondáni a naříkali na dlažbu, jak se to těžko chodí, a co se nachodili, celé odpůldne, co toho viděli, že člověk trne, takové věci: ten persiánský jarmark na šancích u Hradčan, že velblouda viděli a mouřenína, živého, a oslů kolik, že je právě vedli. Ale nejvíce se oba starochové divili, a to měli za čáry a kouzla, že to není jistě samo sebou, co viděli v bývalém kostele sv. Mikuláše u Staroměstského rynku, kam je Vašíček zavedl, tu povětrnou kouli, ku které je lodička přivěšena a v které nějaký ten Francouz –

„Jakýsi Blanchart z Calais,“ doplnil Hněvkovský Věkovi na vysvětlenou.

Ten že bude sedět v té lodičce a pustí se nahoru k oblakům, to že je k neuvěření a to že stálo za těch 10 kr. a doma že jim to nebudou věřit. To starý strýc vypravoval, přihlazuje si vlasy do čela, a panímáma, juristova matka, hned živě dodala, a jak by nevěřili, však že to vidělo na sta lidí a že jim to také dosvědčí Pepíček Jungmannovic, s tím že se tam setkali. Syn, jurista, usmáv se té prostoduchosti, vyložil nějak v rozpacích, to že je ze sousedství student, gymnasista. Ale stará, bodrá selka pokračovala hbitě dál, to že by tu chtěla zůstat už pro tu povětrní kouli, však že by nemusila na to místo, co se bude platit dukát, jak to povídali, že by na posledním také viděla, když ta koule poletí opravdu k oblakům.

Povětrní koule opanovala všechen studentský byt. Teprve když ulehli, selka ležela na synově posteli, strýc na staré pohovce, jurista na zemi, Věk s Hněvkovským, mohl Věk pronésti otázku, kterou měl už dlouho na jazyku, to od té chvíle, jak zahlédl tu ceduli na oslavu Thámovu před lety vydanou.

Leže už potmě vedle Hněvkovského, zeptal se ho na Tháma a i na jeho poměry.

„Není to lepší, ba myslím, horší,“ odpovídal Hněvkovský. „Zdá se mně, že Thám víc pije. Dělá on to z omrzelosti. Ty ženské! A již také povolil.“

„Jak? Půjde odtud?“ ptal se Věk dychtivě tlumeným hlasem.

„Ne, to nechce, ale žena jeho hraje. A to on nechtěl. Ale jen tak malé role.“

„A Tháma to mrzí,“ dodal Věk. „Nechtěl nikdy, aby se mezi komediantky připlichtila. A povolil. To on –“ Nedořekl, že asi také v ostatním povolí. Myslil na něj, jaký má osud a jaké to neštěstí, když takový člověk se spřáhne s lidmi, kteří mu nerozumějí. A pije. Co bude dál Věk o tom uvažoval.

Druh jeho na posteli již nadobro umlkl. Usnul. Ostatní vesničané i Hněvkovského kolega také spali.

Když se Věk probudil, bylo záhy zrána, posledního dne měsíce srpna, stála již stará selka v bělostné vyšívané pleně a v kabátku, na odchod přistrojená, u okna, a čekala jen na syna, jenž se dostrojoval. Starý strýc sháněl svou vydrovici. Všichni, jak zhlédli, že se Věk probudil, začali naříkat, to že je krásné, že se všecko zkazí, jaký je vítr, že vál po celou noc, že se neutišil, a pod mrakem že je jako na podzim, že bude asi pršet.

S takovou se vypravili z domu. Za chvíli po nich odešli Hněvkovský s Věkem. Ten dnes, jak oči otevřel, na Snížkovu Márinku vzpomněl, co ta, jak se bude dnes teprve na Prahu dívat, a má–li tam jít, on, Věk, do paláce. Teprve, když šel s Hněvkovským z kavárny od snídaně, pověděl mu, kam je pozván a že neví, co má dělat.

„A to jdi, jen jdi, něco uvidíš,“ pobízel ho přítel a pobízel dál, i když Věk namítl, že by jeho, Hněvkovského, nerad opustil.

