F. L. Věk: 5. díl

XX
O VELKÝCH NÁVŠTĚVÁCH, TÉŽ O JAKOBÍNSKÉ ČAPCE

Jeanetta se pozdravila. Lékaře jí nebylo už třeba, nicméně přicházel doktor Held se na ni podívat, jak se jí daří. Měl ji rád a Jeanetta se těšila na jeho návštěvy. Zamilovala si jej od nemoci jako otce. Někdy se s ní setkával v Kanálské zahradě, když se tam procházela buď s matkou nebo s vychovatelkou. Častěji ji vídal v zahradě u bytu. Stavoval se tam v poledne, vraceje se ze svých lékařských pochůzek, někdy i odpoledne. Jeho návštěvy nemohly teď býti nápadný. Tak si vykládala paní Hanoldová, jež tu vždy meškala s Jeanettou. Než také si vyčítala, že se Heldovy návštěvy nemůže dočekat, že touží jej uvidět, s ním promluvit. Do nemoci malé Jeanetty žili v přátelství, jež bylo i poutem jejich vroucnějších citů. Když Jeanetta stonala, stalo se to pouto volnější starostí o nemocnou; větší ta důvěrnost zůstala i pak, když se Jeanetta pozdravila.

Bývaly chvíle, kdy všichni tři pospolu sedali jakoby rodina, kdy Held i paní Hanoldová za těchto okamžiků v tichém štěstí zapomínali na skutečnost, kdy paní Hanoldové utuchaly obavy i její úzkostlivost. Přicházely chvíle, jaké ji blažívaly před časy, kdy ujevši z Votavan meškala u tety v jejím domě se zahradou v Ječné ulici, kdy tak nešťastná nalézala tam cpal krátkou a nevzhlednou dýmku. Tabák bral ne z váčku, nýbrž z obyčejné měchuřiny. Doktor Srnka jako by cenzora neviděl; ale také nedbal pohnutí na společnosti patrného a kousavě pokračoval:

„Péro se platí, ať píše ostře nebo zhruba, jen když píše do noty, po přání, když je písař grammaticus, rétor, geometer, pictor, aliptes - augur - jak to povídá Juvenál, všecka čest. Všecko tohle dohromady takový spisovatel, qui omnia novit - Všecko, mladí pánové, můžete napsat, svinstvo, patolízalství, blbost, jenom ne pravdu - ách, už odcházejí?“ ptal se posměšně, když většina společnosti pojednou odcházela.

„Co tak najednou?“ volal doktor za odcházejícími. „Počkají, přečtu jim ten článek - Sic není dovoleno v kavárně předčítat, ale jsme mezi sebou, všecko upřímný člověk, a oni nemají strach, jak vidím, opravdu hrdinové -“

Odcházející se ani neohlédli a také ani nehlesli. Teprve v druhé místnosti vyhrkl jeden z nich:

„Bodejť, blázen, budeme ho poslouchat a mít z toho opletání u policie.“

„Všimli jste si Berghofra? Ani nemrkl, jako by neslyšel, ale přes brejle se na doktora díval, to jsem ho stih.“

Ze společnosti, kterouž horlivě podněcoval k německému cítění Müller, zůstali on, Müller, oba herci a student jakýsi. Herce zajímal a bavil doktor Srnka, o němž slýchali jako o podivínu. Ten, maje noviny kus před sebou, jal se čisti: „Mlčením nesmíme pominouti knížku, která nedávno byla vydána, velmi duchaplné pojednání o důstojnosti, užitečnosti, utrpeních a tudíž také o žádoucí láskyplné úctě veškerého stavu vojanského, v kterémž pojednání světle se dokazuje, že stav vojanský je ozdobou státu a že jest jen stavu vojanského zásluhou, že je tolik skromnosti v našich městech, tolik klidu a takové ticho mezi občanstvem, jakož i to, že stav vojanský je základ mravnosti -“

Nežli doříkal, zmizeli studenti i herci a v prvním pokoji dohonil jich také doktor Müller, zlobě se, že ten bláznivý doktor ani nečte, že to není v novinách, že jen tak to říká, jako by četl.

„Nač? Co tím chce?“ ptal se student. „Proč to dělá?“

„Nevím, snad kvůli cenzorovi -“

„Ať nechá žertů, mohl by se po čertech spálit.“

To si oba herci již ve dveřích povídali. Vyšli ven a s nimi student. Prušák, náhle se rozhodnuv, nevydal se s nimi. Zůstal v přední místnosti. V zadním pokoji seděl Srnka sám s cenzorem, jenž zapálil si fidibusem, klidně poku

řoval a připíjel z koflíčku černou kávu. Srnka, postřehnuv, že mu poslední posluchačstvo odchází, byl na rozpacích, ale jak pochytil, že ,,stařec z hor“ se tomu ušklíbl, popadl noviny, a zavrčev s úsmévem ,,s dovolením“, jal se zase Čisti:

„To pojednání také světle dokazuje, že u nás není voják pes, prase, mrcha, hovado, že by bylo nejen pod důstojností ctihodného stavu vojan-ského, anobrž že by to i lidskost uráželo. S rekruty se nikde tak humánně nejedná jako u nás; takových nadávek nikdo ve vojsku si nedovolí, nikdo tam nešlape vojáky nohama, nikdo jim nevyráží zubů holí, nikdo jich nekope, nebije holí do břicha, jestliže voják nevěda trochu je povystrčí z linie řady -“

„S dovolením,“ přerušil cenzor dost nevrle, „sice velmi pěkné čtení, pane, ale nenové. Už jsem to kdesi čet; rukopis ten dostal teď tady impri-matur,“ cenzor se usmál, „psáno velmi ostře, velmi ostře, ale velmi vtipně. Ten pan spisovatel se mně líbil.“

Doktor Srnka se prudce obrátil po cenzorovi. Kosa přišla na kámen. Chtěl pozlobit, dopálit, překvapit, a sám byl jako u vyjevení. Ani si nevšiml, že vtom stanulo ve dveřích několik hostí z vedlejší místnosti a s nimi doktor Müller, že se přišli na něho podívat. Cenzor po nich mrkl, ustal mluvit útěchu v Heldově společnosti, kdy kouzlo šetrné, diskrétní intimnosti pro-hřívalo jejich hovory.

Teď to sblížení, porozumění, jemuž pořád přátelství říkali, bylo vřelejší a hlubší; proto také tíže doléhalo pomyšlení, že se musí na delší dobu, na několik měsíců, rozejít. Paní Hanoldová byla by nejraději zůstala v Praze. Kvůli Jeanettě však neváhala ani na okamžik. Bylo ustanoveno, že odjedou po svatodušních svátcích, v druhé polovici května. Poslední dny před odjezdem přicházíval paní Hanoldové tíživý smutek, o samotě ve dne, v noci ve snách i v probuzení, někdy i v Heldově společnosti, pojednou, náhle, když vyprávěl, když mu pohleděla do očí nebo když zasedl v salónu ke klavíru.

A neubránila se slzám, když u ní hrál naposled, odpoledne před jejím odjezdem. Bylo pod mrakem a dusno. Jeanetta se vytratila ze salónu, aniž si toho povšimli. Held hrál z Kouzelné flétny. Paní Hanoldové byla to zvláště milá skladba a právě ta, kterouž tu poprvé uslyšela loni, když se sem přistěhovala, tenkrát v smutku, podvečer; tenkrát se rozšuměla z Hel-dova bytu prška těchto líbezných tónů do zahrady, do starých stromů, pod nimiž se už tmělo. Tenkráte …