F. L. Věk: 1. díl

IX
STARÝ ŽALMAN SE UDOBŘÍ

Jednou v neděli odpoledne po nešporách přišel kmotr Havránek k Věkovým a usednuv ke stolu zase vytáhl z hřebíčkového svého kabátu rozpečetěný list. Jenže tentokráte se chori et scholarum rector tak vesele neusmíval jako tehdy, když mu Strádecký psal, že hledá dobrého sopranistu, a on, kantor, takového neměl, ale výborného. A jako se tenkráte Věková lekla, tak i nyní se zarazila.

Kmotříček byl vážný a nějak se mu do psaní nechtělo. Jistě zlá novina o Františkovi. A opravdu! Strádecký psal věci pro Věkovy neveselé. Všude již mnoho hluku způsobilo, jak z nařízení císařského bylo za posledních let mnoho klášterů zrušeno. Byly to namnoze kláštery mnichů žebravých. Kdož by se nadál, že také dojde na jiné, a to na starodávné, slavné a bohaté, jako byly benediktinské, cisterciácké a premonstrátské! A tu novinu právě Strádecký psal, že běží o klášter, v němž došel František tak dobrého útulku.

Starost z toho pošla nemalá. Zvláště Věková od té neděle to ani z mysli nepustila. Co bude z hocha, pustí-li ho z kláštera? Věděla, že muž ustavičně naříká na obchod, a také se hned prohlásil, když kmotr tu novinu přinesl, že to bude s Frantíkovými studiemi asi amen, on že by toho nevytkl, že obchody na to nejsou a podobně. A matka zase měla jen synka na mysli. Věděla, jak rád studuje, že je do učení zrovna žhavý a že by byla pro něj zlá rána, kdyby musil nyní všeho nechati a domů, třeba za pult nebo někam do kanceláře za písaře. Proto s náramnou dychtivostí očekávala nějaké zprávy z Prahy. Ale ty nešly.

Starý Šulc tou dobou přijel a přivezl také od Františka psaní. Ten byl zdráv a spokojen, o klášteře však a jeho nastávajícím snad zrušení ani slova. Věková se tím velmi potěšila, její muž však zakroutil hlavou a děl:

„Možná, možná. Ale také možná, že hoch nic neví, že jim nic neřekli; a nač by jim to také říkali a je plašili, když mají hoši studovat?“

V té nejistotě uplynulo několik neděl, až starý Šulc opět se z Prahy navrátil. Hned jak vstupoval do dveří list odevzdávaje volal:

„Pan student už není v klášteře.“

Věkovou zrovna bodlo. Třesoucí se rukou brala synkovo psaní, a nežli pečeť rozlomila a do čtení se dala, chvíli váhala, lekajíc se již napřed smutné noviny. Věk nebyl právě doma. I četla. Psaní bylo velmi dlouhé, na kolika stránkách a obsahovalo množství novin.

František psal, jak byli pěkně překvapeni novinou, že je klášter zrušen, obšírně vypravoval o císaři Josefovi a jak se s ním setkal, jaké bylo v klášteře uklízení, o vládní komisi, jak všecko sepisovala a přejímala. O tom, jak v noci skrze kamna putoval do bibliotéky, ani slovem se nezmínil. Ale o tom zevrubně psal, jak byli všichni zarmouceni, jaké starosti všichni měli a on také, ale jak jemu štěstí přálo. Druhého dne přišel zase vládní komisař, jenž všecko přejímal, a ten odevzdal nějaké listiny převorovi.

„Byl jsem náhodou při tom,“ psal František. „Převor přehlédl listiny, pojednou se ke mně obrátil a jednu z nich mně dal. Taje pro tebe, povídá. A co to bylo? Oznámení, že tohoto půl léta budu míti stipendium, deset krejcarů denně. Císař na mne nezapomněl. Jak řekl, že bude o mne postaráno, tak se stalo. A tak bylo po nejhorší starosti. Vím, že Vám nezbývá a že by Vám bylo velikou nesnází na mne platit. A tak chválabohu nebude toho třeba, nebo já už se nějak proklepu. Toho platu není arci nazbyt; ale jen když je to, však já si něco s pomocí boží přivydělám.“

Tu Věková vydechnuvši bezděky na okamžik ustala. Uvolnilo se jí, veliké břímě jí spadlo ze srdce. Buď pánbůh pochválen! Hoch zůstane v Praze, nemusí ze studií. Chopila se opět listu, aby dále četla, vtom však ozval se venku z krámu Věkův hlas. Zněl prudce, hněvivě. Co se jen stalo? Nežli však došla ke dveřím, byl tu, patrně valně rozhněvaný.

„Blázen bláznivá! To je rozum! To je nápad!“ volal už ve dveřích. „Co se stalo?“

„Copak nevíš? Je tu Šulc – však jsi s ním mluvila –“

„Mluvila – přivezl od Františka psaní –,“ a ochotně mu je podávala domnívajíc se, že tím bouři poněkud ztiší. Ale muž se jen utrhl a znovu spustil. Nyní teprve vyrozuměla, že se hněvá na Františka, z jehož listu se tak těšila. Věková byla jako u vidění, cože se přihodilo, cože František vyvedl.

Sama však užasla a muži se nedivila, když na její otázky vedl ji krámem a podsíňkou ven před stavení, kdež stál dosud Šulcův vysoký povoz s poodhrnutou plachtou.

„Pojď se podívat, jaké pěkné zboží nám náš rozumný synáček objednal,“ volal rozmrzelý kupec, ukazuje dovnitř vozu na několik velikých beden a pytlů. „To je vzácné koření –“ pokračoval, „tuze vzácné, samá učenost! Za šedesát zlatých! Haha – kluk bláznivá, co si to jen myslil!“

Věk zpočátku o tom zboží nechtěl ani slyšeti, když mu Šulc pověděl, že to jsou samé knihy; nechtěl jich přijmouti, že nic takového neobjednal. Posléze však přece, když se trochu zkonejšil a žena mu domlouvala, povolil, a bedny a pytle u Věků složeny. Zatím matka odběhla zase do světnice, aby synovo psaní dočetla, jistě se domnívajíc, že tam bude přece nějaké vysvětlení stran těch knih. A bylo; František o knihách vypravoval:

„Když vládní komisař chtěl bibliotéku převzít, žádal na převorovi katalog. Uslyšel však, že žádného není. Ale byl a dobrý,“ psal František v závorce, „sám jsem jej pomáhal psát, když ho nebožtík páter Matyáš znovu zakládal.“

Vládní komisař však katalog chtěl míti, a poněvadž z mnichů žádný se neuvolil, že ho sestaví, přijal nabídnutí převorovo, jenž mu choralistu Věka k tomu doporučil. A tak sepisoval František, maje po ruce úředního sluhu, katalog bibliotéky. Když za několik dní byla tato práce skončena, přišel komisař s bibliotekářem universitní knihovny, jenž si pro ni vybral, co chtěl a co se mu zalíbilo. Ostatek – a bylo toho hodně – chtěl vládní komisař židovi prodati.

„Nevíte, jak mně těch knih bylo líto,“ psal František. „I pomyslil jsem si: Což, pantáta je kupec, a kdyby na nic, ty knihy na kornouty budou dobry. A byly tak laciny! Zeptal jsem se tedy komisaře, zdaliž by mně je neprodal. Divil se arci, ale pak, …