F. L. Věk: 2. díl

XI
O MILOSTNÝCH ÚKLADECH

Pozdě odpoledne ubíral se Prokop Šedivý do České expedice. Šel podat Krameriovi zprávu, jak dnes odpoledne pochodil s vyprovázením a co se zběhlo s tou mladou Maternovou. Věděl, že Kramerius o tom rád uslyší již také proto, že bude moci sám také podati zprávu, a to své nejmilejší Vafince, které o mladé šlechtičně byl pověděl a která se o ni zajímala. Šedivý se nadál, že touto dobou nebude mít Kramerius hostí. Ale měl. Jak Šedivý dvéře otevřel, slyšel šavli zarachotit, a nežli zavřel a než ode dveří povystoupil a nalevo pokročil, kde hloub u zdi stál psací stůl a před ním pult, pronesl někdo jadrným hlasem:

„To mně kamarád psal, že nejen německé knihy z normálních škol dali od kata spálit, ale také německé krátké kalhoty na šibenici veřejně zavěsili. 

Slyšejí? Haha! Ale to jsou Uhři!“

Tu rázem hlas utichl a šavle zase zarachotila, jak se důstojník rychle obrátil; zpozorovalť, že někdo vstoupil. Proto také řeč obrátil. Neznalť Šedivého. Začal jakoby nic německy o knihách, aby mu tedy ty, co si vybral, byly poslány do domu švagrova, barona Henneta, a škoda že si jich nemůže vzít více, v ležení však že by bylo s nimi potíž. Kramerius, jsa krátkozraký, mhouřil oči, jak zahlédl vstupujícího; poznav ho, usmál se a důvěrně jej vítal. Hned se také chytil poznámky důstojníkovy o ležení, poněvadž hned pomyslil na své noviny. Otázal se důstojníka, dobrého třicátníka, prostřední postavy, ramenatého, mocné hlavy a ostrých rysů (byl to Jeník rytíř z Bratříc, vracející se od přítele své rodiny, majora Materny z Květnice), půjde–li zase k plzeňskému tmu neboli regimentu a cože tak náhle.

„Všichni oficíři, co tu jsme na dovolení, dostali jsme poručení v tu chvíli k armádě odjeti. Také pakáž pana polního maršálka Laudona již z Vídně odjela.“

„Dolů, na turecké hranice, prosím, pane barone?“

„Ne, všecko k slezským hranicím. Do čtrnácti dnů vytáhne vám z Prahy skoro všecko vojsko. Pět pataliónů granatýrů již zítra. Prušáci se za Náchodem zasekávají.“

„A jak svobodná polská obec, prosím? Slyším, že se k rakouskému dvoru naklonila. Také jsem to v známost uvedl, a s potěšením, protože polská obec, sestra našeho Českého království, Poláci, naši slovanští bratři –“

„A daj pokoj!“ a nadporučík mávl rukou a pohrdlivě se zasmál. „Pěkní bratři! Už jsou zas s pruským dvorem alianc. Dají si od pruského krále věšet bulíky na nos. Ten je do čisté bryndy zavede.“

„A dole, pane barone, s Turkem –,“ ptal se zkoumavě Kramerius.

„A to je jisto. Jeho Milost náš mocnář už poslal tureckému dvoru zprávu o svém dosednutí na trůn Českého království i uherského. A spolu také to, že jako věrný alírovaný s ruským dvorem povede válku proti tureckému dvoru. Kurýr už s tím jel do Konstantinopole.“

„To nejsou veselé noviny, pane barone. Dost by bylo té vojny s Turkem. Ta s Pruskem, ta by nám mohla třeba pokazit, nač se tolik těšíme – –“

„Nač?“

„Na korunovaci. Doufámeť –“

„A nic se nebojej. My Prušáka jim sem nepustíme. A korunovace, ta myslím bude. Slyšímť, že gardy mají už zase ten řád jako dřív.“ A jako by si vzpomněl, rychle dodal: „To vědí, že česká garda předchází uherskou?“

