F. L. Věk: 5. díl

XXXII
FINÁLE

V první polovici října r. 1815 za kalného odpoledne po dešti doktor Held, vycházeje ze svého bytu na Spálené ulici, setkal se s rytířem Jeníkem z Bratříc, jenž ze svého bytu v téže ulici ubíral se směrem k Perštýnu.

„Kam, milý doktore, kam, Rusům naproti?“ Jeník myslil ruské vojsko, vracející se z Francie.

„Ne, pane barone, dnes ještě tu nebudou. Snad zítra, ale jistě pozejtří přitáhnou, jak mám zprávu. Čekám je s dychtivostí -“

„Aj, s dychtivostí?“

„To jest jednoho z nich, synovce, bratrova syna. Psal mně, těším se na něj. Poprvé ho uvidím; jsem žádostiv, uvidím-li v něm bratra, jak býval zamlada.“

„Ach ano, to věřím, to bude zvláštní shledání. A jak pan bratr: píše?“ Jeník zvěděl u Slívku, jak dostal doktor Held zprávu od bratra; uslyšel o tom brzy poté, jak došel list Ignáce Helda.

„Píše, píše. Teď si píšeme, doháníme zmařená léta. Jenže to psaní není nejveselejší. Bratr churaví.“

„Vy byste ho vyléčil.“

„Tady snad, ale tam mu není zdrávo. Chudák, stýská si. Psal jsem mu, aby se vrátil, aby přijel, že se o něj postarám -“

„A nechce snad?“

„I chtěl by, ale teď se nemůže vydat na tak dalekou cestu. Obávám se, že to snad nebude vůbec možná.“ Doktor se zasmušil a mávl dlaní. „Tím víc se těším na jeho syna,“ dodal živěji.

„Jistě přivedete pana poručíka k Slívkům. Těšil bych se, a všichni -“

„Ó zajisté, zdrží-li se Valerián nějaký den v Praze. Kam se ubíráte, pane barone?“

„Jdu ke Krtičkovi - pohovořit si. Doma jsem se zlobil.“

„Doma? Co by u vás doma -Jdu také tím směrem, pane barone.“ Zamířili k Perštýnu.

„Ten hoch - Mám také rodinu,“ řekl Jeník s úsměškem. „Vzal jsem si na starost chlapce po svém komorníkovi.“

„Ach, po Burianovi -“

„Klukovi teď zemřela matka, nemá nikoho. Je tu sice děd a bába, ale ti jsou na venkově; a také čím by pomohli? Dříve jsem se mu staral o šatstvo, teď abych se staral o všecko. Ale tatík byl věrná duše, poctivec.“

„Co hoch -“

„I není zlý a není hloupý. Ale latina mu nechutná. Je na gymnasiu -“

„Tak ho dají na řemeslo, když se nechce učit.“

„Už na to myslím. Ale hochovi, myslím, ani řemeslo nevoní. Pořád o vojně mluví, že se dá na vojnu.“

„Tak!“ Held se zasmál. „Kolik mu je let?“

„Na čtrnáctý mu jde. Když nebude jinak - Rok ještě počkám. Ne-půjde-li to, ať si jde.“

„A vezmou ho v tom věku?“

„Vezmou. Hoch je urostlý, silný.“

Zabočili do Jilské ulice; když docházeli k domu U bílé svíčky, jenž byl rady Krtičky, všiml si doktor Held výrostka, jenž jda proti nim pojednou se zastavil. Byl to mladý Jean Butteau, jenž za poslední dvě léta urostl, takže vypadal jako osmnáctiletý, ač mu nebylo ani plných patnáct. Včera dnes ráno přiběhl do bytu Heldova poprosit, aby pan doktor byl té lásky a navštívil jeho babičku, že tuze stůně. Nyní se k němu ubíral potřetí. Zahlédnuv jej, čekal, až se rozloučí s rytířem Jeníkem.

„Co je?“ zvolal na něj doktor.

Hoch pověděl. Held maně přidal do kroku.

