Bratrstvo I – Bitva u Lučence

XLVIII

Od vypáleného městečka Lučence byl útok na tvrz při klášteře pro prudký svah nesnadný. Proto položil gubernátor hlavní sílu svého vojska na východ a na jih, do pláně. Tu také začali stavět stroje, veliké totachy^[101] a praky. Hmoždířů^[102] a tarasnic, jež obsluhovali většinou němečtí puškaři, neměli mnoho.

Zato na tvrzi byli střelbou hojně opatřeni a hned prvního dne, při popravě zajatých Dobáků a Jana z Kozolup, dotvrdili pověst českých střelců. Přemnozí mezi Uhry nad tím užasli, jak české kusy daleko nesou a jak Češi na takovou dálku, jako do toho kola, trefují.

Zvláště jagerského biskupa hnětlo a popuzovalo, že se těm kacířům s tím kolem tak zvedlo. Hrozil tím prudčeji a víc, však že uvidí ta hrstka a brzo, brzo. Při gubernátorovi byl pořád; jezdil s ním na projížďky a obhledy z nedočkavosti i z vojenské záliby. Večery trávil většinou ve staně gubernátorově; dvakráte se tu chytl s rozvážným nejvyšším sudím Šimonem z Palóca, jenž radil, aby se s útokem počkalo; kulhavý však biskup, blýskaje očima, vskočil mu do řeči a prudce rozkládal pro útok. Gubernátor mlčel, jakož po všechny ty první dny byl málomluvný a zasmušilý.

Třetího však večera uvítal biskupy a pány, když na večer přišli k němu do stanu, vesele, a hleděl jim do očí. Padla rosa útěchy a naděje. Oznamoval, a to se nejvíce k primasovi a biskupům obracel, že dostal list od velebného otce Kapistrána, že bohumilý ten kazatel žehná jemu a všem, aby vytrvali v boji proti těm husitským kacířům, s kterýmiž on právě také zápasí.

„Odkud došel list?“ ptal se primas.

„Z Brna. Tam nyní káže a koná zázraky. Jeden z největších je, ó jistě veliký zázrak,“ gubernátor mluvil živě, všechen nadšen, „že obrátil takového husitu, pána z Boskovic, podkomořího na Moravě, toho pána i s celou rodinou. Zřekli se husitského bludu, a to velebný Kapistrán způsobil svým kázáním.“

Kolem se všichni divili, jagerský biskup vykřikl posměšně, to že asi Rokycana prská.

„Pater Kapistrán měl by také k nám, na tu plevel,“ zvolal vácovský biskup. Gubernátor se usmál, a zatřepav listem, jejž měl dosud v ruce, chutě oznamoval: „Stane se tak, píše mně o tom, teď že potírá husity, ale pak že přijde k nám bojovat s pomocí boží proti machometům. A druhá novina,“ pokračoval gubernátor rychle, „vás také nezarmoutí. Přišel posel z Horní země, od Němců ze Spiše. S naším, jejž jsem vyslal německým městům, se minul, a sám se měl zle. Jiskra zvětřil, že jde k nám, zle ho dal stíhat, ale Němec šťastně ušel. Přinesl už to, oč jsme psali.“

Kynul komorníkovi u vchodu stojícímu a ten přivedl za chvilku vytáhlého muže v sukni barvy lvové, ne starého, ne mladého, vysedlých lícních kostí. Nápadné na něm byly ryšavá brada a takové vlasy.

Byl to ten „kupec“, špehýř z Kežmarku, jejž viděl Janko Kozic v Trenčíně a jenž posléze ušel i zchytralému Žáčkovi. Šťastně se dostal z Kežmarku až sem a oznamoval tvrdou, nehbitou maďarštinou, na čem se šepmistři a rada u nich usnesli a tajně dohodli s Bardijovem, Prešovem, Levočí a ostatními městy, že nedají Jiskrovi žádné pomoci; oni v Kežmarku že se teď nemohou hnout, ale Jiskra také ne, že se bojí ostatních měst, a proto že nebude moci sem dolů, obzvláště ne Lučenci na pomoc, oni že ho drží, ale že prosí Jeho Milost pana gubernátora, aby neprodléval a přitrhl brzo jim na pomoc, spojit se s nimi, na dlouhou dobu že by sami proti Jiskrovi nevydrželi.

Už za této řeči pokyvovali a spokojeně přisvědčovali páni a biskupové. Jagerský vykřikoval a nakonec se zasmál.

„Brzo!“ opakoval, „toť se ví. Což bychom tu dělali! To hnízdo rozbijeme za několik dní,“ mávl rukou ke vchodu, směrem k lučenecké tvrzi, „a pak nás už nikdo nezadrží. Rovnou potáhneme k vám.“

Huňad mu nevskočil do řeči, nebránil, jen hlavou pokýval a řekl:

„Věru, tak bude. Nežli se Jiskra z vašich kleští vytáhne, nežli by se dostal sem tomu hnízdu na pomoc, budou mít ti loupežníci po slávě i se svými děly.“

Než měli ji zas a brzo, jak začalo jít do tuha, když Uhři postavili totachy a velké praky, když umístili několik hrubých děl a hmoždířů a začali loučet a střílet. Kamení, zapálené trámce obalené hrubým plátnem, namočeným do síry a smoly, kamenné koule na tvrz jen pršely. Z hradeb však jim odpovídali hlasněji, rychleji a lépe. Uherská střelba rozbila tu tam plaňky, zavíradla, roztřepila na třísky koly, hrubších škod však nenadělala.

Ticho nemělo ani v Ondrejkově jizbici stání. Střelba je plašila za těch palčivých dnů měsíce srpna. Ondrejko jen slyšel, ale nic neviděl, leda jen pruh nebe nade dvorkem, pruh hluboce modrého, čistého nebe a vršek koruny osamělé lípy ve dvorečku. Vršek byl tichý, nezašuměl ani nezaševelil ani za noci, kdy z parkánu a z hrubé zdi ozývalo se táhlé volání ponůcek. Uhři měli naspěch, ale za několik dní tvrze neobořili, jak jagerský biskup chlubivě prorokoval. Ani ne za týden, za dva. Už třetí týden leželi před Lučencem. A parna ustavičná. Horký vzduch se ani nehnul, sálavé teplo lilo se až do Ondrejkova odlehlého, jindy chladivého zákoutí.

Střelba z valů i z uherského ležení slévala se za těch dusných, parných dnů v temné hřímání. Ondrejko mu naslouchal většinou sám. Hurčala Nejtušiak sic mu i nadále posluhoval, ale nebýval už jeho společníkem. O své vůli, bez pobídnutí dal se do vojanské služby. Pomáhal, jak mohl; donášel střelivo k dělům, donášel vodu bratříkům, jak stáli v plné zbroji u kusů, na baštách, podsebití, na valech s kušemi v rukou. Pomáhal dobrovolně a chutě, protože bylo proti Uhrům. Mstil se, jak mohl.

Ondrejko dychtivě mu naslouchal, když přišed s jídlem nebo vodou mu vypravoval, že Uhři nenadělali dosud hrubě žádných škod, ale ti bratříci jim víc, ó víc, ti že je střelbou tisknou zpátky, Uhři že nemohou kupředu pro tu střelbu, ta že není sama sebou, a kapitán, ten že má jistě kouzlo: jak namíří, trefí, a zle, spousta, a kam si řekne, jen oko přimhouří, mrkne, už trefí, už se tam mezi těmi psohlavci práší a už se válejí a pelují^[103]. Ale což naplat, když jich je jako much, ležení, mraveniště, a jak bratříci povídají, chy…