U nás I – Úhor

XXIX.

Po tom nedělním shromáždění mysl mladému Pavlovi nezahálela čemu říkajíc ve dne v noci. Ve dne přemýšlel za stavem a v noci, když šel „ležat“. Chatrnou, nenatřenou postel měl na půdě u komína. Jindy, prací unaven, zvláště když den byl dlouhý jako moře, sotva se lože dopídil; ještě že měl tu noc za posilu.

Ale teď ty dni po neděli nemohl někdy usnout. Mutace mu nedaly. Uvažoval o tom, co u Kubečků slyšel a viděl, co v té knížce stálo.

Neprobíral se v ní od počátku pořadem, ač chtěl, nýbrž říkal si různé kapitoly, až uvázl v těch, jež jednaly „o přemyšlování“. Mnohé se mu líbilo a měl radost, že dobře rozuměl, mnohé si říkal dvakrát, když tomu nemohl přijít na grunt. Také narazil na leckteré neznámé slovo a uvázl na něm. Než byl z těch žádostivých čtenářů, kteří vydrží a hledají, čekají, zarážejí se a zase čtou.

V sobotu večer, když přestali dělat, řekl mu otec, aby četl nahlas z té knížky. Seděli u stolu sami dva. Pavlová poklízela, šukala, o mužské nedbala. Do těch věcí čtenářských a pobožných nikdy se nepletla. Sama chodila do Machova do kostela, ale muži nevytýkala, co dělá. Ba jednou se s ním vydala do kraje, do toho Kláštera, když se tam vypravil s dvěma Machovskými; z těch jeden byl Víšek.

V neděli odpoledne, a když bylo tak pokdy, ráda si zaskočila na toulku do sousedství a muziky měla tuze ráda. Dříve se někdy k nim s mužem podívala. Než to přestalo, když začal chodit ke Kubečkovi, když se pustil „světa“.

Tu sobotu se již mrzela, co táta s hochem tak dlouho u té knížky sedí, co na tom čtení mají. Nazejtří však ani nehlesla, když se odpoledne muž opět vydal do Machova a Václav s ním. Zašli zase ke Kubečkom a Václavovi se tam opět líbilo. Před pobožností jej Kubeček vzal na paškál. Vyptával se ho na čtení a radil, aby to raději bral po pořádku.

Z pobožnosti šli Pavlové sami domů. Víšek jich nevyprovázel, protože do shromáždění ani nepřišel. Tuze se tam po něm sháněli. Někdo ze shromáždění řekl, že šel asi do Prajska, že teď ňáko moc pašuje a stavu si málo hledí.

„Ale světa víc, nedbá pocvičit se rozumným slovem, je syn světa,“ ozval se přísně starý Kubeček a podíval se přes brejle po shromáždění. Znělo to jako důtka i varování.

Víšek byl už přes rok vdovcem, bezdětným, a jak u vdovců bývá, našel i on čertův kartáč: rád se strojil a pořád chodil pěkně učesaný a vymydlený jako mihulka. U něho to tak pro smích nedopadlo, protože byl podobný mužský a ne starý. Těch jeho čtyřicet by mu sotvakdo hádal.

Ale v tom stavu vdovském přestal ho těšit stav tkalcovský, ač byl znamenitý řemeslník. Když chtěl a dal se do práce, nikdo mu ji nemohl pohanět posměšným pořekadlem, že je volná: „Vem pytlík, jdi žebrat“, nýbrž sotva by mu byl stačil tak rychle říkat: „Na cukr, na kafe, na cukr, na kafe“, jak Víšek člunkem kmitavě házel a brdo ráz naráz přirážel.

Poslední čas tuze přepadal přes hranice; pomáhal řezníkům z města převádět dobytek nebo se kradl s uzlem, pytlem plným kávy, cukru a různého zboží a koření za tmy, v noci zapadlými stezkami, cestou necestou, přes vrchy, lesem. Tak napaloval „strnady“ se žlutými výložky a žlutými jelítky na ramenou zelenavých kabátků, kteří hranice střehli a po pašerácích pásli. Ale Víška dosud ani jednou nedostali.

Vždycky si vyčíhal příhodnou chvilku a nejspíš, když zvěděl, že potáhnou do Žďárecké osamělé hospody, do její nízké, dlouhé ratejny malých oken, kde bývalo za dne ticho, až mrtvo, ale zato v noci jako v pekle, když tam harfenistky hrály a „strnadi“ svůj žold utráceli, pili, tancovali, hejřili, až se hory zelenaly.

Víšek míval na těch svých nejistých cestách a potulkách stav u Pavlů. Pavel, jakkoliv byl pobožný a nedržel se „světem“, neuvažoval, že je „paš“ něco nedovoleného, nezákonného. V tom smýšlel jako všichni horáci při hranicích. Proto, bylo-li třeba podpory, úkrytu, vždy je Víškovi poskytl, ačkoliv ho jinak tuze rád neviděl.

Zato spíš Pavlová, poněvadž se ráda smála a Víšek byl veselý a jinak od řeči nežli její málomluvný, zasmušilý muž.

Té neděle, kdy byl její syn po druhé u Kubečků, šel Víšek kolem Pavlových už samou noc. Vracel se z Pruska. Pospíchal dost, ale přece se zastavil, na okno zatloukl a zeptal se, spějí-li. Ani se mu hned neozvali; teprve na druhé zatlučení a zavolání probudil se Pavel a ozval se z postele, že už leží.

„Však vy brzo vstanete!“ volal Víšek a zasmál se.

„Pročpak?“

„Jde bouřka a ňáká velká.“ A naslouchal. Zdálo se mu, že ve světnici mluví; co, tomu nerozuměl. Domýšlel se však, že Pavlová jistě chtěla už teď vstát, to ze strachu před tou bouřkou. A tomu se v duchu usmál, protože rozuměl. Čekal, sluch napínal. Když se pak nikdo již neozval, dal dobrou noc a odešel.

Mladý Pavel byl tou dobou ještě vzhůru. Myšlení mu nedalo spát. Dnes uslyšel u Kubečků něco, nad čím už tam, ve shromáždění, se v duchu zalekl. Slyšel tam, že „nebožtíci“ (to slovo místo „svatí“ ho také zarazilo) nemohou za nikoho orodovat a prosit. Také jeden z Machovských prohodil za ř…