Cestou zvěděl, jak se ptal, i hovorností mladého Butteaua, že stará paní před týdnem ulehla, že do té doby pořád ještě běhala a sháněla, třebaže dost těžce, ale teď že jí je zle. Held také uslyšel, co už věděl, že protloukala teď živobytí tuze bídně; něco že sehnala a vypůjčila od známých, něco také někdy že poslala maminka, Jeanova matka, Betyna, ostatek že sehnal on, Jean, hlavně tím, co vydělal u divadla, že je statistou a jinak také že vypomáhá, kde se co dá, že bývá poslem a pan ředitel Liebich že je tuze hodný.

„Co teta, paní Thámová?“ zeptal se Held.

„Ach jemnostpane, ta babičce ublížila -“

„Co, jak -“

„Psala, a to psaní babičce dodalo.“

„Kde je teď paní Thámová?“

„Ve Slezsku. Psala, že jí je tuze zle, že stůně -“

„Je u aktérů?“

„Je, ale je to moc chudá společnost.“ „Je sama?“

„Sama,“ a hned dodal, dobře pochopiv, „a ten pan Amling je už dávno pryč. Ó už dávno. Ostala docela sama, chtěla už dávno domů, sem, k babičce, ale nemohla, neměla na cestu, a teď ještě ta nemoc, a ta společnost se chystá ještě dál ze Slezska, snad někam do Polska, jak tetička píše -“

Held zanevřel už dávno na paní Thámovou. Teď, když slyšel o její bídě, o zoufalém jejím postavení, neřekl ani slova; jen zasmušile pokýval hlavou a pomyslil, to že teď má, že sebe zničila a předtím svého muže.

„Babička se nad psaním rozlítostnila, a myslím, proto se rozstonala,“ pokračoval Jean, „nespí a pořád jen vzdychá, pořád na tetičku vzpomíná a trápí se -“

„A bude chtít peníze,“ mihlo se Heldovi, „dceři na cestu.“

„O strýci Thámovi taky píše,“ začal zase Jean.

„Teď vzpomíná,“ vpadl doktor ostře, „to věřím. A co on?“

Jean, nerozuměje posledním slovům, že jsou výtkou, odvětil:

„My o něm nevíme. Musil jsem se teď po něm shánět, když to psaní přišlo, babička chtěla; dost jsem se vyptával, ale každý povídá jinak. Že je u Kronesa povídali, a zase že ne, že Krones společnost teď rozpustil, že šel s dcerou, ta dostala v Brně angažmá, a někdo zas že slyšel, že je strýček zas u Via, ten že teď hraje někde v Rakousích -“

„Babička chtěla strýcovi psát, o tetě, proto se po něm shání, že -“

„Chtěla.“

„Má chuť k jídlu babička?“ obracel doktor řeč a ptal se dále na její nemoc. Uslyšel i to, že se tuze bojí nemocnice, tam že by nechtěla. Za chvilku uviděl nemocnou a zase v tom bídném bytě v Kozí ulici ve dvoře vzadu. Byla-li tu tenkráte, za jeho poslední návštěvy, nouze, byla teď bída. Venku mžilo a vál studený říjnový vítr; v chudičkém brlohu nemocné chlad a sychrávo, protože v kamnech tma. Paní Butteauová, tou dobou více nežli sedmdesátiletá, jindy tělnatá, teď přepadlá, žlutavé, nezdravé barvy, ležela na bídné posteli, na slamníku, přikrytá svým velkým šátkem vyrudlých barev a svrchnicí, jež byla jako drštka.

Held se až zarazil, když ji spatřil tak sešlou. V zapadlých, kalných očích jí světleji zakmitlo, když jej poznala; zavzdychala, zasténala. Held začal se jí lékařsky dotazovat, ale hned jej vyrušila, tázajíc se, slyšel-li, pověděl-li Jean, co dcera, co Thámová.

„Nejdřív o nich, paní Butteauová, nejdřív o nemoci -“

Poslechla, za chvilku však opět začala, a neví-li…