„Já půjdu, kde bude universita, o mne se nestarej, pak se sejdeme u mne, a ty jdi, proč bys toho neužil. Jiný musí platit dukáty.“

„No, uvidím ještě.“

Zamířili nejprve ke křížovnickému klášteru, kde měl Held byt. Bylo skutečně nepěkně, pod mrakem, déšť na spadnutí; nicméně ulice oživly již za té ranní doby nadobyčej. Přicházeli členové cechů slavnostně odění, venkované, lidé přespolní mezi domácími, tu oddělení granátníků v parádě, v ohromných beranicích, pod rozvinutým praporem s hudbou v čele, tam kyrysníci v bílých pláštích na statných koních, jejichž dusot se hlučně ozýval na vlhkém dláždění ulice. Na chvíli se proud lidu zarazil; ale jen jezdci přejeli, rozproudil se nanovo. Většinou brali se směrem ke Špitálské bráně. Nejzvědavější pospíchali do Libně, kdež na zámku císař Leopold II. na dnes nocoval a odkudž o polednách vyjede do Domu invalidů, a odtud hne se všechen slavný průvod. Jiní jen k Invalidovně chvátali, aby si našli nějaké výhodné místo, aby všecko jak náleží mohli uviděti. Hlučno a živo bylo po ulicích. Jen vysoké nákladní a formanské vozy se nikde neukázaly. Ty od sedmé hodiny ranní nesměly nikde Prahou.

Věk s Hněvkovským dostali se chvílemi do tlačenice. Někdy se schumelila taková, že v ní zanikl i červenobílý, vysoký chochol, jaké na ty dni dali policejním strážníkům a úřadníkům, aby již zdaleka byli patrni. Mladí přátelé dostali se posléze ke křížovnickému klášteru. Opodál mostu se Hněvkovský zastavil, a ukázav po něm, k Hradčanům, řekl Věkovi:

„Pamatuješ se, loni jak jsme tudy šli a co jsem povídal? A už je to tu!“ dodal vesele. Vzpomnělť, jak loni záhy zjara vedl Věka na Hradčany ukázat mu stavy na sněm se sjíždějící a jak tenkrát tu na rrfostě řekl, ukazuje na Hradčany: „Až tam teď uvidíme korunovaci! Až tam náš král pojede v slavném průvodu!…“

Loni se Věk upřímně tam zadíval a zamyslil; dnes také, ale ne tak dlouho.

A jak se obrátil, už utkvěl jeho zrak na paláci Mannsfeldském a přeletěl jeho okna. Nikde však nespatřil známých, na které vzpomněl. Helda zastali ještě doma. Věka uvítal velmi srdečně a hned začal horlivě, že už Mozarta viděl, že ho zná, že ostává na Bertramce u Dušků, že tam schválně v aleji na něj číhal, ale že je nějaký churavý a včera že ho viděl v městě, u divadla. Oba milovníci Mozartovy hudby byli by se zapovídali o svém nejmilejším mistru a jeho nové opeře, na kterou se Věk horlivě dotazoval, ale Hněvkovský jim nedal. Na jeho vybídnutí vyšli ven, aby se podívali Prahou, aby obhlédli pokud možná všecka místa, kudy průvod půjde. Když šli kolem Mannsfeldského paláce, podíval se Věk zase po něm i otevřenými vraty do průjezdu a na okamžik se zastavil, jako by se tam chtěl podívati na kočár a koně, kolem nichž hemžili se panští pacholci a sluhové, upravujíce je na slavný průvod.

Z Jezovitské ulice, kde proud lidí byl úzkým místem tím větší, zašli přes náměstí Železnou ulicí k divadlu. Oba studenti vedli tam venkovského přítele především, aby uviděl podivuhodnou věc, o které byl doma jen tak něco četl. A věru užasl.

Divadlo samo protáhlo se, vzrostlo, prodloužilo se do Ovocného trhu velikým dřevěným přístavkem.

„Pět set stop je prý to všecko dlouhé,“ ohlašoval Hněvkovský žasnoucímu příteli. „To se uhodili páni stavové přes kapsu. To bude stát! Povídá se sto tisíc zlatých! A na jeden večer, na jeden bál! Bude po královnině korunovaci.“

„To bude sál!“ zvolal Věk.

