F. L. Věk: 5. díl

XXVIII
DOKTOR HELD SE S LORY ROZLOUČÍ

To byla bitva u Chlumce.

Než po této první zprávě žádná jiná, nic určitějšího a zevrubnějšího. Nejistota zůstala, dychtivost rostla. Dne 5. září vracel se doktor Held z nemocnice Milosrdných bratří. Na kraji Spálené ulice chytil jej starý rytíř Eisenstein.

„Pane doktore! Pane doktore, vy jistě víte o madame Dupasquierové -“

„Že se před týdnem vdala, ano -“

„Tedy přec! Je-li možná! A prý -“

„A vzala si toho svéHď strážce nemluvného, toho pana Zimmermanna.“

„A co, pane doktore -“

„Víc nevím nic, leda to ještě, že odjedou z Prahy nebo již odjeli.“

„Ahá! V tom něco je. A co Leon -“

„Mladý „Napo-leon?“

„Jen se smějte, doktore, ale on je, a to všecko, ta svatba, vždyť víme, jak to chodí, že takové milostnice musí se pak vdát a že si je někdo musí vzít. A odjeli, pravíte, do Francie, není-li pravda? Vidíte, jistě do Francie.“

Vtom přiběhl k nim nějaký mužský všechen udýchán, jehož doktor neznal, ale jenž na něj volal:

„Pane doktore, vezou raněné, z té bitvy na saských hranicích -“ A letěl dál. A hned jiný se kolem mihl, všechen zardělý, uhnaný, volaje, křiče před se, na celou ulici, že vezou raněné, že jsou už na Poříčí. Do toho vyvolávání zalehl šum od Starých alejí, několik lidí běželo v největším chvatu směrem k Prašné bráně.

Doktor Held, zapomenuv na rytíře Eisensteina, jenž v tom náhlém vzrušení zmizel, nechtěl věřit nenadálé novině; vykládaje známým ze sousedství, kteří se kolem něho shlukli, že není možná, že by přec od vojska poslali napřed zprávu, nějaké oznámení, jistě, aby se tu mohli na transport raněných uchystat, lože, místnosti a všechno připravit, že přece není možná -

Ale bylo. Sám se přesvědčil, když se také vydal za proudem. Nekonečná řada povozů, většinou samých selských, košatinových nebo fasuňků, mezi nimiž jenom tu i tam jel nějaký okroč žlutě natřený a ještě řidčeji kočár, vjížděla Poříčskou branou za průvodu malého oddílu pěších vojáků v šedých pláštích a bílém řemení. S vojáky kráčeli lehce ranění, kteří vydrželi a nemusili na vůz. Ti s menšími ranami, kteří nemohli na nohy, seděli na vozích zrovna nacpáni nebo jen vpředu i vzadu povozů, vezoucích těžce raněné, ležící na trochu slámě.

Vůz za vozem, konce jich nebylo; z nejednoho vyrazil bolestný výkřik nebo zaúpění, když vůz na dlažbě náhle prudce zahrkl nebo se otřásl. Od Poříčské brány bral se ten smutný průvod do města. Část vozů odbočila na Josefské náměstí, část na Senovážné; průvod však tím nepřestal a také neslábl. Jiné a jiné povozy s bolestným nákladem jely dále Starými alejemi, Ovocnou ulicí; část zarazila na Židovské zahradě, část na Dobytčím trhu, jiná jela od Prašné brány Celetnou ulicí na Staroměstský rynk.

Řady těch povozů jely pak už mezi zástupy lidí. Shlukovali se vpravo vlevo, tlačili se k vozům, jež místem musily na chvilku zarazit, co se uvolnilo. Nejtěsněji bylo v Celetné ulici, kdež úzká prostora nestačila. Účastenství i zvědavost shlukly tolik lidí. Než i ti, kteří přišli, jen aby viděli, obměkčili se naráz, jak spatřili smutné divadlo, vozy plné raněných, velkou většinou Francouzů, Rusů a Prušáků v pláštích nebo bez nich, v nejrůznějších uniformách, s nevalnými obvazy, krví prosáklými.

Dech se tajil pohledem na nebožáky, kteří krváceli u průsmyku Naklé-řovského a v chlumecké bitvě. Srdce svíralo se, když je z vozů skládali, zsinalé, zmořené bolestí i hroznou cestou, třesoucí se, s očima horečně zanícenýma, když slyšeli jejich úpění a bolestné výkřiky, kdykoliv při skládání skládací nevolky zavadili o jejich rány bídně ovázané nebo když prudčeji jimi pohnuli. A jaké ukládání ubohých! První chvíli neměli ani nač je položit, leda jen na drobet slámy z vozu nebo v některém domě sehnané. Leckde nebylo ani té, a nezbylo, nežli raněné položit na holou dlažbu, na chodníky, do průjezdu domů.

Než tato bída přemáhána bez odkladu. Hluboký soucit Pražanů hned činem se jevil. Po prvním bolestném úžasu skutky milosrdenství. Nikde nezůstali nad raněnými trnoucími diváky, hned a všude pomyslili na přispění. Všude sháněli víno, jídlo, polévky na první občerstvenou a záhy také odnášeli raněné z dlažby do bytů, do chudých i bohatých, a do hostinců. Mnohé z nich uložili v Platejzu, u Zlatého soudku, v domě mile-simovském v Celetné ulici a u Zlatého hřebene. V kupeckém krámě na rohu Spálené ulice, proti Perštýnu, zřídil kupec obvaziště, kdež převazovali rány. Do večera byli všichni ranění a nemocní pod střechou.

Doktor Held vrátil se do svého bytu teprve před jedenáctou v noci. Až do té chvíle pomáhal raněným a nemocným vojákům; domů přišel v šatu umazaném i krví potřísněném, unaven, vysílen, rozrušen. Hospodyně bázlivě mu oznámila, že tu byla návštěva. Mrzutě, netečně mávl rukou, rychle se však obrátil, když uslyšel, že tu byla ta stará paní, Francouzka, která chodívala k paní z Hanoldů.

„Co chtěla?“ zeptal se čile.

„Neřekla, ale že přijde zítra.“

Nepřišla, ale již ráno čekala před domem, když odcházel do nemocnice Milosrdných bratří. Uslyšel, že včera přijela z venkova. „Sama?“ vpadl jí dychtivě do řeči.

„Ano, já jen na nějaký den. Bratr mně nepíše a teď, když Rusové jsou tu, myslím, že se spíše doptám. Neměla jsem žádného stání. A když jsem přijela, zrovna do té hrůzy, o které jsem neměla ani tušení. Ach bože, je-li také můj bratr mezi nimi, můj ubohý Charles - Ach pane doktore, jdu k vám o radu, o pomoc, abyste se mne ujal -“

Doktor konejšil její úzkostný strach a slíbil ochotně, že tak učiní, jak žádá, dopoledne že musí k Milosrdným, odpoledne však že půjde zase mezi raněné a že začne pátrat.

„Doufám však, že pana bratra nenajdeme, že je zdráv. S ním se nesejdu, ale včera, hned jak raněné přivezli, jsem měl setkání - s rytmistrem z Hanoldů -“

Paní de Lozier strnula úžasem.

„Ano, je raněn a těžce, a dostal se mně náhodou v ošetřování.“

„Mon dieu! Mon dieu! A těžce raněn?“

„Velmi těžce, na pravé noze a na hlavě. Nevím, nebude-li třeba operace. Dal jsem o něm vzkázati jeho bratranci.“

„Ach, ach - A poznal vás?“

„Poznal a hned se mne pta…