Bratrstvo III – Žebráci

XXIV

Mária plna neklidu, vzrušena počítala dni, jež tak zvolna, plíživě míjely. Přešel třetí, čtvrtý, co vydala se pomoc dole z ležení za Talafúsovou výjezdou, a žádné dosud zprávy. Mihály nic nepřinášel ani zdola, z městečka, kam denně chodil „na víno“, podívat se, není-li tam posel z Vlach města, ani od Štefana Kozice.

Chodil za ním, denně se s ním setkal, pokaždé však přišel s prázdnou. Mária sama ty dni se Štefanem nemluvila. Na malý dvoreček nepřicházel; nadarmo číhala ve dveřích, vzadu svého bytu u bedněných schodů. Jako by se jí vyhýbal. Už pomýšlela, že mu v hradě snad namluvili, že jej snad varovali, ten pochmurný kněz husitský nebo sama Aksamitova žena.

Byl už jedenáctý den, co Talafús se vypravil do pole; toho dne došla novina, ne však z pole. Mihály zvěstoval o Bodorovském, o jejím muži, kterého měl také na starosti, že odjel s houfem, který se ráno vypravil z ležení narychlo na západ, za Třikrátzlým a ostatními hejtmany, v levočskou stranu.

Márii tížilo, že se Bodorovský sem odvážil, že jí byl nablízku; nenáviděla jej, ošklivila si ho, a co Talafús meškal v poli, připadalo lekavé pomyšlení, kdyby se Bodorovský zas odvážil a chtěl se jí přiblížit, jí pro hanbu a ostudu. Proto si na zprávu Mihálovu oddechla, že alespoň načas bude od něho pokoj.

Poté zase zvolna, přezvolna minul parný srpnový den, po něm druhý. Mária neklidně přecházela bytem, čekala Mihála, vyhlížela zase Štefana, dopoledne i odpoledne, kdy zdi horkem jen sálaly, kdy do vanoucí zprahlé trávy na malém nádvoří lil se zářivý, žhavý proud světla, kdy ani stéblo se nezachvělo a stín křoviska ležel nehnutě. Než pokaždé se vracela zklamána, rozmrzelá do své jizby.

Třetího dne odpoledne (bylo pod mrakem, dusné ticho, a nad zčernalými lesy na Branisku vyvstávaly obrovité hrady zbouřených mračen) seděla zase na dřevěných schodech vzadu svého bytu. Hledíc do tichého dvorečka, čekala déle než jindy, již umíněná, jako by žádaná zpráva, které se nemohla dočkat, té chvíle musila přijít. Čekala ji od Štefana, ale i jej samého. V té němé osamělosti, v které teď žila, bylo jí vhod a ne nevítaným přerušením nudné, znavující jednotvárnosti, když mohla promluvit s mladým bratříkem, jenž ji zajímal svým osudem i tím, jak se k ní plaše, zasmušile chová, a jak jí přece slouží, slouží, on, jistě kdysi divoký bratřík loupežník a bratr Kozice kapitána.

Než ani toho dne odpoledne nepřicházel. Z velkého nádvoří zaslechla hlasy, koňský dusot, hluk; zdál se jí silnější nežli obyčejně, nedbala však a zůstala. Teprve když se zablesklo a těžké dešťové krůpěje pleskaly o kamení, vrátila se do své jizby rozmrzená jako pokaždé a tentokráte i popuzena na Štefana.

Venku se rozbouřilo; blýskalo se, nad hradem rachotil hrom. Dala zavřít okenice a v jizbě rozsvítit. Sama zapálivši hromničku, vešla do ložnice a tam, držíc hořící svíci v rukou, začala se modlit. Z roztržitosti však nedoříkala. Maně naslouchala děsivému rachocení i dešti, jak šlehá do okenic, na Mihála vzpomněla, že nebyl doma, kdeže je, a zase Štefan jí na mysl vstoupil, co ten –

Někdo zaklepal ostýchavě na dveře. V okamžik hlubokého ticha v ložnici a bouře venku hřímající se lekla. Se svící v ruce přistoupila chvatně ke dveřím. Verona.