„Vlastně dva,“ vysvětloval Held, jak obcházeli novou budovu, jež zvenčí byla hotova, kterou však vnitř ještě upravovali. „Jeden v divadle a druhý veliký tady, v té stavbě. A podívej se!“ ukazoval na krytý mostek vedoucí od lóží divadelních do sálu v Karolinum. „Tam se bude chodit jíst. Tam bude bufet, jídel, vína, cukroví, no! A té slávy! Císař sem přijde a dvůr a všecko panstvo, a kolik tisíc zvaných.“

„A vnitř budou hotovi do té doby?“

„Musejí. Povídal Thám, že to je tam na způsob římský. Řady dřevěných sloupů, teď je potahují plátnem, a věnce budou kolem nich, a výklenky jsou červeným sametem vyloženy, a mezi divadlem a novým sálem bude taková veliká červená opona.“

„A přes sto lustrů bude,“ doplňoval Hněvkovský.

To se již brali dál, do Celetné ulice. Tou pak kráčeli ku Prašné bráně a ven. Shon lidí z ulice, z Příkopů, na jejichž alejích listí se ješté dost zelenalo, byl tu veliký. Tu již zhlédli panské pojezdné pacholky, kteří vedli jízdné vystrojené koně ven k Invalidovně, kde se měl průvod seřadit a kde již všichni účastníci měli být o jedenácté hodině. Held se chtěl dále podívat, k Špitálské bráně, ale Věk se bránil, a živě, že by se třeba omeškali, anebo že by se pak nemohli tlačenicí dostat zpět. O to měl patrně strach. Chvíli stáli opodál Prašné brány a přehlíželi davy kolem se valící i jezdce jedoucí,i panské parádní kočáry, které také k Invalidovně dopravovány. Ty také budily největší pozornost všech svou nádherou, výzdobou zlacené řezby, kování, malby i drahých sametových, damaškových látek, zlatého třepení i lesklého, čistého skla.

Sotvaže některé vozy přejely, nastalo nové hnutí. Již cechy přicházely in corpore a stavěly se na místa jim vykázaná. V čele každého ubíral se korouhevník, nesa damaškovou korouhev, ozdobenou malovaným znakem cechovým i fábory, kvítím i zlatými nebo stříbrnými střapci. Cech za cechem, korouhev za korouhví, tu stará, z věků ještě minulých, tam nová, ke korunovaci schválně pořízená, míjely k Špitálské bráně: řezníci, novoměstští pekaři, sladovničtí, bednáři, koláři, truhláři, zámečníci, kováři a jiní, v nedělních oblecích, oholení, starší s odznaky hodností, v copech, v kabátech vysokých límců.

Vtom přitáhlo oddělení granátníků v plné parádě, s hudbou pod vlajícím, u větru třepetajícím se praporem. Velitel na koni přejížděje zastavil vojsko u bývalého kláštera hybernského. Na to se mladí přátelé ještě podívali, pak se Prašnou branou vrátili. Celetnou ulicí se teď nesnadno kráčelo. Na jejím počátku se již židé pod korouhví shromažďovali a s nimi židovští sirotkové. Na konci ulice se Hněvkovský, umluviv ještě schůzku, odtrhl a přidal se k studentům na rohu k Týnskému kostelu se scházejícím, tam, kde také pak vysoké učení mělo krále uvítati.

Hněvkovský podávaje Věkovi ruku, řekl jemu i Heldovi:

„Škoda že tu nebudete, abyste nám pomohli volat. To již máme umluveno, je nás hromada, a také Melezínek a jiní sousedé to také jinde udělají, to nebudeme volat: ‚Vivat!‘, ale po česku: ‚Zdráv buď Leopold Druhý!‘“

Věk chtěl zůstat, ale byl přece rád, když ho Hněvkovský posílal, aby jen šel do paláce, odtud že všechno lépe uvidí.

