F. L. Věk: 4. díl

II
PER ASPERA. TÉŽ O PODIVNÉM PSANÍ 

To byla první pomoc. Druhá přišla hned příštího dne. Do rána se Věk zotavil tak, že hned po snídaní vypravil se na spáleniště. Nedal se již udržeti. Věková šla s ním, děti však nechala u kmotra.

Cestou z předměstí do města proud lidu a povozů, jež přijížděly nebo se již vracely; po spáleništích kolem všude jako na mraveništi, na zahradách jako v ležení. Mezi vyneseným nábytkem pod stromy improvizovaná lůžka, boudy narychlo stavěné, mezi nimi planoucí ohně pod kotlem nebo kolem hrnců, nad něž vystupovaly bělavé dýmy rovně do vyjasněného již vzduchu májového-krásného dne.

Věkovi musili několikráte stanout; zastavili je známí z města i z okolí, aby s nimi promluvili, aby pověděli, co se tak rozneslo, že Věk uhořel. Bylo v tom mnoho upřímného účastenství, ale i sprosté, dychtivé zvědavosti až dotěrné a nešetrné. Když docházeli svého spáleniště, uvítal je hlas hřbitovního zvonce. U Sv. Ducha za městem pochovávali ostatky uhořelých. Věk maně smekl, Věková se pokřižovala. Okamžik postáli obráceni v tu stranu a Věková vzpomněla na ubohé sirotky, co si teď počnou -

Než sami přišli zápasit. Spáleniště bylo již přístupnější. Kmotr se svými včera mnoho uklidil, zvláště v kuchyni. Zhruba ji vyčistili, ohniště bylo volné, ale bez komínů. Musili ho včera odpoledne srazit, a tak tu stálo zděné ohniště volné jako obětní oltář pod jasným modrým nebem jako všecka kuchyně. Na nádvoří uklízeli dále, kmotrovi lidé i Věkovi. Už se všichni z čeládky našli a vrátili až na Kačku. Po té ani stopy a nikdo o ní nevěděl.

Když se Věk zase navrátil do kuchyně k ohništi, na kterém chtěla žena vařit pro čeládku, usedl na zídku, vážný, zasmušilý, a řekl:

„Ze všeho nic, ničeho se nedá užít, všecko musí být z gruntu nové. To bude těžká stavba!“

„Na první vydání máš, a snad se najde pomoc -“

„O bude jí potřeba a peněz,“ řekl trpce. „Půjdu k rychtáři,“ rozhodl se pojednou a vstal, „přeptat se -“

„Tu, je!“ ozval se hlas starého Bílka za hromadou rumu. „Ráčejí tady -,“ ukazoval někomu a na Věka volal:

„Františku, tady jemnostpán -“

„Herr Věk,“ volal cizí měkký hlas.

Přišel z Opočna vrchnostenský důchodní, nevysoký, suchý, starší už muž, ještě v třírohém klobouku a s copem. S Věkem se hrubě neznal, než v tu chvíli hlásil se jako dobrý známý. Podal mu ruku, vyslovuje své účastenství po německu a dost obřadně.

„Jsem rád,“ dodal s významným úsměvem, „že vám mohu nabídnout i trochu pomoci.“

Věk žasl. Pomoc mu nabízel vrchnostenský úředník z Opočna, kdež byl jeho nepřítel vrchní, jenž mu dal sebrati francouzské knilr,, jejž musil až žalovati.

„Dříví snad -,“ hádal Věk, netaje svého překvapení.

