F. L. Věk: 5. díl

XXIII
MLADÝ VĚK SE DOVÍ SMUTNÉ NOVINY

První dny, co se mladý Věk od mistra Praxa vystěhoval, neměl poklidné mysli. Nebyl si vědom žádné viny, nicméně jej poslední jeho příhoda hrubě mrzela. Nejvíc kvůli Jetty. Také tížila nejistota, co se dálo nebo snad děje v Sirkové ulici, u paní Lorencové, a odevzdal-li mistr Prax psaní, jak slíbil. Ptáti se nemohl a neměl koho. Zpočátku i na doktora Srnku dychtivě, ač nejisté, na Staré rychtě čekával, nezavolá-li jej, nepoví-li mu. Než doktor sedal jako jindy a nepovšiml si Václava nic více nežli za jiných večerů.

Václav zašel i do Sirkové ulice; nepotkal však nikoho, tj. ani Jetty, kvůli níž obcházel, ani mistra Praxa, kterého se chtěl zeptat. Druhé neděle, hned jak vyšel v poledne z kanceláře, pospíchal na Koňský trh k Charouzům, aby tu mistra vyhledal. Nejprve chodil před nákladnickým starým domem, pak vnikl i do průjezdu plného hostí a posléze i do hostinské zakouřené místnosti; nikde však ten, kteréhož hledal. Právě prý odešel.

Václav si umínil, že sem zase půjde příští neděle. Než toho dne bylo boží dopuštění; bouřilo po nebi a pršelo, jen se lilo. Nezbyloť, nežli čekati.

Zatím minulo již více nežli čtrnácte dní. Čas účinkoval. Václav už tak často nemyslil na svůj odchod z Praxova bytu, na událost, kteráž jej odtud vypudila a na Jetty. Co by psala - Snad jeho listu uvěřila, ale co by odpovídala - Nebo neuvěřila a on zůstal u ní v nepěkném domnění. Jak jí je vyvrátit? Ale jestliže mistr Prax jeho psaní neodevzdal? I tu co dělat? Jistě řekne, až se s ním sejde, že psaní odevzdal. Nač jej tedy shánět? Než přec, alespoň by se od něho něčeho dověděl.

Opakoval si, že za nic nemůže, utěšoval se, že to již asi přešlo, že bude pokoj. Klidnější sedal ke knihám, studoval a četl. Tím se zabýval horlivěji, stáleji než předtím. Divadlo ho teď nevyrušovalo. S českými hrami byl v ten letní čas konec. „Spojená hereční společnost“ slavně je zakončila a mohla se těšit na podzimek. Václav měl teď jen kancelář a knihy a počítání času, kdy bude všemu konec, kdy se vypraví na vagací. Těšil se, že za čtyři, za pět neděl se vypraví, po studentsku, per pedes. Měl to s Havelkou smluveno.

Mínili tu tam se zastavit, na ten na onen hrad se podívat, smlouvali se i o to, že by v některých rozvalinách třeba i přenocovali.

Připadli na to na Staré rychtě u vlastenského stolu; tam také o tom jednali i za příští schůzky. Bylo za dusného večera, začátkem srpna. Smlouvali se právě o směru své cesty, o jejích podrobnostech, když doktor Srnka, jenž chvíli seděl sám u svého stolu, pojednou k nim přistoupil, a zaklepav Václavovi na rameno, mu řekl:

„Pane soused, navštívějí mne zítra ráno -“

Václav se zalekl. Bylo to tak neobyčejné. Hned se mu mihlo, že to je. skrze ženské sousedstvo.

„Pane doktore, ráno mám kancelář. Nemohlo -“

„Tak přijdou odpoledne.“

„Kdy?“

„Třeba po páté.“

A dost. Obrátil se, víc nepromluviv, usedl a zas pil, vlastenského stolu si už nepovšiml. Václavovi zkazil ostatek večera. Byl znepokojen a i roztržit; cestovní plán ho již tak nepoutal. Vraceje se do svého bytu, uvažoval jen o tom, co mu doktor Srnka chce, že se snad v sousedstvu něco stalo, že snad proto - Zamítal si to i vymlouval a hledal novou příčinu.

