F. L. Věk: 5. díl

XXII
IGNÁCIUS CEYPEK SI NAPOSLEDY ZAHRAJE

Ve středu dne prvního července o šesté hodině ranní odjeli Maria Louisa, francouzská císařovna, její rodiče i všechen dvůr až na konferenčního ministra hraběte Metternicha z Prahy zase nekonečným špalírem, za hřímání děl a za slavného hlaholení všech pražských zvonů.

O tomto odjezdu mluvilo se po Praze ještě několik dní. Také baron Stentsch a rytíř Jeník vzpomněli na něj ještě po týdnu, když se potkali v Kanálské zahradě a seděli pozdě odpoledne na lavičce v aleji starých kaštanů. Mluvili o cestě francouzské císařovny, kteráž se vydala přes Cheb do Němec a jela dále do Paříže.

„A což Napoleon, jak ten asi daleko pokročil s armádou?“ vzpomněl Jeník.

„Dnes došla zpráva z Východních Prus, že pětadvacátého minulého měsíce překročila první část jeho vojska Němen. Tou dobou je už na ruské půdě. Napoleon také. Byl prý při tom prvním oddělení.“

„Obrovské drama tedy se počalo. Co uslyšíme?“

„A Metternich, vzpomínám si,“ Stentsch se živěji obrátil k Jeníkovi, „odejel teprve včera z Prahy.“

„Hm, tak dlouho se tu zdržel. V tom něco je. Snad jednal po Drážďanech teď zase s těmi Prušáky,“ přidal žertovně.

„Smějete se, a snad jste uhodl. Jistě není proti nim.“

„On, spojenec Napoleonův?“ ironicky se divil rytíř Jeník.

„To jest jisto, že ještě, když tu dvůr na Hradě pobýval, zval si Metter-nich některé z těch emigrantů -“

„Není možná!“

„I je. Ovšem ne všecky, ale jednoho dva, kteří jsou důstojníky v našem vojsku. Bývali u něho nahoře na Hradě v Lobkovickém paláci, na hudebních večírcích,“ Stentsch se usmál, „aby si poslechli Paera, kapelníka francouzské císařovny, když hrál fantazie na klavír. Všecko tak nevinné. Rozumíte-li.“

„Ještě si měl toho Grunera pozvat -“

„No, ten na těch večírkách nebyl, ale kdož ví, nejednal-li s ním ministr Metternich potají. Nic za to nedám. A nejednal-li, ví jistě, co Gruner kuje.“

„Myslíte?“

„Když já to vím.“

„Vy?!“

Baron Stentsch se z opatrnosti ohlédl, usmál se a řekl:

„Nikdo tu není, a také ne Ehrenburg ani Eisenstein. Vám to, milý Jeníku, mohu říct, ale sub rosa, dosud jako tajemství.“ Nachýliv se dopředu, začal tlumenějším hlasem:

„Gruner je tuze sebevědomý. Byl už varován, ale on se jen směje zdejší policii, máji za hloupou. Je přesvědčen, že na něj nevyzraje, a ona zatím zná jeho korespondenci.“

„Řekl jste onehdy, že má klíč k jeho tajnému písmu.“

„Ano. Už je tady čtou a vědí, jaké má spojení v Německu, že nastrojil veliké spiknutí, jehož úkolem je mařit a ničit všecko za Napoleonem, za jeho armádou, až pronikne hloub do Ruska, hlavně zapalovat všecka její skladiště, rušit dopravu, zvláště vyhazovat vozy s prachem do povětří -“

„Fantazie!“ Jeník mávl rukou.

„Ne, jistotná pravda, takový plán je -“

„Ale že vy o něm víte!“

„Ouřady o něm vědí; mně to svěřil purkrabí. Teď uvěříte, že také ministr Metternich o tom ví.“

„A ještě s těmi Prusy jedná.“

„Proč? On diplomaticky počítá. Což je vítězství Napoleonovo tak jisté?

