U nás IV – Zeměžluč

L.

To, co se u Kalinů a ve škole sběhlo, bylo by pro padolskou kroniku velkou událostí. Než nemluvilo se o ní dlouho, neboť ten čas byl plný změn doma, v království i za jeho hranicemi. Vlna za vlnou se tam valila a dunivý ohlas jejich doléhal až do Padolí, jež bylo jako rozčilené mraveniště. Než toť už obecná kronika.

Do padolské buď zapsáno, že půlpanská garda neochabovala, jmenovitě major Andreas Tuschl, zvláště když běželo o „kirchparádu“, jakáž slavně se slavila jmenovitě o Božím těle.

Tenkráte vytrhli s gardou také horníci šichtmistra Havlovického a jeho společníka, kteří tou dobou přestali kopat pod starým bukem v Jírově Hoře a začali si novou štolu na zbečnickém gruntě u Maternice lesa.

Ještě jednou pak vytrhla padolská garda slavně do kostela a v plném počtu, ač se zrovna sklízely otavy, to na oslavu, že byla zrušena robota. Tenkráte také garda střílela; ne snad líp nežli o Božím těle, ale hlučněji. Tři salvy za sebou vypálili nad hrobem té obludy, jež staletí mořila jejich předky i je samé.

V neděli před sv. Václavem zastavil se večer Šimůnek krejčí u Čejchanů. V neděli sice nebýval sněm, ale Šimůnek nesl novinu a tu chtěl Čejchanovi ještě dnes udati. Vypravoval, jak se dnes v Stroužném „berani“ rojili, ba už včera, že dnes vysvěcovali nový kostel, že byla velká sláva a taky že evangelíci z Padolí a ze vsí tam byli, rozumí se. Zejdl dolejší s celou familií, toho že potkal a toho že se na štrych pobožně vyptával, a že Zejdl upřímně vykládal (Šimůnek se šklíbil), jak se včera večír strouženská obec naposledy sešla v starém kostelíčku, jak se s ním pastor Bergmann a všichni loučili, až prý mračili, obzvláště staří, a dnes v neděli jak měli první pobožnost v novém kostele, že přijel jejich biskup z Prajska, ten že mluvil německy, pastor zase česky a jak prý krásně – Šimůnek opakoval slova Zejdlova i napodobil jejich tón, až jej Čejchan okřikl, tomu ať se nesměje, co mu je do toho, ať se modlí každý jak chce, však že ví, co farář Havlovický říkal.

Ten den po sv. Václavu zastavil se padolský mlynář dolejší, maje v Náchodě nějaké řízení, také na děkanství. Když se zeptal také na panímámu, schmuřil děkan čelo.

„Milý pane otče, je zle. Leží a už asi nevstane. Dnes v noci bylo jí tuze chuře. Ani k ní nemůžete. Už dobře o sobě neví –“ Mluvil tlumeněji, zarmoucen, patrně se přemáhaje. Ale pak toho zármutku neutajil a Padolští jej viděli, učitel s učitelkou, Kalinovi, Klimeš, Doubenus, když za týden poté pochovávali starou mlynářku Havlovickou.

Tenkráte se Klimeš padolský děkanovi skoro vyhýbal, obávaje se, že by si snad děkan i v té chvíli vzpomněl na přádelní školu, která v ten podzimní čas měla býti zase zahájena. Dosud však nebyla, neboť v tom šumu a nepokojném čase přihlásily se dosud jenom dvě žačky a pro ty vydržovati školu –

Ale později, začátkem října, to musil oznámit. Učinil to písemně a vyložil, že je to těmi nepokoji. Ale také tím, že tkalcovina začíná jít, že pláteníci a vydávači shánějí plátna a dobře platí, protože potřebují spousty plátna pro vojsko, že mnoho pláten posílají do Uher, a že mají velké výdělky, že kupují samé hrubé, z režné příze; jemnou přízi že žádný nechce, že se vyplácí přísti jak obyčejně, že mají přádelny a tkalci i tak výdělky a proto že nikdo se nepřihlásil do školy, ostatek že jemnostpán tohle všecko sám jistě ví, že v Náchodě je také tak.

Děkan Havlovický zakýval smutně hlavou, když psaní dočítal. Ano, věděl všecko, co Klimeš psal; v Skalici přádelní škola také zašla i v Chvalkovicích, to jest nesešla se toho podzimu, ani ne tu v Náchodě; také z těch příčin jako jinde a zde také úmyslnou nepřízní mnohých, zvláště přezáků a židů, kteří vydávali a prodávali tovární přízi. Děkan věděl, jaký je ruch mezi tkalci, jaké mají na ten čas neobyčejné mzdy; než jak to dlouho potrvá? Pak, až ta sháňka přejde, bude-li možná zas obnovit přádelní školy? Zlé tušení jej obcházelo –

Tisíce tkalcovských stavů rachotilo tou dobou od rána do večera; okénka po všech světnicích i v Padolí rudě zářila do tmy i dlouho přes půl noc, jak všude bez oddechu pracovali, přadli, snovali, tkali „atlas“, plátno z režné příze. Kde jindy přičinlivý tkadlec vydělal týdně půlpáta, pět zlatých, vydělal nyní dvanáct až i třicet, a ještě mu vydávač hotový kus neprohlížel jako ostrovid a neukládal „štrof“ jako jindy, nýbrž bral kopy jak byly, třeba všelijak chatrně zrobené. Každý kus šel na pochmátku, třeba v něm pro tíži zabaleno poleno nebo chcíplá kočka. Tak se otřásala okna i roubené stěny rachotem stavů po celý podzim i v zimě. Dychtivost po zisku a velkém výdělku poháněla chudé tkalce do horečné práce.

Do toho ruchu chodily zprávy o velkých událostech a změnách. Nejživěji rokoval o nich „kulatý stůl“ u „modré hvězdy“, zvláště o říšském sněmu ve Vídni, když byl odročen a když za listopadového večera Klimeš vraceje se z Jaroměře z obilního trhu, přinesl zprávu, že je sněm přeložen do Kroměříže. Když pak za chumelenice chodili Padolím sv. Mikuláš i čerti, vědělo již všecko městečko, že mají nového krále.

Tenkráte byla garda již „na zimních bytech“ a dlouho již, neboť neměla plášťů a v trilichové uniformě nebylo možná službu konat za těch ukrutných mrazů. Pušky i šavle visely klidně na stěnách, píky stály v koutě v komorách. Již se pak na slunci nezableskly, aniž se ozvalo hřímavé komando Ondřeje Tuschla, majora.

Jako březen loňského roku tak i březen nového, 1849., přinesl převraty. Vláda rozpustila kroměřížský sněm, vydala sama ústavu a ta byla smrt všech gard i padolské. Šavle zmizely i píky, pušky zavěšeny na stěnu a již se nehnuly. Prouzka, mladá pekařka nemohla již škádlit svého muže pro kníry; shodil je. Zmizely vousy a zmizela všecka památka na ty vzrušené doby. „Turecká muzika“ ztichla; jen buben s namalovaným českým lvem zůstal po ní jako jediná památka. Andreas Tuschl přestal býti majorem, a komisarská sláva jeho vzala také za své.

Nová ústava dala nové obecní zřízení. Padolští půlpáni, rozdělení dle daní na tři sbory, zvolili obecní výbor, do něhož se také…