Filosofská historie

X.

Otevřelo se nové jaro, jež přineslo mimo květ a zpěv také červánky a skvělou zář nové doby, po které národové absolutismem sklíčení toužili a dychtili. Metternich padl, cenzura zrušena a dovoleno zřízení národní obrany. Dne 15. března prohlášena konstituce. Zpráva o tom naplnila Prahu i veškeré království plesem a jásotem.

Národní obrana či garda zřizovala se všude.

Ve Vídni zřízena legie studentská, rozdělena po starořímsku a zanedlouho nebyla jedinou.

Klid tiché Litomyšle uletěl bůhvíkam. Vše vyšinulo se ze svých kolejí, a změny i převraty dály se neočekávaně, náhle, přes noc. Zpráva z matičky Prahy stíhala zprávu, rozčilujíc a napínajíc mysli všech. Jedni vítali konstituci s radostí, jiní v nejistotě vyčkávali, a někteří, více stranou a za větrem, láli na ty novoty a rušení obvyklého pořádku.

Pan aktuár Roubínek byl nešťasten, všecek od sebe. Neměl nyní chvilenky oddechu, neb jeho nejkonzervativnější duch lekal se novot všech a tušil zvrácení všeho pořádku, veškeré kázně a konečnou všeobecnou záhubu.

Pan listovní častěji k němu docházel, ale o „růžových“ hovorech nebylo ani potuchy. Roubínek sice dosud hledíval na Herodesa krále, ale častěji teď od něho zrak odvracel, nebo přítel listovní přinášel noviny!

Ve Vídni bouřky, v Praze zmatky, schůze obecného lidu, zrušení cenzury, roboty –– Bože, Bože, kam se ten svět poděje, jaká to obluda vše na rub obracející, ta konstituce!

Všude v okolních městech zařizují gardy, v Litomyšli bude co nevidět a každý občan bude se musiti chopit zbraně, dostane čako na hlavu, bude se „na bělidle“ execírovat, stráží stát, na manévry chodit!

To by se člověk z toho roznemohl! Pan aktuár si už nemohl ani dobře pohověti, když maje „obršta“ na sobě v lenošce seděl, ani mu již dýmčička nechutnala, třeba v ní Lottynka svým růžovým prstíčkem tabák přitlačila.

Přes tu chvíli bylo slyšeti hluk i zpěv na ulici, výskot i kočičinu, zevšad zvučelo: „Národ, vlast, svoboda, rovnoprávnost, český jazyk, samospráva,“ a kdovíjaká ještě hesla přemrštěných mozkovic, jak Roubínek listovnímu podotkl.

Bůh ví, kde se ti vlastenci najednou vzali! Vyrostli přes noc jako houby po dešti. Všecko vlastenčilo. Nikde žádné úcty, veta po bývalém respektu. Každý vznesl pyšněji hlavu, jako by tou konstitucí o kus vyrostl. Paní Roubínková těžce nesla, že všude začínalo se mluvit jen po česku a že se té její češtině tu i tam vysmáli. Jako manžel v listovním, tak měla ona v paní Rollerové přítelkyni.“

„Bedenken sie, ta naše Leny. Dříve pořád nemluvná, tvrdohlavá, teď hovorná a veselá. To je všechno –“

„Diese Konstitution! Uviděj, man wird noch rauben und morden!“

A což potom, když Lottynka přichvátavši domů, oznamovala, že filozofové měli velikou schůzi a že zařídí studentskou legii!

„Teď jsme hotovi!“ zavzdychal Roubínek. „Co je to, dá-li se dítěti nůž nebo břitva? Studentům šavle místo per! Teď jsme hotovi!“

„Und was die Professoren und was der Pater Rec –

tor?“

„Nemohou tomu zabránit.“

„Jakpak – když ani ouřad – ani mini…