F. L. Věk: 2. díl

XXIX
SKONČÍ SE STAROSVÉTSKY – SVATBAMI

Dva fasuňky hrčely od Prahy hradeckou silnicí. Zpředu zadního ozývalo se přes tu chvíli: „Hy, koníčky, hy –“ To Pinkava ve vyrudlém plášti říkal, nevolal, a přitom bičem mírně švihal, do prázdna, koním jenom na postrašenou, bedlivě pozoruje jejich kopyta, blýskají–li se na nich všechny podkovy. Dost často se však musil dozadu obrátit, na toho rozpesku Exnerova, když začal zase zlobit. A neškádlil–li přímo, to zase naschvál vypravoval, aby hladový radní všecko jak náleží slyšel, jak se měl on, Pepík, v Praze, co všechno viděl a zvláště o tom slavném vjezdu. Jak o tom zavedl řeč, pořád se dovolával Pinkavy jako svědka, říkaje: „No, viďte, sousede. No, viďte,“ a soused, jenž se toho dne kdesi za Koňskou branou potloukal a bloudil, se jen utrhoval. Ale pak se mu až sliny sbíhaly, když Exnerův Pepík zavedl zase naschvál řeč o bále na Hradě, o těch jídlech a těch vínech, kterých sice nejedl a nepil, ale která dovedl zrovna malovati. Pak zase jinak na radního nalíčil, že div závistí nežloutl: to korunovační dukát ukazoval, který si sice koupil, ale o kterém vypravoval, že ho chytil, nebo zase povídal, že má v uzlu hodný kus červeného a bílého sukna také z Hradu, jak jím měl král cestu pokrytu, že z toho sukna bude krásná podšívka do pláště…

Na předním voze stál Věk. Čím dále jeli, tím více pospíchal, tím více se mu zdálo, že cesty málo ubývá. Bylo mu jako studentovi, když se domova nemohl dočkati. Přitom počítal, kde ,,oni“ ve vrchního kočáře již asi jsou, a divné ho napadaly myšlenky: kdyby tak vrchní nemohl s kočárem dále, kdyby kolo zlámal, a oni ho na voze dojeli, a že by pak Snížková s Márinkou přisedly k nim. Bez nich bylo mu na voze nějak smutno. Kdyby tak vpředu viděl tu milou hlavu… Nevěda se zamyslil, hledě do kraje vpravo vlevo mizícího vzad, nebo do země zraky upřel. Procházel se s Márinkou Prahou, a tam na Hradě, jak k němu vzhlédla, jak jí zvlhly oči! A jak bude, až přijede –

Purkmistr i ostatní si toho všimli, jak se mladý soused změnil, jaký je málomluvný. Až mu to žertem vytkli, a tu on vytrhnuv se, nutil se do hovoru. Také se rozhovořil, jak došlo na korunovaci. Vzpomínal s nimi, jak byla krásná, co všude slávy a co tam ještě v Praze bude. O tom spolucestující nejvíce mluvili. On pak jim vykládal, co to je, jak český jazyk přišel zase ke cti, jak stavové česky přísahali, jak nejvyšší zemští úřadníci krále tak vítali a vše ohlašovali, v kostele i v sále, pověděl jim, že má býti také zřízena stolice českého jazyka, a ve svém zápalu jim vykládal, co z toho bude dobrého pro mateřský jazyk. Opět se rozpomínal, jak se rozloučil s Hněvkovským, jak mu přítel přál už štěstí k svatbám a jak Held slíbil, že o vakacích přijde k němu z Třebechovic do Dobrušky; a P. Vrba jak mu domlouval, aby nepolevil ve vlastenské práci, aby pracoval jako dosud, že se naplní opravdu slova Písma: „Ona neumřelať, ale spí,“ a že on, P. Vrba, až teď zase na jaře půjde s knížkami po Čechách, třeba také k němu do sousedství zabrousí, a že se pak u něho zase zastaví.

S Thámem se již neviděl. Také ho nehledal. Ale vzpomněl cestou na něj, na Paulu i na Betynu. A zas se mu nitro pohnulo. Jak šla jako had na Márinku a byla by jí namluvila… A Márinka jak k němu tenkrát přistoupila, divže ho za ruku nechytla… Již byl opět u ní. Rozhlížel se cestou, rozpomínaje se na místa, kde s ní jel, viděl hospody, kde se zastavili, kde nocovali, až posléze třetího dne zahlédl nejznámější končiny. U starého „spěšnoveda“ Sýkory se zastavil, ač by již byl raději doma. Pověděl starochovi, jak bylo, jak jel cestovní kočár královský, jak kolem kráčeli poštmistři.

„Spěšnovedi,“ opravoval stařec a zase už napjatě poslouchal vypravování mladého muže. Byl by poslouchal do večera. Než Věk pospíchaje nedal se zdržeti a sliboval, že sem, na Opočen, schválně přijede a že všechno obšírně poví a že už na něj čekají. A jeli dál. Zanedlouho pak vjížděly vozy do městečka; jeli podél dřevěných podsíní. Lidé vybíhali, šli s nimi, a když dojeli na městečko, měli jich kolem celý houf. Vítali je, jako by přijeli někde z Amstrdámu. Kdykoliv Věk z Prahy domů přijel, nejprve se po matce ohlížel. I dnes rovnou domů mířil, ale také se po sousedčině stavení ohlížel. Na jaře před rokem, když z Prahy přijel, nevšiml si, že naproti u nevelkého okna dost ozdobené lomenice toho dřevěného patrového domu stála mladá, svěží holčina. Loni se dívala ještě skrytě, dnes, jsouc právě na sedničce, vyhlédla ven. Kynul jí živě a radostně, a když pak doma matka, uvítavši ho, žertem se zeptala, neveze–li si nevěstu, odpověděl s úsměvem: „Nevezu, ona již přijela.“

Za chvilku poté začala matka tušiti. Jen se doma omrkl a na hospodářství přeptal, už se ptal na Snížkovy, kdy a jak dojely, a za chvilku šel se tam sám podívat. A pak ho vídala, že častěji tam zašel, že tam nosí knížky, noviny.

To doplňoval zprávy o Praze, babičce i vnučce nyní dvojnásob zajímavé, když znaly Prahu a část té slávy. Čítal i dle psaní vypravoval o korunovaci královnině, o nádherném bálu v stavovském sálu přistavěném k divadlu, o všelijakých radovánkách, vyložil o tom, jak byl král Leopold II. v České společnosti učených, v českém divadle U hybernů, tam, co oni také byli, jaká že z toho radost mezi vlastenci a jaké naděje. Pro vnučku zase měl ještě jiné noviny, vlastně vysvětlení; sám se také dotazoval, vyzvídal, to když byli…