„Třeba se tam ani nedostanu,“ bránil se Věk naposled, ale slabě. »

„Tak půjdete se mnou do kláštera; já tam musím,“ mínil Held. „Také bych tu rád zůstal, ale musím být doma, kvůli choralistům.“

Brali se dále, dolů Staroměstským náměstím. Bylo tu nadobyčej živo. Podél radnice řadila se městská garda s kapelou na křídle a hloub do náměstí šikovali se vojenští granátníci. Nalevo cechové, zlatníci, stříbrníci, kotláři a jiní se rozestavovali. Lidské hlasy, dusot důstojnických koní, hlahol trub kolem se rozléhaly i pádné kroky docházejících houfců cechovních. Věk s Heldem dlouho se rozhlížeti nemohli, neboť se obávali, že by je za chvilku nepustili dál. Na Malém rynku, kde se všecko rdělo od červených kabátů členů kupecké společnosti jako na makovém poli a kde se leskly jen kupecké kordy a zlaté epolety, mladíci se ani nezdrželi a rychle vešli do Jezovitské ulice.

Tu bylo ještě volno. Mnišské řády tu dosud nestály.

Ještě jí nevyšli, a již obracel Věk zraky po Mannsfeldském paláci. Nikdo! V ten okamžik byl tak bláhový a myslil, že najisto zhlédne někoho v okně. Ale okna byla zavřena až na jedno, a v tom nikdo a vrata zavřena. Pocítil zklamání.

Jak se tam dobývat? Má–li tam jít? Už chtěl oznámit Heldovi, že půjde s ním. Vtom sebou trhl. Nad sebou zaslechl vykřiknutí. Známý hlas! Rázem se zastavil a vzhůru se podíval. Nahoře v otevřeném okně Mannsfeldského paláce zahlédl mladou dívčí hlavu. Márinka! Zahlédla jej, vykřikla překvapením, ale vykřiknuvši zarděla se jako mák leknutím, co vyvedla. Chtěla uskočit, nemohla však. Hleděla dolů na Věka, jak se smál, jak rychle smekl klobouk. Vtom babička k oknu přistoupila i „Karolin“. Stará Snížková volala, kývala na sousedčina syna jako doma v Dobrušce, aby tedy šel. Již neváhal. Podal Heldovi ruku. Připomenuli si nejbližší schůzku a rozešli se.

V průjezde zastal Věk Márinčina starého strýce, jenž něco sluhům nařizoval. Přišloť v poslední chvíli oznámení, že přijde několik vzácných hostí ode dvora, kteří nebyli v žádné funkci, že se budou dívat z palácových oken na průvod. Správce vybídl Věka nahoru. Na schodech potkal už Karolínu, která mu vyšla vstříc, aby snad palácem nebloudil.

„To jste pěkný, málem byste nám byl utek,“ kárala dobromyslně Snížková. Věk se omlouval, vysvětloval.

„No ať je to jak chce, Márinka vás sem dostala. Tak se zlobte na ni,“ žertovala. Vnučka byla v rozpacích, jež byly také z toho vědomí, že nemohouc se Věka dočkati, přes tu chvíli běhala k oknu podívat se ven. Nikdo netušil, koho vyhlíží. Zasedli ke stolu, na němž právě prostřeno. Věk musil s nimi jisti. Panna „Karolin“ omluvila „fotrle“, že musí být dole, že nemůže sem nahoru. Byla by nejraději mluvila pořád německy a s Věkem pokaždé tak začala, ale kvůli venkovským příbuzným musila zase po česku, ovšem pražským, hrozným způsobem.

Dlouho se však nezdržela. Musila dolů, neboť „fotrle“ potřeboval jejího přispění. Tak Dobrušští osaměli nahoře v pokoji bledě zelené barvy, s velkou španělskou stěnou v koutě, plnou nalepených obrázků. Z ulice zněl temný hluk a šum. Časem kočár v průjezde zaduněl.

Krajané hovořili o tom, jak první noc strávili v Praze, co bylo od rána, jak bude teď, s průvodem. Stará Snížková si libovala, že dobře udělala, že jeli, co to jen bude, ale jen kdyby dnes pánbůh čas dal a ty dni také, že by se ráda po Praze podívala, a nejdříve na Hrad k Svatému Vítu, k hrobu sv. Jana. Že se tuze těší, ale jinač by tu přece nezvykla. Toho hluku, rámusu, toho nepokoje.

