Bratrstvo III – Žebráci

LIII

Když bratřík, přestrojený za sedláka, vyslaný na Březovice, vyjížděl z táborského hrádku na Zelené hůře u Hrabošic, vyhlížela Mária za ním všecka rozčilena, až zmizel za vrškem. I pak se neuklidnila. Uhodilať rozhodná chvíle. Byla ráda, že jej Třikrátzlej vypravil, že neusiloval, aby ona sama se na Březovice vydala; tak měla alespoň naději, že až se posel vrátí, zví, mešká-li Talafús na Březovicích sám, či ještě s jinými kapitány, zejména s Aksamitem, kterého se nejvíc strachovala.

Také odpověď dojde na list Třikrátzlého; obsah listu znala, neboť Třikrátzlej jí řádky, těžkopádnou rukou napsané, přečetl, vážně, hlubokým hlasem. Z těchto zpráv bude možná, konejšila se Mária, usoudit, má-li se na Březovice vypravit, nebo odtud raději tajně ujeti. Tak se těšila, ale zase ji uhánělo, že se jim tam sama ohlásila, že o ní teď najisto vědí, že by mohli pro ni poslat, aby se jí zmocnili, nebo ani to ne, že by mohli Třikrátzlému jen vzkázat, nařídit, on, Aksamit, aby se jí zmocnil, že ji odsoudili, aby ji vydal, poslal spoutanou – A ten hrozný kapitán by ani okamžik neváhal, ani okamžik.

V tyto strachy a obavy se zase naděje přikrádala, že Katka na Březovice snad přece došla, že Talafús od ní samé ví, jak ona, Mária, utekla z uherského ležení a proč. A pošle-li jí s poslem Katku, bude dobrým znamením. Od Katky by pak zvěděla, na vše by se jí vyptala; to by ještě pořád se mohla uchránit té cesty, když by se jí zdála nebezpečnou.

Pak se již nemohla posla dočkat. „Žežulka“ usmívajíc se pověděla Třikrátzlému, kterak Mária teď o poslu řeč zavádí, že se na cesty ptá, na Březovice, jak tam tou oklikou daleko, a je-li bezpečno, dojede-li posel. Třikrátzlej pak třetího dne, co posel odjel, při obědě vesele zamručel a významně očima pod hustým černým obočím zamžikal, kníry pohladil, hlavou pokýval, když Mária se sama ho zeptala na posla i na cestu, kdy asi by se mohl vrátit, zvláště když by se s ním Katka, její dívka, na cestu vydala.

Hlavou pokýval, však že rozumí, a po svém zažertoval, že paní Mária touží, touží, no jaký div, když tak dlouho bratra Talafúsa neviděla, neobjala, jaký div.

Navečer téhož dne, když obcházel hradem a v bráně se zastavil u stráže, hlásil hlásný cizího příchozího. Třikrátzlej počkal si na něj hned u branky. Kramář byl, potulný kramář, s bedničkou a pytlem plným zboží. Třikrátzlej hned hromově na něj, co chce, odkud jde, kdo je.

„Všecko povím, velkomožný pane, a ještě víc, jen prosím mezi čtyřma očima,“ žádal kramář tichým hlasem, ale s jistou určitostí. To a tajemnost, s jakou kramář mluvil, překvapilo kapitána tak, že učinil mu po vůli. Zavedl jej do strážnice vedle brány, kdež obyčejně se odbývaly hovory s těmi, kterých nechtěli vésti dále do hradu. Kramář se tam vtáhl jako stín, a hned za sebou zavřev, přihlásil se, kdo je, že Žáček.

Třikrátzlej zaklel a potvorným slovem jej uvítal, zlobě se i směje se, co se tak přistrojil, že ho on, Třikrátzlej, věru nepoznal.

