F. L. Věk: 2. díl

IV
F. VĚK SE STANE PRINCIPÁLEM

Když starému Věkovi před dvěma lety přišel znenadání syn František z Prahy, neutajilo se, jak se navrátil: že navečer, aby ho žádný v městečku nespatřil, a sešlý na šatstvu, a že nezamířil rovnou domů, protože se tatíka bál.

Tenkrát se v Dobrušce nadělalo řečí, to že u Věků všecky ty hněvy jsou z muziky, že chtěl mladý býti mermomocí muzikantem, ba dokonce že chtěl jít k divadlu. Také zvěděli, kdož ví jak, že chodil v Praze i mezi herce a herečky, ano že i sám hrál veřejně v divadle komedii! Z toho byla v malém městečku hrůza hrůzoucí a první dni, když se mladý Věk ani neukázal, všelijak se lidé k němu dobývali, za různými záminkami.

Než pomalu zvykli, když nic dále nebylo a když historie zcela klidně a všedně skončila se tím, že mladý Věk začal otci pomáhati, že se postavil v krámě za pudl pod mořské panny, na nichž visely váhy, kornouty, tkanice a lecjaké jiné zboží, a když vážil pepř, šafrán i jiné koření. O to se nikdo nestaral, jak mladému filosofovi při tom bylo, jak těžko se vpravuje do nového stavu, zvláště když se ještě nadto soužil pro nešťastnou lásku. Jen Věková tušila, jak synovi je; matčino oko postřehlo, jak je sklíčen, jak těžce nese jednání pantátovo, jenž neměl dosti šetrnosti k jeho vzdělání a minulosti, jenž zpronaříkal synovu nejmilejší hudbu, ano i noviny mu obroukal, že si je objednal a nadto bez jeho vědomí. A jenom Věková také zvěděla, co František chtěl vyvěsti, když druhého podzimu, co doma meškal, zajel do hor, do Králík, kam ho otec za obchodem poslal.

Zmařený ten útěk mnoho změnil. Mladý Věk se navrátil z hor, rozhodnuv se, že tedy zůstane doma a že bude kupcem. Z pevného toho rozhodnutí zavanul mu do nitra jistý klid. Myšlenky a touhy, které jej dosud znepokojovaly a vytrhovaly, musily ustoupiti a práci své se oddal horlivěji. Ne sice s láskou, ale také ne s odporem. Vědomí, že není zbytí, že to teď jeho povinností, usnadnily mu jeho povolání.

Tenkráte, když se vrátil z hor, těšila jej matka, dojatá a z hloubi duše mu vděčná, že bude teď jinak s pantátou, a on, František, že si nakoupí knih, co bude chtít, že bude moci také muziku provozovat pro své potěšení a že si pořídí klavír, však že si pantáta dá říci.

Ale on hudby zpočátku nedbal, když se jí tak nadobro zřekl, jí, která měla býti jeho povoláním. Vyhýbal se houslím i notám a vymlouval se kmotříčkovi Havránkovi, choru regentovi, když jej zval na duo nebo kvarteto. Bálť se o svůj klid, bál se touhy a tesknoty, jež by ho snad zase napadly. Proto se také o klavíru ani nezmínil, ač často si na něj vzpomněl, a když ho matka sama připamatovala, odvětil, že ještě počká, že to odloží. Nechtěl ho také kvůli otci. Ten už delší dobu postonával na nohy a nemohl skoro nikam. Také se čím dále tím více práce shrnovalo na mladého Věka, i starosti o pole i všechen obchod, jenž dobře šel.

Jediné vyražení měl mladý kupec, když večer zavřev krám zasedl na sedničce ke knihám. Četl ze své zásoby klasiky, autory francouzské, německé a také české knihy. Ty byly staré, jež sehnal tu tam v sousedství i od vesnických kupců; na knihách těch se cvičil v mateřském jazyce, jak na to byl v Praze naveden profesorem Vydrou. Byly také novější a nejnovější, i Krameriovy noviny, co vše mu v Praze obstarával přítel ze studií Hněvkovský. Od něho ty věci starý Šulc, forman, přivážel; od Hněvkovského také časem psaní došlo, a tak mladý Věk zvídal o všem důležitějším, co se v Praze, a zvláště co se v kruhu vlastenců dálo.

Tenkráte, když se vrátil z útěku, těšila jej také matka, že časem zapomene na tu ––a že si oblíbí jiné hodné děvče. Tenkráte se mladý Věk na tuto útěchu smutně usmál a hlavou zakroutil, jmenovitě na to, že na Paulu zapomene. A teď už zima hodně pokročila, již minulo kolik neděl od té doby, a cítil jako tenkráte. Stará bolest nepřebolela. Za těch zimních večerů, když tak sám na sedničce čistě vybílené, maminkou pohodlně upravené, sedal u svíčky s knihou v ruce, nejednou se zamyslil, a to o nedávné minulosti. A nitro jeho pokaždé ještě zatrnulo, zvláště když někdy, vytáhnuv ze své truhlice škatulku, v níž choval dvacetník od Mozarta, přehlížel ceduličky a papírové útržky v ní uschované, popsané tu víceméně drobným, úhledným písmem ženským. Byly to ceduličky, odpovědi Pauliny z té doby, kdy ještě byla němá.

Od té doby, co se s ní v Kralíkách rozešel, tehdy už matkou, jež radostí nad narozeným děckem řeči nabyla, neslyšel o ní nic. Thám, jenž slíbil, že bude někdy psáti, nepsal ani jednou, a Hněvkovský, kterého se mladý Věk v listu na něj ptal, podal zprávu, že o Thámovi neví, v Praze že není.

Teď koncem zimy nastala mladému kupci nová starost. S otcem bylo hůř. Bývaly chvíle, tenkráte jmenovitě, když vrátiv se z Prahy, musil do krámu za pudl, když jej otec tak bezohledně plísnil a nešetrně, ano surově, jak se mladému zdálo, mluvil o jeho umění, o divadle a Paulině rodině a o ní samé, když s ním bezohledně jednal, že pocítil odpor proti otcovu jednání a hněv proti otci. Teď, kdy se sám odevzdal stavu, do něhož jej otec vnutil, mnoho se změnilo. O lecčem teď sám uznal, že otec byl v právu, leccos omluvil jeho zásadami a vzděláním. V duchu se s ním smířil. Ovšem takové srdečné, hluboké oddanosti, jaké k matce choval, k otci neměl. Teď starostně pozoroval, že se zdraví otcovo valem horší, a nejednou, když otec na posteli dřímal nebo ve staré lenošce seděl všechen sklíčen a přepadlý, tváří žlutých jako vosk, pojal ho strach, tu že bude těžké vyhojení.

K staré nemoci přidal se neduh plicní. Starý Věk si na prsa naříkal čím dále tím více. Stýskal si, jak se mu do nich krev náramně valí, že je má jako přeplněná. Když manželka, která jej pečlivě a starostně ošetřovala, nebo syn František na jeho vyzvání ruku mu na prsa položil, cítili v nich divné bušení, a srdce starého kupce tlouklo přitom nadobyčej prudce. Často je také volal těžko dýchaje, že se zalkne, nebo zase v divné úzkosti, která jej napadala a zle skličovala. Domácí prostředky, jež Věková mu dávala, nepomáhaly, ani studená vod…