„Řekněte mně, Františku, jak jste moh po Praze tak stonat?“ otázala se pojednou. „Povídala mi maminka, co s vámi měla. Co vás sem táhlo? No, snad vás tu něco drželo,“ a stařena se usmála. Vidouc však, že se mladý kupec zapálil, obrátila řeč a nepostřehla, jak vnučka na tu její otázku bezděky sebou hnula a na Věka oči upřela čtverácky i zvědavě a dychtivě zároveň.

Věk se jim nabídl za průvodce na cestách po Praze a především jim navrhl, že by se mohli podívat do divadla, do českého, U hybernů, a kdyby bylo možná, také do velkého, aby uslyšeli operu, a zvlášť Mozartovy opery, to že je něco.

„To toho užiju!“ žertovala Snížková. „A ještě bály s urozeným panstvem!“

Věk se zarazil.

„Vy půjdete do frajbálu na Hrad?!“ otázal se.

„Strýček chce a Karolína také. Dostanou palety,“ odvětila Márinka.

Věkem to trhlo. Vzpomněl na Šedivého, ale teď také na sebe. Vtom se ho optala, ale nejisté, Márinka, půjde–li také. Když Věk odpověděl, že nedostane asi lístku, mínila stará Snížková, že by Franc, myslila svého bratrance, snad ještě mohl opatřiti jeden, kdyby on, František, chtěl. Věk chutě přisvědčil, to že by byl rád. V Márinčiných očích zasvitlo.

Ale vtom sebou trhla a babička ještě více. Zahřmělať temně rána jako hromová, až se okna zatřásla. Mladí pospíchali k oknu.

Na ulici bylo zřejmé pohnutí, jež dělový výstřel způsobil, upozorniv všechny, kteří se tu shromažďovali nebo již čekali, že slavnost se začala, že král vyjel z Domu invalidů, z jehož oken byl právě všechen svůj skvělý průvod přehlédl.

„Je právě půl druhé,“ ohlašovala Snížková, ohlížejíc se po sloupkových hodinách na prádelníku, a vyptávala se Věka, jak je to daleko, kdy asi přibudou do Prahy.

„Není to tak daleko, ale průvod bude dlouho trvat, myslím, že asi ke třetí teprve dojdou.“

Ale bylo již hodně po třetí, když ohlas dělostřelecké salvy z hradeb ohlásil, že průvod přibyl do Prahy. V tu chvíli byla již okna v pokoji a po všem paláci otevřena, jakož všude v sousedství i naproti. Na schodech křížovnického kostela tlačil se houf lidí a před nimi na prostranství k mostu stáli již mniši různých pražských řeholí a mnozí kněží až po sám skoro most, jehož vchod střehli policejní strážníci v červenobílých chocholech, aby se nikdo z obecenstva na most nedostal. Ten byl té chvíle úplně volný a liduprázdný.

Věk stál u okna s krajankami; u druhého okna tlačili se pozvaní známí starého správce před chvílí přišlí. „Karolin“ byla také nahoře, přecházela od okna k oknu. Obvazek s tváře měla dole, šátek však na tvář tiskla. Byla všecka vzrušena a rozčilena. „To zvonění! To zvonění!“ opakovala přes tu chvíli. A bylo zvonění! Zvony všech pražských kostelů hlaholily slavným, mohutným hlaholem. Chvílemi zahřměly výstřely z děl a potom také ohlas hudby a veselých fanfár se ozval. „Karolin“ při každém výstřelu sebou zděšeně trhla. Zato její mladá příbuzná z Dobrušky byla všecka blaze vzrušena nevídaným divadlem, nevídanou slávou, vším tím radostným šumem a hlukem, jenž proudil ulicemi a jenž také do výše se nesl a strhoval a opojoval. Těšila se z toho, co již viděla, těšila se na to, co uvidí, a neméně z toho, že vedle ní stál ten, na nějž se tak těšila.

Nachyloval se s ní z okna, chvilkou prohodil leccos na vysvětlenou, slyšela jeho hlas. Někdy se po něm obrátila. Zraky jejich se setkaly. Viděl, jak je vzrušením zardělá, jak její pohled zářící ohněm mládí na něm rád tkví. Ale pak se už přestali obracet. Hlahol hudby, jásavé fanfáry, temný rachot kotlů zazněl blíže, jasněji; vtom rázem utichl a zdola, z ulice, ozval se hlas, že jsou na Staroměstském rynku, že právě rector magnificus krále vítá.

