Bratrstvo III – Žebráci

LIX

Jano Nejtušiak Hurčala řekl si v duchu, když zase jel zpátky k rotě, že smrt nesl do Zemanského Podhradí a odtud že opět nese smrt, zprávu o starém Kozicovi. Nemířil na Dunajec hrad, poněvadž věděl, že by tam roty nezastal, ta že teď polem pracuje, a také mu Kozic uložil, aby až se vrátí, zajel do Podolína, tam aby čekal, tam že se doví, kam by měl dále za rotou jeti.

Nežli dorazil, doslechl se již v Kežmarku, že u Bardijova je zle, že bratřické roty tam holdují, jak odpovědnými listy ohlásily, že se mstí za potupnou smrt Černého Petříka, Vysockého a ostatních oběšených bratří a že si také nahrazují ta čtyři sta ve zlatě, kterých jim Bardijovští neposlali.

V Podolíně, hrazeném městě s hradem, sídle Mikuláše Komorovského, zvěděl ještě více, že s výjezdou jsou i sám nejvyšší pán Aksamit i pán Talafús a roty Kozicova, Poberova a ostatní roty pěší a jízdné, že pálí Bardijovským dvory, odvážejí z dědin obilí, odhánějí dobytek, že do samého podměstí vrazili v noci a to že zapálili. Za nějaký den se přesvědčil v Podolíně samém, když tam přijela část vozů s kořistí a když tam přihnali něco uloupeného dobytka; většinu pak uviděl v nedalekém Hnězdě na křižovatce cest, z nichž jedna vedla k Podolínu a druhá na lechnický klášter a Dunajec hrad.

Hned zajel do toho německého malého města, když uslyšel, že tam je plno vojska vracejícího se z výjezdy i hojné kořisti. Sotva se tam dostal, jaká všude tíseň. S koně musil a vésti jej u huby a prodírat se a prosmykovat nekonečnou řadou vozů a stády dobytka hovězího, hejny ovcí bílých, černých i bratřickými houfy. Tam konečně se doptal na rotmistra Kozice. Našel jej v hemžení jeho jezdců, právě odpočívajících na prostranství dřevěného toho městečka u zděného kostela, stojícího prostřed toho tržiště.

Seděl na schodě u dveří chrámových pod lipami, zardělý, zpocený (byl parný letní den), maje helmici vedle na zemi. Tam uslyšel noviny z rodné doliny; nejprve o starém otci. Janko Kozic vyskočil, na Hurčalu se rozkřikl, co že to mluví; ale hned ztichl, chvíli zamračeně mlčel, až se jal vyptávat na nemoc otcovu, kdy, jak zemřel, a pak co ostatní, co Ondrejko a zolvica Zuzka, co strýc Rozvadský. Pak chodil ten kousek před kostelními dveřmi sem tam, až pojednou dal „vzhůru“ zatroubit.

Jel v čele roty směrem k Dunajci s nikým nemluvě. Zato Chujava Slimáček, jak se jen dalo, přitočil koně, aby mohl jet vedle Hurčaly. A hned spustil otázky, jak bylo cestou, co v Podhradí a Haluzicích, byl-li, slyšel-li o staré tetě jeho a snad také o pánech Ostroluckých, s těmi že stojí v rodině, ví-li. O tom všem dlouho hovořil, vyptával se a v duchu litoval, že Hurčala nemohl jeti Rimavskou dolinou, stavit se v Rimavské Báni, aby zprávy přinesl také o tom českém knězi, o jeho sestře, o Evě, Evušce, jsou-li tam ještě, co se s nimi děje, vzpomene-li Eva? Na to také pomýšlel, že by mohl, že by měl tam také poslat a vzkázat jim, Evě.

Výjezda byla „spanilá“, zdařila se, mnoho vynesla do zásob na živobytí, masa, obilí, mouky i vína i peněz. Zdařila se, poněvadž ji podnikli náhle, znenadání a nebylo žádné zrady a poněvadž Uhři z Dolní země nepomohli, nemohli.

Noviny Blažeje Rozvadského, jak je Hurčala z Bošácké doliny přinesl o Huňadovi starém a vpádu hraběte Cilského do Chorvatska, všecky se potvrdily. A ještě nové, zevrubnější došly, jak Huňady s vojskem vrazil hluboko do rácké země a že tam i Turky ztepal, u Kruševce, ale že pak musil, on, vítěz, zpátky, když Cilský hrabě se mu do zad postavil. Z toho že nesmiřitelný hněv mezi Huňadem a jeho rodem a mezi Cilským, to že skončí krvavě a zanedlouho.

Tyto noviny nezarmoutily nikoho z bratrstva. Chutě o tom kapitáni uvažovali a tajné své přání vyslovovali, kdyby Cilský nabyl opět moci u dvora mladého krále, kdyby se mu podařilo odtud Encigara^[107] vypíchnout, to že by Huňad obzvláště cítil, to že Cilský by krále přesvědčil, že Huňad o něj zle smýšlí a uherskou korunu když ne sobě, jistě svému synu chystá, z toho že by bratrstvu nebylo dušno, ne, nýbrž volněji, a tu že by si ve Vídni jistě zase vzpomněli na Jiskru, pro Huňada nehodně odstrčeného, Cilský že by se již o to postaral, aby měl Jiskru po ruce, neboť by ho hrubě potřeboval, aby mu Huňada v Uhřích držel.

Co v bratrstvu hádali, čehož však se tak hned nenadáli, stalo se. Zima jen pominula, jaro (r. 1455) jen nastalo, a již byl Oldřich hrabě Cilský povolán ke dvoru mladého krále Ladislava. Provázen tisícem jezdců a skvělým komonstvem, blížil se k Vídni. Král sám vyjel mu naproti a slavně jej uvítal. Cilský vjížděl vítězně jednou branou a druhou opouštěl Eicinger město. A zanedlouho opustil Jiskra své panství na Moravě a vydal se na cestu do Vídně ke dvoru. Pozvali jej tam a on pozvání přijal.

Stalo se, o čem rokovali kapitáni bratrstva na spišském zámku za hlučné a veselé pijatiky, nežli se předloni vydali na tu první nešťastnou výjezdu k Bardijovu, že se Jiskra dočká, že přijde jeho čas, že se vrátí do Uher, na Horní zem, které po dvanácte let králi, ještě dítěti, hájil. Vrátil se. Byl tam opět vyslán, on „hrabě šarišský“, aby byl opět „nejvyšším hejtmanem vrchních krajin království uherského“.

Přišel s plnou mocí, aby královské hrady a tvrze, které předloni musil vydati, byly zas odevzdány v jeho správu. Jeho slovo mělo tu zase těžkou moc; zase velel přečetným houfům, jež rostly a množily se co den, jak se pod jeho korouhve hrnuli mladí pacholíci, zkušení žoldnéřové i lidé „dobří“, zemané, šlechtici, Češi, Slováci, Rusíni a Poláci.

To také se stalo, jak Aksamit o té pijatice na spišském zámku pověděl, vrátí-li se Jiskra, že bratrstvo nebude pod ním, nýbrž vedle něho, že nebude proti němu, ale často s ním, přitom však samo sobě, a co má, že podrží i čeho ještě dobude.

Spišského zámku již nemělo a také ho nedostalo ani za Jiskry, jenž jej jako královský zase převzal. Ale ostatek, co bratrstvo mělo, podrželo, a za té příhodné doby, kdy Huňad a jeho strana měli tolik starostí, aby zadrželi, odvrátili tureckou potopu, bratrstvo ještě šířilo svou moc; ale ne na půlnoc…