Bratrstvo III – Žebráci

XXVIII

Toho dne, kterého odjel posel z Březovic na spišský zámek, navečer chvatně vstoupil k raněným, Talafúsovi a Slimáčkovi, Radkovec a již ode dveří volal:

„Bratři, noviny! Uhři táhnou na spišský hrad. Už jsou u Levoče, celé vojsko. Mladý Huňad je vede.“

Talafús prudce usedl, i Chujava se vzpřímil, maje oči úžasem vyvaleny, ústa pootevřena. Talafús v tom překvapení se nejprve zalekl, co Mária, bude-li moci sem se vydat.

Petr Radkovec nevěděl nic více, nežli co ohlásil; než ranění se přece vyptávali. Zvláště Chujava měl kopu otázek a pak domněnek, co, jak, co teď bude. Celý večer rokovali, jak Uhři přelstili bratrstvo, kterak se chystali na Turka podle všech zpráv, jež došly, a jak se pojednou obrátili, aby udeřili na Spiš, jak všechno zosnovali s Bardijovskými a s tím houfem k Šariši a k Bardijovu vyslaným, pro ten že se Zelenka nebude moci vrátit hradu na pomoc. –

Talafús ještě žádného posla neočekával s takovou dychtivostí, jako nazejtří toho, jenž se měl, nebo alespoň mohl vrátit ze spišského hradu. Čekalť, že s ním Mária přijede. Radkovcova zpráva tu jistotu zviklala. Snad se Mária už ani nebude moci vypravit. Kdožví jak tam je. Ale znovu počítal, co již včera večer s Radkovcem a s Chujavou a pak sám, v noci, když nemohl spát, vypočítal, že ano, že Uhři táhnou teprve k Levoči, tam že ani ještě nejsou, to že by tedy Mária ještě volně se mohla vydat na cestu.

Setmělo se, svíce hořela na stole mezi loži obou raněných. Seděli, každý raněnou nohu maje nataženu, oba s obvázanými hlavami, a hovořili. Nejvíce Chujava. Talafús přes tu chvíli umlkl, naslouchaje, když se mu zdálo, že se ozvaly kroky, že někdo jde. Až pak, bylo již pozdě, Hurčala vstoupil. Talafús, jak na něj pohlédl, zvolal s netajenou dychtivostí:

„Přijeli!“

„Přijeli, posel ze Spiše, stráže a vůz.“

„Vůz a na něm Mária!“ zablesklo se Talafúsovi.

Bratr Radkovec zhasil tu jasnou vidinu. Přišel za Hurčalou oznámit, co posel přinesl, jak se na spišském zámku o překot chystají, to o Uhřích že pravda.

„A Mária?“ vpadl nedočkavě Talafús.

„Jela také, vydala se na cestu, nedojela však, jen její dívka.“

„Co se stalo?“

Radkovec stručně pověděl, jak sám narychlo se vyptal, že Mária obrazila si nohu, že nemohla dál.

„Kde je, kde, kam ji dali, a kde ta dívka,“ sypal Talafús otázky.

„Která je to dívka, Verona, Katka – Pusťte ji sem!“

Přivedli Veronu. Musila vypravovat, jak se vydali na cestu, kdy, kde se ta nehoda stala, co paní Márii je, jak ji dopravili zpátky, proč nedojela sem na Březovice. Talafús přerušoval hojnými otázkami dívčino vypravování, umlkl však, když také vzpomněla, kterak paní Mária ve svých bolestech na něj, na pana kapitána vzpomínala a litovala, že se k němu nedostane, že mu nebude moci posloužit a že leží raněný, sám, kterak velkomožná paní nerada se vracela a chtěla sem na Březovice, že však nebylo možná, a kterak jí, Veroně, ukládala, aby pána pozdravovala a vyřídila mu, co se stalo, že musila zpátky.

Talafús naslouchal mlčky, ne však už zachmuřený, s obočím staženým jako prve, když zklamání uhodilo tak znenadání. Hněvivá nakvašenost, jež jej na první ráz popadla, se rozplývala, když uslyšel Máriin vzkaz, i to, jak se těžko vracela.

Znovu se dotazoval na cestu, na podrobnosti té nehody u potoka i na to, kdo vyřídil paní Márii jeho vzkázání. Uslyšel i to, jak se ihned bez meškání chystala na cestu sem na Březovice. Ta její ochota i zármutek tam v lesích, když v bolestech se musila navrátit, zalahodily mu i srdcem pohnuly.

Nazejtří před polednem dal si zase zavolat Veronu. Začal o hradě, vyptával se, co tam robí, jaké přípravy; o tom byla s Veronou krátká řeč. Zato více se mohl dotazovat na paní Máriu. Tu Verona i sama vypravovala. Uslyšel i o Štefanu Kozicovi, že má komoru nehrubě daleko od nich, že paní Mária s ním hovořila, když chtěla zvědět noviny z pole, o velkomožném pánu, to že se vždycky vyptávala toho jednookého zemana.

Talafús naslouchal mlčky, chvilku i víčka přivřel, pousmál se, hned však se vytrhl kvůli Chujavovi, aby neviděl jeho libostného pohnutí, té jeho slabosti, a začal zas o hradu, a co dole, v ležení.

Večer zvěděli najisto, že zprávy o Uhřích jsou pravdivy, že Uhři dorazili do Levoče a Kumáni že se pouštějí už i dále, že tam krajinou na zvědy pojíždějí. Hlídky, jež Radkovec nazejtří nanovo poslal horami v tu stranu ke Spiši, vrátily se až druhého dne, nesouce divné zprávy, jak je cestou chytily; byly různé a rozmanité. Ta s onou se neshodovala, ta ona byla zveličena, děsem selského lidu přehnána, ale ze všech nabyli té jistoty, že Uhři ke spišskému hradu skutečně dotrhli a že jej budou obléhat.

O bratřích polem pracujících, o Zelenkovi a jeho houfech zvěděl Radkovec od posla, jenž přijel od Mošurova, že Uhři ustoupili k Prešovu, když pomocné houfy, jež Aksamit ze Spiše předtím poslal, byly …