„Teď už pojedou zrovna sem,“ ohlašoval Věk. „Purkmistr už krále uvítal u Poříčské brány, teď jen u radního domu klíče odevzdají, jak jsme ráno slyšeli.“

Rozčilení z napjaté, dychtivé zvědavosti zmocnilo se všech. Zraky upíraly se napravo do úzké, té chvíle pod mraky zasmušilé Jezovitské ulice, do které až zasáhla řada mnichů v černých sutanách i hnědých kutnách.

A již se tam ozvala dlažba cvakotem podkov. Jízda se blížila. V čele hudebníci na bílých koních, za nimi oddělení kyrysníků v třírohých kloboucích v bílé uniformě, v černých kyrysech, v plné parádě, muži jako hora, silní, statní, na statných vyzdobených koních. Vynořili se z temné ulice, na volný plácek Křížovnický. Zajíždějí k mostu, na most, řada za řadou.

Ani se řady netrhly, a hned jiní za nimi, městská jízda v zlatolesklé uniformě.

Vtom stará Snížková a jiní z diváků hlasně užasli. Roztrhlať se nad Křížovnickým pláckem clona mraků; rázem se projasnilo a jasnilo se valem. V tom náhlém světle zatřpytily se zbraň i zlato jezdců i kované řemení jejich koní, a v něm také vynikla pestrost dlouhého průvodu, jehož nejpřednější se teď zastavili, ale již daleko na mostě, jak král na Staroměstském rynku stanul.

Věk s krajankami dívali se hodně zvysoka; tím pohled jich nebyl nejplnější, zato však měli volný přehled a viděli dobře celek, ohromný, skvělý průvod, an před nimi z šera Jezovitské ulice se vynořoval na plné světlo prostory křížovnické, an se pak tratil jako třpytné a pestré vidění pod mohutným obloukem Staroměstské mostecké věže.

Koňský dusot poutichl, rachot kol se ozval. Za jezdci v čele průvodu objevily se dva jednospřežné vozy, pak pojezdní rytířů i pánů, ale bez koní, císařovi pojezdní, všichni ve třpytných liverajích. Za nimi kráčeli koně z císařských koníren; každého z nich vedli dva pacholci. Zvířata ušlechtilá, krásná, bohatě sedlaná. Za nimi trubači a bubeníci na koních troubili a bubnovali na ozdobných troubách i kotlech. Ohlas však jásavého, mocného volání nadšených zástupů, vítajících na rynku velkém i malém krále kolem jedoucího, zaléhal až sem a přehlušoval veselé zvuky fanfár. Trubači přejeli, za nimi dvorní furýři, pak se objevila skvělá kavalkáda české šlechty, napřed stavu rytířského, pak panského. Na ušlechtilých koních bílých, vraných, hnědých, bohatě osedlaných i ozdobených seděli jezdci odění v gala, potomkové starých rodů domácích i přistěhovalých: Desfours, Palffy, Nostic, Vlček, Dohalský, Pachta, Špork, Waldstein, Sternberg, Vratislav, Černín, Kolovrat. Za jezdci řada nádherných kočárů, nejprve rytířské, pak panské. Před každým šli sloužící v liveraji a dva z domácích ouřadníků okolo vozu, z každé strany jeden.

Již chvíli nemohl Věk nic vysvětlovat a určovat. Tak veliká nebyla jeho znalost kruhů šlechtických. Ale vydatnou pomoc poskytl veselý palácový správce „Franc“, jenž přiběhl také nahoru. Ten nyní svým hostem vykládal průvod, jak jen z té výše bylo možná. Také na to upozornil, že páni kavalíři jedou jeden každý ,,vedle své vyvýšenosti a přednosti“. Také je skoro všecky jmenoval.