Tak cestou, tak i doma nežli usnul, i nazejtří v kanceláři. Odpoledne, v čas, jak doktor Srnka ustanovil, chvátal do Sirkové ulice.

Když poblíže Kotců do ní zahýbal, uslyšel za sebou známý hlas, jenž jako v pospěchu, namáhavě vyrážel:

„Pane Věk! Pane Věk!“

Paní Praxová! Stála s košíčkem do trhu na ruce, v bílém, lehkém čepci s modravou pentlí. Byla bledší únavou, ale trnkové oči bystře hleděly.

„Kam tak pospíchají, pane Věk, člověk ani -“ nemohla dál; dech jí došel.

„K panu doktorovi Srnkovi.“

„Tak už vědí?“

„Copak?“ Zlé tušení jej obešlo. „Nevím, proč si mne pozval.“

„Jistě kvůli panně Jetty. Tak nevědí? Maria panno, kdo by se byl nadál. A Frau von Lorenc, ta to teo! má! Já bych nechtěla být, bože -“

„Co se tedy stalo?“ vpadl Václav dychtivě a naléhavě.

„Ó chudinka Jetty! Tak abych - Po tom, vědí, jak tak vykřikla, ó já se nemýlila, já to dobře slyšela, té noci, vědí, jak paní Lorencová k nim přišla -“

„Já dal panu Praxovi potom psaní pro pannu Jetty,“ vzpomněl si Václav. „Snad o tom vědí. Odevzdal pan Prax to psaní?“

Paní Praxová byla na okamžik překvapena, zaražena, živě pak přisvědčila, a bodejť, pravda, že něco říkal a že to odevzdal, jistě, ale, a začala zase dále vykládat, tedy po té noci, však že pan Věk ví, že byla Jetty taková divná - ona vždycky trochu byla, ale tedy, po té noci -

„Co bylo?“ ptal se Věk nedočkavě.

„No, jak si Frau von Lorenc stěžovala, Jetty o nic se nestarala, byla taková lhostejná, práci zanedbávala. A jak prý roztržitá! Když si mně Frau von Lorenc stýskala, těšila jsem ji, že se to usadí, že bude zase dobře. A ono - bože! Paní sousedka stýskala dál a hůř a žalovala, že s Jetty nic nemůže pořídit, ani po dobrém ani po zlém. Inu to si myslím, ona paní sousedka, však vědí - Pořád k nám chodila, jak je panna Jetty divná, že najednou si vzpomene a jde do kostela a třeba že se hned vrátí. Někdy se prý ustrojila a nešla, zapomněla. To jsem se už lekala a Johan hned povídal, že to není v pořádku.“

Paní Praxová, udýchaná vypravováním, odmlčela se, lapajíc dech.

„A co říkala, co mluvila -“

„Panna Jetty? Zpočátku nic, ale často plakala, chudáček, a vzdychala prý, plakala za dne i noci. V noci prý nejvíc. Neměla žádné spaní, nespala, a to tak vzdychala. Ale potěšit ji, -jako paní sousedka, toto. Jetty se prý pořád od ní odvracela. Člověk tomu rozumí, proč -“

Věk, naslouchaje v rozpacích, trapně dojat, zahleděl se stranou, ale hned obrátil ulekaně oči po paní Praxové, když zaslechl:

„A pak už začala zmateně mluvit. Paní Lorencová přiběhla tenkrát celá vyděšená. Myslili jsme, že, no - že to jen tak - ale bylo tak. Šli jsme tam. Nejdřív já, po mně Johan, to se ví, za nějakou záminkou. Na mne Jettynka mluvila, mnoho ne, ale přec a rozumně; ale když zhlídla Johana, začala tak divně, šeredně, tuze popleteně…