Což kdyby byl poražen? Nebude pak výhodno otočit a hledat nové spojence? Zvítězí-li Rusko, nezůstane Německo při Napoleonu. Co potom Rakousko? Proto šetří těch Prušáků.“

„O věrné spojenectví!“

„I ano, spojenectví, alespoň naoko věrné,“ baron Stentsch se zasmál. „Vždyť se může také Francouzům zachovat.“

„Kterak?“

„Francouzové si pamatují, co jim Gruner v Berlíně vyváděl, a vědí, jak je jim nebezpečný. Jistě ho stopují a mají o něm udání.“

„Pak by mohli žádat na rakouském spojenci, aby jim Grunera vydal, a ten Prušák bude zastřelen.“

„To by Metternich asi nechtěl kvůli Prusku, a přece zas Francouzům se chce zachovat. Grunera prostě zavře, kdyby cítil, že by ho Francouzové chtěli.“

„Ach ano,“ zasmál se Jeník, „a bude-li potřeba, zase ho pustí. Jaký jste vy Metternich!“

„A ten vás dá také zavřít, povíte-li jen slovíčko!“ žertem hrozil baron Stentsch a vstal.

„Budu mlčet, už o tom ani nehlesnu. Ale,“ připadlo mu pojednou, „což ten zbrklý doktor Müller, jenž dělá nová německá slovíčka, pravá prý ruka toho Grunera. Kanovník Arnold chtěl ho k Slívkovým uvést.“

„Ten Müller je asi opravdu pravá ruka Grunera. Byl delší dobu pryč z Prahy. Teď je tu zas. Včera jsem ho viděl v kavárně U hroznu. To zas bude řečnit proti Napoleonovi. Ach, vidíte, tamhle -“ Stentsch ukázal napravo na osamělou cestu. „Doktor Held! Podívejme se, sám, tak o samotě. Bud malkontent, nebo snad zamilovaný.“

„To spíš zamilovaný,“ také žertem přidal Jeník a zavolal po česku na Helda, jenž jim zacházel v záhybu za stromy: „Pane doktor!“

Held se zamračil, stanul, ale jak zhlédl Jeníka, rychle se obrátil a šel k nim.

„Povídáme si, že asi právě vzdychají,“ škádlil Jeník, „že jich nějaká láska trápí.“

Held se usmál a lehce mávl dlaní.

„To sami nevěřejí, ale to taky neuvěřejí,“ dodal rychle, jak mu právě připadlo, „co jim teď povím.“ Po německu pokračoval: „Pamatujete se na toho Prušáka, na bývalého policejního ředitele?“

Stentsch a Jeník se na sebe podívali a oba najednou dychtivě se ptali, co s ním je, co se stalo.

„Už není v Praze.“

„Utekl?“ hádal Stentsch. „Ne, odvezli ho. Zatkli.“

„Vidíte?“ zvolal Stentsch, obraceje se k Jeníkovi. „V noci na dnešek, tajně, tiše,“ pokračoval Held. „Je to pravda?“

„Jistě. Mám to z nejlepšího pramene. Dnes odpoledne zavolali mne k paní z Mertensů.“

Oba šlechtici věděli, že je Held domácím lékařem v rodině městského hejtmana.

„Ochuravěla náhle a hejtman měl velkou starost. Sám na mne čekal. Když jsem zjistil, že není žádného nebezpečenství, že choroba záhy přejde, upokojil se. Pak šel také se mnou kus. Že musí ještě do kanceláře, že se mu toho dnes shluklo, a jaké věci, nejobtížnější že bylo v noci. A tu mně pověděl, do té chvíle je to ještě jaksi tajemství, ale zítra už jistě nebude, že musil dát v noci zatknout toho Grunera.“

„Na čí rozkaz?“ ptal se Jeník.

„Na Metternichův,“ odpověděl baron Stentsch za Helda najisto. Held přisvědčil a dodal:

„Do Petrovaradína ho vezou. To také povídal hejtman, že bylo v tom rozkaze, aby s Grunerem jednali co nejšetrněji.“

„Aha,“ Sten…