Bratrstvo III – Žebráci

XXXII

Pozejtří, večer, jenž byl tmavý a větrný, podnikl Mihály, co hodlal a co s Máriou smluvil. Katka zas uvábila a zdržela na přání velkomožné, netušíc proč, Míšu večeří. Štefan Kozic jak obyčejně nevkročil v tu dobu do komory v baště. Seděl mezi bratříky, kteří nebyli v službě, v ratejně u ohně planoucího ve velkém začouzeném krbu.

Mihály, ozbrojen dlouhým nožem v kožené pochvě u pasu, tiše oznámil Márii, čekající v bedněných schodech, že je tedy přichystán, a zmizel. Mária se zachvěla. Než ani v tu chvíli nezakolísala ve svém předsevzetí. Jen vzrušení rozhodného, nebezpečného činu ji na okamžik zmohlo. Stála nehnutě, oči upřeny za Mihálym zanikajícím v šeru a v černém stínu hrubé zdi; když zmizel, došla chvatně do svého bytu dohlédnout, je-li tam Míša; pak se dala za Mihálym.

Tato plíživá cesta podél zdi byla valnou částí všeho nebezpečenství. Márii bušilo srdce. Než větrný, nehostný večer podzimní, jeho tma i její plášť s kuklou přes hlavu staženou jí sloužily. Jen zblizoučka bylo by možná poznat, že tu žena kráčí. A ona tak nablízko nikoho nepotkala. Zachvívajíc se vklouzla do černé síňky před komorou, rozčileně nahmatala dveře. Byly zavřeny. Mihály tam. Okamžik stála, ohlédla se za sebe, kolem i naslouchala. Srdce až v hrdle ucítila. Nahoře v podsebití zavrzaly na prknech kroky, nějaký popěvek bručivý se ozval a z nádvoří vítr.

Chvatně zaklepala, dvakráte, jak smluvili. Závora zachrastěla, dveře se pootevřely.

„Mihály!“ vydechla.

„Všecko dobře,“ zašeptal ze tmy hlas.

Vklouzla do komory, slyšela, že Mihály zase zašoupl závoru, uviděla v koutě na zemi kahanec s drobným plamínkem. Mihály jej vzal, šel k oknu, oddělal okenici, sehnul se a svítil na zeď pod okno.

„Tadyhle, velkomožná paní,“ mluvil tlumeným hlasem, „rač se podívat.“ Svítil na hrubou skobu, na níž byl zadrhnutý silný provaz s navázanými uzly, pak postavil světlo a ukazoval, jak možná nejsnáze provaz opět odvázat.

„Já vím, já vím,“ odbývala jej Mária chvatně, neklidným hlasem, „dovedu …