„Co se zas kuklíš, jsi-li na zvědách, či neseš noviny? A proč jsi chtěl sem, proč takové tajnosti?“

„Nechci, aby kdo zvěděl, že tu jsem, nebo že jsem tu byl, žádný, kromě tebe, pane kapitáne. Je to vždy jistější. Aby ani z posádky o mně nevěděli.“

„Co neseš tedy?“

„Novin málo, a po těch nic není. O Bardijově jsi slyšel, co se stalo bratřím a kapitánům, panu Petříkovi a Vysockému.“

„Nic nevím. Byli jsme tu sevřeni a ještě teď není hnutí. Nikdo k nám nepřijde. Co je?“

Zrudl a klel strašlivě, když uslyšel, co se v Bardijově stalo. V prvním návalu chtěl i z komory vyrazit, rozkřiknout se, bratřím v posádce oznámit; Žáček jej však zadržel a udržel tím, co dále vypravoval, jak Aksamit i Kozic a ostatní poslali odpovědné listy Bardijovským.

„Měli je ihned hubit. Či snad už na ně udeřili?“

„Víc nevím nic, protože jsem už dlouho na cestách,“ Žáček se usmál.

„Co sháníš?“

„Šlakuju, stopu hledám.“

„Stopu? Teď šlakovat? Koho?“

„Tu paní, co byla u pána kapitána Talafúsa.“

„Ta je tu, na Táboře, u mne je. Co jí chceš? Talafús tě posílá?“

„Tady?! Tady že je?!“ žasl Žáček. V očích mu vysvitlo radostí.

„Je; už kolik neděl. Neseš-li jí vzkázání, pojď.“

„Ne, probůh, pane kapitáne!“ bránil se Žáček. „Teď teprve nesmí nikdo nic zvědět, že jsem tu, zvláště však ne ta paní sama. Už z této komory ani nevylezu.“ A zarazil závoru.

„Blázníš-li?“

„Ne, pane kapitáne, ale je to, aby se člověk chytl za hlavu.“

„Co je s tou paní Máriou?“

„Víš-li, jak jsme pozbyli spišského zámku?“

„Zradou. No, a –“ Třikrátzlej prudce vstal z lavičky, na kterou byl usedl.

„Zradou, tak, pane kapitáne. O té zradě dobře ví ta Uherkyně, paní Mária.“

„Jak to můžeš říci?“

„Jistě, pane kapitáne. A je tu, prosím tebe, sama?“

„Sama.“

„Nepřijel s ní nebo za ní Uher, Mihály se volá?“

„Ne, sama, povídám, přijela, Uhrům ujela z ležení, ze zajetí, o šturmu jim padla do rukou, a její dívka.“

„Je-li také tu?“

„Není; sama, povídám, přijela; ale teď už mluv!“

A Žáček začal.

Bratříci strážní ve bráně, kteří slyšeli, že si kramář vyžádal pohovořit si s kapitánem o samotě, tušili, že něco nese. Nebylo to nic neobyčejného, nedivili se tomu; ale pak už žasli, když chvíle za chvílí míjela, když už soumrak nastal, a z vrátnice nevycházel ani kapitán, ani kramář. Zvědavec jeden už i ucho přitiskl ke dveřím, a oznamoval tlumeně, bratříkům, že slyší kapitánův hlas, kapitán že se asi vzteká.

Setmělo se, když závora konečně zarachotila; vyšel Třikrátzlej, sám, a zamračeně poručil, aby kramáři přinesli jíst, maso a víno, ale aby neříkali, komu to je, a vůbec ať o kramářovi teď nikomu nic nepovídají, ať o něm nemluví, zvláště ne před ženskými, a louč aby rozžali a dali ji do vrátnice, a jeden z bratří aby toho kramáře, až se nají, vyprovodil dolů do vsi, tam ať mu vydá koně, jednoho z těch, které Uhrům vzali a které chovali v opuštěném statku.

Třikrátzlej neodešel, nýbrž počkal u kramáře v komoře, až se najedl a k odchodu přichystal. Seděl s ním opět při zavřených dveřích, ne však tak dlouho jako prve. Žáček byl brzo po večeři a hned poté vyda…