Bratrstvo III – Žebráci

XXI

Když Zelenka odjel s částí své roty na vozy naloženou z demjatovské hospody, Žáček už neulehl, ačkoliv byl tak zmořen. Ospalost jej přešla, starost mu nedala spát, starost, jak je s Kozicem a Poberou, dojede-li Zelenka včas. A pak se stal jakoby velitelem demjatovské hospody, její posádky hubené, a vrchním strážcem dobyté kořisti, vozů totiž plných vína, s nímž jeli bardijovští kupci z Dolní země a hodlali s ním přes rodné své město dále do Polska.

Na zajaté kupce se Žáček podíval a na židy v komoře s nimi zavřené; ty odbyl posměškem, když se začali k němu pokorně plazit, když jej za nohy chytali a plačky prosili, slibovali i peníze nabízeli, propustí-li je. Dohlédl na Zelenkovy vozníky v dlouhé roubené stáji i na dvoře uvázané, na skrovnou stráž několika jezdců, kteří na jeho rozkaz nesměli se z místa hnout a zbraně odložit.

Tak hospodařil v rozlehlé hospodě a hned zase před ni na cestu vycházel vyhlížet v tu stranu, ve kterou Zelenka se svými zmizel, a také po vsi zpátky, netáhne-li už ostatek jeho roty. Než ani tam, ani tu ani hnutí. Vrátil se zas a zase neměl stání; ponoukalo jej a táhlo, aby vsedl na koně a jel alespoň na kus, jen na kus vyzvědět. Ale nesměl.

Odpoledne přitáhl ostatek verchoviňců Zelenkových. Přišli zardělí, zpocení, zaprášení, s palčivou žízní. Oštěpy jim ležely přes ramena ochable, divže z ruky nevypadly, a štíty na záda přehozené tlačily jako přetěžké břemeno, jež by byli nejraději zahodili. V Demjatech chtěli si delší dobu odpočinout, ale když Žáček oznámil jejich veliteli, jaký rozkaz Zelenka vzkazuje, vydali se záhy na další pochod. Zašli, zmizeli v oblacích prachu; ty se rozplynuly a zase jasný, horký vzduch srpnového odpoledne, zase ticho a mrtvo, na cestě prázdno, pusto. –

Žáček vyslal mladého sedláka do Raslavic, aby alespoň tam došel, nechce-li se dále odvážit, a přeptal se. Mladý gazda vrátil se navečer a všechen vzrušen oznamoval, co tam povídali, že za Klušovem je bitva. Více však nepřinesl. Žáček se poněkud upokojil. Počítal, že Zelenka asi dorazil včas, že se udržel a drží; neboť není přece možná, aby všecko tam bylo tak potřeno, že by ani noha sem nedojela na útěku.

Setmělo se, přišla noc. Bylo vlaho, až dusno. Žáček pozdě ulehl oblečen, jak byl. Dlouho však nespal. Stráž jej prudko probudila, aby se šel podíval za hospodu, z cesty. Za stmělými vrchy, za spoustou jejich černých lesů na půlnoc rozlévala se po nebi rudá záplava. Několik sedláků, starých i mladých, v bílých nohavicích a v krátké košili, většinou bosých a bez čapky a klobouku, pozorovalo s napětím i tajenou hrůzou zlověstné světlo, třeslavě zářící do letní noci, náhle blednouc a náhle zas ruději vyvstávajíc.

Sedláci hádali, určovali, že to je v tu stranu k Bardijovu, a snad Klušov, ne-li Kobylí; Janovce že to nejsou, to že je dál, jistě dál, shodovali se, ale půjde-li ten živý oheň zpátky, blíže sem k nim, jaj bože! Žáček rád slyšel, že sedláci kladou ten požár dále k Bardijovu. Zelenka se tedy drží nebo jen zvolna ustupuje, ne mnoho. A jak Kozic a Pobera a Talafús –

Dlouho stál a pozoroval záplavu. Zůstala tam, kde ji zhlédli, žádná jiná už po nebi nevyšlehla. Sedláci se rozešli, Žáček se vrátil do hospody, ale již neulehl. Po ránu došly určitější zprávy. Přijel jezdec z Kozicovy roty s obvázanou pravicí. Měl ji raněnu a kromě toho rukáv roztržený nepřátelským oštěpem a sedlo porouchané. O tom mluvil více nežli o ráně na ruce, horlivě ukazuje díru v sedle po hrotu, po šípu, jak prudce se zarazil v sedle u samého stehna jezdcova. Také ten šíp hned vybaloval ze stočeného pláště, aby se podívali, jak by jej ti Švábi byli málem k sedlu přibili, že ještě jen o chlup a již –

Nejprve oznámil, proč sem byl poslán, aby přichystali lože, že sem přivezou raněné, padesátník Matuka že s nimi sem přijede, ten že to poroučí. Pak žádal bratřík, aby mu dali najíst, že včera celý den nejedli, až večer, a to bídně, a dnes málo. Za jídla vypravoval čím dále tím hovorněji o včerejších harcích a bojích. Žáček skákal bratříkovi do řeči častými otázkami a na ty se dověděl, že kapitán Talafús je raněn, toho že sem přivezou, toho nejprve, a s ním Chujavu Slimáčka, z jejich, z Kozicovy roty. Žáček žasl. Zpráva o Talafúsovi jej překvapila, ten že je raněn, ten že to vlastně zaplatil.

Všechno pak řídil a chystal pro raněné, především pro Talafúsa. Pro toho komoru, v níž byli uvězněni Bardijovští kupci s polskými židy. Tu si vybral, protože byla klenuta a chladna, za toho vedra zvláště příjemná. Zajatce pak dal odvésti do malé zděné konírny vedle stájí a tlusté její dveře pak uzamknout těžkým visutým zámkem. S bědováním a křikem ubírali se tam ti tři polští židé a neumlkli ani pak, i když bradatý bratřík, zavřev dveře, odešel a v nádvoří ztichlo; ječivé jejich hlasy zaléhaly do hluchého prázdna.

Žáček dal komoru provětrat, postele přestlat a také v jiných komorách upravit lože na postelích, na zemi ze slámy, duchen, ovčích koží i kožichů, jak co bylo možná v stavení a v sousedství sehnat. Raněné však ukládal mnohem později, nežli se nadál. Teprve samý večer je přivezli.

Od Matuky zvěděl, že nemohli dříve dojeti, že za palčivého vedra odpoledne nebylo možná, že by ranění nebyli vydrželi.

„A jinak nechvátáte?“ zeptal se Žáček.

„Chvátáme, abychom těm Švábům oplatili,“ odbyl jej mrzutě Matuka.

Do klenuté komory uložili, jak Žáček upravil, Talafúsa s Chujavou. Ten, jak poznal Žáčka, chtěl se usmát, ale tvář se mu přitom divně zkřivila. Talafús, jenž byl při plném vědomí, upřel na Žáčka oči a jen řekl:

„Vidíš –“ A více nic.

Žáček šel také ostatním raněným po…