F. L. Věk: 5. díl

XXX
MARNÉ LÁSKY SNAŽENÍ

Václav vyšel z divadla jako opojen, zůstal u východu, aby viděl Rusy, až budou vycházet. A nebyl sám. Stejná myšlénka svedla sem Hýbla, Havelku, Jodla a jiné z jeho vlastenské společnosti. Zůstali s ním všichni povzneseni, nadšeni; a nadšeně pozdravili vycházející ruské důstojníky, kteréž pak sledovali, dokud se důstojníci různo nerozešli. I pak zůstali slovanští nadšenci a chodili Příkopy i Koňským trhem, ačkoliv byl už večer.

Václav napjatě naslouchal Hýblovi, když vypisoval, jak vypadá pohár, který české dámy daly generálu Ostermannovi v obdivu jeho chrabrosti osvědčené v bitvě u Chlumce, kdež mu koule ruku utrhla; Václav již doma četl o tom daru zhotoveném dle návrhu malíře Berglera; ale teď slyšel zevrubnější popsání, neboť Hýbl viděl pohár u zlatníka a sám si přečetl, co na poháru bylo vyryto, jména všech šestnácti krajů českého království a věnování, jež té chvíle Václavovi doslova opakoval: „Udatnému Ostermannovi od Čechyň k paměti na Chlumec, dne 17. (29.) srpna 1813.“ Dar ruskému generálu i český ten nápis, obojí bylo událostí, jež Václava a všechny v jejich vzrušení tím více těšila a kterouž tím více cenili. Doma chtěl číst, ale nemohl. Dojmy z divadla nedaly klidu. Ještě si dost neulevil hovorem s přáteli, ještě jej pudilo radost svou nějak vyjevit, s někým ji sdělit. Vzal papír a psal, skoro celý večer, o dnešním představení, jak Rusové a Čechové se přátelili, líčil to tomu, o němž byl přesvědčen, že nejlíp té události porozumí a že jej srdečně potěší, faráři Zieglerovi na dobřanskou faru.

I Václavovy sny té noci byly plny Rusů. Ale jak ráno oči otevřel, připadlo mu, že půjde k Toškánům, že snad uvidí mladou tetičku Jeníkovu, pannu Katinku, ten zvláštní zjev. Těšil se, než také divnou, neurčitou bázeň cítil. Když vstoupil do paláce, spatřil elegantního pána, bankéře Plešnera, asi třicetiletého. Znal jej. Za tu dobu, co v domě před prázdninami učil, zahlédl jej několikrát, ale vždy dole u kanceláře nebo před domem s mladým Toškánem. Tenkráte nebyly dámy v Praze. Teď kráčel mladý bankéř nahoru, snad k nim. Václav bezděky uvolnil krok, aby se přesvědčil. Jindy si ho hrubě nevšiml, teď pojednou jej sledoval a napjat pozoroval. Ano, Plešner zašel, kde byly pokoje staré a mladé paní; a tam je jistě také Katinka. Cosi jako závist chytlo Václava a nevoli pocítil proti mladému bankéři, s nímž dosud nikdy nemluvil a jenž tak sebevědomě, pyšně nakra-čoval, jak se Václavu najednou zdálo.

Václav neučil tentokráte tak klidně a pozorně $ako jindy. Byl roztržitý, neboť čekal, že snad vstoupí Katinka. Po dveřích se přes tu chvilku ohlédl, napjatě naslouchal. Než teprve samý konec hodiny se otevřely. Ale starý vstoupil, „pan Ambrož“. Ach, zase hrát! Václav byl zklamán, rychleji však vstal a ochotněji se bral za starým Toškánem, jak se mu přimihlo, že snad „tetinka“ přijde nebo že snad už je v ebenovém pokoji. Nebyla, ale přišla, ne však sama; to již byli v polovici laškovné, staromódní kasací, když Katinka vstoupila s mladou svou švagrovou a s nimi pan Plešner.