„Co chceš!“ utrhla se na ni Mária, zklamaná v naději, že to snad Mihály s nějakou novinou.

„Velkomožná paní, venku na síni stojí –“

„Kdo!“ Mária to slůvko ulekaně vyrazila. Bodorovský, její muž, se jí v ten okamžik přikmitl. Tenkráte na Rychnavě také tak přišel.

„Dva tam jsou,“ hlásila Verona bázlivě, „ten zeman s usekanýma rukama a jeho chlapec.“

„Ah, ten!“ Mária ihned vykročila z ložnice a rychle jizbou ke dveřím. Svítíc na tmavou síň, uzřela Štefana na niť promoklého; a z huňky Míšovy crčela voda.

„Pojď dále! Vítej!“ živě zvala Mária.

„Nepůjdem, velkomožná paní, je pozdě, a – No, přišel jsem ti povědět –“

„Novinu.“

„Neveselou.“

„Bardijovští je porazili!“ vyhrkla dychtivě.

„Ne, ale velké nebezpečenství. Uhři se ukázali.“

„Uhři! Ach!“

Štefan upřel oko na Máriu. V tom zvuku jejího temného výkřiku nebylo leknutí. Tón jeho jej zarazil, než ihned pokračoval, když Mária v okamžik se vzpamatovavši, požádala ho starostně a dychtivě, aby pověděl, jakže Uhři, kde, kde, a kde bratříci a kde Talafús.

Štefan pověděl, že přichází od Pijandy, právě že před chvílí přijel posel ze Šariše hradu a oznámil, že pojednou se tam pod Šarišem ukázali Uhři, přes Prešov že přijeli, jistě od Košic, tam že se asi tajně sebrali, a jiný valný houf těch Uhrů že táhl za bratry k Bardijovu, takže bratři jsou teď mezi dvěma ohni, že se s Uhry již srazili, bratříci že nemohou zpátky na Šariš, tudy že se již nedostanou, že si musí jinudy proklestit cestu, na Sabinov, o to že se s Uhry teď bijí.

„A Talafús –“

„Posel byl ze Šariše, paní, ten o bratru Talafúsovi nic neví.“

„Co bude! Co tady, co udělají?“

„Pošlou pomoc, potáhnou na ty Uhry. Hned ráno, co tu je bratří. A po ostatních pošlou.“

„Oh, aby nebylo pozdě! A Talafús!“ Povzdechla, ale hned zase starostně se ptala i důtklivě připomínala:

„Ale pošlou pomoc.“

„Pošlou, paní.“

„Kdo vede Uhry?“

„Nevím, posel neříkal.“

„Od Košic přitáhli?“

„Od Kosic, jistě, povídal.“

„Ale bratři, Talafús, zvěděli o nich včas.“

„Myslím, protože ze Šariše vyslali hned posla za výjezdou, k našim, dříve nežli sem.“

„Tedy vědí,“ Mária zhluboka vydechla. „Nepřepadnou je jen tak.“

„Nestrachuj se, paní. Černý Petřík už k bratřím jistě dorazil a odtud také pochvátá pomoc. Dobrou noc, paní.“

Děkovala mu, a jak ji polekal i potěšil, a zase děkovala.

Ale jen vkročila do ložnice, už na Štefana nemyslila. Jeho noviny měla plnou hlavu. Na modlení již nevzpomněla, na bouři venku zapomněla. Krajané vytrhli proti těm loupežníkům husitským! Od Košic – Nenadála se, že odtud, čekala, že přitrhnou od západu, od Levoče. Ale kdožví – Lászlo teď už přijde, poví, zdola vzkážou, jagerský biskup. Sevřou je, udeří na ně. A on – Kde on? S ranou leží. A kde. Snad v poli kdes, na voze, v také bouři –

Myšlenky se jen rojily, míhaly; cítila rad…