F. L. Věk: 2. díl

XXVIII
O CEYPKOVÝCH STAROSTECH

Když Vavák v úterý před slavným vjezdem krále Leopolda II. se zastavil v domé v Clamgallasovské zahradé, stěžoval si mu také Ceypek, že pan obrstwachtmistr je tak divný a tak stonavý, že ho již teď ani muzika tak netěší a spaní na něj chodí i ve dne a že hned usne při prvním kousku. A přece si dal starý pán vyčistit uniformu, a přece vyjel nazejtří, ač ho Ceypek zdržoval i prosil, na Hradčany, aby tam s vyššími důstojníky uvítal krále. Vyjel po obědě, nahoře však musel dlouho čekati a také pak dlouho venku stati. A povětří bylo hrubě nevlídné. Vrátil se nachlazený a Ceypek pak doktořil celé dva dni. Obrstwachtmistr zůstal po ten čas v posteli.

V sobotu se oblékl a vše šlo zase po starém pořádku. Jen to bylo mimořádné, že zeptal se po své neteři. Bylo to dopoledne, kterouž dobou ji provázíval na klavíru, když zpívala. Ceypek se přeřekl, že dnes slečna Tereza bude na bále, na dvorním bále.

„Odkud to víš?“ spustil obrstwachtmistr a zraky jeho tkvěly bodavě na Ceypkovi. Ten postaviv se bezděky „habt acht!“, pozbyl síly zapírat nebo něco si vymyslit. Řekl tedy pravdu, že se slečnou mluvil.

„Kdo tě poslal?“ zvolal pán zostra.

Ceypek mlčel.

„A cos jí chtěl? Snad jsi ji zval, aby přišla, že se mně stýská.“

„Ne, to ne, poslušně prosím, ona, slečna, sama povídala, že přijde, že pana strýčka poprosí –“ Lhal, dále však mu nešlo.

„Vida, vida, že se jí uráčí – jen co já řeknu, jestli jen já –,“ ale to již znělo mírněji. Než skončil zase ostře, ať se Ceypek víckrát neopovažuje, aby si panenka nevděčná nemyslila… A když jí je tam u těch škrobařů líp, ať si tam je.

Rozprávka byla před samým obědem a také ho jak náleží pokazila. To jest humor páně obrstwachtmistrův. Všecko jídlo Ceypkovo nestálo proto zanic, ač obrstwachtmistrovi zase jednou jak náleží chutnalo. Ceypek, jenž jinak vždy všecko musel mlčky vyslechnout a jen ve věcech kuchařských mohl se alespoň odvážit, aby se hájil a na obranu svou psanou knihu uvedl, tentokrát rád mlčel.

„Bruč si, nadávej,“ pomyslil si v duchu, „jen když zase jíš. To je dobré znamení.“

Po svačině zase rád slyšel, když mu obrstwachtmistr poručil, aby přinesl housle a noty a pulpity, že si zahrají. Nestalo se tak už kolik dní. Když Ceypek přišel s pulpitkem do salónu, seděl obrstwachtmistr už v křesle – a spal. Bylo po koncertě. Ceypek všecko zase tiše odnesl a byl rád, když pán probudiv se ani slovem se o hraní nezmínil. Jistě již zapomněl. Zato si zase poručil uniformu na zítřek, že pojede na Hrad, že stavové budou zeměpánu holdovati, a on, šlechtic starého rodu tohoto království že musí také složití hold novému králi.

Ceypek jen slova se odvážil, že by se měl pan obrstwachtmistr šetřit, a již byl oheň na střeše.

Když ráno o šesté ozvaly se všecky pražské zvony a hlaholily v jednom až do sedmé, ohlašujíce nastávající slavnost holdování, byl starý šlechtic už vzhůru i z postele. Naslouchal zvonění, pak začal se malovati a líčiti, nedostrojil se však a nedolíčil, a fiakr, kterého Ceypek na rozkaz páně navečer zjednal, odejel s prázdnou. Ceypek byl rád, že se pán tak rozmyslil. Bálť se, že by tu cestu a všecky ty ceremonie v kostele a pak v sále při holdování nevydržel. Sám pak byl velice neklidný. Přes tu chvíli, když táhlo poledne, i pak odpoledne, vyhlížel kuchyňským oknem do ulice a dolů ke dveřím a pořád sluch napínal. Nikoho však nespatřil a zvonec se neozval.

Čekal slečnu Terezii. Počítal, že je po bále, že má po starosti, že přijde, že přece přijde, když jí sám tolik domlouval i prosil. Už se na ni v duchu mrzel a nejvíc Lidlovým nadával. Lehkovážná! Pro nějakou kratochvíli zapomene na starého strýce, jenž z ní vlastně udělal, co je… A chudák starý, myslí na ni, rád by, kdyby přišla. Ale nechce to dáti znát. A jak tam sedí v salónku, skrčený, shrbený, nějak zaražený, smutný. Stáří! Stáří! A stýská se mu. A nikdo k němu nejde. Všichni v těch radovánkách zapomněli. Tolik hluku, tolik slávy, a pán tu jako v „hauzarestě“. Sám a sám. Kdyby alespoň na chvilku přišla… Měl by radost, jaká je z ní slečna. Ale právě to, to ji tak změnilo. Tenkrát, když sem přišla, když mu tu kytičku hned první den z parku přinesla a když s ním tady v kuchyni sedala, smála se, poslouchala.

Čert aby vzal toho informátora a toho blázna skákavého, toho výtřasku Kypienu. No, ale vždyť přijde až po těch slavnostech. Bude zase tu a bude veseleji.

Tak uvažoval starý Ceypek a zlobil se za barona. Ale sám měl také mrzení, že pán nikam nemůže, že on také ne, a tolik toho všude je viděti, jak slyšel. Večer však, bylo okolo osmé, vydal se přece s pánem na procházku. Vloživ mu plášť na ramena, vedl ho na teras do zahrady, aby alespoň něco viděl. Užasli. Rozlehlá zahrada před nimi černá pod tmavými, zataženými nebesy. Za ní však kolem světlo; vzduch projasněn všude rozlitou, zardělou září. Třaslavá záplava vystupovala vysoko nad město do tmavého vzduchu. Jako by celá Praha hořela. Kolem zahrady se víc a více projasňovalo, korunami stromů prokmitovala světla domů v sousedství a z ulic zaléhal sem hluk hrnoucích se zástupů jako šum veliké vody. Ale také vítr se ozýval. Vál prudce a hučel v korunách starých stromů, až se šumné rozkolébaly.

Starý obrstwachtmistr stál v plášti zahalen nějak skrčený, opíraje se o Ceypka, a klel po německu na vítr, ten že to všecko zkazí.

„A je studený, milostpane –,“ prohodil Ceypek starostně, cítě, že se pán otřásl zimou.

„Zmrzlá košile… Prokletý vítr! Šel bych dolů na to se podívat –“ „Je zima, milostpane, už se třesu –“

Netřásl se, zato starý obrstwachtmistr. A ten teprve na toto slovo povolil.

„Když se třeseš – tak jdi – no, a já půjdu také – Co to?“

Temná dělová rána zaduněla do noci, za ní hned druhá.

„Střílejí,“ mínil Ceypek, odváděje pána. Ten zastaviv se pohleděl zpět.

„To dvůr sjíždí dolů do města. Proklatý vítr…“

Terasa osaměla. Kolem však z ulic zněl šum hlučněji a hlučněji. Všude bylo plno, všude se valily zástupy podívat se na osvětlení. Ale všem vítr vadil i švédům, barevným lampičkám i pochodním na do…