Václav zrudl. Oheň ten vehnal se mu do tváře i jejím příchodem, i že ten švihák vstoupil, a s ní, a že mu má hrát.

Tleskali jejich hře, zvláště Plešner, jenž ihned, když produkce skončila, přitočil se k starému pánu; Václava jako by neviděl. I mladá paní hovořila jen s tchánem. Václav stál opodál, okamžik sám, jako by ho nebylo, v rozpacích, jako na trní i popuzen.

Katinka jej vytrhla.

„Tak zahrajete mně Beethovena?“ oslovila jej, přistupujíc. „Teď?“ V tom úžasu bylo znát i nechuť.

„Ne, teď ne, dnes by to nebylo tak pobožné.“ Usmála se, pokynula hlavou a šla za otcem a švagrovou, kteří s Plešnerem odcházeli do druhého pokoje, mužští zase tak, jako by tu Václava nebylo. Starý ,,pan Ambrož“ jindy také tak odcházíval, ale že jeho host se tak nešetrně choval, popudilo Václava, až se mu v očích zlobně zatmělo. Roztrpčen ukládal partesy, roztrpčen odcházel. Ale když vykročil na ulici, nemyslil už na elegantního šviháka a jeho nešetrnost. Myslil na Katinku a její odpověď. Nechtěla, aby dnes hrál, nemusil před tím panáčkem. Jak Katinka hudebně cítí, jak bude naslouchat Beethovenovi - než jak bude on, Václav, hrát, jak hrát, aby to bylo opravdu „pobožné“?

Z Beethovena sehnal, co mohl, vypůjčil si i koupil, chodil ke Kamberskému, jenž měl najatý klavír, hrál u něho a zvláště rád sám, když nebyl Kamberský doma. Bylť i tu jeho byt Václavovi přístupný. Hrál a myslil na Katinku. Myslil na ni tam, u klavíru, doma, cestou do hodiny, dychtivě čekaje, potká-li ji, vejde-li zase. Potkal ji skoro pokaždé a často také přicházela k nim do hodiny, buď prve nežli začali, nebo i když se s Jeníkem učil. Někdy jen na chvilenku pohovořila, někdy i zůstala, sedíc stranou u okna, háčkujíc nebo i s knížkou v ruce.

Václav byl by od ní očí neodvrátil, musil však učit, musil se přemáhat, musil s Jeníkem do knihy hledět nebo na úkol, jejž chlapec pracoval. Jen po chvílích obrátil oči po libém zjevení, kradmo, poněvadž necítil dost odvahy; jeho ostýchavost neminula ani její nelíčenou přímostí, ba spíše jí vzrostla. Mátlo jej zpočátku, proč sem panna Katinka do hodiny chodívá, zdali snad na dozor (ale tuto myšlénku hned zamítl), nebo ze zvědavosti, z dlouhé chvíle. Bylo to tak neobyčejné, na dívku příliš samostatné. Hned tomu nesrozuměl; ale vždy dychtivě čekal, bude-li mít zase tu zvláštní návštěvu. Jako by jiné ovzduší jej oválo její přítomností. Zažehlo v něm, byl rozehřát, vzrušen; v tom vzrušení, jež tlumil a tajil, vykládal živěji, čileji, a třebaže z toho učení pro „tetinku“ většinou nebylo nic, snažil se, aby jeho výklad byl jasný a ne zdlouhavý.

Než někdy musil také jí být učitelem. Znenadání zeptala se na to ono z učení Jeníkova, nebo co se jí vybavilo z toho učení, vyznávajíc se, že o tom nic neví, že to zapomněla nebo že o tom nikdy neslyšela, ach, toho že je tolik, tolik - Vůbec mluvila o sobě s upřímností, která Václava překvapovala, nad kterou někdy až užasl. Doznala, že málo ví, pantáta i panímáma myslí, že děvč…