Bratrstvo III – Žebráci

Alois Jirásek

85 Kč

Elektronická kniha: Alois Jirásek – Bratrstvo III – Žebráci (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: jirasek25 Kategorie:

Popis

E-kniha Alois Jirásek: Bratrstvo III – Žebráci

Anotace

Po trilogii Mezi proudy, líčící vznik a počátky husitství a po proti všem, podávajícím vrchol síly a slávy husitství, vzniká Bratrstvo jako třetí část (Husitský král vznik až později) Jiráskovy husitské epopeje. Část podávající pád a závěr velkolepého husitského dramatu. I Bratrstvo je proto plno husitské síly, ale je-li to v Mezi proudy teprve se rodící, prodírající síla a v Proti všem vítězná, celou Evropu přemáhající síla, je to v Bratrstvu síla již jen vybíjející se pro tu sílu samu. Není proto menší, ve své nevázanosti je snad ještě větší, divočejsí, ale už ne tvůrčí, budující.

O autorovi

Alois Jirásek

[23.8.1851-12.3.1930] Alois Jirásek se narodil roku 1851 v Hronově u Náchoda. Pocházel ze selského rodu, jeho otec byl původně tkalcem a pak pekařem. Dětství strávil ve Velké Vsi u Broumova. V letech 1863 – 1867 studoval na německém gymnáziu v Broumově, potom na českém gymnáziu v Hradci Králové. Po maturitě studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Alois Jirásek...

Alois Jirásek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

3

Jazyk

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Bratrstvo III – Žebráci“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XLVI

Navečer téhož dne navštívili Talafúsa ostatní kapitáni bratrských houfů na Březovicích odpočívajících, Aksamit, Oldřich ze Smolotel, písař bratrské vojsky, Švehla i Matěj z Kněžic a sivý Zelenka. Přišli společně sbohem dát, neboť nazejtří ráno se chystali odtud dále do hor na bratrské hrady a tvrze a do dědin při nich na zimní byty. Teď už tam mohli, nemusili čekat a chystat se na další boj, poněvadž Uhři, jak došla nová zpráva, se od Spiše opravdu klidili, že jich valná část už odtáhla a sice zpátky na Levoč a tudy patrně že zamíří dále domů na Dolní zemi.

V ten okamžik, když kapitáni vcházeli, Talafúsovi se zjasnilo, že nechtějí odejít v němém hněvu, aniž by mu ruky podali. Ale hned také jako by dusno na něj padlo i na všechny. Také se u něho hrubě neomeškali. Zvláště Aksamit měl naspěch. Talafús to cítil, i to, že jemu, Talafúsovi, přece jen všecku vinu dává. Ostatní také tak málomluvní a tak zasmušile vážní. Ztráta tak velikého hradu a jeho území je tížila. Panství bratrstva na Spišsku ztenčeno o hodný lán; a pozbyli mocné opory, ze které mohli podnikati smělé výjezdy široko daleko. Teď musí ustoupit do hor, do odlehlých končin, jež poskytovaly sice bezpečenství, ale odkudž ne tak snadno jako ze spišského hradu mohli pronikat na území svých nepřátel a shánět tam špíži a kořist. A také měli teď ztíženo spojení s bratřími ve východních končinách, jmenovitě s Údrckým na Jasově.

O spišském hradě se nikdo již nezmínil a také ne o Márii; ale Talafús sám se ozval, když Aksamit mu dával sbohem.

„Bratře Petře, a vy bratři všichni, probůh mně odpusťte, pokud jsem vinen. Až vstanu, dá bůh, že se bratrstvu odsloužím.“

Podali mu mlčky ruce.

Talafús si zhluboka oddechl, když odešli. Teď teprve ucítil, že je sám a jak je sám. V tu chvíli byl rád, že tu musí zůstat, ačkoliv jindy tolikrát proklel, že se nemůže odtud hnout.

Večer přišel ještě hospodář kapitán Radkovec. Pospíchal, poněvadž měl velikou a těžkou sháňku se zítřejším odjezdem bratří. Když už byl zas u dveří, zeptal se ho Talafús znenadání, kde je Žáček.

„Je tady na hradě.“

„Zůstane tu?“

„Ne, potáhne s bratřími.“

„Pošli mně ho, prosím tebe.“

Žáček vstoupil za chvíli.