„Ne, to ne, s tím já nic nemám, ale peníze, a sice ze sirotčí kasy. Máme tam volných tisíc zlatých, před týdnem je někdo splatil, a sice jakýs nájemce dvora, pomohl si, vyhrál, a sice v loterii. A tu by vám těch tisíc zlatých přišlo vhod, a sice právě nyní. Proto se stavuju, jsme tu na přehlídku, a ptám se, zdali tu sumu chcete, a sice per confessionem, to se ví.“

„A ví o tom pan vrchní?“

„Ví, ovšem, a sice -jak by nevěděl.“

Vrchní! Ten, jenž s ním tak ostře jednal, jenž mu neodpustil Jeana Jacquesa a divadlo, jenž ho měl za frajmaura - Ten nic nenamítá, nebrání té půjčce, která byla v tu chvíli pomocí tak vítanou. V tom úžasu ve

Věkovi jihlo. Cos velkomyslného a šlechetného ucítil v tom nabídnutí. Ani stín nějakého důmnění nepadl mu do toho jasného činu. Nemohl ani pomysliti, že by někdo chtěl a mohl zneužiti nesnází a úzkostí člověka, neštěstím tak postiženého.

Až se na ženu zamrzel, když jí pověděl, co důchodní přináší, a když žena bez zákmitu radosti, ještě jako by se lekla, upřela oči na vrchnostenského úředníka.

Věk přijal vděčně a rád. Hned nazejtří vypravil se na Opočen, aby v kanceláři podepsal žádanou konfesi do sirotčí kasy a přijal těch tisíc zlatých. Zároveň zašel také k staviteli a smluvil se s ním o plánu ke stavbě.

Doma, tj. v sedničce u kmotra, jež byla prozatím bytem jeho a jeho rodiny, znovu přepočítal peníze, schválně před ženou, aby viděla, jaká to pomoc. Jak kladl bankoceduli vedle bankocedule a polonahlas počítal, stála Věková nad ním vážně, tiše přihlížejíc, a povzdechla, když Věk se k ní náhle obrátil a tónem nějak vítězným řekl:

„No s tím už můžeme začít, je to dobrá pomoc -“ Pojednou zchmuřil čelo. „Ale co máš? Už včera se mně zdálo -“

„Já nevím - ale jen aby nám ty peníze byly požehnány -“

Věk začal bankocedule rychle shrabovat, skládal je a bručel:

„Ještě takové pověry! A teď! Kdovíproč! Buďme rádi.“

„Vrchní u toho nebyl?“ zeptala se Věková mírně a tišeji.

Zato Věk odvětil prudčeji:

„Nebyl, ani jsem ho neviděl. Snad si nemyslíš, že nějaké ponížení - Neměj o mne starost!“

Věková se divila, cože muž tak rozmrzele odpověděl. Než ani nepovzdechla, shovívavě ho omlouvajíc, že to z toho neštěstí a z těch starostí.

Té shovívavosti bylo pak častěji třeba. Práce bez oddechu od rána do noci na spáleništi; pochůzky na pole, do lesa, kde poráželi kmeny zakoupené na krov, a co jich bylo na stavbu potřeba, cesty na cihelnu, do lomu, kdež mu lámali kámen, různé nesnáze a starosti při stavbě samé, schůze na radnici, kdež se radili a pomoc sháněli pro město a pro jeho pohořelé, to vše namáhalo a napínalo tak, že přicházely okamžiky ochablosti nebo nevole a rozmrzelosti.

V takových chvílích zavanulo vždy mírné ženino slovo, buď otázka, konejšivá účastenstvím a starostlivostí, buď ochotné nabídnutí plné obětavosti, nebo útěcha, zjasněná pevnou důvěrou. Věděla o všech jeho starostech, o vše pečovala nebo pomáhala se starati, na všecko pamatovala při veškeré své péči o děti, při veškeré hospodyňské lopotě, která v ten čas na ni tím tíživěji padla.

Jindy chodívalo o žních dotuha, kdy musila strojiti čeládce a tolika dělníkům. Nyní tak den ze dne a ještě za jakých nesnází, v polopusté kuchyni beze stropu, jen prkny přikryté, s nedostatečným náčiním, bez zásob, na jaké byla zvyklá. A přece jak statečně se oháněla! Poslední zůstala vzhůru a za šera první se prob…