U nás IV – Zeměžluč

XV.

Farář Havlovický chtěl po nešporách té neděle napsati list do Prahy příteli knězi křižovníku; v pokoji však bylo toho parného, srpnového odpoledne dusno a mdlo. Proto nechal psaní a zašel na zahradu do chládku a stínu košatých jabloní a staré hrušky. Usedl pod ní na lavičku a zapáliv si dýmku chtěl čísti z „Květů“, které si vzal s sebou, ale ani do toho se mu nechtělo s pravou chutí.

Položil časopis a jak si hověl, lítaly myšlenky jako mušky. Na to psaní myslil, že je zítra časně ráno napíše, a poptá se, zdali by nebylo v klášteře u křižovníků zase místo pro vokalistu. Na žádost učitele Černého se o to staral, poněvadž učitelův František dorůstal do latinských a byl výborný zpěvák, jistě takový, jako byl v tom věku Kalinův Jeník, kterého si regenschori u křižovníků o zkoušce tolik chválil.

Jan – mínil přítele křižovníka, bude nápomocen jako tenkrát Kalinovu Jeníkovi. Hilmy se také ujímal. Chudák Hilma! Mihl se faráři, jak tady na zahradě stanul tenkráte, když se po prvé vrátil z Prahy, jako žák malířské akademie všechen změněný. Ubohý, jaké měl plány –

Plány, plány! „A ty,“ řekl si farář v duchu. Milíře rázem vtlačily se; jiné myšlenky a úvahy hned jako odstrčeny. Teď často se faráři tak dálo. Milíře, Milíře! Lesní, tichý oupad, černá jáma v jeho boku pořád se vracely do mysli a nedaly klidu. Co již bylo pro ně napětí a dychtivého očekávání, co úvah, hovorů a starostí! Co se teď do toho zákoutí pod Kocournicí lesíkem nachodil, co dlouhých chvílí postál před jamou, u hašplířů, přihlížeje jejich práci, čekaje dychtivě na každý „hunt“, jako by některý z nich už měl vyvésti první kusy žádoucího nerostu.

Než vozík za vozíkem přivážel jako dříve jalovinu, temnošedý lupek, jejž vysýpali na haldu. Přibývalo jí vůčihledě; než i výdaje, náklad rostly a rychle. Zato zásoba peněz na dílo přichystaných se patrně sesychala. A pořád jen naděje a jistota žádná. Bratr Vincenc jen krčil rameny, že nemůže říci, a kdož by mohl říci, ale že myslí, že přijdou na uhlí, ačkoliv je také možná, že místo na uhlí uhodí znenadání na kámen, na vrstvu pískovce. A matka tak netrpělivá, přes tu chvíli se ptá, jak je, a povzdechuje, zvláště když zahlédne počítat peníze určené na výplatu havířům a dělníkům.

Farář nevěděl, že přestal kouřit, že mu dýmka vyhasla. Na Milíře myslil, na jámu, že by se tam na večer mohl podívat. Nepracovalo se, ale jej to tam zrovna táhlo jako dříve na pole, když zaváděl na nich nějakou opravu nebo novotu. I teď se o ně staral i o všecko hospodářství, i toho si všímal, jak je na polích padolských sousedů, než tolik péče jako jindy tomu dáti nemohl.

Nebylo na to času, jakož i ne na knihy. Čítal teď mnohem méně a také přestal zapisovat do farské knihy pamětí, ač jindy ten úkol kronikářský svědomitě plnil. Pro „Milíře“ však často na ni nevzpomněl, a připadlo-li mu, neměl jak náleží pokdy, a proto odložil napodruhé; odložil a odkládal.

Hleděl před se, drže vychladlou dýmku v ruce volně spuštěné. Stará mlynářka jej vytrhla oznamujíc, co se dole u Langrů v hampejze děje, Černý Vacek že se tam sepral s komisarem a s celým „právem“, Kociána od branky že odhodil, že jím flinkl jako kůtětem, ale pak že Vacka přece jen zmohli a že ho vedou nahoru na Kamenici, tam že ho snad zavrou nebo že ho položí na „lajc“.

Farář se zasmušil,

„Zas už!“ zabroukal. „Co si jen ten komisar myslí! Se sousedy takhle jednat!“

„Je to!“

„Když má oporu na zámku, vrchní ho chrání; to on ví, a proto je tak troufalý. Takové hřmoty teď a nepokoje. To je ten slauný pořádek, který chce zavést. Jen aby se nezmýlil! Když pořád tak dráždí. V takovém chumlu by se mu mohlo stát – Je Mikula doma?“ vzpomněl pojednou. „Není také na hampejzu?“

Mlynářka se usmála.

„Mikula? Není, ne; teď tam ani nevkročí; a jak byl na kuželky žhavý! Teď se drží pěkně doma.“

Farář vida v úsměvu i v pohledu matčině, že nedopověděla, že něco ještě ví, tázavě na ni pohlédl.

„Proč, maminko; něco je?“

„Myslím, že je, že ho láska doma drží.“

„Mikulu?!“ Farář se zasmál. „Snad nehází okem po Markytě?“

„Ba myslím, že hází. No, ďouka jako lusk a je hodná. A Mikula teď, jen si všimni, ňáko parádu honí, a jen se mydlí a vlasy hladí a zpívá jako drozen.“

Farář, jenž se za této řeči usmíval, vpadl:

„A snad se, maminko –“

Nedořekl. Zdola, níže z městečka zabouřil náhlý příval hlasů; vtom také stanul u farského plotu učitel Černý, chvátaje z městečka.

„Jemnostpane, to je tam mela!“ volal. „Na Kamenici mají s arestem učarováno; tuhle starý Zima a teď Černý Vacek. Ten jim to vyvedl, ‚právu‘ a komisaroj!“ Učitel smeknuv čepici utíral pot a živě vypravoval příhody Černého Vacka, jak byl zajat a řetězem k sloupu připoután, jak tím řetězem obratně a šťastně mrštiv, vyrazil jej z háku.

„Ten odcházel z Kamenice! Hlavu vzhůru, no s celou slávou.“

„Co komisar?“

„Ostal pěkně v sednici, netroufal si ani na síň, oni by ho byli v tu chvíli snad rozbili. Všecko bylo proti němu. No, Vacek slauně vyhrál.“ Přidal učitel s chutí, libuje si.

„Jako tenkrát s Mackem muškatyrem na zámku,“ vzpomněla stará mlynářka, „víte, když Vacek strčil Macka do díry.“

„Teď si snad dá komisar ňáký čas pokoj,“ mínil učitel, hotuje se k odchodu.

„Jen si nemyslete; to je drak neusmrcený,“ řekl farář. „Co že tak pospícháte?“

„Musím, jemnostpane, máti čeká.“

„Tak přijďte na večír, posedíme trochu tu v zahradě; je tak teplo, bude pěkný večír.“

Učitel ochotně a rád přislíbil, a také splnil. Na farské zahradě před altánem zasedli po večeři farář s učitelem. Také stará mlynářka u nich chvilkou pobyla, až pak zůstala, když přišla také Františka, dcera, provdaná Krůčková. Muž se vypravil dopoledne do Náchoda, maje tam různá obchodní řízení, čekala jej teď každé chvíle, divíc se, že se tak omeškal.

Farář naléval ze džbánu ucpaného bělostným ubrouskem do broušených žejdlíkových sklenic sobě i hostům (mlynářka nepila) a pokuřoval z dlouhé dýmky. Učitel také docela nezahálel; vytáhlť občas svou podlouhlou tmavou tabatěrku se stříbrným srdíčkem na víčku.

Koruny lip v aleji pod zahradou p…