„Vida, to jsem –“

„To proto, že ze samých vysloužilých oficírů pozůstává. Škoda že tu také nebudu.“ Vtom začal zase po německu o knihách, o zaslání, pak se zeptal na Pelcla, bývá–li tu, podával Krameriovi ruku, maje se k odchodu. Šedivý, jenž dosud stál opodál, hluboce se uklonil, když důstojník šel kolem. Ten jen zlehka poděkoval. Kramerius vyprovodil hosta až ke dveřím. Vrátil se pak za pult spokojen a návštěvou zvláště potěšen. Také hned o odešlém začal, kdo je a že se znají od Neuberků, Jeník že tam často chodíval, dokud byl v Praze, a hned když byl u jezovitů. ,,U jezovitův?!“ divil se Šedivý.

„V svatováclavském semináři, ale,“ dodal Kramerius s úsměvem, „ten se jim nevyvedl. Jeť jejich největší odpůrce. Já ho jednou slyšel, jak o nich mluvil a na ně dorážel, že zavedli lid v skopovou hloupost a nevědomost, a ještě víc –“

„A k nám se hlásí –“

„Hlásí, a jak! To má od Neuberků, od nebožtíka starého pána, a sám je také ze zachovalého rodu, matka byla Malovcova z Malovic, a z českého kraje. Na Táborsku mají panstvíčko. To bude dědit. Nu ale jak ty, povídej, vzpomněl jsem kolikrát, jak ta tvá šlechtična.“

„O ta už nebude má,“ žertem odpovídal Šedivý. Jal se vypravovati, co se dnes dopoledne zběhlo a jak se dočekal Vaváka a P. Vrby.

„Vavák se tu ještě staví. Teď odpoledne chtěl ještě dopravit truhlu panny či slečny Maternové nahoru. Starý baron se asi podiví, až ji uvidí, jako tu malovanou venkovskou truhlu.“

„Jak děvče?“

„A s celou kuráží. Povídali Vavák i páter, že se divili, jak směle sedla ke klavíru a jak jistě zpívala. To vím sám, a má krásný hlas.“

„A co P. Vrba, je rád?“

„I nebyl tak tuze spokojen. Nelíbilo se mu, že starý baron neměl nikde ani jediného svatého obrazu a také tak prý ze všeho cítil, že ten starý oficír je nějak frajmaurstvím načichlý. A to ho také mrzelo, že se na stará kolena parádí a líčí.“

Kramerius se zasmál a Šedivý usmívaje se dodal:

„Ale pod inspekcí bude.“

„Maternová?“

„Povídal P. Vrba, že se tam občas podívá, aťsi ho třeba pan baron tuze rád neviděl. Ostatně ho baron pozval.“

„Kdyby tebe tak pozval!“ škádlil Kramerius. „Líbila se ti tolik…“

„Líbila a líbí. Škoda jí je. Ostatně, kdovíjak tam dlouho bude. A kdyby tam zůstala! Proto bych ji mohl vidět i s ní mluvit.“

„Hleďme, hleďme, a jak bys –“

„A to je má tajnost.“ Mladý spisovatel se zasmál. – Tou dobou F. Věk osaměl. Hněvkovský mu odešel, když se vrátili z Hradčan. Odešel mu proto, že měl hodinu, které vynechati nechtěl a nemohl. Poněvadž se také doma ještě pro nějakou knihu musil zastaviti, nepřijal ani Věková pozvání, aby s ním poobědval. Prve však, nežli odešel, zastavil se, jak přešli Kamenným mostem, u křížovníků oznámit Heldovi, kde na něj bude krajan čekat, když sám byl také s Věkem vyjednal, že se dnes ještě sejdou.

Věk nešel od křížovníků daleko. V Jezovitské ulici u Červeného raka se zastavil, aby tu po…