Pak kočáry určoval. S prvními, rytířskými, měl trochu nesnáz. Některých neznal, některé jen dle dohadu určil. S panskými bylo líp, a také již napřed ohlásil jejich pořad na nemalé podivení své sestřenice, jejíž zvědavost zvláště podráždil ohlášením, že za panskými kočáry pojedou povozy českých a moravských biskupů v řadě kočárů tajných rad. Márinka zatím počítala na babiččino vybídnutí povozy a Věk jí pomáhal. Už bylo padesát, šedesát kočárů, už s úžasem a na úžas ohlašovali sedmdesátý. Již jich bylo na osmdesát.

„A teď pozor, oči do hrsti!“ volal Snížkové starý bratranec s dlouhým copem. ,,Teď přijde teprve to pravé: náš kočár a ostatní knížecí, teď něco uvidíte! Knížata pojedou také podle své vyvýšenosti. Teď! Už! Kláry, ten za ním, to je Paar, a teď, hele, náš – to je knížepán.“

Všichni se víc vychylovali, krky natahovali, zraky napínali; nad Věkem a příbuznými z Dobrušky stál starý správce na židli a nahýbaje se ven ohlašoval, volal, až byl červený jako krocan, neboť hlas jeho tratil se v hrčení kol, v dusotu koní a šumu dole i v hlaholu zvonů, jenž se u výši nesl.

„To je krása! To je krása!“ volaly ženské; a nad nimi křičel staroch:

„Kinský! A tohle je Auersperk, on, Anton –“

Vtom umlkl, jak se u oken ozvaly výkřiky úžasu. Dole za nádhernými povozy knížecími mezi služebníky a ouřadníky kolébal se zlatolesklý kočár ohromný, plný zlacených řezeb, těžký, s kozlíkem náramně vysokým, sametem potaženým, nákladný, bohatý, ale hodně starožitný, tažený třemi páry krásných vraníků.

„V tom jede olomoucký arcibiskup!“ volal strýc, a když se všichni za kočárem ohlíželi, škubal sebou a křičel:

„Nechte tu chalupu, teď jedou ti hlavní, to jsou ti nejkrásnější: Lobkovic, a hele, koukejte, ten s těmi šimly, Lichtenstein, a ten za ním, to je Švarcenberk, to je kočárek, co? Ten je nejkrásnější, vidíte? Ten za ním není takový, to je Auersperk, on, Vlašimský.“ A jako jedním dechem doložil živě: „A teď přijede dvůr.“

Trvalo však drahnou chvíli, nežli přejely knížecí povozy a za nimi císařští pojezdní, nejvyšší hofmistr také ve trojspřežním povoze, nejvyšší štolba a jiní dvorští hodnostáři a za těmi tři heroltové, uherský prostřed, český napravo, rakouský nalevo, a dva heroltové říšští také na koních, hůlky jako onino vzhůru držíce.

Diváci již ochabující nanovo se vzpružili. Ve všech oknech nastalo pohnutí, když rozletěl se hlas, že přijede teď královský kočár. Každý chtěl spatřiti nového krále; ženské také mnoho o královně mluvily. Hlasité, jásavé pozdravy z hloubi ulice ohlašovaly nového panovníka. Již se objevila v nádherných uniformách garda drabantů, za nimi královský kočár tažený trojspřežením krásných běloušů dlouhých ohonů. Ale kočár zavřitý! –

Všecko vychylování, všecko napínání zraků bylo marné. Do zaskleného vozu, jenž prvotně do průvodu nebyl určen, nýbrž otevřený kočár, a do něhož panovník usedl jen pro prudký vítr, nebylo viděti.

A přece Márinka a všichni se ohlíželi po tom povoze obklopeném tělesnou stráží, za níž se brala císařova pážata i garda hačířů a trubači, bubeníci s kotly a jízdná uherská garda s tygřími kožemi.

Zato dole, kde kněží stáli, bylo viděti lépe.

P. Vrba v slavnostní sutaně, v pláštíku, více než kdokoliv z jeho spolubratří vyhlížel císařský povoz. A z ného také, když z ulice vyjel, očí nespustil. A také císaře zahlédl; sedělť panovník v plné uniformě na pravici k jeho straně, maje po levici císařovnu.

