Bratrstvo II – Mária

XVII

Od Lučence vyjeli za soumraku. Čím dále tím volněji postupovali, jak se hustěji protmívalo a jak se cesta dále mezi lesnatými chlumy neširokým údolím horšila. Jenom dvě míle ujeli, protože koně potřebovali oddechu a posily na zítřek, kdy je čekala dlouhá a namáhavá jízda. Na noc zůstali v chudé vesnici při cestě.

Ondris Chujava Slimáček s Ondrejkem a Rakolubským spali na slámě v roubené stodůlce, do níž fučel po celou říjnovou noc studený vítr. Uvítal je i ráno a s ním ještě také déšť, když vyšli ze stodoly.

Mžilo, na den se však silně rozpršelo, takže rota nemohla tak rychle kupředu, jak si Janko Vlk přál. Zahalen do pláště, maje čapku do čela a do týla stlačenu, hleděl zamračeně před se do ohromného, nekonečného šediva, zaklopujícího vše od nebe dolů nad chlumy, nad lesy, mezi něž zajížděli, na šikmé proudy hustého deště, bez ustání pleskajícího, crčícího, po lese šumícího.

Nevalná cesta byla rozjeta, rozryta povozy, které tudy před nimi jely s těžkým nákladem kusů. Všude rýhy, výmoly, žumpy, plné kalné, husté vody, kaluž za kaluží.

Janko klel, i že tak se lilo, i taková necesta, i že se jí vozy opozdí, že včas nedorazí na Zvoleň. Že se těžko tudy draly kupředu, o tom zaslechli ve vsích, kterými projížděli, o tom se přesvědčili sami, když mezi lesy v úzkém údolí před Dětvou zhlédli při cestě skleslý vůz, jemuž se najednou dvě kola rozsypala a z něhož musili náklad přeložit.

Kus dále ležel ztrhaný, zdechlý kůň bez řemení, v kaluži. Vyplazený jazyk měl v blátě, ohon v blátě namočený, nohy blátem zavřené; všechen byl blátem zastříkaný, jen na hubeném boku, jejž déšť oplakoval, leskla se smočená srst a podkova na zadní noze. Ta jediná podkova mu ostala; ostatní mu utrhli, jak padl, vozatajové nebo někdo ze sedláků, kteří z donucení musili na přípřež. Na čtvrtou nezbylo jim času.

V rotě si všimli více rozbitého vozu nežli padlého koně, a Janko Vlk hučel obrovitému Matukovi Jurovi, jenž vedle něho jel na promoklé brůně uši chlípící, čert aby ten déšť, takhle že vozy někde uváznou, že nebudou moci vpřed ani vzad.

Nemýlil se. Za stálého deště dojeli navečer za Dětvu a tu vrazili na průvod vozů zaražený na úzké cestě při lukách, po nichž se začínala voda rozlévat ze Slatiny potoka, jejž vzbouřily rozvodněné potoky z dětvanských lázů nalevo, napravo; nad těmito zvedala se v deštivém soumraku Polana se svými lesnatými zčernalými rozsochami jako tmavá, ohromná hradba, tratíc se v temnu nebes i deště.

Řada vozů stála nekonečným, černým pruhem, v němž tu tam plápolavě hořela pochodeň hustě čadící; v ostrém, červeném jejím světle míhali se desátníci v pláštích, v huňkách, kteří zvolna se prodírali podél řady dál kupředu nebo ze svého stanoviště ostře, houkavě něco přikazovali, rovnali nebo se zlobili a kleli. Jejich křik a jiné hlasy rozléhaly se ve zmatené směsi tmou do šumícího deště.

Janko Kozic musil zarazit rotu, poněvadž nemohli tou tlačenicí vozů kupředu. Sám tam vyjel. Prodíral se, klel a křičel, ať uhnou, ať je trochu místa, co by kůň projel; po Švehlovi volal a po vrchním puškaři, že musí s nimi mluvit, a zdali poslali na Vigleš hrad do posádky pro pomoc, pro světla.

Rota Kozicova čekala za průchodem vozů potmě v dešti. Všichni mlčeli; už ani nekleli a již ani Chujava Slimáček se neozval. Každý seděl, na kůži promoklý, na mokrém koni s promočeným řemením a nehnul se v teplém, aby se pohnutím neotevřely lijáku nové skuliny na tělo, za krk.

Za dobré půl hodiny přijel rotmistr s jezdcem, jenž nesl planoucí pochodeň, a rozkázal chraptivěji nežli za dne, aby jeli. Musili muž za mužem, kůň za koněm vedle vozů za jezdcem s pochodní, jejíž třeslavá zář házela prchavé zardělé pruhy více nalevo na kraj cesty i za ní do luk na kalné, rozlévající se vody, na hučivou zátopu potoka.

Ondrejko se víc ohlížel vpravo, po vozech, při nichž tu tam blikal žlutavý svit rohové svítilny, zavěšené na líšni, nebo čadila hořící pochodeň. V té záři leskla se srst mokrých koní, z nichž se kouřilo, hlavy klopících, oči přimhuřujících, leskly se mokré huňky vozatajců v sedlech na podsedních koních nebo na předku vozů. Voda crčela všude, po lidech, z jejich čapek i klobouků, po helmicích. Vozatajové, sedláci se krčili a většinou mlčky snášeli prudkou lázeň té říjnové sloty. Jen jezdci deroucí se kupředu a desátníci houkali, křičeli, láli; jim směle odpovídalo i nadávalo několik vojaček, jež jely na dvou vozích zpět na Zvoleň.

Stály sukni přes hlavu, zardělé od větru, deště i chladu, s vlasy na čelo přilepenými, a hrozily pěstí Kozicovým jezdcům, i lály, cože je zdržují, cože kvůli nim musí stát, že kvůli nim mrznou a moknou poctivé vojanské děti tady ve vozích, robátka, ta že ať zhynou, jen když takoví chlapi budou v suchu, holátka, takoví rytířové babského srdce.

Chujava, dohřát tím babským srdcem, se jim ozval, cože kváčou, vrány.

„A ty taky, ty svindžúre,“ hodila po něm jedna z vojaček, velká ramenatá; škubala sebou, divže z fasuňku po něm nevyskočila. „Ty šibenná noho, psem s…