F. L. Věk: 2. díl

V
O STARÝCH A NOVÝCH ZNÁMOSTECH, TÉŽ O PRAČATECH

Vrásčitý ten žid zarudlé, nehusté brady, v dlouhém kabátě a v širokém klobouce hodně již matně lesklém, sebral Věkovi dva vaky a bral se s nimi dlouhým průjezdem, nedbaje posměšků dvou formanů v modrých plantách a chlupatých kloboucích, kteří stáli v průjezde s otylým prvním podomkem v zelené sametové čepičce a bílé zástěře. Ani tento první podomek, ani druhý, jeho „fici“, který přicházel z nádvoří, kde stálo několik formanských vozů, mladého Věka si hrubě nevšimli. Nepřijelť na svém kočáře nebo s povozem jako forman, tenkráte zvláště vítaný host.

Nad čtverhranným, vlhkým nádvořím, v pozadí konírnami vpravo, vlevo staveními obklopeným, vznášela se kolem pavlač a tou se dostal Věk do svého pokojíka, jejž mu žid opatřil. Mladý kupec se tu vyznal. Bylať to hospoda jeho kraje; zde také starý Šulc „stával“, sem za ním, jsa ještě studentem, chodíval pro psaní a zásilky od maminky. Tu také v tomto průjezde i na tomto dvoře pozdě do večera na starého formana čekal, odtud si tenkráte ty osudné koláče odnášel, s nimiž pak upadl v umrlčí kapli přes P. Matyáše a z mrtvých jej probudil.

Tak mu ty vzpomínky na špinavém dvoře se začaly. Když do svého pokojíka vstoupil, pomyslil, co teď, a také hned, kde asi Thám bydlí a kde by se na něj nejdříve doptal. Sotvaže si trochu oblek upravil, sešel dolů do hospody, aby pojedl. Pak se vydal do města.

Nejprve zamířil k Hněvkovskému. Z adresy jeho věděl, že bydlí na Dobytčím trhu. F. Věk se dal kolem Hybernského kláštera před čtyřmi lety zrušeného a kolem jeho kostela, právě tou dobou nadobro zamčeného, dolů Starou alejí po Příkopech. Stromy dlouhé té aleje byly ještě holé, ale v zářivém vzduchu krásného jarního dne, v plném proudu sluneční záře, v níž se leskla okna domů zavřená i sem tam otevřená, jako by se projasnily, jako by již prociťovaly.

Pod nimi sem tam na lavičkách seděli lidé, šuměly proudy se procházejících. Jeden dolů, druhý proti němu, jeden pestřejší a šumnější nežli druhý. V nich skoro všichni bez plášťů, v jarním obleku, páni ve vykrojených kabátech, makových, žemlových, zelených, cihlových, dámy ve vysokých kloboucích mužským podobných, sem tam růžové barvy s pérem, v šatech se šerpami, ta s pánem, ta s vystrojeným děvčátkem, ona s chlapečkem v krátké kazajce, s širokou šerpou kolem pasu a velikým bílým límcem u krku. Tu kráčel důstojník v černých gamaších, v bílém fráčku, v červené vestě, tam nějaký napudrovaný abbé celý černý, s úzkým pláštíkem přes ruku přehozeným: mladí, staří, ale nejvíce mladí, a všichni vyvábeni zářícím sluncem. F. Věk tomu ruchu, tomu hluku a šumu, z něhož hřmotně vyrážel rachot panských kočárů a jiných povozů i pokřikování kočích, už odvykl. Až se mu hlava z toho točila, i z toho, že tak bedlivě všeho si všímal a pozor dával, nepotká–li někoho známého. Spatřil dva bývalé kolegy z filosofie; ale oni ho nezahlédli a on se k nim nehlásil.

To bylo dole na rohu Koňského trhu opodál zděných kotců a krámů v dřevěných boudách. Odtud zahnul F. Věk vzhůru k Vodičkově ulici. Všiml si lidí, kteří stáli na konci rozlehlého náměstí, i jaký proud lidí se hrne k rozlehlým hradbám, za ně, za Koňskou bránu, rozhlédnout se po polích za ní, po omladlém osení. Z Vodičkovy ulice se dal do Řeznické. Šel za vzpomínkami, a pro ně zastavil se před nevysokým domem, kdež Butteauova rodina kdysi bydlila, kde poznal Paulu i Tháma a zažil tolik příjemného i tolik nepříjemného a trpkého. Nepodobalo se, že by Thám, je–li tu, jak Hněvkovský psal, najal si byt zrovna v tomto domě, nicméně vešel Věk do stavení.

Stoupal povědomými dřevěnými schody; nitro jeho divně zatrnulo, když stanul nahoře na chodbičce, která byla té chvíle načichlá vůní kávy čerstvě vařené, jak obyčejně bývala, když sem před lety odpoledne chodíval učit Paulu na housle, a když na konci té chodbičky spatřil známé dvéře bytu někdy páně Butteauova, kdysi bílé, u kliky ohmatané. Stál okamžik tiše, v duchu dojat, jako by čekal na nějaký hlas, neozve–li se káravé, ale dobromyslné volání staré paní Butteauové nebo veselé chechtání malé Betyny nebo Lotčin popěvek, jak ho již tu na chodbě bývalo slýchati. F. Věk se až lekl, když se dvéře náhle otevřely. Ale tím, že vyšla jakási služka nesoucí dřez plný špinavé vody, uveden zase do skutečnosti. Trochu popleten ptal se, nebydlí–li tu pan Butteau.

„Ne, tady neostává.“

„Ani v tom domě, nebo pan Thám?“

„Ne, žádný.“

A děvečka dívala se udiveně za mladým pánem, jenž se tak zdvořile ptal a jenž pojednou odtud tak pospíchal. Pak se již nikde nezastavil, až když Žitnou ulicí se dostal na Dobytčí trh. Tam bylo velmi živo a nejživěji a nejhlučněji kolem starého kamenného náhrobku s křížem, jenž o samotě tu stál nachýlen a do země zapadlý asi třicet kroků před Novoměstskou radnicí. Děti se tu rojily a honily, nejvíce chlapci, jako včely na slunci. F. Věk se však nalevo ohlížel, přes několik domů, stojících skoro prostřed Dobytčího trhu. Vyvalilť se za nimi do jasného vzduchu špinavý, zahnědlý mrak, vysoko zavířil a zároveň temná rána zaduněla. Jindy tu bylo vídati nad domy věž kostela Božího těla, ale Věk ho toho okamžiku neuviděl, ani když mrak se ztratil, ani když obešed zámečnickou dílnu v nároží těch domů, stanul zanedlouho za nimi. Kostela již skoro nebylo. Zeď s cimbuřím kolem hřbitůvku tatam, hřbitov plný rumu a kamení, a z kostela, v podobu osmipaprskové hvězdy vystavěného, srazili právě zase kus zdi. Už jen málo z té památné stavby trčelo. F. Věk ji znal z kroniky a pomyslil si toho okamžiku, že je jí škoda, ale dlouho nepostáv, dal se napravo, napříč trhem, přes hlubokou cestu rozjezděnou, vedoucí prostranstvím vzhůru k Slovanům.

Z listů věděl, že Hněvkovský bydlí skoro naproti kostelu Božího těla a tím také jezuitskému. Našel ten dům brzo, za spoustou klad, jež navaleny ležely na prostranství před domy, té chvíle skoro chůvami a dětmi obalených. Přítele doma nezastal. Řekli mu, že je asi jistě v sousedství. Věk tam zašed, vyhledal byt paní Markové, kde bydlil nějaký kolega H…