„Žáčku, odešel bys, aniž by ses stavil.“

„Pane kapitáne, jsem ti hořký host. Vzpomínal bys na zlé, co jsem ti ho přinesl. Nerad, pane, věř.“

„O tom nemluv. Ale tumáš.“ Podal mu několik dukátů, jež si z váčku vytáhl, prve nežli Žáček přišel. „Těch peněz budeš potřebovat. A dostaneš dvakrát, třikrát tolik, jestliže mně vyzvíš –“

„Kde paní Mária?“

„A Mihály, ten zrádce.“

„Myslil jsem už na to, pane kapitáne, a myslím. Vyzvím, jistě, hned však to nebude. Rač míti strpení. Teď musím s panem kapitánem Aksamitem.“

„Ale nezapomeň. Splatím tobě, jak jsem řekl, dvakrát, třikrát a i pětkrát tolik dostaneš.“

„Pozdrav tě Pánbůh, pane kapitáne, abys mohl brzo mezi pány bratry.“

Žáček odešel.

Talafús záhy usnul, časně se však probudil. Venku již hluk. Vzhůru tam troubili, vzhůru volali po hradě i dole v dědině.

Na úsvitě vytrhli bratři z Březovic. V čele jel Švehla s polovinou své roty. Za ním táhli pěší, Češi i verchoviňci, za těmi řada vozů s ženami a dětmi, s raněnými, kteří mohli snésti namáhavou cestu. Ti, kteří měli těžké rány, zůstali na Březovicích. Za vozy s raněnými vozy s nejnutnější špíží, za těmi houf goralů v plné zbroji. Šik zavírala druhá polovina Švehlovy jízdné roty a rota Baltazara Vlčka z Dobré Zemice.

Nebe bylo zaklopeno těžkými, sivými oblaky a vál studený vítr. Se Švehlou v čele jel Matěj z Kněžic i Oldřich ze Smolotel, oba pláštěm zahaleni. Aksamit jel se Zelenkou v středu. Za nimi táborský kněz Ondřej s klípcem na oku. Pijanda se vezl na voze. Táhli lučinatou dolinou řeky Torisy na úpatí chlumů a vrchů, jež měli po levé ruce směrem severovýchodním; ale již nedaleko za Březovicemi u dědiny Torisy nechali řeku a zahnuli nalevo, více na půlnoc, cestou mezi vrchy i přes vrchy.

Jindy za dobré jízdy mohli by na noc dorazit až do Plavnice; s raněnými však, s řadou vozů na rozjeté, blátivé cestě a za deště nebylo možná. Toho dne položili se táborem v dědině Bajerovci i kolem ní a tu nocovali. Když se ráno zase vypravili, nebe se vyjasnilo. Slunce svítilo, vál však studený vítr. Čím dále tím klopotnější měli cestu; jeli hornatou krajinou, musili do vrchů, zamlklými lesy, smutnými v podzimním tichu, černými i listnatými, nádhernými v proměně barev.

U Šanbronu sjeli na dolinu Šanbronského potoka, jenž přicházel znedaleka, z vysokých lesnatých hor na jihu strmících. Za Šanbronem, asi míli už před Plavnicí, poručil Aksamit zarazit vozy pro odpočinek raněným. Bylo mezi lesnatými kopci v místě, kdež údolí, až sem úzké, poněkud se šířilo loukou nalevo od cesty. Švehla s jízdou a větší část pěších byli už za touto dolinou, dále vpředu.

Raněným přinášeli čerstvé vody; bratříci u vozů odkládali zbraň, sedali u vozů do louky i kraj lesa u cesty. Také Aksamit slezl s koně i Zelenka i Oldřich ze Smolotel, jenž toho dne jel při nejvyšším. Všichni tři usedli kraj lesa nedaleko cesty pod mohutnou převysokou jedlí, jejíž kosmaté, husté haluze nízko, skoro až na hlavy se jim skláněly. V tu chvíli byl její kmen, mechu plný, spousta jejích větví i všecko místo, kdež hejtmané usedli, vyzářeno sluncem. Do toho příjemného výsluní přisedl k nim také Pijanda, kterýž, jen zarazili, vylezl z vozu, aby s&nbs…

Mohlo by se Vám líbit…