Starý kaplan zahlédl, jak vlídně se uklání kněžstvu jej vítajícímu tiše, úklonami; do tváře však mu dobře neviděl. Přece však hleděl, zrak napínaje, jen do vozu a pak za ním, když zajížděl k Mostecké věži. Starý kněz nehleděl ze zvědavosti. Toužilť spatřiti svého krále, kterého se nemohl dočkati, za kterého se v duchu modlil, kterého vítal pohnut s nadšením, neboť v něm vítal lepší budoucnost svého národa a skládal v něj naději, že s ním přichází nová, lepší doba poníženému jazyku českému. Vítal jej tak, jako dnes všichni vítali, kteří prohlédli, oč běží, kteří přilnuli se vší vroucností k zanedbané, odstrkované, ponížené mateřštině, jako tam opodál, nahoře v okně knížecího paláce ten mladý kupec z Dobrušky.

Rozradován, nadšen hleděl F. Věk za skvělým průvodem gard zajíždějících na most. Za nimi ještě jely šestispřežné dva kočáry palácových dam a cestovní povoz panovníkův. Na ten se Věk zadíval. Kráčeliť kolem toho kočáru pudrovaní poštmistři v červených kabátech, v bílých jelenicích, ve vysokých botách a za nimi postiliónové, také v parádě, zrovna před divizí kyrysníků průvod zavírajících. Mladému kupci mihl se na mysli starý „spěšnoved“ Sýkora v bačkorách, sedící v křesle v dusné, přetopené jizbě, vzdychající, i to, jak se mu oči zalily, když o Praze mluvil. Mihl se mu i jeho ,,skvostnoctitedlný“ oblek ve staré skříni. Ale již zase hleděl za skvělým průvodem, jenž zanikl Mosteckou věží na starý Karlův most a ubíral se dál za slavného hlaholu, za zvuku fanfár i jásání lidu, nahoru k Hradčanům.

Starý Snížek „Franc“ už byl ze stolice dole; Snížková, sestřenice jeho, unavená, naříkajíc na kříž, odstoupila od okna a usedla na židli. Jen mladí zůstali u okna a dívali se na plácek, kdež kněží a mniši se rozcházeli, ale kam se valili diváci z okolních, nyní již uvolněných ulic, aby se přes řeku dívali za průvodem beroucím se rovněž špalírem cechů, granátníků k Hradu, před nímž očekávali nového krále městští střelci v parádě, granátníci a u samého vchodu generálstvo, zámecký hejtman s hradními klíči na stříbrném talíři.

„Karolin“ všecka rozčilená zavírala okna. Hlahol zvonů rázem se ztlumil a ohlas hluku zdola z ulice také potuchl. To bylo v ten okamžik příjemné. Všichni v pokoji usedli u stolu. Mluvili o průvodu, žasli, že už je pět hodin pryč, a zase poslouchali starého Snížka, jenž vykládal, že panstvo na Hradčanech vystoupí, že kočáry pojedou z Hradu Prašným mostem ven, a páni s arcibiskupem a s ostatními biskupy že uvítají císaře u kostelních dveří u kaple svatovojtěšské.

„Tam uvítá nejvyšší purkrabí krále českou řečí, jak jsem slyšel,“ vpadl Věk živě starochovi do řeči. Ten a všichni Pražští ne bez podivení se ohlédli po mladém venkovském kupci, cože se tak důrazně a zrovna radostně o tomhle zmiňuje.

„Pak bude ‚Te deum‘,“ dokončoval správce paláce, ,,a heč – teď něco je –“

Zalehlť sem opět hlas dělových výstřelů. „To bude brzo konec. To musím dolů.“

Vstal a s ním odešli všichni pozvaní. Jen Dobrušští zůstali. Bylo již okolo šesté. V pokoji nastalo šero. Mluvili o krajanech, co asi ti, jak ti viděli průvod, purkmistr, Pepíček Exnerů a co on, Pinkava.

„Půjdu se tam podívat,“ oznamoval Věk, maje se k odchodu.

„Teď? Zrovna?“ otázala se Márinka a pak, odmlčevši se, váhavě dodala: „A do divadla nepůjdete?“

To nebyla jen pouhá otázka. Cítil to z tónu hlasu; jak tím překvapen upřel na Márinku oči, sklopila zrak. Ale jak poté řekl, že nepůjde, že se podívá na krajany a pak k Hněvkovskému, postřehl zákmit uspokojení v její tváři.