F. L. Věk: 5. díl

Alois Jirásek

79 

Elektronická kniha: Alois Jirásek – F. L. Věk: 5. díl (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: jirasek35 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Alois Jirásek: F. L. Věk: 5. díl

Anotace

O autorovi

Alois Jirásek

[23.8.1851-12.3.1930] Alois Jirásek se narodil roku 1851 v Hronově u Náchoda. Pocházel ze selského rodu, jeho otec byl původně tkalcem a pak pekařem. Dětství strávil ve Velké Vsi u Broumova. V letech 1863 – 1867 studoval na německém gymnáziu v Broumově, potom na českém gymnáziu v Hradci Králové. Po maturitě studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Alois Jirásek...

Alois Jirásek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

5

Jazyk

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „F. L. Věk: 5. díl“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XIX
DOKTOR SRNKA SETKÁ SE SE „STARCEM Z HOR“

Kavárna U modrého hroznu byla toho svatojanského večera skoro opuštěna. V zadní místnosti sedělo jen několik studentů a dva herci od Stavovského divadla. Všichni byli obráceni ke stolu v čele u zdi, odkudž doktor Müller, pihovatý, světlovlasý, bílých řas, jim agitačně rozkládal. Dělával to, kdykoliv se dostal mezi studenty, kdy se jen trochu hodilo, v kavárnách i po hospodách, a vždycky horlivě, přemáhaje netečnost, nedbaje ousměšků, jež si tropili z jeho berlínské výslovnosti.

Také u Modrého hroznu rozkládal živě, a již až vášnivě, s ohněm proselytství, o nastávajícím velikém zápase s Napoleonem, o Německu povstávajícím z ponížení, a že by všude, kdež se německá řeč ozývá, měli přísahat pomstu a boj až do vyhlazení Galům, sveřepým Francouzům, jejich císaři, tomu korsickému uchvatiteli, všude, kde se německá řeč ozývá -

Grrrnk - Opodál v koutě u kulatého stolu lžička prudce do sklenice puštěná ostře zacrnčela. Doktor nelibě vyrušen bleskl v tu stranu šedýma očima, posluchači se ohlédli. Dva z nich se na sebe podívali a usmáli, když tam spatřili doktora Srnku. Seděl sám, maje noviny v rukou. Jak četl, zajela mu brada do širokého černého nákrčníku a z hustých vlasů volně rozhozených padal hustý pramen do osmahlého čela. Že se po něm ohlédli, že Prušák zablýskal zlostně očima, jako by neviděl. A jako by neslyšel, když doktor Müller, znovu zplápolav nadšením, zase chytl řeč.

Horlil dál, Pražany popadl a čuchal, tady, tady v staroslavné Praze že fučí chlad až mráz, tady že je málo srdcí, která by bušila pro velké Německo, v té Praze, která by se mohla stáťi jeho středem, sem že by měl přijít nějaký Fichte, aby mluvil, rozněcoval, rozpaloval, jako před třemi lety v Berlíně, když tam tisícům řečnil v sále Akademie - Ach, kdyby slyšeli, kdyby slyšeli, jak mluvil, jak, a jak všechno vzplanulo nadšením, obzvláště když volal - a Müller, zažehnut ohněm, unesen vzpomínkou, pateticky zaci-toval:

„Pomyslete, že s hlasem mým pojí se hlasové vašich předků z šedé dávnověkosti -“

V koutě u stolku doktora Srnky hlučně zašustěly noviny prudce obrácené.

„Vašich předků,“ pokračoval Müller, přemáhaje zlost z bezohlednosti toho výra tam v koutě, „těch předků, kteří svými těly opřeli se světovému panství římskému, je zaplavujícímu, kteří svou krví vybojovali volnost hor, rovin a řek, kteréž -“ řečníkův hlas mohutněl, „za vašich časů staly se kořistí cizincovou!“ V rozhorlení mávl rukou nad hlavou, jejíž světlé vlasy se v ten okamžik ostře odrážely od zrudnuvší tváře. Ale pravici hned spustil, jak se tam z kouta ozval doktor Srnka, poukloniv se nad svým stolem směrem k Müllerovi, s úsměškem:

„Velice pěkné - s dovolením, že vyrušuju - velice pěkné, ale v Berlíně a pro Berlín, ale nic pro nás, a taky ne tuze opatrné -“

„Co se do toho pletete?“ rozkřikl se popuzený Prušák, „jakým právem -“

„Týmže právem, jakým vy tu kážete. Já jen chtěl připomenout, že se časy mění, že i tichý kout je nejistý, když začne foukat jiný vítr.“

„Co vy - Co víte vy -“

„Mnoho ne, pravda,“ Srnka se ušklíbl, „ale přece víc nežli tak leckdo, obzvláště to, že Jeho Excelence,“ vyslovil s ironickou devótností, „pan pruský ministr Stein ten zlý vítr dobře čije, poněvadž ujel z Prahy -“

Všichni žasli, doktor Müller ztuhl, vyvaluje šedé oči světlých-řas na doktora Srnku, ohromen, že tajemství prozrazeno; pojednou vyskočil a vyhrkl:

„Jak to víte?“ ale hned se opravil, popíraje ostře a důrazně: „To není pravda!“

„Buďto to víte a zapíráte,“ Srnka mluvil klidně a velmi určitě, „nebo to nevíte, pak vám to povídám jako tu těm mladým pánům Pražanům, kteří to jistě nevědí a jimž jistě na tom tak nezáleží, že pruský ministr Stein odjel včera nebo již předevčírem z Prahy.“

„Už kolik dnů churaví a nevychází z domu -“

„Ano, drážďanský vítr jej ofoukl. Ale mezitím byl také zdráv a vyjel si z Prahy; jinak stůně dál, tady v Praze, ale v kočáře je jako ryba a směje se, že vypálil těm pánům rybník a že ho již nedohoní - Směje se, jak si v té své ‚nemoci‘ vyšel z domu, snad v přestrojení, kdož to ví, snad s vaší pomocí, ale vás se na to neptám, a vsedl do vozu, čekajícího za branou.“

„Kam by jel?“ vskočil s úsměškem doktor Müller. „Snad do Berlína nebo do Drážďan k Napoleonovi…

Mohlo by se Vám líbit…